autor: ophelia_seven
Nebe a peklo ANEB jak má Tom svůj vlastní pytel tajemství
Bill z Toma konečně dostane informace… a nelíbí se mu.
Bill si nemohl vzpomenout, jestli se mu té noci něco zdálo, ale když se probudil, měl pocit, jako by byl ve snu. Poté, co se předchozí večer líbali, Bill tak trochu předpokládal, že Tom bude čekat, než usne, a pak zmizí zpátky na gauč. Nicméně když se Bill probudil, Tom stále spal vedle něj, s rukou pevně kolem Billova pasu.
Bill byl v nebi.
Byl ale zároveň v pekle, protože nemohl přijít na to, co si myslel, že dělá. Strávil poslední čtyři roky tím, že se snažil dostat svého bratra a jejich eskapády z hlavy. A ve chvíli, kdy si najde slušného přítele a je skoro venku ze školy a pryč z domu, Tom se vrátí a přitáhne jej zpátky, jako by nikdy neodešel. Ale teď, když jej Tom políbil, tady není žádný způsob, jak by Bill mohl zapomenout, že je do svého bratra zamilovaný. Neexistuje žádný způsob, jak by se přes to Bill mohl dostat. A pokud by se Tom rozhodl, že to byla chyba, Bill si nebyl jistý, jestli by se z toho tentokrát vzpamatoval.
„Prosím, neměň názor,“ řekl Bill tiše sám pro sebe, ze svého pohodlného místa v Tomově náruči, zatímco jeho bratr spal klidně vedle něj. Bylo příliš pozdě na to, aby Bill získal zpátky Andrease, to bylo jisté, a bez Toma nebo Andyho by se Bill určitě zhroutil. Zejména v dobách, jako byla tato. Zavřel oči a snažil se užít si ten okamžik tak moc, jak jen mohl, jelikož nevěděl, jestli bude mít další šanci být u svého bratra takhle blízko. Nebyl si jistý, co se stane, až se Tom vzbudí, nevěděl, co se bude dít s jejich matkou, nebo jestli se bude muset vzdát jediného života, který znal, a jít bydlet s otcem. Myšlenka na balení a stěhování jej nijak neobtěžovala, zvláště když by Tom byl s ním. Co mu vadilo, byla příčina, ze které by se stěhovali ke svému otci, kdyby museli. Bill to pomyšlení nedokázal snést. Měl k matce blízko předtím, než se stala celá ta věc s Tomem, a měl pocit, jako by promarnil čtyři roky svého života bojem proti ženě, která nyní bojovala o svůj život.
„Bille,“ zamumlal Tom a Bill držel oči pevně zavřené a předstíral, že spí. Nechtěl, aby to už skončilo a tolik se bál, že se to stane. „Billeee,“ zakňoural Tom hlasem, který měl být posměšný, ale Bill zůstával nehybný. Tom se zavrtěl a Bill dokázal říct, že chce vytáhnout ruku zpod jeho hlavy. Bill se nepřizpůsobil, aby mu věci zjednodušil. „Bille, já vím, že jsi vzhůru. Slyšel jsem, jak jsi před minutou mluvil sám pro sebe.“
Poté se Bill zavrtěl a zabořil tvář do Tomova ramene, aby se pokusil skrýt své rozpaky, které podle něj musely být evidentní. Nemohl uvěřit, že to Tom slyšel. „Mluvím ze spaní,“ zamumlal svou výmluvu.
„No tak,“ řekl Tom a zatřásl svou rukou pod bratrovou hlavou. „Slintáš na mě.“
„Nene.“
„Bille, no tak,“ rozesmál se Tom. „Musím čůrat.“
„Vydrž to,“ zakňučel Bill a přitáhl si přikrývku těsněji k tělu.
„Držel jsem to,“ protestoval Tom a vrtěl svou rukou, „ale teď, když jsi vzhůru, tak už opravdu musím jít.“ Bill se ani nehnul. Jediné, na co se dokázal zaměřit, byl fakt, že Tom se probudil jako první a neodešel. Když se Bill nehýbal, Tom vytrhl ruku zpod jeho hlavy a Billův obličej dopadl na polštář. „Budu hned zpátky, vážně,“ řekl Tom a Bill prakticky mohl slyšet, jak u toho protočil oči.
