autor: ophelia_seven
Rodina ANEB Jak Bill nechal Toma jít
Před dávnými časy byl Tom vše, co Bill kdy potřeboval… ale později zjistil, že Tom nikdy opravdu nebyl navždy pro něj.
Ačkoliv Bill jedl většinu večeří ve svém pokoji během posledních čtyř let, něco z toho, že byli opět všichni tři v jednom domě, přinutilo jejich matku chtít, aby si všichni společně sedli a jedli večeři jako rodina v kuchyni. Tom si na to stěžoval, což Billa donutilo souhlasit s tím, jen aby jej naštval. Kromě toho, jak daleko se opravdu chystal zajít? Už se vzdal svého pokoje ve prospěch svého staršího a velmi nevděčného bratra.
„Jaký byl váš den?“ Zeptala se jejich matka. Bill se díval dolů na svůj talíř s jídlem, takže si nebyl jistý, s kým přesně mluvila. Ale předpokládal, že s Tomem, protože se poslední čtyři roky nestarala o to, aby se jej zeptala, jaký byl jeho den. Byla pravda, že by jí to pravděpodobně neřekl, ale to bylo vedlejší. Když Tom okamžitě neodpověděl, vzhlédl, aby našel jejich matku, jak se na ně střídavě dívá. „Bille?“ Zeptala se podezřívavě. „Jak sis užil svůj den volna?“
Prostořeký komentář, jako ´ach, bylo to skvělé. Nechal jsem svého bratra, aby mě ošukal´ nebo ´věnoval jsem svému bratrovi to nejlepší vykouření v jeho životě´ byl na špičce jeho jazyka, připravený k uniknutí, ale zdravý rozum jej zastavil. Bylo ještě příliš brzy na podobné vtípky. Kromě toho, nedá Tomovi to uspokojení, aby byl zatáhnutý do této konverzace. „Bylo to fajn,“ pokrčil rameny.
Ale věděl, na co jejich matka naráží. Chtěla vědět, co její dva kluci spolu dělali po celý den. Pravděpodobně po celou zatracenou dobu zírala na hodiny a nemohla se dočkat chvíle, kdy přijde domů, aby mohla hlídat oba své chlapce, kteří už byli nyní téměř dospělí. Ale pravda byla, že vůbec nepotřebovali hlídat. Tom zde byl jen pár hodin, než se vrátila domů a kromě okamžiku, který strávili hádáním, Tom po celou dobu spal, jen aby se probudil pár minut před tím, než se dostala domů. Byl to tak akorát dostatek času na to, aby si došel na záchod a poté prohrabal lednici, kde se rozhodl vzít si poslední jogurt, který si Bill šetřil. „Jsou moje nejoblíbenější,“ pokrčil rameny, když zachytil Billův smutný pohled, který mu věnoval. Byly taky Billovy oblíbené.
Ale kromě krátké hádky a incidentu s jogurtem proběhl den bez komplikací. Bill byl vděčný, že jeho přítel byl porušovač pravidel a neustále mu posílal esemesky, jinak by Bill po celý den jen zíral na hodiny. Už tak byl po celou dobu na hraně. Neměl ponětí, jak bude schopný později večer usnout.
„A co ty, Tome? Postaral se Bill o vše potřebné?“
Bill s Tomem spojili pohledy přes stůl, zatímco Tom dál nepřítomně žvýkal kus kuřete, který si před chvílí strčil do úst. Simone si toho možná nevšimla, ale Bill byl vytrénovaný všímat si všech těchto malých detailů a byl rozčilený, že tento zvyk tam stále je i po tolika letech. „Postaral se o mě dobře,“ řekl Tom rozhodně.
Bill věděl, že slovy, která Tom vybral, nechtěl naznačit nic jiného než dřívější hádku, ale Bill dokázal říct, aniž by se díval, že jejich matka nad svým jídlem zrudla. Byla tak citlivá. Stůl byl tichý, zatímco jedli, nebo – v Billově případě – postrkovali jídlo po talíři. I přestože ´duševní pouto´, o kterém prohlašovali, že ho mají, když byli malí, bylo dávno pryč, Bill stále znal řeč bratrova těla a poznal, že měl něco na mysli. Jediný rozdíl mezi minulostí a současností byl ten, že Bill nedokázal říct, co přesně to bylo.
