autor: Clarrkys
To, co nikdo nečekal…
Začínalo se stmívat, mezi stromy už bylo šero, a proto Tom při návratu zpátky do úkrytu mladého chlapce několikrát varoval, aby si dával pozor na cestu. Když v dálce zahlédli plápolající oheň, ještě více přidali na kroku, už beze slov. Jakmile Tom přišel mezi ostatní, hned si stačil všimnout ponurého výrazu většiny chlapů, kteří seděli u ohně, ale nijak velmi tomu nevěnoval pozornost.
„Alexi!“ usmál se, když vyšel z karavanu jeho kamarád. Shodil těžký batoh na zem a hned z něj začal vytahovat, co se jim podařilo ze stanice přinést. Vyndal nějaké zimní bundy, deky, zahřívací fólie pro případ nouze, pár pytlíků dehydratovaného jídla a nějaké konzervy. Až na spodu batohu měl sáček s léky, které získali. Alex stál před ním se založenýma rukama, a když se Tom s úsměvem a sáčkem v ruce narovnal, teprve si všiml, jak se Alex tváří. Zničeně, smutně.
„Co se stalo?“ řekl Tom tiše, začínal být vyděšený. Porozhlédl se okolo a teprve teď si uvědomil, že všichni ostatní mají úplně stejný výraz.
„Tome, víš… ehm,“ zamumlal Alex a poškrábal se u toho na hlavě.
„Něco s Davidem? Přišli jsme s těmi léky pozdě?“ Tom sevřel sáček s léky pevně v pěsti a rozešel se směrem do karavanu. Alex ho ale zachytil za rameno.
„Počkej, Tome,“ dva muži se vzájemně podívali do očí. Tomovi vrtalo hlavou, proč Alex neřekne narovinu, co se děje. Viděl v jeho očích něco, co si nechtěl za žádnou cenu připustit.
„Tak co?“ řekl Tom tiše a upřeně se díval druhému mladému muži do očí. Alex po chvilce ale sklopil svůj pohled a povzdychl si.
„Bill…“ zašeptal jednoduše a lehce u toho pokrčil rameny. Tom se trhaně nadechl a překvapením a zároveň zděšením pootevřel pusu. Vytrhl se Alexovi ze sevření jeho ramena, nedovolil mu už nic dalšího říct a okamžitě se rozběhl do karavanu. Zahnul vlevo, kde se nacházela malá ložnice a odkud uviděl viset z provizorní postele bledou ruku dolů zpod zažloutlé přikrývky. Zatajil se mu dech, když pomyslel na nejhorší.
Jakmile přišel blíž k mladíkovi, upustil sáček s léky na zem a sám si klekl před postel. Popadl Billovu bledou ruku do svých dlaní a pevně ji sevřel. Přelétl blonďáka pohledem a trochu si oddychl, když uviděl, že se mu pravidelně zvedá hrudník. Taky ale uviděl zakrvácený obvaz na jeho noze, která mu lehce vykukovala zpod přikrývky. Pustil mladíkovu ruku, odhrnul přikrývku a prohlédl si ho. Měl na sobě tmavé rifle, které byly pokryté kapkami zaschlé ztmavlé krve, přes stehno byl zavázaný obvaz, a mikinu, která byla očividně čistá. Jeho obličej byl pokrytý modřinami a škrábanci, stejně tak druhá ruka, která byla doteď schovaná. Když se dotkl přes obvaz poraněné nohy, Bill sebou škubnul, ale stále ležel se zavřenýma očima na posteli dál naprosto nehybně. Tom se trochu pootočil, když za sebou uslyšel pohyb. Stál za ním Alex.
„Co se stalo?“ zašeptal Tom chraplavým hlasem. Chvíli bylo ticho, než se Alex odhodlal promluvit. Sledoval při tom, jak Tom znovu vzal Billovu ruku do svých dlaní a třel jeho hřbet ruky, jako by se ho tak snažil zahřívat.
