autor: ophelia_seven
Stres, ANEB jak má Andreas bezchybný plán
Bill byl ve stresu… ale Andreas má plán, jak věci napravit.
V Billově těle nebyla jediná kost, která by toho rána protestovala proti odchodu do školy, po rozhovoru s Tomem o tom, co se stalo v (a pod) stromem. Samozřejmě, o podrobnosti nebylo požádáno a ani nebyly prozrazeny, ale už jen ten prostý fakt, že Tom věděl, že Bill zůstal, stačilo, aby Billův žaludek protestoval proti představě o příjemném pobytu doma se svým starším bratrem.
To byl důvod, proč když seděl na své první hodině toho dne a přemýšlel o přeskočení zbytku vyučování, si to znovu rozmyslel. Věděl, že by stejně nakonec skončil zpátky doma než kdekoli jinde, a to prostě nebylo místo, kde by v tuto chvíli chtěl být. Kromě toho, v poslední době zameškával školu víc než obvykle a bez ohledu na to, jak dobré byly jeho známky, byl si jistý, že jeho učitelé by k tomu nakonec měli co říct a on jen chtěl proplout zbytkem roku bez problémů.
„Pane Kaulitzi,“ uslyšel Bill slabě, jak se prst dotkl zezadu jeho lopatky. „Bille,“ uslyšel zašeptat svého přítele a Bill sebou škubl a vzhlédl k učiteli. „Pane Kaulitzi, jak milé, že jste se k nám připojil,“ řekl učitel blahosklonně. „Chtěl byste se s námi podělit o svůj názor na to, co jsem právě navrhl?“
„Ehm…“ začal Bill a vstřebával učitelovu otázku. Odpověděl s upřímným zamumláním: „Ne, díky.“ Po celé třídě se ozvalo tlumené chichotání a několik prohlášení, že je Bill divný, ale jemu na tom tentokrát nezáleželo, ani kdykoli jindy. Byl se školou téměř hotov a všechno, co musel udělat, bylo zůstat zaměřený na zadané úkoly a zvládne to.
„Uvidíme se po hodině,“ dožadoval se učitel neodporovatelným druhem hlasu, než se ponořil zpět do své přednášky, jako kdyby nikdy nepřestal. Bill udělal vše, co mohl, aby po zbytek hodiny dával pozor, včetně dělání si poznámek, což nikdy nedělal, protože to nepotřeboval.
Po několika minutách soustředění ucítil další Andreasovo poklepání na rameni, a pak mu dolů do klína spadl složený kus papíru. Diskrétně ho rozložil a podíval se na škrabopis svého přítele. Co se děje?
Bill si okamžik žvýkal ret a přemýšlel nad svou odpovědí. To vážně nevím, načmáral rychle, a podal to zpět Andreasovi, zatímco pan Kraus byl k němu zády.
Krátce poté zazvonilo a Bill vstal a začal si sbírat všechny své věci. Andreas byl rychle po jeho boku a díval se na něj s obavami. Jeho hlas byl tichý mezi vším tím šoupáním nohou, šustěním knih a mumláním ostatních žáků opouštějících třídu. „Bille?“
Bill vzhlédl od své hromady knih a sešitů, aby uviděl starost v jeho očích. Předchozí večer se nerozešli v dobrém a ráno nešlo o mnoho hladčeji. Bill věděl, že je zodpovědný za trhlinu, tvořící se mezi nimi, ale prostě neměl dost energie, aby se to pokusil napravit. Byl k celé situaci apatický, i když věděl, že by neměl být. Hodně vyspěl a změnil se od chvíle, kdy Andrease potkal, a věděl, že ten kluk je pro něj dobrý, i když není moc dobrý ve vyjadřování toho, jak moc oceňuje, že tam pro něj stále je.
„Andreasi,“ řekl pan Kraus příkře a oba chlapci vzhlédli, jen aby si uvědomili, že jsou jediní dva studenti, kteří zůstali ve třídě. „Můžu si promluvit s Billem o samotě?“
„Počkám na tebe v hale,“ řekl Andreas tiše a obrátil se ke dveřím, takže Bill neměl žádný čas reagovat. Brzy byli Bill a pan Kraus ve třídě sami a oči pana Krause jej podrážděně propalovaly.