„Takže, Tome,“ začala Simone a Bill si tiše povzdechl. Jejich matka na to násilně tlačila, čímž dělala celou situaci jen o to horší. „Slyšela jsem, že jsi měl doma přítelkyni?“
„Mám,“ byla Tomova jediná odpověď.
Simone neváhala udržet dialog otevřený, ačkoliv žádný z jejích synů opravdu nechtěl v rozhovoru pokračovat. „Jak se jmenuje?“
„Casi.“
Bill bojoval, aby potlačil odfrknutí. Znělo to téměř jako jméno špinavé coury, pomyslel si pro sebe. Tom a Casi. Casi a Tom. Bill a Andy. Casi a Andy. Bill a Tom. „Ježíši,“ zamumlal si pro sebe Bill polohlasem, jistý, že jej nikdo nemohl slyšet. Už začínal bláznit.
„To je hezké jméno. A Bill,“ řekla jejich matka a po cestě k pohledu na ni, jak už věděl, co dalšího bude následovat, zachytil přes stůl Tomovy oči. Dohánělo jej k šílenství, že jejich spojení už tam není, protože opravdu chtěl vědět, nad čím přemýšlí. „On také má… no, kamaráda,“ vykoktala, nikdy si nezvykla na to, že její syn je ve skutečnosti gay. Bill stále držel pohled s Tomem a v tomto okamžiku frustrovaně střelil pohledem ke své matce.
„Přítele, mami,“ zachraptěl. „Je to můj přítel, a víš, co to znamená?“ Bill byl očividně podrážděný. Za normálních okolností by nad matčinými komentáři mohl jen odmítavě pokrčit rameny, ale dnes večer nemohl. Nebyl si jistý, jestli se před Tomem styděl, nebo byl jen obecně podrážděný způsobem, jakým se k němu Tom choval. Byl ve špatné náladě od chvíle, kdy mu jeho matka sdělila novinku nad jeho napůl snězenou miskou ovocných kroužků, že Tom se vrací, a nedala mu žádný čas se připravit. Sen, který měl, následovaný malými záběry z minulosti, jimiž byl mučen po celý den, tomu taky moc nepomáhal.
„Bille,“ řekla Simone pevně a otřela si ústa rohem ubrousku, přesně věděla, na co Bill naráží. „Jídelní stůl není místo k diskutování o těchto věcech.“
Bill se chystal vyštěknout, že to ona byla ta, která s tím přišla jako první, ale opět zachytil Tomovy oči nad stolem a Tom se zeptal: „Andy?“
Ze všech věcí řečených od chvíle, kdy Tom dorazil, si pamatoval malou zmínku o Andym? Bill bojoval s naléhavou potřebou zahučet, alespoň se technicky nehádali jako předtím. Ačkoliv s ohlédnutím na situaci Tom zůstal až příliš klidný. A to jej taky štvalo. „Andreas,“ opravil jej a Tom přikývl, než sklopil hlavu zpět ke svému talíři. Bill se zhluboka nadechl, tak tiše, jak jen to dokázal. Nebyl si jistý, jak dlouho spolehlivě zvládne trapnost situace. Pokud se to v dohledné době nezlepší, zblázní se. Tom byl jeho bratr, dvojče, a rozdělení způsobilo, že se kolem sebe cítili nepříjemně a cize. Tohle nebylo v pořádku. Bylo to nepřirozené.
„Takže, Tome,“ Tentokrát byl na řadě Bill s otázkou. Zaregistroval překvapený pohled na tváři svého bratra, když k němu vzhlédl od své večeře. „Jak dlouho se zdržíš?“
Tom pokrčil rameny. „Nikdy jsem do toho neměl co mluvit, když jsem byl přehazován z domu do domu.“
Vzduch byl hustý. Bill polkl, tvrdě, pomyslel si, že to bylo tak blízko k ´tomu dni´, jak jen se zatím kdo dostal. Tom zíral na svůj talíř, zatímco Simone usrkla vody a snažila se přijít s nějakou odpovědí. Zdálo se to být jako věčnost, než někdo promluvil, a když to někdo udělal, Bill nebyl překvapený, že to byla jejich matka.
