autor: Izzap
Nový start
Takže k věci, mami. Bill a já jsme… něco jako… chodíme spolu?
Tahle věta byla napsaná slabě a bylo jasné, že byla několikrát vymazaná a přepsaná. Papír byl v té oblasti slabý a drsný, jak si Simone všimla, když po větě přejela prstem.
Myslím. Nevím. Možná ti to už samotné došlo. Já vím, já vím, teď řekneš: „Ale vždyť je z rodiny!“ No, to jsem nevěděl, když jsme se poznali – a ani on ne. A dělí nás několik generací a krevní spojení není tak silné a… Miluju ho. Vážně ho miluju, mami, a on miluje mě. A hádám, že tady začaly všechny naše problémy. Jeho rodiče se ho pokoušeli oženit a jemu se nelíbily dívky, které zvali k nim domů jako potencionální manželky. A důvod, proč je tady, v roce 2008 místo v roce 1908, je ten, že nás před pár dny přistihli. Jeho matka nás našla a šílela kvůli tomu a… nebylo to dobrý, takže jsem udělal to, co mi napověděl deník.
Oh, správně, ještě jsem nezmínil deník. James si začal vést deník, když mu bylo necelých devět, a zaznamenával do něj průběh spousty setkání, která jsme měli, a pak v něm byly taky věci, které se ještě nestaly – alespoň tedy nám. James dal tenhle deník a nějaké fotky a další věci dědečkovi a řekl mu, aby mi všechno předal tohle léto, přesně tohle léto. Tak divný, že? Skoro mi připadá, jako by bylo všechno předem dané a my jen žili podle předem nakreslené linky. Jako by všechno bylo už jednou napsáno v něčím deníku.
Je komplikované všechno shrnout, zvlášť v dopise. Nevím, jestli jsem něco nevynechal. Tedy – určitě jsem něco vynechal, ale mám na mysli to důležité. Nevím. Mně to dává smysl. Takže jednoduše řečeno jsem… cestoval časem. Ne. To zní vážně divně. Cestoval časem? No nic. Vrátil jsem se zpět v čase a poznal jsem Billa a teď jsme spolu a jsme tady, v roce 2008, a on by tu měl zůstat. Nemůže se vrátit zpátky z mnoha důvodů. Vím, že řekneš, že by se měl vrátit domů, ale on vážně nemůže.
V deníku se píše, že se domů nevrátí. A pokud se nemá vrátit domů, tak tam nemůže. Georg by ti mohl říct, proč – tolik vyšiloval, že poděláme časoprostorové kontinuum nebo tak něco. Myslí si, že uděláme něco špatně a najednou se změní celý svět. Ale možná má pravdu, možná je to risk. A mami, pokud je to risk, pak Bill potřebuje zůstat tady. Tady má být. Můžeš se zeptat dědy nebo si přečíst deníky, jestli mi nevěříš.
Vím, že je to všechno šílený, tím jsem si jistý. Pravděpodobně teď sedíš s otevřenou pusou, zatímco čteš tyhle řádky. Ale, prosím, mami, zkus tomu uvěřit. A prosím, nech tu Billa. Je konec konců naše rodina, ha ha. Přísahám, že si nevymýšlím, mami. Sama víš, že nejsem natolik kreativní, abych přišel s něčím tak složitým. Bill není nějaký náhodný kolemjdoucí, kterého se snažím dostat do rodiny. On je… no… však už teď sama víš. A on je… je pro mě důležitý, mami. Hodně důležitý.
Oukej, myslím, že jsem řekl všechno. Alespoň doufám.
-Tom
Simone se třásly ruce, když dočetla. Papíry se jí třepaly v dlaních. Rychle si utřela oči hřbetem ruky. Myšlenky a nové informace jí kolovaly v hlavě. Musela brzdit svoje skeptické instinkty. Neměla jinou možnost, než té šílenosti věřit. Všechno to znělo bláznivě a obvykle by jí rozum radil být skeptická. Něco v její hlavě ji přimělo udělat opak a rozsvítilo malé světýlko nad všemi jejími otázkami.
Byla to vzpomínka.
