autor: B-kay
Věci se konečně rozhýbaly tím správným směrem a pomalu, pomalounku se blížíme k hotové vesmírné explozi, na kterou se já osobně těším ze všeho nejvíc a které se nemůžu dočkat od chvíle, kdy mi příběh poprvé přelétl myslí :).
Opět musím poděkovat za nádherné komentáře, za vaši přízeň a neuvěřitelnou podporu! Doufám, že vám bude tenhle díl dostatečným poděkováním. Přeji krásné počtení!
Bill prudce otevřel oči a lapaje po dechu si zakryl obličej dlaní před očekávaným úderem. Srdce mu v hrudi tlouklo stejně splašeně jako tenkrát; i přes tenkou látku pyžamových kalhot cítil, jak mu po stehnech stékají krůpěje potu. Třásl se po celém těle, které s menšími obtížemi vzápětí poskládal do klubíčka a s tichým zakňučením zabořil obličej do polštáře. Za denního světla mu nemocniční pokoj připadal jiný, díky všudypřítomné bílé byl plný světla i přesto, že působil – ostatně jako zbylé části nemocnice – mírně deprimujícím dojmem. S příchodem noci se však pokaždé všechno změnilo.
Světlo bylo zahaleno stíny, ticho, které mu nikdy předtím nevadilo, po setmění získalo hmotnou podobu a pokaždé vzalo na sebe podobu jiného Billova strachu. Usídlilo se v koutech místnosti a odtamtud jej zlostně sledovalo a čerpalo z něj i poslední zbytky síly. Bylo jakýmsi neviditelným fantomem, který se zjevoval společně s nocí s jediným cílem. Ublížit mu. Přivodit mu ty nejošklivější noční můry, donutit jej prožít svou bolest a strach ne jednou, ale hned několikrát. Ani dnes v noci to nebylo jiné a on se tak jako všechny noci předtím probudil zpocený a třesoucí se, žíznivý po blízkosti někoho, kdo by mu vyhnal z paměti vzpomínky na Gregův útok. V očích cítil slzy, v krku velkou překážku bránící mu přijmout hluboký nádech, a když se po chvíli probralo ze snového opojení i jeho tělo, ucítil novou vlnu bolesti proudící přes všechny drobné a hlubší rány postupně do celého těla.
Otočil hlavu a podíval se na veliké nástěnné hodiny nad postelí. Bylo půl třetí, zoufale brzo ráno dokonce i na člověka, který ze všeho nejvíce miloval ranní vstávání ještě před východem slunce, aby si mohl dosyta vychutnat pohled na paletu měnících se barev na obloze, která pro něj už odmalička ztvárňovala hotové mistrovské dílo. A když se k tomu všemu ještě přidalo jemné cvrlikání ptáků a klidný dech jeho milované Beth, uměl být na chvíli tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Během takových okamžiků zapomínal na veškerá vědecká fakta a miliony přečtených článků a užíval si tu krásu pouhým pohledem.
Nyní mu však taková rána připadala vzdálená a nereálná. Opravdu se to někdy dělo? Opravdu byl někdy šťastný? Byly dny, kdy jeho tělo nebylo poseto modřinami a každý pohyb mu nezpůsoboval šílenou bolest? Protože téhle variantě uvěřil. Právě ta mu přišla opravdovější než cokoliv jiného. Právě jí teď žil.
Silně stiskl víčka a pootevřená ústa pohotově ukryl do polštáře tak, aby jemná látka pohltila hlasitý vzlyk, takže v pokoji zůstalo stejné ticho, jako by se ani nic nestalo. Cítil, jak mu z očí pomalu vytékají slzy a opravdu moc si přál nalézt v sobě sílu a setřít je, protože jimi odmítal plýtvat pro takové lidi, jakými byl Greg, ale nedokázal to. Nedokázal v rukách najít potřebný cit a sílu, nedokázal nic, a tak jen ležel a tiše brečel v naději, že ze sebe vypudí veškeré ošklivé myšlenky a pocity, že zapomene a po dnech, které mu přišly nekonečné, usne klidným spánkem a bude se mu zdát něco hezkého.
