Cassiopeia 16. (1/2)

autor: B-kay

Máme před sebou speciální narozeninový díl, a když říkám speciální, opravdu to tak myslím :). Přeji krásné počtení!

Tom nikdy neměl rád neděle. V dětství k nim měl vrozený odpor ostatně jako všechny děti, které musí jít druhý den do školy, a tenhle předsudek si s sebou přinesl i do dospělosti.

I nyní, s očima zabodnutýma do textu před sebou, se neklidně vrtěl na posteli a pociťoval známou nervozitu stejně jako před lety, kdy byla škola jeho jedinou opravdovou starostí. Tahle nervozita však měla zcela jiný důvod. Měl strach. Ano, skutečně se bál jít do školy, nebylo to však způsobeno skutečnou podstatou toho místa, protože věděl, že přednášky, spolužáci i profesoři budou tím posledním, co jej bude zajímat. Jeho mysl se bude upínat k zcela jinému cíli, ostatně tak jako uplynulých pár dní.

Po nekonečných dvou týdnech se do školy vracel i Bill a Tom si nebyl jistý, jestli je dostatečně připraven potkat jej tváří v tvář, zároveň si však nic nepřál víc. Zoufale potřeboval vidět jeho pohádkový obličej s nápadně dívčími rysy, toužil se mu zahledět do očí a spatřit tam cokoliv, cokoliv kromě strachu a odporu, který si představoval. Chtěl se mu omluvit, věděl, že musí udělat první krok ke smíření, protože něco takového by Bill nikdy nedokázal, problémem však bylo to, že nevěděl, co by mu měl říct. Ani po dlouhých šesti dnech nebyl schopen zformulovat stručnou a jasnou omluvu, kterou by zastínil své pošetilé chování a vyvrhl jejich vztah z temnoty zpět na světlo, vrátil vše do starých kolejí a raději byl Billovým přítelem, člověkem, stojícím po jeho boku, než někým, komu se bude cíleně vyhýbat. Celá situace začínala být nesnesitelná.

Bill mu chyběl. Chyběl mu tak šíleným způsobem, až jej ten podivný pocit prázdnoty nakonec začal někde hluboko uvnitř drápat na kusy stejně jako dravé zvíře pochutnávající si na své kořisti. A on kořistí rozhodně byl. Připadal si malý a slabý jako nikdy předtím. Nikdy nic podobného necítil. Bill hýbal jeho světem, aniž by projevoval nejmenší zájem něco takového dělat, strhával na sebe veškerou Tomovu pozornost i přesto, že by byl nejraději jeho očím neviditelný. Tom opravdu nevěděl, co za kouzlo měl v sobě a bál se, že pokud to jednoho dne zjistí, už jej nespasí.

Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. S úst se mu vydral hlasitý povzdech. Už víc neměl pocit, že by tam patřil. Nikdy předtím se mu na koleji nelíbilo, ale nebyl zvyklý si stěžovat. Uměl se přizpůsobit skromnějším podmínkám, zapomenout na životní styl, který vedl předtím, než se jeho život zcela zřítil ke dnu. Naučil se žít v ponuré místnosti s malou postelí, rozhekaným stolem a starou skříní, naučil se přijímat vše, co mu bylo nabízeno, bez jakýchkoliv předsudků a zbytečných úvah až do chvíle, co nastal zlom.

Bill vnesl barvy do černobílého světa, ve kterém Tom spokojeně přebýval, a udělal to zcela nečekaně a tak intenzivně, že se to nezaobešlo bez následků. Těmi byla permanentní husí kůže, třes celého těla a lapání po dechu pokaždé, když byl Billovi nablízku. Divoký tlukot Tomova srdce, které poprvé v životě poznalo, jaké to je, když člověk po něčem touží a nemůže to mít. Čím víc se přibližoval, tím vzdálenější mu Bill připadal.

