Cassiopeia 13.

Bill otevřel dveře až po druhém zaklepání, což Toma vůbec nepřekvapilo. Začínal si na jeho obvyklé rituály pomalu zvykat. Nyní už věděl, že se pokaždé nejdřív pro jistotu podívá skrz kukátko, pak několik vteřin nabírá odvahu otevřít, a když tak nakonec udělá, člověk stojící za dveřmi si náhle připadá jako v jiném světě. No dobře, možná ne každý člověk, ale Tom si tak rozhodně připadal pokaždé, když se ocitli s Billem tváří v tvář.

„Ahoj,“ pozdravil jej a pobaveně si jej prohlédl seshora dolů.

Bill měl na sobě pyžamo, které mu na oslavě jeho návratu z nemocnice darovali společně s Georgem. Už když ho vybírali, bylo oběma jasné, že netrefí správnou velikost a že se měli raději rozhodnout pro něco jiného, ale velký nápis na tričku hlásající, že majitel onoho pyžama je Šílený Vědátor, jim v tom naneštěstí zabránil, a tak se teď musel dívat na Billa, který měl na sobě stan. Rukávy obřího trička mu byly tak dlouhé, že mu z nich vykukovaly pouze konečky prstů, volné kalhoty měl na boku sepnuty gumičkou na vlasy, která podle ozdoby ve tvaru růžového motýlka musela patřit Beth a která byla také tím jediným, co drželo volný kus oděvu na Billových úzkých bocích.

„Ahoj,“ odpověděl Bill poněkud váhavě a ustoupil stranou, aby mohl Tom vejít dovnitř.

Zavřel za ním dveře, silně stiskl víčka a zhluboka se nadechl; teprve poté byl schopen pustit kliku a otočit se k němu tváří. Tom postával za ním, roztomile se na něj culil, v očích, prohlížejících si Billův unikátní oděv měl šibalské jiskry.

„Měli by nám zakázat nakupování oblečení. Doživotně.“

Bill se jemně pousmál a sklonil hlavu. „Není to tak špatné.“

„Když přibereš čtyřicet kilo a vyrosteš ještě tak o půl metru, nebude to tak špatné,“ řekl Tom se smíchem, prohlížeje si ten nejnevkusnější dárek, jaký se mu kdy povedlo koupit.

„Mně se líbí.“ Bill si nebyl jistý, jestli Tom vtipkoval proto, že měl dobrou náladu a bylo to pro něj tolik typické, nebo jen proto, že chtěl odvést Billovu pozornost od nočních můr, ale nezáleželo mu na tom. Tak jako tak to bylo hodně milé gesto, které mu na chvíli skutečně zvedlo koutky úst nahoru.

„Je pohodlné. Skoro ho necítím, jako bych na sobě nic neměl,“ dodal se skloněnou hlavou, přemýšleje nad tím, jestli by mu měl nejdřív nabídnout něco k pití, nebo mu ještě jednou poděkovat.

Konec konců, měl mu být za co vděčný. Byl si jistý, že by se nenašlo více dobrovolníků, kteří by kvůli jeho ošklivým snům opustili postel a utíkali za ním v noci a ještě ke všemu uprostřed bouřky. Tom se sice vymlouval na auto, ale Bill věděl, že pokud by auto náhodou neměl, našel by si způsob, jak za ním přijít. Pokaždé si našel způsob, jak porušit vše, co Bill pokládal za normální a bezpečné. Byl výjimkou ve všech směrech a ve všech kritériích, podle nichž Bill posuzoval lidi, možná proto neuměl ani po měsíci a půl utřídit své myšlenky a pocity, nebyl schopen je správně seřadit a vyvodit z nich jasné závěry.

Pořád Tomovi nerozuměl. Pořád se v něm ztrácel. A touha pochopit jej, pochopit vše, co se s nimi dělo, rostla s každým dnem víc a víc. Vždy měl rád ve věcech jasno, tohle bylo vůbec poprvé, kdy se sám v sobě nevyznal.