Za zavřenými víčky si vybavil obličej malé Beth; její plachý úsměv, důvěřivý pohled a nekonečnou lásku, kterou v jejích očích pokaždé nacházel. Myslel na Georga, který za ním chodil pětkrát denně a který chtěl být pro něj silný i přes únavu vepsanou ve tváři a výrazné kruhy pod očima. Ani vzpomínky na domov a lidi, kteří mu byli bližší než vlastní rodina, však nedokázaly zahnat obraz Gregova obličeje a jeho zvrácený smích. Pro Billa byl ten incident pořád velkou záhadou. Netušil, co se stalo, co zapříčinilo, že byl tak nečekaně a prudce uhozen do obličeje a vzápětí silně přitisknut o zeď, ale v konečném důsledku byl rád, že skončil pouze s modřinami, protože po celou dobu cítil Gregův dech až příliš blízko svého obličeje. Možná jej vyprovokoval svým zjevem. Možná tím, jak do něj ve spěchu nešikovně narazil a možná jen tím, že vůbec žije a dýchá.
„Už dost,“ zasténal, zalykajíc se pláčem. „Už dost prosím.“
Sepjal ruce, propletl prsty a najednou to ucítil. Kov, který byl téměř tak horký jako jeho vlastní kůže, mírně klouzal nahoru a dolů po jeho zpoceném prstu. Bill se roztřeseně nadechl, rozpletl prsty a natáhl pravou ruku k malé lampě na nízkém nemocničním stolku. Rozsvítil; jeho mysl i tělo okamžitě zasténaly úlevou, jakmile byl pokoj prostoupen světlem a umožnil Billovi vyjít ze stínů nočních můr. Opatrně se posadil a odhrnul přikrývku, úplně zapomněl uvažovat nad tím, kolik lidí v té posteli předtím spalo a bdělo stejně jako on a kolik bakterií za ta léta ulpělo na starých matracích i zašedlém povlečení. Položil si ruku na hrudník a díval se na jednoduchý prsten zdobící jeho hubený prst; byl jím natolik fascinován, že úplně zapomněl plakat. Ukazováčkem druhé ruky skoro až láskyplně přejel obrys hvězdy a zavzpomínal si na nečekanou návštěvu, která před pár hodinami už podruhé v jeho životě zatočila jeho světem.
Pro štěstí. Ochrání tě, když u tebe náhodou nebudu.
Měl ten okamžik v čerstvé paměti. Tomův jemný pobavený úsměv, pohled, který nebodal ani nepálil jako pohledy ostatních, právě naopak. Byl pohlazením, jedině Tom měl schopnost hladit jej i bez rukou a dotýkat se těch správných míst, aby Billa naprosto odzbrojil. Ta slova byla malým příslibem něčeho mnohem většího. Něčeho, co se Tom možná bál vyslovit, aby tím Billa zbytečně nepolekal, aby nedal příliš okatě najevo touhu sblížit se s ním. Ať už to bylo jakkoli, Billovi na tom v tuhle chvíli vůbec nezáleželo. Jazykem si jemně přejel přes ranku ve rtu a bezmyšlenkovitě se natáhl po mobilu. Tom jistě zůstal přes noc u něj, slíbil, že pomůže Georgovi s Beth a Atomem a Bill tak nějak cítil, že pokud vytočí Georgovo číslo a požádá ho, aby mu dal Toma na chvíli k telefonu, zvuk jeho hlasu jej uklidní a odvede jeho mysl od všeho, co by v ní nemělo být.
Se zatajeným dechem vytočil Georgovo číslo, srdce v jeho hrudi nyní poskakovalo radostí, ale dřív, než se stihl ozvat první vytáčecí tón, rychle to položil.
Co to vyvádím?! Pomyslel si, když pokládal mobil na původní místo na nočním stolku hned vedle balení lékořicových bonbónů a malého plyšového žabáka, kterého mu přinesla Beth, aby jej ochránil před ošklivými sny. Jeho roztomilost zjevně přesahovala vliv na Billovy sny, ale i tak si jej Bill oblíbil.
Ještě jednou se natáhl pro telefon, jen aby zkontroloval přijaté zprávy a zmeškané hovory a málem vyskočil z kůže, když se mu mobil v rozevřené dlani nečekaně roztančil a displej se rozzářil Georgovým jménem.
