autor: SakuraUchihaHaruno13
Vyznej se mu, nebo ho nech už konečně jít. Nic mezitím neprožívej, jen se tím zbytečně zabíjíš.
Ani jsem netušil, jak rychle k tomu došlo a opět se to ztratilo v propadlišti dějin. Ani jsem se nenadál a dalších čtrnáct dní společně strávených s Tomem bylo přede mnou. Celou dobu jsem byl na rozpacích a netušil jsem, jak se bude náš vztah dál vyvíjet. Nedokázal jsem z jeho chování postřehnout nic, co by mi dalo jasně najevo, že by o vztah se mnou stál.
Oči měl pro někoho, kdo se neustále ochomýtal kolem a plkal neuvěřitelné hovadiny. Fredericka si nedala pokoj ani tentokrát, i když sama měla přítele a všichni to věděli.
Ač jsem se snažil vysondovat, jak to mezi nimi vypadá, nic konkrétního jsem se nedozvěděl. Všichni mi dokola opakovali, že ti dva spolu nic nemají, protože ona má přítele, ale po zkušenosti z minulého roku, kdy měla hned dva z tábora, jsem tomu odmítal věřit.
Ať už vezmu v potaz skutečnost, že jsme na začátku dostali přidělené chatičky a byli jsme rozdělení na holky a na kluky, což se pak samozřejmě mohlo porušit, a on byl společně s jedním svým kamarádem ubytovaný u ní v chatce, kde každou noc přespával, nebo k tomu připočtu fakt, že byli spolu viděni na každém kroku, nezdá se, že by byli jenom přátelé.
Hlavnímu vedoucímu to nevadilo, věděl o tom, ale nevyjadřoval se k tomu. Bylo to jejich rozhodnutí a věk na to měli, tak neviděl problém, proč tomu stavět meze.
Zlom ale nastal ve chvíli, kdy se jednou po poradě vyplížila vedoucí a praktikantka z chatky a společně šly do jedné chatky dětí, kde byli nejstarší kluci. Společně kouřili, ony tam na chvilku usnuly, pak zase dělaly bordel a byly přistiženy pravou rukou hlavního vedoucího. Následně se zavedlo pravidlo, že musí všichni spát na svých dříve stanovených chatkách, ale to nebylo všechno. Poté prohlásil, že když mají všichni po noční poradě tolik energie, můžeme poradu každou noc protáhnout klidně i do tří do rána.
Všichni ostatní jsme byli dost nakrknutí, protože se postupem času spánek stával vzácností a únava rostla s každým dnem. Děti otravovaly pořád s tím samým, stýskalo se jim, brečely a stěžovaly si na všechno možné. Poslouchat to bylo vážně o nervy, ale to jim člověk nemohl říct. Musel se pořád jenom šťastně usmívat a přikyvovat, popřípadě to vyřešit.
Hlavní vedoucí to pochopil a žádnou poradu nám neprotáhl, jenom pořád posílal nespokojené poznámky k těm dvěma, což jej ani po několika dnech neunavilo.
Tábor plynul podle programu, slunce pařilo jako šílené. Ani jednou nám nezapršelo ani se neochladilo. Museli jsme každou půlhodinu posílat děti do sprch, aby si namočily hlavy, kontrolovali jsme, jestli pijí a neustále jsme je napomínali, aby nosily čepice. Prcci to pochopili hned a dokázali to plnit, problém byl ale u těch starších, kteří si tu čepici nechtěli dát na hlavu už jenom z toho důvodu, že by vypadali směšně nebo by se jim zničil účes. Z těch jejich výmluv mi šla vždycky hlava kolem. Nestačilo, že jsme měli marodku plnou úpalů a úžehů, ti starší byli prostě tak zatvrzelí, že jsem je pak posílal za hlavním vedoucím, aby si o tom promluvili s ním, jelikož jeho jediného byli ochotní poslouchat.
Často jsme chodili do Německa na koupaliště, odkud se nám všichni vraceli lehce připálení, jelikož opět neposlechli a nenamazali se krémem na opalování.
Co se ale týče koupání, musím říct, že jsme si ho všichni užili, někteří možná míň, jelikož byli neustále topeni od starších kluků. Docela nechápu, co na tom viděli. Jenom mi tím pořádně rozházeli účes a pak se tomu smáli.
Topení praktikanta se stalo docela oblíbenou činností. Vlastně se rozjela hra: ‚Utopte si svého praktikanta!‘ Když jsem se jich ptal, proč zrovna já, řekli mi, že jsem evidentně nejlehčí a neumím se moc bránit, takže jsem dokonalá oběť. Zprvu jsem se snažil nějak krotit a zkoušel jsem je nějak kázeňsky uklidnit, ale nakonec jsem to vzdal a začal si to i vcelku užívat. Přece jenom to nebylo nic hororového a já dostál svého úkolu. Hlídal jsem děti, aby se navzájem neutopily.
Zajímavé bylo, že mě jeden ze starších kluků vzal do náruče a postupně mě zakláněl. Bavilo ho to tak moc, že to zopakoval třeba desetkrát po sobě. Po každém mém vynoření mi řekl část jeho dlouhého souvětí, dal mi kratičký prostor na nádech a pak mě znovu ponořil. Stačil jsem pochytit asi tohle: „Víš, Bille, já bych toho klidně nechal, ale tady je očividně vidět, jak moc se ti to líbí, a abych ti zpříjemnil tvoji práci, budu klidně dál pokračovat.“ Přidal jeden ze svých přidrzlých úsměvů a hodil mě k jinému klukovi, který mě chytil zezadu a začal mě topit taky. Nemůžu si vlastně na nic stěžovat, jelikož tohle topení bylo daleko příjemnější, než se jenom ohlížet po Tomovi a stále dokola vidět, jak blbne s Frederickou a na děti pěkně kašle.