„Tak a teď si určíme pravidla,“ z myšlenek jej vytáhl Tomův rozhodný hlas a dřív, než se stačil vzpamatovat, ucítil, jak se kolem jeho zápěstí omotal pár horkých rukou a jemně jej táhl směrem ke gauči.

„Pravidla?“ zvládl ze sebe dostat roztřeseným hlasem. „Jaká?“

„Pravidla pro dnešní večer… no vlastně už ráno,“ spustil Tom s úsměvem, pomohl Billovi posadit se, počkal, dokud si nenašel vhodnou pozici a poté jej pečlivě přikryl dekou. „Tvoje místo bude odteď tady. Budeš jen ležet a odpočívat přesně, jak nařídil doktor, kterým se od téhle chvíle stávám já, takže mě musíš poslouchat.“ Něžně Billa dloubl ukazováčkem do ramene.

„Ale… chtěl jsem postavit vodu na čaj, přinést dort a sladkosti. A ještě musím vzít-„

„Já to všechno zvládnu. Udělám čaj, přinesu dort a cokoliv si budeš přát. Ty budeš ležet a já tě budu rozmazlovat.“

V slabém světle nízké lampy vedle televize Tomovo bílé tričko doslova zářilo, jeho jas dokonale kontrastoval s tmavým odstínem jeho vlasů a vousů a Bill z něj poprvé nedokázal spustit pohled. Někde v dálce se ozval psí štěkot, zezdola k nim doléhaly tlumené hlasy puberťáků potají kouřících rodičům přímo pod nosem, stěžujících si na neúprosný déšť, který bičoval okna svými prudkými nárazy. Svět se zdál pořád stejný. Všechno bylo tak jako každou noc, stejně obvyklé a obyčejné, a přesto Bill v duchu bojoval s myšlenkou, že je na té noci něco neobyčejného. Nevěděl co, možná se to něco už stalo, aniž by to postřehl. A možná to ještě mělo přijít.

Zhluboka se nadechl nosem, přičemž nasál nezaměnitelné aroma deště, s každou další vteřinou jejich vzájemného očního kontaktu bylo těžší formulovat myšlenky a vkládat je do slov.

„Tome, už se cítím dostatečně hloupě kvůli tomu, že jsem tě vytáhl ven uprostřed noci, když mě teď máš v plánu ještě obsluhovat, to už-„

„Už ani slovo,“ Tom k Billovi natáhl ruku a přesně jako malému dítěti imaginárně zamknul jeho pusu na klíč a ten odhodil za sebe. Bill pobaveně zakroutil hlavou, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Jeho oči, ulpělé na Tomových usmívajících se rtech, musely zářit přinejmenším tak jako jeho bílé tričko.

„Hned jsem zpátky,“ slíbil s úsměvem a vydal se směrem do kuchyně.

Jakmile proklouzl do vedlejší místnosti, nezamířil okamžitě ke kuchyňské lince, jak měl původně v plánu. Jeho kroky směřovaly do lednice. Naléhavě otevřel bílá dvířka a bezmyšlenkovitě vytáhl první věc, která mu přišla pod ruce, a připlácl si ji na čelo. Jeho kůže hořela, srdce tlouklo jako o závod, už jen z Billova pohledu se mu roztřásla kolena. Musel se uklidnit, zatraceně rychle se musel uklidnit, ale jak?!

Těžce vydechl, odkládaje balíček mini mozzarellek zpět do lednice a natáhl se pro tác se zbytkem ovocného dortu. Nevědomky se pousmál při vzpomínce na Billův úsměv, dojetí v jeho očích, vděčnost vloženou do veškerých gest. Pořád dokola jim děkoval, byl tak roztomilý, až měl chuť popadnout jej a přitisknout k sobě jako plyšového medvídka.