Bill otočil hlavu na bok, aby sledoval, jak Tom opouští jeho pokoj. Byl tady opět ten pocit, když sledoval Toma, jak odchází a přemýšlel, jestli se vrátí. Bill nesnášel sledování Toma, jak odchází. Pokaždé, když viděl Tomova záda, bylo to jako sledovat jej s batohem přes rameno toho dne, když ho matka přinutila odejít k otci do Berlína. V autě Tom vzhlédl k Billovi stojícímu ve dveřích domu, aby mu naposledy pateticky zamával, zatímco mu slzy stékaly po tvářích. To byla jediná chvíle, kterou si Bill kdy dokázal vybavit, kdy Tom plakal.
Tom byl pryč jen několik minut, když Bill uslyšel vibrování na stole vedle postele. Instinktivně se převalil přes postel a natáhl se pro telefon, ale pak si vzpomněl na den, kdy svůj telefon rozlámal na kousky, jak s ním hodil proti dveřím. Telefon, který měl nyní v rukách, nebyl jeho, a i kdyby si nevzpomněl, blikající jméno Casi na obrazovce by bylo dostatečné připomenutí. Bill hleděl, jak jméno ex-přítelkyně jeho bratra bliká na obrazovce, zatímco mu telefon dál vibroval v rukách. Věděl, že by neměl cítit nic jiného než apatii, ale uvnitř něj začínala vřít žárlivost a on si nebyl jistý, co s tím má dělat.
Když z chodby uslyšel spláchnutí záchodu, rychle položil Tomův telefon na stůl, zrovna když přestal vibrovat, a vrátil se na místo na své straně postele. Nyní na telefon rozhořčeně zíral, dokud se Tom nevrátil, a poté mu věnoval svůj nejlepší úsměv, jaký dokázal, pod tíhou všeho, co momentálně cítil. Měl na Toma tolik otázek ohledně Casi, například: je skutečně konec? Bill věděl, že nemá žádné právo to chtít, ale opravdu si přál, aby byl konec.
Bill udržoval mezeru mezi ním a jeho bratrem, když Tom zalezl zpátky do postele. Tohle bylo to, na co Bill čekal celé čtyři roky, ať už si to uvědomoval, nebo ne. Ale teď si nebyl tak jistý, jestli se mu to líbilo. Ne, pokud se Tom chystal jej v noci líbat, a poté ráno mluvit s Casi. Bill věděl, že na svého bratra nemá žádný skutečný nárok, ale to nezastavilo žárlivost uvnitř něj, aby nevyplula napovrch.
„Zvonil ti telefon,“ řekl Bill tiše, když se Tom vrtěl a snažil se najít opět pohodlnou polohu.
„Hmm?“ Řekl Tom a na chvíli se zastavil. „Aha.“ Otočil se a natáhl se pro něj, aby na několik vteřin pohlédl na zmeškaný hovor, a pak jej vrátil na své místo.
„Nikdo důležitý?“ Zeptal se Bill zvědavě a udržoval svůj hlas nevinný a ospalý.
„Ne,“ odpověděl Tom a posunul se blíž ke středu postele. Bill proti tomu vnitřně bojoval, ale po čtyřech letech, kdy neměl své dvojče blízko u sebe, se opravdu nedokázal držet zpátky, když měl před sebou tu příležitost. A Tom jej právě v podstatě upřednostnil před Casi, což Bill bral jako dobré znamení.
„Tome?“ Zeptal se, jeho slova byla tlumená Tomovým ramenem.
„Co?“
Bill se chystal zeptat na Casi, ale na poslední chvíli zpanikařil a změnil názor. „Co když se něco pokazí během máminy operace?“
„Nic se nepokazí. Máma bude v pořádku,“ ujistil ho Tom, ale dokonce i Bill mohl slyšet trochu neklidu v jeho hlase.
„Ale co když?“ Naléhal Bill. „Co když ona-“ Billovi se sevřelo hrdlo a Tom se otočil, aby kolem něj konejšivě omotal svou paži.
„To budeme řešit, až se to stane,“ uzavřel Tom, ale Billovi to nestačilo. Chtěl vědět, že existuje plán, že Tom mohl přemýšlet dostatečně jasně, aby na něco přišel, protože Bill si byl jistý, že on by toho nebyl schopen.
„Půjdeme do Berlína?“ Zeptal se a cítil, jak se vedle něj Tom napjal.
