autor: Neilinka
(Bill)
Když jsem volal Jörgenovi, že musíme dneska jet nutně za Tomem, ani nebyl překvapený, že to vím jako první. Bylo mu absolutně jasné, že mě chtěl slyšet přednostně a ani se nezlobil. V pohodě jsme sehnali nabíječku a já jsem zabalil všechny potřebné věci. Koneckonců jsem Toma předtím sledoval, takže jsem se snažil opravdu na nic nezapomenout. Jakmile jsme se začali blížit k táboru, nervózně jsem se vrtěl na sedadle a měl jsem tendence to tam doběhnout po svých, protože podmáčeným terénem jsme jeli proklatě pomalu. Ale pak jsem ho uviděl.
Držel jsem se jeho svalnatého těla a byl to ten nejnádhernější pocit na světě. Vracel jsem mu polibky a přivítali jsme se nakonec i slovně, když mu došlo, že taťka už je v obraze.
Ztratili jsme se z dohledu všem ostatním a za jídelnou se líbání oddali naplno. Tiskli jsme se k sobě a zajížděli pod svršky, abychom si užili kontakt s nahou kůží toho druhého. Po chvíli jsem z toho byl celý zadýchaný a cítil napnutý rozkrok. Opřený o zeď jsem sledoval, jak Tom klesá do pokleku a rozepíná můj zip u džínů. Popotáhl kalhoty s prádlem trochu dolů a začal mě laskat kolem třísel. Snažil jsem se nevzdychat příliš nahlas a hladil ho po hlavě.
V podbřišku mi silně cukalo, ale cítil jsem, že jsem rozdrážděný o dost víc, než kdy jindy. Promnul jsem mu rameno a otočil se čelem ke zdi. Zvedl se a pohladil mě mezi půlkami. Zachvěl jsem se a zadeček na něj trochu vystrčil. Bylo slyšet, jak si naslinil prst a pak s ním začal přejíždět na tom slastném místečku, až pronikl dovnitř. Hluboce jsem vydechl a spokojeně zafuněl. Jeho druhá ruka se chopila mého údu a v téhle dokonalé souhře jsem se propadal čím dál hlouběji do propasti uspokojení.
Když do mě vsunul svůj druhý štíhlý dlouhý prst, už mi bylo dost šílené horko. Zběsile jsem dýchal a s rozkročenýma nohama, zapřený dlaněmi o budovu před sebou jsem vzdychal jeho jméno a podpůrná slovíčka. Rajcovalo mě, že jsme byli tak blízko ostatním, že kdykoliv mohl někdo projít. To všechno způsobilo, že netrvalo dlouho a trávu pode mnou skropila bílá tekutina.
Trochu jsem popadl dech a natáhl si dolní části oděvu do původního stavu. Otočil jsem se k mému komplicovi a pořádně ho políbil. Samotnému se mu značila v rozkroku pořádná boule. Nemohl jsem ho nechat trpět za žádnou cenu. Bylo mi jedno, jestli nás už budou hledat. Vystřídali jsme si místa a já si kleknul do ještě vlhkého porostu. Vysvobodil jsem jeho přirození z boxerek a dal mu nejdřív pusinku na uvítanou. Pak jsem se ho chopil pořádně a střídavou péčí mezi rukou a ústy ho dovedl k vrcholu.
Vstal jsem a taky ho oblékl. Přitulili jsme se k sobě a nikam se mi nechtělo. Neuměl jsem si představit, že bude tady ještě deset dní. Už takhle mě to málem zabilo. Vzpomněl jsem si na Achima. Myslím, že bych mu to měl říct sám a dřív, než se třeba náhodou někdo z rodičů zmíní, podřekne, nebo něco podobného. Nechtěl jsem, aby si myslel, že před ním něco tajím. Nebo lépe řečeno, že mám co tajit. To byla nejkratší cesta k nedůvěře. Pokud jsme měli být spolu, pak si musíme věřit. I když jsme zrovna odloučení.
