autor: ophelia_seven
Zlý sen ANEB jak Bill potřebuje Toma a Tom potřebuje Billa
Bill si rád myslí, že nikoho nepotřebuje… ale není to pravda.
„Druhé vozidlo do vaší matky čelně narazilo,“ snažil se chlapcům vysvětlit dr. Schulz. Bill doufal, že Tom dává pozor a vše chápe, protože on vkládal všechnu svou energii do toho, aby zůstal v klidu. V jeho mozku nebyl žádný prostor pro zaměření se na to, co bylo řečeno. „Právě teď je stabilní, ale má velké bolesti.“
„Můžeme ji vidět?“ Zeptal se Tom a Bill přistoupil ke svému bratrovi blíž, jak doufal, že něco z Tomových sil přejde na něj a on by pak mohl mít možnost jasně přemýšlet o věcech, jako vidět ji, než další věci, které se dějí v nemocnicích – jako umírání.
„Jak jsem řekl,“ odpověděl doktor dvěma chlapcům, „právě teď má velké bolesti, takže je na docela silných analgetikách, které ji udržují ve spánku. Můžete ji vidět, ale bude pravděpodobně po většinu několika dalších dní spát.“
„Jak dlouho tady bude?“ Chtěl pak Tom vědět, a Bill byl docela ohromený jeho schopností spořádaných myšlenkových pochodů. Bill si nebyl jistý, co by dělal, kdyby si tím musel projít sám.
„Pokud můžeme říct, nemělo by to být příliš dlouho. Jak už jsem zmínil, zlomila si několik důležitých kostí a bylo tam i nějaké vnitřní zranění, ale netrvalo dlouho, než jsme ji stabilizovali, a já nemám žádný důvod se domnívat, že by nemohla jít domů tak do týdne.“
„Dobře,“ přikývl Tom, a až v tom Bill dokázal říct, že se opravdu tvrdě snažil udržet se pohromadě.
„Zdravotní sestra vás zavede do jejího pokoje,“ řekl doktor, než rychle přivolal sestru jménem Janie. Vysvětlil jí, kdo jsou, a pak je oba nechal v její péči, aby je odvedla k jejich matce.
„Vaše máma je velmi silná žena,“ řekla jim Janie, když je vedla nemocniční chodbou. Bill chtěl, aby vůbec nemluvila – měl toho v hlavě už tolik, co nedokázal vyřešit – ale Tom v sobě našel dost slušnosti a tiše se sestrou souhlasil. „Právě teď spí,“ řekla jim Janie, když se zastavili před zavřenými dveřmi, „a bude pravděpodobně hodně spát i v příštích několika dnech.“
Tom přikývl, zatímco Bill se na ni otupěle zíral. „Řekl nám to,“ reagoval Tom.
„Okay, dobře,“ Janie se na ně vřele usmála. „Tak běžte a zazvoňte na mě, jestli budete něco potřebovat.“ Strčila do dveří a ustoupila stranou, aby chlapci mohli vstoupit. Tom na ni zdvořile kývl, když ji míjel. Bill sledoval zadní část Tomových bot, když jej následoval.
Když se dveře zavřely, zůstali sami se svou matkou. Bill odvracel oči tak dlouho, jak jen to šlo, dokud nestál vedle Toma u její postele a neměl žádné další výmluvy, proč se na ni nepodívat. Posunul se blíž ke svému bratrovi, když pohlédl na jejich matku. Připojená k trubičkám a přístrojům se sádrou na levé paži a pravé noze vypadala pěkně pomláceně.
Bill ztuhl a zhluboka se nadechl. Tom se na něj podíval, a Bill na něj pohlédl nazpět, protože to bylo lepší, než pohled na matku ležící na nemocničním lůžku.
„Je stabilizovaná,“ zašeptal Tom a Bill přikývl. Pípání srdeční činnosti na monitoru mu připomínalo, že je stále naživu. Bill se zhluboka nadechl a Tom se podíval na ni a pak zpátky na Billa. „Měl by ses posadit. Vypadáš, jako by ses chystal omdlít.“
Bill zavrtěl hlavou a těžce polkl kolem knedlíku v krku. „Je mi fajn,“ promluvil svá první slova od chvíle, kdy téměř před hodinou vstoupili do nemocnice.
