„Připraven?“
Do ucha mu byla zašeptána otázka. Bill se roztřeseně nadechl a váhavě kývl hlavou. S tmavým šátkem na očích a s Tomem za zády si připadal poněkud nesvůj. Snažil se soustředit veškerou pozornost na Beth, která jemně tiskla jeho ruku a tiše mu prozradila, že nafoukali hromadu balónků, dokonce i Georgovo mrmlání na klíč zaseklý v zámku bylo mnohem lepší než Tom, který na sebe i přes jeho snahu strhával veškerou pozornost, aniž by se vůbec snažil. Stačilo, že se nacházel v Billově blízkosti, když promluvil, z tónu jeho hlasu se mu zježily chloupky na šíji.
„Málem bych zapomněl,“ šeptl Tom a opatrně se natáhl dopředu, aby mohl Billovi nasadit vlastnoručně dělaný papírový klobouček. Nebyl nic moc, připomínal spíš výtvor malého dítěte, ale Tom věřil, že Bill ocení jeho snahu. Speciálně pro něj vyrobil klobouček z černého papíru s velkou žlutou hvězdou uprostřed, takže byl mnohem unikátnější než ty, které vyrobil pro sebe a Beth s Georgem. Když se tak na něj díval, na klejícího a lomcujícího klikou s barevnou ozdobou na hlavě, málem se rozesmál. Dřív než to stihl udělat, Georg vítězně zdvihl obě ruce nad hlavu a vydechl úlevou. S hlasitým „Hotovo!“ otevřel dveře, pomohl Billovi vstoupit dovnitř a poté se spokojeně rozhlédl kolem sebe.
Billův byt se během několika hodin proměnil ve svatyni šílenosti a naprostého chaosu barev, ozdob a drobných pozorností, které si pro něj připravili. Nic neladilo s ničím, jednotlivé barvy spolu ostře kontrastovaly, což jen zvýraznilo jejich vzájemný nesoulad, všude po podlaze se válely hromady balónů a ty, které se jim podařilo připnout na zeď společně s barevnými provázky, byly provizorním zobrazením atomů a vazeb v molekulách. Po estetické stránce to působilo příšerně, ale spoléhali na dobrý úmysl, s nímž oslavu vymýšleli, a snahu, kterou do ní vložili, Billova případná přecitlivělost by byla velkým plusem, ve který však příliš nedoufali vzhledem k jeho osobnosti.
„Chceš vidět, co jsme pro tebe připravili?“ zeptal se Tom rozechvělým hlasem a přistoupil blíž, aby mohl rozvázat uzlík na Billově šátku.
„Začínám se bát,“ odpověděl Bill s jemným úsměvem.
„Neboj se, Billi,“ pípla Beth, zvedla ze země jeden z balónů a vložila mu jej do náruče. Bill poslepu natáhl ruku a pohladil ji po vláskách, přičemž prsty zavadil o papírový klobouček. Úsměv na jeho tváři povyrostl, jeho srdce se splašeně roztlouklo pod náporem neočekávané radosti.
Šátek mu vzápětí pomalu sklouzl z očí a odhalil tím mistrovské dílo, na které se jej snažili připravit celou cestu z nemocnice. Byl si jistý, že spoluprací těch dvou bláznů nemůže vzniknout nic normálního, ale to, co vzápětí uviděl, mu vyrazilo dech. Nemýlil se. To, co si pro něj připravili, nebylo normální. Stiskl rty a opatrně vykročil vpřed, aby se mohl pořádně rozhlédnout. Jeho obývák ani vzdáleně nepřipomínal pokoj, který si pamatoval; sladěné to měli příšerně, ale bylo to tak příšerné, až to v konečném důsledku působilo sladce a útulně. Cítil, jak se mu hrudníkem rozlévá příjemné teplo, protože každá jednotlivá ozdoba, každá stuha, dokonce i ty podivné kreace na zdech byly vyjádřením jejich touhy rozveselit jej a udělat mu radost. Pro tu chvíli si nedovedl představit nic hezčího. Zapomněl na všechno, co se stalo, na bolest nezahojených ran a modřin, silněji omotal paže kolem oranžového balonu a zhluboka se nadechl vůně, kterou tolik postrádal. Byla to vůně domova, bezpečí, místa, kde mohl být sám sebou, aniž by byl za to souzen. Vůně, která byla bohatší o nové tóny, hořko sladké tóny Tomova parfému a jeho vlastní osobnosti, díky kterým byla konečně úplná.