Později jsem si našel krásné místečko ve stínu, kde jsem měl v plánu odpočívat po tak náročném topení, ale to za mnou zas začali všichni chodit s tím, jestli je nemůžu doprovodit na záchod nebo do krámku. Musel jsem se ujistit, že mají všichni eura a potom jsem s nimi vyrazil.
Stál jsem tam s nimi tu dlouhou frontu a přihlížel tomu, jak se jeden německej spratek začal navážet do jednoho z mých dětí. Snažil jsem se toho Němce uklidnit svojí plynulou němčinou, ale nedal si říct. Své nadávky a gesta si nenechal pro sebe, naopak se k tomu všemu snažil i prát.
Myslel jsem, že z tohohle budu mít malér, naštěstí mi ale pomohla obsluha baru, která mu řekla, že tady si tyhle věci dovolovat nemůže a poslala ho pryč. Nehnul se z místa, dokud si pro něj nepřišel otec, který se snažil zjistit, o co šlo. Kupodivu mu došlo, že jeho synáček byl viníkem, ale jediné, co následovalo, byla jenom přednáška, kterou očividně ten spratek ani nevnímal. Takže jsem předpokládal, že k podobnému incidentu možná ještě dojde.
Vrátil jsem se s nimi zpátky a už mě další menší holky táhly zase do vody. Šel jsem s nimi, házel jsem si s míčem a hlídal je na klouzačce do té doby, než mě jeden ze starších kluků-Georg chytil za ruce, spojil je přede mnou, a když jsem si je přitiskl k hrudi, stáhl je pod vodu, čímž vzal s sebou i celé moje tělo. Odmítal si dát pokoj a dal se mnou další topení na deset pokusů, přičemž se jenom potutelně usmíval. Očividně si ten okamžik užíval. Nechal jsem ho, nejspíš pro něj bylo důležité vědomí, že si může topit praktikanta.
Problém nastal ve chvíli, kdy to zpozorovaly holky a začaly mě naoko zachraňovat jenom proto, aby se taky náhodou dostaly do jeho spárů. Nechal jsem je a z větší dálky jsem to kontroloval, jestli se jedna z nich skutečně netopí.
V tu chvíli jsem tak úplně nedával pozor, čímž jsem se stal dokonalým cílem, jehož se nehodlal vzdát Andy.
Zkusím to zkrátit…
Minulý rok jsem si s Andym začal jenom proto, že mě ovládl chtíč a on byl prostě při ruce. Nebránil se a všechno se zdálo být v pořádku. Neustále jsem ho kousal do krku, což si evidentně užíval. Líbali jsme se za chatkou, v noci jsem ho chodil navštěvovat, když jsem měl hlídku, protože jejich chatka dělala bordel.
Upozorňuji ale na fakt, že jsme spolu nikdy nechodili. Počítal jsem s tím, že mu dojde, že je to jenom jednorázová známost, ale nějak to asi nestačil pochytit.
Po táboře jsme si psali docela sexistické maily, což rozpalovalo nás oba, ale jakmile nastal školní rok, přestali jsme si psát úplně. Pak se mi jednou ozval s tím, že mi děkuje za všechno, co jsme společně měli, a že si teď našel jednu dívku, kterou popsal jako lásku svého života. Takové romantické setkání na autobusové zastávce, které samozřejmě do dalšího tábora nevydrželo, jak jsem předpokládal.
Začal pak za mnou chodit a ptal se mě na minulý rok, popravdě jsem mu řekl, že pro mě byl jen jednorázový, což ho evidentně dost zklamalo. Říkal mi, že mě skutečně miloval a že jsem ho podrazil, ale já jsem původně počítal s tím, že o tom ví a jde do toho dobrovolně.
I teď, když mě zezadu chytil za pas a hodil mě do vody, si neodpustil svou obvyklou poznámku o tom, jak moc mě miloval.
Nebyl jsem takový zmetek, aby mě netrápilo svědomí, přiznávám, že to ode mě nebylo úplně fér, omluvil jsem se mu, ale to nebylo dost. Netušil jsem ani, co chce dál. Jestli mě chtěl zpátky, mohl mi to jasně říct, ale dělal všechno pro to, aby to tak nevypadalo. Postupně mi ukazoval dívky z tábora a říkal, že dneska chodí s touhle, zítra ji vymění za tuhle, pak přijde na řadu tamta… takhle pokračoval, až nakonec řekl, že na mě se nejspíš už nedostane. Podobně to bylo i během diskoték, vyjmenoval mi, komu všemu už ploužák slíbil a řekl, že na mě dojde pouze v případě, že bude dostatek pomalých písniček. Na to jsem se mu mohl ale vybodnout a vyhlídl jsem si někoho jiného na ploužáky.
Georg se zdál být docela stydlivý a moc se mu do toho nechtělo, ale jako praktikant jsem měl svoje páky, mohl jsem mu to nakázat nebo ho i vydírat, že když nepůjde teď se mnou, další diskotéku prospí na chatce. Nebylo to ode mě vůbec hezké, ale pochopil, že nemá na výběr, což byl taky účel. Mohl mi samozřejmě odseknout, že se na to všechno může vybodnout, ale nejspíš mu došlo, že by byl na chatce bez kluků sám a ukousal by se nudou.
Samozřejmě jsem nemohl odmítnout dívky, které se osmělily, aby mě pozvaly. Jako praktikant jsem měl jistou povinnost jim vyhovět, takže jsem několik ploužáků přetrpěl s naivními třináctkami, které si očividně dělaly nějaké naděje. Nezapomněl jsem přitom sledovat Toma, jak se tiskne k Frederice a něco jí šeptá do ucha.