„Nevypadáš fajn,“ řekl Tom, úkosem se na něj podíval.
„Nevím, co mám dělat,“ přiznal Bill slabě.
„Není tady nic, co můžeme udělat,“ řekl mu Tom s povzdechem. Stál před svou matkou ležící a spící na nemocničním lůžku. Nemohl popřít, že k ní neměl tak blízko jako dříve, nebo tak blízko, jako by měl, kdyby nebyl poslán pryč, ale stále to byla jeho matka a on nebyl takový bastard, aby prohlásil, že je mu to jedno.
„Ne,“ řekl Bill tiše. „Chci říct… Já nevím, jestli se mám smát nebo brečet.“
Tom se na něj podíval s obočím zmateně svraštěným. „Proč by ses smál?“ Nebyl naštvaný nebo odsuzující, jen zvědavý.
Bill pokrčil rameny a olízl si rty. „Je to prostě tak neskutečné. Já nevím, jak se cítím.“
„Brzy to skončí. Vrátí se domů a všechno bude zase normální.“
„Normální,“ ušklíbl se Bill s chabým úsměvem, který mu Tom vrátil.
„Jo, normální.“
Bill si povzdechl, a pak ustoupil k jediné židli v místnosti, kterou mu Tom nabízel dříve. Cítil se slabý, ale nechtěl to svému staršímu bratrovi přiznat, protože Tom by z toho udělal haló, i když to nic nebylo.
Chlapci byli několik dlouhých chvil zticha. Tom se opřel o stůl vedle matčiny postele, střídavě pozoroval ji a sledoval Billa. Bill seděl s hlavou v dlaních, přičemž dlouze, zhluboka dýchal, aby se pokusil uklidnit. Tom cítil směs lítosti pro svou matku, a starostlivosti nad svým mladším bratrem. Bill vůbec nevypadal dobře. Vypadal bledě a ve stresu, a Tom věděl, že část problému byl on sám.
„Nemůžu uvěřit, že jsem jí tohle udělal,“ zamumlal Bill tak tiše, že si Tom nebyl jistý, jestli ho slyšel správně.
„Cože?“
Bill pohlédl na svého bratra vodnatýma, červenýma očima. „Očividně byla v poslední době rozrušená a je to všechno moje vina. Já jsem byl tak-„
„To kurva ani náhodou,“ odsekl Tom a zavrtěl hlavou. „To není tvoje vina. Je to zasraná chyba toho druhého řidiče.“
„Ale ona-„
„Zatraceně, Bille,“ zaskřípal Tom zuby a snažil se udržet svůj hlas klidný a tichý. Nechtěl rušit jejich spící matku a nechtěl Billovi způsobit víc stresu, ale nemohl jen tak postávat kolem a nechat vzít Billa vinu za všechno, co v jeho životě nebylo perfektní. „Tohle s tebou nemá nic společného.“
„Ale má,“ řekl Bill klidným hlasem. Po celý den byl Bill vedle Toma klidný a Tom se opravdu těžce snažil přijít na to, kde se ta změna vzala. Od chvíle, kdy se vrátil zpátky, vše co viděl, byly Billovy emocionální, iracionální výbuchy, a teď byl klidný jako hladina rybníka.
Tom zavrtěl hlavou a zkřížil si ruce na hrudi. „Nemá, a obviňováním sebe samého se její stav nezlepší.“
„A co když se její stav nezlepší?“ Zeptal se Bill tiše a hlas se mu zlomil.
Bill se hroutil a Tom to mohl vidět přímo před svýma očima. Rychle odstoupil od své matky a poklekl před bratra, rukama se zapřel o Billova kolena. Přál si, aby přesně věděl, co na to říct. Bill také chtěl slyšet perfektní slova, ale oba dva věděli, že tady neexistovala žádná perfektní slova. „Bude jí lépe,“ slíbil Tom pevně. „Doktor říkal, že by měla být doma během týdne.“
„Ale oni dělají další testy,“ zašeptal Bill hádavě. „Co když najdou něco dalšího – něco horšího?“
„Nenajdou.“
Bill pohlédl do Tomových očí a snažil se v sobě najít stejnou důvěru, jakou měl v očích schovanou jeho bratr, ale v žádném případě prostě nedokázal být tak sebejistý jako Tom. Pro Billa, jeho matka ležela v nemocniční posteli poté, co právě zjistila, že volal Tomovo jméno, zatímco vyvrcholil v Andreasových ústech, a pak je našla společně schoulené na podlaze v koupelně, a Bill si byl jistý, že kdyby byl na jejím místě, vyšiloval by naprosto stejně a možná, že kdyby nebyla zasvěcená do těchto nejnovějších informací, neležela by tam právě teď na tom nemocničním lůžku. V jeho hlavě byl on ten důvod, proč byla jeho matka v nemocnici.