„My… šli jsme na obchůzku, povídali jsme si, když Bill zakopnul a skutálel se dolů z toho srázu, co je asi deset minut odtud směrem na severovýchod.“ Řekl Alex tiše. Když Tom sjel pohledem na obvázanou nohu, pokračoval. „Měl v ruce nůž a nešťastně si ho při pádu asi zabodl do nohy. Neviděl jsem, jak padal, viděl jsem ho, až když ležel dole u toho infikovaného.“
Tom sebou okamžitě trhnul.
„Cože? Jak ‚infikovaného‘? Nějaký tady byl? Tak blízko?“ neuvědomoval si, jak zvyšoval hlas, dokud sebou Bill nezamrvil. Ale dál spal.
„To je to, co ti chci celou dobu říct,“ řekl Alex stále tiše a lehce pokrčil rameny. „Bylo to daleko, musel jsem vystřelit, abych Billa zachránil… já vím, že střílení jsme omezili na minimum, ale nemohl jsem jinak, Tome. Doufám, že to chápeš.“
Tom přikývl a zadíval se soucitně na ležícího blonďáka. Musel to být pro něj strašný zážitek. Ne, že by to, co prožili doteď, byla pohádka… ale vždycky u toho byli spolu. Teď to Bill musel zvládnout sám. „Samozřejmě, že to chápu.“ Oba muži byli zase chvíli zticha, Tom si přitáhl Billovu dlaň k obličeji a věnoval mu na kloubky prstů pár lehkých polibků. Alex se při tom zadíval jinam a povzdychl si. To nejhorší pořád ještě neřekl a vůbec se mu do toho nechtělo.
„Jak dlouho spí?“ zeptal se Tom.
„Celý den… skoro deset hodin.“ Alex si všiml, že Tom pohledem zabloudil zpátky ke kalhotám potřísněným krví.
„Čí je to krev? Jeho?“
„Uhm…“ Alex se zadíval dolů na Toma, neschopný najít vhodná slova. „Ne, je to… je to krev infikovaného. Chtěl jsem ti to říct, já jsem-…“
„Cože?“ skočil mu Tom do řeči a okamžitě se na něj otočil. „Nedostalo se mu to do té rány, že ne?!“ Zvýšil hlas a vstal, věnoval Alexovi pohled značící divnou směsici překvapení, bezradnosti, naštvanosti. Druhý z mladých mužů pokrčil rameny.
„Já nevím… chvíli po tom, co se to stalo, upadl do bezvědomí. Dovlekl jsem ho sem a… měl horečku, Melanie mu dávala studené obklady a po několika hodinách se to spravilo. Ale za celou dobu se neprobral,“ Alex věnoval Tomovi další ze zničených pohledů.
„Takže může být nakažený a ty mi to říkáš takhle v klidu? Pane bože, Alexi!“ Mladý voják se popadl za hlavu a několikrát si protřel čelo, díval se přitom do podlahy.
„Tome, mrzí mě, co se stalo, ale… kdyby byl nakažený, už by se to stalo, zemřel by po pár desítkách minut, jako jsme to viděli u ostatních. Určitě není nakažený, není!“ Brunet Toma chytil za rameno a párkrát ho přes něj konejšivě pohladil. Tom po chviličce zvedl pohled a Alex by mohl přísahat, že jeho oči byly vlhčí a červenější než jindy. Ale možná to bylo jen proto, že už dva dny pořádně nespal. Tom si povzdychl a nakonec přikývl. Musel tomu věřit, nedokázal by si odpustit, že se Billovi tohle stalo jeho vinou. Ano, jeho vinou, protože to on ho donutil mít hlídku, na kterou nebyl připravený.
„A kde je David?“ zašeptal Tom zase chraplavě a protřel si oči.
„Dneska mu už bylo líp, ale pořád pospává… je ve svém stanu.“
„Dobře. Postarej se, aby dostal svoje léky… kdyby mě někdo hledal, budu tady u Billa,“ Tom zvedl ze země sáček s léky a předal je Alexovi. Posunul si opodál stojící stoličku blíž k posteli a sedl si na ni, Billovu ruku opět vzal do své.