A příliš mnoho náhod.
Až moc na to, aby mohla nad tou šíleností mávnout rukou a požádat svého syna o opravdové vysvětlení. Přejela si prstem pod nosem, popotáhla a odložila dopis na stranu, nechala ho nesložený na polštáři a opustila pokoj. Kráčela přes chodbu do ložnice svého syna, kam vešla, aniž by zaklepala. Tom a Bill si šeptali na posteli. Simone se ani neobtěžovala omluvit. Rovnou mezi ně vtrhla a pevně omotala paže kolem Billa. Držela ho pevně a objímala ho jako dítě. Zabořila tvář do jeho ramene, zatímco se snažila zadržet slzy. Bill se nejdřív trochu bránil, byl zmatený, ale po chvilce objetí opětoval a přimknul se k ní jako malý chlapec držící svou maminku, kterou nikdy nechce pustit.
Ale Simone, jak si chlapec uvědomil, je teď vlastně jeho matkou. Počínaje dneškem bude jeho nejbližší člověk. Bude mu nejblíž, jak mu jen kdo může být. Upevnil svoje sevření kolem ní a zabořil tvář do jejích vlasů.
„Je mi to líto, zlato,“ zašeptala Simone. „Všechno je mi tolik líto.“
Jsem v pořádku, chtěl odpovědět, ale nedokázal to, hlas se mu zarazil v hrdle. Místo slov si tedy položil hlavu na její rameno a odmítal prolomit objetí.
Tom je sledoval s rukama založenýma na hrudi. Zmateně se mračil. Ale když jeho máma konečně Billa pustila alespoň na délku paží a řekla jednu jedinou větu, Tom okamžitě pochopil.
„Vítej doma, Wilhelme,“ zašeptala.
Přečetla si dopis.
***
„Takže celou tu dobu…“ podivila se Simone nahlas se zábleskem v očích, zatímco vrátila konvici s kávou zpět na místo. Vzala do rukou hrnek a pozvedla ho ke rtům. Pofoukala tekutinu, aby rozehnala páru, a otočila se ke dvěma chlapcům u kuchyňského stolu. Usmála se. „Kéž bys mi to řekl dřív.“
Tom si odfrkl a poškrábal se na tváři. „Jako bys všechno jen tak přijala…“ Ušklíbl se a propletl prsty.
Jeho matka sklonila hlavu a s porozuměním přikývla. „Oukej, ale stejně… náznak nebo dva by byly fajn.“
„Nu, myslím, že bylo docela jasné, že nejsem zdejší, m-Simone,“ vložil se do toho Bill. Ještě nebyl připravený říct nahlas slovo ´mami´.
„Všimla jsem si, že jsi gentleman,“ opáčila Simone a pokrčila rameny a usrkla si své kávy bez kofeinu. „Nevídaný gentleman, ale bylo příjemné potkat mladého muže, který má způsoby.“ Uhnula pohledem a zadívala se na zem. Jen tak zírala na podlahu několik minut, než se pro sebe usmála. „Víš, asi jsem to měla vědět…“
„Co tím myslíš?“ Tom si promnul unavené oči a snažil se potlačit zívnutí.
