Lost to be found 50. (1/2)

Návrat do Billova rodného města a následně domu byl z jedné strany šťastný především ze strany Trümperů, kteří byli rádi, že cestu zpět přežili hlavně ve zdraví, ale z druhé strany poměrně rozpačitý, protože tentokrát se domů vraceli v o jednoho člověka početnější skupince, než v jaké dům opouštěli. Tom se celou cestu díval z okna a prohlížel si zmatený a uspěchaný život ve městě. Všude byla spousta dopravních prostředků, které Tom znal jen z obrázků, jedno auto za druhým a hlavně obrovské masy lidí, které křižovaly ulice. S každým ujetým kilometrem se ale dění za okny uklidňovalo, provozu ubývalo a panelové domy se měnily v rodinné domky se zahrádkami.

Gordon vjel na příjezdovou cestu a vypnul motor auta.

„Domov, sladký domov,“ zamumlal si sám pro sebe a nedočkavě vystoupil, aby ulevil svým zádům a nohám, které byly po dlouhé cestě i přes časté zastávky úplně ztuhlé. Simone svého manžela napodobila a snažila se narovnat tělo do vzpřímené polohy, hned jak vystoupila ven.

Díky docela klidnému provozu na silnicích se jim podařilo dorazit zpět dokonce o něco dříve, než původně předpokládali, ale i tak se všichni cítili zralí akorát tak na sprchu a na postel, ačkoli bylo brzké odpoledne. Časné vstávání a monotónní jízda udělaly své.

Simone došla k vchodovým dveřím a hned je odemkla. Nechala je otevřené dokořán, aby mohli volně chodit sem a tam, dokud nenanosí všechny kufry dovnitř.

Tom, který se probudil ze spánku půl hodiny předtím, než vjeli do města, sklonil pohled k mladíkovi, který mu spokojeně dřímal v náruči, aniž by podvědomě zaznamenal, že auto se už dávno přestalo příjemně houpat a kolébat jej tak ke spánku.

„Billi?“ broukl směrem k němu a pohladil jej po tváři. „Jsme… jsi doma,“ pověděl mu a pousmál se nad hlubokým zavrčením, které uniklo z Billova hrdla, jak se zavrtěl a přitisknul se k Tomovi ještě těsněji. „No tak. Čeká tě pohodlná postel,“ lákal jej.

„Mně to takhle vyhovuje,“ dostalo se mu odporu.

„Kluci, jste vzhůru?“ otevřela Simone zadní dveře. Bill si odfrkl.

„Teď už jo.“

„Nebruč, Bille, čím rychleji vystoupíš a nanosíte vaše věci do pokoje, tím rychleji se můžeš zavrtat do peřin a spát.“

„Mmmmch pro jednou ti dám asi za pravdu. Moje záda jsou zkroucenější než paragraf,“ zasténal bolestně a odtáhl se od Tomova těla. „Ale spalo se mi moc dobře, Tomi, díky, že jsi mi dělal polštářek,“ líbl muže děkovně na rty a prohnul se v zádech.

„Rádo se stalo,“ dostalo se mu odpovědi.

„Tak jdem. Chci tebe a postel,“ zamručel a začal se hrabat z auta ven hned, jak mu Tom výstup umožnil vlastním opuštěním zadního sedadla.

Spací podmínky byly pro Toma toho dne prozatím jasné. Sotva s Billem vylezli z osvěžující sprchy, zalezli do jeho postele a zavrtali se do peřin, usínaje téměř v té vteřině, co zavřeli oči. Podobně na tom byli i Simone s Gordonem, kteří byli z cesty unavenější než kluci.

K životu se obyvatelé domu začali probouzet teprve až k večeru, kdy je z postelí vyhnal hlad. Simone příliš líná, aby vařila, popadla mobil a objednala jim všem pizzu, aby měla večeři obstaranou bez práce. Už tak ji čekalo vybalování, praní a celkový úklid, aby dům znovu vypadal, že v něm někdo bydlí.

Když se všichni ten večer sešli u jídelního stolu, Simone do Toma nepřestávala hučet, aby se choval jako doma. Měl neomezený přístup k lednici, mohl se dívat na televizi, jak bylo libo, a prosila jej, aby nějaký čas vydržel sdílení pokoje s jejím synem, než vymyslí něco, aby mohli mít oba mladíci čas od času své soukromí, načež Bill důrazně namítl, že on žádné soukromí od Toma nepotřebuje, ale Simone si pořád mlela tu svou. Pro začátek vypadaly všechny věci složitě, ale všichni si byli jistí, že jakmile Tom zapadne do jejich každodenní rutiny, zvykne si a všechno bude v pořádku.