„Ty víš, že to není pravda,“ řekla nakonec tichým hlasem a složila si ruce do klína.
„K čertu, že není,“ odsekl Tom a Billovy plíce se zaplňovaly vzduchem, který se neuvolňoval. „Nemohl jsem říct ani slovo, když jsi mě poslala k tátovi, a táta mi neřekl ani slovo, než ti zavolal, že mě posílá zpátky.“
„Udeřil jsi svého otce, Tome!“ Simone konečně ztratila nervy, její hlas byl o několik oktáv vyšší a Bill si všiml, že to je velmi odlišný příběh než ten, kterým byl nakrmen o jejich otci, který ztratil práci. Uvědomil si, že tam toho musí být daleko více.
Tom pokynul k monoklu a nateklému rtu, čehož si Bill všiml už dříve toho dne. „On dal taky pár docela dobrých ran.“ Bill zkoumal bratrovu tvář. Napůl spal, když si ji prohlížel poprvé, ale teď, když byl více při smyslech, mohl říct, že obě místa musela bolet. S jeho pytlovitým oblečením, dredy a rozbitou tváří vypadal tak trochu jako kriminálník. Bill se téměř usmál. „Kromě toho,“ pokračoval Tom, „choval se jako kretén.“
„I přes to, Tome,“ pokárala jej Simone. „Máš respektovat své rodiče.“
„Respektuju ty, kteří si zaslouží můj respekt, a právě teď opravdu nemůžu respektovat ani jednoho z vás.“
Bill sledoval, jak jeho matka odstrčila svůj talíř stranou, zřejmě tak rozrušená, že ztratila chuť k jídlu. Bill svůj talíř také odtlačil poté, co se v tom spíše jen přehraboval. „Víš co, Tome?“ Její hlas měl v sobě jakousi definitivnost. Ten zvuk, který uslyšíte těsně předtím, než vám vaši rodiče řeknou, že už toho mají dost a můžete se o sebe zatraceně postarat sami. Bill sám sebe obrnil, nejistý, zda by měl být naštvaný, nebo cítit úlevu, kdyby jejich matka Toma vyhodila po méně než jednom celém dni. „Bill měl pravdu. Jsi dost starý, aby ses o sebe postaral sám.“
Billovy oči se rozšířily překvapením. Připravoval se na to, ale nečekal, že to na Toma vybalí takhle přímo. Dokonce to takhle ani nemyslel, když to původně řekl. Opovážil se setkat s Tomovým pohledem, ale mohl se mu podívat do očí jen krátce. Mohl vidět ublíženost za naštvaným zevnějškem. „Pokud mě nechceš respektovat v mém vlastním domě, pak tady opravdu není žádný další důvod k tomu, abys tu byl. Rozumíš?“
Tom neodpověděl. Vřelo to v něm, to Bill dokázal říct, a vše, co mohl dělat, bylo sedět a sledovat, jak se situace před ním vyvíjí.
„Řekla jsem, rozuměl jsi mi?“ Opakovala jejich matka pevně s pohledem upřeným na svého nejstaršího syna, který se vyhýbal očnímu kontaktu s kýmkoliv, zíral na svůj talíř a přehraboval se v něm podobně jako dříve Bill.
Najednou se Tom vrhl od stolu pryč, cestou srazil židli k zemi a hodil vidličku na stůl. Bill sebou trhl při tom náhlém návalu emocí. „Já jsem sem stejně, kurva, nechtěl.“ Bill k němu vzhlédl, snažil se navázat oční kontakt, ale Tom se na něj nepodíval, jen se otočil na patě a vyběhl po schodech nahoru do pokoje.
Simone obrátila pozornost k mladšímu synovi. „Jsi omluven od stolu.“
„Já o to nežádal,“ řekl jízlivě. „Ještě jsem ani nedojedl,“ dodal a pokynul ke svému talíři.