Už toho na něj začínalo být příliš. Odložil veškeré učebnice a sešity zpátky na stůl, vyvlékl se z pyžamových kalhot a hodil na sebe čisté spodní prádlo, potrhané džíny a ještě hůř vypadající flanelovou košili. Vyšel z pokoje; pohledem ihned zkontroloval Andyho spícího na podlaze a poté, co se ujistil, že dýchá a jeho otupělý výraz byl pouze následkem divoké noci, jej opatrně překročil, aby se dostal ke dveřím. Když se v noci vrátil na kolej, snažil se mu dovolat; chtěl se zeptat, jestli pro něj náhodou nemá poslat taxíka, možná se i omluvit za to, že jej tam nechal bez rozloučení, ale Andreas jako obvykle nebral telefon. Když se po dvou hodinách nějakým zázrakem přeci jen dostal na pokoj, skončil na podlaze, bojkotuje veškeré Tomovy pokusy dostat jej do postele. Kopal, kousal, slintal, ale teprve když začal na Toma volat kočičko, věděl, že je čas dát se na ústup a nechat jej, ať se z toho vyspí.

Ještě naposled se ohlédl předtím, než vyšel ze dveří, které za sebou opatrně přivřel. Věřil, že pokud je nějaká šance, aby se jejich duševní a v Andreasově případu i fyzický stav zlepšily, pomůže jim jen dobré jídlo. Nasedl do auta a otáčeje klíčkem v zapalování, přemýšlel nad tím, jak bláhový byl. Ani alkohol, ani dobré jídlo, ani nic jiného nedokázalo smazat špatný pocit z toho, že s Billem nemluvili a jeho vlastní výčitky. Možná za to mohl on sám. Možná měl být odvážnější a jednat mnohem dřív, než se potřeba setkat se s Billem stala naléhavou. Zachvěl se a zvedl pohled. Ze zrcátka na něj zíraly tmavé oči, zmatené, vyděšené, tolik podobné těm, do kterých se díval pokaždé, když se necítil dobře a potřeboval poradit. Byly jiskřivé a bystré, vyzařující léty nastřádanou inteligenci, kterou jeho dědeček uměl patřičně využívat. Tom silně zatnul čelist, v odrazu svých očí spatřil stopy po slzách. Přemýšlel nad tím, co by mu asi poradil tentokrát. Zabolelo jej u srdce. Moc dobře to věděl.

…

„Co by sis dala k obědu?“ ptal se Bill zamyšleně. Tlačil před sebou nákupní vozík, kde měl usazenou Beth a zvědavě si prohlížel regály s potravinami, kolem kterých zrovna procházeli. Beth se také rozhlížela kolem sebe, usmívala se a vesele pohupovala nožkama. Bill byl překvapen její dobrou náladou; rozhodně nečekal, že se po včerejším těžkém usínání a ošklivých snech probudí tak odpočatá a spokojená, ale nestěžoval si. Právě naopak. Netrvalo dlouho a její povznesená nálada se přenesla i na něj. Přišel si jako atom, který se po pohlcení určitého kvanta záření dostane do excitovaného stavu. I on stejně jako prvky zkoumaných látek dosáhl vyšších energetických hladin, usmíval se, příležitostně Beth pohladil po líčku nebo pošimral na břiše a naslouchal jejímu smíchu.

„Žížalky!“ Beth na úzké sedačce nadšeně poskočila. „Billi, uděláme si žížalky?“

Bill pobaveně zakroutil hlavou. Od okamžiku, co Beth vstoupila do jeho života, měl špagety tak pětkrát do týdne, poslední dobou zjišťoval, že jich začínal mít akorát tak po krk, ale co by pro to malé děvčátko neudělal.

„Takže žížalky,“ zamyšleně kývl hlavou, zastavil na místě a rozhlédl se kolem sebe, aby se mohl lépe orientovat. Do supermarketů nechodil příliš často, většinou navštěvoval menší obchůdky a blízké večerky, pro to byl i po letech ze všech různých chodbiček a uliček pořád stejně zmatený, jako když do tohohle obchodu vstoupil poprvé.