„Tome, měl bys něco sníst a pořádně se vyspat, my-…“ Tom Alexe okamžitě přerušil.
„Ne… budu tady.“
Trvalo ještě několik hodin, než měl Tom pocit, že Bill stisk jeho ruky opětoval. Venku byla už absolutní tma, ale za oknem viděl ještě pár lidí posedávat u dohořívajícího ohně. Zamžoural do tmy, aby se ujistil, že se mu pomalé otevírání a mrkání Billových očí nezdálo, ale že se to skutečně děje.
„Tome?“ ozvalo se tichým nalomeným hlasem, což Toma konečně přesvědčilo, že Bill je opravdu vzhůru. Pustil jeho ruku, naklonil se nad postel a blonďáka objal, nemohl si to odpustit. Tak moc se strachoval, že by se už nikdy nemusel podívat do jeho očí. Když se odtáhl a viděl Billův překvapený obličej s lehkým úsměvem, taky se musel usmát.
„Sakra, Bille… jsem tak rád, že ses probral. Že jsi v pořádku. Bolí tě něco? Mám ti přinést něco na bolest? Nebo máš žízeň, chceš přinést vodu?“ drmolil Tom jedno přes druhé. Bill se jen tiše zasmál a zakroutil hlavou.
„Je mi dobře,“ jako by si najednou blonďák uvědomil, že je noc a prospal celý den, zmateně se kolem sebe rozhlédl. „Kde jsou holky?“
„Neboj se, Sarah i Melisa spí ve stanu s Melanie. Prý se o ně starala celý den,“ usmál se Tom a pohladil Billa po tváři. Pro toho byly tyhle dotyky něco nového, něco, co jen velmi těžko chápal, že se opravdu děje. Proto spokojeně přivřel oči, když ho pohladila Tomova hřejivá ruka.
„Omlouvám se, že jsem způsobil problémy… jsem strašný pako, nic neumím a všechno pokazím,“ povzdychl si blonďák.
„Ne, Bille, je to moje vina. Měli jsme tebe i další začít učit zacházet se zbraněmi, učit vás, jak to venku zvládnout. Myslel jsem na to už dávno, ale pořád jsem to odkládal. Neměl jsem důvod poslat na hlídku zrovna tebe, mohl to vzít kdokoliv z chlapů,“ povzdychl si druhý mladý muž. Bill se pousmál.
„Tome, i přes to, co se stalo, jsem-…“ blonďák se zarazil, když se zvenku ozval děsivý ženský jekot.
Hned na to se ozvala střelba a nadávky některých chlapů. Za malý moment i hrubší chlapský křik o pomoc. Tom okamžitě vyběhl ven a těžko stačil chápat, co se to venku děje. Oheň byl stále menší a menší, ale přes to dodával dostatek světla, aby mohl vidět infikované, kterých bylo nejméně deset. Jeden z nich byl vlezený ve stanu, ze kterého mu čouhaly nohy, a odkud se ozýval ten hrozný křik. Byl to stan Davida s Amandou. Očima se zachytil na jednom infikovaném poblíž ohně, který klečel u jednoho z jejich mužů, jenž byl očividně už mrtvý, protože se ani nehnul, a infikovaný se mu opakovaně zahryzával do krku, ze kterého se valila horda krve po zemi mezi trávou a listím z keřů. Tom byl naprosto zaražený, ani v těch nejhorších nočních můrách se mu nikdy nezdálo něco tak hrozného. Až když jeden z infikovaných byl svýma rukama sotva pár centimetrů od něj, vytáhl zbraň a věnoval mu kulku do hlavy. Hned zamířil na ostatní infikované a střílel jednu ránu za druhou, ale nedařilo se mu je vždycky opravdu zničit, protože už byla venku černočerná tma a ne vždy se trefil přímo do hlavy. Oheň už vyhasl, jen zbytky dřeva byly pořád žhavé a zbarvené do oranžova.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Som veľmi rada, že Bill prežil a nie je infikovaný. Tom sa k nemu správal strašne krásne. Škoda, že ich vyrušili tí zoombikovia. Je to smutná poviedka. Mrazí ma z nej.
