autor: ophelia_seven
Znovu zadobře ANEB jak se Bill snaží nabídnout dýmku míru
Bill si uvědomil, že vše, co k tomu bude potřeba, je trochu odvahy… a hodně síly.
Bill se probudil ráno po večírku s bolestí hlavy o velikosti Francie a rozmazaným make-upem na obličeji. Pamatoval si, jak Georg jeho a Toma noc předtím vysadil a pak si Bill už dokázal vzpomenout jen na to, jak padl do postele, aniž by svému bratrovi popřál i jen dobrou noc. Chtěl Tomovi poděkovat za to, co pro něj udělal, ale nemohl najít slova. Poděkoval Georgovi několikrát v autě po cestě domů, ale Tomova přítomnost a pomoc pro něj znamenala mnohem víc. Bill nevěděl, jestli by se slova mohla dokonce přiblížit k vyjádření jeho vděčnosti.
Ležel ještě nějakou dobu v posteli, až se bušení v hlavě stalo nesnesitelným, a pak se vyšoural ze svého pokoje rovnou do koupelny pro tolik potřebnou pomoc z lékárničky. Bill si nedokázal vzpomenout, kdy naposledy jej tak strašně bolela hlava – pravděpodobně naposledy, když měl kocovinu. Nebo možná ještě předtím, ale dřív, než dospěl k vysoké toleranci k alkoholu. Konec konců bývaly doby, kdy míval docela čistý štít – kromě celé té věci s vykouřením od jeho bratra, což byl jen menší detail.
Bill navštívil záchod, vyčistil si zuby a smyl si včerejší make-up po spolknutí pár pilulek proti bolesti hlavy. Uvažoval nad učesáním svých vlasů, ale rozhodl se je prostě stáhnout do culíku a zabývat se jimi později. Šplíchl si na tvář trochu vody a pak sešel po schodech, aby si dal nějaký toust k snídani. To byla jediná věc, o které si myslel, že by ji mohl strávit.
Když prošel přes obývací pokoj na své cestě do kuchyně, uslyšel šustění pokrývky a zamručení přicházející ze středu místnosti. Nahlédl přes opěradlo pohovky, aby tak spatřil pohmožděný obličej svého bratra, zkroucený bolestí, jak se snažil spát. Tom se několikrát zavrtěl, zatímco jej Bill bez povšimnutí sledoval. Při pohledu na své dvojče se Bill cítil víc než jen špatně za to, co se v noci stalo. Ucítil spalující bolest, kterou cítil předchozí noc, když sledoval, jak za něj jeho bratr přijímá ránu za ranou.
Bill neznal perfektní způsob, jak mu poděkovat nebo jak se omluvit, ale věděl, že se potřebuje alespoň pokusit začít, než ztratí svého bratra na dobro. Kolikrát se už Tom pro Billa obětoval – aby opravil jejich vztah? A kolikrát jej Bill odstrčil, křičel na něj, ignoroval jej po několik dní? Příliš mnohokrát. Bill byl na řadě udělat první krok a nabídnout Tomovi dýmku míru. Nebo alespoň trochu ledu na jeho pohmožděnou tvář.
Sebral z mrazáku pytlík s ledem a vrátil se do obývacího pokoje, kde se jeho bratr nacházel ve spánku, který vypadal docela trhaně. Bill se vznášel nad Tomem několik minut, než se opatrně posadil na podlahu před pohovkou. Přesto mu trvalo ještě několik minut, než jemně přiložil obklad na pohmožděnou tvář svého bratra, těsně pod okem. Bill se kousl do rtu, jak studený led navázal kontakt s teplou kůží.
Očekávaně se Tom prudce probudil a Bill sebou trhl, ale pytlík s ledem dál pevně držel. Tom se neodtáhl a pro Billa už to samo o sobě bylo malé vítězství. Tom se na něj na pár okamžiků tázavě podíval, než překryl Billovy prsty na obkladu svými vlastními a zamumlal děkuji. Bill nechtěl, ale domyslel si, že to byl podnět, aby odstranil svou ruku, a tak to udělal, ale nepohnul se ze své pozice, když vyklouznul prsty zpod Tomových.