„Pane Kaulitzi,“ začal.
„Pane Krausi,“ odpověděl Bill a neochotně postoupil blíž ke svému učiteli.
„V poslední době často chybíte na hodinách,“ prohlásil, jako by si to Bill sám neuvědomoval. „A i když už tady jste, nezdá se, že byste tu skutečně byl.“ Slova, o kterých Bill věděl, že měla vypadat, jako by měl učitel obavy, ačkoliv je neměl.
„Já vím, omlouvám se. Právě teď toho mám doma opravdu hodně,“ omluvil se. Nebyla to lež, ale asi to také nebylo něco, co by mělo mít vliv na jeho školní práci. Až na to, že okolnosti byly o hodně odlišnější, než by kdokoliv, dokonce i Andreas, očekával. „Můj bratr žil poslední čtyři roky s naším otcem a právě se vrátil, takže…“
„Nevěděl jsem, že máte bratra,“ slova pana Krause byla měkká a Bill bojoval s nutkáním protočit oči. „Je starší nebo mladší?“
Bill si odkašlal a povzdechl si, přál si, aby jeho učitel neměl takový zájem mluvit o té jediné věci, o které Bill opravdu mluvit nechtěl. „Starší,“ prohlásil, a jeho učitel přikývl. „O deset minut.“
„Ach!“ Učitelovy oči se rozšířily překvapením. „Nevěděl jsem, že jste z dvojčat.“
„Je tu spousta věcí, které o mně lidé nevědí,“ zamumlal Bill, zkřížil si ruce na prsou a zuby se kousal do vnitřní strany rtu.
„No,“ prohlásil pan Kraus. „Vím, že jste chytrý kluk, Bille. Byl bych nerad, kdyby vaše domácí situace špatně ovlivnila vaše známky.“
Bill opět bojoval s nutkáním protočit oči, než odpověděl. „Já vím, a to se nestane. Zlepším se.“
„Doufám, že ano,“ řekl pan Kraus, i když jeho slova ochladla, jak se Bill stáhl do defenzivní pozice. „To je vše. Můžete jít.“
Bill vzdychl, zatímco si přitiskl své knihy blíž k hrudi a vydal se ven ze dveří. Andreas byl ještě v hale, čekal na něj opřený o stěnu, jak slíbil. Bill se cítil provinile za krátké podrážděné píchnutí na hrudi směrem ke svému příteli, a tak rychle zmenšil prostor mezi nimi a vydali se na cestu po chodbách. Další hodinu měli odlišné předměty, ale třídy byly jen přes chodbu, takže vždy měli možnost chodit společně. Obvykle o něčem mluvili, ale dnes ráno jejich chůze byla rozmrzelá a tichá.
„Co říkal?“ Chtěl vědět Andreas poté, co šli několik minut v hustém tichu.
„Zatraceně mě nenávidí,“ vypěnil Bill nakonec, jako by celou dobu čekal jen na to, aby vyplivnul ta rozzlobená slova, která v sobě držel. „A nenávidí, že jsem dobrý student, protože to znamená, že vážně nemá dobrý důvod mě nenávidět. A to nenávidí.“
Bill zíral během chůze dopředu, naštvaný neupřímností svého učitele. Dokázal se vypořádat s faktem, že jeho učitelé byli stejní jako ostatní děti, když přišlo na jejich pocity k němu. To, s čím se nedokázal vypořádat, bylo, když se chovali, jako by jim na něm záleželo, i když moc dobře věděl, že nezáleží. Bylo to tak falešné. Alespoň spolužáci ve škole necítili potřebu předstírat, že ho mají rádi. Nebáli se mu dát najevo, jaký mají ve skutečnosti názor na jeho oblečení, make-up a vlasy.
Andreas nereagoval na Billův výbuch a Bill byl za to rád. Šli mlčky, až se dostali na místo v hale, odkud měli jít dvěma odlišnými směry, aby se dostali do svých tříd. Stáli uprostřed chodby, zatímco ostatní studenti procházeli kolem nich. V tuto chvíli byli pro všechny ostatní neviditelní a Andreas byl za to šťastný.
