autor: ophelia_seven
Zhroucení ANEB jak Simone dělá plány pro Co kdyby
Nezáleží na tom, jak dlouho byli od sebe odloučeni… Bill je stále Tomův malý bráška.
Tom se následujícího rána vzbudil jako první. Billova hlava byla stále na jeho paži a on necítil nic od loktu až po prsty, ale nedokázal se přinutit k pohybu. Nedokázal ani říct, kolik je hodin, protože se bál, že jakýkoliv pohyb směrem k hodinám nebo k jeho mobilu by probudil jeho bratra a on ho nechtěl rušit.
Během spánku se Bill posunul, paži omotal těsně kolem Tomových zad a eliminoval tak jakýkoliv malý prostor mezi nimi. V tuto chvíli byli jeden a Tomovi to opravdu vůbec nevadilo. Ale uvažoval, jak bude Bill jednat, až se probudí. Zdálo se, že pokaždé, když udělali nějaký pokrok, tak jakmile si to Bill uvědomil, začal vyšilovat a byli zase na začátku.
Tom se na pohovce mírně zavrtěl, snažil se získat zpět nějaký cit do svých končetin a najít si dostatečně pohodlnou polohu, aby mohl znovu usnout. Bill se pohnul a Tom okamžitě znehybněl. Když se zdálo, že Bill pokračuje ve spánku, Tom se znovu lehce zavrtěl a změnil polohu hlavy. Ta pozice nebyla úplně pohodlná, ale bylo to lepší, než když se poprvé probudil, takže zavřel oči a snažil se opět usnout, zatímco mu slunce svítilo do tváře. Zrovna začal usínat, když uslyšel bratrův tichý hlas.
„Prosím tě, řekni mi, že to byl sen.“
Tom otevřel oči, když mu Bill zabořil hlavu do podpaží. Olízl si rty a snažil se v mysli sestavit odpověď, která by pověděla pravdu, ale zároveň Billa uklidnila. Žádná taková nebyla, tak místo toho jen zavrtěl hlavou. „Omlouvám se,“ zašeptal a Bill zvedl hlavu, aby se setkal s bratrovým pohledem.
„Proč se omlouváš?“
„Protože-“ Začal Tom, ale Bill zavrtěl hlavou a rychle ho přerušil.
„Neomlouvej se.“
Tom povystrčil jazyk, aby s ním několikrát šťouchl do svého piercingu, než znovu promluvil. „Jen bych si přál, abych mohl věci zlepšit,“ přiznal mrzutě, jeho slova byla plná lítosti. Tom se cítil, jako by jeho jediná práce na zemi byla chránit svého bratra, ale tohle – tohle bylo něco, před čím ho nemohl ochránit. Tohle byla prostě jediná věc, před kterou se mu svého bratra ochránit nepodařilo.
„Ty to děláš,“ ujistil ho Bill jemně a posunul se, aby tak umožnil Tomovi vytáhnout svou paži a zahýbat prsty, aby v ní znovu rozproudil krev až ke konečkům. „Věř mi, že to děláš.“
Tom mlčel, snažil se přijít na to, jak Bill mohl vidět, že by věci nějak zlepšoval. Od chvíle, kdy se ukázal, způsoboval jen problémy a předchozí večer to s ním bylo více než obtížné, když se ukázal Georg. Tom se cítil provinile, že Billa přivádí do ještě většího stresu, když bylo zřejmé, že už toho má na talíři víc než dost.
„Omlouvám se taky za to, že jsem se včera večer choval jako mrcha,“ dodal s malým úsměvem na rtech.