Měl jsem taky možnost si všimnout, jak se k sobě chovali v autobuse, když jsme jeli zpátky z koupaliště. Všechny děti jsme usadily. Kolem devadesáti dětí se nám podařilo nacpat do autobusu se 42 místy tak, aby všechny seděly. My ostatní jsme museli buď stát, nebo sedět na zemi.
Stál jsem opřený o jednu stěnu autobusu a pokradmu jsem za slunečními brýlemi sledoval ty dva. Seděli na zemi naproti sobě, ona měla pokrčené nohy tak, že se její kotníky dotýkaly jeho boků. Pak se zvedla, aby mu ukázala něco na mobilu, čímž se k němu dostala tak nebezpečně blízko.
Všichni mi stále opakovali, že ti dva spolu nechodí, i když jsem je přistihl společně v posteli. Můj oddíl měl zrovna službu, což mimo jiné zahrnovalo i povinnost budit ostatní vedoucí a praktikanty, tak jak si napíšou a kdy si napíšou. Byli na mě docela hodní, chtěli, abych společně se svojí vedoucí zazpíval a zatancoval Martyho cirkus.
V ničem nebyl problém, přišel jsem na čas a viděl jsem, že jsou už vzhůru, aby si budíček plně vychutnali. Další věc, které jsem si nemohl nevšimnout, byl holý fakt, že on měl na sobě jenom boxerky, které po mém příchodu schoval po deku, jíž s ní sdílel. Jenže jak ji přetáhl přes sebe, odhalil tak její tělíčko oděné ve spodním prádle a krátkém tričku.
Tohle jsem přešel bez poznámky a počkal, až přijde moje vedoucí, abychom mohli začít s tímhle slíbeným budíčkem, který se nám i docela povedl. Pak jsme měli někoho budit kouzelně, kdy jsem si dal záležet a vymyslel jsem si i svojí zaklínací formuli a sehnal jsem si hnědou tužku jako hůlku z Harry Pottera. Dál bylo překvapení, což jsem pojal tematicky. Byli jsme přece upíři, takže pořádný kousanec do krku naladí na celý den.
Zbytek jsem probudil později, vynesl jsem koše, uklidil štáb po poradě, sepsal jídelníček a tak dále. Povedlo se mi taky spatřit dívku, jak sedí hlavnímu vedoucímu na klíně a vysvětluje mu, proč se jí stýská. Bylo ještě před budíčkem dětí a ona byla už vzhůru a horlivě vyprávěla. Na jednu stranu jsem byl ale rád, jelikož ode mě chtěl hlavní vedoucí vzbudit stylem ‚dvanáctiletá dívka loudí francouzský polibek‘ k čemuž tedy díky ní nedošlo, jelikož to protáhla do doby, kdy měl být vzbuzen, takže si nestihl vlézt do postele a alespoň předstírat, že spí.
Následující večer se během porady stalo něco, co ani jeden z nás nečekal. Přiběhl jeden kluk s tím, že je astmatik a že se mu nějak blbě dýchá. Zdravuška si ho odvedla a zajela s ním do nemocnice a my mysleli, že už bude pokoj, ale ani na dvě minuty na to se před štábem objevil policista, který nám oznámil, že na Zlodějské cestě, což je cesta vedoucí kolem tábora, došlo k přepadení. Nějaký silný mladík okradl dalšího a nejspíš se tu ještě potuluje.
Hlavní vedoucí určil, že se po dvou hodinách a půl budou střídat ti nejstarší kluci v hlídání tábora, aby se tu náhodou něco nestalo.
„Já ale nechápu, jak se něco takového může stát,“ začala nechápavě Fredericka.
„Tady jsi na severu Čech,“ upozornil jí hlavní vedoucí. Ona sama byla ze západu a on z okolí Prahy.
„Jo,“ vložil se do debaty Tom, „tady jsi u nás na severu, tohle je tu docela běžný,“ přidal se.
„Nemyslím si ale, že by měl v plánu v tom pokračovat. Jednorázová akce a pak konec, to je taky typický vzorec, nemám pravdu?“ obrátil se na něj hlavní vedoucí.
„Jasně,“ přitakal Tom. „Pak se většinou neví, kdo to byl.“
„Ale pro jistotu tu budou ty hlídky celou noc. Já si vezmu poslední dvě a půl hodiny před budíčkem, moje pravá ruka to vezme přede mnou. Vy budete mít hlídky odteď až do rána tak, jak jsem vás určil, je vám to jasné?“ Teď ani nešlo odporovat.
Nejspíš jsem byl jediný kluk, který z toho vyvázl tak, že hlídat nemusel.
„A ještě něco,“ zastavil odcházejícího Toma, který měl mít první hlídku, „nepřeji si, aby se tohle dostalo mezi děti,“ všechny nás probodl ostrým pohledem, aby svým slovům dodal na rázu. „Nepotřebujeme, aby se nám tu vyděsily a psaly domů, že se nám tu potlouká nějaký vrah, kterého z něj udělají, i když zatím nikoho nezabil.“
„Zatím.“ Nebylo jasné, kdo to vyslovil, ale leželo to mezi námi jako kostky hozené osudem. Všichni jenom čekali, kdy to dojde naplnění.
Holky začaly po poradě částečně zmatkovat a začaly hned s tím, že neusnout samy, čímž tak nenápadně vybízely kluky, aby se o ně postarali. Tom byl stejně u holek už zabydlený, takže tam nebyl problém.