„Oba víme,“ odpověděla a snažila se co nejlépe, aby zůstala v klidu, „že už nesníš ani jediné další sousto toho jídla. Takže jdi. Nemůžu se vypořádávat právě teď s vámi oběma.“
„Nikdy ses nedokázala vypořádávat s námi oběma,“ odsekl Bill a odsunul židli mnohem klidněji než jeho bratr. „To je důvod, proč jsi nás rozdělila, především.“
Odešel od stolu, ale byl na rozpacích, kam jít. Mohl by pokračovat do svého pokoje, ale tam byl Tom. Nebo mohl sedět v obývacím pokoji, ale neměl moc náladu na televizi nebo na bezduchou zábavu všeho druhu. Už mluvil s Andreasem, který mu volal při obědě a ptal se jej, proč není ve škole. Bill mu oznámil všechny novinky a převyprávěl celé znovu shledání včetně hádky. A stejně zrovna teď neměl náladu s Andym mluvit.
Bill si vzpomněl na slova své matky jen před pár okamžiky u kuchyňského stolu, jak jej zatáhla do hádky, kterou měla s Tomem. Vzpomněl si na bolest v jeho očích maskovanou hněvem. Bill se cítil provinile. Vážně mu jeho bratr chyběl, a pokud by věci pokračovaly takhle, tak by se to mezi nimi nikdy nevrátilo do normálu. Bill prostě chtěl, aby spolu opět dokázali pohodlně sedět v jedné místnosti.
Bez dalšího přemýšlení Bill spolkl svou hrdost a vystoupal po schodech ke svému pokoji. Jak předpokládal, našel zavřené dveře. Na rozdíl od minule se rozhodl zaklepat a nepřemýšlel nad tím, jak je to divné, klepat na své vlastní dveře.
„Jdi pryč!“ Tomův hlas byl tlumený a naštvaný, ale Bill se nehodlal vzdát.
„To jsem já,“ řekl tichým hlasem, dost hlasitě na to, aby to prošlo skrz dřevěné dveře.
„To je mi jedno!“ Zavrčel Tom. „Jdi pryč.“
Bill se kousl do rtu a váhavě otočil klikou. Nebylo zamčeno, a tak vešel dovnitř. Opřel se o rám dveří jako dříve Tom, než řekl s jemným úsměvem. „Je to můj pokoj.“ Snažil se odlehčit náladu a doufal, že by to mohlo trochu uvolnit napětí. Ale Tom se obrátil a zamračil se na něj, takže si uvědomil, že jeho pokus byl neúspěšný.
„Můžeš ho mít zpátky,“ ušklíbl se Tom a až teď si Bill uvědomil, co Tom dělá. Znovu balil těch pár věcí, které už vybalil. „Je docela jasné, že ani jeden z vás mě tady nechce.“
„To není pravda,“ odpověděl Bill smutně. Pod všemi těmi nervy on opravdu chtěl svého velkého bratra zpátky u sebe. Své dvojče. Od toho dne věci už nebyly stejné. „Chci tě tady.“
Tom se na něj nepodíval, jen dál stál zády ke dveřím a cpal své věci do batohu. „A proto jsi řekl mámě, že se o sebe můžu postarat sám. Nelži mi. Dokážu poznat, kde jsem nechtěný. Vypořádával jsem se s tím poslední čtyři roky.“
„Takhle jsem to nemyslel,“ řekl Bill, zkřížil si ruce na břiše a snažil se udržet svůj hlas stabilní. Sledovat Toma, jak odchází, bylo poprvé dost těžké, ale podruhé… Najednou si uvědomil, s tím jak mu žaludek poklesl, že by to bylo nesnesitelné. Tom k němu nevěřícně vzhlédl. Bill mu to neměl za zlé, sám si nebyl jistý, jak ten komentář vlastně myslel. „Byl jsem nervózní,“ přiznal s povzdechem. Tom náhle přestal se vším, co dělal, a vzhlédl ke stropu. Bill si protřel krk. Když se Tom posadil na postel, noha mu začala poskakovat nahoru a dolů, což značilo, že byl na hraně. „Máma mi ani neřekla, že přijedeš, dokud nebyla na cestě ven ze dveří, aby tě vyzvedla,“ řekl Bill a rukou se držel za krk, zatímco stál proti rámu dveří. Tom nevypadal, že by se chystal něco říct, a tak pokračoval. Čím déle bude mluvit, tím déle tam Tom bude a možná by mohl říct něco, co by jej přesvědčilo, aby zůstal. „Bál jsem se, že když přijedeš, že nebudeš… Já nevím, že to nebudeš ty. Že už tě vůbec nebudu znát.“ Když o tom Bill přemýšlel, opravdu to byla velká část jeho strachu a obav. Tom nespouštěl oči ze své poskakující nohy, nevzhlédl ke svému mluvícímu bratrovi. „Ale v podstatě jsi. Stejný, chci říct.“ Bill těžce nacházel ta správná slova. Byl zvyklý říkat cokoliv, co mu přišlo na mysl, když býval s Tomem, ale teď měl pocit, jako by se procházel po skořápkách od vajíček.
