autor: Izzap
„Máš dopis?“ zeptal se Tom asi pošesté za posledních pět minut.
Georg zakoulel očima a poklepal na kapsu kabátu. „Je přímo tady,“ ujistil dva ustarané kluky stojící proti němu. „Je pořád tam, kam jsem ho dal, ještě mu nenarostla křídla a neodletěl pryč.“
Tom se ušklíbl, ale Bill rozhodně pobavený nebyl. Nic tady nebylo k smíchu. Žádná událost tohoto dne by neměla být směšná a ani trochu humorná. Černovlásek uvolnil čelist a skoro šeptem se zeptal: „Můžeme se, prosím, přestat snažit dělat z celého dne jeden velký vtip?“ Zadíval se do očí svému kamarádovi a pak uhnul pohledem. „Já vím, že se mi to snažíte ulehčit, ale nepomáhá to. A… preferoval bych, kdybyste přestali vtipkovat a ušklíbat se a… a-“ Tomova ruka na jeho zádech ho zarazila. Bill natočil hlavu a pohlédl do očí svého dredatého přítele.
„Šššš, Bille,“ řekl Tom tiše a sklonil hlavu k Billově. „Dýchej.“
Bill se pokusil vyhovět a zavřel oči, dělal, co mohl, aby uklidnil pocuchané nervy. Věděl, že se na kluky nemá proč zlobit, a Tom s Georgem to věděli taky. To jen význam toho dne ho dostával, hrál si s jeho city. A Bill byl vděčný, že nemusí každý svůj výstup vysvětlovat. Zhluboka se nadechl, pomalu vydechl a otevřel oči. Spatřil starý park. Tráva byla suchá a hnědá a na slunci pomalu umírala, rostliny neměly ani šanci na jarní znovuzrození a holé stromy by jistě snesly jednou za čas ořez.
Jak si Bill vzpomínal, vypadalo to tu úplně stejně jako v den, kdy následoval Toma do roku 2008. To bylo už před rokem. Ale když se podíval doleva a našel starou vodní pumpu, nemohl si pomoct, zašklebil se. Za tou pumpou, jak věděl, měl stát dům, jeho dům, ale žádný tam nebyl. Nezůstala tam ani jediná cihla jako připomínka. Nezůstalo nic, nic, co by vykazovalo známky toho, že tu jednou stál něčí domov.
S povzdechem chlapec obrátil pozornost zpět na Georga a kývl. „Dobře,“ řekl pozměněným tónem, „měl byste už raději vyrazit, pane Listingu. Já… nerad bych, abyste jim narušoval večeři.“ Zarazil se a zavřel na moment víčka. „Ne. Nejlepší bude, když dopis doručíte před ní.“ Otočil se k Tomovi. „Kolik je hodin?“
„18:07.“
„Dobře,“ reagoval černovlásek s přikývnutím. „Nikdy nezasedáme k večeři dříve než v půl osmé, takže…“ Stále pokyvoval a pokusil se o úsměv. Mrknutím odehnal několik slz. „Takže byste se tam měl dostat dřív.“
Georg kývl a otočil se, zamířil k pumpě. Položil ruku na držadlo a rychle si připomněl, jaké to bylo posledně, když to dělal, což bylo před pár měsíci. Tehdy plnil misi. A to samé dělá teď. To byl také jediný důvod, proč souhlasil s takovou směšnou věcí. Obtočil prsty kolem držadla a zarazil se. Ohlédl se na Billa a Toma. „Nemělo by mi to trvat dlouho,“ řekl jim, jako by už věděl, jak se to celé bude odehrávat.
„Ano, moc tam neotálej, pokud tě o to matka sama nepožádá.“ Bill si přitáhl vlněný kabát blíž k tělu, když ho ovanul studený vítr. „Ona má možná ráda svoje hosty, ale jenom někdy. A dovedu si představit, že tohle nebude zrovna chvíle, kdy by si přála návštěvu v domě, pane Listingu.“
„Budu hned tam, hned zase venku.“
„Dobře dobře,“ opáčil černovlasý a podíval se na Toma, aby ho případně doplnil.
Tom se jenom usmál a stiskl Billovi ujišťujícně rameno. „Víš, co máš dělat, Georgu,“ pronesl s tolik potřebnou jistotou v hlase.
