Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 23. (konec)

Sám

Strach, vztek, nechuť… smutek, roztrpčení, beznaděj… ztráta všech jistot a rozpad vlastního klidného nitra. Touha po tom vrátit čas a vymazat veškeré své vzpomínky. Vyhaslá vášeň, rozprášená něha, láska roztříštěná na miliony střípků… miliony útržků… útržků krásných vzpomínek vhodných ke ztracení. Bolestivé nádechy a výdechy plné utrpení. Tlukot srdce… příliš rychlý. Dech… příliš pomalý. Mysl… příliš zničená. A emoce…? Nepředvídatelné. Neuvážené činy, nepromyšlená slova… je to opravdu dost? Dost na to, aby se z toho člověk zbláznil? Dost na to, aby ztratil sám sebe? Dost na to, aby se… zabil…?

(Bill)

Zůstal jsem zírat před sebe. Strnulý a naplněný zmatkem. Mobil mi vypadl z rozechvělé ruky a spadl na zem. Jeho dopad jako by byl zpomalený… jako by všechno bylo zpomalené.
Jako ve snách jsem sledoval, jak se malý přístroj setkal v rychlosti se zemí a rozletěl se na několik částí. Jinde skončil kryt a jinde zase baterie… ale já to ani moc nevnímal. Byl jsem ponořený sám v sobě. Hluboko v sobě. Velmi hluboko.

Odpornej… a zvrhlej… Rezonovalo mi v hlavě. Zmámil jsem ho…? Uvrtal jsem ho do iluze…? Co…? Co to má znamenat? Vždyť já… nic jsem neudělal! Nechápal jsem, jak na něco takového mohl přijít. Proč… proč mě z toho obvinil? Provedl jsem něco? Ublížil jsem mu nějak? Nebo… se mě jenom chtěl zbavit? Řekl, že to není láska… že to láska nikdy nebyla… On… mě jenom zneužil? Jenom si se mnou pohrál a teď mě odkopl?! Zajel jsem si prsty do vlasů a do očí se mi nahrnuly slzy. Byl jsem celou tu dobu jenom dočasná atrakce?! Jenom mazlíček na pohrání?! Mazlíček, který poslušně roztáhl nohy a přestal svého pána bavit?!

Vratkým krokem jsem zamířil do kuchyně. Nohy mě sotva unesly. Opřel jsem se o linku a zadíval se do napuštěného dřezu, ve kterém se odrážela moje tvář… tvář plná šoku, beznaděje a zoufalství. Tenhle obličej… se pro něj smál. Tyhle oči zářily, když měl radost, a smutněly, když měl problémy… a teď… teď pro něj plakaly…
Moje srdce bylo ve vteřině zlomeno. Veškeré štěstí se z něj vytratilo a šlo hledat někoho jiného, do koho by vstoupilo, a na návštěvu místo něj přišlo jeho dvojče… neštěstí. Ve svém temném životě jsem věřil ve světlo, toužil jsem po lásce a přál jsem si mít se o koho opřít… a osud mi dal jeho. Byl úžasný… choval se ke mně tak hezky a doslova mě donutil ho milovat. A teď… teď mě donutil se trápit…

Byl na mě tak hodný… hodnější, než kdokoliv v mém předchozím životě. Zajímal se o mě. Chytl mě za ruku, i když jsem si o to neřekl a objal mě, kdykoliv jsem to potřeboval. Byl pro mě ještě něčím víc, než jen přítelem na chození. Byl jako moje rodina. Jako bychom se už vzali.
Jeho úsměv… jeho objetí… jeho dotek… jeho polibek… všechno jako by mě odnášelo do nebe. Letěl jsem na křídlech euforického opojení, jež ve mně láska vzbudila. Bylo to náhlé a nečekané. Vzklíčilo to v mém nitru a donutilo mě to cítit se krásně. Po jeho boku nebyl žádný problém neřešitelný a žádné trápení nebylo věčné. Ukázal mi svět takový, jaký jsem ho dosud neviděl. Mnohem hezčí. Možná bych mu za to měl děkovat, ale… nebyl jsem toho schopný. Zezačátku jsem do toho šel s tím, že je to jenom dočasné, ale jak čas plynul, připoutal jsem se k němu mnohem víc, než jsem plánoval. Bylo to děsivé… šíleně děsivé, ale zároveň taky příjemné… příliš příjemné na to, abych tomu dokázal odolávat. A teď… bylo vše ztraceno…
„Tome…“ zavzlykal jsem tiše a sledoval, jak mé dopadající slzy víří hladinu vody ve dřezu a můj odraz se chvěje. „Proč?! Proč sis se mnou takhle hrál?!“ zalykal jsem se pláčem. Sám sobě jsem se znechutil. Nebyl jsem dostatečně dobrý na to, abych mohl stát po jeho boku.

