„A tohle má být co?!“ zíral Brauer na dílo mého souseda a jeho milá, jindy klidná tvář začínala nabírat intenzivní odstín rudé. Když jsem se narovnal a koukl se vedle, abych zjistil, co Tom nakreslil, zbledl jsem a svaly v těle se mi napnuly. Téma dnešního malování bylo ‚nejkrásnější věc mého života‘, mladý profesor se asi domníval, že budeme na papír vkládat svoji rodinu, své přátele nebo podobně… ale drsňák po mé levici to vzal trochu jinak… a tak jsme nyní zírali na detailně propracovaný, ale značně perverzní obrázek dvou mladíků. Jeden byl přivázaný na posteli tak, že ležel na břiše a po tvářích mu stékaly slzy. A ten druhý… ten ležel na něm s mírně staženými kalhotami a bylo do nebe volající, co právě dělá. A ještě navíc jsem tam nacházel určitou podobu mezi tím svázaným a… mnou!
„Nejkrásnější věc mýho života,“ odvětil prostoduše Tom a pohodlně se opřel. S úšklebkem sledoval učitele a oči se mu děsivě leskly.
„Ale tohle… tohle přece nejde! To je nepřístojné!“ snažil se hněvat Brauer, ale příliš mu to nešlo, byl na to příliš dobrosrdečný a mírumilovný. A navíc měl větší problém se svojí nachovou tváří.
„Proč by to jako nešlo?“ jedno obočí motorkáře vystřelilo vzhůru. „Neupřesnils svůj požadavek, tak se nečerti. Když si myslím, že nejkrásnější věcí v mým životě je šukání, tak mi to neber. Hezky hni tou svojí profesorskou prdelí a nevobtěžuj!“
Jak si něco takového může vůbec dovolit?! Byl jsem svědkem už mnoha ‚vzpour‘ studentů proti učitelům, ale tohle bylo moc! Byl jsem tím šokovaný. Já bych se k tomuhle nikdy neodvážil… Ale to horší mělo teprve přijít…
„Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit?!“ zvolal dotčeně profesor, ale bylo na něm poznat, že je nesvůj. „Mám vás poslat k řediteli?!“ začal vyhrožovat docela úskočně, až by se dalo říct srabácky… ale já ho v tomhle ohledu do jisté míry chápal. Na místě pedagoga bych se s takovým případem taky potýkal jen velmi nerad…
Tomovy rty se zvlnily do toho úšklebku, který mě děsil, a přepadlo přes ně ven několik ještě děsivějších slov: „Ten ti nehelfne… kdepak… teď už tě zachrání jen Bůh…“
Teď už se Brauer koukal raději bez dalšího vyřčeného slova stáhnout. Když odcházel, v očích měl podobný děs, jaký jsem zachytil předtím i v těch ředitelových, i když ve větší míře…
Tenhle kluk měl v sobě něco temného. Děsil mě čím dál tím víc. Bylo to, jako by v něm sídlil samotný ďábel, co skrze něj vstupoval na tento svět…
„Nic…“ raději jsem svůj papír obrátil čistou stranou nahoru. Nestál jsem o další jeho komentáře podobné tomu prvnímu.
„Tome, už toho vážně koukej nechat, tady nejsi v klubu, abys mohl na všech propagovat svoji nadřazenost,“ ozval se kousavě Willy.
„Ale no ták, klidni hormon, zlato…“ uchechtl se jmenovaný.
„Já jsem naprosto klidný,“ pokrčil rameny blonďák. „Zato ty se chováš dneska fakt na zabití, to ti povím. Nemůžeš už toho konečně nechat? Jsi na téhle škole první den a už děláš binec,“ zakroutil očima.
„No jo, furt…“ zněla otrávená odpověď. Zbytek hodiny už bylo ticho…
***
„A tohle je zas přesně co?!“ vytrhl mi Tom z rukou poznámkový blok, do kterého jsem si psal texty písniček nebo i básničky, co mě napadly. Teď jsme měli základy společenských věd a on se samo sebou musel i s Willym zase nakýblovat na stejné místo jako na výtvarce.
„Vrať mi to!“ ozval jsem se dotčeně a chňapl jsem po bloku, ale on se na mě podíval způsobem, který mě rychle uzemnil. Pak jsem musel sledovat, jak si s opovržlivým výrazem čte skoro všechno, co jsem tam napsal. Včetně několika srdcí, uvnitř nichž bylo různými styly písma napsané Richardovo jméno.