„Billi, ztratili jsme se?“

„Ne, miláčku, Billi si nejdříve musí rozmyslet, co všechno vůbec potřebujeme.“

Natáhl krk a rozzářil se, když konečně spatřil uličku s těstovinami a různými hydratovanými výrobky. Cvrnkl Beth do špičky nosu, zatímco otáčel vozík a vydal se správným směrem. Beth si jednou rukou držela nos, drobnou pěstičkou tlumila smích, zatímco se druhou rukou natahovala po Billově obličeji ve snaze udělat mu to samé.

Bill vzal špagety, kečup i nějaký sýr a zahnul do vedlejší uličky, kde chtěl vzít mouku a cukr, který jim zrovna došel. Měl v plánu udělat něco sladkého, nějaký koláč nebo možná palačinky, cokoliv si Beth bude přát, protože si slíbil, že v ten den udělá všechno pro to, aby udržel její tvář rozzářenou až do večera. Její a samozřejmě i Georga, který by pro kousek sladkého zaprodal i vlastní matku.

Kráčel dál, tlačil vozík, který začínal být čím dál těžší, a přemýšlel nad tím, jestli jsou tyhle věci skutečně tím posledním, co plánoval vzít. Nerad by se za deset minut vracel zpět jen proto, že na něco zapomněl. Zapomínání nebylo zrovna jeho parketou, většinou si pamatoval i věci a informace, které buď vědět nechtěl, nebo nepotřeboval, ale od rána cítil zvláštní úzkost, kterou spojoval se zítřejším návratem do školy, takže si chtěl být jistý, že jeho paměť poprvé neselže během zcela běžné aktivity.

Zrovna se vozíkem vyhýbal jednomu staršímu pánovi, který zmateně hleděl do svého nákupního seznamu, bezradně natahoval krk a tvářil se přesně jako Bill před chvílí, když Beth na sedátku najednou nadšeně poskočila. Bill překvapeně zamrkal, víc nestihl udělat, protože Beth znovu poskočila, dokonce se zdálo, že chce vyskočit a rozběhnout se pryč.

„Podívej!“ pištěla vesele. „Podívej, támhle je Tomi!“ vystrčila ruku, ukazujíc někam do dálky.

Billa bodlo u srdce; prudce zvedl hlavu a bezmocně se zadíval směrem, kam ukazovala Beth, doufaje, že si Toma jen spletla s někým jemu podobným. Na konci uličky však skutečně stál Tom, zrovna se natahoval pro krabici mléka, když se jejich pohledy setkaly. Oba zůstali zcela paralyzování nečekaným setkáním. Tom neudržel krabici a upustil si ji na nohu a Bill, který byl Tomovou přítomností natolik šokován, nešikovně vrazil do regálu s hladkou moukou. Balení nad jejich hlavami se hrozivě zakymácelo a dřív, než stačil jakkoliv reagovat, dopadlo na rukověť vozíku a oba zahalilo oblakem bílého prachu.

„Bille!“

Bill v duchu nešťastně zaúpěl. Bál se otevřít oči. Celou tvář měl od mouky, tím si byl jistý. A nejen to, cítil, že ji má i ve vlasech a na oblečení. Stačilo otevřít oči a podívat se před sebe na Beth, která byla celá od mouky, a tenhle pohled v něm vyvolal víc než jasnou představu toho, jak musel vypadat on sám. Odkašlal si a natáhl ruce, aby ji mohl očistit, doufaje, že Tom zůstane na svém místě a neodváží se přiblížit, stejně jako se on neodvážil přiblížit k němu. Zahanbeně utíral její usměvavou tvářičku špinavými dlaněmi, čímž to všechno jenom zhoršoval.

„Bille!“ Tomův hlas se přibližoval a Bill začínal panikařit. Snažil se rychle vymyslet nějaký plán úniku, ale při pohledu na Beth, která na Toma nadšeně mávala a nemohla se dočkat toho, až ji k sobě přitulí, pochopil, že jediným problémem v celé téhle situaci byl skutečně on. Georg měl pravdu.

Bill nestihl utéct. Tom byl najednou u nich, chechtal se a skláněl se k Beth, aby se s ní mohl přivítat a políbit ji do vlásků špinavých od mouky.