Možná… možná bych ani neměl… žít… Napadlo mě, když jsem pohledem spočinul na noži, jenž spočíval pod vodní hladinou. Jeho ostří se lehce lesklo, jako by na sebe chtělo ještě víc upozornit. Byl dlouhý… a ostrý… ideální…
Vcelku mechanicky jsem natáhl ruku a zanořil jsem ji do chladné vody. Prsty se mi ovinuly kolem plastové rukojeti, a když se má ruka opět vynořila, byla už prodloužena o patnáct centimetrů vražedného kovu.
Všechny mé myšlenky šly stranou. Nebyl jsem schopný se nad svým činem zamyslet a sám sobě domluvit. A ani jsem nechtěl. Neměl jsem to zapotřebí. Připadalo mi, že se celý můj svět rozpadl a ve svém dočasném rozpoložení jsem si to neuměl vyvrátit…
Myšlenky se mi rozletěly na všechny strany a já zavřel oči. Soustředil jsem se pouze na svůj dech. Nádech. Výdech…
Pomalý pohyb mých rukou.
Nádech. Výdech…
Dotek chladného kovu na mém zápěstí.
Nádech. Výdech…
Zběsilý tlukot srdce.
Nádech. Výdech…
Tlak… průnik… bolest.

Prudce jsem otevřel oči a kousl se silně do jazyka, pod náporem toho silného pocitu. Nůž hlučně dopadl na zem a já se podíval na svou ruku, z které se rychlostí blesku řinula krev, stékala mi po dlani a skapávala na zem, kde se hromadila ve zvětšující se kaluži. Rána se táhla klikatou, rozšklebenou dráhou od zápěstí až do poloviny předloktí. Zezačátku jsem se toho zalekl, ale pak jsem se stejně rychle uklidnil, když jsem pocítil, jak z mého těla pomalu vyprchává teplo a energie a obojí to nahrazuje chladný klid.
Opět jsem zavřel oči a soustředil jsem se na palčivou, tepající fyzickou bolest, jež mírnila tu psychickou, a po tváři se mi rozlil lehký úsměv.
Najednou se mi v mysli začaly vyjevovat veškeré krásné momenty, které jsem s Tomem po boku prožil. Viděl jsem, jak se na mě usmívá… jak mi vypráví o svém životě… jak mě drží a s ďábelským leskem v očích se mnou prchá před Sam… Opět jsem cítil jeho vůni a teplo jeho těla, když mě k sobě tiskl. Prožíval jsem v několika minutách všechny ty krásné momenty, které jsem ve své paměti nastřádal.