Jeho matka se usmála a znovu pozvedla hrnek k ústům, ale zarazila se, než se napila. „Byly různé příběhy… Dřív…“ Přivolala si vzpomínky a pořád se potěšeně usmívala. Vzhlédla do zmatených tváří chlapců a pak pokračovala. „Dědeček, můj dědeček James mi je vyprávěl… vyprávěl mi příběhy… tedy… aspoň jsem si myslela, že to jsou jenom příběhy.“
„James ti vyprávěl příběhy?“ zeptal se Bill a nahnul se na židli trochu dopředu, v očích zvědavost. „O čem?“
Matka si zamyšleně usrkla nápoje, pak se tiše zasmála a podívala se na černovláska. „O tobě,“ odpověděla. „A o Tomovi.“
Tom se zarazil s prsty na tvářích a hřbetem dlaně pod nosem. Vykulil oči. „Počkat,“ prohlásil. Jeho únava byla najednou pryč. „Tys o tomhle věděla? O nás?“
„Oh, bože, ne,“ přiznala žena a jakoby vděčně zavrtěla hlavou. „Nevěděla jsem o tobě nebo tvém vztahu nebo… no, ne tak docela. Znala jsem vaše jména a,“ zarazila se, zatímco vzpomínala. Zahihňala se, než pokračovala. „James si některé příběhy přibásnil, pro moje pobavení i pro moje dobro. Všechny nebyly pravdivé, ale zachoval v nich rozhodně pravdivé postavy se stejným jménem.“ Chvíli těkala pohledem mezi dvěma mladíky a pak sklonila ruku, v níž držela hrnek. „A pokud si dobře vzpomínám, vás dva popsal téměř dokonale.“
Bill sklonil hlavu, aby skryl stydlivý úsměv. „James,“ zamumlal tiše, „byl na tohle vždycky dobrý.“
„Ano?“ zeptala se Simone se zvědavostí. „Neměla jsem šanci ho nějak blíž poznat. Zemřel-“ zarazila se.
„Kdy?“ Bill zvedl hlavu. „Že nezemře mladý… řekni, že ne.“
„Bude mu sedmdesát až…“ Simone ani nedokončila větu, nebylo třeba, všichni pochopili. Položila hrníček na pult, zatímco sledovala, jak černovlásek opět sklonil hlavu a tmavé vlasy mu spadly jako závoj do obličeje. V hrudi pocítila osten viny. „Neměj obavy, zlato, on… prožil dobrý život.“ Vřele se usmála, když Bill hlavu opět zdvihl.
Na další minuty se v místnosti rozhostilo těžké unavené ticho. Všichni byli ponořeni do svých myšlenek a dívali se do dáli.
Po chvíli Simone promluvila, aby prolomila ticho. „Víš, Tome, díky těm příběhům mě napadlo, jak tě pojmenovat. Ironie.“
Její syn se na ni podíval a pohledem žádal bližší vysvětlení.
„Ty příběhy,“ pokračovala se zachichotáním matka. „Když jsem byla malá, nebylo mi, myslím, víc než šest let, říkala jsem dědečkovi Jamesovi, že až vyrostu, pojmenuju svého prvního syna Tom podle silné vůdčí osobnosti v jeho skvělých povídačkách.“ Zavrtěla hlavou a vzala hrnek z pultu. Rychle se napila teď už vlažné kávy. „Hádám, že teď už chápu, proč se James i můj táta tolik smáli, kdykoliv jsem to řekla…“ dokončila a usmála se. Podívala se do očí svému synovi. „Oni už věděli, že tě pojmenuju Tom. Jako by se to tak mělo stát, jako by to bylo předurčené už dávno před mým narozením.“
Bill se vyčerpaně zachechtal, čímž k sobě přitáhl pozornost. Naklonil hlavu na stranu.
„Copak?“
„Takže,“ začal Bill pobaveně, „jsi pojmenovaný sám po sobě.“
Matka i syn nemohli odolat pobavenému úšklebku.
***
„Bože, kolik ti toho tvoje máma nabalila?“ zeptal se Tom, když rozepnul přeplněnou tašku přes rameno, která ležela na jeho posteli. Byla to ta, s níž poslala paní Trümperová domů Georga. Georg ji donesl ráno a ve zkratce klukům poreferoval, co se dělo. Stručnosti bylo těžké se vyhnout, Gea pořád jímala posvátná hrůza z celé cesty.