„Já nevím, jak si můžeš být tak jistý,“ odpověděl konečně svému bratrovi upřímně. „Přál bych si, abych byl ve tvé hlavě. Přál bych si, abys mi mohl předat něco ze svého sebevědomí.“
Tom se na něj smutně usmál. „Já jen vím, že je silná, jak řekla Janie, víš? A doktor je o tom přesvědčený, tak my musíme být taky.“
„Budeš přesvědčený i za mě?“ Zeptal se Bill, než si v ústech zkroutil jazyk a kousl se do spodního rtu.
Tom přikývl. „Budu, neboj se.“
Bylo o několik hodin později, když Tom Billa přesvědčil, aby našli jídelnu. Věděl, že Bill celý den nejedl, ačkoliv trval na tom, že měl ve škole oběd. Tom věděl, že se tam dostal těsně před obědem a trval na tom, že on sám má hlad a nechce jít sám. Bill opravdu neměl žádné další argumenty, jejich matka celou dobu spala a Janie a dr. Schulz trvali na tom, že to tak zůstane i po zbytek noci.
Takže Tom šel do fronty a vzal dost jídla pro dva s prohlášením, že umírá hlady, i když věděl, že mu Bill nakonec bude ujídat. A i kdyby se bránil, Tom na tom bude trvat. Sedli si ke stolu v prázdném rohu jídelny. Bill se opřel lokty o stůl a podepřel si hlavu do dlaní, zatímco Tom se pustil do jídla. Byl už večer a Tom od snídaně nic nejedl.
„Kvůli čemu myslíš, že tady jsou všichni ostatní?“ Zeptal se Bill a jeho oči skenovaly místnost, jak si prohlížel každou osobu u každého stolu.
Tom se ušklíbl. „To znělo jako věta z vězení.“
Bill pohlédl na svého bratra se zamračením. „Jen by mě to zajímalo,“ zamumlal a díval se dolů na stůl. Nepřítomně zvedl cedulku, která byla umístěna uprostřed stolu, a přejel prsty po jejím hladkém povrchu, aby tak odpoutal svou pozornost od místa, kde byl, s kým tam byl a proč tam byli.
Tom se rozhlédl po místnosti po stejných lidech, na které se díval Bill. „Určitě tady taky všichni mají rodinu,“ odpověděl a stále očima bloudil po místnosti. „Možná, že jsou nemocní, nebo čekají děti, nebo…“ odmlčel se a pohlédl na svého bratra, který se na něj díval a visel na každém jeho slovu jako dítě. „Já nevím, je tu spousta důvodů, proč lidé chodí do nemocnice.“
„Myslíš, že ten druhý je tady někde taky?“ Zeptal se Bill. „Ten, který narazil do mámy?“
Tom přikývl a vnitřně zajásal, když si Bill vzal jeden z rohlíků, které přinesl. „Pravděpodobně.“
„Zajímalo by mě, v jakém je stavu,“ uvažoval Bill, ulamoval kousky rohlíku a nepřítomně si je vkládal do úst, zatímco dál každého pozoroval.
„Pravděpodobně v tom samém.“
„Nemám rád nemocnice,“ pokračoval Bill. Toma napadlo, že se nejspíš snaží udržet konverzaci, aby nebyl schopný přemýšlet o celé té situaci.