Oba se navzájem tiše sledovali, až Bill konečně promluvil a nervózně si přitom mnul ruce. „Omlouvám se… že jsi to musel udělat, včera v noci…“
„Nemusel,“ odpověděl Tom ochraptělým hlasem a Billovi se z toho převrátily vnitřnosti.
„No, já vím… a… děkuju. Že jsi to udělal,“ vydechl Bill a kousal se do spodního rtu. „Že jsi tam byl.“
Tom se co nejvíce snažil věnovat mu pevný úsměv, ale byl to chabý pokus a vůbec to nedopadlo tak, jak to plánoval. „Od toho jsem tady,“ popíchl jej s uchechtnutím. Olízl si suché rty a zavřel oči.
Bill nemohl – nedokázal – vykouzlit úsměv. Místo toho sklopil pohled smutně ke svým dlaním odpočívajícím mu v klíně. Mezi zuby propustil ven hluboký výdech. Tom to zaslechl, otevřel oči a pohlédl na svého bratra, který vypadal zlomeně a na rozsypání. Upustil pytlík s ledem na zem a natáhl se, aby Billa lehce zatahal za culík. „Hej,“ řekl jemně. „Co se děje?“
Bill pomalu zvedl hlavu a nervózně si otřel nos, než odpověděl. „Je to prostě trapné.“
Tom zmateně nakrčil obličej. „Co?“
Bill se natáhl pro obklad, který spadl na zem vedle jeho nohy. „Že jsem pořád to dítě,“ řekl, než přitiskl led znovu na Tomovu tvář a tentokrát jej Tom nechal, aby ho tam držel. Bill vzpomínal na předešlou noc a na to, jak Tom i Georg byli svědky něčeho, co nikdy nechtěl, aby viděli. „To hloupé dítě, které je šikanováno a-„
„Ty nejsi hloupý,“ přerušil Tom rychle svého bratra a nesouhlasně při tom zavrtěl hlavou.
Bill odmítavě mávl svou volnou rukou do vzduchu a poté odhrnul pramen vlasů, který se mu uvolnil. Bill věděl, že technicky není hloupý, ale někdy se cítil hloupě. „Pořád jsem to dítě,“ zopakoval, jeho hlas byl jemný a dětinský. „Chci říct, nestává se to často. Když jsem začal chodit s Andym, přestali jsme tak často chodit ven a já jsem docela dobrý v ignorování lidí, ale…“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl a podíval se za Toma na nezajímavé místo na zdi. Tom mlčel a Bill polkl, než pokračoval. „Tohle nebyl můj obvyklý dav lidí včera v noci, takže na mě nebyli zvyklí a já jsem byl už tak rozrušený a nervózní, a…“ Znovu se odmlčel a zavrtěl hlavou, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, aby nebrečel. Už nebylo v pořádku brečet kvůli tyranům a musel se naučit bojovat své vlastní bitvy. Jeho bratr tam vždy nebude, aby jej zachránil, jako se to snažil naučit už během posledních čtyř let.
„Omlouvám se, že dělám věci horší,“ zamumlal Tom upřímnou omluvu a oběma rukama tahal za svou přikrývku, zatímco Billova ruka dál držela led na jeho tváři.
„Neděláš,“ nesouhlasil Bill okamžitě se svým bratrem.
„Andy říkal, že jsi začal být divný, když jsem se vrátil zpátky.“ Bill si všiml, jak si Tom pohrával se svým piercingem, když to říkal a nenavázal při tom oční kontakt.
„Cože?“ Zeptal se Bill pomalu a nevěřícně mžoural na svého staršího bratra. „Kdy to řekl?“
„Včera v noci,“ odpověděl Tom a konečně vyhledal Billův pohled. „Těsně předtím, než mě začal balit.“
„To neudělal!“ Bill zalapal po dechu a oči se mu rozšířily. Jeho tón byl víc nevěřícný než cokoliv jiného. Prostě si nedokázal představit svého přítele – dokonale loajálního a poslušného Andyho – jak vyjíždí po jeho bratrovi. Jeho dvojčeti.