Zavřel lednici a pomalu se přesunul ke kuchyňské lince. Musel se postavit na špičky, aby dosáhl na nejvyšší poličku, kde měl Bill úhledně seřazené krabičky s kvalitními čaji. Tom popadl do rukou rovnou tři krabičky a přitáhl si je ke tváři, aby si mohl přečíst jejich názvy. Da Hong Pao, Sencha Kanay Mdori a Himalayan Gold.

„To si snad ze mě někdo dělá legraci,“ šeptl si pro sebe se smíchem a pobaveně kroutil hlavou. „Bille?“ zavolal a vytáhl hlavu ze dveří. Bill poslušně ležel na svém místě, tiše se chichotal pokaždé, když do něj Atom dloubl svým umělým rohem jednorožce.

„Ano?“ s úsměvem se ohlédl a Tomovi se převrátily vnitřnosti vzhůru nohama.

„Ty tvé čaje… j-já, nějak se v nich nevyznám. Nemáš něco normálního?“

„Normálního?“ zeptal se Bill se smíchem. „Co je divné na těch, které mám?“

„Ani nic, jen… měl jsem na mysli takové, kterým rozumím. Šípkový, heřmánkový a podobně.“ Tom stydlivě sklonil tvář, cítíc se jako totální idiot.

„Někde by tam měl být i lipový. Rád bych ti pomohl s hledáním, ale to bys mi musel dovolit porušit pravidlo.“

„Není třeba. Najdu ho, ty hezky lež,“ řekl a pustil se do hledání.

Když se o pár minut později vracel do obýváku se dvěma hrnečky, vešel do místnosti právě včas, aby viděl Billa plížit se zpět na gauč. Jakmile se jejich pohledy setkaly, vykouzlil provinilý výraz. Desky, které svíral mezi bolavými prsty, mu téměř vypadly z ruky, ale naštěstí je dokázal udržet.

„Kaulitzi,“ zavrčel Tom naoko přísně. „Na minutu se od tebe vzdálím a hned porušuješ pravidla.“

Bill se na něj zadíval očima malého pejska a opatrně zaujal svou předešlou polohu. „Už budu hodný,“ slíbil s úsměvem. „Šel jsem jen pro tvůj dárek. Zapomněl jsem ho u sebe v pokoji.“

„Pro můj dárek?“ Tom překvapeně zamrkal. Odložil hrníčky na stůl a usadil se u Billových nohou.

„Přesně tak.“ Bill spokojeně kývl hlavou a poněkud nesměle mu podal tenké hnědé desky. „Otevři to,“ šeptl.

Tom se stydlivě kousl do rtu. Byl zvídavý jako malé dítě, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Pomalu rozvázal dva malé uzlíky a otevřel desky sloužící jako ochranní obal pro výkres, který se mu vzápětí zjevil před očima. Najednou zvážněl. Prohlédl si Billovo dílo a vzápětí k němu zvedl pohled. Beze slova, bez jakékoli emoce vepsané ve tváři. Takového jej Bill ještě neviděl.

„Nelíbí se ti?“ zeptal se plný pochybností a nedůvěry vůči svému rozhodnutí.

Tom opět sklouzl očima na obrázek a poté se na něj znovu zahleděl. „Nelíbí?“ zeptal se a kroutil hlavou. „Bille, je nádherný. Tak nádherný, až nevím, co říct.“

„Nemusíš nic říkat. To já jsem tím chtěl něco říct. Ber to jako poděkování za všechno, co jsi pro mě během posledních dvou týdnů udělal. Namaloval jsem ho ještě v nemocnici tvými barvami, ale čekal jsem na vhodnější příležitost, kdy ti ho budu moct dát.“

„Já to nechápu.“ Tom sklonil hlavu a opětovně se zadíval na obraz své usmívající se tváře. „Neměls žádnou předlohu, fotku nebo tak něco, a přitom je naprosto dokonalý.“

Dívat se na Billovo dílo bylo jako hledět do zrcadla. Vystihl i ty nejmenší detaily, drobné vrásky kolem úst, které se zjevily pokaždé, když se Tom usmál, pohled, který působil lidsky a opravdově, bylo to neuvěřitelné.