„Tomi!“ Bill v tom oslovení zaslechl nekonečnou úlevu. Zřejmě stejně jako on ani nedoufala v to, že se ještě někdy setkají.

„Ahoj, princezno. Jsi v pořádku?“ ptal se Tom jemně

„Ano, jsem. Stýskalo se mi.“

„I ty jsi mi chyběla. Neumíš si představit, jak moc.“

Bill se k němu neodvážil zvednout zrak. Už jen ze zvuku jeho hlasu se s ním točil celý svět. Cítil, jak mu rychle bije srdce, nemohl popadnout dech. Celou dobu se připravoval na to, že se s Tomem setká až ve škole a utěšoval se tím, že mu pořád zbývá pár hodin na vymyšlení toho, co mu poví, až se setkají, a náhle to bylo tady a nebylo to vůbec takové, jak si představoval. Třásl se po celém těle, od hlavy k patě špinavý od mouky, vyděšený, neschopný jakéhokoliv pohybu.

„A co ty, Bille?“ Tom se najednou otočil k němu a rukou se jemně dotkl jeho pasu. Jeho hlas byl klidný a něžný jako pokaždé, když k němu promlouval. Nic se nezměnilo a ten fakt Billa relativně zklidnil. „V pořádku?“

Bill k němu nesměle zvedl pohled a silně polkl. „Ahoj,“ zaskřehotal. Nic lepšího jej nenapadlo.

„Ahoj,“ odpověděl Tom se širokým úsměvem, očividně pobaven pohledem na Billa připomínajícího těsto těsně před vložením do trouby.

Bill pootevřel rty, připraven povědět něco smysluplného, ale když promluvil, vyšlo mu ze rtů jen trapné:

„Ahoj,“ pípl, váhaje, jestli by se neměl vytratit dřív, než se stačí ponížit ještě víc.

„Ahoj,“ oplatil mu Tom, kousaje se do rtu. Vzniklá situace mu přišla povědomá. Nebylo to tak dávno, co podobným způsobem křepčil on, zcela vyveden z míry, že slyší Billův hlas.

„Ahoj,“ vydechl Bill a vzápětí zničeně stiskl víčka. Co to, proboha, vyvádím?!

„Raději ti pomůžu, ano?“ navrhl Tom se smíchem a opatrně k němu přistoupil blíž. Zvedl ruku do vzduchu, s očima zabodnutýma do těch Billových. Jako by žádal o svolení přiblížit se ještě víc. Bill se smutně pousmál, jemně kývl hlavou a nechal Toma, aby mu pomohl.

„Tohle se může stát jenom mně,“ povzdechl si nešťastně, když bylo jeho tělo relativně očištěno od hrubého nánosu bílého prachu. I s Beth však naléhavě potřebovali sprchu. Najednou zapomněl na to, s jakým účelem vlastně do supermarketu šel, zapomněl na vaření, zapomněl na všechno, co bylo předtím, než spatřil Toma na konci uličky, čímž potvrdil jedno z Georgových tvrzení. Když byl Tom na blízku, všechno ostatní najednou přestávalo existovat.

„Ale no tak,“ Tom jej povzbudivě pohladil po zádech, ujal se Billova nákupního vozíku a společně se přesouvali k pokladnám. „Věř mi, lidé, co tu pracují, jsou na tohle zvyklí. Dětem se to stává pořád.“

„Já ale nejsem dítě, Tome,“ podotkl Bill tiše a neustále otáčel hlavu na místo činu. Cítil se provinile. Nevěděl, jestli má zavolat někoho kompetentního, aby se o to postaral, nebo se má otočit a jít to uklidit sám. Konec konců, byla to jeho chyba. Tom tahající Beth za nos, jako by mu četl myšlenky. Otočil se k němu tváří a věnoval mu upokojující úsměv.