„Tedy, vážně,“ smál se teenager s dredy, když vytáhl jeden z předmětů z tašky a ukázal ho svému společníkovi. „Bylo tohle opravdu nutný?“
„To je můj cylindr,“ namítl druhý chlapec a trošku naštvaně vytrhl předmět z Tomových rukou. Přitáhl si ho k hrudníku. Sledoval tu věc s nostalgií a usmíval se. „Je to můj nejlepší cylindr, vážně, pane Kaulitzi.“
Tom se znovu zachechtal a obrátil pozornost zpět k nadité tašce. Bylo ohromující, kolik toho ta žena dokázala zabalit. Bylo evidentní, že balila a zase vybalovala, rovnala a přerovnávala, dokud nebylo všechno perfektní. Tom se ušklíbl, zatímco vytáhl nějaké Billovo spodní prádlo. „Víš,“ řekl a odložil balíček s prádlem na stranu, „některé věci jsou užitečné, ale cylindr?“ Zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ten v blízké budoucnosti příliš nevyužiješ.“
„Chceš mi říct, že žádný muž v roce 2008 nenosí čas od času cylindr?“
Bill sledoval Tomova záda. Dredáčova odpověď začala třesoucími se rameny. Třásla se samozřejmě smíchy. Bill zatnul čelist, ale také se usmál. Konec konců věděl, že móda se za poslední století hodně změnila, a nebyl si jistý, jestli to bylo k lepšímu.
„Ne muži, které znám, pane Trümpere,“ odpověděl Tom po chvíli a zůstal otočený zády, zatímco vybaloval další věci z kabely.
„Nu,“ prohlásil černovlásek odměřeně po pár minutách a přiblížil se za svého společníka. „Domnívám se, že to se brzy změní, nemám pravdu, pane Kaulitzi?“ Zvedl hlas v otázce a počkal, až se Tom otočí, přičemž se uculoval.
Tom se váhavě otočil, ale pak se zarazil a otevřel udiveně pusu. Zíral na muže před sebou, který stydlivě skláněl hlavu a schovával se za závojem havraních vlasů. Na hlavě mu seděl cylindr. Tváře mu jako obvykle trochu zčervenaly. Tom se usmál. „Domnívám se, že má pravdu, heh?“
Bill pomalu zvedl hlavu a podíval se Tomovi do očí. „Bude ti vadit, když ho budu nosit?“ zeptal se a nervózně uhnul pohledem jako dítě žádající svou matku o povolení zůstat vzhůru déle než do desíti.
„Jestli mi to bude vadit?“ zasmál se Tom a ukazováčkem se dotkl Billovy brady. „Je to tvůj klobouk, ne můj. Myslím, že ti do toho nemám moc co mluvit.“
„Já vím, ale… stejně,“ řekl Bill a znovu odvrátil zrak. „Chci sem zapadnout.“
„Zapadnout?“
„Uběhlo sto let.“ Bill zvedl hlas a odhodlaně zatnul čelist. „Rád bych nebyl ten… divný kluk ve dvou různých stoletích, pokud se tomu mohu vyhnout, pane Kaulitzi!“
Je to jeho šance na nový start, uvědomil si Tom po minutě napjatého ticha. Uhnul očima a přikývl. „Dobře,“ souhlasil a položil si ruce kolem Billova pasu. Bezmyšlenkovitě třel palci jeho pánevní kost. „A nebudeš.“
„Oh, proboha, budu, že?“ zvolal černovlásek naříkavě a pak zvedl ruku, aby si shodil klobouk z hlavy a srazil ho na podlahu, kde nepoužitý zůstane už navždycky.
Tom ho ale zarazil, popadl ho za zápěstí. „Ne,“ prohlásil rezolutně.
Bill se v Tomově sevření uvolnil a podíval se pryč, ve tváři vyčerpání. „Řekl jsi, že…“
„Ne,“ stál si za svým Tom a pustil jeho zápěstí.
Ruka sklouzla k Billovu boku.
Černovlasý sklonil hlavu a zakoulel očima.
„Bille, já… teď je to jiné,“ pokračoval Tom po chvilce. Jeho hlas byl měkčí, tišší než předtím. „Vím, že ti nemůžu slíbit, že to bude perfektní, ale bude to jiné. Musíš mi věřit.“ Chytil Billa za bradu, ale Bill uhnul. „No tak, Bille… nepamatuješ si na všechny ty lidi v obchoďáku? Myslel sis, že mají válečný malovaní. Byli divní, sám jsi to řekl.“ Všiml si, jak jeho společníkovi zacukaly rty, a tak učinil druhý pokus a zvedl mu hlavu tak, aby se na sebe dívali. „A ty v cylindru?“ pokračoval a ušklíbl se. Pokrčil rameny. „Jistě, možná se ti dostane pár udivených pohledů, ale nemyslím si, že na tebe lidi budou zírat, protože vypadáš divně.„
Bill zamrkal a mírně sklonil hlavu, znovu se začervenal. „A proč se tedy na mě budou lidé dívat?“ zeptal se s falešnou naivitou v hlase.