Tiež som rada, že Bill prežil a nie je infikovaný. Vyzerá to tak, že tá udalosť predsa len posunie veci medzi Billom a Tomom dopredu. Škoda toho, že ich vyrušili.
Ale zaujímalo by ma, kde sa tam všetci tí zombíci vzali, keďže sa v okolí vyskytovať nemali.
Tiež ma napadajú dopredu rôzne scenáre pokračovania, takže som zvedavá, či sa nejaký splní.
Ďakujem za časť.
Jsem ráda, že si Tom uvědomil, že by měli všechny naučit v tomhle přežít. Psala jsem u prvního dílu, že je to nezbytnost v době apokalypsy a hlavně takové, kde jsou zombie, a vida zrovna Bill na to doplatil.
Každopádně muselo být jasné, že se nakažení objeví, pokud mají rozdělaný oheň, to je přiláká plus taky to, že se pořád pohybují za kořistí jim bylo osudné. Měli by jít někam do oploceného místa, jako do věznice nebo najít vesnici, kde by poté postavili silnou zeď s hlídkami. Uvidíme dále.
Jinak to, jak se Tom zachoval k Billovi bylo moc hezké. Hádám, že k němu také něco cítí a možná cítil i v minulosti?:) Třeba se to dozvím. 🙂
Těšímm se na další část!!:)
Doufám že se jim podaří je zabit ale měli by jít někam kde by se mohli opevnit a bránit.
Ty tyhle napínavé konce děláš úplně naschvál, že? 😀 Já se pak zase nemůžu dočkat dalšího pokračování jak chci vědět, jak to bude pokračovat dál! 😀 Mám takový pocit, že mě tahle povídka přivede do hrobu. Abych se přiznala, tak jsem minule díl četla těsně před spaním a pak jsem se nevyhla děsivému rannímu snu po kterém jsem pak už neusla. 😀
Každopádně se mi ulevilo, že Bill není infokovaný! 🙂 Ani nevím, jestli na to třeba existuje nějaká protilátka, která třeba když se podá do určité doby, tak to přestane? Čekám, že asi bohužel ne, ale bylo by to strašně fajn do budoucna. 😀 Tom se o Billa staral strašně krásně, to musím uznat! Bylo hrozně milé Toma vidět jak se o Billa bojí a sedí u něj na posteli. Nádherná představa! Doufám, že tady tohle jejich vztah posune zase o kousek dál.
No a ten konec! :-O Z něj jsem hotová ještě teď! Moc doufám, že se všem povede všechny zničit a že odsud vypadnou co nejdříve! Začínám se bát, že tahle povídka prostě nemůže mít dobrý konec. 🙁
Ale strašně moc za tuhle povídku děkuji! Něco takového jsem zatím nečetla! 😉
Ten konec zase celou tu pěknou atmosféru tak pokazil, ach jo… Jsem ráda, že je Bill v pořádku a jsem nadšená, že k němu Tom tak rychle spěchal a celou dobu u něj byl. Konečně směrem k Billovi taky začal projevovat nějaké ty city. Ovšem celé tohle jde právě teď stranou, protože momentálně to vypadá, že se nikdo z nich ani nedožije druhého dne. I když nevěřím, že bys byla tak krutá a tohle nám udělala, takže budu doufat, že to přece jen nějak zvládnou…
Tyhle poslední dva díly byly doslova na mrtvici. Je moc fajn, že se mezi Tomem a Billem začíná konečně něco dít, ale infikovaní na to jaksi neberou ohled. Zrovna teď se děsím pomyšlení, jak velké škody napáchají. Doufám, že se většinu lidí podaří zachránit. Ale zřejmě budou muset tohle místo stejně opustit. Vůbec netuším, jestli mezi nakaženými existuje nějaká komunikace, nebo jestli jednají pouze instinktivně.
Díky, těším se na pokračování. Doslova se nemůžu dočkat.