„Byla to nehoda. Krom toho, je to jen mouka. Už se tím netrap.“

„Měl bych to zaplatit,“ Bill se provinile kousal do rtu. „Někomu se omluvit nebo tak něco.“

Tom pobaveně zakroutil hlavou a naklonil se k němu blíž. V očích mu plály šibalské jiskřičky. „Už dost. Je to jen mouka. Nic se nestalo. Raději přemýšlej nad tím, jak krásné bude zbavit se jí,“ šeptl a ukazováčkem dloubl do Billova černého trička posetého velkými bílými fleky. Bill stydlivě sklonil hlavu. Tom měl pravdu. Neměl by se pořád trápit věcmi, které byly v porovnání se skutečnými starostmi zcela malicherné.

„Billi?“

Zadíval se na Beth a usmál se na znamení, že poslouchá.

„Kdybys mě teď upekl, byla bych koláček?“

Tom se vedle něj tiše zachichotal. „Ne, miláčku, nebudu tě péct,“ odpověděl a láskyplně ji hladil po líčku.

„Ale kdyby ano, snědl bys mě?“ ptala se se vší roztomilostí světa, která patřila pouze dětem.

„Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout? Samozřejmě, že bych tě nesnědl ani neupekl.“ Zrovna došli k prázdné pokladně a Bill zahanbeně sklopil pohled k zemi.

„Máš rád koláčky a já ti chci udělat radost.“

Bill s úsměvem zakroutil hlavou a pustil se do vykládání věcí z vozíku, zatímco Tom o něčem diskutoval s mladou dívkou opírající se o pultík se sladkostmi. Díky povinnému barevnému oblečku a malé bílé cedulce na hrudníku bylo jasné, že patří k zaměstnancům obchodu. Zírala mu do tváře, poslouchala, a nakonec uctivě kývla hlavou a odešla. Bill se úmyslně nesoustředil na jejich slova, nechtěl se cítit ještě hloupěji, ale z výrazu Tomova obličeje poznal, že se už víc nemusí trápit tím, co bude s nepořádkem, který nadělal v oddělení mouky.

„Děkuju,“ špitl. Na víc se nevzmohl. Opět něco, v čem měl Georg pravdu. V Tomově blízkosti mu naprosto docházela slova.

„Rádo se stalo,“ Tom se na něj usmál a pustil se do balení věcí do tašek. „Odvezu vás domů,“ řekl a dřív, než stačil Bill nějakým způsobem protestovat, odvrátil pohled, čímž dal jasně najevo, že o tom nebudou diskutovat.

Tom zaplatil za svůj nákup, po dlouhém přemlouvání nechal Billa zaplatit za ten jeho a společně vykročili směrem k východu. Tom byl natolik pohroužen do pocitů, které právě prožíval, a myšlenek zběsile se mu honících hlavou, že vůbec nepostřehl, když se Bill po pár metrech odpojil a vrátil se k pokladně. S omluvným úsměvem položil na malý tácek na peníze ještě jednou euro.

Tom krouživým pohybem promíchával bublající omáčku a po očku sledoval Beth rozvalenou na podlaze, jak si hraje s Atomem. Prasátko kolem ní prostopášně pobíhalo, dloubalo do ní měkkým rohem jednorožce, dožadujíc se kousků ovoce, které smějící se děvčátko ukrývalo za zády. Mokré vlásky měla zapletené do dvou úhledných copů, v širokých teplácích a bílém tričku s medvídkem Pú působila neuvěřitelně roztomile. Pohroužena do hry se svým oblíbeným zvířátkem si nevšímala Tomova pohledu a on tak mohl dál přemýšlet nad tím, jak moc byla Billovi podobná. I přesto, že nebyla Billovou dcerou, viděl v jejích očích a způsobu, jak se usmívala, něco hodně blízkého. Byla chytrá, na tříleté dítě až nezvykle chytrá a Tom se musel usmívat při pomyšlení na malého Billa, který před lety jistě působil úplně stejně.

