Pohár z půli prázdný 25.

Bill tušil, že jejich společný tanec v dešti znamená zvrat v jejich vztahu. Věřil tomu, že to bude pozitivní změna, která jejich spojení ještě více prohloubí.

Šli ruku v ruce, pohled neustále spojený. Na rtech jim hrály blažené úsměvy, jelikož sami moc dobře věděli, jakého štěstí se jim dostalo. Měli teď jeden druhého a mohli být spolu bez nežádoucích pohledů okolí, které by jenom zbytečně soudilo dva bratry, kteří společně šli ulicí a něžnými pohledy si sdělovali svou lásku.

Tom se jako obvykle vloupal do Billova pokoje oknem, zatímco jeho černovlasý přítel prošel normálně dveřmi a pozdravil se se svými rodiči.

Povečeřel s nimi a následně vzal ještě jednu porci pro Toma, který ležel v jeho posteli a nepřítomně sledoval strop. Sám si jasně uvědomoval, že takhle to nemůže dál pokračovat. Toto časové období, kdy byli společně šťastní, musí skončit, nebo se skutečně stane něco nepříjemného.

Před Billem se ani slůvkem nezmínil, co má na mysli, nechtěl mu zbytečně kazit jeho dobrou náladu. Tiše snědl svou večeři, poděkoval mu a něžně ho objal. Ze všeho nejvíc si přál, aby mohli zrušit svůj sourozenecký vztah a mohli se potkat za normálních okolností, bez okrádání a zabíjení kolem.

Bill se k němu s láskou natiskl a jemně skousl kůži na Tomově krku. Cítil, jak se dredáč pod jeho počínáním napjal, ale nijak neprotestoval. Pokračoval tedy a svými rty jej lehoučce líbal na krku.

„Bille,“ vzdychl nepřítomně Tom, který uvažoval o možnosti, že jej přeruší a přizná mu jejich bratrské pouto. „Prosím,“ zasténal, aniž by byl schopný svou prosbu skutečně vyřknout. Proti jeho vůli z jeho úst vyšlo úplně jiné slovo doprovázené vzrušeným vzdechem: „Pokračuj.“

Bill se nenechal dvakrát vybízet, na tenhle okamžik čekal tak dlouho, že nedokázal přestat. Pečlivě za sebou zanechával na Tomově krku červené značky, o nichž věděl, že za chvíli zmizí.

Konečky prstů zavadil o Tomovo triko a několika pohyby dredáčovi naznačil, že je čas jej shodit dolů. Tom se jednoduše podřídil, svlékl si svoje volné triko a hladově se vrhl na Billovy rty, o nichž v poslední době tak dlouho snil. Cítil, že tohle je jednoduše špatné, ale jeho vzdouvající se rozkrok mluvil úplně jinak. Už nechtěl dál čekat, pokud nechtěl ani Bill. Tohle byl okamžik pravdy.

„Bille,“ zasténal jeho jméno, když se černovlásek sklonil k jeho bradavkám. V tu chvíli ale nebyl schopný pokračovat, jelikož se zpoza dveří ozvaly kroky, po nichž následovalo váhavé zaklepání a zvolání Billova jména.

Tom se během mžiku schoval pod Billovu postel a čekal, až se jeho rychle dýchající bratr trochu vzpamatuje, aby mohl mluvit se svojí matkou.

„Co se děje?“ ozval se nakonec, když si trochu srovnal dech a zpomalil srdce.

„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ zářivě se na něj usmála jeho matka, když vkročila do pokoje. Její pohled se zastavil na Tomově tričku, které se válelo vedle postele.

„Co to je?“ vyhrkla náhle.

„Triko,“ odvětil Bill. Hlas se mu stále ještě chvěl. „Půjčil mi ho kamarád,“ pokračoval po matčině překvapeném pohledu, kterým jasně říkala: ‚Tohle se ti jako líbí?‘

Bill nepřítomně přikývl a svým výrazem vyzval matku, aby pokračovala v tom, proč přišla.