„Co na to říkáš?“ zeptal se Georg nejistě, když se k nim Bill znovu otočil tváří a prolétl obličeje obou pobaveným pohledem.
„Vyrazili jste mi dech,“ přiznal Bill tiše a vesele kroutil hlavou.
„Vidíš, říkal jsem ti to,“ ozval se Tom pyšně a hravě Georga dloubl loktem do boku. „Ty balónky na zdech byl můj nápad. Viděl jsem ty nákresy ve tvém sešitě a tak jsem si řekl… vím, že nevypadají jako ty ve tvém sešitě, ale doufal jsem, že se ti to bude líbit.“
„Vypadá to skvěle. Opravdu,“ odpověděl Bill s úsměvem, plaše odvraceje pohled. „Vidíš tamty tři bílé s tím modrým? To by mohl být amoniak. A tamty zase připomínají anilin. A podívej, támhle by mohl být prostorový model vody. Líbí se mi to, stačí jen trochu zapojit fantazii.“
„Trochu dost,“ popichoval Georg Toma, který se snažil maskovat stoupající červeň ve tvářích tím, že se sehnul a vzal do náruče malý kroutící se uzlíček. Atom byl v ten speciální den za velkého fešáka. Nějakým zázrakem se jim ho podařilo navléknout do plyšového oblečku jednorožce, který měla Beth pro panenky, doufaje, že pokud by byl Bill jejich malým překvapením zklamán, tohle mu jistě zvedne náladu.
Billovi stačil jediný pohled na prasátko převlečené za jednorožce, aby zapomněl na veškerou formálnost, kterou se neustále snažil vkládat do vztahu s Tomem, a vesele se rozesmál. Jeho smích byl tichý a krátký, nesmělý stejně jako veškeré Billovo vystupování, přesto však splnil svůj účel a Tom si mohl hrdě odškrtnout první bod na svém imaginárním seznamu. Povedlo se mu Billa rozesmát, splnil to, co si před pár dny slíbil. S čím ale nepočítal, byla nakažlivost Billova smíchu. Něco tak spontánního a sladkého snad ještě nikdy předtím neslyšel, poprvé viděl drobné jiskry v jeho očích, skutečně tam byly, jasné a zářivé. Symbolizovaly naději, kterou Tom tolik potřeboval.
„Co ti to provedli, hm?“ Bill se s úsměvem sklonil k prasátku v Tomově náručí a jemně jej pošimral za ušima. „Tak jakpak ses tady měl, Tomi? Byli na tebe hodní?“
„Měl jsem se dobře. Děkuji za optání,“ odpověděl Tom s pobaveným úsměvem na rtech, a když k němu Bill zvedl hlavu s rozzářeným pohledem, jeho úsměv povyrostl stejně jako touha po možnosti zhluboka se nadechnout.
„Ale hodní na mě nebyli. Georg strašně chrápe, vůbec jsem nemohl spát.“ Hravě protočil očima, čímž si vysloužil přátelský pohlavek.
„To vůbec není pravda,“ obhajoval se Georg okamžitě. „Já bych řekl, že to byl Atom, nebo tahle malá potvůrka.“ Popadl Beth hrající si s balónky kolem boků, zvedl ji do vzduchu a roztočil se s ní dokola.
Místností se vzápětí ozývaly pouze radostné výkřiky a smích. Bill už dlouho neviděl Beth tak uvolněnou a šťastnou, a jelikož bylo její štěstí jeho štěstím, byl šťastný i on. Díval se za nimi, dokud mu nezmizeli z dohledu a neztratili se v kuchyni. Jakmile v místnosti s Tomem osaměli, vzduch se stal náhle těžším a méně dýchatelným. Roztřeseně se nadechl a podíval se na Toma, okamžitě však odvrátil svůj pohled, jakmile mu došlo, že jej Tom po celou dobu sledoval. Nebylo to nepříjemné, Tomův pohled byl vždy něžný a starostlivý, občas zoufalý, když si s Billem nevěděl rady, ale jinak mu nevadil. Nyní však cítil, jak se mu pod intenzitou toho pohledu omotávají kolem krku neviditelné paže, nutící jej lapat po dechu.