První myšlenka byla, že se něco stalo s Beth. Ta druhá jej připravila i o poslední zbytky dechu. Okamžitě přijal hovor a přiložil si telefon k uchu. Neozval se, jen čekal a tiše naslouchal ozvěně mělkého dýchání na druhé straně. Neměl žádný důkaz, ale věděl, že je to on. Měl nutkání ukončit tu tíživou nejistotu, vyslovit do ticha pokoje jeho jméno a zahnat tím svůj strach, ale na to byl až příliš velký zbabělec. A tak čekal. Čekal a naslouchal Tomovu dýchání, až dokud se osoba na druhé straně neodhodlala promluvit.
„Bille?“ Dolehl mu k uším nesmělý hlas.
Neodpověděl. Cítil, jak mu cuká v koutcích úst zoufale toužících po úsměvu.
„Bille… to jsem já,“ ozval se váhavěji než před chvílí. „Tom. Jsi tam? Slyšíš mě?“
Billovy vnitřnosti se kroutily a vyvolávaly v jeho nitru emoční cirkus. Byl jako na houpačce, akorát se nehoupal tam a zpět ale pořád stoupal výš, aniž by klesal. Silněji obemkl prsty kolem mobilu i přes bolest, která mu vzápětí projela celým zápěstím.
„Slyším tě,“ šeptl a zaslechl, jak Tom na druhé straně vydechl úlevou. „Jsem tady.“
„J-já… chtěl jsem tě vlastně jen pozdravit takže… ahoj.“
Bill překvapeně zamrkal. Tři hodiny ráno byly podle Toma zřejmě tou nejvhodnější dobou, kdy zavolat blízkým a pozdravit je. „Ahoj,“ odpověděl, doufaje, že to vyznělo dostatečně vážně.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ zopakoval, a kdyby mu v úsměvu nebránil rozseknutý ret, dovolil by, aby se rozlehl jeho tváří a rozzářil blyštivé cestičky po slzách.
„A-hoj.“
„Tome, přestaň, víš, že se nemůžu smát,“ řekl, ale neubránil se tichému chichotání i za cenu bolesti.
„Směješ se?“ Zaslechl překvapenou otázku. „Ještě nikdy jsem tě neviděl smát se.“
„Možná nebylo čemu se smát,“ odpověděl Bill a jemně trhl ramenem. Snažil se mluvit tak tiše, aby svým projevem nepřilákal do pokoje sestru, která by jistě nebyla příliš nadšená tím, že pacient místo odpočinku po nocích telefonuje.
„Chtěl bych tě vidět smát se.“
„Pak mě musíš rozesmát.“ Bill se zády opřel o polštář a zadíval se z okna. Tma za okny v něm déle nevzbuzovala strach a nejistotu. Byla nevyzpytatelná a energická, přesně jako Tom.
„To taky udělám,“ slíbil Tom vesele a Bill začínal mít strach, co si zase vymyslí. V jeho případě mohl počítat s čímkoli. Vůbec by se nedivil, kdyby mu na druhý den přivedl do pokoje tucet klaunů, což doufal, že se nestane, protože klauny nikdy neměl rád.
Tom se celou noc krčil v Billově malém křesle u okna, ve snaze najít si alespoň trochu snesitelnou polohu, která by mu dopřála pár hodin odpočinku. Pokaždé, když se mu však náhodou podařilo usnout, trápily jej nepříjemné noční můry. V jedné musel přihlížet tomu, jak útočníci beze jména a tváří ubližují Billovi a on se nedokázal hnout a pomoct mu. V další, zase Bill utrpěl taková zranění, která nemohl přežít a Tom byl nucen těch pár vteřin, než se probudil, zděšeně zírat do Billových prázdných očí bez života. Když se probudil z dalšího takového snu, rukama si promnul obličej a bezmyšlenkovitě vstal. Pohlédl na hodiny nad Billovým psacím stolem a těžce si povzdechl. Ukazovaly něco málo po druhé a Tom váhal, jestli má jít ještě spát, nebo stráví těch pár hodin do svítání jinou činností. Zhluboka se nadechl příjemné vůně linoucí se Billovým pokojem, očima pečlivě zkontroloval Beth spící ve velké posteli pod hromadou přikrývek a pousmál se. Cítil, jak se mu každou vteřinou dýchá lépe, jeho dech se stejně jako tlukot srdce pomalu vracel do normální frekvence; věděl, že nebude trvat dlouho a pomine i třes, který byl důsledkem nepříjemných snů.