Tom se usmál a pak se zasmál skrz zatnuté zuby. Podíval se na cylindr na Billově hlavě a pak se podíval zpět do černovláskových očí a přiznal: „Pravděpodobně ze stejného důvodu, ze kterého se na tebe dívám já.“
„Oh?“ reagoval Bill a ušklíbl se poté, co se jeho rty zformovaly do tvaru o. „A proč tedy?“
Dredáč zavrtěl hlavou a odolával touze zrušit mezeru mezi jeho a Billovými rty. Naklonil hlavu na stranu a omotal paže kolem milencova pasu, aby si byli blíž. „Myslím, že ten důvod dobře znáte, pane Trümpere.“
„Vážně?“
Tom se zašklebil a uloupil si Billovy rty pro polibek, který ale příliš brzo utnul. „Ano,“ prohlásil, když se přinutil odtáhnout, nicméně zůstal poblíž. „Znáte ho.“ Znovu spojil jejich rty, aby bylo jasno.
Černovlásek se usmál. „Oh, tak to je ten důvod.“
Kluci se od sebe odtáhli asi o minutu později, jakmile uslyšeli kroky na koberci za dveřmi ložnice. Byla to jenom Simone, ale tak jako tak od sebe o krok ustoupili a sdíleli přátelský tajnůstkářský úsměv. Pak obrátili pozornost k otevřené tašce na posteli, stále napůl plné.
Bill vytáhl komínek úhledně složených košil a kalhot. Věci si prohlédl a položil je s úsměvem na Tomovu postel. Po chvilce přemýšlení si sundal z hlavy cylindr a položil ho navrch komínku oblečení, aby byly všechny věci z počátku dvacátého století pospolu.
Sledoval ty předměty ze svého bývalého domova rozložené na posteli a nemohl si pomoct, usmíval se. Z nějakého zvláštního důvodu se tady ty věci nezdály být tak cizí, jak očekával. Bill si uvědomil, že ani on se tady už necítí tak cizí.
Překvapivě se cítil tak nějak zvláštně doma.
***
Vypadá stejně jako na všech těch fotografiích
, napadlo Tomova dědečka, když otevřel dveře a ustoupil, aby mohli kluci projít dovnitř. Jeho oči pozorovaly Billa, jako by ho znal, nedíval se na něj jako na cizince. Sledoval mladého muže, jenž vstoupil do jeho domu a nahrbil se, čímž imitoval Tomův postoj. Dědeček se usmál a zavrtěl hlavou, zatímco za nimi zavíral dveře. „No, myslím, že je na místě říct vítej doma, Wilhelme?“ řekl s milým zazubením a natáhl ruku.Bill jí lehce potřásl, očividně se bál sevřít ji vzhledem k mužově věku plnou silou. „Děkuji,“ odpověděl rezervovaně. Váhavě a stydlivě stáhl ruku zpět a nejistě si promnul lokty.
Tom si po chvilce divného ticha odkašlal. „Uhm, babi, v telefonu jsi říkala, že nám chceš něco ukázat? Nějakou rostlinu?“
Babička se narovnala a usmála se. „Oh, ano ano, správně,“ kývla a zamířila do kuchyně. „Simone, zlato, prostě si zamiluješ ty semínka, které jsem objevila minulý týden,“ pokračovala. Její hlas se vzdaloval. Tom postrkoval matku a sestru ven z obývacího pokoje, zanechávaje tam Billa a dědečka o samotě.
Bill sledoval, jak se za Tomem zavřely kuchyňské dveře. Pak se odvrátil a zhluboka se nadechl. Jeho pohled se usídlil na dědečkovi, jenž se opatrně usadil do červeného křesla umístěného vedle rozviklaného starého gauče. Muž si všiml Billova pohledu a uculil se. Naznačil černovláskovi, ať si také sedne.