„Upekli jsme dort,“ ozval se Tom tiše, pokládaje Atoma zpět na podlahu.
„To je milé,“ zamumlal Bill, nervózně se ošívaje. Očima bezmocně poletoval po pokoji.
„Není tak úplně bio, ale snažili jsme se.“
Opět na sobě cítil Tomův pohled, byl si jistý, že se usmívá, možná se dokonce baví jeho rozpaky.
„To opravdu nevadí,“ vydechl Bill, nyní třesoucí se po celém těle. „Stejně je to milé.“
Tom si nenápadně odkašlal a přistoupil blíž. „Takže se ti moje zeď líbí?“
Bill jemně kývl hlavou a pousmál se. „Jo, jsem na tebe pyšný. Nakonec se na tebe přeci jen něco nalepilo.“
„Jen maličko,“ řekl Tom se smíchem. „Ale pořád lepší než nic. To proto, že jsem měl skvělého učitele.“
„Úspěch učitele se odvíjí od dosažených vědomostí žáka,“ promluvil Bill na hranici šepotu. „Tohle je pro mě důkazem, žes mě alespoň občas poslouchal, když sis zrovna nehrál s tužkou, neházel po mně papírky nebo nepokukoval po Mandy.“
„Mandy už dávno není středobodem mé pozornosti.“
Bill se ohlédl a zadíval se na Toma zpod hustých, překrásných řas. „Která je nyní tou šťastnou?“ zeptal se tiše.
Tom pootevřel ústa, ale místo odpovědi z nich vyklouzl jen jakýsi nesourodý zvuk slabik. Bill byl naprosto okouzlující se svým odzbrojujícím pohledem, tajemnem, které kolem sebe vyvolával a do kterého se Tom každou vteřinou nořil víc a víc. Ocitnul se ve vakuu, na místě, ze kterého nebyl schopen uniknout. Stal se součástí Billova tajemna, jedním z tajemství, o kterých nikdy nemluvil, a byl to zatraceně krásný pocit.
Hleděl do Billových očí zcela šokován tím, že je jeho pohled opětován. Bill zhluboka dýchal nosem, silně zatínal čelist, až se zdálo, že s něčím bojuje. Možná sám se sebou, pomyslel si Tom smutně. Svět se s ním točil; odpovědi na veškeré otázky, vysvětlení, proč se posledních několik týdnů nepoznával, měl na dosah rukou. Stačilo se jen naklonit, přiblížit se a vzít si je. Všechny do jedné.
Díval se na Billa se vší vážností, které byl schopen, očima mu neslyšně vyčítal vše, co s ním prováděl, do jakých zmatků a neustálých rozporuplných myšlenek jej svou přítomností dostával.
Instinktivně natáhl ruku a zlehka zchytil Billovo zápěstí. Dlaní sklouzl níž, dokud nedosáhl úrovně Billových prstů. Pod jemnou vrstvou obvazů cítil horkost pramenící z jeho kůže, hlad po doteku, který tam byl i přesto, že by jej Bill za žádnou cenu nikdy nepřiznal, ale Tom jej cítil. Možná ne způsobem, na jaký byl zvyklý, ale cítil jej z toho, jak se Billova ruka v jeho sevření roztřásla, jak slabá a maličká se náhle zdála být. Jak slabý a zranitelný mu najednou přišel on sám a nebylo to modřinami ani ránami po úderech. Těžce polkl a opět se o kousek přiblížil.
Bill stál na místě jako socha. Neschopen pohybu, neschopen uvažování, neschopen ani minimální reakce. Vyděšeně zíral do Tomových očí, které byly čím dál blíž, až byly náhle tím jediným, co byl schopen postřehnout. Vnímal, jak Tom někde mezi jejich těly opatrně proplétá jejich prsty, cítil i to, jak někde mezi jejich těly jeho prsty neslyšně zasténaly úlevou a vděčně přijaly Tomův dotek bez ohledu na to, jak silně a hlasitě protestoval Billův mozek. Bill na svých rtech cítil Tomovy horké výdechy, hlavu zcela přirozeně natáčel na stranu, očekávaje nezbytné.
„Kdo si dá dort?“ do místnosti s veselým pískotem vtančila Beth s červeným kloboučkem, ztrácejícím se v husté záplavě jejích zlatých vlasů. Točila se kolem své vlastní osy, okouzleně pozoruje sukni, která se otáčela společně s ní, aniž by si všimla, že svou přítomností rozproudila houstnoucí atmosféru a navrátila kyslík do místností, ve které se téměř nedalo nadechnout.