„Měl jsem předlohu,“ odpověděl tiše Bill, a když k němu Tom zvedl pohled, jemně si poklepal po spánku. „Tady,“ šeptl. „Ještě pořád nemám v ruce cit, který bych potřeboval, trvalo to strašně dlouho, ale snažil jsem se. Není dokonalý, ale doufám, že tě aspoň trochu potěšil.“

„Trochu? Blázníš? Je úžasný! Až budeš mít v budoucnu svou galerii, mohl bys prodávat mé portréty. Budeme slavní. Můj obličej bude všude,“ zasmál se a Bill společně s ním.

„Vypadám šťastně,“ řekl, prohlížeje si svůj namalovaný obličej.

„Jsi šťastný.“ Bill se k němu přisunul o něco blíž. „Vidíš tady ty světlé body?“ Ukazováčkem přejel přes Tomovy oči. „To jsou jiskry, které máš v očích pokaždé, když jsi z něčeho nadšený.“

Tom se jemně pousmál a pootočil hlavu tak, aby mohl Billovi věnovat letmý pohled.

„Z čeho jsem nadšený?“ zeptal se tiše. Pohledem klouzal po Billově obličeji. Matné světlo pohltilo modř Billových ran, nebýt rozbitého rtu a obvazů na rukou, Tom by zcela zapomněl, že ještě před pár hodinami ležel v nemocnici.

„Jsi nadšený, protože jsem ti právě oznámil novinu,“ špitl Bill, nesměle se ošil, ale nakonec dokázal potlačit svou vrozenou stydlivost a zahleděl se Tomovi do očí. Blízkost vzniklá jejich nepatrným přiblížením mu už nepřišla tak cizí jako před pár dny. Bouřka za okny jen umocňovala sílu toho okamžiku, obírala Billa o poslední zbytky dechu.

„Jakou?“ ptal se Tom tiše. Už to dávno nebylo o obrazu. Bylo to o nich dvou, o malém kousku prostoru dělícím jejich tváře, o dvou splašeně bijících srdcích, třesoucích se rukou, o páru chvějících se těl.

„Vrátím se do školy.“

„Cože?“ Tom překvapeně zamrkal. Nebyl schopen rozlišit svá tajná přání od skutečnosti.

„Hodně jsem nad tím vším přemýšlel a musím říct, že jsi měl pravdu. Mluvil ze mě strach. Chci dokončit školu, chci žít život vědce, zkoumat, objevovat, tvořit. Vždy jsem po tom toužil. Reakce, částice, procesy, to je svět, kterému rozumím.“

„J-já… opět nevím, co říct,“ Tom se na Billa usmál přesně tím úsměvem, který se mu podařilo zvěčnit svým portrétem. „Jsem rád, že jsi se tak rozhodl. Už jsem dokonce přemýšlel nad tím, že na protest skončím se školou i já, ale věděl jsem, že nakonec přijdeš na to, co je správné.“

Bill se pousmál a sklopil pohled ke svým prstům, kterými nervózně svíral cíp deky. I jemu najednou došla slova. Nevěděl, co říct, zda vůbec měl něco říkat, nevěděl, jak rozvést konverzaci nebo jaké téma vytáhnout, aby se nezesměšnil. Rád by si s Tomem popovídal o enzymech a inhibicích, o postupu v jejich projektu, ale nepřišlo mu vhodné rozebírat něco takového uprostřed noci. Měl strach, že by tím Tomovi způsobil noční můry, a tak zůstal tiše, zlehka škrábaje Atoma po břiše. Vzdal se naděje, že z něj svlékne ten barevný kus plyše; tak dlouho, dokud byl Atom spokojen, si s tím nemusel dělat starosti.

„Co tě přimělo k rozumu?“ ptal se Tom, jemně dloubaje do desky stolu. „Bylo to snad moje umělecké dílo na zdi?“

Bill se tiše zachichotal. „Možná,“ připustil.

