autor: Wind
Zdravím. Nedávno jsem si v rámci pokročení s povídkou znovu četla celý příběh od začátku. A přijde mi docela fér vám připomenout, na čem jsme vlastně začali. A taky doufám, že jste pořádně zvědaví, co se děje s malou Simone. Uznávám, že jsem vás na odpověď nechala čekat dost dlouho. Tak si čtení této, o něco málo kratší, kapitoly užijte a nezapomeňte ji okomentovat, prosím. 🙂
Vaše Wind
Slunce už se pomalu klonilo k obzoru, když Tom s Raiem konečně dorazili na pláž. Když se blížili k domku, začínal se do Tomova srdce vkrádat znepokojující pocit.
„Wille? Miriam?“ Zavolal. Rai zatím uvázal kozy ke kmenu poblíž domku. Taky se mu tu něco nezdálo. V tuhle dobu většinou Will s Miriam připravovali večeři u ohniště a holčičky běhaly kolem. Ale teď tu bylo hrobové ticho. Tom se rozeběhl ke dveřím.
„Wille?!“ Prudce vpadl do malé místnůstky, až se Miriam sedící na posteli s plačící Ari vylekala.
„Miriam… co se stalo? Kde je Will a Simone?“ Miriam vstoupily do očí slzy.
„Sim… krátce po tom, co jste odešli, se Simone ztratila. Will prohledal les, jestli nešla za vámi, ale když ji nenašel tam, běžel k moři. Je to už docela dlouho, ale ještě se nevrátil. Ani Simone.“
„Táta!“ vzlykla Ariana a natáhla k Tomovi ručičky. Tom si ji k sobě přitulil a konejšivě ji hladil po zádech.
„Jak je to asi dlouho, co Sim zmizela?“ Ptal se Rai, který přišel krátce po Tomovi.
„Já nevím… už vážně dost dlouho. Chtěla jsem jít s ním, ale někdo tady musel zůstat s Ari. A taky bych mu asi nebyla moc k užitku.“ Rai rychlými kroky došel k posteli a přivinul ji k sobě. Miriam i přes všechno zoufalství zahřálo u srdce.
„Nesmíme ztrácet čas. Tome, vím, že to bude těžký, ale zůstaň tady. Já půjdu najít Willa a pomůžu mu s hledáním Simone.“
„Díky, Raii.“ Tomovi bylo zatěžko to přiznat, ale v tomhle ohledu nemohl nic moc dělat. On nemohl prohledávat moře jako merfolkové. Tohle bylo podruhé, co zažíval takovou beznaděj. Asi tak nějak se cítila i Miriam.
„Podívám se alespoň v lese.“ Nechtěl jen nečinně sedět. Rai ho chápal.
„Dobře.“ Na ta slova zmizel ve dveřích a za okamžik se ozvalo šplouchnutí.
„Tati…“ vzlykla Ari, když ji Tom pokládal Miriam do klína.
„Neboj, broučku. Táta se brzo vrátí. Buď tady s tetou hodná.“
„Uhm.“ Kývla malá a přitulila se k Miriam.
„Dávej na sebe pozor.“ Volala ještě za Tomem Miriam, když vybíhal směrem k lesu.
~*~
Slunce už dávno zmizelo v potemnělých vodách oceánu. Mladý muž seděl na přídi lodi a jen se tak díval na to, jak se na hladině moře objevují první odrazy hvězd. Zezadu k němu přistoupila mladá žena zabalená v dece.
„Není ti zima?“
„Ne… ale už půjdu taky dovnitř.“ Usmál se na ni a vstal ze svého místa. Najednou uslyšeli, jak něco naráží do boku jejich malé jachty.
„Asi větve. Tady to není nic neobvyklýho. Půjdu to odtlačit, ať nemáme odřenou loď,“ řekl muž.
„Jo… přece jen je půjčená.“ Dodala mladá brunetka a šla za ním.
