Pohár z půli prázdný 22.

Tom netušil, jak by se měl zachovat dál. Jakmile pocítil plnou vinu za to, co provedl Billovi, nedokázal se podívat sám na sebe, natož aby se podíval Billovi do očí. Nedokázal v sobě najít tu odvahu, aby nasadil masku a jednoduše předstíral, že se nic neděje. Nešlo to. Kdykoli jindy v jeho životě to bylo mnohem jednoduší, všechno šlo, všechno se zdálo být přínosnější, ale teď to byla úplně jiná situace. On totiž miloval. Prvně ve svém životě zažil skutečnou lásku, bez předstírání, bez zbytečného chtíče a bez postranních úmyslů. Prvně v životě se skutečně těšil na někoho a nechtěl se dál trápit sám v sobě. Nechtěl být ve skrytu svých temným a těžkých záclon, chtěl vykouknout ven a zkontrolovat, jestli se k němu náhodou Bill neblíží a nepřeje si být s ním. Nedokázal se ovládat ve chvílích, kdy měl jeho tělo tak blízko sebe, že cítil každý úder srdce, přesto tu touhu pro něj vydržel a dopřál mu čas. Nechtěl udělat něco, co by mohlo změnit jejich tajný bratrský vztah. Nechtěl porušit zákon, ale bylo v tom i mnohem víc. Nechtěl mu ublížit, nepřál si, aby byť na okamžik pocítil jeho milovaný černovlásek sebemenší bolest. Nemohl by se dívat do těch jeho očí, které by jasně vypovídaly o nepříjemném stavu jeho těla, které se utápí v křečích. Nechtěl si to ani představovat…

Jenže teď udělal něco mnohem horšího. On dal Amalii myšlenku, vnukl jí nápad a dovolil jí, aby o Billovi smýšlela jako o oběti, již chce jakýmkoli možným způsobem zmučit, dokud z jeho těla nevymizí všechen život. Cítil se, jako by to byl právě on, kdo se Billovi snaží ublížit. Byl to on, kdo drží tu kudlu, řetěz nebo pistoli. Byl to jenom on, kdo zabíjel. Ne Amalia. Byla to všechno jenom jeho vina, již nesl na svých bedrech. Jenom jeho. Ničí jiná.

Nedokázal se ani zvednout z podlahy. Nebyl schopný udělat jediný pohyb. Pouze přerývavě dýchal a nechal své tělo, aby se třáslo vzlyky. Nešlo to jinak. Všechny cesty, které se mu dřív otevíraly, všechny únikové východy, všechny nečisté úniky vytvořené lžemi se mu náhle uzavřely a on zůstal ve tmě úplně sám. Každé vlákno té spletité sítě lží, podvodů a utrpení, kterou si za svůj život stihl uplést, ho pohltilo do sebe a uvěznilo uvnitř. Nemohl odejít, nemohl uniknout. Všechno bylo marné.

Jediné zakřičení stálo moc sil, jakákoli myšlenka na zítřejší svítání dostávala nádech neuskutečnitelnosti. Každá slza, která stekla po jeho krásné tváři, s sebou nesla kousek jeho života. Nebyl schopný v sobě dál přechovávat sebemenší naději na cokoli. Pohled na světlo, jež by ho mohlo spasit, byl až příliš unavující. Bylo lepší jenom dřepět v temnotě a nevnímat ta slova, která se ozývají v hloubi jeho hlavy. Neodpovídal, netušil na co.

V hlavě měl jenom ten jediný obraz svého miláčka, jak se dusí vlastní krví a chtělo se mu znovu zvracet. Tohle nebyl schopný dál snášet, bylo to tak stresující, tak nepříjemné, tak vysilující, ale ani tak s tím nepřestal. Myslel si, že si nezaslouží jedinou krásnou myšlenku, všechno se mu slilo v obraze, jehož valná část nesla temně rudou barvu. Zbytek byla už jen neproniknutelně černá temnota, v jejímž středu se nacházela jediná osoba, která ho kdy v životě dokázala změnit, která mu ukázala, jak svět může být krásný, dokázala mu, že život stojí za to.