„Věř mi,“ odpověděl Tom suše a znechuceně nakrčil nos. „Tohle není něco, co bych si vymyslel.“
Bill se na Toma chvíli díval a pomalu tu informaci vstřebával. Poznal jen z toho pohledu, že Tom mluví pravdu. „Andreas je takový idiot,“ řekl, neschopný bojovat proti úsměvu, tvořícímu se mu na tváři. Zvlášť, když se na něj Tom usmál nazpět i s natrženým rtem a pohmožděným okem. „Bože,“ zamumlal a sklopil hlavu na okraj pohovky vedle Tomovy paže. „Já jsem tak v prdeli.“
Tom se uchechtl a zvedl ruku na zadní část Billovy hlavy. „To jsme my všichni.“ Se zmírněním jeho bolesti hlavy a s uklidňující váhou Tomovy ruky na své hlavě, v jeho vlasech, Bill cítil, jak mu těžknou oči a jak je jeho současná pozice velmi pohodlná.
„Tome?“ Řekl, když mu ruce ochably a ledový obklad sklouzl na podlahu, zapomenutý oběma chlapci.
„Hmm?“ Zabručel Tom a špičky prstů jemně masíroval pokožku Billovy hlavy způsobem, který přinášel tolik uklidňujících vzpomínek, že Bill pocítil ohromující směs emocí.
„Děkuju ti,“ zamumlal na oplátku. Vklouzl si složenýma rukama pod hlavu na straně gauče, zatímco Tomova ruka dál dělala zázraky, což u něj vyvolalo malé vzdechy, které ze sebe sice vypouštěl docela nerad, ale cítil se až příliš spokojeně na to, aby jej požádal, aby přestal.
„Za co?“ Zeptal se Tom sotva šeptem.
„Za to, že jsi,“ řekl Bill a cítil, jak rychle usíná pod Tomovým dotekem. „Za to, že jsi můj bratr, dokonce i když se chovám jako debil.“
Bill neměl v úmyslu na podlaze vedle Toma usnout, ale rozhodně se tomu moc silně nebránil. Nebyl si jistý, jak dlouho byl mimo, ale když se probudil ve stejné pozici, v jaké usnul, Tom tam nebyl a zapomenutý ledový obklad na zemi roztál a teď jen mírně chladil. Několikrát do něj dloubl palci u nohou, než se narovnal a protáhl. Bolest hlavy byla pryč, ale věděl, že teď bude mít problém s krkem a zády.
Zatímco se protahoval a nabýval trochu více vědomí, uvědomil si, že slyší hlasy přicházející z kuchyně. Popadl obklad a s dalším protáhnutím se postavil.
„… tohle je to, co děláš, kdykoliv jsi okolo lidí?“ Uslyšel matčin dotazující se hlas a bylo zřejmé, že není moc šťastná.
„Já opravdu nevím, proč je to tak důležité,“ následoval Tomův hlas, úsečný a defenzivní, zatímco se Bill rozešel směrem k hlasům s obkladem v rukou. „Není to tvoje věc.“
„Můj syn se dostává do rvaček,“ odsekla Simone rychle, když se Bill dostal do kuchyně a zůstal stát ve dveřích, aby sledoval probíhající hádku, „rozhodně to je moje věc.“
„Řekl jsem ti, že to nic není!“ Vykřikl Tom nazpět a Bill sebou trhl při podráždění v jeho hlase. Na jedné straně byl rád, že tentokrát toho nebyl příčinou, a na druhé straně tak nějak vlastně byl.
„Nevypadá to jako nic, Tome,“ vyštěkla jejich matka drsně nazpět. „To-„
„Byla to moje chyba,“ promluvil Bill a zatvářil se provinile, když se k němu otočily dva páry očí, které si až teď uvědomily, že tam je. „Příliš jsem se opil a začal jsem rvačku, kterou jsem nemohl vyhrát a Tom se do toho vložil, aby mě bránil.“ Bill pokrčil rameny, jako by to nic nebylo. „Kdyby tam Tom nebyl…“ Odmlčel se a potlačil zachvění. Opravdu nechtěl přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby tam Tom nebyl.