Po poradě jsem se šel v klidu vysprchovat, dodělal jsem si vše potřebné a pak jsem ještě chvilku bloudil po táboře, abych se nadýchal krásného nočního vzduchu. Chodil jsem od jedné lampy ke druhé a tak nenápadně jsem pozoroval okolí. Pak se ozval tlumený výkřik jedné z holek a ke mně se později doneslo, že mezi stromy kolem tábora zahlédly záblesk světla odrážejícího se od nože. Naivky… Strach jsem začal pociťovat až v okamžiku, kdy kolem tábora projelo auto. Vzpomněl jsem si, jak mezi řečí hlavní vedoucí zmínil, že kdybychom zahlédli auto, které se až nebezpečně přibližuje k bráně tábora, máme tam jít jako skupina, aby případného útočníka náš počet odradil.
Byl jsem zrovna poblíž brány, když jsem zahlédl, jak se auto přibližuje k bráně. Za sebou jsem měl jenom párek vyděšených holek, které napadlo vzít si do rukou kameny a jít mu vstříc. Uznal jsem, že větší kameny ze štěrkové cesty by mohly být dobru zbraní, proto jsem následoval jejich příklad, a samozřejmě jako kluk jsem musel jít první. Ony šly za mnou tak, aby byl znatelný náš větší počet.
Dech se mi zrychloval každým okamžikem, kdy jsem se blížil k bráně, za níž se nacházelo auto, které právě zastavovalo. V rukou jsem křečovitě svíral kameny a přemítal jsem nad tím, kam bych měl správně mířit, přitom jsem ale stále pokračoval blíž a blíž k bráně. Holky si jen několik kroků za mnou šeptaly, jak je tohle děsivé.
Auto plně zastavilo, vypnula se světla a dveře se začaly pomalu otevírat. Už už jsem se napřahoval, že po vystupujícím hodím kámen, když se za mnou ozvalo: „To je zdravotnice!“
Kameny jsem zahanbeně hodil na zem a přistoupil jsem k ní blíž.
„Copak to tu je?“ chtěl vědět se smíchem. „Uvítací výbor?“
Netrvalo moc dlouho a hned věděla, co všechno se tu stalo. Nebyla nijak moc vyděšená, ale optala se, jestli bude tábor nějak hlídaný, na což jsme jí okamžitě kladně odpověděli.
„Toho kluka si tam na chvíli nechají,“ sdělila nám. „Chtějí na něm ještě něco pozorovat, i když si nejsem jistá, co přesně,“ pokrčila rameny. „Neměl to nijak vážné, ale tak pro jistotu jsem jim ho tam nechala.“
Večer i noc proběhly v klidu a nic dalšího se díkybohu nestalo.
Ráno jsme se zase všichni sešli před štábem a hlavní vedoucí nám řekl, že tentokrát ty hlídky necháme být, že to bylo jenom kvůli jistotě.
Odpoledne jsem dohlížel na holky, jak kroutí obručemi kolem svých útlých těl, a snažil jsem se ignorovat svádivé kroucení boků, které se pokoušela předvádět jedna patnáctiletá holka. Nejradši bych si na sebe nalepil ceduli, že o holky zájem nemám, ale to bych byl vystaven dost nepříjemným otázkám, proto jsem to radši nechal být.
Ve chvíli mého přemýšlení nad tím, co to máme dneska k večeři, a jestli budu schopný to pozřít nebo ne, jsem na svém pase ucítil čísi ruce. Ty ruce s dlouhými prsty, které v červnu objímaly můj penis, bych poznal snad všude.
Během vteřiny jsem byl vyzdvihnut do výšky, přičemž jsem uslyšel zdrchaný a unavený vzdech, po němž následovalo postavení mé osoby zpátky na zem.
„Ale no tak,“ posteskl jsem si. „Přece nejsem tak těžký.“
„To ne, ale já jsem unavený,“ přiznal dredáč, který mi prvně po několika dnech věnoval pozornost.
„A z čeho? Cos dělal v noci?“ vyletěla ze mě první otázka, která mě napadla.
„Hlídal tábor, třeba?“ Jízlivost a ironie v jeho hlasu byla tak znatelná, že jsem se neopovážil říct cokoli dalšího. Udělal jsem ze sebe blba, který neví o těch hlídkách, protože sám nehlídal.
A přesně takhle vypadaly další naše rozhovory. Byl jsem za totálního idiota, takže jsme se nezmohli na víc než pár slov.
Další dokonalou ukázkou našeho rozhovoru byla potřeba mého týmu opálit vlajku na okrajích, aby to vypadalo lépe a my zakryli místa, která jsme nestihli ničím nabarvit. Koho jiného jsem měl požádat než zarytého kuřáka? Jasně, že jsem šel za Tomem, který mě zavedl k sobě do chatky, kde jsme se schovali v koupelně, on vytáhl svůj zapalovač a já mu ukazoval, kde je potřeba to opálit.
Chvíli jsem mlčky držel vlajku a jenom jsem sledoval, jak se dokáže vypořádat s lehkým doutnáním i maličkým ohněm.
„Jak vidím, už s tím máš zkušenosti,“ prohodil jsem.
„Jo,“ přitakal. „Pálím dost.“
„I sebe?“ Horší dotaz mě vážně nepadnout nemohl.
„Jo, i sebe,“ odvětil a pak mezi námi nastalo další dlouhé ticho, které jsem nakonec prolomil suchým ‚děkuji‘ a odešel jsem.