Když jsme byli spolu, cítil jsem se tak zvláštně… celý svět jsem vnímal jinak… Byli jsme jako pravda a lež, voda a oheň, klid a nepokoj… Ani jedno nemohlo být bez druhého. Anděl nemohl existovat bez ďábla a dobré časy by neexistovaly bez těch špatných…
„Miluji tě…“ zašeptal jsem téměř neslyšeně a ve svých představách jsem ho jasně viděl. Do posledního detailu… Po tváři se mi rozlil úsměv, a zároveň jsem propadl silnému pláči.
Chlad plně ovládal celé moje tělo a já s úsměvem a v slzách klesl na zem, veškerá má síla šla stranou. „Tome… prosím…“ dostal jsem ze sebe. „Prosím… nezlob se. Odpusť… vím, že nejsem dokonalý, ale miluji tě… přísahám… nikdo tě nemá raději než já. Jsi moje světlo a moje štěstí… Tak prosím, nechci nic jiného než odpuštění…“ prosil jsem osobu ve svých představách, které se mi začaly slévat s realitou. Ležel jsem na zemi ve své vlastní krvi a žádal o jediné… „Nebyl jsem dost dobrý, já vím… a-ale…“ hlas se mi začal lámat. Už jsem nebyl dost silný, abych dokázal mluvit, a tak jsem jenom naposledy zašeptal: „Miluji tě… odpusť…“ a zmlkl jsem. Nemohl jsem se už ani hnout. Pouze jsem čekal…

A pak… se najednou oteplilo. Ucítil jsem podivný druh hřání a donutil se s vypětím posledních sil pootevřít oči a… spatřil jsem ho. Stál tam… přímo přede mnou. Jeho kakaové, něžné oči se na mě upíraly. Na sobě měl bílé oblečení a zpoza jeho zad vystupovala velká, běloskvoucí a zářící křídla. Díval se na mě… přímo na mě. Ale… jeho pohled nebyl zlý, naopak, byl plný lásky a pochopení.
Chtěl jsem promluvit, omluvit se mu. Chtěl jsem se ho dotknout… naposledy… ale… nemohl jsem…
Slabě se pousmál, přistoupil ke mně a klekl si. „Ššš…“ vzal mou zakrvácenou ruku do své a druhou mi otřel z tváří osychající slzy. „Nemusíš nic říkat, všechno chápu…“ jeho hlas byl stejný jako vždycky, ale přece v něčem jiný… byl magický… nadpozemský… zkrátka andělský…
Sklonil se a pevně mě objal. Opět jsem ucítil jeho krásnou vůni a víčka se mi sama zavřela. Rty se mi zvlnily do lehkého úsměvu. Cítil jsem se najednou tak klidný a šťastný.
„Jsem tady, Bille…“ pošeptal mi jemně do ucha a jeho bílá křídla se mi obtočila kolem těla. Byla měkká a konejšivá… cítil jsem se v bezpečí. „Tak už se přestaň trápit a pojď se mnou… uvolni se a pojď se mnou domů. Už tě nikdy neopustím, slibuji…“ pohladil mě po vlasech, letmo mě políbil na tvář a pevněji mě sevřel…
Miluji tě… Zašeptal jsem naposledy v duchu, ale byl jsem si jistý, že mě slyší.
„I já tebe…“ ubezpečil mě tiše a to mi stačilo. Po těchto jeho slovech jsem se už nebránil světlu, jež začalo naplňovat celý můj svět. Všechno se rozpilo v bílém jasu a já se naprosto uklidnil. Je tady… je tady a miluje mě… Prolétlo mi naposledy myslí a to mi stačilo ke štěstí.
A tak jsem se nevzpíral. Nechal jsem se unést mimo náš prostor a čas. V jeho objetí jsem vyšel vstříc něčemu novému… šťastný a milovaný…

***

(Tom)

„Kurva!“ hlasitě jsem zaklel a měl jsem chuť mobilem ve své ruce mrštit o zem. Jen tak tak jsem se ovládl. Už nějakou dobu jsem se snažil Billovi dovolat, ale bezúspěšně. Pořád mi to hlásilo, že číslo, kterému se snažím dovolat, je nedostupné… už mi z toho rupaly nervy.
Asi po dvou hodinách naprostého zuření jsem se konečně dokázal jakž takž uklidnit a urovnal si myšlenky. Pak jsem musel uznat, že jsem se k Billovi zachoval strašně. Byl jsem pořádný vůl a po uklidnění jsem si to uvědomoval, ale v tu chvíli jsem byl tak šíleně naštvaný, vystresovaný a v šoku, že jsem nebyl schopný se chovat normálně. Chtěl jsem se mu omluvit a vysvětlit mu, jak to je. Doufal jsem, že když si o tom promluvíme, odpustí mi a společně se pokusíme najít nějaké řešení. Asi bychom se museli rozejít, ale mohli bychom spolu stále vycházet. Jenže… jsem se mu nemohl dovolat.
Nechtělo se mi k němu chodit a hledat ho osobně, ale asi mi nic jiného nezbývalo. Sice jsem se bál s ním po tom, co jsem zjistil, že je můj bratr, mluvit a být s ním sám, ale nebylo nic naplat. Už teď mi ta představa přišla šílená. To, jak jsem ho bral dosud… a jak jsem ho měl brát teď… byl to moc velký skok.