Bill se otočil ke své třídě, aniž by řekl jediné slovo, ale Andreas jej popadl za loket a otočil vyššího chlapce zpět čelem k sobě. Billovy oči byly tmavé, tmavší, než byl Andreas zvyklý a nenáviděl, že se Bill zdál být tak vzdálený. „Bojím se o tebe,“ řekl tiše. Jeho slova se ztratila v rozruchu kolem nich, ale Bill přesně věděl, co řekl.
„Proč?“ Vyštěkl a založil si ruce na hrudi. „Je mi fajn.“
„Není ti fajn,“ argumentoval Andreas. Kolem Billových očí bylo několik zbloudilých pramenů vlasů a Andreas chtěl zvednout ruku a odhrnout je, ale držel ruce u těla. „Jsi tak vzdálený a měníš se.“
„Můj bože, Andy!“ Vyštěkl Bill, čímž způsobil trhliny v jejich malé bublině neviditelnosti. Pár lidí se na ně v polovině chodby kradmo ohlédlo, ale ani jeden z chlapců nevěnoval pozornost nikomu jinému než sobě navzájem. „Právě teď se chováš jako zasraná holka. Nestěžuj si,“ ušklíbl se, než se otočil a zmizel ve své třídě.
Bill později toho večera pracoval na domácích úkolech a snažil se tomu věnovat zvláštní úsilí, aby už nikdy znovu nemusel poslouchat přednášku své matky o tom, že jí jeho učitelé volají do práce. Bylo dost špatné, když se s panem Krausem musel vypořádávat sám osobně, ale že volal jeho matce, když se věci mezi nimi zdály být vyřešené, to prostě nebylo správné. Bill si byl jistý, že zešílí ještě před koncem školního roku. Nejen ze školy, ale z Andrease, z Toma a z jejich matky. Bylo to opravdu nespravedlivé, jak se na něj najednou vše hromadilo, když byl tak blízko u konce, zrovna když si už myslel, že je za vodou.
Ozvalo se zaklepání na dveře, právě když začínal se svým domácím úkolem z francouzštiny a ani nevzhlédl, když odpověděl. „Pojď dál,“ zavolal a předpokládal, že je to Tom. Tom se začal pravidelně objevovat v jeho pokoji ve večerních hodinách, aby si šel zakouřit na střechu. Někdy Billa požádal, aby se k němu připojil, a jindy prostě v tichosti přešel místnost a vylezl oknem, aby si sám vykouřil jednu nebo dvě cigarety, než odešel stejně tak tiše, jak přišel dovnitř. Slyšel, jak se dveře od pokoje zavřely a Bill držel své oči dál upřené do učebnice. Neslyšel kroky a tak předpokládal, že jeho bratr čeká, až vstane a připojí se k němu. „Jdi si zakouřit. Mám teď moc práce.“
„Moc práce i na mě?“ Zeptal se hlas a Bill nadskočil, jak tenhle hlas nečekal. Rychle se otočil a uzamkl pohled se svým přítelem, který vypadal pochmurně a nervózně. Nemluvili spolu po zbytek dne po jejich hádce na chodbě ve škole. Dokonce i při obědě Andreas někam zmizel, a Bill se rozhodl vzít si svůj oběd do knihovny a pracovat na domácích úkolech. Bill se kousl do rtu, nevěděl přesně, co na to říct. Andreas dokázal okamžitě vycítit jeho váhání. „Musíme si promluvit.“
„Mám práci,“ řekl Bill, otočil se zpátky a podíval se znovu na svou knihu. Ale teď jeho oči nedokázaly zaostřit. Všechno bylo najednou rozmazané, a on věděl, že se nikdy nebude schopen soustředit s Andreasem v místnosti. Andreas to věděl, a tak bez předchozího upozornění stál za okamžik za Billem, natáhl se kolem něj a opatrně zavřel jeho učebnici, než obrátil otočnou židli, na které Bill seděl, čelem k sobě. Andreas se usadil na okraji Billovy postele a oba chlapci mlčky seděli a několik minut se pozorovali.
„Mluv se mnou, Bille. Musíš mi říct, co se děje.“
„Nic se neděje,“ odsekl Bill zpátky podrážděně. Nenáviděl, jak byla Andreasova slova naplněna soucitem. Nechtěl, aby ho lidé litovali.