Ten mu vyhověl a sedl si na pohovku co nejblíže dědovi.
„Takže Wilhelme-„
„Bille,“ opravil ho černovlásek a pak zrudnul nad vlastní drzostí. „Prosím, trvám na tom.“
Muž se usmál a odhalil bílé zuby jako perličky. „Dobře, Bille, řekni mi, jak si zvykáš?“
„Uhm.“ Bill se zarazil a podíval se do klína, aby prozkoumal nové úzké džíny obražené kolem jeho útlých stehen. Simone ho vzala na ´nákupní řádění´, jak to sama nazvala, před pár dny. Na nové oblečení si zvykal trochu déle, než očekával. Ty věci byly prostě tak… škrábaly. Uhladil džínovinu a pokračoval: „Zvykám si tak rychle, jak mohu.“ Trhl rameny. „Někdy je to jednodušší, někdy těžší.“
„Mhm,“ zamumlal starší muž, chápavě přikývl a zakýval se v křesle trochu dozadu a dopředu. „A jsi tu jak dlouho?“
„Jeden měsíc, dva týdny a čtyři dny.“
Dědeček se od srdce zasmál, díky čemuž mu na obličeji vyskákalo ještě víc vrásek, než měl normálně. „Ne že bys to počítal,“ opáčil.
Mladík se také zasmál a narovnal nohy jen pro to, aby je hned zase zkřížil. „Myslím, že je to datum, které si budu pamatovat navždy.“
„Samozřejmě, samozřejmě.“ Děda zakašlal, aby prolomil ticho, jež se mezi nimi rozhostilo. „Takže jsi začal chodit do školy, správně? Simone mi řekla, že jsi měl potíže zařadit se do správné třídy, když jsi neměl žádné předchozí záznamy o školní docházce.“
„Hmm…“
„Jaké je to ve škole?“ zeptal se starší muž, aby rozproudil konverzaci. Zamračil se nad tím, jak je to mezi nimi strohé. Jejich setkání by nemělo být tak napjaté. Cítil se, jako by dělal interview s bojácným středoškolákem.
Bill se zavrtěl a narovnal se, opět se projevily jeho vrozené návyky. „Škola je… v pořádku,“ odpověděl mechanicky a pokrčil rameny. „Je jiná, než na kterou jsem zvyklý, a studenti jsou velmi… prostořecí. Matka by byla zděšená, kdyby slyšela slova, jež vypustí některé z těch dětí z úst, a to ještě před učiteli!“ Překvapeně zavrtěl hlavou. „Očividně se hodně změnilo.“
„Očividně,“ odpověděl dědeček s dalším zasmáním. „A předměty?“
„Nu, je to, jak to je,“ řekl Bill se zaculením. „Ale můj učitel literatury zřejmě miluje mou znalost gramatiky, oh, a historie je fascinující! Náš učitel s námi prošel… sylabus, myslím, že se to nazývá takto, hned první den, a věřil bys, že se chystá probrat během roku všechno až do roku 2008? To znamená, že budeme probírat budoucnost…“ nedokončil, na rtech měl úsměv.
„Tvou budoucnost,“ dodal starší muž a zazubil se nad chlapcovým ohromeným pohledem.