Simone na svého mladšího syna přimhouřila oči a pak obrátila svou pozornost k Tomovi, který Billa bezvýrazně pozoroval. Bill se pod jeho zkoumavým pohledem nepohodlně zavrtěl a nepřítomně v rukách mačkal obklad. „Je to pravda, Tome?“ Tom pokrčil rameny a sklopil pohled k podlaze. Bill nepocítil takovou úlevu, že už na sobě nemá Tomovy oči, jakou si myslel, že by mohl pocítit. „Tak dobře,“ uzavřela to jejich matka, která přijala nedostatek Tomovy verbální odpovědi jako souhlas. „Dnes si oba dva půjdete hledat práci a až se vrátíte, oba máte domácí vězení. Tohle chování ve svém domě tolerovat nebudu.“
Tomovy oči zamířily rovnou k Billovým, nevěřícně. „To myslí vážně?“ Zeptal se, jako by s nimi jejich matka ani nebyla v místnosti.
„Ano, myslím,“ odpověděla, zatímco Bill jen pokrčil rameny. „Rvačky v opilosti jsou neakceptovatelné.“
V místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho a tak se Bill rozhodl udělat to, co dělal vždy, když byly věci nepříjemné; pohnul se. Pět dlouhých kroků jej dovedlo mezi matkou a Tomem rovnou k lednici. Cítil na sobě něčí pohled, když hodil ledový obklad do mrazáku, a když se otočil, uvědomil si, že to byly oči jeho matky, jelikož Tom znovu zíral na podlahu. Simone jej zatahala za culík a stáhla mu gumičku, která mu vlasy držela mimo tvář. „A nech své vlasy dnes na pokoji, pokud se nebudeš snažit sehnat si práci v cirkuse.“
Billovi se rozšířily oči nad tím komentářem a vystřelil ruku, aby dostal svou gumičku zpět, ale Tom byl první, kdo promluvil na jeho obranu. „Mami! On může-„
„Nechci to slyšet,“ řekla Simone, zastrčila si Billovu gumičku do kapsy a zvedla ruce, aby nastolila ticho. „Vy dva se musíte obléknout a jít.“
„Tohle je hloupost,“ stěžoval si Bill už posté od chvíle, kdy opustili dům kvůli hledání práce, jak jim přikázala jejich matka.
„Potřebujeme práci,“ odpověděl Tom a kopl špičkou boty do kamínku, aby mohl sledovat, jak odletěl doprostřed prázdné ulice. „Chceš žít doma s mámou po zbytek svého života?“
„Bože, to ne,“ Bill se otřásl při tom pomyšlení a přitáhl si pevněji bundu kolem svého těla pro efekt. „Ale je víkend. Kdo si hledá práci o víkendu?“ Zakňučel Bill.
„To je pravda,“ zamumlal Tom souhlasně, jak bezcílně bok po boku pokračovali prázdnými ulicemi. Od předchozí noci se mezi nimi vše zdálo být mnohem pohodlnější a Bill byl vděčný za to, že to alespoň vypadalo, že je jejich vztah zpátky na správné cestě.
Nicméně jejich matka nebude šťastná, až se vrátí domů. Byli pryč téměř dvě hodiny a nebyli o nic blíže k tomu, aby měli práci, než když z domu vyšli. Donekonečna si stěžovali, ale nemělo to žádný účinek. Místo toho poté, co už byli za neustálého stěžování si připraveni k odchodu, její jediná rada byla, aby si společně užili den venku, protože v blízké budoucnosti se z domu příliš nedostanou.
„Myslíš, že to myslela vážně, když řekla, že máme domácí vězení?“ Zeptal se Tom po několika minutách ticha.