„Tvoji rodiče vlastnili spoustu pozemků a nemovitostí jak v Německu, tak v zahraničí,“ začala opatrně a posadila se na židli, zatímco Tom přerývavě dýchal a snažil se být co nejméně nápadný. Tohle schovávání mu už pěkně lezlo na nervy.

„Ano?“ vybídl ji, aby pokračovala.

„Rozhodli jsme se to všechno prodat, abys měl do svého života nějakou zásobu,“ sdělila mu. „Trvalo to sice déle, ale získali jsme tím částku 3 258 750 euro. Nejsme si ale jistí, jestli bys to měl dostat teď. Založili jsme účet, kde jsou ty peníze uloženy, jenže tvůj otec se obává, že tam ty peníze nebudou v bezpečí, proto je chce vybrat a přemístit k nám do domácího sejfu. Jestli s tím tedy budeš samozřejmě souhlasit,“ dostala ze sebe všechno, co mu chtěl říct.

Bill na ni jenom překvapeně zíral, po vyřčení celkové částky se mu lehce zamotala hlava. Nedokázal si představit, že by měl někdy vlastnit tolik peněz.

„Šlo by to třeba už pozítří, co ty na to?“ Chtěla mu sice nechat nějaký ten čas, aby si to v hlavě celé probral, ale také potřebovala nějakou jasnou odpověď.

„Jasně,“ přitakal bezmyšlenkovitě Bill. V jeho mysli se stále točilo to číslo a on uvažoval, co všechno by za to mohl mít.

„Jsi si jistý?“ ujišťovala se jeho matka. „Jestli chceš ještě počkat, na něco se zeptat nebo tak něco…?“

„To je dobré,“ nepřijal její nabídku. „To všechno má být jako moje? Nechcete si z toho vzít něco i vy?“ zajímal se.

„Jak s tím naložíš, je jenom na tobě,“ pousmála se jeho matka. „Je to dědictví.“

„V tom případě,“ zesmutněl na chvíli, „by měl část dostat i můj bratr, že ano?“ Sám se na chvíli ponořil zpět do úvah a vzpomněl si na Toma. Chtěl se s ním podělit, jelikož tu pro něj byl a jejich společný život byl tím, co chtěl ze všeho nejvíc. Chvilku opět přemítal nad tím, kdo může být dvojče, když se mu v mysli znovu objevily zvláštní obrazy.

Viděl opět dva malé chlapce, jak byli rozděleni. Sledoval, jak se postupně každý z nich vyvíjel nezávisle na tom druhém. V jednom poznal sebe kvůli černým vlasům a sklonům k emařině, v druhém chlapci zahlédl Toma. Viděl smutného a zklamaného chlapce, jak je nelítostně bit za něco, co vlastně ani neudělal. Viděl, jak je nucen přežívat jen z nějakých drobných, které ani nestály za řeč. Vnímal, jak se z malého chlapce postupem času stával muž s mnoha ranami na duši. Viděl do jeho tváře, která se postupně spojila s jeho vlastní. Polovina byla jeho, druhá patřila Tomovi. Překvapením zalapal po dechu nad tou strašlivou podobou. Odlišoval je jen piercing a Billovy namalované oči, jinak to vypadalo úplně jako tvář jednoho z nich.

Bill na kratinký okamžik ztratil vědomí. To uvědomění v něm vyvolalo takovou spoustu silných emocí, že to nevydržel a zhroutil se.

Jeho matka zkontrolovala, jestli žije a zaběhla pro sklenici vody.

Bill se ale mezitím probral a měl pocit, že tohle je jeho nejhorší den v životě.

Omlouvám se, ozval se v jeho mysli Tom. Chtěl jsem ti to říct už dřív, ale netušil jsem jak.