„Bojím se o tebe,“ řekl Andreas, naděje na jeho tváři opadávala s drsným tónem Billova hlasu.
„Oh, jasně,“ řekl Bill posměšně. „Protože jsem teď vzdálenější.“
Andreas zavrtěl hlavou, několik pramenů vlasů mu spadlo kolem očí. „Protože ses změnil,“ opravil ho a neušlo mu Billovo okamžité protočení očí.
„To lidé dělávají, Andy,“ odsekl Bill. „Já jsem se změnil, ty ses změnil, Tom se změnil, každý se mění.“
„Ano,“ řekl Andreas pomalu, „ale obvykle se ta změna děje pomaleji. U tebe se z noci stal den během několika týdnů.“
„To není pravda,“ namítl Bill. „Pořád jsem takový, jaký jsem byl před měsícem.“
„Ty jsi-“ Andreas mu chtěl říct, že není, že se velmi, velmi mýlí, ale věděl, že je to k ničemu. Říct Billovi, že se mýlí, bylo jako říkat cihlové zdi, aby skočila – naprosto zbytečné. „Myslím, že jsi příliš ve stresu.“
Bill se povýšeně rozesmál. „Samozřejmě, že jsem ve stresu! Bože, všichni mí učitelé mě kurva nenávidí a vše, o co se snažím, je přežít tenhle rok.“
„Já vím,“ sympatizoval s ním Andreas. „Navíc celá ta věc s Tomem, že je tady…“ Kousl se do rtu, když pochytil skutečnost, že se Bill zdál být ještě náladovější, když se zmínil Tom.
„Tom s tím nemá nic společného!“ Odsekl Bill a Andreas sebou ani neškubnul, protože to očekával. Bill se Tomovi vyhýbal, jak jen to bylo možné, protože pokaždé, když svého bratra viděl, nebo svého bratra slyšel, nebo na svého bratra pomyslel, vše, na co mohl myslet, bylo to, co se stalo pod tím stromem předchozí večer, a to jej přivádělo k šílenství a bylo mu z toho špatně. Přál si, aby mohl prostě zapomenout, že se to kdy stalo.
„Ale vaše neustálé hádky moc nepomáhají, to musíš uznat.“
„Nemusím uznávat vůbec nic! Nehádáme se neustále.“ Andreas se na něj jízlivě podíval a Bill na něj zazíral s přimhouřenýma očima. „Vycházíme teď spolu o dost lépe.“
„Okay…“
„Dnes jsme se vůbec nepohádali,“ pokračoval Bill a snažil se, aby to znělo, jako že je na to hrdý. Byla pravda, že se nepohádali, ale to hlavně proto, že se mu Bill vyhýbal jako čert kříži, což opravdu ztěžovalo možnost se s ním dohadovat.
Andreas poslal svému příteli mdlý, mírně povzbuzující úsměv. „To je skvělé. Jsem rád, že se věci začínají urovnávat.“
Bill přikývl. „Jo, takže-„
„To, co potřebuješ, je noc plná bezduché zábavy,“ přerušil Andreas další Billův argument na téma jeho bratra. Andreas věděl, že takové argumentování by mohlo pokračovat velmi dlouhou dobu, kdyby Bill opravdu chtěl, a to Andreas nechtěl. Přišel sem za jistým účelem.
Bill zvedl obočí nad Andreasovým komentářem. „Já ne-„
„Je tady párty,“ začal Andreas vysvětlovat, a věděl, že hned získal Billovu pozornost. Chodívali na párty, když byli přátelé, než se z nich stal pár. Hodně flámovali a oba se dobře bavili. Nedělali to už věky, ale z důvodů, o kterých si ani jeden z chlapců nebyl naprosto jistý. Prostě na ně přestali chodit. „Ten týpek z vysoké… Gustav nebo tak nějak…“
Billovy oči se rozšířily. „Vysokoškolská párty?“ S vysokoškoláky? A spoustou chlastu a promiskuitního sexu? Bill při tom pomyšlení ucítil škubnutí v břiše. Nebyl na takové párty už téměř rok.