Očima se vrátil k vaření. Rychle zkontroloval vařící se těstoviny, zvýšil intenzitu plamene pod pánví s omáčkou a ujistil se, že nebude trvat dlouho a bude všechno hotové. Jeho nitro bylo naplněno zvláštním klidem a spokojeností. Ještě sice neměl příležitost si s Billem pořádně promluvit o tom, co se stalo před pár dny, ale necítil se kvůli tomu špatně. Věděl, že není kam spěchat. Bill se na něj nedíval s odporem, ani v jeho očích neviděl strach, jak předpokládal. Choval se prostě jako Bill. Byl stejně jako obvykle odtažitý, roztěkaný a plachý, ale Tom v jeho očích mohl poprvé spatřit něco, co tam nikdy předtím nebylo. Neuměl ten pocit správně identifikovat a možná si jen hloupě vymýšlel, ale přesto byl šťastný, že se rozhodl zajet do supermarketu a že věci dopadly tak, jak dopadly. Zhluboka vdechoval vůni připravovaného jídla i osobitou vůni Billova domova, která byla naprosto jedinečná. Už ani nedoufal, že se na tohle místo ještě jednou podívá, a najednou byl tady a nevěděl, co dělat dřív. Chtěl poskakovat radostí, usmívat se jako blázen, sevřít Billa v náručí a už nikdy nepustit. Poslední myšlenka proplula jeho útrobami a způsobila, že se neklidně zachvěl. Začínalo to s ním být opravdu vážné.

Dřív, než si stačil uvědomit, co se děje, byl stejně jako písčitá pláž omývána mořem, obklopen oparem sladké vůně. Otočil se a překvapeně zamrkal. Jeho pohled se okamžitě setkal s párem plachých očí Billa postávajícího za jeho zády. S mokrými vlasy, v bílém tričku lepícím se na vlhkou kůži a v úzkých kalhotách Tomovi vyrážel dech.

„Vaříš?“ zeptal se a nejistě přistoupil blíž.

Tom z něj jen s velikým sebezapřením odpoutal pohled. „J-já… ano. Myslel jsem, že se do toho pustím, zatímco budeš ve sprše. V lednici jsem našel nějaké ovoce a udělal jsem i pár palačinek na později. Doufám, že to nevadí.“

Bill cítil, jak mu do tváře stoupá červeň. „Samozřejmě, že ne. Je to od tebe milé, jen nejsem zvyklý, že mi v kuchyni někdo pomáhá.“ S úsměvem zakroutil hlavou a Tom věděl, že naráží na Georga. Usmál se na něj a rychle promíchal omáčku, která zlostně syčela a začínala se zespodu připékat.

„Děda vždycky říkal, že dělám tu nejlepší sýrovou omáčku na světě.“ Začínal se cítit poněkud nervózně. Najednou přišel o veškerou jistotu, ruka, ve které svíral vařečku, se mu silně roztřásla.

„To věřím,“ promluvil Bill tiše. „Voní to krásně.“

„A počkej, až to ochutnáš,“ Tom se nervózně zasmál. Něco rozhodně bylo jinak. Nevěděl, jestli to byl způsob, jakým se na něj Bill díval, nebo tón jeho hlasu, který se po celou dobu nesl jen kousek nad šepotem, ale něco bylo jinak, a to něco jej měnilo v klubko nervů.

„Najíš se s námi?“

Toma bodlo u srdce. Nikdy v životě by od Billa něco takového nečekal. Byl si jistý, že je jen příliš zdvořilý na to, aby mu řekl, ať odejde, zejména poté, co se postaral o ten incident s moukou, ale zřejmě se mýlil. Otočil se a s nezvyklou plachostí pohlédl Billovi do očí. Vzduch, který roztřeseně vdechoval skrz nosní dírky, byl nabit silnou elektřinou. Něco se muselo stát. Byl si tím více než jistý. Možná to bylo jen tím, že mezi nimi zůstalo až příliš mnoho nevypovězeného a nutkání omluvit se tomu druhému a zbořit zeď, kterou mezi sebou během posledních dní vystavěli, se vznášela v povětří jako duch a neustále jim připomínala, že je nejvyšší čas jednat.