Trochu uvolněnější atmosféra nastala v okamžiku, kdy jsme jednou po poradě zůstali a dali jsme si se zdravotnicemi alkohol. Tomův kamarád byl okamžitě nalitej, což mi připomnělo sraz, takže jsem jenom čekal, kdy se nalije Tom. Ten se samozřejmě nalil, ale pořád u něj byla ona, takže nebyla možnost si něco začít. Od štábu jsme se přesunuli směrem k jídelně, abychom narušili spánek dětí, a tam jsme otevřeli další vína – bílé a červené. Pak se k nám dostala i vodka a nakonec i skotská. Vydržel jsem asi do tří do rána, kdy jsem stále udržoval konverzaci se svojí vedoucí. Jak ale čas plynul, ostatní chtěli hrát hry. Seskládali jsme se do kruhu a posílali jsme se polibky na rty. V tu chvíli jsem litoval své špatné pozice, kdy jsem byl mezi svojí vedoucí a jednou zdravuškou, místo toho, abych chytil flek vedle Toma.
Polibky byly takové zahřívání, postupně jsme si začali dokolečka foukat do pupíku, což už někdo podstupovat nechtěl, ale stejně byl přinucen. Nevyšší level, který opět zvládli všichni, kdo byli přítomni, spočíval v kousání do zadku. Tohle už bylo docela nepříjemné a objevovaly se už i nadávky na to, kdo tuhle hovadinu vymyslel. Nebránil jsem se ničemu, měl jsem upito sice jenom kousek, ale nechtěl jsem trhat partu, proto jsem zůstal, ale další alkohol jsem si už ústům nepřiložil.
Někdo následně zavedl pravidlo, že ten, kdo půjde spát, dá pusu na dobrou noc všem v kruhu. Nešlo o žádné pusinky na tvář, ale na rty, jak to bylo dřív do kruhu. Hezky jsem čekal a přemítal jsem nad tím, jestli mám jít spát teď a políbit Toma, nebo jestli mám počkat, až půjde spát on. Ještě než jsem se stihl rozhodnout, se postavil a začal obcházet celý kroužek, přičemž každému popřál dobrou noc a lípl mu pusu na rty. Vyčkal jsem na svou příležitost a nechal jsem se od něj lehce políbit, ale přišlo mi to tak odfláknuté, že jsem si ho chytil při odchodu a natáhl se ještě pro druhou, abych měl skutečnou dobrou noc a sladké sny. Nebyl jsem tak naivní a nečekal jsem, že Tom půjde hned spát. Nikdy to nedělal, místo toho se s holkama z chatky díval na film.
Následně jsem byl svědkem rozcvičky a jakéhosi cvičení, které předváděly naše opilé dívky, a to pro mě bylo jasné znamení, že už je čas spát. Políbil jsem zbytek toho kroužku, který už nečítal tolik lidí jako na začátku, a šel jsem spát. Ani jsem se nepřevlékl, zuby jsem si taky nečistil, jelikož jsem předpokládal, že chuť alkoholu a zubní pasty není to pravé ořechové. Když už jsme u toho, co chutná a nechutná, po jedné z porad nám zbyl okurkový salát, který jsme si rozlili do plastových kelímků a pili jsme ho, jelikož jsme neměli nic z příboru po ruce. Průběžně jsme to prokládali kostičkami čokolády a taky nechutnými levnými wasabi kuličkami, které samy o sobě chutnaly jako zvratky. Pro zlepšení chuti jsme ale měli po ruce Piňakoladu, takže jsme to nějak přežili.
Další zážitek, který mi naskytl, byl tak trochu nepříjemný. Na mojí chatce jsme měli Evžena a Bonifáce, což byli pavouci, kteří nám tam lezli. Nebyli to ale nějací prťaví pavoučci, byli velcí a ty jejich tlusté nožičky… fuj. Přiznám se i bez mučení, že jsem zarytý arachnofobik, takže jsem se mohl zbláznit pokaždé, když jsem je viděl. Můj spolubydlící se jednoho snažil zabít, jenže mu utekl do škvíry v rohu. Bylo by to ještě v pohodě, kdyby ta škvíra nesousedila právě s mojí postelí. Takže jsem celou noc spal na posteli spolubydlícího, který si ji se mnou ochotně vyměnil. Druhou noc se ale přišlo na to, že byl další nad postelí, na níž jsem tu noc spal, a když se po něm hodila bačkora, spadl do postele a pak už se nenašel, takže jsem odmítal spát i tam. Druhý spolubydlící přetrpěl můj nápad a dovolil mi spát přes noc u něj v posteli. Podobně by to pokračovalo snad i dál, kdybych jednou v noci před poradou nenašel dalšího na stropě a nezavolal si na něj Gustava, který ho postříkal svojí voňavkou a pak ho zabil. V tu chvíli jsem byl ale stejně vyklepaný a věděl jsem, že tu jsou další, které jsme ještě nezabili. Odvedl mě k lavičce, kde seděl Tom, který hrál na mobilu a naoko hlídal klid v okolních chatkách.
„Já už tam spát nemůžu!“ řekl jsem. „Je jich tam moc, já se bojím!“ zněl jsem jako malá ukňučená holka, ale nemohl jsem si pomoct. „Klidně bude spát venku na lavičce, ale ne tam!“
„Ale prosím tě,“ ozval se Tom tím svým ledově klidným hlasem. V ruce měl zapálenou cigaretu a strčil mi ji k obličeji. „Uklidni se a dej si,“ nabádal mě tiše. „Věř mi, bude ti líp,“ pokračoval a jemně odklepal popel. Trochu popotáhl a dal ho zase ke mně, abych zkusil svoje první cigáro v životě.
„Ne,“ odmítl jsem. „nemůžu.“ Bránil jsem se. Nikdy v životě jsem to nedělal, tak dlouho jsem se držel v kuřáckém světě jako nekuřák, tak proč teď?