„Ne.“
„Proč ne? Slyšel jsem, že je to pěkné město.“
„Nepůjdeme do Berlína, abychom zůstali s tátou.“
„Nemůžeš mí říkat, kam nemám jít,“ dohadoval se Bill a ohnul loket, aby zvedl hlavu a podíval se dolů na svého bratra. „Půjdu do Berlína a zůstanu s tátou, když budu chtít.“
„Nemůžu tě zastavit,“ souhlasil Tom a sledoval, jak Billovy oči přeskakují tam a zpátky mezi jeho očima. „Ale já s tebou nepůjdu.“
„Fajn,“ připustil Bill. „Řekni mi, co se opravdu stalo, a nepůjdeme do Berlína.“ Všechno, co Bill věděl, bylo to, že jej něco naštvalo natolik, aby uhodil jejich otce. A teď se odmítal vrátit. Billovi to opravdu nedávalo žádný smysl. Spousta věcí nedávala žádný smysl, když přišlo na Toma a na jeho život v Berlíně.
Tom obrátil oči v sloup nad Billovým kompromisem. „Nezáleží na tom, co se stalo. Věř mi, když říkám, že tam nepůjdu.“
„Proč mi to neřekneš?“ Zakňučel Bill, vystrčil spodní ret a zabořil nos do Tomova krku.
Tom ho podrážděně odstrčil. „Protože o tom nechci mluvit, Bille,“ řekl, odstrčil ze sebe přikrývku a postavil se. „Proč nemůžeš, kurva, nikdy přijmout ne jako odpověď?“
Bill se díval, zase znova, na Tomova záda, ale tentokrát ten pocit ztráty byl větší, než tomu bylo předtím. Slova jeho bratra byla jako žihadlo. Tom popadl telefon z nočního stolku, zatímco jej Bill jen sledoval a nevěděl, co říct. Když Tom odešel, Bill zůstal opuštěný a přemýšlel, jak stiskl to tlačítko, které nikdy nechtěl stisknout a co bylo na tom dni, o kterém Tom nechtěl mluvit, když naprosto v pohodě mluvil o tom dni s nimi dvěma před čtyřmi lety.
Po několika tichých okamžicích se Bill vyhrabal z postele a pomalu se oblékl, použil trochu make-upu a přejel hřebenem přes své vlasy. Chtěl navštívit matku, než půjde na operaci. Chtěl si jít promluvit s Tomem. A ve chvílích, kdy se všechno zdálo být tak nejasné, jako toho rána, chtěl dokonce jít napravit věci s Andreasem, protože Andreas byl pro něj vždycky dobrý, i když on nebyl dobrý k němu.
Ale byl tady jen jeden člověk, který byl vždy na vrcholu jeho seznamu, takže když se považoval za dostatečně reprezentativního, sešel dolů, kde našel svého bratra, jak sedí na gauči s miskou cereálií, ve které jen míchal lžičkou, ale nejedl. Posadil se vedle něj, opatrně, aby nerozlil mléko v misce, a sledoval, jak ho bratr okázale ignoruje. Tomova čelist byla zaťatá a jeho pohled vzdálený. Bill to nenáviděl.
„Omlouvám se,“ omluvil se Bill nakonec a Tom na něj pohlédl, jeho oči byly stále tvrdé a studené. „Jen jsem to chtěl vědět, ale pokud o tom nechceš mluvit, pak myslím, že to musím přijmout.“
Tom přikývl. „Nechci o tom mluvit.“
Bill se chtěl zeptat na další otázky, ale měl strach příliš tlačit, aby Toma neodehnal pryč, když už udělali pokrok, a tak to nechal být. „Chci se jít dnes ráno podívat na mámu, než půjde na operaci,“ řekl místo toho, aby naléhal na problém, který byl pro jeho bratra očividně bolestivé téma.
„Okay,“ odpověděl Tom s lehkým pokývnutím a odložil misku cereálií na konferenční stolek. Jeho slova se zdála být tak mdlá a Bill bojoval s touhou jej popíchnout, jen aby od něj získal nějakou odezvu. Ale měl dost rozumu, aby se zarazil.
„Nemusíš jít, pokud nechceš. Můžu jít sám a -„
„Jdu s tebou,“ přerušil ho Tom, jak seděl shrbený na kraji gauče s lokty na kolenou.
„Já jen vím, jak nemáš rád nemocnice, tak…“
„Jen jsem v žádné nebyl od-“ Tentokrát se Tom zarazil a Bill na něj hleděl s očekáváním, že bude jeho bratr pokračovat. Když se tak nestalo, Bill jej lehce šťouchl do paže.