Bill vydechl nosem a usmál se. „Já vím. To je v pohodě.“
„Ale to není,“ nesouhlasil Tom a odhrnul pár vlasů z bratrova obličeje. Nemohl přijít na to, proč Bill cítil potřebu zakrývat svůj obličej make-upem. Myslel si, že pointa make-upu byla zakrýt nedostatky v obličeji, ale v ranním světle a bez make-upu Tom neviděl na tváři svého bratra nic špatného. Žádné jizvy, žádné skvrny, nic. Někdy bylo těžké uvěřit, že Tom byl jen o deset minut starší, protože Bill vypadal o tolik mladší. „Nezasloužil sis to.“
„No, odpouštím ti,“ konstatoval Bill, protáhl si nohy a uslyšel, jak mu při tom procesu luplo v zádech. „Půjdeme dnes za ní?“
„Samozřejmě,“ souhlasil Tom a přikyvoval. „Kdykoliv budeš připravený, tak můžeme jít.“
„Nejdřív musíme zjistit, kdy jede autobus,“ namítl Bill.
„Jeden z nás si musí pořídit auto,“ zasténal Tom. Už tak dlouho nemusel spoléhat na veřejnou dopravu a rozhodně to nebylo na seznamu věcí, které mu nejvíc chyběly.
Bill nesměle sklopil hlavu. Když zpátky vzhlédl, Tom ho zvědavě sledoval. „Musíš to být ty, protože, ehm… já neumím řídit.“
„Cože?“ Rozesmál se Tom. „Bille…“
„Co?“ Řekl Bill přes stydlivý úšklebek. „Nikdy jsem se to neučil.“
„Máma tě nikdy neučila, jak řídit auto?“
„Poslední čtyři roky jsme se sobě vzájemně vyhýbali,“ připomněl mu Bill s našpulenými rty, ale Tom to nebral jako konečnou odpověď.
„Andy ti nikdy nedával lekce?“ Přitlačil Tom a Bill se hlasitě rozesmál. Pro něj představa Andyho, jak jej pouští za volant svého milovaného auta, byla k popukání.
„Děláš si srandu?“ Zeptal se svého bratra nevěřícně. „Andy je tak ochranářský ke svému autu, že mám štěstí, že se v něm vůbec můžu svézt.“
„Ale no tak,“ Tom si přejel jazykem přes zuby. „Nemůžeš být tak špatný.“
Bill se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Zřejmě nemáš ani ponětí, jaká katastrofa dokážu být.“
„Ach, věř mi, rozhodně vidím, jak moc velký problém jsi.“
„Posraný problém,“ souhlasil Bill a položil si hlavu na Tomovu hruď, zatímco si Tom namotával několik pramenů jeho vlasů na prsty. Ten moment byl mírumilovný, jako by se nad nimi rozprostřel klid obklopený vším, co se mezi nimi stále ještě dělo. Tom byl vděčný, že Bill nevyšiloval z jejich blízkosti… zatím.
Bill si trhaně povzdechl proti Tomově hrudi. Bolely jej svaly na zádech, ale Tomova ruka v jeho vlasech byla příjemná. Bylo to mnohem lepší, než si pamatoval, zdaleka to převážilo všechnu bolest a on se mohl soustředit na tuto chvíli. Snažil se nemyslet na Andrease nebo na to, co by se mohlo stát s jeho matkou, nebo jak se jej učitelé snažili dostat, nebo na hádku, do které se dostal s Tomem, když na něj byl Tom naštvaný, že stál na straně jejich matky. Vše, na co se Bill chtěl zaměřit, bylo to, jak Tom voněl, jak bezpečně se s ním cítil schoulený na pohovce a jak byl uvolněný navzdory všemu. Chtěl, aby to tak zůstalo, ale jeho mysl nezpomalovala a neblokovala všechny věci, na které chtěl zapomenout.
„Jsem opravdu rád, že jsi tady, Tomi,“ řekl a Tomova ruka v jeho vlasech strnula nad tím, jak vyčerpaně jeho bratr právě použil jeho starou přezdívku. Tom nechal svou dlaň sklouznout z hedvábných vlasů a položil ji na Billova záda, po kterých konejšivě přejížděl nahoru a dolů a poté v kruzích. Ten pocit byl pro Billa naprosto zdrcující, na vrcholu všeho ostatního, a do očí mu vhrkly slzy. Nechtěl brečet – zvláště ne před svým bratrem – ale nemohl si pomoct a brzy bylo Tomovo tričko zmáčeno slaným roztokem jeho slz.