Pohrábl si vousy a zvědavě se rozhlédl kolem. Pokoj byl ponořen do husté tmy, jen tenký pás měsíčního světla způsoboval, že rozeznával předměty kolem sebe, a když kráčel, neměl strach, že do něčeho narazí a probudí ostatní.
Billův pokoj na první pohled působil jako knihovna nebo kancelář opravdu zaníceného vědce. Na zdech visely desítky polic, každá sténající pod váhou těžkých knih. Tom si je prohlížel ještě za denního světla, a proto věděl, že se jednalo většinou o encyklopedie a staré učebnice, našel však i několik pohádkových knih a knih o malování. Na zdech bylo několik vědeckých plakátů a zeměpisných map a nad postelí tři velké obrazy. Žena kolébající své novorozené dítě, noční obloha posetá hvězdami a krajinka, která mohla být skutečná, ale také mohla být jen výplodem fantazie malíře. Černobílé kresby působily elegantně a profesionálně i přesto, že postrádaly barvy a veselost. Tom si byl jistý, že jsou to všechno Billova díla, zřejmě důležitá, když si je pověsil rovnou nad postel.
Procházel se po pokoji; prsty se dotýkal věcí, kolem kterých kráčel, a po celou dobu se něžně usmíval. Na prsou cítil zvláštní tlak, ale nebylo to nepříjemné, proto tomu nevěnoval pozornost a raději se soustředil na směs vůní, linoucí se pokojem. Sladká vůně vonné svíčky na stole, čerstvost pronikající dovnitř skrz otevřené okno, pozůstatky Billovy vůně ulpělé na polštářích a povlečení a na všem, čeho se dotýkal. Tom na chvíli zavřel oči, jeho úsměv ještě povyrostl, když si uvědomil, že jej cítí všude kolem sebe. Celý byt byl nasáklý jeho osobitostí, nábytek i volba jeho rozložení byla řízená stejným mozkem, který tolik obdivoval. To místo bylo zvláštní stejně jako Bill a stejně jako v jeho blízkosti se i v jeho bytě cítil krásně. A zatraceně moc si přál, aby tam byl s ním a mohl mu to všechno říct.
Zhluboka se nadechl a se zatajeným dechem ještě jednou pohlédl na hodiny. Půl třetí. Váhavě se kousl do rtu, ale dřív než stačil všechno dobře promyslet, vyklouzl z pokoje a po špičkách došel do obýváku, kde našel na gauči rozvaleného Georga. Láskyplně k sobě tiskl polštář a mumlal slova, kterým Tom nerozuměl. Potlačil smích, prosmýkl se kolem něj a ze stolu vzal jeho telefon. Když se vrátil do Billova pokoje a v seznamu kontaktů hledal číslo s jeho jménem, srdce mu tlouklo tak divoce jako před chvílí, když se probudil z ošklivého snu. Zmáčkl vytáčení, v třesoucí se dlani pevněji sevřel mobil a přitiskl si ho k uchu. Zvedl hlavu, a zatímco naslouchal vytáčecímu tónu a v duchu si nadával do hlupáků, pozoroval svítící nálepky nad hlavou. Měsíc a hvězdy rozestavěné v pravidelných vzdálenostech byly dokonalou kopií noční oblohy a jednotlivých souhvězdí. Tom nevěděl, které je které, nikdy mu hvězdy příliš neříkaly, ale když tam tak stál a díval se na Billovo dílo, ucítil touhu stát vedle něj a dozvědět se o nich víc. Představoval si, jak spolu leží na posteli, oba na zádech vedle sebe, Bill ukazuje na jednotlivá souhvězdí a vypráví o jejich původu a Tom jej poslouchá a usmívá se jen proto, že je s ním. Tón najednou ustal, hovor byl přijat a Tom ztracen někde mezi realitou a sny. Znervózněl, když k němu dolehlo tiché dýchání. Chtěl promluvit, věděl, že by se mu měl omluvit za probuzení, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Zíral na svítící nálepky, v dlani třímal mobil pořád silněji. Trvalo mu tak dlouho, než se odhodlal promluvit.
„Bille?“ ozval se nesměle. „Bille… to jsem já.“ Nepoznával svůj vlastní hlas. „Tom. Jsi tam? Slyšíš mě?“ Měl chuť pořádně se uhodit do obličeje. Nechtěl jej probudit a už vůbec jej nechtěl obtěžovat hloupostmi, ale zatoužil po tom slyšet ho a jako obvykle se nezamyslel nad možnými následky.