Než se Tom vzpamatoval, Bill byl opět na svém původním místě, udržuje bezpečnou vzdálenost. Zdál se najednou tak vzdálený, že zapochyboval o tom, jestli ta chvíle předtím, než byli vyrušeni Beth, byla opravdová.
„Tak jaká byla oslava?“ ptal se jej později Andreas, zatímco znuděně listoval v sešitě.
Tom na chvíli zvedl pohled od vědeckého časopisu, který mu doporučil Bill už před pár týdny a do kterého se za celou dobu nedokázal přinutit. Z neznámého důvodu byl dnes tím prvním, po čem Tom sáhl, když se unavený vrátil zpátky na kolej a našel Andrease, překvapivě, shrbeného nad učením.
„Bylo to v pohodě,“ váhavě pokrčil rameny a vrátil se očima k rozečtenému článku o konstrukci rekombinantních molekul, ze kterého stejně nic neměl, protože jeho mysl odmítala spolupracovat a neustále jej trýznila vzpomínkami na osobu, na kterou by velmi rád zapomněl. Alespoň na chvíli.
„A jak se má?“ pokračoval Andreas ve vyzvídání.
„Má se lépe.“ Tom cítil, jak mu v hrdle narůstá obří překážka. „Myslím, že by mu rozhodně prospělo, kdyby si o tom s někým popovídal, ale to on nikdy neudělá, takže doufám, že se z toho nějak vzpamatuje sám.“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit.“
„Já taky ne. Věděl jsem, že je Greg idiot, ale nikdy bych neřekl, že dokáže klesnout až takhle hluboko.“
„To jsem nemyslel,“ Andreas jemně zakroutil hlavou, odsunul od sebe učení a podíval se na Toma, který neměl odvahu zvednout k němu pohled, a tak se snažil předstírat co možná největší zájem o článek, který mu absolutně nic neříkal. „Nemůžu uvěřit tomu, žes nic neudělal. Čekal jsem, že mu přinejmenším rozbiješ hubu a ty? Nic.“
„Slíbil jsem Billovi, že se do toho nebudu plést,“ hájil se Tom tiše.
„Myslel jsem, že ti na něm záleží.“
„Jistěže mi na něm záleží. Copak si myslíš, že bych to dobrovolně nechal jen tak? Nejraději bych mu udělal přesně to samé, ale co bych tím dokázal? Že jsem stejný ubožák jako on. Bill by se mnou už nikdy nepromluvil.“
„Mohl by na něj podat trestní oznámení,“ ozval se Andreas se zamyšleným výrazem ve tváři.
„To Bill nikdy neudělá.“ Tom vzdal svou snahu, zavřel časopis a odložil jej na stůl k ostatním věcem, které ještě Billovi nestihl vrátit.
„Vždy jsem si myslel, že je divný, ale jak se zdá, je mnohem divnější, než jsem předpokládal. To se chce vrátit a tvářit se, že se nic nestalo?“
„Ne,“ odpověděl Tom šeptem a odvrátil pohled k oknu. Noční obloha byla tmavá a tajemná, mohutná mračna pohltila zář hvězd, slibujíc pořádnou bouřku. „Nevrátí se.“
Andreas zmateně svraštil obličej a pootevřel ústa, připraven k bombardování Toma dalšími otázkami, ale dřív, než stihl promluvit, Tom vstal, vymluvil se na únavu po dlouhém dni a s popřáním dobré noci se odebral do postele.
Myslel si, že v tu noc nebude mít problém usnout. Cítil se unavený a slabý, jako by z něj Bill nevědomky vysál veškerou energii a jediná možnost, jak k ní znovu přijít, byla jít za ním a zůstat tak dlouho, dokud mu opět nebude dobře. Věděl, že by mu stačil jediný pohled, možná dokonce i méně, možná jen zaslechnout jeho hlas a všechno by bylo zase v pořádku.