„Já taky ne,“ přiznal Tom. „Nikdy nezanechávají dobré vzpomínky.“
„Neměl jsem s tím příliš zkušeností,“ dodal Bill s přikyvováním, „ale máš pravdu.“
„Bille?“
Bill vzhlédl k Tomovi, aby spatřil, jak se Tom dívá někam nad jeho hlavu. Rychle se otočil, aby našel zdroj toho, odkud bylo vysloveno jeho jméno, a málem vyskočil, když hned za sebou našel stojícího Georga. Nečekal, že se s ním tak brzy setká, pokud vůbec. Billa okamžitě napadlo, jestli mu Andreas řekl, co se stalo, ale Georg se na něj usmíval, takže se Bill uvolnil.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Bill, a odsunul židli vedle sebe, aby mu tak beze slov nabídl místo k sezení.
Georg se posadil s pokrčením ramen. „Právě jdu z práce.“
„Ty tady pracuješ?“
„Tady v jídelně, jo. Nic okouzlujícího,“ Georg zvedl jeden koutek úst do úšklebku.
„Lepší než vůbec žádná práce,“ zamumlal Bill a Georg se opět usmál, než zvážněl.
„Co vy dva tady děláte?“
Bill pohlédl na Toma a Tom usoudil, že to byl pro něj signál, aby do toho jako starší bratr vstoupil a mluvil o věcech, které Bill nebyl ochoten říct nahlas. „Naše máma měla dnes autonehodu,“ odpověděl.
„Ach bože!“ Odpověděl Georg rychle. „Je v pořádku?“
„Bude,“ přikývl Tom a uzamkl pohled s Billem, který na otázku pouze pokrčil rameny. „Dr. Schulz řekl, že se bude moct brzy vrátit domů.“
„To je dobrá zpráva,“ řekl Georg a díval se přímo na Billa. „Jak se máš? Jinak, než… však víš, dneska?“ Nabídl mu poloviční úsměv, který měl být zúčastněný, ale Bill se na něj sotva dokázal chabě usmát nazpět.
„Věci byly trochu šílené,“ pokrčil Bill rameny a utrhl kuličku hroznového vína z Tomova talíře, aby si ji vložil do úst. „Aby se Tom usadil a tak všechno, víš,“ dodal s krátkým pohledem na svého bratra, ale poté se plně zaměřil na Georga.
Tom sledoval, jak spolu oba klábosí a nenáviděl způsob, jakým se Billova mysl najednou tak jednoduše odreagovala od situace. Nenáviděl, že to nebyl schopný udělat on, že přinesl do Billových očí jen větší zmatek a bolest. A nenáviděl ten pocit, jako by tam ani nebyl, když Bill mluvil ke Georgovi.
Mluvili spolu několik dlouhých minut a Tom si nestěžoval, protože Bill aktuálně jedl – i když si nebyl jistý, jestli ví, že jí – zatímco to dělal. Konečně na něj Bill pohlédl v pauze během konverzace.
„Myslím, že jsem připravený jít domů,“ řekl svému bratrovi. Pocítil, jak se přes něj přelila vlna vyčerpání a nechtěl nic víc než spát. Tom přikývl a okamžitě začal jídlo, které koupil, zavírat do krabice. Byl více než ochoten se dostat pryč z nemocnice a od Georga.
„Potřebujete, kluci, svézt?“ Nabídl jim Georg, když se všichni tři postavili.
„Pojedeme autobusem,“ odmítl Tom a nedával žádné úsilí do toho být přátelský. Stále byl podrážděný způsobem, jakým Georg uklidnil jeho bratra, když on to nedokázal. Obešel stůl a postavil se vedle Billa, ohledně kterého se za posledních dvanáct hodin cítil více ochranářský než za celý svůj život.
„Tome,“ pokáral jej Bill, který nechápal náhlou změnu Tomovy nálady. Obrátil svou pozornost zpět ke Georgovi. „Jsi si jistý, že ti to nebude vadit?“
Georg zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Je to vlastně po cestě.“
„Děkuju ti,“ řekl Bill, nabídl mu malý úsměv a plácl rukou Toma, který je pozoroval s kamenným výrazem.
„Jo, díky,“ zamumlal Tom v reakci, protože pochopil, že to bylo to, co od něj Bill očekával.