Pár došel k místu, odkud se nárazy ozývaly. Muž už už chtěl do shluku větví strčit, ale ženin hlas ho zastavil.
„Proboha… podívej… je tam dítě!“ Na plovoucích větvích se bělalo drobné tělíčko. „Žije ještě?“ ptala se žena zděšeným hlasem.
„Nevím.“ Muž rychle přispěchal k zádi a pomocí háku přitáhl větve ke snížené plošině tak, aby mohl dítě vytáhnout.
„Ještě dýchá!“ Žena rychle přispěchala k němu, zabalila maličkou holčičku do deky a odnesla ji do kajuty. Holčička po chvíli otevřela ztěžklá víčka.
„Máma…“ zachraptěla plačtivě. Brunetka si malou posadila na klín a dala jí napít ze sklenice vody. Když se holčička dost vzpamatovala, začala plakat.
„Co myslíš, že se asi stalo?“ ptala se starostlivě žena, zatímco se snažila ukonejšit dítě ve své náruči.
„Možná ztroskotali. Kdo ví, třeba narazili na nějaký podmořský útes.“
„Co když to ještě někdo přežil…“
„Hmm… tím bych si nebyl moc jistý.“
Najednou se holčička vymanila z ženina sevření a snažila se po schůdkách dostat ven na palubu, ale zavřená dvířka jí v tom bránila.
„Máma…“ Plakala a snažila se dostat ven. Muž k sobě malou pevně, ale zároveň jemně přitiskl.
„Co budeme dělat?“ otočil se na svou partnerku.
„Můžeme se zkusit podívat, jestli tady někde poblíž třeba není nějaký ostrov. Pokud vážně ztroskotali, je možný, že někdo z nich se k tomu ostrovu dostal.“
„Nevím… přijde mi to jako zbožný přání… ale…“ Malá přestala brečet a místo toho upírala zrak jedním směrem, kamsi do dáli. A dívala se stejným směrem, ať s ní muž šel kamkoli.
„Co je s ní? Může tohle udělat mořská voda?“ strachoval se muž.
„Nevím… ale říká se, že děti jsou citlivější na různý… já nevím, jak to přesně popsat. Třeba ví, že tím směrem je někdo z její rodiny. A třeba je ještě naživu.“
„Tohle už zní hodně divně.“ Muž se tvářil nedůvěřivě.
„Zkusit to můžeme.“ Trvala na svém žena.
„Tak jo… stejně bych tenhle rozhovor nevyhrál. Na, vem si ji, já jdu otočit loď.“
„Co se ti jen stalo, maličká.“ Zašeptala brunetka, houpajíc malou v náručí.
Miriam neklidně přecházela v místnosti. Slunce už opět vycházelo, ale Tom ani Rai s Willem a ani Simone se ještě nevrátili. Malá Ari v noci po nekonečném pláči usnula vyčerpáním, ale Miriam nemohla starostmi oka zamhouřit. Oči měla červené vyčerpáním a slzami, které jí chvílemi tiše stékaly po tvářích. Proud černých myšlenek přetrhl zvuk šplouchání od moře. Rychle vyběhla z domku a opatrně slezla schůdky na pláž.
„Wille? … Raii? Už jste zpátky? Našli jste ji?“ Když nikdo neodpovídal, zastavila se. Teď si víc než kdy jindy přála vidět. Slyšela kroky v písku a nejistě ucouvla.
„Kdo je to?“ Panika v ní narůstala.
„Mi…“ ozvalo se po chvíli plačtivě.
„Ah, proboha… Simone!“ Vykřikla Miriam a spěchala k místu, odkud malou slyšela. Padla na kolena a roztáhla ruce. Malá Simone jí brzy přistála v náruči a ona ji k sobě pevně přivinula.
„Ehm… promiňte.“ Ozvalo se vzápětí. Miriam sebou leknutím trhla. Byl tady někdo další. Neznámý.