„Od kdy?“
Tom zavrtěl hlavou a odvrátil pohled, zatímco zuby kousal do svého piercingu. Stačilo to na to, aby to Billa rozdráždilo ještě víc, dost na to, aby nebyl schopný se kousat do jazyka a zadržet tak nějaké připomínky. Protože teď se jej Tom snažil jen naštvat, jak nakousával věci, které nedokončil.
„Fajn, Tome,“ vyštěkl a odsunul se od svého bratra dál, aby ukázal, jak je naštvaný. „Nemusíš mi, kurva, říkat nic. Můžeš být prostě malý pan Perfektní se všemi svými zasranými tajemstvími. Není to jako, že jsem ještě tvůj bratr nebo tak něco.“
Tom na něj úkosem pohlédl, když to řekl. V jeho očích Bill mohl vidět, že jej to bolelo, a Bill pocítil směs triumfu a viny. Nenáviděl vidět svého bratra ublíženého, ale sakra, Tom byl občas k vzteku. Bill nechápal, jak mohl být v jedné minutě ve všem tak upřímný, když šlo o Billa, a v další tak nepolapitelný, když přišlo na věci kolem něj. Nebylo to fér, že Tom toho z něj viděl tolik, ale sám se před Billem uzavíral.
„Já nejsem perfektní,“ řekl Tom, jeho hlas byl chraplavý.
„No ne, kurva,“ vyprskl Bill. „Málem jsi mě oklamal. Nic mi neřekneš.“
„Jsou tady věci, na které nechci myslet,“ řekl Tom, jeho hlas byl vážný a na pokraji zlomení.
„Jsou tady věci, na které taky nechci myslet, ale ty jsi mě přinutil, Tome. Nemůžu přestat myslet na nic z toho, když jsi kolem. Nechal jsem být tu věc s tátou. Jak myslíš, je mi to jedno. Ale nechápu, co je tak velkého na tvé poslední návštěvě nemocnice?“
„Nic to není.“
„Evidentně to není nic. Co, zlomil sis něco? Dostal ses do rvačky s tátou a něco si zlomil? Udělal jsi-“ Billův hlas se zastavil a jeho oči se rozšířily v minutě, kdy se mu ta myšlenka dostala do hlavy. Chtěl ji vytřást ven a nebyl si jistý, jestli by se měl zeptat, ale slova vypadla z jeho úst dřív, než je mohl zastavit. „Ona… byla těhotná?“ Poslední slova zazněla spíše jako šepot a ulevilo se mu, když Tomovo obočí překvapeně vystřelilo vzhůru, protože to znamenalo, že ne, nebyla těhotná.
„Bože, Bille, ne. Nejsem pitomec.“
Bill pokrčil rameny a snažil se zůstat nenucený. „Pak opravdu nechápu, co je tak velký problém.“
Uběhlo několik minut ticha, kdy Bill pozoroval a Tom přemýšlel, ale nakonec Tom promluvil. „Snažil jsem se zabít několik měsíců poté, co jsem odešel do Berlína.“
„Cože?“ Řekl Bill přiškrceně a lapal po dechu. Tom na něj pohlédl a jeho oči Billa prosily, aby jej to nenutil opakovat. Bill ho praštil tak silně do ramene, jak jen to dokázal. „Proč bys to dělal?“ Vykřikl Bill a jeho hlas byl o několik oktáv vyšší než obvykle.