„Ale já zatraceně nedokážu- “ Bill se odmlčel, aby vydechl něco z napětí, které slyšel ve svém vlastním hlase. „Dokážu tě číst, ale nedokážu nic slyšet, víš? Je to, jako bychom ztratili audio nebo tak něco.“ Nebo duševní pouto, pomyslel si, ale nechtěl to říct nahlas, protože to bylo něco dětinského z jejich dětských let a on nechtěl znít hloupě před svým starším bratrem. „Nikdy dříve jsem se tě nemusel ptát, co si myslíš, a opravdu s tím nechci začínat teď,“ řekl s lehkým úsměvem a doufal, že tím věci trochu odlehčil.
Tom si pohrával s piercingem ve svém spodním rtu, zatímco konečně vzhlédl ke svému mladšímu bratrovi. Noha mu dál poskakovala jako jehla v šicím stroji a jeho rty zůstaly pootevřené. Bil si myslel, že se složí a vzdá, ale pak Tom vstal, potřásl hlavou a hodil si batoh na rameno. „Nemůžu tady zůstat,“ řekl své konečné rozhodnutí. Bill dokázal téměř rozpoznat náznak omluvy v té větě, ale neměl čas jednat dřív, než se Tom protlačil kolem něj do chodby.
„Kam jdeš?“ Chtěl vědět Bill, ale neotočil se, aby neviděl svého bratra znovu odcházet. Ale jeho hlas vyzněl měkčeji, než chtěl, takže si ani nebyl jistý, zda jej Tom slyšel, dokud neuslyšel, jak se někde za ním Tomovy kroky zastavily.
„Casi mě ubytuje.“
„Jak se dostaneš zpátky?“ Bill téměř vykřikl překvapeně a otočil se ke svému bratrovi. Jak si mohl dovolit celou cestu zpátky poté, co právě přijel?
Tom pouze pokrčil rameny a zíral na podlahu. „Nějak to zvládnu.“
Tentokrát jej nezastavil, téměř stejně jako nemohl ani posledně. Tom se na chodbě otočil, seběhl po schodech dolů a znovu i z hlavních dveří. Jejich matka stála u paty schodiště a vzhlížela k Billovi s prázdným výrazem. Hněv a bolest v něm vybublaly ve vztek. Vztek byl snadnější a on opravdu nechtěl brečet. „Jdi do prdele,“ řekl skrz zaťaté zuby, ustoupil do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře. Jakmile byl uvnitř svatyně svého vlastního pokoje, nebyl si jistý, komu vlastně nadával.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Tak abychom si to shrnuly: Simone neví, co se svými dětmi, tak se jednoho z nich zbavíi, po čtyřech letech ho k sobě laskavě vezme zpátky, jelikož tatík ho řeže jak žito (zajímalo by mě proč) a pak ho po jednom jediném dni vyhodí z domu, protože se na ni za to zlobí? A co jako čekala?! Tom má pravdu, respekt si od svých si od dětí musí zasloužit i rodiče… A co dál? Co když mu jeho přítelkyně nepomůže? Ve svém věku zřejmě nepracuje, tím pádem nemá peníze, takže skončí jako bezdomovec. Sociálku na tu ženskou, dokud je její dítě nezletilé, tak se o něj musí starat! Jsem zvědavá, jak by obstála s argumentem: "kluk byl drzý, tak sem ho vykopla …" To by asi žili na ulici všichni teenageři…
A jak si teď kluci k sobě mají najít cestu? Už tak je jejich pouto narušené a dřív se mohli zase sblížit, byli znovu rozděleni… Fakt nemám tušení, co bude dál. Možná by se Bill měl sebrat, vykašlat se na Simone a odejít za Tomem, ale co by s nimi pak bylo? Ach jo, doufám, že alespoñ zůstanou v kontaktu…
Díky za díl
Ja už ani neviem, čo k Simone napísať. Takto sa rozhodne matka nespráva! A ešte sa čuduje, že po tom všetkom ju Tom nerešpektuje a vyhodí ho z domu…
Ale zaujímalo by ma, prečo mal Tom s otcom také nezhody a tiež, prečo Toma otec mlátil.