„Kdo je to.“ Přitiskla k sobě malou a snažila se nedat na sobě znát, že jí celým tělem prostupuje strach. Cítila, jak se muž přibližuje a jak na ni dopadá jeho velký stín.
„Promiňte… vy jste…“ Než stihl cizinec domluvit, srazila ho k zemi jakási neznámá síla. Chtěl se zvednout, ale něco mu tlačilo na hrudník a tisklo ho pevně k zemi. Než se nadál, vzduch kolem jakoby prostoupil mrazivý chlad a nad ním se objevil temný zlověstný stín. Cítil na krku sílící tlak dlaně. Zuřivé oči bytosti nad ním přímo jiskřily zlobou a od pohledu ostré drápy se už už chystaly ukončit jeho život.
„Wille! Dost!“ Ozvalo se od lesa. Tom zrovna vycházel mezi stromy, když uviděl, co se na pláži děje.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Pani … Teď sem hrozně ulevilo, že je Sim v pořádku. A taky jsem se na konci pěkně lekla… Moc děkuju za další díl… Byl parádní :3 🙂
Ještě že se tam objevil Tom.
Mě se nejvíc na celém díle líbilo to, jak se na konci Will vrhnul na toho cizince a chtěl svou rodinu ochránit 🙂 Samozřejmě jsem ráda, že přišel Tom a zastavil ho (aspoň doufám, že ho Will poslechne) protože jim ti cizinci nechtěli ublížit, ale to Will nemohl vědět, že jo… Tak snad si to vzájemně vysvětlí…
Já jsem taky ráda, že je Sim v pořádku. Měla jsem několik dalších variant, ale žádnou z nich byste mi asi neodpustili.
Jsem zvědavá na vaše reakce na další díl.
Páni, ty mi tu robíš iné šoky!!!
Keď som sa dočítala, že Simone utiekla do mora, tak ma až zamrazilo. Ešteže ju našiel ten pár na lodi, aj keď som sa chvíľu bála, že čo urobia. Či pôjdu hľadať Simoniných príbuzných alebo ju zoberú na pevninu. Našťastie tá žena svojho priateľa prehovorila a išli tam, kde sa Simone dívala.
Páčilo sa mi, ako sa Will na konci vrhol na toho muža, aby ochránil svoju rodinu, ale som rada, že Tom stihol zakročiť, kým mu neublížil.
Teraz som fakt zvedavá, čo sa bude diať ďalej. Dúfam, že ten pár nebude robiť nejaké problémy ohľadom Willovej existencie. I keď najviac by som sa asi zasmiala tomu, kebyže ten chlap spozná Toma (ako že sa poznali) 😀
Ďakujem za časť a dúfam, že pokračovanie bude čoskoro.
[5]: no tak teď jsem vážně zvědavá na tvoji reakci na další díl 😀
Tak teď nevím, zda se mi má ulevit a nebo se mám bát ještě více! 😀
Jsem samozřejmě strašně ráda, že se Sim našla a skončila v dobrých rukou. Napřed jsem tuhla strachy, že ji s sebou vezmou na pevninu, což bych se vůbec nedvila, ale štěstí, že se nakonec rozhodli se na ostrůvek alespoň podívat. Protože hledat malou na pevnině by bylo jako hledat jehlu v kupce sena a navíc ještě nebezpečné.
Jenže! Teď se bojím, co se stane. Maličko se obávám toho, že by ti lidi buď Toma mohli znát a nebo jej vidět v televizi, že po něm pátrala policie. A co pak? To budou pěkně v loji. No, jsem zvědavá, jaké pokračování sis pro nás připravila.
Budu netrpělivě očekávat další díl! 🙂
Moc za tenhle děkuji! 🙂
Uf, vydýchla som si, že je malá v poriadku. Som rada, že ju dokonca doviedli tam, kam malá chcela:)
Ďakujem za kapitolu.