„Ale nedělej scény jako panička,“ ozval se někdo zezadu. „Tvoji rodiče jsou kuřáci, tak dokaž, že patříš do rodiny a kuř!“
„Jo Bille, dej si,“ nabádal mě Gustav, který mi ještě před chvílí zabíjel pavouka. „Alespoň to zkus. Nikdo po tobě nechce, abys kouřil, jen si trochu ulev.“
„Pojď a kuř, kuř, ty děvko!“ ozvalo se spíš pro odlehčení atmosféry než pro mé skutečně uražení.
Podobné řeči následovaly celou dobu, takže jsem vlastně neměl ani jinou možnost. Navíc představa toho, že tu cigaretu ještě před chvílí objímaly Tomovy rty, byla až moc lákavá.
10. 8. 2015 ve 21: 53 jsem to prvně zkusil.
Nejdřív jsem nebyl schopný to vtáhnout do plic, takže velká část přišla na zmar, ale Tom mi ochotně ukázal, jak na to. Bylo to zase po dlouhé době, co mi věnoval nějakou pozornost. Tak proč ne?
„Nevím, co na tom všichni máte,“ řekl jsem, když jsem dokouřil. Trochu se mi motala hlava, lehce jsem si zakašlal, ale nebylo to nic hrozného.
„To uvidíš,“ poznamenali všichni kuřáci sborově.
„Fakt nevím,“ trval jsem si na svém. Kámoš proto obětoval jedno své mentolové, aby mi ukázal, že mi to může chutnat, navíc mi Gustav slíbil borůvkový. Řekl bych, že takhle zaopatření nikdo jiný nebyl. Mezi sebou kšeftovali jenom velice neradi. Zjistil jsem, že nekuřákovi dá cigaretu snad každý, kuřákovi ne.
Dokouřil jsem a pěkně se mi motala hlava. Zvedli jsme se a šli jsme na poradu, přičemž mi Gustav řekl, že to, co mi Tom dal, byl sedmičková Viceroyka, z čehož jsem teda moc nepochopil, jestli to bylo silné nebo slabé. Řekl, že silné, tak jsem mu věřil. Stejně by to bylo jedno a pavouci byli už mimo mě, ani jsem si na ně nevzpomněl.
Na poradě jsme probírali zítřejší celodenní výlet. V poznámkách jsem měl snídani a večeři, ale oběd jsem tam neměl, proto jsem se po skončení porady, kdy ještě všichni seděli na svých místech, zeptal, jestli je oběd nějak posunutý.
V tu chvíli se ozval výbuch smíchu a nechápavé pohledy se upřely mít směrem.
„Jsi v pohodě, třeba?“ ozval se Tom, který z toho měl taky srandu, „Nechceš třeba ještě jedno?“ zasmál se. Užívání slova třeba v každé jeho větě mi teď začalo lézt na nervy.
„Co je?“ nechápal jsem a otočil jsem se na hlavního vedoucího.
„Tak ještě jednou,“ povzdechl si naoko unaveně, sám se taky smál, „zítra je celodenní výlet, všichni máte balíčky s řízkem na cestu…“
„Ajo,“ došlo mi. Bože já jsem ale pitomec.
„Ale jestli chceš,“ nabídl se hlavní pouštěč melodií, „klidně ti zahraju šopák,“ zasmál se. Ta písnička se používala, když jsme potřebovali děti svolat na jídlo.
„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny. „V kolik to bude?“
Všichni jsme šli ven, kde se konalo hromadné kouření cigaret. Se zdravotnicí jsem si dal jedno napůl, pak jsem měl práska od Toma. K tomu mi řekl jediné: „Je to tvoje volba, já tě do ničeho nenutil, jasný?“
Druhá zdravotnice nad tím jen kroutila hlavou a říkala mi, že se pozvracím. Dala mi kýbl a řekla, abych se teď najedl a zaměstnal žaludek něčím jiným. Gustav se nabídl, že má čokoládu a že můžu spát u něj i s tím kýblem.
Okamžitě jsem souhlasil, jelikož to znamenalo, že nebudu v pavoučích spárech a navíc dostanu čokoládičku!
Ještě jsem se vysprchoval, vzal jsem si deku a polštář a nastěhoval se ke Gustavovi i se svým kýblem.
Snažil jsem se spát, ale měl jsem moc živé sny. Viděl jsem před svýma očima postavu, která se snad jen zdánlivě podobala Tomovi. Ta postava se ke mně shýbla a chtěla mě políbit. Sám jsem se nastavil polibku, než mi došlo, že je to jenom výplod mojí mysli. Ještě několik minut jsem se trápil svými živými představami, než jsem uslyšel, jak se do pokoje dostává Gustav. Myslel si, že spím, tak se snažil být potichu.
„Nemusíš se tak snažit,“ zahlaholil jsem, „jsem vzhůru.“
„Nespíš?“ nechápal.
„Mám moc živý sny,“ nadhodil jsem.
„Asi máš už pěkně zkouřenej mozek,“ utahoval si ze mě.
„Možná,“ přitakal jsem. „Máš tu čokoládu?“ zeptal jsem se bez obalu a počkal si, až vytáhl něco ze skříně.
„Dáš si Oreo nebo Tucky?“ zeptal se.
„Tucky jsem ještě neměl,“ odvětil jsem.
„Tak jo,“ souhlasil a vlezl si se mnou do postele. Rozsvítili jsme baterku a jedli jsme tuckovou čokoládu. Teda spíš jsem ji jedl jenom já, Gustav jen přihlížel tomu, jak mizí.
Mezi námi se rozvinula konverzace, která pokračovala až do půl třetí do rána. Gustav měl za sebou nešťastný vztah a já se mu přiznal se všemi svými vztahy, s Andym, Tomem i dalšími. Bylo to tak uvolňující a příjemné. Na druhou stranu jsem ale cítil jistou ironii. Něco podobného jsem si představoval s Tomem, místo toho jsem měl vedle sebe Gustava, který mi řekl, že Tom dobře ví o jejím příteli a nečekal by na ni. Prý o ni ani nestojí.