„Ššš.“ Tom mu dál přejížděl v kruzích po zádech přes tenké tričko a Bill mohl cítit teplo na své kůži. Pocítil mravenčení v páteři a musel bojovat, aby se nezachvěl. „Neplač, Bille. Je to okay.“
„Potřebuju tě,“ vymáčkl ze sebe Bill a Tomovo srdce se roztříštilo na milion kousků. Více než cokoliv chtěl uchránit Bila před momenty, jako jsou tyto. „Tohle nezvládnu sám.“
„Ššš, jsem tady, Bille. Jsem tady,“ opakoval, jak se Billovi otřásala ramena pláčem, proti kterému se marně snažil bojovat. Aniž by o tom nejprve přemýšlel, Tom přitiskl rty k vrcholku Billovy hlavy. Nevinný polibek jeho bratra dříve vždycky uklidnil a stále to byla instinktivní věc. Tom ztuhl, když Bill znehybněl. Zdálo se, jako by se celý svět zastavil a Tom uvažoval, jestli právě překročil hranici, šlápl na minu a vymazal tak veškerý pokrok, který udělali. Po několika vteřinách, které Tomovi připadaly jako hodiny, se Bill uvolnil a jeho dech se srovnal. Dokonce i slzy a chvění jako by se zpomalilo. „Všechno bude okay,“ zašeptal a sám vydechl úlevou.
Bill váhavě přikývl nad Tomovým pokusem uklidnit ho, ale nebyl si jistý, jestli ještě vůbec věří v naději. Prostě se chtěl vrátit do doby před čtyřmi lety, kdy si byl jistý, že Tom tam bude navždycky, že Tom mohl vyřešit každý problém. Chtěl, aby Tom byl Superman. „Jsem rád, že jsi tady,“ opakoval Bill s popotahováním.
„Samozřejmě, že jsem tady,“ řekl mu Tom. „I kdybych se doteď nevrátil, tak právě teď bych tady byl.“
„Ty bys to pro ni udělal?“ Zeptal se Bill, protože si nebyl jistý, jestli kdyby on byl poslán pryč, jestli by se vůbec staral. Nejspíš by stále byl naštvaný a plný zášti.
„Udělal bych to pro tebe,“ odpověděl Tom a Bill se překvapeně nadechl proti Tomově hrudi.
„Neopouštěj mě,“ prosil Bill a Tom si jej k sobě pevněji přitáhl a znovu začal s kruhy na zádech.
„Neopustím,“ přísahal Tom. „Nikdy.“
Kluci se dostali do nemocnice těsně před polednem. Bill se rychle osprchoval, ale rozhodl se nejít přes svou obvyklou rutinu s make-upem a vlasy. Tvrdil, že je příliš vyčerpaný, aby se staral a Tom mu věřil. Tom sám byl vyčerpaný a byl si vědom toho, že všechno, co se s Billem dělo v poslední době, muselo být mnohem víe stresující než to, s čím se musel potýkat Tom.
Když zamířili přímo do pokoje jejich matky, zdravotní sestra Janie je zahlédla a přišla se s nimi přátelsky pozdravit. „Vaše matka byla dnes ráno na chvíli vzhůru,“ řekla jim a její tvář krátce zvadla. „Ale teď už zase znovu spí.“ Znělo to omluvně a takovým upřímným způsobem, na jaký Bill nebyl zvyklý.
„To je v pořádku,“ řekl jí. Tato dvě slova byla první, které s ní vůbec promluvil od chvíle, kdy se s ní předchozí den setkal. Zdálo se, že si to uvědomila stejně jako Tom a usmála se na něj s ústy plnými dokonale rovných bílých zubů.
