autor: Sayurii
Děkuju vám všem za komentáře pod povídkou, moc si jich vážím. Kdyby jich bylo víc, nestěžovala bych si, třeba jen větičku, jestli se vám povídka zatím líbí, co? 😀 Každopádně čtvrtý díl je plný flashbacků, takže Tom se nám tu taky párkrát objeví, aby vám nechyběl, já vím, jak z něj všichni odpadáte 😀 A brzo se taky dozvíte, kde Tom je a co dělá a zanedlouho se taky snad rozluští záhada se Sibyl, například kdo Sibyla je a kdo není… Velvet to například vyřešila 😀 😀 A pak se taky dozvíme, jestli bude mít Bill chutě na Coltona nebo ne a naopak… no bude to ještě sranda myslím, pokud budu mít svou psací náladu. Zrovna včera jsem ji měla, jenže večer, já ji mívám večer a taťka mě poslal zrovna spát… ?! Jakože cože? Aha… a měla jsem po ptákách… Zní to blbě i vám, nebo jen mně? :DDD Pěkné počtení vám přeji. Název dílu mimochodem není vystihující, ale mně se to líbilo 😀
Byl ho plný Bill
Když se Bill s Coltonem loučil, musel se usmívat. Dostal práci! Normální práci. Byl na sebe hrdý, i když toho příliš neudělal. Cítil se vzrušený, těšil se, až se poprvé postaví (
😀 Až se postaví? Ehm… ) k zákazníkovi. Dobrý pocit z toho, co právě udělal, prohluboval i samotný Colton tím, jak byl sympatický, i jeho sekretářka Laila, která Billovi dala nějaké formuláře pro doktorku, již bude muset navštívit, aby posoudila, zda je Bill způsobilý, se zdála být velice milá a příjemná. Zatímco Bill scházel kopec směrem domů, ihned jej napadlo, že se musí pochlubit Nat. Po dlouhé době byl Bill šťastný.
Od pohovoru uplynul týden, Bill podepsal smlouvu a odevzdal Laile doktorkou vyplněné papíry. Teď pouze čekal, až mu zavolá takzvaná vedoucí směn a domluví si s ním hodinu nástupu na zaučení. Laila jej informovala, že by zaučení mělo trvat čtyři hodiny, to bylo to jediné, čím si mohl být jistý, vše ostatní byly pouhé představy. Jaká bude vedoucí? Jací budou kolegové? Co vše se od něj bude očekávat? Tyto a spoustu dalších otázek Billovi běhaly hlavou a dělaly jej nervózním. Nedokázal nečinně čekat, snažil se ‚zaučovat‘ sám. Učil se pobrat co nejvíce nádobí naráz, nalévat kávu, pokládat talíře šetrně na stůl a pohybovat se elegantně a svižně jako číšník. Když s Nat navštívili kavárnu nebo restauraci, pozoroval místní obsluhu, jak na zákazníky mluví, jak jim servírují a prostírají. Zdálo se to jednoduché, ale Bill věděl, že to tak jen vypadá, dokud to dělal někdo jiný a on seděl u svého šálku čaje. Věděl to, ale mohl jen odhadovat, jak moc těžké to bude, až to bude on, kdo bude oblečený do bílé košile, černé vesty a kolem pasu se jej bude držet černá zástěra s dvěma kapsami.
Už ani nevěděl, jestli se skutečně těší, pokud ano, tento pocit se v něm ukryl hodně hluboko. Stále mu v hlavě zněla Coltonova slova: „Nezklamte mě.“ Nechtěl zklamat nikoho. Přál si být takový číšník, kterého si zákazníci vychválí, kterým se nechají rádi obsloužit. Chtěl být dobrý. Vždy takový byl. Ambiciózní. Přál si něco dokázat, něčeho dosáhnout, nezáleželo na tom kde nebo komu. Jako herec nebo jako číšník, bylo to jedno. Nemusel být ten nejlepší, ale nikdy neškodí pokoušet se o to. Každý den, když si chystal jídlo, si představoval, že je číšník a prostřel pro šest lidí.