„Nejsem na to pyšný,“ odpověděl s pokrčením ramen Tom a Bill jej začal opakovaně mlátit do ramene. Tom se odklonil stranou, než musel chytit Billovy ruce, aby ho zastavil. Když mu pohlédl do tváře, mohl vidět, jak se Billovi leskly oči. „Uklidni se. Očividně to nefungovalo a já jsem pořád tady.“
Bill bojoval proti Tomovu sevření, chtěl ho praštit do paže, do ramene, do tváře, kamkoliv. „Jdi do prdele! Proč bys to dělal?“
„Ach, nech mě přemýšlet,“ odpověděl Tom sarkasticky. „Moje matka se mě právě zřekla, byl jsem odloučený od tebe, a musel jsem jít žít s tátou, kterého jsem nenáviděl, protože se na nás vykašlal, prakticky jsem přišel o celý svůj život. Pro co jsem měl žít?“
„Pro den, kdy budeme zase spolu!“ Vykřikl Bill okamžitě a konečně vytáhl své ruce, jak Tom povolil sevření. „Proč mi to někdo neřekl? Věděla to máma?“
Tom přikývl. „Nejspíš ti to neřekla, protože věděla, že budeš reagovat takhle a pravděpodobně to zkusíš sám.“
„Já bych ne-“ Začal Bill, ale pak zavrtěl hlavou. „Možná bych to udělal,“ opravil se. „Pokud bys zemřel, definitivně bych to udělal.“
Tom se zamračil. „Já vím.“
Bill si silně promnul oči pěstmi a snažil se uvolnit náhlé napětí v hlavě, zatímco si během toho procesu na tváři rozmazal make-up. Když spustil ruce dolů, Tom jej stále opatrně sledoval, jak čekal, že se na něj sesypou další údery, a spatřil slzy v koutku Billových očí. „Jen si pomysli,“ řekl Bill smutně, „kdyby to fungovalo, už bych tě nikdy neviděl.“
„Bille,“ povzdechl si Tom stísněně. Nechtěl o tom mluvit a rozhodně to Billovi nechtěl říct. Ale Bill měl svůj způsob, jak z něj dostat informace, bez ohledu na to, jak byl Tom neoblomný o nesdílení těchto informací.
„Nemůžu uvěřit, že bys mi to udělal,“ popotáhl Bill, očividně se snažil nebrečet. Tom se přisunul trochu blíž a Bill mu položil hlavu na rameno. „Někdy tě chci nenávidět.“
„Někdy si myslím, že bys měl.“
„Neee,“ Bill si zhluboka povzdechl a odtáhl se od svého bratra. „To je důvod, proč byla máma poprvé tak neústupná, abych zůstal doma s tebou?“ Uvažoval Bill nahlas. „Protože i když nechtěla, abychom spolu byli sami, tak nechtěla, abys byl sám.“
Tom přikývl s pokrčením ramen. „Pravděpodobně, což je směšné.“
„Ty, jak se snažíš zabít, je směšné,“ odsekl Bill, jeho hlas byl ztěžklý smutkem. „Jak jsi to udělal?“ Zeptal se a tak rychle, jak Tom otevřel ústa, aby váhavě reagoval, Bill zavrtěl hlavou. „To je fuk, opravdu to nechci vědět.“
Tom úlevně vydechl a přikývl, jazykem si pohrával se svým piercingem. „To je dobře, protože já ti to opravdu nechci říct.“
Oba chlapci se ponořili do svých vlastních myšlenek, zatímco seděli vedle sebe na gauči. Bill se snažil pobrat myšlenku, že už nemá dvojče, že už nemá Toma. I když byl v Berlíně, Bill visel na myšlence, že Tom je stále jeho, že se vzájemně zase uvidí, jednou. Ale kdyby tam Tom vůbec nebyl, Bill věděl, že by to byl konec i pro něj.
„Bože!“ Zabručel Bill a naposledy Toma plácl. „Nemůžu uvěřit, že bys mi to udělal.“ Tom protočil oči nad tím, jak měl Bill schopnost vše převrátit tak, aby to bylo o něm. „Neopovažuj se to udělat znovu.“
„Nechystám se na to,“ řekl Tom upřímně. „Už jsem si prošel celým tím poradenstvím, které mi stačí na zbytek života.“
„To je důvod, proč…“ Začal Bill a dával dohromady své myšlenky. „Ty dopisy?“
Tom znovu přikývl. „Myslela si, že bych se lépe vyrovnal se situací, kdybych si věci sepsal, a já jsem jí řekl, že si nepovedu žádný zasraný deník,“ vysvětlil Tom a Bill se pousmál a vzpomněl si na deník, který ukrýval ve svém pokoji. „Tak mi řekla, abych místo toho psal dopisy někomu, komu věřím.“
„Přál bych si, abych je dostal,“ zaskřípal Bill naštvaně zuby. „To je naprosto nefér, že je máma přede mnou schovala.“
„Ty, které jsem poslal, stejně nebyly důležité,“ snažil se jej Tom ujistit, ale Bill to nechtěl přijmout.