Naklonila hlavu na chlapce a Tom se ochranitelsky přisunul blíž k Billovi. Bill byl zvyklý na lidi, kteří na něj hleděli, ale Tom si nebyl jistý, že se mu líbil způsob, jakým se její oči potulovaly po těle jeho bratra. Když přesunula svůj pohled na něj, odkašlal si a její oči se rozšířily, jako by právě přišla na to, co dělala. Omluvně se na ně podívala, i když žádná slova omluvy nebyla vyřčena. „Včera bych to vůbec nehádala, ale vy skutečně vypadáte jako dvojčata,“ zazubila se.
„Ehm…“ vydal ze sebe Bill a tentokrát byl na řadě on, aby se přiblížil k Tomovi. Po Billově pohybu si byli tak blízko, že jejich paže byly přitisknuté k sobě v ramenou.
„Cože?“ Vyjádřil se Tom, zmatený, odkud to přišlo.
„Vaše matka… dnes ráno,“ vysvětlila Janie. „Říkala, že jste dvojčata. Já jsem jí nejdřív nevěřila, ale dnes vypadáte, jako byste byli víc než jen bratři.“
Bill se nervózně uchechtl, zatímco úkosem pohlédl na své dvojče. Nelíbila se mu představa, jak je lidé vidí jako něco víc než jen bratry, ale Tom si dovolil temperamentní sestřičce odpovědět. „Jednovaječná dvojčata, jo,“ vydechl.
„To je tak parádní,“ usmála se na ně široce. „Kdo je starší?“
Bill zavrtěl vědoucně hlavou, když Tom okamžitě odpověděl se zřejmou pýchou v hlase. „Já. O deset minut.“
„Je na to tak hrdý,“ řekl jí Bill a dramaticky zakoulel očima.
Janie k Billovi přikývla hlavou se sympatiemi. „Mám starší sestru. Vím přesně, jaké to je.“
Tom se hlasitě rozesmál a Bill jej šťouchl do ruky, aby ho umlčel. Věděl přesně, na co myslí. Ta žena netušila, jaké to je být dvojče. Nemohla pochopit, jak je úžasné mít dvojče v jedné minutě a jak nesnesitelné v té další. „Vsadím se, že je to dobrá starší sestra,“ řekl Tom podlézavě, když jeho smích po Billově šťouchnutí ustal.
„Myslí si, že ví všechno,“ rozesmála se Janie a dívala se přímo na Billa.
Bill na ni souhlasně pokýval hlavou. Lehce Toma strčil do boku, pro šou. „Řekněte mu, že se mýlí, a rozpoutá se peklo.“
„Ach, ti sourozenci,“ zauvažovala Janie nostalgicky, zatímco si na hrudi přidržovala desky. „Nemůžeme žít s nimi a nemůžeme žít bez nich.“
„No není to pravda,“ řekl Bill a nenápadně se na Toma vědoucně podíval.
„Jo, jo,“ uchechtl se Tom sarkasticky. „Taková tragédie, vědět, že vždy budete mít někoho, kdo na vás bude dohlížet.“
„Je to hrozné,“ přikývl Bill, čímž způsobil, že do něj Tom hravě strčil. Přes jeho dřívější zhroucení toho rána se Bill cítil dobře. Nejen dobře, ale o tolik lépe než v posledních týdnech.
V konverzaci nastala odlehčená pauza, a tak ji Tom přerušil. „Pojďme se teď podívat na mámu,“ řekl Billovi a oba, Bill i Janie, přikývli.
„Přijdu ji za chvíli zkontrolovat, ale zazvoňte na mě, kdybyste cokoliv potřebovali, okay?“ Nabídla jim a Bill se na ni usmál.
„Díky,“ odpověděl, když poodstoupila a během chůze si povyskočila.
„Ona je ta zatraceně temperamentní,“ zamumlal Tom, zatímco kráčeli k pokoji jejich matky, ale Bill mohl říct, aniž by se na něj podíval, že se usmívá.