Každopádně jsem už teď byl několik ulic od jeho domu. Celou cestu jsem se s ním snažil spojit, abych nemusel dojít až k němu, ale bohužel mi tohle srabácké řešení nevyšlo…
Povzdechl jsem si a mobil jsem schoval. Zřejmě to nemělo cenu. Zhluboka jsem se nadechl a zase jsem vydechl, abych si dodal odvahy, než jsem vykročil s jasným úmyslem k němu jít.
Pořád jsem byl plný stresu, rozhořčení, znechucení a zklamání, ale už jsem to držel pod kontrolou a dokázal jsem to ovládat.
Minul jsem mladý pár vedoucí se za ruku a zabodl jsem pohled do země. Cítil jsem obrovskou srdeční bolest, kterou jsem nemohl ignorovat, na to byla moc silná. Bolela mě představa, že se teď budu muset držet stranou. Všechny doteky… všechna objetí… všechny polibky… všechno tohle muselo jít pryč. Nesměl jsem ho milovat. Nesměl jsem! A přesto… jsem tak moc chtěl… Cítil jsem ono znechucení, jež naplnilo moji duši, ale na druhou stranu… jsem se nemohl zbavit touhy. Zakázané a nikým nerespektované touhy. Touhy ho dál milovat stejným způsobem jako doposud. Touhy změnit svůj původ. Abych mohl být s ním… Společnost už teď odvrhovala homosexuální páry… natož sourozenecký vztah… vztah dvojčat…

Nejhorší výčitky jsou ty němé… a ty jsem já právě prožíval. Vyčítal jsem si všechno, co se stalo. Vyčítal jsem si, že jsem tenkrát vůbec šel do toho parku a narazil jsem na něj… Říká se, že to, co se má stát, se i stane, ale… tohle se stát nemělo! Ne takhle! Kdybych už od začátku věděl, že je to moje dvojče, nikdy by k ničemu nedošlo… všechno mohlo být jinak… mohli jsme se milovat jiným způsobem… sourozeneckým! Ale takhle bylo všechno mnohem těžší a složitější…

Prošel jsem kolem řady kontejnerů, v nichž se za děsivého pištění a kvílení rvaly krysy, a zabočil jsem za roh ulice. Ještě pár kroků… pár prostých pohybů… pár nádechů a výdechů… a stanul jsem u dveří od jeho domu. Na několik minut jsem se zastavil, zavřel oči a uklidnil své nitro, které zase začínalo šílet. Pak jsem zvedl klepající se ruku, otevřel jsem dveře a po schodech se vydal nahoru k jeho bytu. Každý krok byl náročnější a náročnější, moje nohy stále více a více těžkly. Ale když jsem se přiblížil na pár kroků, všechna ta tíha ze mě spadla. Najednou. Nečekaně.
Narovnal jsem se a s novým odhodláním jsem zaklepal. Ale ani jsem nečekal, že by mi otevřel. Jistě tušil, že jsem to já a byl na mě moc naštvaný… Chvíli jsem ze slušnosti otálel, ale pak jsem chytl kliku a zkusil otevřít. Bylo odemčeno. Vtrhl jsem dovnitř a opustilo mě všechno negativní, co se uvnitř mě nahromadilo. „Bille!“ zavolal jsem okamžitě a klusem se ho rozeběhl hledat po bytě. „Bille, pokud jsi tady, tak vylez! Omlouvám se! Moc se omlouvám! Choval jsem se jako idiot! Ale všechno ti vysvětlím! Já-“ v ten moment jsem ztuhl. Zrovna jsem otevřel dveře do kuchyně a… to, co jsem spatřil…

