autor: Izzap
„Eleanor, dnes si půjdeš lehnout,“ oznámil pan Trümper, když se štosem papírů z práce v ruce míjel na cestě do kanceláře salónek. Neslyšel žádnou odpověď, zatímco tiše položil papíry na stůl. ´To je divné´, pomyslel si a se zvědavostí v očích zvedl hlavu. I ve svém momentálním stavu jeho žena obvykle něco řekla. Muž přešel k pootevřeným dveřím kanceláře a zavolal: „Eleanor?“
Jediné, co přerušilo ticho, byly šustivé kroky z patra, o nichž věděl, že patří Jamesovi.
„Eleanor?“ zkusil to znovu, jasněji a hlasitěji. Neslyšel nic než slabé cvrlikání cvrčků ze zahrady. Tenký vzdálený hlas v jeho hlavě se mu snažil navrhnout, že možná konečně usnula v salónku na té zatracené židli u okna, ale logika tvrdila něco jiného. Neusnula by na židli. S posledním záchvěvem naděje zavolal do tmavé chodby: „Eleanor?“ Když ani tentokrát nedostal žádnou odpověď, zamrazilo ho v páteři. Nemeškal už ani vteřinu. Pan Trümper vyběhl z kanceláře do salónku a automaticky přitom vyslovoval manželčino jméno. Vykulil oči a zastavilo se mu srdce při pohledu na židli u okna, která se stala po Billově odchodu druhým domovem paní Trümperové.
Přešel k ní, přičemž stále volal: „Eleanor?“ jako by s ním jeho choť jenom hrála na schovávanou, jako by mohla najednou vyskočit zpoza židle. Jenže když muž obešel sedadlo – dvakrát – zjistil, že jeho naděje byly bláhové. Nakoukl i pod židli, jenom pro jistotu. Ovšem – Eleanor nebyla nikde k nalezení. Stále volal její jméno, mezi jednotlivými výkřiky dělal pauzy, aby mohl zaslechnout odpověď – ale ta nikdy nepřišla. Zkontroloval další pokoje v přízemí, proběhl kuchyní a podíval se pod stůl a všechny židle v jídelně. Schody do patra bral po dvou, přičemž se pořád dovolával své manželky. Zkontroloval místa pod postelemi, otevřel všechny skříně, dvakrát otevřel všechny dveře. Pan Trümper ale našel jenom prach a různé dávno zapomenuté předměty.
„Otče, co se stalo?“
Otočil se, když ho někdo zatahal za rukáv. Zjistil, že za ním stojí James a sleduje ho široce otevřenýma očima plnýma starosti a zvědavosti.
„Viděl jsi svou matku?“ zeptal se muž a podíval se kamsi za svého syna. „Nikde ji nemohu najít.“
James nakrčil obočí, zmatený i vyděšený tím oznámením. Vzhlédl k otcově ustarané tváři a zavrtěl hlavou. V srdci cítil vinu, přestože on v téhle situaci za nic nemohl. „Ne,“ odpověděl tiše, „myslel jsem, že sedí dole na své židle. Tam není?“ Strachy mu přeskočil hlas, jakmile odpověď na svou otázku uviděl ve výrazu otcovy tváře. „Tatínku? Není tam? Kde-„
„Někde tady musí být,“ oznámil otec rozhodně, protáhl se kolem svého syna a spěchal zpět do přízemí domu. Zastavil se na posledním schodu naproti vchodovým dveřím a rozhlédl se, nebyl si jistý, jakým směrem se vydat, jakou zvolit taktiku. Nasucho polkl. Zaslechl, jak za ním spěchá James. Roztřeseně se nadechl a zamířil zpět do salónku k židli, ale tentokrát ne s falešnou nadějí, že na nadýchaném polštáři bude sedět ona. Místo toho se na něj sám ztuhle posadil, lokty si opřel o kolena, bradu zabořil do dlaní v hloubavém gestu a zíral z okna na to, jak se na zahradu snáší soumrak. Jeho pohled byl intenzivní, několik vteřin ani nemrkal. Prohledal očima celý pozemek, od kmenů stromů a travnaté plochy až k chodníčku vedoucímu k hlavnímu vchodu, připravený na to zachytit sebemenší pohyb.
Ten však nezahlédl. Zahrada byla jako klidná bezvětrná poušť.
Po pár minutách se jeho oči zaměřily na objekt u chodníčku, který vypadal poněkud nemístně. Něco tam leželo v trávě.
Vykulil oči, aby lépe viděl.