Chtěl jsem s ním mít trošku soukromí. Přesunuli jsme se a konečně jsem se ho mohl pořádně dotýkat. Po nějaké době už bylo cítit, že je mu to víc než příjemné a já se těšil, až mu udělám dobře. Trochu jsem ho zlobil jazykem a polibky okolo penisu, ale on mě najednou pozastavil a obrátil čelem vzad. Mhmmm… tak až takhle. Moje malá nadržená mrška.
Sice to byla moje premiéra, ale nechtěl jsem to dávat moc najevo. Byl jsem pravda trochu nervózní, že zajedu třeba nějak rychle, nebo hluboko, ale dle Billových hlasových projevů jsem si vedl moc dobře. Musel jsem uznat, že mě to šíleně vzrušuje, jak tam stál s nastavenou prdelkou a reagoval na každý sebemenší pohyb mých prstů. Oddával se mi a já jsem to věděl. Neskutečně jsem se začínal těšit, až dojdeme jednou k tomu úplnému splynutí, ale v tenhle moment jsem byl vděčný i za tenhle projev otevřenosti.
Nebylo to až tak odlišné od uspokojování holky, a v tom už jsem měl nějakou praxi. Tohle bylo ale v jistém ohledu zajímavější, když jsem v druhé dlani svíral jeho tvrdou chloubu. Zdálo se mi, že tak lépe můžu odhadnout, jak moc mu vyhovuje, co právě dělám. Byla to celkem chvíle, než trošku tlumeně vykřikl a trochu se prohnul v zádech.
Samotného mě to tam dole už téměř bolelo, ale díky bohu byl hodný a nenechal mě dlouho čekat. Přivřel jsem oči a užíval si zajetí v jeho vlhké teplé pusince. Kouření a honění rozhodně bylo lepší než od jakékoli holky. Uměl s ním líp zacházet a neostýchal se přitlačit. Věděl, že mi tím neublíží. I proto jsem byl velmi brzy hotov. Držel jsem si ho u sebe. Setrvali jsme v objetí a mlčky ještě asi deset minut. Pak jsme si vyměnili ještě pár polibků.
„Asi už bychom se měli vrátit.“
„Jo, já vím. Ale nejradši bych tu zůstal.“
„Mmm, to já bych byl taky úplně nejradši. Měl bych tě tu, každou noc bychom mohli spát v jedný posteli. Tulili bysme se. Aaah, asi se ze mě stane uprchlík.“
Zasmál jsem se, ale myslel jsem to vážně. Mnohem radši bych prostě nasedl do auta a byl doma s Billem, než tady. Bylo to zvláštní. Jedno loučení jsem přežil. Pak jsem tak nějak tiše trpěl, když jsem tu byl sám, ale dalo se to zvládat. Jenže když jsem ho teď zase viděl a držel, zdálo se mi nemožné ho prostě nechat odjet znovu. Jeho přítomnost ve mně podporovala růst citů a blízkost jeho těla zase absolutní přesvědčení, že když ho pustím, tak nejspíš umřu steskem.
Chytili jsme se za ruce a šli zpátky. Potkávali jsme kluky a ti samozřejmě koukali, protože už Billa znali. Oba jsme se červenali, ale culili se na sebe. Došli jsme k tátovi s trenérem.
„Tak tady jste. No, čas se rozloučit, Tome. Tohle mělo být jen předání věcí, hm?“
„Tak je nech, Bertrame. Podívej se na ně.“
„Právě, že koukám. Čím déle je necháme spolu, tím těžší je pak bude od sebe odtrhnout, nemám pravdu?“
„Vlastně… trochu i jo. Nemohl by tu Bill zůstat?“
„Co?“
Nutno podotknout, že „co“ bylo trojhlasné. Pokrčil jsem rameny.
„Hele, ty zamilovanej blázne. Tohle je basketové soustředění. Ne holubník. Takže pusu na rozloučenou a švihej. Za chvíli je večeře.“
„Ach jo… tušil jsem, že to neprojde.“
Vzal jsem si tašku s novými věcmi a společně s Billem ji donesl do chatky. Kluci tu nebyli, tak jsme aspoň měli poslední chvilku soukromí.