Georg pevně přikývl, usmál se na své kamarády a pak plně uchopil držadlo a zahýbal s ním tak, jak to udělal poprvé, tak, jak to pozoroval u Toma, když se ho ten snažil poprvé přesvědčit o celé té hloupé záležitosti s cestováním v čase. Geo si vzpomínal, jak v jednom momentě viděl svého kamaráda stát na místě a v dalším momentě byl prostě pryč, zatímco ucítil lehký vánek, jenž připomínal náhlou ztrátu. Pak Georg otevřel oči a ocitl se na úplně jiném místě.
Pod nohama měl ještě před pár minutami mrtvou trávu a trochu zbylého sněhu, který odmítal roztát na slunci. Teď, jen díky zahýbání držadlem, se brunet ocitl na pozemku, kde bylo minimálně deset centimetrů sněhu. Teplota byla výrazně nižší, takže se Geo víc zachumlal do kabátu a překřížil paže, aby si uchoval trochu tělesného tepla, jež se snažilo uniknout pryč.
Chlapec sklonil hlavu a stáhl si čepici tak nízko, jak to šlo. Vydal se přes zahradu k domu. Doufal, že nikoho s Trümperů nenapadne sledovat jeho stopu ve sněhu. „O sněhové bouři se nikdo, kurva, nezmínil,“ zavrčel si pro sebe, když došel k zamrzlému a naštěstí zasněženému chodníčku vedoucímu ke schodům. Chytil se zábradlí a pomalu stoupal k hlavnímu vchodu Trümperovic rezidence. Pak se zastavil. Tak moc chtěl jenom nechat tam dopis a prchnout, ale věděl, že nemůže. Ačkoliv hustě sněžilo, on tu musel zůstat a hrát svou roli. Musí to být uvěřitelné.
Georg si utřídil myšlenky, pak vytál z kapsy složený dopis a sundal si čepici z hlavy. A s hlubokým nádechem natáhl ruku a zaklepal na dveře.
Čekal.
A čekal.
Znovu zabušil. Konečně uslyšel kroky na druhé straně a pak se dveře najednou otevřely.
„Pane Listingu?“ vyslovila žena a otevřela dveře trochu víc. Zatvářila se trochu zmateně.
Geo beze slov přikývl a prsty si pohrál s čepicí v ruce. Zatvářil se omluvně, neusmál se na přivítanou. „Paní Trümperová,“ začal tiše. Shlédl na svoje ruce a pomalu natáhl dopis směrem k ženě. Kajícným tónem pokračoval: „Je mi tolik líto, že zde dnes musím stát…“
***
Uplynuly tři dny od chvíle, kdy Georg naposledy viděl Trümperovic dům. Sníh stále hustě padal, když chlapec kráčel pryč směrem k pumpě a v uších mu rezonovaly vzlyky paní Trümperové, jež mu vryly do paměti nesmazatelnou vzpomínku a budou ho strašit i v roce 2009.
Nyní byl Georg zpět, konečně vhodně oblečený. Stál na tom stejném místě v parku, ale tentokrát bez Billa a Toma. Před třemi dny měl pro Trümperovy zásadní novinky a teď byl povolán zpět, aby se zúčastnil pohřbu. Nebude se toho dít moc, usuzoval, vzhledem k tomu, že není žádné tělo, a tudíž ani rakev. Bude to spíše jen smuteční hostina než cokoliv jiného, jak mu ostatně pověděl sám pan Trümper, než Geo před třemi dny odešel.
Když se teď vrátil do roku 1909, slunce bylo dávno za obzorem a jediná věc osvětlující cestičku k domu byla světla v oknech domu. Georg kráčel po chodníčku ke schodům přede dveřmi. Krátce zaklepal. Jakýsi cizí muž otevřel dveře a přivítal ho vřelým úsměvem.
„Kabát si můžete odložit v salónu,“ instruoval Gea a poté s pitím v ruce odešel pryč.
Všude byli lidé. Drželi se při zdi místnosti a mluvili šeptem jeden přes druhého. Někde v dáli znělo piano. Spoustu dalších lidí pak Geo potkal, když se vydal do salónu, aby si pověsil kabát na volný věšák.
Tohle všechno je pro Billa, uvědomil si Georg. Prošel několika pokoji a pak našel stůl s nápoji a různými pochutinami. Připomínalo mu to párty. Vzal si jednu skleničku a pokračoval v prohlídce domu. Přál si udělat pár fotek, které by pak mohl ukázat Billovi. Vždycky si myslel, že se o něj nikdo nezajímá… tohle by mu rozhodně dokázalo opak.