Tom se v sedu spokojeně zavrtěl, naklonil se a vzal ze stolu dva talíře s dortem. Jeden podal Billovi, druhý si složil do klína, vdechuje jemnou vůni vonných svíček. Přemýšlel nad vším, co se právě stalo. Nad Billovým nečekaným překvapením a ještě neočekávanější změnou jeho rozhodnutí, nad tím, že se nakonec všechno vrátí do starých kolejí. Znovu budou pracovat na projektu, znovu se budou setkávat po škole v nejvzdálenějším koutu jídelny u stolu, který si Bill tolik oblíbil. Slunce mu bude svítit do vlasů, tmavý odstín jeho očí rázem promění v tekoucí zlato. Nemohl se těch okamžiků dočkat.

„Je zvláštní, že rozumíš světu, který mně téměř nic neříká,“ ozval se po chvíli ticha Tom, vidličkou jemně ryl do nadýchaného piškotu.

Bill těžce polkl, sladká chuť v ústech se náhle rozplynula nahrazena trpkostí z prožitých okamžiků, z momentů, na které by nejraději zapomněl a které jej proměnily v nedůvěřivé klubko toužící být neviditelným.

„Platí to i obráceně,“ šeptl. „I ty rozumíš světu, který mně nic neříká.“ Uždibl si další kousek dortu, ale už jen z pohledu na něj se mu udělalo nevolno. Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Tak moc si přál být jako Tom. Všechno by bylo o tolik jednodušší.

„Bille… to co umíš, je neuvěřitelné. Pamatuješ si tolik věcí o tolika věcech. Kdybych byl na tvém místě, už dávno by mi explodovala hlava,“ snažil se trošku odlehčit napjatou atmosféru. „Ale musíš myslet na to, že jsi součástí tohohle světa. Nejsi částice, jsi člověk.“

„Někdy bych si přál být částicí. Atomem nějakého prvku. Možná helia. Ano, helium se mi vždy líbilo.“

Tiše si povzdechl, odložil talíř vedle sebe a sklonil hlavu, černé vlasy spadající do sněhobílé tváře připomínaly závoj.

Tom následoval jeho příkladu, rychle polkl sousto a odložil talíř na stůl vedle mísy čokoládových bonbónů, z kterých chyběla víc jak polovina. Vzpomněl si na to, jak si mu Georg stěžoval, že díky němu přibral tři kila, za jiných okolností by se možná i rozesmál, ale nyní pro smích nebylo místo. Musel tam být pro Billa. Cítil, jak se mu opět o něco vzdaluje, jak mezi nimi vytváří imaginární zeď, možná dokonce litoval toho, že dovolil Tomovi přijít. Skrčil se do klubíčka, ponořen v myšlenkách, které pro Toma nadále zůstávaly tajemstvím. Znenadání jej zachvátila panika. Ucítil jakýsi impulz, nutkání konečně zbořit ty otravné zdi, dotknout se Billova světa, dotknout se jeho nitra. Dostat se blíž, než kdy kdo mohl. Pomoct mu, přesně jak žádal Billův přízrak.

„Co kdybychom si zahráli hru,“ přisunul se k němu blíž a zlehka pohladil vybouleninu na dece, která měla být Billovým kolenem.

„Hru?“ překvapeně pozdvihl obočí. „J-já… neznám moc her.“

„Neboj se, není to nic složitého. Budeme si vzájemně vyprávět svá největší tajemství.“

„Cože?“ V Billovi hrklo.

„Já prozradím jedno ze svých tajemství tobě, něco, co jsem ještě nikomu předtím neřekl, a ty zase na oplátku jedno své. A tak budeme pokračovat, až dokud jeden z nás neusne,“ věnoval Billovi drobný úsměv.

Ani pro něj to nebylo lehké, ale pokud se chtěl Billovi přiblížit, pokud chtěl od Billa něco získat, musel mu na oplátku něco dát. Část sebe, část své minulosti, právě tu, na kterou nebyl příliš hrdý a která byla v jistých okamžicích až příliš těžkým břemenem.