Tom mě docela vyšokoval tou prosbou, zda bych tu nemohl strávit zbytek pobytu s ním. Takového jsem ho neznal. Vypadalo to, že je opravdu zoufalý. Přešli jsme do náhradní chatičky.
„Myslel jsi to vážně?“
„Co přesně?“
„Abych tu zůstal.“
„No… upřímně? Jo.“
„Tomi…“
„Mmm?“
„Moc si toho vážím.“
Pousmáli jsme se na sebe, když se otevřely dveře. Stál v nich Daniel. Oba nás shlédl, nadzvedl obočí a prošel s taškou ke svojí posteli.
„Tak už jsi zase na kluky, jo?“
„Zmlkni, prosím tě.“
„No já jen, že mi přišlo, že se ti Lena dost líbila. Vypařili jste se aspoň na dvě hodiny, tak to už muselo stát za to.“
Zmateně jsem kouknul na Toma, který začínal rudnout vzteky. Nebyl jsem si jistý, co tohle všechno znamená.
„Drž hubu, o mně a o Leně vůbec nic nevíš.“
Vzal mě za ruku a vytáhl ven, soptící a funící.
„Ne. Povím ti to sám.“
Vyložil mi ve zkratce celou historii o bouřce, dívčím vodáckém kurzu a Leně. Pozorně jsem ho poslouchal, ale vnímal jsem i jeho gesta, mimiku a všechno ostatní.
„Nic jsem s ní neměl, přísahám. Jen jsme si povídali.“
„Já ti věřím, Tome. Vlastně jsem ti chtěl taky něco říct. Ten kluk, Achim, co byl se mnou, když jsi mi volal. Dřív jsme spolu chodili, na základce. On pak odjel do Ameriky a teď se vrátil. Narazil jsem na něho v tom obchoďáku. Šli jsme pak k nám, naši ho znají, tak jsme si povídali. Znáš to, čas uběhne rychle, najednou bylo jedenáct. Máma trvala na tom, ať u nás přespí. Ale taky ti přísahám, že se vůbec nic nestalo.“
Vypadal trochu vyjeveně, ale možná se mu trošku ulevilo, že není jediný, kdo měl malé tajemství. Byli jsme si kvit. Objal mě a políbil do vlasů.
„Taky ti věřím, Billi. Ale příště mu zavoláš taxíka, jo?“ Řekl se smíchem a políbil mě.
„Platí. Stejně jsem měl zvláštní pocit, že o tom nevíš. I když o nic nešlo. Neudělal bych ti to.“
„Já vím. Já tobě taky ne.“
„Miluju tě.“
Koukal na mě. Pohladil mi tvář a ukradl pár pusinek z mých rtů.
„Taky tě miluju.“
Dovedl mě zpátky k autu, otevřel dveře, nechal nasednout, rozloučil se s tátou a ještě mával, když jsme odjížděli. I když to byla jen krátká chvíle, měl jsem za to, že nám hodně pomohlo se vidět, říct si těch pár věcí a upevnit si to zase nějakými těmi doteky. Spokojeně jsem zavřel oči a přenesl se zpátky k němu.
Měl jsem chuť Daniela na místě zabít. Myslím, že by mi to za to i stálo. Ale radši jsem opustil to místo i s Billem. Vzájemně jsme se svěřili. Nejdřív jsem byl trochu mimo, když jsem se dozvěděl, že u něj spal jeho bývalý, ale pak mi došlo, že prostě nemohlo k ničemu dojít. Nedávalo by smysl, kdyby mi to dobrovolně říkal. Navíc to bylo upřímné doznání. A věděl jsem, jaká mamka dokáže být. Když si něco usmyslí, nic ji nezastaví. A v péči o ostatní je přehnaně starostlivá. Takže pokud toho kluka znala už dřív, když chodil s Billem, vytvořila si k němu tohle ochranné pouto.