Nic však nebylo v ten okamžik důležitější, než vyřídit Tomovi všechny potřebné doklady. Na vesnici se bez nich možná snáze obešel, ale ve městě je život drsnější a bývá v něm větší šance, že ty doklady budou třeba, ať už občanský průkaz pro policii nebo kartička zdravotní pojišťovny pro lékaře, proto týden po příjezdu ze Schallbachu podstrčila Simone Billovi nějakou hotovost a poslala jej, aby Toma provedl po okolí, vzal jej někam na jídlo a aby se nevraceli dřív než za pár hodin.

Během té doby, co byli kluci donuceni k pobytu na čerstvém vzduchu, se u Trümperových objevila důležitá návštěva, která vážila cestu až za nimi jen kvůli známosti s Gordonem. Poručík Liam Esch, toho času již nadporučík, jak Gordonovi po svém příchodu radostně sdělil, že byl nedávno povýšen, se usadil v obývacím pokoji a poslechl si, co po něm jeho starý přítel z mládí žádá. Strčil by za něj ruku do ohně, ale když vyslechl, o co se jedná, jeho výcvik a přirozená podezíravost si vybrala své a Liam se neubránil několika služebním otázkám, které se využívaly při výsleších. Kdyby před ním seděl kdokoli jiný a řekl mu, že potřebuje vyřídit veškeré doklady dospělé osobě, kterou našli někde bez identity, okamžitě by ten dotyčný putoval k nim na stanici i s tou osobou. Gordon Liama ujistil, že se nejedná o žádného nelegálního imigranta a potom, co ze sebe se Simone vysypali celý příběh, jak k Tomovi přišli, nemohli se přece jen ubránit malinko ublíženému pocitu, když viděli, jak skepticky a nedůvěřivě si je nadporučík prohlížel. Jediné, co jim mohl v tu chvíli slíbit, bylo, že si popovídá jak s jejich synem, který byl do celé věci zainteresovaný daleko víc než kdo jiný, a měl v hlavě i detaily, které vyčetl z deníku nebo kroniky a které Simone unikly, tak i se samotným Tomem, ačkoli tušil, že tudy cesta nepovede. Slíbil, že si vyžádá od kolegů z okresu Freiburg celou dokumentaci a nejdřív zkusí sám vypátrat, zda přece jen Tomovy doklady někde neleží, nebo zda nenajde někoho z Tomových příbuzných.

Po několika týdnech se ale Liam musel spokojit pouze s Billovým barvitým vyprávěním, protože jeho vyšetřování nikam nevedlo. Policisté z Bádenska-Würtemberska mu bohužel nemohli být více nápomocni, protože už v době, kdy se měla stát domnělá vražda novorozeněte a posléze sebevražda Anabel Wienerové, měla tamní policie svázané ruce. Po tolika letech bylo vyšetřování o to těžší, protože většina lidí, která byla ochotna nebo oprávněna svědčit, už nežila, nebo se odstěhovala pryč. Zůstala jen dcera matrikářky, která ale o práci své matky neměla nejmenší informace a archivář, který kdysi způsobil požár, ovšem vzhledem k jeho vysokému věku a pokročilým nemocem, nebyl schopen kvůli zdravotnímu stavu vypovídat. Na samotný požár, za který nesl vinu, si vzpomněl teprve tehdy, až mu to policisté sami řekli. Nakonec se dostali až do nemocnice, kde se podobným otázkám jako před 25 lety podrobil i lékař, kterého Bill s Tomem ještě nedávno vyhledali. Řekl policistům jen to, co vypověděl tehdy a co řekl oběma mladíkům, ale víc sloužit nemohl. Příslušníci policie se samozřejmě zajímali, kdo se přišel zrovna na tenhle případ vyptávat, a když jim doktor oba mladíky popsal, policista vytáhl spis a ukázal lékaři Tomovu fotku, zda byl ten muž na fotce jeden z nich. Lékař přikývl a znovu se ho zmocnil pocit, že toho kluka zná. Někoho mu připomínal. Čistě ze zvědavosti se zeptal, kdo je ten mladík na fotce a policista mu ve zkratce prozradil, že je to to ztracené dítě, které mělo být údajně zavražděno. Doktor zalapal po dechu a teprve po téhle informaci ze sebe vychrlil úplně novou informaci, a sice že už konečně ví, koho mu Tom připomíná. Tehdy při jejich návštěvě v nemocnici jim prozradil, že kromě jednoho muže dva dny po Anabelině porodu se u ní nikdo z rodiny neobjevil. Ten muž musel být Tomův otec, protože ta podoba byla až příliš nápadná, aby to byla jen náhoda.