„Slyším tě.“ Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi, jakmile zaslechl ten hlas. „Jsem tady.“
„J-já… chtěl jsem tě vlastně jen pozdravit takže… ahoj.“ Nervózně si prohrábl vousy a nenáviděl se za to, jakého pitomce ze sebe před ním pokaždé udělal.
„Ahoj,“ odpověděl Bill a Tomovi se zdálo, že se jeho rozpaky baví.
„Ahoj,“ vydechl, zoufale uvažuje nad tím, co by mu měl vlastně říct. Možná by měl raději rychle ukončit hovor, než se stihne ještě více znemožnit.
„Ahoj.“
„A-hoj.“ Ty idiote! Zavěs už prosím, jinak s tebou v životě nepromluví, pomyslel si a vzápětí překvapeně zamrkal. Opravdu se Bill právě tlumeně zasmál?
„Tome, přestaň, víš, že se nemůžu smát.“ Zaslechl další tiché chichotání a měl dojem, že se s ním točí celý svět.
„Směješ se?“ zeptal se zcela vyveden z míry tím krátkým projevem lidskosti. „Nikdy jsem tě neviděl smát se.“
„Možná nebylo čemu se smát,“ zaslechl Billův tichý hlas a bylo zjevné, že jeho nálada o něco poklesla. Tom začínal panikařit a byl schopen čehokoli, jen aby ještě jednou uslyšel ten smích.
„Chtěl bych tě vidět smát se,“ řekl upřímně a vzápětí se kousl do jazyka. Věděl, že řekl příliš.
„Pak mě musíš rozesmát.“ Bill v telefonu působil neuvěřitelně roztomile a Tom bojoval s nutkáním nasednout do auta a rozjet se za ním. Byl by schopen vylézt oknem přesně, jak vyhrožoval sestře, jen aby si s ním mohl chvíli povídat.
„To taky udělám,“ slíbil a ani silné kousnutí do rtu nezabránilo zářivému úsměvu, který si vzápětí probojoval cestu na jeho tvář. Ještě nevěděl jak ani kdy, ale rozesmátí Billa bylo prvním z cílů, které si stanovil.
„Voláš dost pozdě, Tome. Je všechno v pořádku? Nestalo se něco s Beth?“
„Ne,“ Tom rychle zavrtěl hlavou a potichu se vrátil do křesla. Kolena si přitáhl k hrudníku a bradou se o ně opřel, dívaje se z okna. „Všichni spí, to jen já… měl jsem špatné sny a tak jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“
Bill chvíli neodpovídal a Tom začínal mít strach, že to s tou starostlivostí opravdu přehání.
„Jsem v pořádku. Už jsem ti říkal, že se o mě nemusíš tolik bát.“
„Já vím a omlouvám se. Zřejmě jsem ještě pořád vyveden z míry tím, co se ti stalo.“
Bill si těžce povzdechl. „Už se tím netrap. Měl by sis jít lehnout.“
„Nejsem unavený,“ zalhal. „Stejně se v tomhle křesle nedá spát. Zítra si přinesu spacák a pak se vyspím. Možná si něco přečtu, nebo si budu do rána vybírat, co bych si měl přečíst. Bille, ani v knihovně nemají tolik knih.“
Bill se pobaveně uchechtl a vzápětí usykl. „Proč spíš v křesle? Pokud si dobře pamatuji, v pokoji mám velkou postel.“
Tom se nervózně ošil už jen při představě, jak leží v Billově posteli, boří obličej do jeho polštářů, ze všech stran obklopen jeho vůní. „To nemůžu, je to… tvoje postel,“ zamumlal stydlivě. „A krom toho, spí v ní Beth.“
„Jak chceš,“ řekl Bill šeptem. „Ale nevadí mi to, jen abys věděl.“
Tom se usmál a kývl hlavou. Cítil, jak mu tělem prostupuje napětí, rozechvívá každou částečku jeho těla a pokrývá jej husí kůží. Poslední dobou byl opravdu zmatený ohledně toho, co se s ním dělo. Ničemu nerozuměl.
„Mám dobrou správu,“ ozval se Bill poněkud nesměle.