„Je milá. Líbí se mi.“
„Neřekl jsem, že není milá,“ argumentoval Tom, když se zastavili u pokoje. Tom ustoupil stranou, aby mohl Bill vejít jako první, až bude připravený. Bill se na něj slabě usmál a pak se zhluboka nadechl, než zamířil dovnitř.
Udělali pouze pár kroků do pokoje, když se Bill zarazil a Tom, který tomu sotva věnoval pozornost, do něj zezadu narazil. „Co to, sakra?“ zamumlal a pohlédl kolem Billa, aby spatřil to, co on. Jejich matka seděla na posteli, a když Tom promluvil, pohlédla na ně.
„Ach můj bože, mami,“ vydechl Bill a Tom do něj zezadu šťouchl, aby šel k ní. Kousl se do rtu, když se přiblížili a všichni tři byli zticha. Tom stál přímo vedle Billa stojícího hned vedle ní a natáhl se pro její ruku. „Jak se cítíš?“
Přinutila svou pořezanou a pohmožděnou tvář k úsměvu. „Už jsem se cítila lépe,“ připustila a Bill v očích opět ucítil slzy, ale odmítl brečet. Už dnes bylo příliš mnoho slz.
„Já se tak omlouvám,“ vymáčkl ze sebe Bill, a Tom přiložil dlaň na bratrova záda, aby mu dal vědět, že tam stále je.
Simone se podívala na Billa a poté na Toma. „Za co se omlouvá?“
Tom pokrčil rameny. Chtěl se na ni usmát, ale byl si jistý, že to ona tohle Billovi způsobila, takže v sobě pořád tak trochu držel zášť, i když ležela na nemocničním lůžku. „Bere na sebe v tyhle dny vinu za všechno,“ řekl místo toho a snažil se ve svém hlase udržet náznak tepla.
Simone znovu pohlédla na Billa a stiskla ruku, kterou držel tu její. „Není to tvoje vina,“ řekla mu a Bill přikývl, protože pochopil, že to je to, co by měl udělat, i když tomu tak úplně nevěřil. Jejich matka pak pohlédla na Toma. „Staráš se o něj?“
Tom okamžitě přikývl. „Samozřejmě.“
„Dr. Schulz říká, že bych měla jít domů za týden nebo tak,“ řekla jim, její hlas byl chraplavý, jako by její ústa a krk byly suché. Bill se beze slova pohnul, aby jí nalil sklenici vody ze džbánu na stole, zatímco Tom pokračoval v konverzaci.
„Mluvili jsme s ním včera,“ řekl Tom a souhlasil tak s tím, co říkala.
„Ale právě jsme zjistili, že musí operovat mé srdce,“ řekla a její hlas poklesl, když Bill málem upustil sklenici a pobouřeně na ni pohlédl.
„Proč potřebuješ operaci srdce?“ Chtěl vědět. „Dr. Schulz se před nimi o ničem takovém nezmínil a Bill sice nebyl doktor, ale věděl, že srdeční operace jsou nebezpečné. Nebyl hloupý.
Tom vzal sklenici vody z bratrových třesoucích se rukou a podal ji matce, která z ní vděčně usrkla, než odpověděla. „Náraz byl velmi silný,“ řekla a její hlas byl stále chraplavý a nádechy krátké. „Říkali, že moje srdce muselo poskočit dopředu a narazit do žeber a myslí si, že se trochu natrhlo.“
„To je… to je-!“
„Bille,“ řekl Tom a položil mu ruku na rameno, aby ho uklidnil.
„Doktoři říkají, že by neměly být žádné komplikace,“ pokračovala Simone a Bill zavřel oči, protože to nechtěl slyšet. Nechtěl být v nemocnici a poslouchat tohle. Nechtěl, aby to bylo skutečné. „Ale já jsem zavolala vašemu otci, takže to ví… jen pro případ.“
„Ne,“ řekl Tom pevně a Bill otevřel oči, aby pohlédl na svého staršího bratra. „Ani kurva náhodou.“
„Tome?“ zeptal se Bill, jeho hlas byl tichý, ale Simone ani Tom si ho nevšímali.