„Eleanor!“ zakřičel a vystřelil ze židle. Pan Trümper vyběhl ze dveří, které narazily do zdi, a nechal je naplno otevřené. Jeho srdce splašeně bilo, jeho tlukot mu rezonoval v uších. Spěchal přes verandu a potom po chodníčku. Vrhl se do trávy ke – jak předtím správně odhadl – své manželce. „Eleanor, drahoušku,“ zašeptal šokovaně. Klekl si, přičemž ignoroval vlhkost na svých kolenou. S co největší opatrností a jemností si přitáhl ležící ženu do klína a rukou jí podepřel bezvládnou hlavu. Zasáhla ho vlna nevolnosti z toho výjevu.
Paní Trümperová byla v bezvědomí. Měla pevně zavřené oči a na čele vyrytou starostlivou vrásku. Její křehké tělo bylo bezvládné a těžké, jako tomu bylo u spícího dítěte. Její noční úbor byl vlhký od mokré trávy a spodní lem byl obarvený od trávy. Vlasy měla v rozcuchaném drdolu. Jednotlivé pramínky se uvolnily z uzlu a trčely každý jiným směrem.
V porovnání s jejím normálním stavem byl tohle opravdu zneklidňující pohled. Paní Trümperová byla silná žena, žena s morálkou, sociálním cítěním a pevným charakterem. Paní Eleanor Trümperová byla jistá v kramflecích. Tahle žena v náručí pana Trümpera neměla z Eleanor nic. Tahle omdlelá žena nebyla silná, její tělo bylo slabé a křehké. Tahle žena nebyla jeho manželka. Tahle žena neměla žádnou důstojnost.
Ale když muž odhrnul pár pramenů jejích šednoucích vlasů a setřel trochu bláta z jejího čela, mohl si všimnout jakési vzdálené podoby s jeho chotí. Možná měla více šedých vlasů a vrásek, než si pamatoval, ale její spící tvář je rozhodně jedna z těch, kterou by nemohl nikdy zapomenout. To, jak se její rty otevírají přesně uprostřed… nemohl by se splést, navzdory tomu, že měla tahle žena ve tváři vepsáno, že něco není v pořádku.
„Ellie…“ Vyslovil její jméno a s ní v náručí se postavil. Držel ji tak jako těsně po jejich svatbě. Pomalu kráčel zpět do domu. Když šel do schodů, dával si pozor, aby ji neprobudil. Otočil se, vešel do salónku a opatrně ji položil na gauč. Trochu se zavrtěla a zavzdychala.
Pan Trümper si klekl vedle pohovky a vzal jednu její dlaň do svých. Jemně ji stiskl, zatímco upřeně sledoval manželčiny oči viditelně se pohybující za zavřenými víčky. Svaly v její tváři sebou škubaly, jako by se měla probrat ze spánku, ale ona se zatím neprobouzela.
Ustaraný muž se ohlédl přes rameno z okna, u něhož jeho žena strávila posledních pár dní. Nespala, skoro nejedla, alespoň pokud mu bylo známo. A když se vrátil pohledem k ní, zjistil, že je to na ní více než patrné. Tiše vydechl, přitáhl si její jemnou ručku ke rtům a rozechvěle ji políbil na štíhlé chladné prsty.
Tak napůl se usmál, nejistý, co říct nebo udělat. Přál si ji vzbudit, aby zjistil, co se stalo, aby ji uklidnil a znovu a znovu jí zopakoval, že nic z toho, co se událo, není její chyba. Bill zmizel zcela dobrovolně, odešel z důvodů, kterým oni nemohou rozumět, ale žádným z těch důvodů – tím si byl pan Trümper jistý – není ona. Možná byla krutá, ale ne krutější než on. A možná byla trochu náročná, ale její slova i činy by nikdy nedotlačily jejího syna k takovému drastickému řešení. Nicméně navzdory tomu, kolikrát svou ženu ujistil, že to není její vina, že ona neudělala nic špatného, nikdy mu neuvěřila. Jenom dál zírala na zahradu s falešnou nadějí, že se Bill zničehonic objeví. Billova nepřítomnost si vybírala daň na jejím zdraví. A když teď pan Trümper viděl, že spí – poprvé od jeho odchodu – rozhodl se nechat ji tak. Jakkoliv si přál ji vzbudit, nakonec to neudělal. Jen zůstal po jejím boku a čekal na to, až se sama probudí. Zůstal takhle celou noc, on sám ani na moment nezamhouřil oka.
Když se James následujícího rána probudil, našel své rodiče v té samé pozici. Jeho otec se na něj mírně usmál, když ho slyšel vejít so salónku.