„Jestli ho ale chceš, tak za ním jdi,“ nabádal mě. „Řekni mu to, vyznej se mu, nebo ho nech už konečně jít. Nic mezitím neprožívej, jen se tím zbytečně zabíjíš.“ Jeho slova měla něco do sebe. Přece jenom jsem chtěl z toho být venku, ne vně nerozhodnosti. Gustav byl tak strašně hodný a pozorný kluk, kterého jsem si neskutečně vážil. Nejradši bych vyškrábal oči holce, která si s ním dva týdny hrála na vztah a pak mu řekla, že jenom doufala, že se zamiluje, což se nestalo, takže to ukončila. Zašli jsme společně ještě na další cígo, a tak nějak se stalo, že jsem měl na poprvé v sobě čtyři.
Následující ráno jsme se zase sešli před štábem, abychom si připomněli program. Tom už tam byl a kouřil. Stoupl jsem si vedle něj, popřál jsem všem dobré ráno a podíval se na něj. Tak nějak zvláštně se na mě usmál a nabídl mi. Odmítl jsem, protože v kruhu bylo pár menšinových nekuřáků, mezi něž jsem taky patřil. Odpoledne jsem si ho vyhledal a požádal jsem ho o další. Nebylo to kvůli tomu, že bych to potřeboval, byla to jen záminka k rozhovoru.
„Jsem na sebe hrdý,“ sdělil mi, když jedno vytahoval z krabičky. „Přiměl jsem zarytého nekuřáka kouřit.“
Jenom jsem se pousmál. „Půjdeš se mnou?“
„Ne, teď jsem byl,“ odvětil. „Ale je to tvoje volba, jasný?“ zopakoval svá slova. „Jestli do toho spadneš…“ v hlase měl tón prozrazující smích.
„Nespadnu,“ odvětil jsem sebevědomě.
„Víš, kolik před tebou to řeklo?“ odfrkl si a otočil se, když uslyšel dívčí hlas, který nepatřil nikomu jinému než Frederice.
„Tak zatím,“ řekl jsem a šel na jediné povolené kuřácké místo v táboře, o němž věděli vedoucí, prágoši a děti kuřáci, kteří byli za hlavním vedoucím, přiznali se k tomu a požádali ho o to, aby tu mohli kouřit.
Později jsem dostal to slíbené borůvkové, které mi i docela chutnalo. Večer jsme zase seděli na lavičce a začalo se to znovu řešit. Gustav řekl, že už mi nedá. Tom vzápětí hodil jedno přede mě na stůl, podíval se mi do očí a zase řekl: „Je to tvoje volba.“ Po chvíli dodal. „Víc by ses ale hodil k sobě do rodiny.“ Poslal mi i zapalovač. Celou dobu jsem jím pod stolem škrtal a přemýšlel jsem nad tím, jestli to mám skutečně udělat nebo ne. Víc bych se hodil k sobě do rodiny? To má být vydírání? O chvilku později jsem mu to obojí vrátil.
„Dobře děláš,“ usmál se a vzal si to zpět. On mě pochválil! Tom mě skutečně pochválil! Byl jsem tak děsně šťastný.
Pak ale přišla moje hlídka. Chatička číslo jedenáct dělala bordel jako vždy. Byli to starší kluci, takže s tím prakticky nešlo moc dělat, ale pomohli mi. Požádal jsem je, jestli náhodou někdo nemá, a jeden z nich, takový hrozný čahoun, mi řekl, že má ručně balený. Chtěl jsem to zkusit, tak jsme šli. Vzal i oheň a za chatkou jsme si zapálili.
Přistihl nás další kuřácký prágoš, který si dal s námi a řekl nám, že to škrtání je vidět na dálku, ale že na nás nikdo nepřišel.
Když jsme měli dokouřeno, poděkoval jsem a vrátil se ke štábu, kde na mě čekal spolubydlící s tím, že mají dnes padat hvězdy. Došel pro deku, pak jsme si lehli na zem a sledovali oblohu, kterou zakrýval jeden velký mrak, takže jsme z toho měli velký kulový. Skoro jsem tam usínal, pak se ale kámoš zasmál a já otevřel oči. Nad námi se někdo skláněl. Hned jsem nepoznal, kdo to je. Teprve po několika sekundách a jeho smíchu jsem poznal Toma.
„Dáš si práska?“ nabídl mi a podal mi cigaretu. Bez problému jsem přijal a několikrát silně popotáhl. Od něj cokoli.
Následující ráno měl budit právě on. V ten den jsem zjistil, jaký je rozdíl mezi pusinkou a polibkem a nebyl jsem z toho moc odvařený. Napsal jsem si, že chci, aby mě vzbudil jemně, pusinkou a aby bylo cítit, že kouřil. Nedokázal jsem se vzdát té slasti, kterou mi přinášela jeho vůně smíšená s cigaretovým kouřem. Ať jsem kouřil nebo ne, tohle byla moje jistota, moje zázemí.
Ráno jsem se probudil ještě před budíčkem, jelikož jsem byl netrpělivý, jak se s tím popere. Těšil jsem se tak moc, že jsem nemohl od pěti ráno znovu usnout. Jenom jsem si dokola přehrával možnosti, jak by se to mohlo odehrát.
Spal jsem na horní palandě, což pro něj mohlo být trochu komplikovanější, ale věřil jsem, že se s tím nějak popere.
Ještě před tím, než přišel, jsem si pořádně vyčistil zuby a natřel jsem si rty jelením lojem, aby byly o něco jemnější, až se naše rty znovu setkají.