Bill znovu stál před plným stolem a zíral na všechno to nádobí. Asi se zbláznil, ale nechtěl nic podcenit, nechtěl pohořet hned první den. Tohle byl krok vpřed, záleželo mu na tom. Přestože byl nervózní, cítil, že se rozhodl správně. Od zaučení jej dělilo 14 hodin, uběhlo to rychle. Bill se ale cítil připravený. Nebude to dramatizovat. Vydýchal se, snědl večeři, sklidil zbylých pět porcí a šel se vykoupat. Plánoval se vyspat do růžova, aby v práci byl svěží a plný energie. Přinejmenším aby neusnul někde hlavou v talíři se špagetami. To bylo hlavní. Neusnout… ve špagetách.
Bill ležel ve své pohodlné posteli. Ležel a zíral do stropu, aniž by byl něčím zajímavý. Spánek se nedostavoval. A s každou další vzpomínkou se mu vysmíval do tváře. Další živá vzpomínka, která se mu násilím vkradla do hlavy, jako by měnila měkkou matraci v pouhé chladné železo. Billa začal štípat nos, několikrát zamrkal, aby se zbavil toho vlhka ve svých očích. Kdykoliv byl sám a nic nedělal, myslel na Toma, navzdory tomu, jak moc na něj myslet nechtěl. Vždy se ze všech sil pokoušel zabavit svou mysl něčím jiným, ale ta ho vůbec neposlouchala a nutila jej vzpomínat.
„No tak, no tak,“ Bill se snažil Toma ze své hlavy vytěsnit. Tom odešel před měsícem, proč to muselo Billa pořád tolik trápit? Neměl v plánu zapomenout, zavrhnout Toma, dělat že nikdy žádného bratra neměl, ale nechtěl se stále mučit tím, že je Tom pryč. Proč to muselo neustále tolik bolet? Kolikrát si musel Bill říct, že je to v pořádku, aby tomu uvěřilo i jeho pitomé srdce, protože právě to jej vždy bolelo. A neskutečně jej tím štvalo. Nad vším ztrácel kontrolu. Nad vzpomínkami, nad bolestí, tam ale kontrolu ještě nezískal…
Bill k sobě pevně tiskl víčka, jako by to mohlo pomoct Toma vytlačit z jeho hlavy ven. Nestalo se to. Tom tu stále byl. Byl ho plný pokoj. Byl ho plný Bill.
Tom dopadl na měkkou matraci se širokým, spokojeným úsměvem a zavřel oči.
„Jsme svobodní, brácho,“ vydechl, jakmile se vedle něj natáhl Bill. „Jsme dospělí,“ dodal. O dvě patra níž stálo stěhovací auto se všemi jejich věcmi. Konečně si koupili vlastní byt.
„Boží,“ radoval se Bill. A skutečně to pro Billa boží bylo, dokud se Tom nezačal válet ze strany na stranu jako prase v bahně, a tím jej praštil rukou do obličeje. Bill si tvář impulzivně zakryl dlaněmi a vyletěl do sedu.
„Zbláznil ses?“ Bill si zkontroloval všechny zuby, jestli jsou na svém místě, a nos, jestli nekrvácí. „Co děláš?!“ otočil se na své dvojče, které se přestalo rozvalovat. Tom si sedl a nevzrušeně se na Billa podíval.
„Testuju postel,“ vysvětlil Tom své škubání, „co děláš ty?“ Tom očividně ani netušil, co provedl.
„Zmlátils mě, ty blbečku!“ Bill jej zpražil zlým pohledem.
„Já?“
„Ne! Celou dobu si povídám s tou lampou za tebou.“ Bill byl naštvaný. Ať už jej Tom praštil úmyslně, nebo ne, bolelo to. A nestalo by se to, kdyby Tom nebyl tak pitomý a nezačal se roztahovat jako blázen, i když věděl, že na posteli neleží sám!