Život je dar. Nikdy mu to Bill neřekl, ale přímo to z něj čišelo. Už ve chvíli, kdy polonahý tančil na zahradě a nechával na svou holou kůži dopadat jednotlivé kapky deště, se pro Toma stal něčím nepostradatelným. Byl tak jiný, tak zvláštní. Tak dokonalý. Nebyl podobný nikomu, koho kdy Tom poznal. Bill se v jeho životě stal neopakovatelným a nejlepším zážitkem, který si chtěl neustále připomínat jeho blízkostí. Každá vteřina v jeho blízkosti by se dala vydražit za miliony. Všechen jejich společný čas by byl Tom schopný koupit za všechno, co se mu kdy podařilo nakrást. Nechtěl ho ale kupovat, nechtěl marnit čas dražbou, chtěl ho tvořit dál. Prostě a jednoduše žít. Bylo to tak jednoduché, když byl s ním. Nic nemohlo být složité nebo nepřekonatelné, vše mělo svůj čas.

Teď se do cesty těm životadárným paprskům postavil mrak zatemňující vše kolem. Obloha se nezdála být tak jasně modrá jako dřív. Zčernala, zahalila se šedivými mraky a nedala ničemu možnost prostoupit. Vzduch zhoustl, všem se špatně dýchalo. Květiny se schovaly do sebe, nic kolem nedávalo najevo, že žije. Jenom vítr prohánějící se v korunách stromů obměňoval zdrcující pohled na to všechno.

Mezi životem a smrtí nebyl rozdíl. Obojí je těžké, obojí přináší radost. Obě dvě cesty představují dokonalé protiklady, ale vesměs je to totéž. Copak my víme, co je po smrti? Třeba je nakonec stejně dlouhá jako život, třeba je to obrácený život v jiné sféře. Možná je to skutečně totéž. Není to konec značící nový začátek, třeba je to nic, stejně jako život, který všem denně uniká mezi prsty. Třeba je to jen podívaná pro Bohy, možná je to jen pro něčí pobavení. Jako my se díváme na filmy a čteme spletité příběhy, možná i na nás se někdo tak dívá a baví se našimi osudnými kroky. Třeba jsme byli jenom experimentem pro něčí potěšení.

Tomovi hlavou proběhla spousta myšlenek týkajících se života a smrti. I když mu vlastně bylo jedno, jestli se někdo baví jeho utrpením.

***

Bill už dál nevydržel sedět ve svém pokoji a vidět ve své mysli ty nesmyslné obrazy. Nechápal, proč se má neustále dívat na rudou krev na svém těle. Nedokázal pochopit tu bolest ve svém obličeji, nebyl schopný přijít na to, proč se ho někdo snaží zabít a on tomu musí jenom přihlížet.

Tome! Zvolal přiškrceně, aniž by se mu dostalo jakékoli odezvy. Tome! Co se to děje?! Šíleně ho bolela hlava, oči měl zarudlé a tělo se mu třáslo. Nebyly to ale jeho vzlyky, které ovládaly jeho tělo, patřily Tomovi.

Tome! Snažil se ho kontaktovat, ale nebyl schopný z něj dostat odpověď. Bylo to, jako by ho Tom vůbec neslyšel, jako by ho nevnímal.

Černovlasý chlapec s obtížemi vstal. Motala se mu hlavu, přes slzy skoro nic neviděl a jeho tělo bylo jaksi nezvladatelné. Trvalo mu hodnou chvíli, než ho dokázal rozpohybovat.