Bill seděl po cestě domů na místě spolujezdce, zatímco Tom byl vzadu napjatý, a přemýšlel o všem, co se ten den stalo. Probudil se ráno s Billem omotaným kolem sebe, ale od toho okamžiku šlo všechno z kopce. Jen když už si myslel, že udělali nějaký pokrok, něco se stalo, co jej přinutilo se cítit, jako by byli ve skutečnosti na ústupu namísto pokroku. A pak, když zjistil, že jejich matka měla nehodu, první osoba, na kterou pomyslel, byl Bill a srdce se mu rozbušilo, protože věděl, že Bill novinky neponese lehce.
Tom se už toho rána rozhodl zintenzivnit svou hru a opravit pouto mezi nimi, které bylo přerušeno. Vše, co chtěl za poslední čtyři roky, bylo vrátit se za svým bratrem, ale když byli hozeni zpátky dohromady, byl to pro oba obrovský zásah reality. Byli více poškozeni, než si mysleli.
Když Georg zajel autem na jejich příjezdovou cestu, Bill zamumlal poděkování, než vylezl z auta. Tom vystoupil beze slova. Zamířil rovnou k předním dveřím a vešel dovnitř, zatímco Bill stál na příjezdové cestě a mával Georgovi. Tom ukládal zbytek jejich večeře do lednice, když se k němu Bill připojil. „Co je s Georgem, že tě to tak strašně sere?“ Chtěl vědět Bill, jeho hlas byl měkký a zlomený.
Tom si povzdechl, když zavřel dveře ledničky a pohlédl na svého bratra. „Chce se ti dostat do kalhot.“ Tom věděl, že je to nejméně z poloviny pravda. Byla to polovina důvodu, proč byl podrážděný.
Bill na svého staršího bratra zíral se zvednutým obočím a snažil se přijít na to, jestli je to pravda, nebo ne. Nakonec se rozhodl, že na tom vůbec nezáleží. „A?“
„A?!“ Tom se ušklíbl. „Mohl by mít alespoň trochu slušnosti. Naše matka je v nemocnici, v případě, že jsi na to zapomněl!“
„Samozřejmě, že jsem nezapomněl, ty pitomče!“ vykřikl Bill a za použití obou rukou od sebe Toma odstrčil pryč. Byl na pokraji slz a ani se to nesnažil skrývat. Dům byl tichý, strašidelně tichý, dokonce i když Bill křičel na svého bratra. Tom se okamžitě cítil provinile a přesunul se zpět ke svému bratrovi, ale Bill ho znovu odstrčil. „Jdi do prdele, Tome,“ křičel. „Jdi do prdele!“ Bill se vrhl po schodech nahoru a zabouchl za sebou dveře od svého pokoje, zatímco Tom zůstal v kuchyni.
Bill nebyl ve stavu, aby se dokázal vypořádat s Tomovými změnami nálad. Nemohl se dostat přes skutečnost, že jeho matka ležela v nemocnici a Tom jej obvinil, že na to zapomněl. Jako by se to snad mohlo stát. Dlouhou dobu seděl na okraji postele a snažil se uklidnit, než se nakonec rozhodl, co skutečně potřebuje, sprchu. Takže si posbíral své věci a nějaké staré oblečení na spaní a tiše zamířil do koupelny.
Nechal po svém těle proudit vodu tak horkou, jak jen dokázal snést. Snažil se ze sebe spláchnout všechnu vinu, kterou cítil, všechny ty věci, které řekl a udělal – své matce, Andreasovi, Tomovi – ale když skončil a vylezl ze sprchy, cítil se provinileji a vyčerpaněji než předtím. Oblékl se a hřebenem si projel vlasy.
Dům byl tak tichý, tak mrtvý, když Bill vyšel z koupelny, připravený jít do postele, že si nedokázal představit, jak získá nějaký spánek a rozhodně nechtěl být sám se všemi svými myšlenkami. Věděl, že Tom byl schopný jej rozptýlit – dělal to po celý den. Ale on na něj jen křičel a odstrčil jej od sebe.
Bill se žvýkal do svého spodního rtu, když pohlédl chodbou směrem ke svému pokoji a poté druhým směrem ke schodišti. Ať bylo jakkoliv těžké spolknout svou hrdost, Bill si myslel, že ještě těžší by bylo strávit noc sám ve tmě, a nechat svou mysl volně bloumat skrz vše, co bylo v jeho životě na hovno. Šel po schodech dolů pomalu a tiše. Bylo stále ještě docela brzy, ale byla tma a Tom měl všechna světla zhasnutá, takže se vše zdálo být ještě více prázdné a špatné. Bill chtěl mít večeři se svou rodinou, nimrat se v jídle a nadávat na každou maličkost.