„Promiň, já si nevšiml.“ Tom se k Billovi přisunul a posadil se vedle něj na kraj postele, i přes riziko, které mu od Billa hrozilo, když se takhle rozrušil.
„Nevšiml sis 189 centimetrů lidskýho těla? 67 kil masa a kostí ležících vedle tebe? Zajdi si k očnímu, vážně, Tome.“
„Ale no tak, tolik se toho nestalo, ne?“ Tom Billa chytl za bradu ve snaze otočit si jeho hlavu tak, aby viděl na způsobené škody. „Ukaž mi to.“
„Ne, nebudeš na to sahat!“ odmítl Bill Tomovu pomoc. Zněl jako někdo, kdo trpí rýmou.
„Já ti na to nechci sahat,“ ujišťoval jej Tom.
„Málem jsem si ukousl jazyk! Pinkls mě do brady a já zacvakal zuby! Víš, jak to nenávidím.“
Ano, to Tom moc dobře věděl. Když byli mladší, dělal mu to Tom naschvál. Bill jej za to honil po celém domě i dvoře a běžel za ním jako řízená střela, dokud jej nechytil. Tom neměl šanci uniknout, Bill byl stíhačka. Byl jako policejní pes a Tom byl uprchlý vězeň, který si za své činy vysloužil takový pohlavek, že se mu protočily oči.
„Tentokrát to opravdu nebylo schválně,“ bránil se Tom. Připravoval se na možný útok a promýšlel si nejúčinnější úprk, nerad by skončil s vytrženým dredem.
„A paks mě pinkl do nosu!“ informoval jej ublíženě a naštvaně Bill.
„Promiň,“ omluvil se Tom znovu a už jen kvůli vlastní bezpečnosti do toho slova vtlačil co nejvíc pocitu viny a lítosti.
„Hmmm,“ zamručel černovlasý a protočil oči. Ruku stáhl, čímž dal Tomovi najevo, že se může podívat. Natočil k němu hlavu víc a lehce ji zaklonil. Tom přimhouřil oči a zkoumal.
„Nic to není, krev neteče, tak je to fajn,“ prohlásil Tom, jako by byl doktor a Bill jeho pacient. „Ukaž zuby,“ poručil. Bill na něj vycenil bílý chrup.
„Dobrý?“ Ujišťoval se starostlivě.
„Skvělý,“ přikývl Tom. Bill měl vážně hodně pěkné zuby. Taky se o něj pečlivě staral a opečovával je.
„Ale bolelo to!“ namítl Bill, když Tom jeho bradu pustil.
„A už to nebolí?“
Bill se soustředil, nakonec zakroutil hlavou. „Ne tolik,“ upřesnil. „Ale vyberu si za to pokoj!“
„Pro mě, za mě. Oba jsou stejné,“ pokrčil Tom rameny. A měl by pravdu nebýt druhého okna v pokoji, jenž si Bill zvolil za svůj. Tomův pokoj byl obdařen pouze jedním oknem.