„Je v pořádku?“ zeptal se James téměř šeptem. Stál ve dveřích.
Jeho otec se podíval na svou spící manželka a pak zpět na syna. „Bude v pořádku,“ odpověděl. „To, že Bill odešel, mělo poněkud… špatný dopad na tvou matku.“
James přikývl na srozuměnou a poté odspěchal pryč s hlavou skloněnou a s pocitem viny. Přál si, aby byl jeho bratr zpátky. Věděl, kde je, ale nemohl to říct matce. Do očí mu vhrkly slzy, ale ignoroval je. Ačkoliv věděl, že je to hloupá, dětinská myšlenka, kdyby věděl, že tohle přijde, měl pocit, že by mohl Billovi zabránit v odchodu.
Nebo alespoň by se o to pokusil.
Nemohl to udělat. Ještě ne.
Nemohl říct matce celý příběh, jako by to bylo jenom vyprávění o nudném dni ve škole. Nebylo to tak jednoduché. Bylo to děsivé a komplexní a on si nedokázal představit, že by někomu jen tak vypověděl celé tajemství. Vlastně dával tomuhle tajnůstkaření přednost. Bylo dobré vědět, že Bill a on jsou v tom sami – samozřejmě tedy s pomocí Jamese a Tomova dědečka. Představa, že by najednou všechno řekl matce, byla popudlivá.
A tak z toho vycouval.
Přišel s lacinou výmluvou a vyhádal si týden času, než ho Simone přinutí jí všechno vyklopit. To bylo její ultimátum.
„Oukej, takže mi nemůžeš říct, co se děje, ale zahrnuje to tvého dědu a Billa. A Bill zůstane s námi?“ Simone se na svého syna nevěřícně podívala. Ten jednoduše přikývl. Žena se zhluboka nadechla, zkřížila si paže na hrudi a snažila se zpracovat informace. „Víš, že se mi to nelíbí?“
Tom jenom znovu přikývl.
„Oukej,“ začala žena a zavrtěla hlavou, aby odehnala pochybnosti. „Fajn. Bill s námi pojede domů a já ho tam nechám pár dní zůstat, ale potřebuju vědět, co se tady děje, Tome. Potřebuju nějaké vysvětlení.“ Upřeně sledovala svého syna. „Můžu říct, že se toho děje mnohem víc, než čemu dokážu rozumět.“
Tom se na ni provinile a souhlasně usmál.
Simone mu úsměv oplatila. „Musíš mi to vysvětlit. Všechno, ať je to cokoliv. Máš na to týden, Tome.“
Chlapec se s ní nehádal. Místo toho jí poděkoval a políbil ji s vděčností za to, že je tak úžasně shovívavá. Musel jí lhát a říct, že Billovi rodiče jsou momentálně mimo město. Bylo jasné, že nemluví pravdu, ale Simone se ho na nic neptala. Věděla, měla takový pocit, že Billovi rodiče do toho všeho nějak zapadnou, až se dozví celý příběh.
Celý příběh, pomyslel si teď Tom a těžce si povzdechl. Seděl vedle Billa na zadním sedadle matčina auta. Bylo úžasné, že mu matka dala víc času na to, aby sebral odvahu a zasvětil ji do situace, ale pořád neměl tušení, jak to provede.
Uprostřed přemýšlení, zatímco uvažoval o komunikaci, si najednou nemohl pomoct, napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby zůstal v roce 1908 s Billem. Malá část v něm mu říkala, že by to bylo lepší, snazší, ale logika nakonec měla převahu. Konec konců – to se nemělo stát. O tomhle se v denících nepsalo. Tohle nebyla součást příběhů, které James vyprávěl svým dětem před mnoha lety.
„Není pěkné být doma, Tome?“ zeptala se Simone, když všichni tři prošli vchodovými dveřmi, Bill v závěsu za svým milencem.
Tom zamumlal jednoduché: „Jo,“ ale přál si, aby byli daleko, daleko odsud. Tenhle dům je příliš blízko parku, příliš blízko minulosti. To se mu nelíbilo, ale neměl na výběr.
Hned jak je Simone nechala o samotě a šla si popovídat s kamarádkou, se kterou nechala Avu, než odjela pro Toma, oba chlapci spěchali po schodech do dredáčovy ložnice, což nebylo pro Billa místo úplně neznámé.
Bill vklouzl do pokoje se slabým úsměvem na tváři. Rozhlédl se po místnosti, která teď bude jeho domovem. Byla jiná, samozřejmě, a nenašel tam nic, co by osobně označil za domov, ale neměl do toho v téhle chvíli moc co mluvit. Je tady a zůstane tady. Nevytváří nový domov, pouze se k jednomu připojí.