Ani tady se ale policisté neměli čeho chytit, protože lékař neznal ani mužovo jméno. Neměli se od čeho odpíchnout, proto odjížděli ze Schallbachu znovu s nepořízenou a veškeré nasbírané informace poslali na stanici do Berlína, kde si je Liam sám převzal. Nedalo se dělat nic jiného, než přijmout Billovu verzi a zažádat o úplně nové doklady. Díky známostem a Liamovu vlastnímu přičinění se celý proces urychlil a měsíc na to Tom držel v ruce svoje doklady, které byly hmatatelným důkazem toho, že pro svět konečně existoval. Tisíckrát děkoval Simone a Gordonovi, že mu dovolili vzít si Alindino jméno a pyšně se díval na plastovou kartičku, na které hrdě stálo Tom Kaulitz. Dojemný okamžik přerušil až Bill, který skočil Tomovi na záda, políbil jej na tvář a zahalekal mu do ucha „Vítej na světě!“, čímž všechny rozesmál a uvolnil tak napjatou atmosféru.

Když s Tomem probírali, jaké jméno by měl přijmout, dohadování je dovedlo ke dvěma možnostem. Kaulitz nebo Trümper. Wiener bylo sice jméno jeho biologické matky, ale pro Toma to byla cizí osoba. Jen jméno mezi milionem dalších jmen. Kdyby přijal Billovo příjmení, byl by to pro něj důkaz vděčnosti za všechno, co pro něj Billova rodina udělala, ale vzhledem k tomu, jaký vztah mezi sebou měli, by bylo divné, kdyby se někdo dověděl, že mají stejné příjmení a přitom spolu mají intimní vztah. Nakonec se rozhodli pro Alindino jméno, s čímž Tom nemohl nesouhlasit. Bral to jako poděkování a vyjádření úcty ženě, která jej vzala pod svá křídla, když to nejvíc potřeboval. Bill později u večeře nadhodil, že si Tom na nějakou dobu může nechat Alindino jméno, a když bude chtít, tak si ho Bill pak vezme za manžela a bude moct nosit jeho příjmení, aby mu to nebylo líto. Tom se na Billa po tomto prohlášení zamilovaně usmál, Simone zaskočilo sousto a Gordonovi spadla brada až na zem, když slyšel svého nevlastního syna – toho uličníka, který chvíli neposeděl a dával všem zabrat svojí rebelskou povahou, jak mluví o svatbě, manželství a celkově o tom, že by se usadil. Byla to změna, ale rozhodně příjemná změna, protože se zdálo, že Bill po Tomově boku začal dospívat.

Dvaceti pěti letá dovolená, ale Tomovi brzy skončila. Potom co si v rámci možností zvykl na své nové působiště, byl zapsán do speciálních kurzů, které nahrazovaly jinak normální pravidelnou školní docházku podle určitého věku. Tahle forma vzdělávání byla určená pro všechny, kteří z nějakého důvodu nebyli schopni nebo jim nebylo umožněno navštěvovat školu tak, jak právní řád nařizoval. Výuka byla upravená a zkrácená, ale tím spíše Tom musel dělat dvojnásobek práce. Co normálně školáci probírali třeba i měsíc, musel Tom zvládnout za polovinu času, aby se někam dostal. Mnohokrát chtěl se vším seknout, protože byl unavený z toho, jak nebyl jeho mozek zvyklý se něco záměrně učit, ale v těch chvílích byl na blízku vždycky Bill, aby ze země zvedl kvůli frustraci odhozenou učenici a Tomovi s učením pomohl. On tím koneckonců prošel. Billovy výsledky na univerzitě se díky tomu mírně zhoršily, ale on si z toho hlavu nedělal. Důležitější pro něj byl Tom a jeho úspěch.

Mladík se však vůči Billovi cítil špatně. Bral mu veškerý volný čas, ve kterém seděl nad domácími úkoly nebo učivem, které se musel naučit na písemku nebo zkoušení a dal by ruku do ohně i za to, že Bill kvůli němu fláká svoji vlastní docházku, což byla pravda, ale Bill se to stále snažil držet na uzdě tím, že několikrát týdně vynechával pouze nepovinné přednášky, za které jej nikdo nepotrestá, když na nich nebude, ale už se párkrát stalo, že pytlíkem bonbonů uplatil některého svého snadno zkorumpovatelného spolužáka, aby jej podepsal do prezenční listiny, ačkoli se Bill na hodině vůbec neukázal. To se stávalo, když chtěl Toma vyzvednout po náročném testu, když Tom potřeboval koupit nějaké věci do vyučování hned na druhý den, když potřeboval pomoct s projektem, nebo aby byl jednoduše s ním, než se jeho rodiče vrátí ze schůzek po městě, což se nestávalo moc často.