„Tak todle sou pojebovky,“ zakroutil hlavou Tom a v jeho hlase byl odpor. „I já umím sesmolit něco smysluplnějšího!“ s tím mi z ruky vytrhl pero, naklonil se nad sešit a začal něco psát. Ani Willy už neměl energii ho napomínat a udobřovat. Když konečně skončil, blok zaklapl a vrátil mi ho se slovy: „Čti a uč se, slabochu!“
Polkl jsem a nalistoval nově popsané řádky. Při čtení jsem dost znervózněl. Ostrými písmeny tam byla napsaná sice dobrá, ale ne zrovna uklidňující báseň:
Ústa sténají, těla se třou,
jsem unášen emocemi, co mě zvou,
ke vstupu do tvého nitra… hlouběji!,
šeptáš mé jméno, když k vrcholu spěji.
Horkost, chvění kůže a slaná chuť potu,
ve stenech můžeš slyšel onu nadrženou notu,
podtón mého neukojeného chtění,
zlato, nepřestávám… ještě konec není!
Včera jsi byl ještě panic,
dneska víš, že to bylo na nic,
vodit se za ručičku a chovat se jemně?,
toho už bylo dost, teď křič: šukej mě!
Na diskotéce jsem na tebe použil svůj svod,
teď bez přestání přirážím na ten slastný bod,
víš, že pak odejdu a nechám tě být,
ale ty už nebudeš neposkvrněný život mít!
A jednou… možná už za pár dní,
až se přiblíží doba pozdní,
zatáhneš neviňátko do tmy i ty,
a ve víru sexu zapomeneš na city.
Poslední propnutí šíleného těla,
a tvá touha do svého cíle dospěla,
ještě chvilka a už i sperma moje,
vyplňuje celé nitro tvoje.
Děkuj mi za to, že jsem ti nevinnost vzal!,
protože jsem ti tím mnohem víc dal,
už dobře víš, co všechny chmury zahání,
a naším svatým k modlení je teď šukání!
‚Ahoj Bille. Co kdybychom se sešli?‚ tahle zpráva na mě čekala, když jsem si v autobuse při cestě domů zapnul data. Byla od Waltera.
Překvapeně jsem odepsal: ‚Jak přesně to myslíš?‘
‚Prostě tě zvu na rande :*‘
Potěšeně jsem se pousmál. Jaké to překvapení! ‚Tak dobře :3 kdy a kde? :3‘ věděl jsem, že bydlí ve stejném městě.
‚Co takhle dneska v osm na zastávce u kina? :*‘
‚Dobře :3 Budu tam :*‘
‚Tak zatím, uvidíme se večer :* :*‘
‚Ahoj :)‘
Zhluboka jsem se nadechl a zářivě jsem se usmál. Tak… a mám domluvené první rande!
Kdybych tenkrát věděl, co se na mě chystá…
autor: Ann
Čím dál tím více ve mě roste podezření, že Walter je ve skutečnosti Tom… Napadlo mě to už u předminulého dílu, ale tenkrát jsem to podezření ještě nebrala vážně…
Tom je slušný dobytek… Ten jeho obrázek a básnička myslím docela jasně ukazují, co má s Billem do budoucna v plánu a popravdě se mi to moc nelíbí.
Těm učitelům se divím, že si od něj nechají tak s*át na hlavu. Vyhodit ho z tý školy jak špinavý prádlo. Seber se a vypadni, když se ti tu nelíbí a nehodláš respektovat pravidla, tak tu nemusíš být a hotovo. Co by jim asi tak mohl udělat? Dát jim přes hubu? Tím rychleji by se ho zbavili…
A ta poslední věta je taky dobrý mazec. Co se zas na Billa chystá? Že by nějaký další útok homofobních spolužáků? Možná v tom má prsty Richard, je už nějak dlouho mimo děj…
Díky za díl, jsem zvědavá na pokračování
K Tomovi ani nemám slov. Ale súhlasím s Ireth, že sa správa fakt hrozne a čudujem sa tým učiteľom, že to trpia. proste ho vyhodiť zo školy, keď sa nevie správať a hotovo!
A ten koniec.. som fakt zvedavá, čo sa zas na Billa chystá. Určite to však nebude nič dobré, len dúfam, že sa Billovi nestane nič vážneho.
Ďakujem za časť.
Fakt by mě zajímalo, co je Tom vlastně zač.
Jsem si téměř jistá, že Walter je Tom, začínám se o Billa bát. Chudák, je tak naivní…
Tom mě děsí ale co ch chtějí vyvést Billovi.
Oni dva jsou jako protipóly. Tom je nezvladatelný hrubián, a evidentně se SM sklony, zatímco Bill je tichý a mírný, hotový jelimánek.
Jestli jsou Tom a Walter jedna osoba, tak o Billovi ví mnohem víc, než by bylo dobré. A pořád mi tam chybí ten bývalý Billův kamarád. Kam se poděl? I on by mohl být Walter, co já vím?
Díky, těším se na pokračování.