autor: Ainee
Poskvrněno
Prázdnou halou se rozléhaly rychlé kroky, zvuk se odrážel od stěn, jen aby byl odmítnut dalším povrchem. Ten zvuk byl všude a zůstával v široké chodbě, zdálo se, že nikdy úplně nezmizí. Mladý muž se zastavil na konci chodby a zvedl třesoucí se ruku, aby zaklepal, jen aby ji znovu nervózně spustil. Měl by to udělat, nebo počkat, až jeho nadřízený přijde později? Stálo za to brát tuto záležitost vážně? Možná, že by měl počkat a nechat svého šéfa, aby to zvládnul? Kousl se do rtu, zatímco uvažoval.
Pracoval tam jen pár týdnů a zatím nemusel nikdy nic hlásit. Nebyly žádné problémy, žádné neobvyklé události během jeho směn. Ale zdálo se, že včera v noci nedokázal splnit své povinnosti správně a teď se to chystal přiznat někomu, kdo měl všechny pravomoci jej za to vyhodit.
Ach, k čertu, pomyslel si. Ať už to mám za sebou. Nemohla to být otázka života a smrti, nebo dokonce cokoliv vzdáleně důležitého, rozhodl se a silně zaklepal na dveře, dvakrát. Jen doufal, že neruší.
„Vstupte!“ Bill si lehce promnul spánky a upřeně zíral na papíry roztroušené na stole před ním a ani nevzhlédl, když se dveře otevřely. Ukvapeně si zapisoval poznámky vedle údajů na papíře, na který zíral, a ztěžka si povzdechl. Zamračil se a přemýšlel, brzy zapomněl, že vůbec někdo klepal.
Až když si mladý muž hlasitě odkašlal, Bill vzhlédl od svých papírů a pohlédl na muže, stojícího uprostřed místnosti, s tázavým pohledem na tváři. Jeho bezpečnostní uniforma byla dost zmačkaná, jak si Bill všiml, a letmo ho napadlo, jestli právě přišel, nebo jestli se chystá k odchodu. Jestli právě přišel, Bill si bude muset vážně promluvit s Gustavem o standardu jeho zaměstnanců.
„Ano?“ Zeptal se a čekal, až muž promluví.
Vzal si vteřinu, než odpověděl a viditelně se při tom ošíval. „Je mi moc líto, že vás ruším, pane Kaulitzi. Vím, že jste velmi zaneprázdněn.“ Odmlčel se, sklopil hlavu a znovu se kousl do rtu. Kde by měl začít?
„Ale?“ Přitlačil Bill. Vážně neměl čas.
„Je tady něco, o čem si myslím, že byste měl vědět. Ehm, myslím, že to není nic velkého, jen jsem…“ Odmlčel se, ošil sebou trochu více, viditelně mu bylo nepříjemně. „Někdy během poslední noci musel někdo vniknout na pozemek. Jsou tady grafitti pokrývající spodní část severní zdi budovy. Muselo mi to uniknout během mých pochůzek, protože jsem si toho všiml až dnes ráno. Nedokážu říct, kdy se to stalo a nevzpomínám si, že bych někoho viděl nebo narazil na cokoliv neobvyklého během mé směny.“ Další pauza.
Takže tady byl celou noc. Bill se v duchu usmál nad tím zjištěním, alespoň to znamenalo, že jeho bezpečnostní stráže obvykle nevypadají takto neupraveně, něco takového nemohl potřebovat. „Je tady ještě něco jiného?“ Zeptal se toho chudáka, který z něj byl zjevně vyděšený. Zamračil se při tom pomyšlení a přemýšlel, co kdy udělal, že se jej jeho zaměstnanci bojí. Opravdu sám sebe nedokázal vidět jako zastrašující osobu.
V jeho očích se objevila nejistota. „Nechápu, co tím myslíte.“ Ta slova vyšla ven spěšně. „Pane,“ dodal, jakmile jeho mysl dohonila jeho ústa.
„Mám na mysli: je něco rozbité, nebo něco chybí? Jsou tady náznaky, že by se někdo pokoušel vloupat dovnitř, nebo jakékoliv jiné příznaky vandalismu?“ Ten rozhovor byl pro něj otravný, teď když měl tolik věcí na práci, než přijdou ostatní, a tohle byla očividně Gustavova věc. On by neměl být obtěžován těmito triviálními záležitostmi. Kde Gustav vůbec byl?