A tak vznikla ne moc zajímavá, bolestivá historka o tom, jak Bill získal o okno navíc. Nijak zvláštní. Jenže něco bylo jinak. Něco se změnilo. Už od začátku to bylo jiné. Tom by se zcela určitě spíš začal smát tomu, že Bill dostal do nosu, a pak by on sám schytal jednu výchovnou. Tak co se to s nimi stalo? Dospěli? Dřív to Billovi přišlo normální, nepřemýšlel nad tím, jenže když se na to zpětně díval… když jej Tom držel… cítil se jinak, bylo to jiné. A bylo to frustrující. Nemělo to být jiné, čím to bylo jiné? Bill nikdy dřív nebyl tak zvrhlý, tak pitomý, aby jen přemýšlel nad takovými věcmi, natož aby je pak dělal. Neměli se stěhovat. Byli příliš mladí na to, aby bydleli sami. Dvojčata už v minulosti zrodila pár špatných nápadů, ale stěhování se mu momentálně zdálo jako ten nejhorší nápad. Nic jej nepřekonalo. Ani když Tom ukradl strunu od klavíru v malém hudebním obchodě, vyšplhal s ní na věž baptistického kostela, přivázal ji ke zvonu a následně ji natáhl k vysokému mohutnému stromu vedle věže. Vyzváněl pak na poplach jako blázen. Přivolal tím spoustu tamních obyvatel města, ve kterém jako malí žili. Někteří lidé dokonce věřili, že k nim takto promlouvá Bůh. Kdyby se však někdo pořádně podíval do bohaté koruny starého stromu vedle kostela, zjistil by, že se na jeho větvi houpou dva páry dětských nohou, obutých ve stejných botách.
Bill si to pamatoval, jako by se to stalo před pár lety, určitě by nejdřív neuvěřil, kdyby mu někdo řekl, že od té doby uteklo 9 let. Vzpomínal si, jak se procházeli po městě, až narazili na obchod s hudebními nástroji. Podívali se na sebe a Bill se zeširoka usmál. Ukázal na kostel a zeptal se…
„Kdo tam vyšplhá?“ zeptal se vysokým dětským hlasem chlapec s blonďatými vlasy, spadajícími v lehce vlnitých pramenech na hubená rameny.
Dotázaný byl rozhodnutý.
„Já jsem nenápadný a rychlý, je to jasný. Já vezmu strunu a ty vyšplháš ke zvonu. Jsi hbitější a máš delší nohy.“
„Jenže JÁ mám zmrzlinu,“ namítl Bill a zamával s ní Tomovi před očima, než se do růžového kopečku znovu zakousl.
„Nemůžu dělat všechno sám!“ postěžoval si starší z nich.
„Neděláš, jsem tu přece s tebou.“
„Ale nic neděláš, klidně tu být ani nemusíš,“ řekl Tom uraženě.
„To bychom si nic neužili,“ usmál se Bill a šel se skrýt do vchodu domu vedle obchodu, kde měl Tom štípnout strunu. Klidně by ji mohl koupit, peníze měl, ale takhle to byla větší sranda.
„Byli jsme rebelové, dělali jsme různé blbosti, jen abychom dokázali, že zkrátka můžeme,“ prozradil jednou Tom v rozhovoru. Když se vracel do minulosti ke dni, kdy rozezvonil zvon, stály mu chlupy hrůzou. Tom se výšek bál, hrozně se bál. Tehdy mu srdce bušilo tak silně, že se mu zdálo, jako by bouchalo do zdi kostela skrz jeho hruď, zatímco šplhal nahoru. Bill se náramně bavil, strčil si kornout do pusy a zuby jej pevně přidržoval, aby mu nevypadl, když lezl na vysoko posazenou větev starého stromu. Tomovi to přišlo absurdní, stejně tak mohl vyšplhat i na kostel a on by si ušetřil všechno to pocení a závrať nebo co to bylo. A možná stačilo, aby Billovi ve všem nevyhověl…
„Kdo z vás dvou je kápo?“ zeptal se starší pán. Dvojčata seděla vedle sebe na jednom červeném křesle, protože bylo dost velké, aby se tam obě děti vešly. Bill si sedl do tureckého sedu a byl připravený odpovídat, zatímco Tom měl nohy spuštěné, chyběl mu velký kus, aby dosáhl na zem, usmíval se a užíval si to. Bylo to poprvé, kdy byli pozváni do televizní show, trému ale neměli, naopak byli upovídaní. Už stačili publiku říct 3 vtipy, zatímco odpověděli na všechny pánovy otázky.
„Já!“ odpověděl blonďáček rozhodně a přikývl si na to.