Bill sebou znechuceně škubl. Takže je to pravda? Nechápal. Ty a já… my jsme…?“ hlas se mu chvěl, rty se mu třásly. Nedokázal vyslovit to poslední slovo, nedokázal si připustit, že by byli bratři.

Je to tak, přitakal Tom, který se stále schovával pod postelí. Billova matka se zatím vrátila se sklenicí vody a dala Billovi napít.

„Jsi v pořádku?“ starostlivě na něj pohlédla. On se snažil ovládat, aby na ni nezačal hned křičet kvůli svému příbuzenskému vztahu s Tomem. Měl toho v sobě hodně, chtěl řvát na celý svět, jak může být tak nespravedlivý, chtěl křičet na Toma, jelikož mu to všechno zatajil, chtěl brečet, protože se mu právě zhroutil svět, o němž s takovou zálibou snil, nejradši by se postavil celému světu a vybil si na něm všechen svůj vztek, zároveň se chtěl ale schovat někam do kouta a jenom tiše trpět. Začal si se svým bratrem, líbal se se svým dvojčetem a chtěl po něm i sex.

„Jdu ven,“ zamanul si. Nechtěl dál poslouchat matčin hlas, který se v jeho mysli nedokázal zformulovat do kloudné věty, nechtěl být v té místnosti, kde se změnil vzduch. Bylo tam nedýchatelno. Cítil se, jako by jej svíraly jedny obrovské kleště a nedovolily mu ani jediný nádech.

Bez mikiny nebo bundy vyšel ven, nedbaje na otázky a prosby své matky. Rychle se přezul a vykročil do noční tmy, která ho přivítala svou chladivou náručí.

Konečně mohl alespoň trochu dýchat. Zhluboka se nadechl studeného nočního vzduchu a na okamžik se mu ulevilo. Všechny pocity ale ze sebe dostat nedokázal. Tížilo ho tolik věcí jako snad ještě nikdy. Zamiloval se, skutečně se zamiloval, jenže do svého vlastního bratra!

„Sakra!“ ulevil si mezi tou spoustou nadávek, které se bez přestání linuly z jeho úst jako rozvodněná řeka po několikadenních deštích. „To je v prdeli!“

Tom vyskočil z okna, jakmile Billova matka odešla z pokoje. Vzal si svoje triko, spěšně ho na sebe hodil a ladně doskočil na chodník pod Billovým oknem.

Viděl svého bratra, jak běží po temné ulici a nadává přitom na celý svět. Neváhal ani vteřinu a rozeběhl se za ním. Nemohl dopustit, aby se na něj naštval a už ho nikdy nechtěl vidět, musel to urovnat.

Nicotnou černotu prořízly první kapky deště, které se leskly ve světle pouličních lamp. Kromě pleskavých zvuků, které se ozývaly právě kvůli nim, ulici zaplnil dupot dvou párů tenisek.

Bill se snažil utéct od všeho, co by mu mohlo připomenout skutečnost, jak hloupě se zachoval. Nechtěl už vidět ty překrásné hnědé oči, které ho svedly. Nepřál si vídat se s někým, kdo celou dobu věděl, jak špatná věc se mezi nimi odehrávala.

„Bille!“ Ten krásný hlas se ozval podzimní deštivou nocí. „Omlouvám se.“ Bill to ale nechtěl slyšet, nepotřeboval, aby se Tom nějak ospravedlňoval.

„Nech mě být!“ křikl. „Je to celé tvoje vina!“ Shození celé zodpovědnosti na něj mu přineslo menší uspokojení, než v jaké ve skutečnosti doufal. Ulevil si jenom trochu, svědomí z porušení zákona ho ale stále sžíralo. Jak se to jenom mohlo stát?

„Bille,“ Tom ho doběhl, chytil ho za ruku a otočil si ho k sobě, „musíš mě vyslechnout,“ žadonil.