„J-já… myslel jsem, že nechceš-„

„Klidně zůstaň,“ odpověděl Bill s náznakem úsměvu. „Nevadí mi to.“

Cítil, jak se mu pod intenzitou Tomova pohledu třesou kolena, ale veškerou slabost připisoval těžkému období, které měl za sebou. Odmítal dát za pravdu Georgovi, stejně jako odmítal vnímat jasnou skutečnost, která přímo bila do očí.

„Tak dobře,“ dostal ze sebe Tom po krátkém zaváhání. „Jen dám vědět Andreasovi, že se vrátím později. Víš… aby náhodou neměl strach.“

„To chápu,“ Bill s úsměvem kývl hlavou, prošel kolem něj a z poličky nad Tomovou hlavou vzal tři talíře.

„A kde je Georg?“ zeptal se, když odstavil pánev a přesunul se k umyvadlu, aby mohl scedit těstoviny. V tu chvíli by se zeptal na cokoliv, jen aby nezůstalo ticho.

„Jel za svým bratrem,“ odpověděl Bill, zatímco prostíral stůl. Beth se motala kolem něj, usmívala se a snažila se mu co nejvíce pomáhat. „Měl nějaké potíže s autem a Georg se v autech relativně vyzná, tak se na to šel podívat. Já o autech nevím vůbec nic, takže ti nemůžu říct víc.“

„Páni,“ vydechl Tom.

Bill překvapeně zamrkal a zvedl k němu hlavu. „Co se stalo?“

„To je první věc, o které nic nevíš. Nevěřil bych, že někdy uslyším o něčem, čemu nerozumíš,“ řekl se smíchem.

Bill s úsměvem zakroutil hlavou. „Je hodně věcí, kterým nerozumím.“

Tom se také usmál, v hrudi však cítil podivnou prázdnotu. Jo, pomyslel si smutně, já vím.

Poté, co si společně pochutnali na Tomových výtečných těstovinách a palačinkách se na přání Beth rozhodli, že se podívají na nějakou pohádku. Bill měl podezření, že Beth schválně prodlužovala jejich společný okamžik a vymýšlela jednu aktivitu za druhou, jen aby Tom zůstal o něco déle. Nevadilo mu to. Bylo příjemné odpovídat na její otázky, hrát si s ní a rozveselovat ji; čím déle zaměstnávala jejich mysl, tím se zdál okamžik jejich společného rozhovoru vzdálenější. Bill si dokonce začínal bláhově namýšlet, že k tomu vůbec nedojde, že se rozloučí jako přátelé a všechno bude tak jako předtím, bez potřeby vysvětlování, omluv a zmatených frází, ale mýlil se.

Zhruba v druhé polovině druhého dílu Lvího krále Beth nečekaně usnula na Billově klíně a místností se najednou rozhostilo tíživé ticho naplněno pouze zvuky z televize, kterou oba začali ve stejnou chvíli ignorovat. Bill si myslel, že bude moudré přenést Beth do postele, doufal, že to Tom pochopí jako signál, že je načase vrátit se na kolej, protože začínal být poněkud nervózní. Uložil Beth do postele, do náruče ji vložil její oblíbenou hadrovou panenku a pečlivě ji přikryl. Když se otočil, aby zjistil, co dělá Tom, překvapeně vydechl. Pokoj byl ponořen v naprosté tmě, vůbec si neuvědomil, že už je tak pozdě, poprvé dokonce vůbec nepostřehl, kdy zapadlo slunce a světlo dne bylo nahrazeno temnotou noci. Nebyl si jistý, kolik je hodin, díky incidentu v nákupním středisku bylo jeho vnímání času poněkud zkreslené. Když usedli ke stolu, bylo krátce před čtvrtou, takže teď mohlo být klidně osm hodin, což byl podle jeho mínění nejvyšší čas vrátit se domů a připravit se do školy.