Tom Billa miloval každou buňkou svého těla nejen proto, co pro něj dělal. Bill pro něj měl vždycky přichystanou malou oslavu, nebo překvapení kdykoli Tom zažil něco poprvé. První dobrá známka, první jízda autobusem bez Billa, první pokuta, když jel jednu zastávku načerno, první poslaný dopis na poště, první nákup a placení v obchodě, první sprosté slovo, první prakticky cokoli. Mohly to být ty nejmenší věci jako první popcorn v kině nebo první veřejný trapas, když zakopl a upadl na chodník. Ačkoli se Tom v tom velkém světě pohyboval jen malými pomalými krůčky, stejně se nejraději vracel sedmimílovými kroky do Billovy postele a do jeho náruče, kde našel bezpečí a kam mohl utéct vždycky, když se cítil přehlcený novými zážitky.

Zákeřný Bill však využíval Tomovu nově objevenou zálibu v intimních dotycích, aby jej přinutil k práci pokaždé, kdy odmítal dokončit svůj domácí úkol, nechtěl pracovat na své seminární práci, nebo byl příliš líný, aby se naučil poslední kapitolu, o které tvrdil, že ji do testu učitel určitě nedá. A tak Tom dostal za každou správnou odpověď, kdy jej Bill přezkušoval z naučené látky, hluboký polibek, za dokončení referátu škádlivou ruční práci a za domácí úkol mohl schovat svůj penis do Billových připravených talentovaných úst, což byla daleko lepší motivace než vysoké hodnocení, pochvala, nebo dobrý pocit z odvedené práce. A Bill to miloval. Když chtěl mít něco intimního se svými předchozími partnery, vždycky se museli scházet u nich doma. Toma měl nejen pod střechou, ale dokonce rovnou ve své posteli, takže si mohli těchto chvilek užívat dosyta, avšak jen do té doby, kdy byli extrémně tiší, protože Bill opravdu nestál o trapný rozhovor s rodiči, že by se měli krotit, zvlášť s Billovými hlasitými požitkářskými projevy. I proto Bill čas od času mizel ze školy dřív. Aby mohl mít žhavý nespoutaný sex na pohovce v obýváku s Tomem pod sebou, čelem opřený o zeď v kuchyni s Tomem za sebou, nebo vkleče na posteli s Tomem na všech čtyřech.

To byla Billova nejoblíbenější část výuky, kterou Tom velmi rád podstupoval. Rozšiřování jeho sexuálních obzorů. Tom by nikdy neřekl, že milování ve sprše může být vzrušující. Všechny nové polohy mu umožňovaly seznámit se s Billovým tělem z různých úhlů a sám byl schopný se rozhodnout, na jakou polohu má zrovna chuť. Už věděl, při které vyvrcholí téměř okamžitě, která je nejlepší pro Billa, nebo při které bude schopný vydržet déle než obvykle, aniž by Billa připravil o dlouhé minuty plné rozkoše.

Simone s Gordonem předstírali, že nemají nejmenší tušení o tom, co se občas děje za zamknutými dveřmi Billova pokoje. Nikdy nebyli přistiženi při činu, ani je nikdy nevzbudilo nějaké nemravné sténání, takže zůstávali potichu, ale když Simone tu a tam našla zakopnutou tubu lubrikantu pod kuchyňskou linkou, Tomovo spodní prádlo pod pohovkou v obýváku, nebo vrchol všeho jednu z erotických hraček, o které ani nevěděla, že Bill vlastní, v Billově koši na prádlo, začalo toho být moc. Sama se chtěla vyhnout nepříjemnému rozhovoru, proto začala všechny tyhle poklady po úklidu věšet na kliku dveří od Billova pokoje, aby se oba mladíci chytli za nos a znovu se začali snažit o diskrétnost.