Bill vedle něj pokrčil rameny a zastrčil si ruce do kapes. „Já ani nevím, co u ní znamená definice toho výrazu,“ začal Bill zamyšleně. „Chci říct, že většinou používá daleko silnější zbraně, když už přijde na tresty, pokud vůbec něco.“
„Co tím myslíš?“
Bill se úkosem podíval na Toma, který ho pozoroval, a pak si opatrně povzdechl a snažil se přijít na to, kde začít. „Já nevím,“ protáhl. „Chci říct, rozdělila nás.“ To bylo jeho první vstoupení na tenký led a bylo pečlivě zváženo, než bylo proneseno.
„Ale to byl docela velký trest,“ poznamenal Tom lehce.
Billovi se zadrhl dech v hrdle a přikývl. „Jo. M-myslím.“ Snažil se, aby zněl stejně nenuceně jako Tom, s klidnou chůzí a rukama v kapsách své mikiny. „A pak mi zakázala na jeden rok vyslovovat tvé jméno,“ dodal nejistě.
„Stejný trest.“
Bill otočil hlavu a podíval se na svého bratra, zatímco jejich kroky zůstaly dokonale sladěny. „To je opravdu jediný trest, ze kterého můžu vycházet, Tome,“ řekl. Nebyl si jistý, proč začal být defenzivní, když Tom vlastně ani neřekl nic špatného. Ale Tom začínal být dobrý v přijímání jeho změn nálad. Dokonce mu za to tentokrát ani nic neřekl.
„Nikdy ses nedostal do problémů za nic jiného?“ Chtěl Tom vědět a evidentně měl potíže tomu uvěřit.
Bill pokrčil rameny. „Strávili jsme poslední čtyři roky tím, že jsme se sobě navzájem vyhýbali,“ vysvětloval přes krátké, uklidňující nádechy a výdechy. „Nikdy se nestarala, co jsem dělal, dokud ses ty nevrátil.“
„Jo,“ odpověděl Tom tiše a díval se kupředu do dálky. Náhle k Billovi otočil hlavu a Bill zachytil v jeho pohledu rošťáctví. „A hádám, že když jsi přistižen se svým ptákem v bratrově puse, tak nic jiného se opravdu nezdá být tak špatné.“
Bill se zastavil uprostřed kroku, trhnul sebou a zíral na Toma s ústy dokořán. „Tome!“ Zalapal po dechu a vytáhl si jednu ruku z kapsy, aby si s ní projel skrz vlasy. Trochu od Toma odstoupil s náhlým pocitem, že u sebe stojí až příliš blízko.
„Co?“ ušklíbl se Tom. Stáli uprostřed chodníku, mluvili o tom, a on vypadal tak klidně, jak jen mohl být. A to Billa popíchlo.
„Nemůžeš o tom prostě mluvit,“ zasyčel Bill.
„Proč ne?“ Zeptal se Tom a pohnul svými chodidly stejným směrem, jakým šli předtím. Bill jej neochotně následoval a srovnal krok spolu se svým bratrem. „Stalo se to. Všichni to víme, tak proč kolem toho chodíme po špičkách?“ Tom svého bratra několik okamžiků sledoval, zatímco Bill se snažil ovládnout své dýchání a srdeční rytmus. Tom byl lehce pobaven tím, jak je Bill vždy strojený, když se dostali blízko k mluvení o tom dni.
„Myslím, že se prostě snažíme zapomenout, že se to vůbec stalo,“ odpověděl Bill nakonec, tiše. Byla to pravda, i kdy to bolelo přiznat.
„Ale proč?“ Chtěl Tom vědět, jeho slova byla pevnější než dříve, zatímco pokračovali v cestě prázdnými ulicemi. Bill si pohrával se svým piercingem v jazyku. „Proč se na to snažit zapomenout, pokud toho nelituješ? A proč litovat něčeho, co nemůžeš změnit?“
Bill si jazykem navlhčil rty a cinknul kuličkou o zuby. To byla velmi dobrá otázka a další dobrý postřeh, který jeho bratr udělal. Bill opravdu začínal nenávidět způsob, jakým dal Tom vždy smysl věcem, na které se Bill snažil přijít čtyři roky. Jak to, že si Tom dokázal dát dvě a dvě dohromady tím snadným způsobem, když Bill se to snažil udělat mnohem komplikovaněji?