„Nemusím!“ Černovlásek se mu snažil vytrhnout, ale bylo to zbytečné. Tom měl větší sílu, proto si jej přidržel na místě.

„Poslouchej mě,“ naléhal. „Chtěl jsem ti to říct, jenže…“ hlas se mu na okamžik zadrhl. Netušil, jak by to měl vysvětlit, nemohl začít s tím, proč se vlastně seznámili.

Bill mu na okamžik pohlédl do očí a okamžitě stočil svůj pohled jinam. Drobné píchnutí u srdce ho bolelo daleko víc, když si uvědomil, jak hluboká mezi nimi zeje propast.

„Nechci nic slyšet,“ upozornil ho hlasem, který nepříjemně skřípal. Po tvářích se mu kutálely slzy, které v sobě nedokázal držet. Konečně si myslel, že se jeho svět obrací tím správným směrem, a osud mu zasadil tuhle ránu.

Tomova slova pro další chvíli přehlušil hlasitý déšť, který během chvíle pohltil úplně všechno. Ochladil vzduch a promočil dva chlapce, kteří stáli proti sobě v zoufalém uvědomění.

„Nech mě už být,“ žadonil plačtivě Bill. Rukou si setřel pár slz, které se začaly mísit s dešťovými kapkami. „Už mi dej laskavě pokoj!“ Proběhl další pokus o vytrhnutí se z jeho sevření, ale opět nevyšel. Tom ho nechtěl nechat odejít, nemohl ho nechat odejít.

„Nemůžu,“ oddechl si nespokojeně Tom. Věděl, že k téhle situaci jednou dojde, ale nechtěl, aby to bylo takhle. Chtěl, aby se to dozvěděl od něj. Takhle vypadal jako prachsprostý lhář.

„Nech mě,“ osopil se na něj jeho bratr a silně škubl rukou. Stále se snažil odejít, ale pomalu mu začalo docházet, že je to marné. Už se ani nesnažil zastavit slzy nebo kontrolovat svůj přerývavý dech. Udržet si hrdost v takové situaci nezvládal, vždyť se chtěl pomilovat se svým dvojčetem!

„Bille,“ jemně ho oslovil Tom a snažil se vyhledat pohled jeho očí, který se mu ale nepodařilo zachytit. Spokojil se tedy s tím, že ho měl tak blízko, i když mu neviděl ani do tváře.

„Chtěl jsem ti to říct, jenže kdybys to věděl,“ ujal se slova, i když Bill nevypadal na to, že ho poslouchá. I tak ale pokračoval: „Kdybys to věděl, nejspíš bys nikdy nedovolil, aby se mezi námi něco podobného stalo,“ povzdechl si smutně a sám se bránil slzám, jež se mu draly do očí.

„Vždyť jsme bratři!“ vykřikl rozčileně. „A tys to věděl!“

„Dozvěděl jsem se to až později,“ řekl. „Bylo to až ve chvíli, kdy jsem se do tebe zamiloval a nemohl tě už dostat pryč z hlavy. Byl jsi a pořád jsi úplně všude. I když jsi můj bratr, miluju tě víc než kohokoli na tomhle světě a ty to moc dobře víš.“

„Vím jen, že je to špatné!“ bránil se Bill. „Lhal jsi mi!“

„Nelhal!“ odporoval okamžitě Tom a přitáhl si k sobě Billovu tvář. „Nikdy jsem netvrdil, že nejsme bratři,“ řekl a vzal si od něj jeden polibek. Nebyl přehnaně vášnivý ani nijak násilný, byl spíše výmluvný až zoufalý.

Bill se chtěl odtáhnout, skutečně nechtěl dál žít s vědomím, že miluje svého bratra, ale v tom okamžiku to bylo nemyslitelné. Ty Tomovy kouzelné rty ho sevřely v něžném a milujícím stisku, takže mu jednoduše podlehl.

autor: SakuraUchihaHaruno13