„Promiň,“ řekl Tom omluvným tónem a zavřel za nimi dveře.
Bill se na něj otočil a zatvářil se zmateně. „Za co, pane Kaulitzi?“
Dredatý mladík se zachichotal, přešel k druhému chlapci a ovinul paže kolem jeho štíhlého pasu. Opřel si tvář o Billovu a tiše odpověděl: „Vážně jsem myslel, že zůstaneme u táty o dost déle.“ Zavřel oči a zabořil nos do Billových vlasů. „A co máš zase s tím panem Kaulitzem, hm?“ zeptal se se smíchem a přitáhl Billa blíž k sobě. Vtiskl mu rozechvělý polibek na krk. „Mám chvílemi pocit, jako bys mluvil s mým tátou.“ Znovu se zasmál. „Je to poněkud zneklidňující.“
„Vážně?“ otázal se černovlásek. Uvolnil se v Tomově náruči a opřel se o tělo milovaného člověka. „Omlouvám se, už to znovu neřeknu, pane Kau-„
Byl přerušen kousnutím do krku.
Rychle se opravil. „Tome. Měl jsem na mysli Tome. Tomi…“ vyslovil tiše a odtáhl se tak, aby mohl přitisknout své rty na Tomovy a spojit je ve sladkém políbení. Ignoroval horkost, jež mu stoupala do tváří.
Uprostřed polibku se Bill odtáhl a zastavil Toma s rukou na jeho hrudníku.
„Copak?“ zeptal se dredáč trochu netrpělivě a podrážděně.
Mladík s havraními vlasy soustředěně nakrčil čelo a rychle Toma umlčel. „Slyšels to?“ zeptal se šeptem po chvilce.
„Co?“
„Ten smích.“
Tom si nemohl pomoct, ale v odpověď se zachechtal a odhlédl od Billa.
„Bille, to je Ava. Její pokoj je hned vedle mého.“ Palcem ukázal přes rameno ke zdi.
Bill zavrtěl hlavou. „Nebyl to dívčí smích, pane Kaulitzi.“
„Tak tam má asi kamaráda. To není zločin, pane Trümpere,“ prohlásil dredáč a už si Billa přitahoval pro další polibek, ale druhý mladík mu to nedovolil.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. Čelo měl stále zamračené a poslouchal nejasné hlasy z druhého pokoje. „Ten smích znám, Tome. To je… proč je…“ Vykulil oči, jakmile ho zasáhlo poznání.
Aniž by se na Toma byť jen podíval, protáhl se kolem něj a vystřelil z pokoje. Tom ho hned následoval. Objevil Billa u nyní otevřených dveří Aviny ložnice, paralyzovaného a s otevřenou pusou.
Tom byl zvědavý a zároveň se bál. Pohnul se, aby zjistil, co způsobilo Billův šok, a vzápětí ho to zasáhlo také.
Na podlaze v Avině pokoji, u malé růžové televize, seděl chlapec oblečený v nažehlené košili a kalhotách, které rozhodně nebyly z jedenadvacátého století.
„Jamesi!“ zvolal Bill šeptem a vešel bez zaklepání do dívčiny ložnice.
Chlapec se otočil za svým jménem. „Bille,“ řekl s nadšením a zazubil se. „Už jsi viděl tyhle bedýnky?“ Vzrušeně ukázal na televizi. S vyvalenýma očima ztišil hlas a sdělil bratrovi velké tajemství: „Jsou v nich lidé, Bille! Opravdoví lidé! Podívej!“
Bill zavrtěl hlavou a mrknul na televizi, ale poté obrátil pozornost zpět ke svému mladšímu bratrovi. Klekl si vedle něj a položil mu ruce na ramena, aby naznačil, že k němu chce promluvit. „Jamesi,“ začal, když se na něj bratr podíval. „Co tu, proboha, děláš?“
Chlapcova tvář zvážněla. A poté si James vzpomněl, proč sem hlavně přišel. „Chtěl jsem tě vidět,“ řekl upřímně.