Netušil, kam jde, věděl jenom, že musí najít Toma. Nic jiného ho nezajímalo. Jeho tělo se pohybovalo spíše automaticky. Proběhl pokojem, seskočil z posledních schodů, prolétl obývákem a předsíní a bez rozloučení vyběhl na ulici. Běžel dál, aniž by si uvědomoval kam. Nohy ho samy nesly místy, která téměř neznal. Ocital se v nejšpinavějších částech města, o nichž dřív neměl ani potuchy. Běžel kolem rozpadlých barabizen, v nichž se ukrývali místní feťáci, proběhl úzkými uličkami, v nichž se na něj zálibně usmívaly šlapky. Snažil se nic z toho nevnímat a běžel dál. Plíce ho bolely, jako by mu je někdo chtěl rozpůlit ve dví, ale každá myšlenka na Toma mu dodala ztracenou sílu. Běžel, dokud se jeho nohy nezastavily před starou a omšelou budovou. Nestihl si ji ani pořádně prohlédnout, když se jeho tělo dalo znovu do pohybu. Vtrhl dovnitř, aniž by mu v cestě stály jakékoli dveře. Nevnímal zmatené pohledy všech přítomných, kteří ho viděli prvně v životě a byli přesvědčení, že by tu neměl co dělat. Prosmýkl se dvěma chlapům, kteří ho chtěli v jeho cestě zastavit a dát mu jasně najevo, že sem nepatří.

Několikrát zahnul v dlouhé chodbě, vystoupal po schodech a znovu zahýbal. Přišlo mu, že je ztracený, zatímco jeho tělo přesně vědělo, kam jít dál.

Nakonec se dostal do patra, kde ho chodba zavedla až na úplný konec, kde se nacházely silné dveře. Z místnosti za nimi se linul silný cigaretový zápach, to ale Billa v tu chvíli nezajímalo. Všiml si dvou osob nedaleko ode dveří a v jedné z nich poznal Toma.

„Tome!“ křikl žalostně a rozeběhl se k němu. Klekl si vedle něj, odhrnul mu slzami zmáčené dredy z obličeje a lehounce s ním zatřásl. „Tomi, prosím!“ zaskučel a zvedl mu hlavu. Chtěl se podívat do jeho očí, které teď byly zarudlé a zalité slzami. „Tomi, no tak…“ hlas mu selhal v okamžiku, kdy uviděl jenom prázdný pohled jeho hnědých očí, z nichž jako by vyprchal všechen život. „TOME!“ zařval přes celou chodbu, i když věděl, že mu to nijak nepomůže. „Co se tu sakra stalo? Tome!“

„Ty jsi Bill, že jo?“ zeptal se opatrně Fritz a pozorně si prohlédl černovlasého chlapce.

„Jak to víš?“ sykl nepříjemně Bill a posunul se tak, aby Fritz nemohl ublížit Tomovi, kdyby to měl náhodou v plánu.

„Je do tebe zamilovaný,“ hodil hlavou směrem k Tomovi a lehce se usmál. „Trochu o tobě mluvil.“

„A ty jsi kdo?“ chtěl vědět Bill. Vůbec mu nedůvěřoval, ale pochopil, že jestli chce něco vědět, dozví se to nejspíš od něj.

„Jsem Fritz,“ představil se a přidal pochmurný úsměv. „Jsem tady už dlouho, ale ty sem vůbec nepatříš. Jestli jsi fakt Bill, musíš okamžitě zmizet,“ nabádal ho. Sám se postavil na nohy, aby mu pomohl vstát. „Musíš odsud okamžitě vypadnout, nebo tě zabijí!“

„Ne!“ křikl vzdorovitě Bill a přitiskl se k Tomovi, který ho stále nevnímal. „Bez Toma nikam nejdu!“

Fritz jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou. Věděl, že s tímhle klukem jen tak nehne. Taky věděl, že jestli ho tu zmerčí ještě někdo jiný, ten kluk přijde o život.

„Tak fajn,“ rozhodl se. „Podepři ho zleva, já ho podepřu zprava,“ řekl a dal se do práce. Bill nic nenamítal a pokusil se Toma postavit. Ten už jakžtakž vnímal, takže šel, ale pořád potřeboval oporu. Všichni tři mířili zpět ke schodišti, aby mohli tuhle budovu opustit.

„Co se vlastně stalo?“ chtěl vědět Bill, když vedl Toma po schodech. Tom mu ale nebyl schopný odpovědět. Mysl měl úplně někde jinde a nevnímal prostor, v němž se právě nacházel. Byl úplně mimo.