„B-Bille…“ zakoktal jsem s šokem a panikou v hlase. Škobrtl jsem a musel se opřít o rám dveří, abych nespadl a neskočil v kaluži na zemi… v kaluži krve… jeho krve…
Moje srdce začalo zevnitř silně tlouct na můj hrudní koš a moje plíce najednou nezvládaly pojmout množství kyslíku, které jsem se jim snažil vnutit. Všechno ve mně jako by se rozhodlo zařadit největší možnou rychlost.
Udělal jsem na roztřesených nohách krok k němu a moje boty byly vzápětí nasáknuté rudou tekutinou. Zadíval jsem se na něj a rty se mi zachvěly. Chvilku jsem jenom tak stál, než jsem se zaúpěním zvířete zahnaného do kouta klesl na kolena. Chytl jsem se za hlavu, která mi začala třeštit.
Ve vteřině jsem propadl šílenému, srdcervoucímu pláči. Natáhl jsem ruku a pohladil ho konečky prstů po sněhobílé tváři. Byl… tak chladný… A to ve mně vyvolalo ještě větší záchvat zalykavého štkaní.
Přišel jsem o rodinu… a o svou lásku… ale nepřišel jsem o vzpomínky, o pocity, o vjemy…

On… on to udělal kvůli mně! To mi bylo jasné. Já jsem takový vůl! Proč jsem mu proboha řekl tak krutá slova?! Proč jsem se nedržel na uzdě?! Proč jsem mu to nemohl prostě típnout a až po uklidnění zavolat zpátky?! Proč?! Sakra proč?! Pevně jsem objal jeho ledové tělo. Bylo mi jedno, že budu celý od jeho krve… od krve anděla, kterého jsem sprovodil z tohoto světa. Proč jsem si nerozmyslel, co řeknu?! Proč jsem musel být tak zlý?! Proč jsem se zachoval zrovna takhle. Proč… proč jsem ho zabil?!

***

Smutek. Trápení. Výčitky. Sebenenávist. Bolest…
Ten, kdo nikdy nezabil milovanou osobu, nemůže pochopit, jak jsem se cítil. Připadal jsem si příšerně. Jako to nejhorší stvoření, které kdy chodilo po tomto světě. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych se taky zabil. Zkoušel jsem zadržet dech na tak dlouho, abych se udusil, zkoušel jsem se podřezat nebo se předávkovat prášky… nebo jsem to spíše chtěl zkusit. Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslel. Vždy jsem si vzpomněl na ty, které bych tu nechal. Na ty, které jsem měl rád a kteří měli rádi mě… a zase jsem se vzchopil a snažil jsem se jít dál. Ale ve chvíli, kdy jsem sledoval rakev s Billovým tělem se pomalu oddalovat za doprovodu smutné hudby, tak jsem opravdu chtěl zemřít.
Po tvářích se mi koulely horké slzy a já se jimi zalykal. Zatínal jsem nehty do svých stehen a třásl se pod náporem emocí, kterých na mě bylo příliš. Nezvládal jsem je pobírat. Bylo toho na mě moc.
Seděl jsem na místě nejblíž rakvi, která se pomalu zasouvala do hlubin zdi a oddalovala se ode mě. Opouštěla mě… on mě opouštěl… Vědomí definitivního konce je příšerná věc. Věc horší, než by se mohlo zdát. Najednou mizí všechno světlo a vy jste obklopeni temnotou. Tápete, modlíte se, prosíte… Šmátráte kolem sebe a snažíte se něčeho zachytit, ale nic nenacházíte. Všechno je moc daleko… moc daleko od vás. Vašeho bolu, vašich proseb, vaší duše…