Bill se rozhlédl po místnosti, tak sladké a růžové, že bylo jasné, že zde bydlí malá dívka. „A jak ses dostal do Tomova domu?“
„Jeho sestra mi otevřela dveře a já jí pověděl, kdo jsem,“ odpověděl James věcně. „A poté řekla své chůvě, tak ji, myslím, nazvala, že jsem její kamarád.“
„Ale jak jsi věděl, že zde budu? Nikdy jsem ti neřekl, kam jdu.“
„Kam jinam bys šel?“ James obrátil pohled k Tomovi, jenž stál ve dveřích. „Vím, že bys neutekl sám, a žádné další přátele nemáš-„
„Oh, ztichni,“ zarazil ho Bill. Zatvářil se nervózně. Pak zatnul čelist. „Takže jsi zkrátka přišel, abys mě viděl?“
James se podíval zpět na svého staršího bratra a vyšpulil spodní ret. „Ne,“ odpověděl hořce. „Přišel jsem, jelikož potřebuji, abys se mnou šel domů.“
Bill se zmohl jen na přitroublý výraz a prázdný pohled, neschopný odpovědět slovy. V jeho hlavě se praly rozdílné postoje a každý z nich si přál mít převahu a odstrkoval ostatní. „J-Jamesi,“ vykoktal ze sebe nakonec, „já-„
„Nemůžeš se vrátit domů. A taky to neuděláš,“ vložil se do toho Tom, čímž utnul konverzaci a vysloužil si bolestný zmatený pohled od malého chlapce. Podrážděně vydechl a vstoupil do sestřina pokoje. Zjistil, že Ava není přítomná. „Jamesi, podívej,“ začal, když se dostal k sourozencům a připojil se k nim na zemi – on zvolil turecký sed. Složil si ruce do klína a podíval se tomu dítěti do očí. Promluvil trochu jemnějším a přátelštějším hlasem. „Nechci být hrubý, ale… řekl jsi, žes našel ten deník, správně?“
James kývl a kousl se do spodního rtu.
„Víš, co v tom deníku je?“
Chlapec se zhluboka nadechl a šeptem odpověděl: „Budoucnost.“
„Správně, což je technicky vzato teď, že?“ otázal se Tom, načež obdržel od Jamese další přikývnutí. „V deníku je všechno, co se děje právě teď, a jestli vezmeš Billa zpátky do roku 1908… Řekněme, že Matička Země z toho nebude nadšená.“
„Ale naše matka ano,“ odporoval mu Jamese téměř neslyšně a sklopil oči.
Billa mírně zamrazilo. „Cože?“ zeptal se váhavě. „Co je s matkou?“
Ve tváři mladšího z bratrů se objevila nejistota. Pak James pohlédl svému sourozenci do očí. „Otec řekl, že matka nesnáší tvou nepřítomnost zrovna dobře.“ Trochu se mu roztřásl hlas. „Téměř nespí a nejí od té doby, cos odešel. Jen sedí v salónku na židli u okna.“ Uhnul pohledem a popotáhl, což se snažil hned zamaskovat s hlavou odvrácenou od Billa. „Vše, co dělá, je to, že se dívá do zahrady, jestli náhodou jen tak nevyběhneš zpoza stromu.“
„Co dělá otec?“ zeptal se Bill a zkřížil paže, zatímco se snažil udržet si sebevědomou tvář. Vystavěl si neviditelnou zeď v naději, že k němu Jamesova slova neproniknou. Nemohl je k sobě nechat proniknout. Musel je ignorovat. Potřeboval zůstat emočně stabilní.
Protože jinak by to nevedlo k ničemu jinému než k útěku do minulosti s Jamesem.
James opět popotáhl a podíval se na svého staršího bratra. „Nu, právě teď pomáhá matce. Minulý večer ji našel ležící venku u chodníčku. Nevím, proč nebo jak se tam dostala… ale viděl jsem otce, jak se o ni stará… vypadal opravdu ustaraně.“
„Opravdu to snáší takto těžce?“ podivil se Bill a ohlédl se na Toma, od něhož ovšem neobdržel nic víc než prázdný pohled.
Chlapec přikývl. „A matka si myslí, že je její chyba, žes odešel. Tatínek jí pověděl, že není, a já jsem se jí to také pokusil říct, ale ona neposlouchá. Jen se dál dívá z okna a čeká. Nevím, co dělat, Bille. Potřebuje tě zpět doma. Dokonce i otec tě potřebuje zpět doma.“
Bill se podíval na Toma, volal o pomoc odpovědí, s dalším krokem. Sám nevěděl, jak dál. Jeho mladší bratr ho prosí o návrat domů, do minulosti, ale on dobře ví, že to nemůže udělat. Jestli se vrátí do roku 1908…
Zachvěl se nad tou myšlenkou a zavrtěl hlavou.
Nechtěl na to myslet.