„Lituješ toho?“
Bill se nadechl. Litoval toho? Kladl si tuto otázku už čtyři roky a jeho odpověď byla vždy stejná, ale nebyl si jistý, jestli už mohl být k Tomovi tak upřímný. Stále pokračoval dětskými krůčky. „Já… lituju, že jsem se ti nenacpal do kufru a nešel s tebou,“ přiznal a očividně se tím vyhýbal skutečné otázce.
Tom se ušklíbl a zavrtěl hlavou, teplota rozhovoru značně ochladla vzhledem k tomu, že jedno přiznání rozvinulo pavučinu tisíců dalších nevyřčených pravd. „Táta by tě poslal zpátky stejně rychle, jako bys přijel.“
„Nemusel by to vědět. Mohl jsem zůstat schovaný a ty bys mi nosil jídlo a další věci.“
Tom se smál nad Billovou nevinností. Někde uvnitř něj byl ten stejný malý kluk, kterého znal před lety. „Jsem si jistý, že by to bezvadně fungovalo,“ souhlasil Tom sarkasticky, ale Bill to přijal s úsměvem.
Chvíli šli mlčky, pohodlně přemýšleli o té stejné věci, ale rozhodně o tom nemluvili. Ticho bylo přerušeno, když Tom prošel kolem Billa se šťouchnutím a zamířil jiným směrem, Bill prostě musel vědět proč.
„Chci něco na zub,“ pokrčil Tom rameny a mířil k čerpací stanici před nimi. Bill se usmál a už sám pro sebe přemýšlel, jaký druh sladkostí si vezme pro sebe. „A pak chci jít domů.“ Billův obličej okamžitě zvadl a jeho nohy se přestaly hýbat, ale Tom šel o několik kroků napřed, takže si toho nevšiml.
„Tome…“ řekl Bill s našpulenými rty a Tom se otočil. Věděl přesně, co ten tón znamenal, dokonce i o čtyři roky později.
„Nemusíme jít domů?“ Nabídl a poškrábal se na čele, jak uvažoval nad jejich možnostmi.
Bill před sebou zkroutil ruce. „Kam půjdeme? Jsem unavený z procházení po okolí.“
„Domeček na stromě?“ Navrhl Tom, a dokonce i když tam Bill nebyl už celá léta a z myšlenky na to, jak je tam nahoře s Tomem sám, se mu kroutil žaludek, přistihl se, jak pokyvuje hlavou a poskakuje na patách s potlačovanou nervozitou a vzrušením.
„Okay.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Andreas balil Toma?! To jako vážně?! Sice jsem od začátku na Andyho straně, protože mi Bill strašně leze na nervy, ale čeho je moc, toho je moc. Určitě to udělal Billovi naschvál, bylo jasné, že si Tom něco takového nenechá pro sebe. Andy musel být opravdu zoufalý, když se snížil k takové ubohosti. Fakt, čím dřív se s Billem rozejdou, tím líp pro ně oba. I když po tom všem, co se mezi nimi semlelo, už to asi ani není potřeba… Ale stejně mě pobavila představa, jak by asi Bill čučel, kdyby se Tom a Andreas dali dohromady… 🙂
Ale teď vážně… Jsem moc ráda, že ten nepodařený mejdan byl dobrý aspoň k tomu, že se mezi dvojčaty tak nějak obrousily hrany a oni spolu začali konečně komunikovat jako bratři…
Mě z toho Andyho klepne! 😀 On se opravdu snažil sbalit Toma? Tak to je něco! Věřím, že byl pravděpodobně připitý a asi tím chtěl něco Billovi dokázat, ale i tak. No, každopádně jsem zvědavá jak to mezi Billem a Andym bude dál pokračovat. Protože si upřímně myslím, že po téhle párty už to slepit nepůjde, i když jeden nikdy neví, že jo. Bill je tak nepředvídatelný, že netuším jak s tím naloží.
Každopádně jsem ráda, že to byl tentokrát Bill, kdo udělal první krok ke smíru. Byla jsem strašně ráda, když se překonal a dones Tomovi sáček ledu, aby mu alespoň trošku ulevil.