Ale Geo s sebou neměl žádný telefon, v téhle době by ho použít nemohl.
Napil se a našel si tichý koutek v jídelně, dostatečně daleko od skupinek lidí, s nimiž by nechtěl konverzovat. Jediný člověk stojící poblíž byla mladá žena, pravděpodobně starší než on, s tmavě hnědými vlasy upravenými do prstýnků, jež jí spadaly na ramena. Stála sama a měla nepřítomný pohled. Výraz její tváře prozrazoval pocit ztráty, ale ne nějaký hrozný smutek. Asi po minutě ucítila Geovy oči na svých. Vzhlédla a zachytila jeho pohled. Přátelsky se usmála a poté očima zase uhnula.
Nějaké to popovídání ještě nikoho nezabilo, usoudil mladík a udělal pár kroků směrem k dívce. Ta zvedla hlavu. „Zdravím,“ řekl Geo, nevěděl, čím by ji mohl zaujmout.
Dívka kývla a uculila se. „Dobrý večer.“
„Byla jste Billova přítelkyně?“ zeptal se brunet po chvíli napjatého ticha.
Ona znovu kývla a usmála se přívětivěji. „Oh, ano, byla jsem jeho…“ nedokončila a zadívala se do dáli, jako by hledala správnou odpověď někde hluboko v mysli. Zamračila se a zavrtěla hlavou. Pak strnule dopověděla: „Ne, byla jsem jen přítelkyně.“
Divný. „Ach,“ zareagoval tiše. „Znala jste ho delší dobu?“
Mladá žena trhla rameny a postavila se rovně, jako by se musela opravit, rozpomenout se na způsoby. Podívala se Geovi do očí a nostalgicky odpověděla: „Znali jsme se jen necelý rok, pane… Omlouvám se, asi jsem přeslechla vaše jméno?“
„Georg Listing,“ představil se Geo s úsměvem a mírně se uklonil, což jemu přišlo vtipné, ale dívce jako běžná zdvořilost.
„Pane Listingu,“ dopověděla a uculila se. Úsměv jí konečně vydržel na rtech déle než pár sekund.
Geo se napřímil a napil se. Pak se zeptal: „Mohl bych se zeptat na vaše jméno?“
„Florence Schäfer,“ odpověděla dívka a trochu jí zčervenaly tváře. Stydlivě sklonila hlavu.
„Florence?“ zopakoval brunet. To jméno mu něco říkalo. Ona přikývla. „Omlouvám se, slečno Schäferová, ale vaše jméno… je mi povědomé a já nemohu přijít na to, odkud.“
„Nu,“ opáčila Florence a zrudla ještě víc, „Bill se o mně možná zmínil, předpokládám, že jste byl jeho přítel?“
Florence… Florence… oh, jasně! Ta holka! James říkal, že ta holka se jmenuje Florence, ne? „To jsem byl, ale strávil jsem s ním vlastně jen pár hodin. S ním a s jeho… společností poté, co odešel z domova,“ odpověděl Georg, překvapený tím, jak se dokáže držet a nespadnout do svého normálního chování. „A teď… omluvte mne, pokud narušuji vaše soukromí, ale nejste vy ta mladá dáma, již s Billem chtěli rodiče zasnoubit? Jeho poslední potenciální manželka?“
Florence se zhluboka nadechla, až se jí z toho nadzvedla ramena. Kývla. „Ano, obávám se, že jsem to já.“
„Víte, slečno Schäferová,“ začal Georg po chvilce, „Bill vám nikdy nechtěl ublížit.“
Mladá žena uhnula pohledem a otočila hlavu, díky čemuž jí přepadla dopředu jedna z lokýnek. Sklonila pohled k zemi, přičemž se snažila zakrýt ublížený výraz v očích. „O čem to mluvíte, pane Listingu?“ zeptala se rádoby nevinným tónem, jemuž ovšem Georg při svých vědomostech nevěřil.