„Jamesi,“ skočil do konverzace Tom, když si všiml, že se Billovi zaleskly oči a on se ztrácí ve vlastní hlavě. Klučina obrátil svou pozornost na dredatého mladíka v divném oblečení. Mohl jen doufat, že Bill se jednoho dne také nezačne takhle oblékat. To by bylo děsivé. „Jamesi, řekl jsi mamince, že Bill je v pořádku?“
James zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl zmateně. „Stejně by mi nevěřila.“
„Hmmm,“ zamumlal Tom pomalu a přitáhl si pravou nohu k hrudníku, pak se jí chytil. Zamyšleně se kousl do rtu. „No…“ Podíval se na Billa, aby zjistil, že je stále ztracený ve svých myšlenkách. „Vymyslíme něco, co vrátí všechno do normálu, dobře?“
„Nemůžu uvěřit, že tohle dělám,“ zamudroval Georg o dva dny později. Ztěžka vydechl. Zatnul ruce v pěst, přičemž se snažil se uklidnit, ale vrstva potu způsobila, že se mu prsty jen smekly po dlaních. Kurva. Jeho zlost vzrostla. „Připomeň mi znovu, proč jsem tady?“
„Jsi tady,“ začal Tom a usmál se, „protože jsi blázínek, kterej miluje myšlenky na cestování časem.“
Naštvaný teenager zakoulel očima. „Ve filmech možná, ale doopravdy? Tome, už jsem ti to řekl. Je to směšný a naprosto nemožný.“
„Hej, pak jsem tedy kdo, pane Listingu?“ promluvil Bill podrážděným hlasem. „Nazýváte mne někým falešným? Či nemožným? Prosím, vysvětlete mi to.“
„No, ty…“ Georg v odpoledním sluníčku na Billa zamžoural. Ve tváři se mu objevil přemítavý výraz. Bill vypadal nemístně, to mohl říct, ale falešně? To ne, to tak lehce říct nemohl. Po chvíli poraženě vydechl a pokrčil rameny. „Nevím, co jsi.“
„A James?“ pokračoval andělsky vyhlížející mladík s havraními vlasy po ramena a s pažemi obranně zkříženými na hrudi. „Nemůžeš popřít jeho existenci-„
„Nepopírám jeho existenci. Ani tvou,“ bránil se brunet a opřel se o starý piknikový stůl. „Jenom si nejsem jistej, jestli jsi, odkud říkáš, že jsi. Myslím, no tak, vážně předpokládáš, že budu věřit tomu, že můžeš zahýbat držadlem vodní pumpy a jako zázrakem se přeneseš do minulosti? Víš, jak hloupě a neskutečně to zní? Nebo jak nemožné to je?“
„Ale viděl jste nás, pane Listingu,“ řekl tiše Bill a horečně přešel k piknikovému stolu s hlavou skloněnou a očima přilepenýma na trávě pod nohama. Lehký větřík mu čechral vlasy a na příliš krátký moment je odlehčil. Bill se zastavil a zvedl pohled od hnědo-zelené země a upřel ho na Georga. Intenzivně na něj hleděl. „Byl jste tu již dříve, pane Listingu,“ pokračoval a jeho ostrý hlas kontrastoval s jeho jemným vzhledem. „Vzal jste mě a mého bratra a zůstal jste zde, dokud jsme se vám neztratili z dohledu. Viděl jste nás mizet. Jak mi to logicky vysvětlíte?“
Georg otočil hlavu na stranu, stále naštvaný. Nachytali ho na švestkách, ale ještě stále to nechtěl přiznat. „Nevím,“ řekl nakonec a trhl rameny. „Možná pocházíš z rodu profesionálních kouzelníků?“
„Georgu.“ Tom se zasmál, promnul si kořen nosu a potřásl hlavou. „Jsi idiot.“
„Správně, jistě, to dává perfektní smysl, Tome.“ Brunet frustrovaně zašermoval rukama. „Já jsem idiot, protože nevěřím, že lidé můžou opravdu cestovat časem. To je opravdu logické.“
Mezi třemi mladíky se rozhostilo mrtvé ticho. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a všichni se potili. Georgova slova mezi nimi zůstala viset, zasáhla Billa i Toma. Jako by dostali facku. Chlapec s havraními vlasy začal přecházet sem a tam, s pažemi stále zkříženými na hrudi a vyděšeným pohledem.
Najednou se zastavil tváří v tvář Georgovi. Na krku mu navzdory srpnovému slunci vyrazil studený pot. „Dobře. Odhlédněme teď od logiky, pane Listingu. Uděláte to pro mne?“ zeptal se. Už nezvládl déle chodit kolem horké kaše. „Pokud vám ta zkušenost bude nepříjemná nebo se vám cokoliv stane s molekulami, jak se bojíte, garantuji vám, že Tom a já vás už nikdy, nikdy nebudeme nutit udělat to znovu. Přísahám na svůj hrob, pane Listingu.“
Tom se při poslední větě obrátil k Billovi. Na krku se mu zježily chloupky. Myšlenka na Billův hrob ho vždycky zasáhla a způsobila, že se cítil naprosto slabě a bezmocně.