Bill sevřel čelist. „Nu… Hádám, že je to minulost. I pro mě, správně? Když jsem teď tady, na…“ zarazil se, zaváhal, jaká slova použít, „nadobro.“
Dědečkovi cuklo v koutcích, ale pak se natáhl a poklepal mladíkovi na koleno. „Jsi silný mladý muž, víš to?“ vyslovil, za což si vysloužil vděčný úsměv. „Víš,“ dodal a stiskl ujišťujícně Billovo koleno, „můj otec tě velmi, velmi obdivoval.“
„James?“
„Hmm, vzhlížel k tobě.“
Bill sklonil hlavu a uhnul očima. Trochu hořce odfrkl. „Neměl by.“
„Jsi jeho starší bratr, samozřejmě, že k tobě vzhlížel-„
„Jsem starší bratr, jenž utekl,“ vyštěkl Bill zvýšeným hlasem, čímž ho přerušil. Podíval se zpět na syna svého bratra, muže, který je teď o víc než šedesát let starší než on, a pak znovu rychle uhnul pohledem. Jak tohle vůbec může dávat smysl. Je starý, já jsem mladý, a stejně jsem se narodil dřív než on. Tohle by se nestalo, kdybych nebyl tak… tak… „Jsem zbabělec.“
„Wilhelme,“ promluvil starší muž asi po minutě klidným hlasem. „To neříkej.“
„Ale je to pravda!“ opáčil Bill a konečně se plně podíval do mužovy vrásčité tváře. Do očí mu vyhrkly slzy. „Tolik jsem se bál postavit vlastním rodičům, že jsem utekl. Vydal jsem se tou jednodušší cestou. Jediný důvod, proč tu teď sedím, je ten, že jsem příliš velký zbabělec na to, abych se vyrovnal s problémy jako muž.“ Vlastní slova, jež považoval za pravdivá, se mu usadila v hlavě.
„Jediný důvod, proč tu teď sedíš, Wilhelme,“ opravil ho jemně děda, „je ten, že tu teď máš být.“
Bill se zadíval do země. „Zase ten osud.“
„Hmm,“ zamumlal starší muž ani souhlasně, ani nesouhlasně. „I kdybys byl více muž, před měsícem bys následoval Toma. Přistihli vy vás, on by se tě snažil přivést sem, ty bys nejdřív řekl ne a nakonec bys stejně zahýbal tím držadlem pumpy.“
Chlapec si odfrkl. „Říkáš, že jsem neměl na výběr.“
„Bille, kdybys nenásledoval Toma a nesouhlasil s tím, že zůstaneš v roce 2008, mohlo by se stát, že já bych třeba vůbec neexistoval.“ Černovlásek zvedl pohled a zadíval se do dědečkovy tváře s ustaraně nakrčeným čelem. „Cos udělal, Bille,“ pokračoval muž, „má velký dopad na to, co tady dnes je, a pokud mám říct svůj názor, žádný zbabělec neměl nikdy tak velkou moc.“ Znovu mladíkovi stiskl koleno.
***
„Děkuji za všechno,“ zašeptal Bill, když objímal svého o desetiletí staršího synovce, Tomova dědečka, u hlavních dveří. Simone a Ava už byly v autě a Tom trpělivě a diskrétně čekal o pár metrů dál na chodníku.
Starší muž vědoucně kývl. „To je samozřejmost.“
Mladík se měkce usmál. „Bylo úžasné tě konečně poznat.“
„Oh, tohle není poprvé, co jsme se setkali,“ opáčil dědeček a Bill se na něj zmateně podíval. Muž se uculil a zavrtěl hlavou. „To ještě nevíš,“ pokračoval se smíchem v očích,“ byl jsem o dost mladší a ty a Tom jste byli pár o spoustu let starší, než jste teď.“
Bill se ohromeně zazubil. Jakákoliv zmínka o celé záležitosti s cestováním v čase ho zkrátka nepřestane fascinovat. Ohlédl se přes rameno na Toma a jeho úsměv zesílil. Konec konců jeho synovec řekl Tomovo jméno ve spojení s událostí, která se teprve stane. To musí znamenat, že v budoucnosti jsou pořád správně, že?
Tom mu úsměv oplatil. „Připravený jet domů?“
Bill obrátil svou pozornost zpět k muži ve dveřích domu a kývl. „Nuže,“ řekl a naposledy muže rychle objal. „Na viděnou.“
Dědeček z verandy zamával vzdalujícímu se autu.
***
56… 57… 58… 59
Bill se usmál, když se vteřiny, stejně jako hodiny a minuty, změnily na velké digitální nuly. Tom vedle něj se zazubil a Simone cinkla svou sklenkou se šampaňským o Avinu naplněnou hroznovým džusem.Všude samé úsměvy.
Bill mohl slyšet hluk zvenčí, to jak se omladina rozhodla oslavit příchod nového roku rachejtlemi a jekotem.