Brunet se rozhlédl po pokoji a pak šeptem odpověděl: „Řekl mi o tom osudném dni a o důvodu, proč odešel z domova. Zmínil i vás, Florence. Nikdy by vám neublížil záměrně. To, co měl s Tomem, to bylo… vymklo se to kontrole, slečno Schäferová, nemohl s tím nic dělat.“ Na moment se odmlčel, počkal, až se na něj Florence znovu podívá. Geo se jí zahleděl do očí a dořekl: „Byl zadaný dřív, než vás vůbec potkal.“
„Mohl mi to říct,“ opáčila Florence a uhnula pohledem, znovu se zadívala na podlahu. „Naslouchala bych mu.“
„Ale pochopila byste ho?“
Dívka k němu zvedla oči. Přestože si přála odpovědět kladně, nemohla. Lhala by. I kdyby jí Bill o Tomovi řekl, ona by to nepochopila.
„On Billa miloval, že?“ otázala se Florence po několika minutách, přičemž znovu spojila pohled s Georgovým. „Ten muž, jenž s ním byl?“
Mladík se usmál a přikývl. „Ano, on ho opravdu miluje, tedy, miloval,“ opravil se.
„To je dobře,“ reagovala dívka s úsměvem. „Jsem ráda, že Bill našel někoho, s kým byl šťastný, přestože, nu…“ Ušklíbla se a trhla ramenem. „Však víte.“
***
O hodinu a půl později se Georg dostal do mnohem teplejšího prostředí v roce 2009. Tady nebyl už skoro žádný sníh, což signalizovalo blížící se jaro. Geo se jen rozloučil s Florence a zamával Jamesovi. Pak zmizel ve tmě a nepozorován se dostal do zahrady. Zahýbal držadlem a přenesl se zpět domů. Už mu to ani nepřišlo divné – jednu vteřinu být v přítomnosti a další sto let v minulosti. Bylo zvláštní o tom přemýšlet, jistě, ale dělat to – to už nebyl takový adrenalinový zážitek jako poprvé.
Jediný důvod, proč souhlasil s tím udělat pro Billa a Toma něco takového, bylo ujistit se, že se nic ani v minulosti ani v přítomnosti nezmění, že vše poběží podle plánu. Nikdy by se do toho nepouštěl pro své vlastní potěšení. Ne, byl to až moc velký risk… nebo ne?
Ano, ano, ovšem že ano.
Nebyl žádný důvod pro to, aby se objevoval v minulosti jen tak pro nic za nic. Bez ohledu na to, jaká krásná dívka se v roce 1909 objevila.
Opouštěje park, Georg zavrtěl hlavou a ušklíbl se nad bláznivou myšlenkou vrátit se do minulosti kvůli sobeckým důvodům. Ne, moje mise skončila, připomněl sám sobě a vydal se na cestu ulicemi roku 2009. Mířil známou cestou domů. Pořád měl na sobě kalhoty, košili a kabát, které mu vybral Bill, a, k jeho překvapení, jeho outfit nebyl dnes ani zdaleka tak nepohodlný jako na začátku.
V hlavě si probíral všechny možné i nemožné scénáře, představoval si něco neskutečného – sebe v minulosti, oblečeného v těchhle šatech, mluvícího se všemi těmi lidmi, jako by k nim patřil. Už to vlastně párkrát udělal. Mohl bych to zvládnout o hodně líp než Tom, to je jistý, pomyslel si Georg se smíchem. Tom by mezi nimi neměl šanci.
Ale jak se blížil k domovu, uvědomil si bláznovství takových myšlenek.
Ne, přikázal sám sobě. Byl jsem tam, udělal jsem, co jsem měl, a to je všechno. Billova rodina to potřebovala uzavřít. A teď je to uzavřené. To mi stačí. Teď můžu žít v klidu a míru jako každý normální teenager. Není důvod přemýšlet o návratu.
Navzdory síle přesvědčení mu ale stejně znovu proběhla hlavou připomínka minulosti a popíchla ho. Minulost byla tak jiná a tak… zajímavá – na rozdíl od dnešní doby.
***
„Tome?“ Bill se přetočil a posadil se tváří v tvář dredatému chlapci. Oba se nacházeli na zahradě jeho a Tomova domu. Slunce bylo vysoko na obloze a oslňovalo svými paprsky svět pod sebou. Ptáci zpívali. Pár mužů nedaleko využívalo relativně chladnějšího letního dne a rozhodlo se zmoct tolik domácích prací, kolik bylo možné. Skupinka dětí si hrála na ulici na policisty a zloděje.
Tom sklonil hlavu a hodil trs trávy, kterou předtím vytrhl, zpět do moře zeleně. Otřel si ruce o džíny. „Hmm?“
Mladík s havraními vlasy počkal, dokud se jejich oči nesetkají. „Vraťme se zpět,“ pronesl vzrušeně se zazubením.