Georg se zhluboka nadechl a podíval se Billovi do očí ze vzdálenosti těch pár metrů, jež je dělily. Napodobil jeho postoj, zkřížil paže na prsou. Pak je uvolnil a spustil na strany. Zlehka si povzdechl. „No,“ prohlásil a hravě se ušklíbl. Podíval se rychle dolů na svoje oblečení. „Už jsem se na to oblíkl, což?“
Děkovný úsměv se rozlil po černovláskově tváři společně s úlevným výrazem. „Opravdu?“
Brunet pokrčil rameny a úšklebek se změnil v úsměv. „Jo, jo. Udělám to.“
„Oh, děkuji, děkuji, děkuji vám, pane Listingu, já-„
„Bille, je to Georg, dobře? Ne pan Listing.“
Bill se zaculil nad Geovým výrazem a omotal kolem bruneta paže v děkovném objetí, přičemž se přes jeho rameno podíval na Toma. „Dobře, děkuji ti, Georgu. Nemyslím, že úplně rozumíš tomu, jak… jak…“ Pustil Georga a ustoupil dozadu. Podíval se mu do očí. „Jak důležité a ohromné to je.“
„Myslím, že je lepší nevědět, jak moc měním historii,“ opáčil Geo. Odlepil se od piknikového stolu a oprášil se, přičemž se zatahal za vlněné kalhoty.
Oblečení z počátku dvacátého století, které mu Tom a Bill zvládli obstarat, nebylo zrovna nejpohodlnější. Taky pěkně škrábalo. Hnědé kalhoty byly tuhé a kousavé. Ovšem košile na knoflíky byla vzdušnější než jeho obvyklá trička, to musel uznat. Horní dva knoflíčky měl rozepnuté a rukávy vyhrnuté nad lokty. Cítil se, jako by šel někam na koledu nebo hrát nějakou starou divadelní hru.
„Oukej,“ pronesl Geo, pročísl si rukou vlasy a přešel k pumpě. Otočil se zády k ní, čelem k Billovi s Tomem, a usmál se. „Takže… jak vypadám? Vypadám jako domorodec,“
Bill a Tom se zachechtali, ale pak černovlásek se zazubením přikývl. „Překvapivě ano, pane List- tedy, Georgu.“
„Skvěle,“ uculil se brunet a obešel pumpu kolem dokola. Pak na ni opatrně položil jednu ruku. „Takže hádám, že bych měl…“
„Ano, dokud je ještě odpoledne.“
„Potřebuju ještě něco?“
„Nu, dávej si pozor, abys řekl mým rodičům, že jsi s Bliesdorfu. Odtud mají přátele, které zbožňují,“ odpověděl mu Bill a úsměv mu téměř neznatelně zeslábl. „Milují všechny, kdo odsud pocházejí.“
Teenager oblečený jako někdo z roku 1908 přikývl a snažil se tu informaci zapamatovat. „Oukej, Bliesdorf. A řeknu že-„
„Žes nás potkal na své cestě do města,“ dopověděl Tom, čímž připomněl historku, kterou celou vymysleli společně už ráno.
„Správně.“ Brunet znovu kývl.
„A zahraj to dobře, Georgu,“ povzbudil ho Tom. „Ať tomu uvěří.“
Mladík ještě jednou přikývl. „Neboj. Ještě něco?“
„Pamatuj na to, abys jim řekl, že se mi daří dobře,“ dodal Bill a zadíval se do dáli. „A řekni, že… řekni, že je miluji, dobře?“
Georg se podíval na pumpu a nahmatal držadlo. „Řeknu,“ slíbil s úsměvem. Zhluboka se nadechl a Tom mu dal znamení, že může jít. Prsty omotal kolem držadla a zavřel oči. Sevřel se mu žaludek nad myšlenkou, co se chystá udělat. Bylo to bláznivé, ale zahnal teď všechny pochybnosti a ignoroval rozrušené nervy, aspoň jednou v životě. Vypustil vzduch z plic, přestal váhat a zahýbal držadlem. Kolem něj se zvedl vítr. Zašustilo listí a pak se vítr zase uklidnil. Bill a Tom zírali na prázdné místo, kde jen před pár okamžiky ještě stál Georg.
„Je pryč,“ oznámil Tom tiše.