„Ne, alespoň jsem nic takového zatím neviděl,“ vykoktal strážce.
Alespoň něco. Bill nemohl mít žádné šířící se pověsti, že díla v jeho galerii nebyla pořádně zabezpečena. „Ujistěte se a nahlaste to Gustavovi. Jestli je to vše, můžete odejít.“ Obrátil svou pozornost zpět k číslům a kompletně mladého muže ignoroval, čímž mu ušlo, že okamžitě neodešel.
„Ale, ehm,“ řekl zmateně. „Co mám dělat s těmi grafitti?“
Bill pomalu zvedl pohled, rozmrzelý, že ten muž stále přerušoval jeho práci, a odmávl jej. „Seženu někoho, kdo se o to postará.“
S pocitem, jako by už překročil veškeré možné hranice, muž poté spěšně opustil kancelář s přáním, aby dovnitř už nikdy znovu nevstoupil. Měl počkat, až přijde šéf ochranky, stejně tam měl být brzy. Alespoň odcházel s úkolem: ujistit se, že nic jiného nechybí a že nic nepřehlédl. Kdyby ano, věděl, že bude vyhozen rychleji, než by mohl říct ´omlouvám se.´
Poté, co strážný konečně odešel, Bill se v křesle opřel a znovu si jemně promnul spánky. Bylo ještě příliš brzy ráno, aby se staral o záležitosti, které by vůbec neměl mít na starosti. Zdálo se, že si v každém případě bude muset promluvit a Gustavem a ujistit se, že už tím nebude muset projít znovu. Pomalu se otočil i s křeslem tak, aby čelil oknu za sebou, které bylo od podlahy až ke stropu. Byl krásný den, slunce svítilo a obloha byla modrá. Proč on sedí v tomhle počasí uvnitř? Měl by být venku, relaxovat v parku, jíst zmrzlinu nebo tak něco. S uchechtnutím nad tou hloupou myšlenkou se snažil vzpomenout, kdy naposledy trávil slunečný den přesně takhle. Nemohl.
Znovu si povzdechl, zatáhl závěsy a zahalil se tmou, jasná záře z jeho pracovní lampy byl jediný zdroj světla. Vrátil se ke svým papírům. Jeho program byl plný a on musel dokončit nějakou práci, než se ukážou všichni ostatní. Jakmile bude celý personál na místě, věděl, že už by nic neudělal.
O dvě hodiny později se ozvalo další zaklepání na dveře a Bill zvedl hlavu od stolu. Na chvíli odpočíval a snažil se zbavit stále rostoucí bolesti hlavy, kterou trpěl celé ráno, a zdálo se, že se tím více zhoršovala, čím déle zíral na nekonečné množství dokumentů, jež měly být přečteny, schváleny nebo podepsány.
„Vstupte,“ zavolal a narovnal se v křesle. V žádném případě by před nikým neukázal svou slabost.
Do kanceláře vstoupil Gustav s jemným úsměvem na rtech. „Dobré ráno,“ řekl a kývl hlavou.
„Pořád je ještě ráno?“ Zeptal se Bill a ramena mu viditelně poklesla.
„Obávám se, že ano,“ odpověděl po pravdě Gustav, než pokračoval, „jak dlouho tady přesně jste?“
Bill pokrčil rameny a věnoval mu polovičatý úsměv. „Pár hodin.“
Gustav se zamračil a posadil se naproti Billovu stolu. „Upracujete se předčasně do hrobu, pokud takhle budete pokračovat,“ řekl ustaraně a úplně zapomněl, proč do kanceláře vlastně vstoupil.
Bill na něj mávl jednoduchým gestem ruky a unaveně se usmál. „Nemusíš se o mě tou svou krásnou malou hlavou bát. Je mi fajn.“
Gustav nebyl přesvědčen. „Vypadáte vyčerpaně.“
Bill mírně našpulil rty při té zmínce o jeho unaveném zevnějšku a nakrčil nos. Dobře si uvědomoval, že nevypadá úplně nejlépe a neměl rád, když na to ostatní lidé poukazovali, nechal to být jen proto, že to byl Gustav. „Je mi fajn,“ řekl a mávnul rukou nekonkrétním směrem, „jen jsem minulou noc moc dobře nespal.“
Gustav si odfrkl a pokračoval v jeho větě: „Minulý týden, měsíc, nebo spíše, celý loňský rok.“
„Nejsem si jistý, jestli oceňuji vaši smělost, pane Schäfere,“ prohlásil Bill, předstíraje rozhořčení.