Nehodlal jsem to dál řešit. Babrat se v tom nemělo žádný význam. Někdy prostě člověk musí věřit, aby mohl spokojeně žít a neužírat se podezíravými myšlenkami. A já Billovi doopravdy důvěřoval.
autor: Neilinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Ich krátke stretnutie bolo teda poriadne žhavé! 😀
A Tomova otázka, či by tam Bill nemohol ostať – no nečudujem sa mu, že ho chce mať pri sebe. Škoda, že tam Bill fakt ostať nemohol, ale zase je to sústredenie, čo by sa Tom pri Billovi asi nesústredil 😀
Ten Daniel.. dalo sa čakať, že vytiahne niečo takéto. Ale našťastie Bill nerobil unáhlené závery a všetko si nechal Tomom vysvetliť. A tak isto mu vysvetlil aj veci o Achimovi. Týmto pekne posilnili vzájomnú dôveru, keďže to netajili a na rovinu povedali, čo sa dialo.
Ďakujem za časť a som zvedavá, ako budú prežívať zvyšok odlúčenia.
To jsem ani nečekala, že to po tom shledání u auta utezmou tak hopem 😀 Ale hlavně, že si to užili a my s nimi 🙂 Daniel udělal přesně to, co jsem čekala a tím si to u mě definitivně pokazij. Ještě že si to kluci vzájemně vysvětlili a věří si. A navíc to vzájemné vyznání k tomu bylo krásné!
Je mi jasné, že tam Bill zůstat vážně nemohl, ale tak snad jim to rychle uteče a budou moct být zase spolu!
No páni! Můžou být jenom rádi, že je za tou jídelnou nikdo nenačapal. 😀
U Daniela jsem si byla téměř jistá, že nepromarní příležitost vrazit mezi ně klín pochybnosti. Naštěstí si to kluci vyříkali a všechno je zase fajn.
Díky, moc se těším na pokračování.
Ačkoliv nepatřím k TH fanouškům, tuhle povídku čtu s železnou pravidelností a hltavou nenažraností. Mám štěstí, že Nei můžu považovat za něco jako adoptivní ségru, protože krom toho, že ona je skvělý člověk, to má výhodu i v tom, že povídku můžu číst začerstva okamžitě,jak dopíše nový díl. Jak už jsem řekla, nečtu povídku kvůli Billovi ani kvůli Tomovi, ale hlavně kvůli tomu, že Nei geniálně vystihuje situace, které se mohou stát každému z nás. Každý z nás se zamilovává a ne vždycky je to jednoduché… Ale právě proto je ten cit o to hodnotnější, když se rozhodneme překonávat překážky v podobě předsudků, pohlaví nebo takových "Danielů", kteří se nám snaží naší lásku zničit. Pouto, které roste pod Neiinou taktovkou je skutečné. Ne u Billa a Toma – přežívá v každém z nás, když prožíváme podobné stavy, emoce a situaci.
Nei, děkuju, že píšeš – díky tomu vím, že v tom nejsem sama…
Som rada, že si to obaja povedali a neriešili to ďalej. Daniela dúfam, trafí šľak:( debil ale dalo sa čakať, že pri prvej príležitosti to Billovi povie. Zatiaľ to dopadlo dobre, snáď to tak bude aj naďalej.
Daniel nezklamal a udělal přesně to, co jsem od něj čekala. Jen jsem asi doufala, že k tomu nebude mít příležitost. Jsem ale ráda, že si kluci věří a umí si všechno vysvětlit, protože jinak by z toho mohla být pořádná mela. To mám tak ráda, když se někdo míchá do věcí, do kterých mu nic není! Billa muselo na chvíli pěkně píchnout u srdce!
Každopádně mám z jejich vztahu radost. Přijde mi trošku vtipné, jak bez sebe chudáci nemůžou být ani 14 dní, ale tak hádám, že takové bývají všechny začátky vztahů! 😀 Tak snad vydrží ještě těch zbývajících 10 dní! 🙂
Díky za díl! 🙂