„Jen mluv.“
„Mluvil jsem s lékařem a ten řekl, že pokud nenastanou žádné komplikace, pustí mě v pondělí domů.“
Tom překvapeně zamrkal, cítil, jak mu hrudí proběhlo silné chvění. Měl pocit, že noční oblohou nad Billovou postelí právě prolétla hvězda a během své krátké poutě stihla splnit největší z Tomových přání. Už jen dva dny.
„To je skvělá zpráva! Beth se tě už nemůže dočkat,“ snažil se mluvit tak tiše, jak jen to jeho vzrušení dovolovalo. Pohupoval se ze strany na stranu, přesně jako když byl dítě a byl něčím natolik nadšen, že nedokázal sedět na místě. „Dnes jsme měli s Georgem co dělat, abychom ji uspali. Pořád od nás chtěla, abychom jí ukázali ruce, prý aby se podívala na hvězdy.“
„Zajímavé,“ ozval se Bill poněkud pobaveně.
„Říkala, že máš v dlaních hvězdy. Chceš mi to vysvětlit?“ zeptal se Tom s tichým smíchem hladový po dalších Billových slovech. Jeho hlas na něj působil opravdu zvláštním dojmem. Byl z něj nervózní a nesvůj, nutil Toma přemýšlet nad správnou volbou slov a přitom byl tím jediným, který by dokázal poslouchat celé hodiny.
„Později,“ šeptl Bill do telefonu. „Už budu muset jít, Tome.“
Tom se usmál. Měl rád, když Bill vyslovoval jeho jméno. Zdálo se, že si dává záležet, aby jej vyslovil s dostatečnou formálností, a přitom se za každým vyslovením vznášelo něco měkkého a hřejivého.
„Dobře tak… ahoj,“ vydechl. Byl si jistý, že se Bill usmívá.
„Ahoj,“ odpověděl tiše a dřív, než stačil Tom zopakovat pozdrav, a tím spustit další nekončící cyklus, který nakonec vyústí do dalšího ponížení, Bill to položil, spojení se přerušilo a Tom byl schopen se konečně zhluboka nadechnout.
Málem vykřikl leknutím, když si všiml otevřených dveří od Billova pokoje a v nich Georgův rozespalý obličej. Georg hlasitě zazíval, prohrábl si vlasy, které mu stály na všechny strany, a ospalýma očima mžoural na Toma, který se roztřeseně nadechl, vstal a blížil se k němu krokem zločince přistiženého při činu.
„To byl-“ Georg přerušil větu dalším dlouhým zívnutím a hlavou ukázal na mobil v Tomově dlani. Zřejmě mu v první chvíli nedocházelo, že se jedná o jeho telefon. Když to zjistil, překvapeně zamrkal, ale nijak to nekomentoval.
Tom rychle kývl hlavou. „Omlouvám se. Nechtěl jsem ho vzít bez dovolení, já jen… nechtěl jsem tě budit a opravdu nutně jsem s ním potřeboval mluvit. Měl jsem děsivé sny, potřeboval jsem se jen ujistit, že je v pořádku.“
Georg se na něj vševědoucně usmál a hlavou mu naznačil, aby jej následoval do obýváku.
„Nemusíš se omlouvat. Je to starý křáp, klidně si ho nech,“ zamumlal a rozsvítil světlo. Jakmile se otočil na Toma stojícího u dveří a všiml si jeho červeného obličeje a křečovitého sevření prstů kolem mobilu, jen stěží potlačil pobavený úsměv.
„Už se mi nechce spát, co tobě?“ Věnoval Tomovi přátelský úsměv a natáhl se pro brýle ležící na hromadě krabic od pizzy.
Tom nejistě zavrtěl hlavou, popošel blíž a odložil mobil na původní místo. Kousal se do rtu, zatímco přemýšlel, zda by se neměl omluvit ještě jednou. Jeho chování bylo přeci jen dost nevhodné.
„Víš co? Uděláme si malý seznamovací večírek, co ty na to? Všechno se semlelo tak rychle, že na to vůbec nezbyl čas.“
Tom pokrčil ramenem. „Jsem pro,“ usmál se.