Místo toho už dvě hodiny zíral na strop nad sebou, pozoruje pohybující se kužely světel aut
projíždějících ulicí a přemýšlel nad Georgovou nabídkou. Kdyby záleželo jen na něm, okamžitě by souhlasil. Od smrti dědečka netoužil po ničem jiném, než najít místo, které mu bude alespoň vzdáleně připomínat domov, místo, kam se bude rád vracet a které se nebude skládat z holých šedých zdí, starého stolu a ještě starší postele. Věděl však, že to nebude moct přijmout, dokud s tím nebude souhlasit i Bill. Nechtěl mu lhát a rozhodně nechtěl nic dělat za jeho zády, zároveň však věděl, že čekat na Billův souhlas je stejně tak zbytečné, jako očekávat, že nakonec změní svůj názor a vrátí se do školy.
Hlasitě si povzdechl a převalil se na bok. Bylo tak zvláštní opět usínat na místě, které bylo tak jiné než to, z kterého přišel. Necítil Billovu přítomnost, na povlečení nebyly pozůstatky jeho vůně, všechno kolem mu najednou přišlo prázdné a smutné. Chyběla mu Beth, chyběl mu Georg přejídající se bonbóny, dokonce i Atom v oblečku jednorožce, který si zamiloval natolik, že ho z něj nemohli sundat. Chyběl mu život, který objevil na druhé straně města v bytě toho nejzvláštnějšího člověka, s jakým se kdy setkal. A v neposlední řadě mu chyběl on sám.
Když odcházel, dal mu papír se svou adresou, e-mailem a telefonním číslem, zkrátka s odkazy na všechna místa, kde je k nalezení ať už ve dne nebo v noci, ale pochyboval, že se mu Bill vůbec někdy ozve. Domluvili se sice s Georgem na tom, že jej budou střídavě hlídat, aby dodržoval rady lékaře, odpočíval a nenamáhal se, ale pokud by jej o to sám požádal, mělo by to pro něj zcela jiný význam.
„Už dost,“ zaúpěl a silně si protřel obličej dlaní. Pokud nezačne myslet na něco jiného, pokud okamžitě neosvobodí svůj mozek od Billa, nepodaří se mu usnout už nikdy.
Na okenní tabule dopadaly kapky deště, zprvu jemné, téměř nepostřehnutelné, po chvíli nebe protnul blesk, hlasitě zahřmělo a spustila se hotová smršť. Tom zavřel oči a zaposlouchal se do kakofonie kvílících stromů, divokého deště a tiché melodie, která vycházela zpod jeho polštáře. Prudce otevřel oči, překvapeně zamrkal a rychle se natáhl pro mobil. Málem vyskočil z kůže, jakmile na displeji spatřil Billovo jméno. Zalapal po dechu, jeho tělo se jako na povel roztřáslo, zatímco zíral na 4 písmenka a nemohl se donutit přijmout hovor. Natáhl se, aby rozsvítil malou stolní lampu, zhluboka se nadechl a zmáčkl zelené tlačítko.
„Haló?“ ozval se nejistým hlasem.
„Tome? To jsem já… Bill.“ Z druhé strany k němu dolehl nesmělý hlásek. Slabý, roztřesený, zdálo se, že Bill pláče. „J-já… omlouvám se, asi jsem tě probudil.“
„Ne, to ne, byl jsem vzhůru. Stalo se něco? Jsi v pořádku?“ Tomovo srdce tlouklo jako o závod.
„Nic se nestalo, jen… Georg musel vzít noční směnu v pizzerii a Alice si vzala na noc Beth k sobě, takže jsem tady zůstal sám,“ přiznal tiše. „Nevím, co se stalo, možná je to tou bouřkou, ale dostal jsem strach. Nemůžu spát, pořád se mi zdají noční můry… neměl bych tě s tím obtěžovat.“ Zdálo se, že si Bill všechno rozmyslel a chystá se ukončit hovor. Tom prudce vyskočil do sedu. Nemohl mu to dovolit. Nechtěl.
„Neobtěžuješ mě. Jsem rád, že jsi zavolal. Právě kvůli takovým případům jsem ti dal číslo.“
„Já jen… chci, aby to přestalo. Abych na to už nemyslel.“
„Přestane to, uvidíš, jen to chce čas.“ Nyní si byl jistý, že Bill vydává tiché vzlyky. Zabolelo jej u srdce.
„Jestli chceš, můžu hned přijít. Mohli bychom si o tom promluvit.“
„Ne, to není třeba. Nechci, aby ses v tomhle počasí hnal přes polovinu města. Chtěl jsem tě jen slyšet.“
Další bodnutí u srdce. Ruka, ve které svíral mobil, se mu roztřásla natolik, že jej málem upustil.