„Já, nevím.“ Bill nejistě zavrtěl hlavou, v očích jen strach a nedůvěra. „Nemůžu,“ řekl roztržitě.

Tom sklouzl na podlahu, kde dopadl na všechny čtyři a narovnal se tak, aby byly jejich tváře ve stejné úrovni. „I tahle hra má pravidla.“ Jeho hlas, nesoucí se sotva nad hranicí šepotu, rozechvíval Billovo srdce a bořil veškeré zábrany.

„Jaká?“ zeptal se zcela omámen Tomovým pohledem.

„Vlastně jen jedno,“ opět věnoval Billovi jemný úsměv, aniž by čekal odezvu. Chtěl jej uklidnit. „To, co si teď řekneme, neopustí tenhle prostor. Budeme o tom vědět jenom my dva, nikdo další.“

Bill se k Tomovi pomalu naklonil blíž. „Slibuješ?“

Tom chvíli neodpovídal. Ne z důvodu, že si nebyl jistý váhou svých slov a slibu, který právě vyslovil, to Billovy oči, to, co v jeho pohledu nalezl, mu na chvíli nedovolilo promluvit. Vzpomněl si na okamžik, kdy jim Beth tvrdila, že Bill má v dlaních hvězdy. Nyní o tom nepochyboval, ať už to znamenalo cokoliv. Viděl je nejen v jeho dlaních, ve všem, co vytvářely, ale zejména v jeho očích. Právě ty byly malým vesmírem, nekonečnem plným tisíců drobných světýlek.

„Slibuju,“ řekl po chvíli a všiml si, jak Bill jemně kývl hlavou. „Začnu, ano?“

Bill opět kývl hlavou. Jazykem si zlehka přejel po ráně ve rtu, zatímco nervózně očekával, co mělo přijít. Byla to naprostá šílenost. On sám musel být šílený, když souhlasil s něčím takovým, ale dřív, než stihl všechno zastavit, Tom otevřel ústa a promluvil.

„Mí rodiče se mě hned po narození zřekli,“ mluvil skrz obří překážku v krku. „Pamatuješ, jak jsem ti tehdy v cukrárně povídal o dědečkovi? Vychoval mě. Byl mou jedinou rodinou.“

Bill ucítil v dlaních jemné chvění. Toužily vystřelit k Tomově tváři a pohladit jej. Utišit bolest, kterou si kdysi musel projít. Poprvé ucítil neuvěřitelnou touhu dotknout se ho.

Najednou byla řada na něm. Nervózně odvrátil pohled, a když promluvil, byla jeho slova sotva slyšitelná.

„Když mi bylo osmnáct,“ začal rozechvěle. „Utekl jsem z domu. Od té doby žiju sám. No vlastně, žil jsem. Později jsem poznal Georga a narodila se Beth.“

Tom se snažil nedat příliš najevo své překvapení, a tak jen mlčky kývl hlavou. Dodržel nevyslovenou dohodu, kterou mezi sebou měli, a to žádné zbytečné otázky a komentáře. Na takové věci budou mít ještě hodně času. Teď bylo hlavní naslouchat. Být tomu druhému oporou.

„Poté, co dědečkovi zjistili rakovinu, všechno bylo najednou tak rychlé a prázdné. Zjistili jsme to příliš pozdě, už se nedalo nic dělat. Odešel dřív, než jsem se s jeho onemocněním stihl smířit. Nezvládl jsem to. Dělal jsem jednu hloupost za druhou v domnění, že mi to pomůže utišit bolest, ale všechno bylo jen horší. Nechodil jsem do školy, flákal se po nocích. Snažil jsem se najít sám sebe, a přitom jsem se svému skutečnému já neustále vzdaloval. Byl jsem neuvěřitelně osamělý a toho pocitu jsem se ještě nezbavil.“

Billa zabolelo u srdce. S něčím takovým nepočítal, nebyl na to připraven. Nikdy by si nepomyslel, že se Tom musel vyrovnávat s tak velkou ztrátou, že prakticky přišel o jediného člověka, který jej miloval navzdory všemu, který mu byl nejbližší ze všech. V duchu se pousmál. Konečně věděl, komu může být vděčný za Tomovu povahu a chování.