„To by ti měl říct spíš on,“ pokrčil rameny Fritz, když se na něj Bill podíval. „Do tohohle mi vážně nic není, nechci se do toho motat.“

„Fajn,“ odsekl nepříjemně Bill a pokračoval dál, i když mu srdce tlouklo jako splašené. Byl si jistý, že dřív nebo později narazí na někoho, kdo mu nebude chtít umožnit cestu ven.

„Řekni mi alespoň, co dělal tady,“ požádal ho Bill a neustále se rozhlížel, jestli někoho neuvidí. Netrpěl paranoiou, za rohem se objevil černovlasý chlapec, který byl připravený se s nováčkem vypořádat. Už se napřahoval, když se ozval Fritzův rázný hlas: „Nech si to na jindy, teď nám pomoz!“

Christoph se dlouho nezdráhal, po pár nejistých pohledech pomohl klukům nést Toma, aniž by se na něco vyptával. Fritzovým směrem však neustále házel pohledy, jimiž říkal, že tohle bude chtít později vysvětlit.

Blonďák souhlasně přikývl a vedl je zadním východem pryč. Věděl totiž, že kdyby to vzali předem, narazili by snad na každého, kdo k nim patřil. Vzadu mohli narazit jedině na Tamaru, která si tam spokojeně dopřávala zaslouženou dávku nikotinu.

Po budově se už rozneslo, že je uvnitř někdo nevítaný. Všichni, kteří zrovna neměli nic na práci, se dali do hledání černovlasého chlapce, který pro ně představoval nebezpečí.

Fritz to vytušil, proto zvolil nejkratší možnou cestu a pobídl kluky, aby trochu přidali. Vůbec se mu nelíbilo, čeho se to právě účastní, ale teď toho nechtěl nechat. Několikrát se vyhnul svým spolupracovníkům a změnil trasu, než se konečně dostali k zadnímu východu, kde skutečně byla jenom Tamara, která se na nic neptala a slíbila, že ostatní v případě nouze zdrží.

„To bylo o nervy,“ oddechl si Bill a pokračoval cestou, kde se válely odpadky, oblečení i použité kondomy. „Co je to za společnost?“ chtěl vědět. Nikdo mu neodpověděl.

Čím víc se vzdalovali od budovy, v níž je všichni hledali, tím víc se Tom dostával k sobě. Stačil ale jediný pohled do Billových očí a v jeho mysli a opět objevily ty strašlivé obrazy. Předklonil se a vyzvracel celý obsah svého žaludku. Bylo mu špatně, ale už trochu vnímal realitu.

„Pomůžeme ti ho dostat někam do bezpečí,“ nabídl se Fritz a setkal se s dalším Christophovým nespokojeným pohledem.

„Děkuju,“ vděčně se usmál Bill a počkal, až se Tom trochu sesbírá. Nevypadal vůbec dobře, ale to si Bill radši nechal pro sebe.

Kluci ho znovu podepřeli a šli dál. Věděli, že by sám nejspíš chůzi nezvládl, proto se rozhodli pro tohle řešení. Šinuli se všemi těmi špinavými ulicemi i uličkami, aniž by cokoli řekli. Nikdo neměl co. Fritz s Christophem nemohli mluvit o situaci, která se právě stala, a Bill už neměl energii na to, aby vyzvídal. Smířil se s tím, že se to později dozví od Toma. Potřeboval ale vysvětlit mnohem víc. Chtěl znát význam těch krvavých myšlenek, taky ho zajímalo, jak se k němu dokázal dostat, když tam nikdy v životě nebyl a netušil, v jaké části budovy bude. Potřeboval hodně odpovědí na mnoho svých otázek, ale věděl, že si chvilku počká. Ve svém srdci byl rád, že Toma našel. V tu chvíli to pro něj bylo to nejdůležitější. Tom žil. Víc Bill vědět nepotřeboval.

autor: SakuraUchihaHaruno13