„Bille, mám auto. Do deseti minut můžu být u tebe. Uvaříme si čaj, dáme si kousek dortu, možná se nám podaří konečně dostat z Atoma ten převlek jednorožce,“ řekl něžně a usmál se i přesto, že Bill jeho úsměv vidět nemohl.
Zaslechl, jak se Bill na druhé straně tlumeně zachichotal, a když opět promluvil, zněl jeho hlas o něco pevněji.
„Tak dobře, ale dávej na sebe pozor.“
„Neměj strach. Za chvíli jsem u tebe.“
„Tome?“ stihl se Bill ozvat ještě dřív, než Tom ukončil hovor.
„Ano?“
„Děkuji… za všechno.“
Tom neodpověděl. Šťastně se kousl do rtu, ještě jednou jej ujistil, že mu to nebude trvat dlouho a zavěsil. Vyskočil na nohy, rychle na sebe naházel kusy oblečení chaoticky rozházené po pokoji a vylétl z jejich malého bytu rychlostí blesku. Byl natolik pohroužen do myšlenek o Billovi a o tom, že budou opět chvíli spolu, že si vůbec nevšiml Andrease, který stál po celou dobu za jeho zády, pobaveně kroutil hlavou a vševědoucně se usmíval. K jeho vlastnímu překvapení vůbec nebyl znepokojen náhlým zvratem situace. Konec konců, byl to Tomův život a on neměl právo něco mu přikazovat. Dlouze si zívnul a pomalu se přemístil do postele. Přehodil přes sebe tenkou deku, pod hlavu si položil nepohodlný polštář a zavřel oči. Přemýšlel.
Kaulitz byl divný. Tom se díky němu stal divným. Oba byli divní, a přesto mu myšlenka na to, že dnes v noci ani jeden z nich nebude osamělý, vykouzlila drobný úsměv na rtech. Zatraceně, i já jsem divný, pomyslel si, jeho úsměv se o něco znásobil a jeho stopy mu zůstávaly na rtech i dlouho poté, co se odebral do říše snů.
A na závěr Atomek a jeho milovaný převlek jednorožce:
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
To bylo tak krásné. Přivítání bylo úžasné, i když Beth trošku rušila. Nevadí, alespoň je to napínavější. Docela mě překvapily Andyho myšlenkové pochody. Podle jeho teorie jsme tady všichni divní. 😀
Krásna kapitola přemyšlení Andyho bylo kouzelné.
Jeee, to je boží.. Už konečně Bill se rozhýbal, snad si popovídaj, a třeba i opět dostanou situaci jako před vyrušením od Beth.. Taky by mohli probrat ten byt a Bill by mohl souhlasit…
Atomek je božíííí ♥
Prekrásna kapitola o krásne divných ľuďoch a prasiatku jednorožcovi:) Bill musel byť neuveriteľne šťastný za také skvelé privítanie. A musí Tomovi neskutočne dôverovať, keď sa odhodlal zavolať mu a priznať sa, že má nočné mory a strach:) Milujem aj túto poviedku od Teba ♥♥♥
Jůů, Atom je rozkošný v tom převleku! ♥ Měl by jej nosit častěji! 😀 Už jsem to asi psala, ale prostě se prasátek bojím. Ať už těch velkých nebo těch malých, nahání mi naprosto paranoidní strach, ale v tomhle oblečku je fakt k sežrání, že bych si jej i do náruče vzala! 🙂
A oslava se vyvedla. Docela ráda bych viděla tu výzdobu, co kluci udělali, protože to vypadala rozhodně zajímavě. Každopádně bylo kouzelné, když se Bill rozesmál a Tom díky němu naprosto oněmněl.
A Billův telefonát mě překvapil. Skutečně moc! Snad nikdy bych nečekala, že by to byl on, kdo by Tomovi mohl zavolat jako první, ale mám z toho šíleně velkou radost!! A ještě větší radost mám z toho, že se Tom nenchal jen tak odbýt a pojede za Billem. Vždycky mě dostane jak se Tom nenechá jen tak odbýt.
Mám z toho všeho prostě super radost! Dokonce i z Andrease a z toho, že má z těch dvou radost!
Moc děkuji za nádherný díl! ♥