Ráno přišel, stoupl si na spodní postel, ani se neobtěžoval šplhat ke mně nahoru, rychle mi lípl pusu na tvář a dýchl na mě, aby tak splnil vše, o co jsem si napsal.
Byl jsem zklamaný, ale stěžovat jsem si nemohl, splnil, co jsem napsal. Jen byl očividně dost vyčůraný.
Zbytek se tak nějak semlel, takže jsem seděl na lavičce pro kuřáky, která se nacházela v nepřístupnosti dětských očí a kouřil jsem svoje symbolicky poslední cigárko s Gustavem. Moc dobře jsem si uvědomoval, že mám před sebou ještě poslední tři hodiny a pak tento krásný letní sen skončí. Rozplyne se jako mlha nad ránem a zbyde z něj jenom vzpomínka, která nikdy tělo nenaplní přesně takovými pocity, jaké jsem prožíval.
Lehké motání hlavy, téměř neznatelný třas kolen, v hlavě úplně vymeteno a v srdci mír.
Celý život jsem říkal, jak je to špatné a pak jsem tam sedával s těmi kuřáky. Za čtyři dny to bylo dohromady čtrnáct cigaret, které jsem vyprosil od ostatních. Největším mým sponzorem byl Dachs, který si balil sám. Byl to ten čahoun z jedenáctky, který si se mnou zatancoval i můj poslední ploužák.
Slíbil jsem, že je to moje poslední, týden a půl po táboře jsem to však zkazil. Dal jsem si tři se svými kamarády, silnými kuřáky. A stále se ještě opovažuji světu tvrdit, že nejsem kuřák, což bych nyní přirovnal k tomu, že stále miluji Toma.
Otevřely se mi oči, alespoň na okamžik jsem skutečně prozřel. Nechám ho jít, a když se vrátí, přijmu to s hrdostí, ne s neukojitelnou touhou. Když se nevrátí, osud mi do karet přihraje někoho jiného, možná i lepšího.
Tak sbohem ty, kterýs mi tolik pomotal hlavu. Měj se hezky, mládenče, kvůli kterému jsem se vzdal své zaryté rozhodnosti o tom, že si cigaretu v životě nepřiložím k ústům. Odpluj, vrať se, vzpomínej, nebo zapomeň, člověče záhadný, avšak tak důležitý.
Sbohem, lásko. Snad jiný díru v mých prsou po tobě vyplní, snad zázrak se přihodí, snad zapomeneme oba.
Nechť se vzpomínky na naše nikotinové polibky rozplynou jako dým z cigaret, jenž právě vydechuji.
A nikdy se už nevrátí.
autor: SakuroUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Myslela jsem že se Tom změní ale povídka byla moc hezký napsaná.
Priznám sa, že v pokračovanie som veľmi nedúfala a keď sa tu objavilo… tak som chcela, aby to aspoň skončilo šťastne a ono figu borovú 😀
Bill si len okrem závislosti na Tomovi odniesol z tábora ďalší zlozvyk, ku ktorému ho priviedol Tom. Hádam sa mu raz konečne podarí od Toma odpútať, lebo mám pocit, že toto by fakt nikam neviedlo.
A Tom – toho som nechápala 😀 Občas prejavoval o Billa záujem a potom sa stále obšmietal okolo tej baby, aj keď všetci vraveli, že s ňou nič nemá a že vraj on v tom vzťahu tiež nevidí budúcnosť. Ale aj tak bol stále s ňou…
No nevadí, ďakujem za poviedku 🙂
Nějaká happy end jsem od povídky rozhodně nečekala, ale i tak jsem asi v hloubi duše trošku doufala, že bych se jej mohla dočkat. Nestalo se. Je mi to sice trochu líto, ale tím, že jsem s tím počítala, to naštěstí nebylo tak těžké to přijmout. Takhle to v životě chodí, jen je mi to jednoduše líto, když vím, že Tom a Bill k sobě jednoduše patří a tečka! 😀
I tak moc děkuji za povídku! 🙂
Dneska jsem tu povídku dodatečně dočetla a… teda. Byla vážně dobrá, hezky napsaná, ale ten konec… uznávám, že to k tomuhle spělo, ale i tak mě mrzí, že se Tom nezměnil a nejsou spolu. A že jediný, co Billovi dal, je závislost na cigárech…
Tom bol celý čas divný. Ani mi nevadilo, že s Billom nie je. A veľmi ma mrzí, že Billa naučil fajčiť.
Ta povídka byla moc hezká. Taková hořkosladká… Konec jsem tak nějak očekávala, podvědomě. Jak už to s prvními láskami bývá… Přišlo mi to hodně inspirován životem. Nikdy jsem na táboře jako takovém klasickém nebyla, alespoň ne v Čechách. Pouze jednou na táboře u moře a jednou na ozdravném pobytu, ale to se nedá považovat za typický tábor se všemi těmi hlídkami, vymýšlením názvu skupin, úkoly a podobně.:) Takže jsem se ráda vžívala do situací, kdy si Bill hrál s dětmi a staral se o to, aby si čas užily. Docela přemýšlím nad tím, že by mě možná taková práce také bavila.
Pravda, i mně připadal Tom celou dobu divný. Takový neosobitý, až falešný, bych řekla. A Frederika se mi už vůbec nelíbila! Skončilo to, jak to skončilo, tak jako to končí v životě, bylo to tak upřímně napsané… A myslím, že ty cigarety, které Bill začal kouřit, to byla spíš taková symbolika. Symbolika, která má připomínat Toma, i když s ním nemůže být. I když se mi to nezamlouvá, samozřejmě… Sedělo to ale do této hořkosladké povídky dokonale!