Gustav jen pokrčil rameny, nijak zvlášť neobtěžován Billovou mrzutostí, předstíranou, nebo ne. „Vyhodil byste mě už dávno, kdyby se vám to opravdu nelíbilo. Nenechám se zmást vašimi špatnými hereckými schopnostmi.“
Bill zvedl obočí nad svým zaměstnancem, chvíli na něj zíral a uvažoval, jestli by se s ním měl dohadovat, nebo ne. Měl samozřejmě naprostou pravdu, ale Bill si nebyl jistý, jestli to chtěl připustit. Nechal první část komentáře jít a zaměřil se na tu druhou. „Nebudu tolerovat tvé urážení mých hereckých schopností, dobrý člověče, a musím trvat na tom, abys to vzal zpět.“ Se zvednutím brady a vystrčením nosu do vzduchu Bill dělal vše pro to, aby druhého muže přesvědčil, že je opravdu uražen.
Gustav se jen hlasitě rozesmál s prohlášením, že to nikdy nevezme zpět a že Bill by neměl ukončovat svou denní práci, aby se mohl věnovat svému hereckému snu.
Aniž by si mohl pomoct, Bill se rozesmál, přiznal porážku a řekl, že jej to nikdy ani nenapadlo.
Když se Gustav zvedl ze židle, připraven začít svůj pracovní den, dveře do kanceláře se rozlétly. Šokováni z náhlého vniknutí, Gustav i Bill zírali s otevřenou pusou na postavu, která se ve dveřích objevila. Brunet oba dva muže zkoumal, zíral na ně tam a zpět po několik dlouhých minut, než se mu na tváři objevil široký úsměv. „No, no, no. Jestlipak tohle nejsou dva mí nejoblíbenější lidé na tomto světě. Oh, nejsem já to šťastný bastard?“ Položil si řečnickou otázku, přešel napříč místností a padl do jednoho z křesel před Billovým stolem.
„Bastard? Zcela jistě. Šťastný? Nemyslím si,“ řekl Bill jedovatě.
Brunetovi se zablýsklo v očích směrem k jeho takzvanému příteli, než obrátil svou pozornost na malého blonďáka po jeho pravici, přičemž si prohlížel, jak má uniformu utaženou na všech správných místech. To způsobilo, že mu obličej mírně zčervenal. „Dobré ráno, Gustave,“ řekl tak sladce, jak jen to bylo možné, a zamrkal řasama způsobem, o kterém doufal, že je svůdný.
„Pane Listingu.“ Blonďák na něj vážně kývl, než si upravil brýle a obrátil svou pozornost zpět k Billovi. „Nyní odejdu, pane, jsou tady úkoly, které vyžadují mou pozornost.“
Bill pouze přikývl a sledoval jej, jak odchází a zavírá za sebou dveře. Poté obrátil svou pozornost k brunetovi, který nyní tiše trucoval v křesle. „Podívej se, co jsi udělal, vyplašil jsi ho,“ škádlil jej Bill.
S očima široce rozevřenýma hrůzou a šokem Georg přemýšlel, jak jeho přítel někdy mohl říct něco tak krutého. „Nechtěl jsem ho vyděsit!“ Vyjekl málem a zkřížil si ruce na prsou jako malé dítě.
Se smíchem nad jeho záchvatem vzteku Bill jen potřásl hlavou. „A jak vám mohu pomoci dnes ráno, pane Listingu? Máte snad zájem o koupi obrazu?“ Zeptal se Bill a zvedl obočí.
Georg si odfrkl a dával tak najevo, že se Bill zeptal na stupidní otázku. „Ne.“
S protočením očí nad tím, že Georg musel konstatovat něco tak zřejmého, se Bill sarkasticky zeptal: „Opravdu?“
Georg se v křesle předklonil s potutelným úsměvem, jako by se Billovi chystal říct tajemství. „Obávám se, že důvod, proč tady jsem, je daleko důležitější.“ S kývnutím sám pro sebe se opřel a poskládal si ruce na svých zkřížených nohou.