Bill mírně přikývl a odvrátil pohled. Omotal paže kolem Tomova těla v ujišťujícím objetí. „Ano,“ opáčil. „Jen doufám, že to bude fungovat. Doufám, že mu rodiče uvěří.“ Opřel si hlavu o Tomovo rameno. Chyběly mu dny, kdy si jen tak mohl položit hlavu na Tomovu hruď a odpočívat.
Časy se mění. Vyrostl a změnil se od chvíle, co se poprvé potkali. Někdy by si přál vrátit se do těch snadných dní, dní nejistoty a nervozity, kdy ani jeden nevěděli, co říct nebo udělat ve strachu, jak ten druhý zareaguje. Ale… jejich starosti byly tak plytké a dětinské. Jediné, na co mysleli, byly láska a štěstí.
Teď se musí zaobírat mnohem většími problémy. Uvěří Billovi rodiče Georgově historce? Přijme matka jeho slova skrz ústa někoho jiného? Nebo se jeho rodina v minulosti rozpadne? Bude pak schopný to v budoucnosti ustát, byť s Tomem po boku?
Každá myšlenka ho stresovala a děsila. Nechtěl nic víc, než zalézt si s Tomem do postele a přitulit se k němu s pocitem nekonečného bezpečí. Byla to dětinská myšlenka, toho si byl vědom. Nemohl jen tak ignorovat otázky a starosti. Musel se snažit najít odpovědi a doufat, že všechno bude nakonec v pořádku.
Jako by mu Tom četl myšlenky, zašeptal mu do ucha: „Všechno bude v pořádku.“
Bill se roztřeseně nadechl a omotal kolem něj paže ještě silněji, stejně tak jako Tom upevnil sevření kolem jeho pasu. „Doufám, že máš pravdu, Tomi. Opravdu doufám.“
„Bude to v pořádku. Nějak se to vyvrbí.“ Dredatý mladík se nahnul a vtiskl lehký polibek na Billovu hebkou tvář v tichém slibu.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Už jsem se lekla, že se Bill vypraví zpět do minulosti a všechno se zkomplikuje. Doufám, že Georg bude úspěšný, přestože na cestování časem nevěří. Předpokládám, že zažije pěkné překvapení. 😀
Díky, těším se na pokračování.
To s Georgeovou návštevou vymysleli dobre. Dúfam, že sa Billova matka upokojí a prestane trápiť Jamesa. Ten chlapec je skvelý:) a bolo mi ho ľúto, keď chcel aby s ním Bill šiel domov. Musí mu byť strašne ťažko, keďže má svoj podiel budúcej viny za to, že napísal ten denník a dodal Billovi odvahu odísť:) Mám strach ako to dopadne. Veľmi sa teším na pokračovanie… ďakujem za kapitolu.
Samozřejmě je mi líto Billových rodičů, ale v tomhle díle je mi úplně nejvíce líto Jamese. Prakticky přišel o bratra, vypadá to, že rodiče ho momentálně taky docela přehlížejí kvůli Billovi a navíc to celé ještě tak trošku způsobil a přitom to pořád ještě tak docela nechápe… Ale jinak je to úžasný kluk a mám ho moc ráda…
Také jsem si myslela že to vzdá a vrátí se domu jen jsem zvědavá jak to příjme Tomova maminka až se dozví pravdu.
Pro Billa to musí být tolik složité!Na jedné straně Tom, jeho láska a na té druhé rodina. Naprosto chápu, že se možná na chvilku chtěl vrátit a všechno doma napravit, protože já nevím, zda bych to na jeho místě zvládala takhle dobře. Ještě když za ním přišel James! Ačkoli musím říct, že mi přišlo maličko vtipné, jak byl v pokoji a koukal se sám na televizi. 😀 Ahlavně jak z toho byl u vytržení. To byla toková krásná, milá a vtipná scénka, ale pak mi bylo zase všechno jen líto. 😀 Jsem nemožná, nic víc na to nejde říct! 😀
Každopádně musím říct, že mám Georga MOOOC ráda! Vím, jak strašně moc nikdy nechtěl mít nic společného s celou tou věcí ohledně cestování časem a teď se kvůli Tomovi a Billovi sám do minulosti vydá jednat. Tímhle skutečně prokázal, že je to perfektní kamarád! Když udělá něco, čeho se tak bojí jen proto, aby mohli být kluci šťastní a spolu, tak to ukazuje, jak dobrý je kamarád! Tak snad uspěje! 🙂
Strašně moc děkuji za báječný překlad a budu se těšit na další pokračování! 🙂