„Říkal jsi, že si nepamatuješ, co bylo v těch, které jsi poslal.“
„Nepamatuju, což je důvod, proč vím, že nebyly důležité. Ty důležité jsem si nechal.“
Billovy oči se rozzářily vzrušením, které Tom okamžitě poznal. „Ty je pořád máš?“ Chtěl vědět.
„Nebudeš je číst,“ zamítl Tom a nechtěně tak přiznal, že si je ve skutečnosti nechal. Bill se usmál tak sladce, jak to jen dokázal.
„Prosíííím?“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Rodiče dvojčat jsou totální kreténi… Dejme tomu, že pochopím, že jako rodiče cítili nutnost zábránit tomu, co se mezi kluky dělo a proto je rozdělili, ale když se potom Tom pokusil o sebevraždu…nevím, jako matka bych asi viděla menší zlo v tom, že mají moje děti nejaký neobvyklý vztah, než aby byly natolik zoufalé, že si sáhnou na život… O to víc mě zajímá, co bylo nakonec důvodem Tomova stěhování zpátky k matce. Jenom to, že tátu praštil? A když se chtěl zabít, tak to nestačilo? Panebože…
Z Billa mám obrovskou radost. Že byl dřív tak nesnesitelný, bylo asi opravdu kvůli oddělení od Toma, protože od doby, co jsou zase v pohodě, je tak sympatický, až je to neuvěřitelné… 😀
Rodiče nechápu takhle se zachovat doufám že Bill šikovně ty dopisy od Toma vytáhne.
Tak toto bol teda pekný šok. Také niečo som fakt nečakala. Tom musel byť fakt na dne, keď sa pokúsil o samovraždu! A teraz som ešte viac zvedavá, prečo sa nakoniec Tom odsťahoval od otca.
Ale páči sa mi, že Bill je teraz takpovediac v pohode, kľudne s Tomom vychádza a ten záver 😀 Som zvedavá, či Tom podľahne a ukáže Billovi tie dopisy.
Ďakujem za preklad.
Suprové, škoda že ty díly nepribivaji rychleji.
Zbláznil se??!!! No tak tenhle díl mě opravdu dostal. 🙂 Zajímá, co je v těch dopisech :/ … Moc děkuju za další díl 🙂
Bože to bolo strašne krásne, ale zároveň boľavé. Tom to naozaj chcel Billovi urobiť??? Musel byť príšerne zúfalý. Mne je ich tak príšerne ľúto. Celé tie štyri roky im rodičia klamali a nechali ich trápiť sa, len kvôli tomu, že sa milovali viac ako je dovolené…
Ďakujem za úžasný preklad:)
Tom mě s těmi tajemstvími strašně štve. Upřímně se ani nedivím, že byl Bill lehce naštvaný, protože chápu, že on o Tomovi neví nic, kdežto Tom o něm ví už téměř všechno. Bylo mi jasné, že je v Tomově minulosti pravděpodobně něco ošklivého a bolestného, když o ní nechce mluvit a když se pak dostali k té nemocnici, tak mě napadlo buď to, že otec Toma zmlátil tak, že skončil v nemocnici a nebo že si on sám ublížit. Spíš jsem ale čekala tu první možnost, takže když Tom pak řekl, že se pokusil o sebevraždu, stejně mi to vyrazilo dech. Musel na tom být opravdu hodně špatně, když se o to pokus, protože mi Tom přijde jako dost silná osobnost, aby se popral s hodně věcma. Ovšem chápu, že tohle všechno na něj bylo šíleně moc. Říkám to celou dobu, že to měl složitější než Bill, i když tím zase nechci říct, že by se měl Bill jako v bavlnce.
Každopádně si myslím, že Tom udělal dobře, že to Billovi řekl. Chápu, že na to nechce myslet, chápu, že to Billovi nechtěl říct, ale myslím, že by tohle mohlo jejich vztah posunout a posilnit zase o kousínek dál, což je u nich potřeba. Billovo rozčilování se, když se o tom dozvěděl, bylo kouzelné a na jeho místě bych se chovala asi dost obdobně.
Teď už chci jen vědět, co je s tou Tomovou přítelkyní nebo ex-přítelkyni? A ještě mě samozřejmě zajímá, zda Tomova nenávist k otci je skutečně jen proto, co nám zatím prozradil a nebo se za tím skrývá ještě něco více? Asi bych čekala, že v tom bude víc, ale kdo ví.
Každopádně strašně MOC děkuji za báječný překlad a netrpělivě se těším na další pokračování! 🙂