Bill se snažil ignorovat zřejmý pokus svého přítele zapojit jej do rozhovoru, ačkoliv předem věděl, že prohraje. „A to je?“ Zeptal se nakonec, i když opravdu nechtěl. Věděl, že ať už přišel Georg dosáhnout čehokoliv, nejspíš odejde domů spokojený a Bill skončí důkladně zneuctěný. Byl to způsob, jak jejich přátelství fungovalo. Když Georg něco chtěl, obvykle to dostal.
„Vlastně tady jsou dva důvody. První je ten, který jsem už zmínil při několika příležitostech, ale nepodařilo se mi to zatím dotáhnout do konce. Druhý je něco, co mě jednoho dne napadlo a je to něco, co jsem odhodlaný dovést do konce.“
Georg se na konci svého malého projevu šibalsky zubil a Bill se už úplně vzdal naděje, že by toho dne ještě vykonal nějakou seriózní práci. Georg byl jistý recept na katastrofu. Rozhodl se zůstat zticha, s jistotou, že ten ďábelský plán mu stejně bude každou chvíli odhalen.
Ticho se vleklo a Bill nakonec musel uznat svou porážku a zeptat se: „Takže, co je to?“
Zdánlivě spokojený sám se sebou, Georg si odhrnul své nepřirozeně rovné vlasy z obličeje a ukázal vítězný pohled. „Prvním z nich je tvoje pomoc v mém dobytí jistého pana Schäfera,“ řekl zlomyslně a Bill nad ním musel protočit oči. Samozřejmě, že to muselo být něco hloupého, jako bylo tohle. „Ten druhý nemá nic společného se mnou, bohužel. Na druhou stranu, to má co dočinění s tebou.“
„Se mnou? Co to má znamenat?“ Bill se začal cítit nepříjemně. Pokud to mělo něco společného s Georgovou první žádostí, Bill v tom nechtěl hrát žádnou roli. Jeho život byl dost zaneprázdněný a neměl čas na Georgovy hloupé milostné hry.
„Ty potřebuješ sex,“ řekl Georg rychle a nemilosrdně. „Nebo spíš to, co potřebuješ, je přítelkyně, ale když vidím, jak se zdráháš strávit nějaký čas čímkoliv jiným kromě práce, a to včetně tvých přátel, spokojím se u tebe s tím sexem.“
Pulzující bolest hlavy se rychle vrátila a Bill zvedl ruku ke svému spánku. Nechte to na Georga, aby přišel se stupidními nápady. „Ne díky, je mi fajn.“
Georg vypadal pohoršeně a zabralo mu to přesně čtyři minuty, než se z toho zotavil. Tvář mu zvážněla, zvedl obočí nad svým beznadějným přítelem a znovu si založil ruce na prsou. „To nebyla otázka.“
Trvalo mu více jak půl hodiny a jeden slib, že to zváží, než dostal Georga ze své kanceláře. Nakonec odešel a Bill rychle našel lahvičku s Aspirinem v jedné ze svých zásuvek a dva na sucho polkl. Bolest hlavy jej zabíjela a jediná věc, kterou chtěl, byla, aby už byl den u konce a on se mohl vrátit do svého bytu, zalézt do postele a poslat tichou motlitbu komukoliv, kdo bude poslouchat, aby už nikdy znovu nemusel vstát.
S hlavou odpočívající v náručí, zatímco čekal, než léky zaberou, přemýšlel nad tím, co mu Georg řekl. Nepotřeboval sex a rozhodně nepotřeboval přítelkyni! Vážně, byla to ta nejhloupější věc, jakou kdy za poslední roky slyšel. Byl naprosto v pořádku sám se sebou. Neměl čas ani potřebu pro další osobu ve svém životě, stačilo mu, že se musel zabývat svým vlastním bytím.