„Pořád budete spolu,“ odůvodnila jejich matka jemně, ale Tom divoce zavrtěl hlavou. Bylo toho víc než jen to.
„Nepůjdu tam zpátky.“
„Tome,“ zkusil to Bill znovu a tentokrát Tomovy oči sklouzly na něj.
„Všechno bude v pořádku,“ slíbil mu Tom už asi po milionté. „Máma bude v pořádku.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
No páni, tohle je snad první díl, kdy neproběhla žádná hádka a nikdo se nechoval jako kretén…takže se mi to opravdu moc líbilo. Zvlášť ten rozhovor se zdravotní sestrou 😀
Vypadá to, že už si k sobě kluci konečně našli cestu, akorát je škoda, že aby k tomu vůbec došlo, musela jejich máma skoro umřít. Teď to navíc vypadá, že se Simone připravuje na nejhorší, když už dala vědet jejich otci. Sice ji nemám moc ráda, ale opravdu doufám, že bude v pořádku. A třeba jí ta nehoda otevře oči. Bylo by super, kdyby se i její vztah se syny zlepšil a všichni by mohli konečně fungovat jako normální rodina…
Kluci spolu zase bez problému komunikují a já doufám, že jim to vydrží. Simone zřejmě měla čas přemýšlet,ale čert ví, k čemu došla. Tady ale vyplulo na povrch Tomovo znepokojení, že by se měl (nebo měli) vrátit k otci. Pořád ještě netušíme, co se tam vlastně stalo.
Díky, těším se na pokračování.
"Udělal bych to kvůli tobě…" A já bulim 😀
Tenhle díl byl smutný, ale krásný zároveň, ta ranní chvilka dvojčat byla tak něžná a láskyplná… <3
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, jsem vážně zvědavá, jak to bude s kluky pokračovat dál 🙂
Díky za překlad.
Je dobře že se kluci zblížili Doufám že to Simone přežije ve zdravý.
Krásný dílek. Jsem ráda, že kluci se sblížili…doufám, že jim to vydrží. Ale mám strach, co znamenal ten poslední rozhovor…jako jejich mamka by mohla změnit anebo aspoň pochopit jejich vztah a názor na něj. Nemusí to schvalovat, ale respektovat snad ano, když to je těžké…díky za překlad.
Společné ráno bylo vážně kouzelné! Nemohla jsem ani uvěřit, že šlo všechno jako po másle a Bill dokonce ani nevyšiloval z toho Tomova ´polibku´. Bylo to opravdu kouzelné a nejvíce kouzelný byl Tom! 😛
Ovšem je mi Simone líto. Opravdu doufám, že všechno dopadne dobře, protože jí nic zlého nepřeju. A ještě by mě opravdu zajímalo, co měl nebo neměl Tom s otcem, protože to vypadá, že by byl raději pod mostem, než aby se vrátil zpět. Jsem tááák zvědavá! Možná by to mohl říct Billovi?
Děkuji za překlad! 🙂
Copak mu táta udělal? Doufám, že se Simone uzdraví a bude doma dřív než aby musel přijel jejich otec. Skvělý díl, moc se těším na pokračování.
Tak toto bolo hotová búrka dojmov.
Začiatok bol strašne krásny, ako sa chalani úprimne porozprávali a vyzerá to tak, že aj urobili dosť veľký krok na ceste k znovu vytvoreniu vzťahu, ktorý mali.
Rozhovor so sestričkou bol vtipný 🙂 Ale potom správa o Simoninej operácii pekne schladila situáciu. Síce je dobré, že myslela na možno "čo keby", ale dúfam, že bude v poriadku. Pretože to vyzerá, že Tom je z návratu k otcovi poriadne znepokojený a mňa fakt zaujíma, kedy sa konečne dozvieme, čo sa medzi ním a otcom stalo!!
Ďakujem za preklad.
Nádherná kapitola, Simone mi je ľúto, ale vďaka jej nehode sa im podarilo zblížiť o niečo skôr…