Pomalá, srdcervoucí melodie začala slábnout, až utichla docela a zvučný hlas pořadatele pohřbu se otázal, jestli chce někdo říct pár slov na závěr. Několik vteřin se celým sálem rozhostilo hrobové ticho, než jsem pomalu zvedl ruku. Zaťal jsem zuby a přinutil jsem sám sebe, abych přestal brečet. Postavil jsem se a mechanicky došel dopředu ke stále se zasouvající rakvi. Pořadatel mi podal mikrofon a já se obrátil čelem k lidem před sebou. Sešlo se nás tu překvapivě hodně. Většinu z těch lidí jsem vůbec neznal, některé jsem párkrát zahlédl, ale jediní, kdo mi byli známí, byli moje rodiče a Samantha. Já si jich však ani trochu nevšímal. Nechtěl jsem si jich všímat. Ve svých myšlenkách jsem byl sám… bez něj… beze všech…
Celá místnosti čišela beznadějí a neštěstím. Černá podlaha, černé lavičky, černé šaty na tělech všech přítomných… Dřevěný strop i bílé stěny byly zdobeny květinami, ale ty jako by vyzařovaly smrt, rozpad a konec…
Zachvěl jsem se a oběma rukama jsem sevřel mikrofon. Na chvíli jsem zavřel oči, abych se uklidnil, a když jsem je znovu otevřel, upřel jsem svůj pohled na rakev. Otevřel jsem ústa a společně s nimi i své srdce a hlasem plným citu jsem spustil:

„Můj život byl temný… byl jsem ztracený… Kdo jsem? A co tu dělám? Proč tu jsem? Proč…? Moje kroky byly nejisté. Potřeboval jsem oporu… Nějaký záchytný bod. Nějaký maják v moři tmy… Někoho, kdo mi pomůže… Už jsem se vzdal veškeré naděje. Bloudil jsem… sám a ztracený… v tom němém tichu… sám v sobě… hledal jsem světlo… A pak jsi přišel ty!“ položil jsem jednu ruku na rakev. „A já zjistil, kdo jsem! Získal jsem konečně důvod se smát! Všechno jsi změnil a zmizel jsi… ale já tě musel znovu najít! Za každou cenu! Přes bolest! Přes krev! Přes slzy! Pátral jsem. Odmítal jsem se vzdát! A uspěl jsem! V záři neonu! Na tom nejtemnějším z míst! V tom neznámém šeru… jsem znovu spatřil anděla! Mé srdce bilo rychleji… tajil jsem dech… To všechno jenom kvůli tobě! Kvůli tobě bych došel i na kraj světa! Natahoval jsem ruku… chtěl jsem se tě dotknout! Obejmout tě, schovat tě u sebe! Nikdy bych tě nedal komukoliv jinému! Pokud to zní sobecky, tak budu klidně sobec! Nenechám tě odejít ze svého srdce! Nenechám tě z něj odejít, dokud mě neodnese smrt! Mé srdce ti patří! Má mysl o tobě sní! Tvoje oči… tvůj smích… tvoje tvář! Ty! Bille… miluji tě… a vždycky tě i milovat budu…“ došeptal jsem. V tu chvíli šlo všechno stranou. Bylo mi jedno, že to je moje dvojče. Bylo mi jedno, že moje slova jsou špatná a neměl bych je říkat. Všechno mi bylo jedno… Ve svých myšlenkách jsem ho zase objímal. Zase jsem ho k sobě tiskl. Smál jsem se s ním… Až do chvíle, kdy se ozval dutý zvuk, jak rakev narazila na konec své cesty.
A v tu chvíli moje slzy přestaly téct a do očí se mi vkradla prázdnota. Tak… a jsem zase sám…

KONEC

Tak a jsme na konci příběhu =)
Zřejmě to nedopadlo tak, jak si většina z vás představovala, ale v životě také nemá všechno šťastný konec a je potřeba občas také zvolit horší variantu. Tohle byla navíc první kapitolová povídka, kde jsem si vybrala špatný konec. Tak doufám, že na mě kvůli tomu nezanevřete, protože pokud mi to vyjde, ráda bych psala dál a nechci přijít o čtenáře =)
Tímto děkuji všem, kteří mi zanechávali komentáře, a přeji vám hezký zbytek prázdnin! =)
Ann

autor: Ann