Zamračil se a znovu na to pomyslel. Opravdu právě řekl, že nedokázal zvládnout sám sebe? Ne, to není to, co to znamenalo, nebo ano? Ne, byl si jistý, že to, co tím myslel, bylo, že jiná osoba by jej jen rozptylovala od toho, co bylo důležité: jeho práce. A na vrchol toho všeho by mu to přineslo celou řadu nových problémů a těch on měl už tak spousty. Bill Kaulitz byl velmi zaměstnaný člověk a v jeho životě v tomto okamžiku rozhodně nebyl žádný prostor na nic jiného než na práci. Nebo taky nikdy, pomyslel si.
Se zastrčením všech ostatních myšlenek do zadní části své mysli, kde jej tolik neobtěžovaly, se Bill konečně znovu zaměřil zpátky na papíry, které byly příliš dlouho zanedbávané a křičely o pozornost. Bolest hlavy polevovala a konečně byl ponechán o samotě. Bylo na čase, aby Bill Kaulitz dělal to, co uměl nejlépe: upracoval si zadek.
Ta myšlenka se mu zrovna zformovala v hlavě, když mu zazvonil telefon. „Sakra!“ Zařval, prudce zvedl sluchátko a málem do telefonu svůj pozdrav vykřikl.
V dohledu nebyl žádný odpočinek a to ještě nebylo ani poledne.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Síce sa dej v podstate neposunul, ale spoznali sme Billa! Popravde som tušila, že bude mať niečo spoločné s tou spoločnosťou, resp. budovou, ktorú Tom pomaľoval. Vyzerá to na nejakú galériu, čo dosť hrá do karát. Teraz len stačí, aby Bill videl Tomovo dielo, ktoré sa mu samozrejme zapáči, takže ho ani nenechá odstrániť, ale bude skôr chcieť spoznať jeho autora 😀
A Gustav s Georgom. Gustav ako šéf ochranky – to sa celkom hodí. A Georg je proste zasa a znova jeden poriadny prípad. Vyzerá na pekne šialeného týpka 😀 Som zvedavá, akú si vymyslí taktiku na ulovenie Gustava 😀
Ďakujem krásne za preklad.
Bill, Gustav a Georg jsou hodně sympatická banda 🙂 Jsem zvědavá, jestli se Geovi podaří sbalit Gustava a rozhodně s ním souhlasím, že by se Bill měl trochu rozptýlit. Pracuje až moc.
Díky za překlad
Bill mi někoho až moc důvěrně připomíná!! 😀 A to mě samotnou! Až na to, že můj středobod vesmíru není práce, ale škola. Jinak můj žovt vypadá asi dosti podobně tomu Billovu. 😀 Možná bych s tím měla začít něco dělat spolu s Billem.. 😀 😛
Musím ale říct, že mě dnešní díl bavil. Georg je teda třííída! Je mi jasné, že s ním si ještě užijeme zábavu a za těch pár povídek, kdy se začíná vytvářet pár Gustava a Georg, jsem si už tak zvykla, že jsem teď nadšená! 😛 A budu držet Geovi palce! 🙂
Tahle povídka vypadá na to, že bude krásně pohodová a já se na to všechno moooc těším! 🙂
Díky, Zuzu! 🙂
Georg je teda číslo jen jsem zvědava kdy se Bill setká z Tomem.
Je sice pravda, že jsme v ději moc nepohnuli, ale evidentně jsme poznali všechny zbývající hlavní postavy. Ohromně jsem se bavila při představě Georga, jako bohatého floutka, který nemá na práci nic lepšího, než své zodpovědnější přátele zdržovat od práce, nebo myslet na sexuální radovánky.
Rozhodně s ním však souhlasím v tom, že Bill se měl naučit minimálně relaxovat. Gustav byl samozřejmě dokonalý. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Bill je mi strašne sympatický. Je podarený s tou svojou posadnutosťou pracovať do úmoru. Verím, že ho z toho Tom vylieči nielen tým sexom ktorý evidentne Bill potrebuje ale hlavne láskou. Už sa teším na ich stretnutie. Bill ako znalec umenia zrejme ocení Tomov talent aj keď by to iný považovali za vandalizmus, je stále viac ľudí, ktorý v ozaj dobrých grafitoch vidia umenie:) Aj druhá kapitola bola úžasná. Milujem túto poviedku a ďakujem za ňu♥
Hmm Bill jako kancelářský mužíček 😀 těším se až potká Toma.