„Zpět…“ opakoval Tom a nakrčil zmateně čelo. „Kam?“
„Do minulosti, hlupáčku,“ opáčil Bill se zahihňáním. „Kam jinam?“
„Bille…“
„Prosím, Tome,“ zaškemral Bill a vyšpulil spodní ret.
Druhý chlapec přivřel oči a sebral pár dalších stébel trávy. Vytrhával je ze země a cupoval je na kousíčky a zase je rozhazoval po zahradě. A takhle třikrát dokola. „Je to moc riskantní,“ pronesl rozhodně. „Ty máš být… Nemáš se živý objevit v minulosti, Bille, co kdyby tě někdo viděl?“
Bill trhl rameny a úsměv mu trochu povadl. „Tak zmizíme ve stínu a oni si budou myslet, že viděli ducha.“ Zarazil se a uculil se. „Žádná velká věc.“
„Bille, já nevím…“ pokračoval Tom ustaraně. Vzhlédl od trávy ve svých rukou k Billovým očím.
Bill si povzdechl a zavřel víčka. Zvrátil hlavu k obloze. Slunce políbilo jeho bledou tvář. Po minutě obrátil pozornost zpět ke druhému chlapci a vřele se na něj usmál. „Prosím, Tome, jen jednou?“
Tom se zašklebil. Cítil, že porážka je na obzoru. „Na jak dlouho?“
Billův úsměv se změnil v zazubení. „Maximálně na pár hodin,“ ujistil svého společníka. Už cítil vzrušení, jež probublávalo jeho tělem. „Můžeme jít? Můžeme jít?“
Dredáč zavzdychal a zahodil natrhanou trávu. Poraženě pomalu přikývl. „Dobře,“ řekl hlasem, jakým mluví otcové ke svým dětem. „Můžeme jít, ale jen protentokrát, dobře?“
Bill chápavě kývl a už vstával ze země a podával Tomovi ruku, aby mu pomohl na nohy. Nechal jejich ruce spojené a zamířil známou cestou do parku, do starého parku, který navštívili nespočetněkrát za poslední rok a půl. Cesta byla tak známá, že ani jeden z chlapců nepřemýšlel o tom, kdy a kde zahnout. Ta cesta se stala jejich přirozeností, vryla se jim do paměti napořád. Když vešli do parku, zamířili ke starému piknikovému stolu stojícímu u rozbité černé vodní pumpy, jejich portálu, který je záhadným způsobem přenášel sto let do minulosti. Jako to celé fungovalo, zůstávalo tajemstvím. A tentokrát byli oba mladíci příliš zaměstnaní na to, aby hledali vysvětlení. Fungovalo to – a to bylo hlavní. To bylo vše, co potřebovali vědět. Dokud tady ta pumpa stála, všechno bylo v pořádku.
Kluci si stoupli k pumpě. Mohli cítit adrenalin proudící jim v krvi. Jejich srdce očekáváním bušila rychleji. Už nebyli v minulosti řadu měsíců – a ne jen tak bezdůvodně. Myšlenka na to, že budou během sekundy přeneseni na jiné místo, jim vykouzlila úsměv na tváři.
Tom stiskl Billovu ruku a přiblížil se k pumpě. Podíval se svému společníkovi do očí. Ty jeho byly naplněny nadšením. „Připravený?“ zeptal se, tlukot srdce mu rezonoval v uších.
Bill se ušklíbl a opáčil s přikývnutím: „Vždycky.“
Volnou rukou Tom chytil kovové držadlo. Jeho prsty ho objaly. S hlubokým nádechem Tom zavřel oči a pohnul s ním.
A bylo to stejné, jako si pamatoval. Zvedl se lehký vánek a na moment se Tom cítil ztracený. Pak větřík zase zmizel a země pod jeho nohama se změnila. Otevřel oči a spatřil úplně jinou scenérii. Zelená tráva, vzkvétající rostliny mnoha barev, jež lemují cestičku k obrovskému domu dominujícímu pozemku. Tom byl na moment úplně uchvácený, byl lapen ve vlastních vzpomínkách, ale Bill ho zatahal za ruku a zašeptal: „Pojď!“ Vtáhl ho do stínu a bezpečí zalesněné části pozemku. Bez dalšího slova Bill pokračoval cestou mezi stromy, aniž by se pustil Tomovy dlaně.