„Tak fajn. Ty se běž podívat do kuchyně, jestli tam nenajdeš něco poživatelného a já zatím zaběhnu k sobě pro dobře vychlazené pivo, protože alkohol bys v tomhle bytě hledal asi těžko.“
Tom kývl hlavou a vydal se do kuchyně, uvažuje nad Georgovým nápadem. Nakonec musel uznat, že to byl zatraceně dobrý nápad. Seznámí se s Billovým kamarádem a bude mít skvělou příležitost dovědět se o něm něco víc. Možná mu Georg odpoví i na otázky, kterým se Bill zatím úspěšně vyhýbal. Byl zvratem situace natolik nadšen, že si vesele pobrukoval vymyšlenou melodii, zatímco opatrně prohlížel obsah Billovy kuchyňské linky. Horní police byla zřejmě policí se sladkostmi, i když by tam normální člověk hledal klasickou sladkost zřejmě zbytečně. Našel balení gumových bonbónů, v němž byla jedlá želatina nahrazena agarem a výrobce se touhle skutečností nezapomněl pochlubit i na obalu, balíček lékořicových tyčinek, několik lízátek z hroznového cukru ve tvaru čtyřlístku a balení zázvorových bio bochánků. Konečně pochopil, co Georg myslel tím, když jej žádal, aby našel něco poživatelného.
Zrovna když se začetl do složení borůvkové energetické tyčinky, něco malého a teplého se mu otřelo o nohu. Polekaně sebou trhl a rychle sklonil hlavu; obličej se mu rozzářil náhlým přívalem něhy při pohledu na prasátko očichávající lem jeho pyžamových kalhot.
„Ahoj,“ šeptl a sehnul se, aby jej mohl vzít do náruče. Bylo tak drobné, až se divil, že jej ještě nikdo nezašlápl. „Pomůžeš mi najít něco dobrého?“
S úsměvem jej poškrábal na zádech, očima rychle prolétl obsah ostatních polic, a když zjistil, že všechny boxy, krabičky a pestrobarevné balíčky obsahují potraviny s označením bio, znechuceně zakroutil hlavou a přešel k lednici. Cítil se sice trošku hloupě, zkoumaje její obsah bez Billova svolení, ale Georg se s ním chtěl seznámit a on zoufale potřeboval vědět o Billovi víc, takže si tuhle možnost nemohl nechat ujít. Možná právě Georg konečně vnese trošku světla do tmy, kterou se Bill tak rád obklopoval.
Na druhou stranu byl Tom fascinován právě tajemnem vznášejícím se všude kolem křehkého černovláska stejně jako nečitelností jeho pohledů. Chtěl se vůbec dovědět víc z cizích úst? Nebylo by krásné odkrývat veškerá tajemství společně?
Než se nad tím stihl zamyslet, Georg byl zpět. Vtančil do bytu s náručí plnou různých láhví a několika balíčky bramborových lupínků. Už na první pohled bylo jasné, že zoufale toužil strávit večer s někým jemu podobným. S někým, pro koho je označení bio jen předponou, která v jeho životě nehraje žádnou roli. Věděl, jak moc má Billa rád, ale každý se občas potřebuje odreagovat a užívat si. Bill něco takového zřejmě neznal. Zatím, pomyslel si Tom s úsměvem a uznale hvízdl nad Georgovým výběrem.
Georg zachytil Tomův pohled a rozzářil se, v očích stopy únavy rozdmýchané nefalšovanou radostí. Vzal do rukou dvě lahve a jemně jimi o sebe cinkl, poté s úsměvem prohlásil.
„Večírek může začít.“
Bill ležel v nemocniční posteli s hlavou otočenou k oknu a přemýšlel. Od rozhovoru s Tomem mohlo uběhnout už několik hodin, obloha za okny předváděla Billův nejmilovanější výstup, ale on jí přesto nevěnoval žádnou pozornost. Díval se, ale jeho pohled byl zamlžený myšlenkami, kterým se již déle nemohl vyhýbat. Přemýšlel nad svým životem, nad tím, jaké to všechno bylo předtím, než jej Tom požádal o pomoc s projektem, a jak se všechno změnilo od chvíle, co to udělal. I on sám si připadal jiný. Nevěděl v čem, ještě pořád tápal ve všech pocitech, které postupně získávaly převahu nad jeho osobností a měnily jej v někoho zcela jiného. Bylo to pomalé a náročné, ale Tom byl obdařen neuvěřitelnou trpělivostí, za což byl Bill svým způsobem vděčný.