„Vysokoškolská párty,“ potvrdil Andreas. „Známý známého to pořádá, a já nevím…“ Odmlčel se, najednou se zdál být nejistý sám sebou, i když bylo docela jasné, že Bill tu nabídku neodmítal. „Myslel jsem, že bychom se mohli trochu pobavit jako dřív a…“
„Kdy to je?“
„V sobotu.“
Bill si žvýkal koutek rtů. Byl tak mimo kontakt s párty scénou, a snažil se přežít svůj poslední semestr ve škole, ale ta představa byla tak lákavá. A on byl posledních pár týdnů dost na hraně. „Okay,“ řekl nakonec s malým potvrzujícím přikývnutím.
„Okay?“
„Jo.“ Vsál si spodní ret mezi zuby. „Ale jen když slíbíš, že se můžu opravdu, opravdu ožrat, a nenecháš mě udělat nějakou hloupost.“
Andreas se zazubil. „Slibuju, jedině…“ Jeho pohled se proměnil v nevyzpytatelný.
„Jedině co?“ Billovy oči se zúžily.
„Jedině, že by to bylo něco hloupého se mnou.“
Andy se rozzářil, když se Bill rozesmál. Možná, že by se věci po tom všem mohly vrátit do normálu.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Ahojte,
Mohli by ste my napísať všetky poviedky v ktorom je Bill alebo Tom tehotný.
Pořád nějak nevím, co vlastně Bill cítí k Andymu a jestli k němu vůbec něco cítí, ale je naprosto zřejmé, že Andy je zamilovaný až po uši. Už teď je mi ho líto, protože až jednou zjistí, co se to s Billem opravdu děje, tak ho to porazí. A předpokládám, že to zjistí co nevidět. Nedivila bych se, kdyby se Tom na tu party nějak vecpal taky a jestli se tam pak Bill opije a bude dělat nějaké "hlouposti", tak určitě ne s Andym…
Nemůžu než plně souhlasit s předchozím komentářem Ireth.
Dost by mě zajímalo, jak to vlastně vidí Tom, protože tahle povídka je psaná spíš z pohledu Billa, takže Tom je jedna velká záhada. 🙂 Na tu párty jsem dost zvědavá.
Andy asi na to doplatí až se něco semele mezi Tomem a Billem.
Pridávam sa k Ireth, napísala to veľmi výstižne.
Andyho je mi ľúto, lebo Billa vážne miluje, ale ten jeho bohužiaľ nie tak, ako by si on prial. A keď to zistí, tak bude trpieť.
Párty – tiež nejako očakávam, že sa na ňu dostane aj Tom a že sa tam niečo zomelie 😀
A Gustav na scéne 😀 Som zvedavá, či sa na nej aj udrží alebo bude len púhou zmienkou.
Ďakujem za preklad.
Mňa by zaujímalo, či Bill vôbec vie, že Andreasa hnusne využíva. Možno si to sám ani neuvedomuje…
V tejto kapitole mi chýbal Tom. Prečo vlastne nechodí s Billom do školy? Bolo to spomenuté, alebo nie?
Ďakujem za preklad.
Ačkoli mám Andyho strašně ráda, protože je to moc fajn kluk, myslím, že by se s ním měl Bill rozejít. V téhle povídce mi ani nevadí, že má Bill přítele, jak mi je smíš líto to, že Bill Andyho jen využívá. Těžko říct, zda o tom Bill vůbec ví, že to dělá a nebo ne. Jen mám pocit, že si na něm Bill vybíbí všechnu svou zlost a jde si za ním jen tehdy, pokud on sám chce, protože si potřebuje ulevil, dopočinout si od Toma, postěžovat si. Jinak by mu pravděpodobně Andyho nepřítomnost ani nevadila. Opravdu je mi jej líto!
A taky mi tady trošku chyběl Tom. 😀 Strašně jsem si jeho postavu oblíbila! Jen jak už tady bylo zmíněno, taky mi občas chybí, že něco není i z Tomova pohledu, protože by mě nejen zajímala celá jeho minulost s otcem, ale taky by mě zajímalo jak se ohledně Billa cítí.
Moc děkuji za překlad! 🙂