Live my life 30.

(Tom)

Po zdlouhavých přípravách na cestu ven jsme se konečně odhodlali a vydali se na procházku městem. Posezení u vody bylo fajn, pěkně jsme si popovídali a pak jsem mu poreferoval, co tam Daniel vyváděl za pitomosti. Celkem nevěřícně koukal, asi by ho na to netipnul. Já upřímně asi taky moc ne, ale teď už jsem rozhodně věděl, jaký debil dokáže být. Ulevilo se mi, že je po všem a já mám Billa pěkně pro sebe. Spontánně jsme se rozhodli navštívit kino, a tak jsem využil příležitosti a uklidil nás pěkně na nepříliš viditelná místa s minimálním počtem okolo obsazených sedaček.

Nejdřív to moje klučisko vypadalo trochu vyděšeně, když jsem ho začal hladit a intenzivně provokovat, ale pak se nechal zlákat k té milostné hře a potěšeně přijímal mou starostlivost o jeho mužství. Statečně se snažil potichoučku rozdýchávat ten příval vzrušení, občas mu to ujelo, ale díky hlasitému zvuku si nikdo ničeho nevšiml. Rajcovalo mě to dělat takhle na veřejném místě a plně jsem si to vychutnával, stejně jako jeho slastnou šťávičku, kterou obdaroval moje ústa.

Byl jsem docela na vážkách, jestli se taky odhodlá mi to oplatit, nebo mě to nechá pěkně vyžrat až do konce filmu. Naštěstí byl asi dost rozparáděný, takže i já jsem měl možnost si to zkusit z druhého pohledu, ačkoliv to byla jen honička. I tak to bylo absolutně skvělé a nepamatoval jsem si, kdy bych si naposledy takhle užil kino. S pošklebkem na tváři a rukou kolem jeho ramen jsem opustil sál. Ještě se mu červenaly tvářičky, a to mě burcovalo si ho ještě častěji přitahovat k polibkům, nebo mu aspoň sahat na zadek.

V podobném duchu se odehrávala většina našich prázdninových dní. Upřímně jsem byl nanejvýš spokojený a nechával to prostoupit celým tělem. Hltal jsem ty společné okamžiky a dělal si zásoby na nový školní rok. Léto bylo prostě vždycky něčím zvláštní. Nemohl jsem se dočkat dovči u moře. Na tajňačku jsem nakoupil zásoby lubrikantu a vlhčených ubrousků. Nechtěl jsem, aby si Bil myslel, že tam jedu jen proto, abych s ním spal, na druhou stranu jsem doufal, že žádná noc nezůstane bez milování. Kdy jindy toho využít, než na romantickém výletě.

Nepřišlo mi to divné ani zvrhlé. Zkrátka jsem do něj byl beznadějně zabouchnutý a to znamenalo i dávat mu to fyzicky najevo. Jasně, někdy na to nemusela být nálada, ale v počátku vztahu je to přece vždycky nejsilnější a nutkání neodlepit se od druhého je prakticky dáno za pravidlo.

Byl jsem vážně rád, že Bill je na tom stejně a nechává se bez okolků mazlit v kteroukoli denní i noční dobu. Únava šla s jeho přítomností stranou, jako by on byl mým nevyčerpatelným zdrojem energie namísto spánku a jídla. Občas jsem o tom četl, ale nikdy jsem to ještě nezažil, až teď. Dřív jsem to možná považoval i za pohádky, ale nyní to bylo skutečné. I tak jsem si připadal jako v nějakém jiném prostředí, všechno bylo mnohem příjemnější, spousta věcí mě tak nerozčílila a když, měl jsem vedle sebe jeho.

Moje sluníčko.

(Bill)

Jestli jsem předtím udržoval nějaký ten odstup, tak teď jsem nechal plachetnici unášet větrem. Bez zásahů u kormidla jsem svou bárku plavil po širém nebezpečném moři, ale naplno jsem si to užíval s adrenalinem v žilách a láskou v srdci. Plesalo mi nad každou vlnkou nového dobrodružství nebo i jen malého zážitku s ním. Tančili jsme na palubě a bylo nám v tu chvíli jedno, kam nás to zanese. I kdyby to byl konec světa, hlavně, že bychom tam byli spolu.