Opět byla řada na něm.

„Utekl jsem z domu, protože mi rodiče-“ hlas mu vypověděl službu, proměnil se v nejasný sypot. „Ubližovali,“ dodal šeptem a postřehl, jak Tom prudce vyvalil oči a reflexivně jej chytil za ruku. Jeho oči již déle neunesly nápor slz a ty mu s tichým vzlykem začaly jedna po druhé stékat po tváři. „Tohle není poprvé, co se mi stalo něco takového,“ dodal přiškrceným hlasem, ukazuje na svůj domlácený obličej. „Akorát je to poprvé, co jsem kvůli tomu skončil v nemocnici.“

Tom zalapal po dechu, zcela vyveden z míry. Konečně byl součástí Billova tajemna, dověděl se, co stálo za zrodem jeho strachu a nedůvěry vůči lidem, a najednou si nebyl jistý, jestli to vůbec chtěl vědět. Bolelo jej srdce, žilami mu kolovala lítost tak bezbřehá, nutící jej konat bez rozmyslu a pomyšlení na následky. Dřív, než si to stihl rozmyslet, seděl vedle Billa a pomalu si jej stahoval do klína.

Bill se vůbec nebránil, otřásal se tichými vzlyky, plakal pro všechno, co díky rodičům ztratil, a když si jej Tom konečně vysadil na klín, omotal mu ruce kolem krku a nesměle se schoulil do jeho objetí. Tvář zabořil do prohlubně pod jeho krkem, přerývanými výdechy rozechvíval Tomovu pulzující tepnu, dotýkaje se jediného místa, kde se cítil v bezpečí a chráněn. Naléhavě vdechoval jeho vůni, sotva registruje uklidňující slova a jemná pohlazení. Cítil se rozpolcený, rozpadlý na malé kousky, které k sobě v Tomově objetí pomalu nacházely cestu a slévaly se v jeden celek. Byl unavený, zoufale toužící po spánku, a přesto cítil, někde v naprosté hloubce svého nitra, jak jedna jeho část zasténala úlevou. Už na své ošklivé myšlenky a pocity nebyl sám.

„Nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil.“

Bylo mu šeptáno do vlasů a Bill tím slovem okamžitě uvěřil, hladovějící po kousku jistoty.

Zavřel oči. Tomovo objetí jej pomalu kolébalo ke spánku. Zvedl tvář, poslepu ji přitiskl proti té Tomově. Čelo na čelo. Špičkou nosu se otřel o ten jeho, opět si ukradl kousek jeho vůně, kterého se nemínil vzdát. Když otevřel ústa, mluvilo za něj srdce. Mozek už šel dávno spát.

„Nedovolím, aby ses ještě někdy cítil osamělý,“ šeptl se zavřenýma očima a hlavou sklouzl na Tomovo rameno.

Tom se cítil jako pod účinky lehké hypnózy ještě dlouho poté, co Billovo tělo v jeho náručí ochablo. Usnul jako malé dítě, na klíně blízké osoby, chráněn jejím náručím a Tom neměl v plánu pustit jej. Když si byl jistý, že se neprobudí, našel si přijatelnější polohu. Zády se opřel o polštář, objímaje křehkou postavu, zavřel oči a přemýšlel.

Bylo mu tak krásně. Tíhu Billova těla na tom svém téměř nevnímal, zato jeho vůně a podmanivost jeho osobnosti se vznášely všude kolem něj. Hlavou se mu proháněly splašené myšlenky, a když zapadly na své místo, Tom konečně pochopil, co se s ním poslední dobou dělo. Konečně všechno dávalo smysl.

Najednou byl bohatší o další tajemství. S tímhle se však Billovi svěřit nemohl. Ještě ne.

autor: B-kay