Na hlasité silvestry byl zvyklý, ale stejně tu bylo cosi odlišného, bylo něco, co mu chybělo. Doma byl Nový rok vždy radostný a žoviální, ale rezervovaný. Mnohem rezervovanější než tady. Ale tohle je domov, připomínal si znovu a znovu a srkl si sektu, který mu Simone nalila.
Bylo to tu jiné než doma, ale tak to bylo se vším. Lhal by, kdyby řekl, že je naprosto přizpůsobený a se vším v pohodě. Lhal by, kdyby řekl, že si nikdy nevzpomene na svůj původní domov a nikdy mu nechybí. Byl jenom člověk. Neměl super schopnosti, nedokázal kompletně zapomenout na minulost. Právě teď byl zkrátka ve fázi zvykání. Byl osmnáctiletý kluk, který opustil domov kvůli něčemu velkému.
A jak se minuty na digitálních hodinách změnily z nuly na jedničku, Bill pocítil jakousi konečnost, která se mu usadila v hrudi. Změna, která nastala, je už napořád. Je tady, v dvacátém prvním století, a přivítal rok 2009 jako každý jiný osmnáctiletý kluk.
Jakýkoliv náznak pocitu, že je možné uniknout a vrátit se zpět o sto let, byl pryč, jako by teď bylo řečeno: je příliš pozdě.
Billův úsměv povadl a Bill mírně zatahal za rukáv Tomovy mikiny.
Tom odhlédl od televizní obrazovky, jež ukazovala montáž různých oslavenců z celého světa, a obrátil svou pozornost na mladíka po svém boku. Usmál se a odhalil tak bílé zuby.
Billovi zčervenaly tváře, když se Tom naklonil a zajal jeho rty mezi svoje. Byl to jemný rozechvělý polibek, jenž trval jen pár vteřin, ale stejně z něj Billovi zaškubalo v podbřišku a podlomila se mu kolena.
Jakmile se odtáhl, Bill pustil Tomův rukáv a propletl s dredáčem prsty.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom a přejel očima po tváři své lásky.
Bill se usmál a stiskl mu ruku. „Teď už ano,“ odpověděl tiše, „teď už ano.“
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Bill si občas vzpomene na domov ale díky Tomovi se bude cítit dobře i v tomhle století.
Simone to vzala překvapivě dobře. Jak taky ne, když se jí to v hlavě spojilo s příběhy, které slýchávala v dětství. Vtipné je, že Tom dostal jméno sám po sobě.
Bill si pomalu zvyká, ale určitě mu hodně pomáhá, že je vlastně stále mezi svými. Tahle doba je sice jiná, ale já si ho dovedu představit i v tom cylindru. To je prostě Bill, vždy svůj. 😀
Jsem si jistá, že Bill s cylindrem zavede novou módu a nikomu to nebude připadat divné 😀 Jsem moc ráda, že i když Billovi jeho rodina chybí, našel si novou, ve které se už cítí jako doma. A to hlavně díky Tomovi 🙂
Byla jsem ohromně zvědavá jak to Simone všechno řekne. Pravděpodobně jsem byla připravená na všechno a i tak mě překvapilo, když přiběhla do pokoje ke klukům a Billa objala a nechtěla jej pustit. Bylo to dojemné, úplně se mi draly slzy do očí. V nic lepšího jsem ani nemohla doufat! 🙂 Jsem nejvíce ráda kvůli Billovi, protože kdyby jej Simone neměla ráda, zvládal by to všechno dost těžko. Takhle se mu to alespoň maličko usnadnilo. 🙂
A setkání s dědečkem bylo krásné. Ze začátku se sice Bill moc necítil na normální uvolněnou konverzaci, což samozřejmě naprosto chápu. Každopádně já jsem se na tohle setkání moc těšila, protože mi bylo jasné, že Tomův dědeček bude u vytržení, že konečně Billa vidí! 🙂
Strašně moc děkuji za překlad, tuhle povídku si neuvěřitelně užívám! 🙂
Tak Simone to v podstate tak trochu vedela, aj keď ešte netušila, že sa to naozaj stane. Bolo to super. Stretnutie s Jamesovým synom bolo veľmi zaujímavé. Ďakujem za skvelú kapitolu.