I tyhle skutečnosti zahrnuli do svých výpočtů, když jim přišel dopis z banky, že jim na účet bylo připsáno větší množství peněz. Vyplacené dědictví. Žádné rozhazování se ale nekonalo. Peníze zůstaly na účtu jako dosud jen s jedním rozdílem. Gordon se Simone si dobře uvědomovali, že Tom nikdy nebyl přímým a legálním příbuzným Alindy, ale strávil s ní víc času než kdokoli z nich, proto za jeho zády zřídili účet, kam převedli určitou část dědictví. První jeho část vybrali a pořídili Tomovi věci, bez kterých se mladý muž v jeho věku a v tomto století téměř neobešel. Jednoho dne, když se Tom vrátil ze školy, na něj čekalo malé překvapení. Zbrusu nový mobil, I-pod a laptop, který teď hlavně potřeboval pro školní potřeby. Posledním dárkem byla obálka, ve které stály informace k jeho nově vytvořenému účtu, na kterém momentálně odpočívala docela velká suma peněz. Simone s Gordonem hned v zárodku utnuli Tomovy protesty, že nic takového od nich nemůže přijmout. Jediné, co po něm chtěli, bylo, aby s těmi penězi v budoucnu naložil co nejrozumněji. Sami mu navrhli, že by je mohl vložit do auta, vlastního bydlení, kdyby se chtěl osamostatnit nebo do čehokoli, o čem bude vědět, že se ta investice opravdu vyplatí. Tom oba se slzami v očích objal a stále dokola opakoval slova díků.

Čas plynul nezadržitelným tempem. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a brzy se sešel rok s rokem. Bill dokončil své vzdělání a hrdě si převzal na slavnostním předávání svůj diplom, který jej opravňoval užívat titul, na který se tak pracně nadřel, a za který od Toma později dostal perfektní ústní práci na záchodcích restaurace, kde slavili jeho úspěch. Nebyl si jistý, co bylo v tu chvíli lepší. Diplom v jeho tašce a konec školy, nebo Tom na kolenou mezi jeho stehny, hladová ústa kolem jeho penisu a štíhlé prsty rejdící v jeho zadečku. Tom zatím vyhrával na plné čáře.

Bill nebyl naivní, aby si myslel, že dostane práci v oboru hned, co vyleze ze školy. Po několika pohovorech nakonec skončil v pobočce jednoho z časopisů, kde měl na starosti kreativní oddělení. Nebyla to jeho práce snů, ale vynášela poměrně slušné peníze a nejednalo se o nic jednotvárného, takže se rozhodl, že pokud nepřijde nějaká nabídka na úrovni Hollywoodu, pokusí se v této práci vydržet co nejdéle.

Tom na druhou stranu si na zakončení vzdělání musel ještě rok a půl počkat. Dostal se sice konečně na úroveň středoškolského vzdělání, ale měl toho před sebou ještě příliš mnoho, než si bude moct domů odnést maturitní vysvědčení z všeobecného vzdělání. Proto po večerech sedával společně s Billem u psacího stolu, a zatímco si Tom lámal hlavu, jak má vypočítat rovnici, která v sobě měla spíše celou abecedu než čísla, Bill seděl vedle něj a s vypláznutým jazykem si ke svým poznámkám dělal i náčrty, chvílemi otáčel hlavu na Tomovu stranu, aby mu zkusil pomoct s příklady, když se dostal do úzkých, ale většinu času pracovali každý na tom svém, i když společně.

Později si Bill začal doslova nosit práci domů a jeho pokoj se měnil v jeden velký kreativní zmatek. Všude kolem se válely obrázky, papíry, bloky, složky, tužky a nejednou Tom ve škole zjistil, že mu Bill zase vykradl pouzdro s psacími potřebami a on nemá čím psát. Psací stůl, nástěnky a poličky už nebyly pod všelijakými materiály ani vidět a Tom měl strach ze stolu něco přemístit jinam, aby mohl pracovat na svých věcech, protože nevěděl, jestli Bill nemá v tom nepořádku nějaký systém.

S Billovou prací a Tomovou školou pro ně bylo čím dál těžší se směstnat v jednom pokoji, aniž by si navzájem nepřekáželi. Právě v tu dobu začal Tom vážně uvažovat, že by využil peněz na svém účtu a pořídil si nějaký byt, aby jim oběma ulevil. Bill tvrdil, že je to nesmysl, že nechce, aby Tom odešel a nějakou dobu byl dokonce schopný držet své pracovní věci stranou, aby měl Tom dostatek prostoru pro své studium, ale pár týdnů na to byly věci zase ve starých kolejích.

S Gordonovým svolením, které však podle jeho slov vůbec nepotřeboval, a především jeho pomocí byl schopný najít pěkný ne zbytečně velký byt v klidné čtvrti s dobrým přístupem ke všemu, co bylo třeba.

Toma ani nenapadlo, že by se přestěhoval, aniž by se nezeptal Billa, zda by nechtěl bydlet s ním, protože už si bez něj svůj život neuměl představit.

Ani Bill ne.

A tak pár týdnů na to Simone zamáčkla slzy smutku, když se její jediné dítě rozhodlo vylétnout z hnízda a nastěhovat se ke svému příteli.

autor: Muckátko :o*