„Tome?“ Zavolal tiše od paty schodiště.
Mohl slyšet z gauče zašustění. „Jo?“
„Omlouvám se,“ zašeptal Bill a nehýbal se ze své pozice.
„Já taky,“ řekl Tom nazpět, tiše, a Bill se rychle nadechl a zhluboka vydechl.
Váhavě obešel přední část pohovky s nervy v koncích. V hlavě mu bušilo a měl pocit, jako by měl každou chvíli omdlít vyčerpáním. Skoro nic za celý den nesnědl a měl tak špatný den, až usoudil, že by mohl spát celý týden, pokud by jej každý nechal.
„Tome?“ Zeptal se znovu a ve světle pouličních lamp procházejícím skrz okno mohl vidět, jak Tom otevřel oči a pohlédl na něj.
„Jo?“ Řekl Tom znovu, jejich pohledy se ve spoře osvětleném obývacím pokoji spojily.
„Já nechci být sám,“ přiznal nesměle a zatínal prsty do lemu svého trička. Nebyl si jistý, jak bude Tom reagovat, ale Bill věděl, že musí riskovat. Věděl, co by s ním udělala noc o samotě a prostě nedokázal snést představu, jak trpí ještě víc než doteď.
Byla tam jen vteřina zaváhání, než se Tom odsunul vzad a nadzvedl roh své přikrývky jako pozvánku, jako to dělal pro Billa celé ty roky dříve. Bill neváhal s přijetím té pozvánky. Udělal krok vpřed a zalezl pod deku vedle svého bratra. Nějak, dokonce i s většími těly a větším prostorem mezi nimi, se na gauč pohodlně vešli. S Tomovou vůní v nose a jeho pažemi omotanými ochranitelsky kolem svého pasu Bill usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře vytvořeného z Tomovy pokrčené paže.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Tak snad už se nám kluci konečně usmíří, ten konec byl skutečně nádherný, konečně se Bill alespoň na okamžik zbavil své hrdosti.
Jsem ráda, že Bill nakonec za Tomem šel a že jsou teda snad zase v pohodě, protože po tom setkání s Georgem v nemocnici to vypadalo bledě. Sice je pravda, že Tom vyšiloval celkem zbytečně, na druhou stranu se tyhle věci kolem Billa dějí nějak moc často a Tom není jediný komu to vadí, že…
No, teď mají kluci pár dní pro sebe, než se Simone vrátí domů, tak doufám, že celý ten čas nestráví hádkami. I když by mě to nepřekvapilo.
Je fajn, že tenhle díl byl napsaný častečně z Tomova pohledu, snad to teď bude častější. Vždycky mě zajímalo, co se mu asi honí hlavou. A vida, on žárlí na Billa! 🙂
Uf, Simone bude snad v pořádku a kluci teď aspoň budou mít nějaký čas jen sami na sebe.