Když se obloha zbarvila do purpurové a v dáli zazářily první sluneční paprsky, byl Bill na nohou a nemotorně se přesouval k židli u okna. Každý krok bolel víc než ten předešlý, ale on se za ta léta naučil bolest nevnímat. S tichým usyknutím dosedl na židli, rozevřel bolavé dlaně a přitiskl je na chladnou okenní tabuli, sleduje východ slunce, který mu nepřipadal tak magický, jako když jej sledoval ze svého okna, ale pořád to bylo lepší než nic. Na rty mu vystoupil drobný úsměv, když si vzpomněl na dětství a na okamžiky, kdy jako malý kluk věřil, že pokud pořádně natáhnu ruku k obloze, bude schopen dotknout se slunce. Vysnil si ten okamžik do nejmenších detailů a přesně věděl, co by cítil, kdyby jeho ruka skutečně dosáhla na povrch slunce. Ucítil by silné pálení v končetinách, srdce by se mu roztlouklo jako splašené a jemu by se při pohledu na tu krásu a skutečnost, že je s ní propojen, zadrhl dech v hrdle a nebyl by schopen jediného slova.
Mírně zavrtěl hlavou, čímž se vrátil zpět do reality. Vždy jsem byl jiný, pomyslel si smutně při pohledu na krásu probíhající na nebesích. A vždy budeš, ozvalo se z hloubky jeho nitra. Stiskl víčka, těžce vydechl a naklonil se dopředu tak, aby čelem dosáhl na okno. Chladný povrch jej příjemně zastudil a na chvíli ulevil jeho nejistotě a úzkosti. A pak to ucítil.
Po líci mu přejelo něco jemného a teplého. Rychlé, téměř nepostřehnutelné pohlazení vyslalo do Billova těla silný elektrický impulz a on se jako na povel roztřásl. Pootočil hlavu, jen aby viděl, jak prsty lehce přejely přes rukáv pyžama a vzápětí se opatrně omotaly kolem jeho obvázaných prstů. Byl to skutečný dotek. Kůže na kůži a on si nebyl jistý, jestli se mu to všechno pouze nezdá. Musel usnout.
Cítil, jak mu hoří ruka v místě, kde cizí prsty svíraly ty jeho, srdce mu tlouklo jako splašené a jemu se při pohledu na to zvláštní spojení zadrhl dech v hrdle a nebyl schopen jediného slova.
Do očí mu vystoupily slzy. Už přestával věřit, že se toho někdy dočká, dávno tu myšlenku zavrhl s tím, že se jednalo pouze o výplod jeho fantazie, a přesto všechno nasvědčovalo tomu, že se právě dotkl slunce.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Bože! Tom je tak roztomilý. Ten jeho telefonát… Ahoj – ahoj, to prostě nemělo chybu. Není divu, že to Billa rozesmálo.
Zato Bill je neuvěřitelně poetická duše. A nakonec zažil i svůj dotek slunce.
Díky za krásnou kapitolku, těším se na pokračování.
krásna kapitolka jen by mě zajímalo proč mu to ten idiot udělal.
Ten pocit, keď sa Bill dotkol Slnka bol úchvatný:)
Nočný telefonát tiež. Tom bol strašne zlatý keď nevedel povedať nič okrem Ahoj. Bill bol nečakane bezprostredný. Čakala by som, že to bude naopak, ale Toma tá láska trafila poriadne a presne.
Ďakujem za ďalšiu nádhernú kapitolu.
A zdvihol hlavu a zo slnka sa stál Tom. Ten Tom, ktorý rozziaruje jeho život rovnako, ako slnko rozziaruje zem. Či? 0:)
Takže přece jen to Billovi provedl někdo, koho Bill zná. Je mi to líto. Asi jsem trochu doufala, že mohl být jen náhodná oběť, ale takhle je to prostě smutné, že měl někdo chuť mu ublížit. Doufám, že Tomovi řekne, kdo mu co udělal!
Tomův noční telefonát byl kouzelný! To jeho ´ahoj, ahoj´ nemělo chybu a smála jsem se spolu s Billem! Nejvíc se ale samozřejmě těším na Tomův příslib toho, že Billa rozesměje. Byla jsem mile překvapená, jak se Bill dokázal po telefonu bavit, protože bych čekala, že bude hodně plachý. Ale mile překvapil! 🙂 Moc se těším, až se zase uvidí! 🙂
A Tom s Georgem mají seznamovací párty! 😀 Věřím, že si kluci sednou.
Moc se těším na další pokračování, B-Kay! 🙂