„Takže tě Tom poslouchá?“
„Jo!“
„Ale Tom je ten starší, neměl bys poslouchat ty jeho?“
„My jsme dvojčata, nikdo není starší,“ řekl Bill, jako by byl ten pán blázen a rozmáchl při tom ručkama.
„Ale ty jsi říkal, že jsi se narodil o 10 minut později.“
„Ano,“ souhlasil Bill.
„Takže Tom je starší.“
„Ne,“ zakroutil Bill hlavičkou. „Mně je 5!“ pro jistotu pánovi ukázal 5 malých prstů. „A Tomovi je taky 5! My byli spolu v bříšku!“
„Aha, teď už to chápu.“
Bylo to tak, když Bill něco řekl, Tom poslechl, alespoň dokud byly děti. Pak už i Tom zatoužil po autoritě, a tak se začali hádat. Hádali se o hračky, o sladkosti a později snad o všechno, přesto byli nerozluční.
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
"My byli spolu v bříšku!" Nejkrásnější věta z celého dílu 🙂
Jsem moc ráda, že se našel prostor pro Toma, i když jenom v těch flashbackách. Vůbec nejradši bych ale byla, kdyby se vrátil, prosté mi tam hodně chybí. Nemám sice ponětí, kde je a co dělá, ale předpokládám, že asi něco podobného jako Bill: buduje si vlastní život nezávisle na bráchovi. Což je na jednu stranu dobře, nemá smysl sedět doma a trápit se, ale na druhou stranu se bojím, aby se díky tomu moc neodcizili a neměli potom problém si k sobě zase najít cestu. Budou nakonec spolu, žejo? Doufám, že ano. A už proto doufám, že Bill na Coltona chuť mít nebude, tím by se všechno akorát zkomplikovalo. Ne že bych to Billovi nepřála, ale Tom je prostě Tom a přes to vlak nejede…
Jsem za Billa ráda, že se vzchopil, buduje si svůj život a neutápí se v depresích, ale na druhou stranu jsem i ráda, že má tyhle chvilky, kdy je mu smutno po Tomovi a vzpomíná, protože si o těch vzpomínkách můžeme alespoň přečíst i my 🙂
Snad se i Tom má dobře, ale věřím, že mu Bill chybí a doufám, že toho svého odchodu alespoň trošičku lituje…
Jsem zvědavá, jak Billovi půjde práce. Na druhou stranu to může brát jako dobrou zkušenost, která se mu v herectví hodí. Věřím, že tuhle činnost ještě na hřebíček nepověsil.
Těším se, že se brzy dozvíme, jak se má Tom. Přece jenom, pohled z jeho strany nám tu hodně chybí.
Díky, těším se na pokračování.
Som rada, že Bill dostal tú prácu a veľmi mu prajem, aby sa mu v nej darilo. Je pekné vidieť, že sa snaží žiť samostatne a neutápať sa v depresiách. No takisto potešia aj tie chvíľky, keď spomína na minulosť a to, čo s Tomom zažili. Dnes sa ukázalo, že boli pekné kvietka 😀
A dúfam, že aj Tom sa má dobre. I keď dobre… povedzme skôr prijateľne, keďže nie je s Billom 😀
Ďakujem za časť.
[3]: To se dozvite opravdu brzy 😀 Presneji pristi sobotu, pokud nebudu mit psaci krizi, zatim to vsak vypada spis naopak 😀 Ale kdovi. Jak se mi to povede kombinovat se skolou a praci. Snad zustaneme u pravidelne sobotni davky 😀
Je dobře že Bill začal mít zájem o dění kolem sebe a zajímalo by mě co je z Tomem.
Páči sa mi ako sa Bill pripravuje na prácu. To prestieranie pre osôb ma pobavila:)
Strašne krásne bol ten rozhovor o tom kto je starší:) je to dojímavé a keďže je Tom niekde preč, tak aj poriadne smutné. Ďakujem za kapitolu.