„Bille, kam to jdeme?“ otázal se dredáč po pár minutách úplného ticha.
Mladík s havraními vlasy se ohlédl přes rameno a tajemně se usmál. „Uvidíš,“ opáčil se zachichotáním. „Neboj se, už jsi tam byl. Vím, že máš to místo rád.“
„Vážně?“ otázal se Tom.
Bill kývl a otočil hlavu zpět, aby viděl na cestu. „Ano,“ odpověděl. „Máme na to místo… krásné vzpomínky, pane Kaulitzi.“
„Hmm, krásné vzpomínky?“ usmál se dredáč a zamyslel se. Jeho úsměv se zvětšil a on popoběhl dopředu a omotal paže kolem Billova pasu, stejně jako to udělal jednou před rokem na cestě do, jak doufal, stejné destinace. „Myslím, že se mi to místo opravdu líbí,“ zašeptal Billovi do ucha a černovlasý chlapec se na chvíli opřel do jeho objetí. „Pokud si dobře vzpomínám.“
Bill zaklonil hlavu a opřel se o Tomovo rameno. Odolával pokušení zasténat, i kdyby jen tiše. Už to bylo pár dní, možná víc než týden, co ho Tom naposled takhle svíral. Bill cítil pnutí v podbřišku, myšlenka na to, že konečně zase ucítí Tomovy rty na svých, mu pobláznila hlavu. „Myslím, že vaše vzpomínky míří správným směrem, pane Kaulitzi.“
„A jsme zpátky u příjmení, jak vidím, pane Trümpere,“ zavtipkoval druhý chlapec a začal s jejich těly jemně pohupovat ze strany na stranu. Bradu si opřel o Billovo rameno.
„Pan Kaulitz je zkrátka lepší, nemám pravdu?“ prohlásil černovlásek a neubránil se úsměvu, když ucítil Tomovy rty na svém krku. „Tak pěkně to zní.“
„Hmm,“ zamumlal Tom a odtáhl nos z Billových vlasů. Usmál se a vzdálil se. Vzal druhého chlapce za ruku a pokračoval v cestě. „V jistých chvílích a na jistých místech ano,“ souhlasil a podíval se svému milému do tváře. „Stejně jako pan Trümper.“
Bill se zaculil. Vylezli z lesíku a vstoupili na známé místo s nemožně přerostlou trávou. A na druhé straně pole mohli konečně vidět cíl výpravy.
Zapomenutou bílou roubenou chatrč.
Během pár minut se dostali až k ní. Stáli před chaloupkou ruku v ruce a nostalgicky se usmívali.
„Myslíš, že v roce 2009 pořád stojí?“ zeptal se tiše Bill. Nechtěl narušit kouzlo okamžiku příliš hlasitými slovy.
Tom se mu podíval do očí a pochybovačně zavrtěl hlavou. „Je příliš stará už teď,“ řekl. „Takže pochybuju, že bude stát dalších sto let.“
„Škoda,“ zašeptal černovlásek a pak zatlačil do dveří, aby se otevřely, a zamířil dovnitř. Vypadalo to tam přesně tak, jak to tam před rokem zanechali. Tlustá vrstva prachu pokrývala úplně všechno. Těžký odér deštěm nasáklých prken polechtal kluky v nose. Ve střeše přibylo pár děr, takže jí teď pronikalo víc světla. Bill stiskl Tomovi ruku, aby získal jeho pozornost. Podíval se mu do očí a uculil se. Nebylo třeba slov. Těmi by se jen narušil klid okamžiku. Stačily vzpomínky, jež se honily hlavou obou chlapců, scény, jež se jim přehrávaly v mysli. Ruce, rty, šeptaná slova a zadýchaný nervózní smích…
„Vzpomínáš si?“ Billův hlas Toma vyrušil a donutil ho pozdvihnout obočí.
„Na co?“
„Na to poprvé,“ odpověděl černovlásek a rozhlédl se po chaloupce, jako by sledoval vzpomínku, jež se přehrávala přímo před nimi. Usmál se, otočil hlavu zpět a spojil oči s Tomovými. „Na první polibek. Vzpomínáte si na něj, pane Kaulitzi?“
Samozřejmě, že si vzpomínám, pomyslel si Tom, ale rozhodl se nevyslovit to nahlas. Místo toho se ušklíbl a opáčil: „Jen matně, pane Kaulitzi.“
Jak předpokládal, v Billově tváři se objevila bolest, kterou se chlapec snažil nedat příliš najevo.