Konečně jsme na chvilku nakoukli do hlavy i Tomovi, to mi strašně chybělo. A už se zase naprosto zbytečně chytli. Naštěstí Bill spolkl hrdost a kapitola skončila skoro idylicky. Uvidíme jaké bude probuzení. 😉
Jsem rada, ze Simone bude nakonec v pořádku, at je, jaká je, nic špatnýho jsem ji neprala…
No, a konec dílu byl krásný. Jsem opravdu rada, ze se Bill překonal a přišel za Tomem:)jsem si jista, ze teď uz to mezi nimi bude dobry. Musí vyt:)
Diky moc za překlad a nedockave budu vyhlizet další dil:)
Konec dílu byl strašně hezký a byla jsem ráda, že byl tenhle těžký díl tak hezky zakončen! 🙂
Jsem moc ráda, že je Simone relativně v pořádku a i když není úplně v pohodě, dostane se z toho. Jen bych si přála, aby i jí ta nehoda trošku otevřela oči a přestala kluky tak strašně peskovat. Já chápu, že asi nebylo lehké své děti najít v takové situaci, jako je našla před lety a chápu, že to stále neskousla, ale trošku milejší by být mohla. 🙂
Tom je báječný a strašně se mi líbilo, že alespoň část byla konečně i z jeho pohledu! Opravdu jsem to už potřebovala a moc doufám, že se tak bude dít častěji. A samozřejmě mě jeho myšlenky potěšily, jak taky jinak! 🙂 Jeho žárlení na Georga byl roztomilé, ikdyž maličko přehnané, ale zase chápu, že jej štve, že je jeho vztah s Billem jako na houpačce a Bill se k němu chová naprosto nepředvídatelně a pak se chová ke Georgovi takhle hezky. Takže ano, chápu ho, ale mohl se to snažit maličko zakrýt. Každopádně Bill by měl už konečně odhalit, že Tom jej stále miluje a ne jen jen jako bratra. 🙂
A na konec dílu mě Bill orpavdu překvapil, že se tak překonal a došel za Tomem. Tak snad to už bude mezi klukama jen lepší a lepší! 🙂 Pro jistotu ale stejně očekávám, že až se ráno Bill probudí, bude zase nepříjemný! 😀
Tisíceré díky za překlad, Zuzu! 🙂
Som rada, že je Simone relatívne v poriadku. Síce ma potešilo, že chalani budú mať pár dní len pre seba, tak som jej nič zlé nepriala. Dúfam, že možno ten čas Simone donúti zmeniť svoje správanie. Lebo aj keď chápem, že to pre ňu musí byť ťažké, tak by predsa len mohla byť milšia.
Páčilo sa mi, že dnes bola aspoň krátka časť z Tomovho pohľadu. To mi doteraz chýbalo, keďže som nevedela, o čomu vlastne ide. Takto aspoň viem, ako mu na Billovi záleží, ako chce svojho brata znovu získať späť a hlavne to žiarlenie na Gea bolo roztomilé. I keď to možno trošku preháňal, tak chápem, ako sa musel cítiť. On sa snažil celý deň byť pre Billa oporou a trochu ho rozptýliť a naraz príde Georg a rozptýli Billa ako nič! A Bill, ktorý sa k nemu správal náladovo sa pri Gergovori naraz zmenil. No dúfam, že Bill čoskoro príe na to, že ho Tom stále miluje.
A záver bol krásny. Potešilo ma, že Bill dokázal na chvíľu prekonať svoju hrdosť a prísť za Tomom. A zaspávanie v objatí 🙂 Snáď sa to bude medzi chalanmi už len zlepšovať, aj keď pri Billovi si človek nemôže byť ničím istý 😀
Ďakujem za preklad, Zuzu.
Tak autonehoda… vydýchla som si, že to nebola Tomova vina, že sa jej niečo stalo. Ale strašne ma mrzí, že je Bill tak zničený, že sa z tej nehody automaticky obvinil. Je mi ho ľúto. A dosť ma mrzí aj to, že sa nechal rozptýliť Geom a Toma k sebe nepustil… Tomova žiarlivosť ma pobavila… už by mohol Billovi povedať na rovinu, že ho miluje, ozajstne a nikdy neprestal a neprestane… viem že to dáva dosť najavo, ale Billova zranená dušička by to možno potrebovala naozajstne počuť. Strašne ma potešilo, že Bill trochu zaprel svoje ego a dokázal si prísť k Tomovi pre trochu pohodlia. Dúfam, že sa ráno nebude správať odmerane a zlostne. Už by sa mohol pomaly začať zmierovať s tým, že on a Tom nie sú len bratia.
Ďakujem za skvelú kapitolu.
Jéé nádherný konec 🙂 ten malý kousek Tomova pohledu byl super, nezlobila bych se kdyby byl častěji, ale tak aspoň je zřejmé, že mu na mě taky záleží. Tak snad teď budou mít dost času se někam posunout a všechno si ujasnit. Díky za překlad
Doufám že je to na dobré cestě a konečné si začnou opět rozumět.
Boha jeho. Pěkně se jim to sere. Je mi trochu do breku u toho co se mezi Billem a Tomem stalo a je mi Toma neskutečně líto. Jde vidět, že Billa miluje a to co se děje ho štve a nutí žárlit. Byl to úžasný díl a neskutečně moc se těším na pokračování. Povídka je fakt skvělá, děkuji za překlad. Je prvotřídní 🙂