A tí dvaja – netuším, ako sa to bude medzi nimi ďalej vyvíjať. Koniec naznačoval, že by si k sebe mohli nájsť znovu cestu, ale ako, keď Tom zase odišiel? A kde vlastne bude? Síce povedal, že pôjde k priateľke, ale čo ak mu to nevyjde? Čo potom?
Som fakt zvedavá na pokračovanie a dúfam, že chalani ostanú aspoň v nejakom kontakte.
Ďakujem za preklad.
hm tohle je fakt moc zajímavé oO pořád to moc asi nechápu, je tam toho nějak moc a zajímalo by mě, jestli Tom má skutečně tu přítelkyni oO hm..:D asi nad tím zase budu přemýšlet ^^ díky za díl <3
Tak ta matka mě pěkně štve Jen doufám že se kluci setkají a vše si v klidu vyříkají.
No Simone! Já už na tebe nemám slov. Ty jsi teda matka k pohledání 😛
No, a Tome… Neodcházej :/ Prosím…
Ach jo, tenhle díl byl tak smutný… A to jsme teprve na začátku… Co může přijít dál?? Doufám, že tímhle jsme se dostali na dno a teď už přijdou jenom pozitiva.
Moc děkuji za super překlad 🙂
Tak s mámou se autorka vůbec nemazlila, kruté rozdělení a ještě krutější shledání, jsem zvědavá na další:) hodně emotivní díl. Díky za překlad
Simone nebudem komentovať, už tu k tomu bolo povedané všetko…
Toma mi je strašne ľúto, hlavne mi je ľúto, že ho Bill nedokázal zastaviť, aj keď sa už ako tak začal snažiť… potom som ešte dúfala, že ho zastaví Simone… a keď sa nestalo ani to, tak som dúfala, že sa Bill naštve a rozhodne sa odísť s Tomom… Teraz mi je strašne smutno, z toho, že sa museli zase rozdeliť. Som zvedavá, na ako dlho…
Veľmi krásne ďakujem za preklad.
Minulé díly mi bylo líto Billova života, ale teď, když jsem slyšela z Tomových úst, jak byl nevítaný po celé čtyři roky u otce, tak mám pocit, že si doma Bill žil jako král. I když to taky neměl jednoduché, matka jej alespoň nějakým způsobem nechala žít, ale tohle vypadá, že Tom prožil 4 roky pekla. Samozřejmě zatím nevím, co přesně se dělo a jaký byl Tomův život, ale nečekám nic hezkého. Stejně by mě zajímalo, proč Simone poslala zrovna Toma k otci. A prostě celá ta situace…nevím. Mám z toho divn pocity.
Tomovi se vůbec nedivím! já na jeho místě bych ještě třískla s talířem o zem 😀 a ztropila nějakou menší scénu, ale tak já někdy ztrácím nervy a jsem ještě k tomu holka. 😀 I já bych si pak sbalila věci a opravdu bych odešla. Nedivím se Tomovi ani trochu! Simone je totálně hloupá! Nechápu, co čekala! Dle všeho s Tomem po celou dobu ani neměla žádný kontakt, otec Toma bije a má k nim oboum mít respekt? Proč, když si jej nezaslouží? Než aby se snažila napravit chyby, které nadělala, tak jich dělá ještě více!
A Bill! Wow, jsem překvapená, že se nakonec rozhodl jít za Tomem bez jakýchkoli nadávek a hádek a rozhodl se mu říct pravdu. Muselo to být těžké vidět Toma znova definitivně odcházet. Teď nemám ponětí, jak by se ti dva měli zase shledat. Každopádně doufám, že si k sobě velice brzy najdou nějakou cestičku! Je mi to strašně líto, líto, líto!
Pevně doufám, že další díly budou už trochu veselejší, protože tohle mě pomalu a jistě začíná zabíjet. Moc děkuji za bezvadný překlad, Zuzu! 🙂