Billův úsměv povadl, ale on ho hned zase přinutil vrátit se zpět, přičemž ze sebe dostal zklamané: „Oh.“
„Pane Trümpere?“
Bill zvedl pohled a v otázce nakrčil čelo.
Tom se usmál a pustil jeho ruku. Omotal místo toho pomalu paže kolem jeho pasu. Spojil ruce na Billových zádech a tiše poprosil: „Připomeňte mi ho.“
Bill se znovu plně zazubil a tváře mu trochu zčervenaly. Červeň ve tvářích u něj Tom už nějakou dobu neviděl – a už mu začala chybět. Bill se nahnul a spojil jejich rty, přivolávaje vzpomínku na jejich první polibek.
První polibek, který dostal jejich vztah na novou úroveň, odkud už nebylo cesty zpět.
První polibek, který vykřesal jiskru v jejich vztahu navzdory stoleté propasti.
První polibek, který předurčil budoucnost těch dvou, aniž by o tom věděli.
První polibek, který skončil tím, že Bill Trümper opustil svůj domov a přestěhoval se do budoucnosti s dredatým chlapcem jménem Tom Kaulitz.
První polibek, který byl už dávno předurčený, ještě před tím, než se Tom objevil na Billově pozemku.
Jejich vztah byl předurčený k tomu, aby v něm byla láska.
Bill se s červení ve tvářích od Toma odtáhnul. Uvědomil si, že je zády opřený o zeď a Tomovy ruce jsou na jeho bocích. Usmál se a podíval se na své vlastní dlaně na Tomových pažích. „Už si vzpomínáte, pane Kaulitzi?“ zeptal se s nadějí, podíval se svému milovanému do očí a nechal se ozařovat slunečními paprsky pronikajícími skrz rozbitou střechu.
Tomovi se v úsměvu blýskly bílé zuby. „Ačkoliv mi to připadá jako sto let, pane Trümpere,“ prohlásil a přitiskl rty na Billovy v dalším rozechvělém polibku, „myslím, že si vzpomínám.“
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Jen doufám že je nikdo neuvidí.
Cesta zpátky do minuosti a vzpomínání v té boudě se mi moc líbi, ale já sobně bych se bála tahle vrátit. Pořád bych měla hrůzu z toho, že ta pumpa najednou přestane fungovat a už se nedostanou zpátky. Toho jsem se ostatně bála během celé povídky, vždycky, když Tom odešel zpátky domů a Billa nechal v minulosti, že se nebojí, že ta pumpa najednou přestane fungovat a už se za ním nedostane zpátky…
Skoro to vypadalo, že se nám tam Georg při své misi zakoukal do Florence. 😉
Díky, těším se na pokračování.
Georga opravdu obdivuju! Muselo to být příšerně těžké jít k Billovi domů a osobně rodičům sdělit, že jejich syn zemřel. Já bych to nedokázala. Ještě k tomu, kdybych věděla, že to vůbec není pravda. Asi bych se nemohla dívat na ten smutek a zoufalství v očích rodičů, nakonec bych jim musela říct pravdu. Jsem v tomhle příšerná, ale fakt si neumím představit, že bych tohle někdy doázala. George je úžasný! Kluci můžou být šťastní, že mají tak skvělého kamaráda. Pro Gea to muselo být divné pak jít na Billův pohřeb, či spíše rozlučku s Billem, když věděl, že se pak vrátí zpět a Billa uvidí. No, jednoduše řečeno: obdivuju jej strašně moc!
Ale jak tak vidím, tak si georg to cestování v čase nakonec oblíbil. pravděpodobně ne zrovna cesty, které zrovna měl, ale možná, že se jednou do minulosti zase vrátí, aby objevoval různé věci? Těžko říct. 🙂
A jsem ráda, že jsou Tom s Billem takhle šťastní! Snad to bude pokračovat i nadále, protože to, co si hlavně Bill musel vytrpět, bylo strašné.
Mockrát děkuji za překlad! 🙂
Geo premýšľal, že by začal chodiť za Florence:D škoda, že si ju nemôže zobrať do budúcnosti. Keď sa Tom s Billom vybrali do minulosti dosť ma to vyplašilo. Dúfam, že sa im nič nestane…