A rozhodně jsem byla překvapená, že konečně alespoň trochu začali mluvit o tom, co se mezi nimi stalo. Tom se se vším zdá být vyrovnaný, možná to bude taky díky psychologovi, ke kterému docházel? Zato Bill jakoby chtěl na důvod toho, proč bylirozděleni, naprosto zapomenout. Věřím, že část viny na tom nese i Simone, ale je zvláštní jak je jeden z dvojčat naprosto v pohodě a ten druhý ne. Pořád mi trošku chybí nějak Tomův pohled na celou věc, neuvěřitelně moc bych to uvítala! Hlavně jsem ale ráda, že se ledy maličko pohly a já jen doufám, že to teď už bude jen lepší a lepší! 🙂
Tisíceré díky, Zuzu! 🙂
Andreasovi se ani nedivím ale rovna Toma z Billem a Tomem se to aspoň trochu vyjasnilo.
To vážne?! No tak to by som do Andreasa nepovedala. Neviem, či sa snažil dokázať niečo Billovi alebo sám sebe, ale to už bolo fakt od veci. Po tomto vážne pochybujem, že má ich vzťah s Billom ešte nejakú šancu.
A som rada, že sa Bill odhodlal tentoraz urobiť prvý krok on. Ľady medzi chalani sa aspoň trochu prelomili a začínajú sa už pomaly správať ako bratia. Len tak ďalej! A som zvedavá, či sa niečo stane v tom domčeku na strome 😀
Ďakujem veľmi krásne za preklad, Zuzu.
Andy ma vazne podivnou taktiku… 😀 tak si tak rikam, jestli se Simone chysta oba vyrazit z baraku nebo co to ma byt za akci to hledani prace? Ale jsem neskutecne rada, ze Bill se dokazal omluvit Tomovi a ze se zda, ze spolu konecne budou dokazat mluvit. To je velky pokrok k lepsimu 🙂
Dekuji za preklad ^^
Andy prekvapuje stále viac:(
Konečne sa Bill upokojil a oslovil Toma, dokonca ho pred matkou aj bránil. TAk veľmi ma potešilo, že sa k sebe konečne správali ako bratia. Som zvedavá čo sa bude diať v domčeku. Ďakujem za preklad:)
Další krásný díl… 🙂
Andy mě teda překvapil… Se nezdá, chlapec 😛
Ale to, jací k sobě dneska Bill s Tomem byli… Hrozně mě to dojalo. To, že Bill ze sebe konečně dokázal dostat ty správný emoce, to, jak Tom reagoval (on je prostě děsně správnej a já ho v týhle povídce opravdu zbožňuju), to, co si řekli… Strašně se mi to dneska líbilo 🙂
Moc moc moc se těším na další díl a na to, co se bude dít v domku na stromě. Tahle povídka se mi opravdu líbí 🙂 Děkuju za její překlad.
Já jsem byla k Andymu od začátku skeptická a ejhle… Moc jsem se nespletla. Chápala bych, kdyby měli za sebou nějakou opravdu velkou roztržku, ale takhle? Jasně, Bill se choval odtažitě a byl protivný, ale každý jsme občas bez nálady. Andy se tvářil, že chce jejich vztah zase vylepšit. Proto ho přece vzal na tu párty, ne? Ale během okamžiku otočil o 180, navíc se pokoušel dělat do Toma, ačkoli neměl jediný náznak, že by byl Tom na kluky. Účinky alkoholu? No tak v tom případě nemá Billovi co vyčítat. Věřím, že pro své jednání bude mít nějaké přesvědčivé vysvětlení. Otázka však je, jestli se s ním Bill bude ještě bavit.
Bill šel konečně do sebe a přestal se ježit. První opravdu vstřícný krok a hned se všechno zdá být lepší.
Kdo mě ovšem nakrknul nejvíc, byla jejich matka. Zbláznila se? O víkendu si mají hledat práci? Jako voda na poušti. A navíc jsem měla za to, že se bude spíš snažit, aby se bratři moc nebratřili. 😀