S tímhle pocitem jsem balil kufry na dovolenou. Shodli jsme se, že cestou tam pojedeme v autě u jedněch rodičů a na zpáteční u těch druhých. Kvůli psům bylo v plánu stavět alespoň každé tři hodiny, aby se protáhli a odpočali si. S tím se samozřejmě čas jízdy dost protáhnul, takže jsme měli zarezervovaný motel ve Švýcarsku. Vzhledem k počtu věcí, co jsem si připravil ke sbalení, jsem měl pocit, že se asi stěhuju. Jenže dva týdny zkrátka nebyly nejkratší. Jistě, měli jsme pronajatý domek, kde byla samozřejmě i pračka, ale vyhlídka jakýchkoli domácích prací kromě naskládání nějakého nádobí od snídaně do myčky mě teda vůbec nelákala.

Zapakoval jsem i věci pro Pumbu do jeho vlastní taštičky a začínala na mě doléhat cestovní horečka. Pořád jsem přemýšlel, co ještě bych mohl potřebovat, a nemohl jsem chvíli posedět. U táty se to projevovalo věčným kontrolováním stavu auta, abychom se někde nemuseli zbytečně zdržovat byť těmi nejmenšími opravami. Mamka přemýšlela, jestli s sebou brát nějaké jídlo, ale nakonec jsme se shodli, že budeme stejně každou chvíli stavět, takže do vozu vezmeme tak maximálně nějaké sušenky, oříšky a pití.

I zalévání zahrady a kytek v domě se vyřešilo jako každý rok, a to předáním klíčů našim sousedům. Dělali jsme to tak odnepaměti, vždycky to zatím krásně vyšlo, že jsme byli my doma, když oni byli pryč a naopak, takže naše flóry nemusely trpět. V nejhorším případě tu ještě byla možnost požádat babičku, ale mamce se nechtělo ji sem tahat přes půl města ve vedrech do prázdného baráku.

Byl jsem tak vyhecovaný, a přitom mi to pořád nějak nedocházelo. Tom byl v druhém baráku, každý jsme si potřebovali zabalit něco, co se nacházelo u opačných rodičů. To jsem shledával jedinou nevýhodou střídavého bydlení. Člověk nikdy nevěděl, v jakém prádelním koši má zrovna hledat. Usínal jsem tedy výjimečně zas jednou sám s tím, že ho uvidím zítra ráno. Připravil jsem si hromádku oblečení a napsal seznam věcí, které ještě ráno musím hodit do příručního zavazadla.

Pak jsem se šel pěkně vylouhovat do vany a důkladně oholit každý přebytečný chloupek. Upravil jsem taky obočí a další ochlupení. Důkladně jsem si po vykoupání namazal celé tělo krémem a nechal ho vsáknout, zatímco jsem se válel na posteli. Pak přiběhl zdola po večeři Pumba a telefon se rozezněl melodií přiřazenou k Tomovu číslu.

„Anooo?“

„Tak copak dělá můj krasavec?“

„Mmm, upravuje se, aby krasavcem i zůstal?“ Uchichtl jsem se.

„Mhm, dobře děláš. Jsem na tom podobně, i když už to mám vlastně za sebou. Teď si tu pěkně hovím v pelechu, Baron mi zahřívá nohy, akorát ty mi tu scházíš.“

„Nápodobně. Ale neboj, zítra si mě užiješ až až. A další dva týdny jakbysmet. Dnešní noc budeš muset přežít.“

„Pokusím se. Když tak se zvednu a doběhnu ty tři bloky za tebou.“

„Budeš riskovat, že se ti zapomene naložit nějaká bagáž? Nebo to potáhneš všechno s sebou?“ Rozesmál jsem se nad představou, jak se krade z domu s horou báglů.

„Okej, máš bod. Ale nezvykej si!“

„Na co? Že ti taky dokážu zavařit? Normálka.“

„Heleee…“

„Ano, miláčku?“

Po tomhle bylo na druhé straně nějakou dobu ticho. Přemýšlel jsem, jestli jsem ho opravdu natolik urazil, že se odmlčel.

„Tome?“

„Ano?“

„Copak je?“

„Nic… jen… líbí se mi to.“

„Co?“

„To oslovení.“

„Miláčku?“

„Jo.“

„Trubko, lekl jsem se, že ti něco je.“

„Bál ses?“

„Ano, vždyť to říkám.“

„Měl jsi o mě strach? Srdce ti málem vyskočilo z hrudi, když jsi vteřinu neslyšel můj hlas…“

„Tomeee…“

Rozesmál jsem se. Povídali jsme si ještě dlouho, dokud jsme u toho oba nezačali mohutně zívat. Se zavřenýma očima jsem vnímal jeho přání na dobrou noc a oplatil mu ho. Pak už automaticky jsem típl hovor a odebral se do říše snů. I když zítřejší budoucnost byla krásnější, než jakýkoli z nich.

autor: Neilinka