„Tome.“ Po špičkách se přesunul k balkonu, u kterého postával Tom. S pohledem upřeným na nebe za oknem smutně hleděl na vystupující hvězdy. I Bill se na chvíli zadíval tím směrem. Připomnělo mu to okamžik, kdy se pár dní po návštěvě cukrárny opět setkali uprostřed parku a společně se dívali na hvězdy. Bill mu tehdy vyprávěl vše, co si pamatoval z knížek, které měl dopodrobna prostudované, a i přesto, že si byl jistý, že mu Tom nevěnuje úplnou pozornost, nevadilo mu to. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, po chvilce váhání jemně položil rozevřenou dlaň na Tomovo rameno. Cítil, jak se Tomovo tělo pod jeho dotekem zachvělo.

Tom k němu otočil hlavu a jemně se pousmál. „Nic mi není.“

„Zdáš se mi smutný. Trápí tě něco?“ Se skloněnou hlavou si stoupl před něj a váhavě mu pohlédl do očí.

„To bys nepochopil, Bille.“ Tom jej hravě dloubl do špičky nosu, úsměvem se snažil zakrývat bolest vepsanou v hloubce jeho očí. Nepodařilo se mu to.

„Možná ano,“ ozval se Bill tiše, i když si tím sám nebyl jistý.

Tom jemně zakroutil hlavou. „Vypadáš dobře, opravdu. Jak se cítíš?“

Billovi chvíli trvalo, než pochopil, že se zajímá o jeho zdravotní stav. „J-já… fajn, myslím. Ano, cítím se fajn. Už to téměř nebolí.“

„To jsem rád. Zítra tě čeká velký den.“

Bill nesměle pozoroval Tomův jemný úsměv. Poprvé v životě si všiml, jak plné a jemné Tomovy rty ve skutečnosti jsou. Kovová kulička v koutku jeho úst se skvěla v ostré záři měsíce. Bill cítil, jak se jeho břichem rozlévá teplo. Měl nutkání zalapat po dechu.

„Nevím, jestli jsem připraven potkat se s ním,“ odpověděl roztřeseně. „Pořád mám strach.“

„Nemusíš se bát. Budu tam s tebou a budu ti hlídat záda.“

Billovy rty se na okamžik zkroutily do úsměvu. Vzápětí opět zvážněl. Už to nešlo déle odkládat.

„Tome-“ začal tiše, ale Tom jej zastavil mávnutím ruky.

„Nic neříkej. Nemusíš nic říkat, protože je to moje vina.“

„Vyhodil jsem tě.“

„Zasloužil jsem si to.“

„To není pravda… neudělal jsi nic špatného.“

„Vyděsil jsem tě, tlačil jsem na tebe, tlačil jsem tě do něčeho, na co jsi nebyl připraven.“

Bill smutně sklonil hlavu. Nechtěl, aby se Tom obviňoval. Byl vinen stejně jako on.

„Proč jsi už víc nepřišel? A nezvedal Georgovi telefon?“

„Nejsem na to pyšný. Vím, choval jsem se jako dítě, ale chtěl jsem ti dát prostor. Myslel jsem, že to pak bude všechno jednodušší.“

Bill naléhavě vdechoval Tomovu vůni, očima opět sklouzl k jeho rtům. Nutkání dotknout se jich bylo tak silné, tak intenzivní, že se mu z toho kroutila hlava. Dřív, než si stihl uvědomit, co vlastně dělá, zvedl dlaň do vzduchu a v šeru místnosti poslepu dosáhl na svůj cíl. Byl jako dítě objevující úplně nový svět. Svět, který do té chvíle neznal a který vykvétal přímo pod jeho prsty, které něžně otíral o Tomův spodní ret. Byl to zatím ten nejintimnější zážitek v jeho dosavadním životě. Roztřeseně vydechoval nosem, třesoucí se po celém těle očekával moment, kdy se z toho šíleného snu probudí. Tom mu byl tak blízko, tak šíleně blízko a pomyšlení na to, že by k sobě mohli mít ještě blíž, jej nutilo zcela ztrácet kontrolu. Byl to však Tom, kdo se neovládl. V nestřežené chvíli omotal ruce kolem Billova krku a za týl si jej přitáhl ke své tváři. Bill vyjekl překvapením, to už však jejich rty zapadly do sebe za zvuku tichého mlasknutí.

autor: B-kay