autor: ophelia_seven
Prostor ANEB jak se Tom chová jako pokrytec
Čím více toho Bill vyřeší… tím více je tady toho k řešení.
Bill s Tomem se ocitli zpátky v čekárně, Bill zírající na nástěnné hodiny a Tom zírající na telefon ve svých rukou. Bill si všiml, že Tom nemačká žádná tlačítka, jen na něj zírá, jako by se jej snažil přesvědčit, aby zazvonil. Bill přemýšlel, jestli by s ní Tom právě teď telefonoval, kdyby neseděl vedle něj, a přestože díky Tomově zpovědi stále trochu žárlil, cítil se ohledně té situace mnohem lépe než dříve. Bylo dobré vědět, že on byl vždy Tomovou první volbou. S ohledem na nově nalezenou sebedůvěru se rozhodl dát Tomovi nějaký prostor, aby jí mohl zavolat, nebo cokoliv jiného, co chtěl udělat.
„Nemůžu tady sedět a jen takhle čekat,“ vymluvil se Bill a vstal. Tom si zastrčil telefon do kapsy a chtěl také vstát, aniž by se na cokoliv ptal, ale Bill zavrtěl hlavou a zatlačil mu na rameno, aby jej udržel vsedě. „Potřebuju trochu času o samotě,“ řekl a Tom se na něj podíval, jako by ho nechtěl nechat jít samotného, ale přikývl.
„Budu tady,“ řekl a Bill kývnul, než si zastrčil ruce do kapes a odkráčel pryč od svého bratra.
Neměl tušení, kam jde, nebo co bude dělat, aby zabil čas. Věděl jen, že chce dát svému bratrovi prostor, o kterém věděl, že by jej sám chtěl, kdyby se sám zabýval Andreasem. A tak Bill musel něco obětovat, aby tohle svému bratrovi dopřál.
Potuloval se kolem dobrých patnáct minut, než zjistil, že prochází dveřmi jídelny. Měl snídani a ani trochu nebyl hladový, ale něco jej tam silou táhlo. A jakmile jej spatřil pracujícího za pultem, věděl, co to bylo.
„Co si přejete?“ zeptal se Georg a vzhlédl a Bill se usmál, když v očích druhého mladíka problesklo poznání.
„Budeš mít teď někdy přestávku?“ Zeptal se Bill a Georg přikývl.
„Dej mi chvilku,“ odpověděl, než se obrátil, aby promluvil s mužem na druhém konci pultu. Bill sledoval jejich vzájemnou interakci a muž přikývl těsně předtím, než si Georg sundal rukavice a jednoduchou černou zástěru a s úsměvem se obrátil k Billovi. „Mám patnáct minut,“ řekl a obešel pult, aby se připojil k Billovi.
Oba se posadili ke stolu v nejvzdálenějším rohu. Bylo to poprvé, co spolu vlastně mohli mluvit o samotě od párty, a bylo tam toho tolik, co chtěl Bill říct, a tak moc toho, co nechtěl. Georg promluvil jako první.
„Jak je na tom tvá máma?“
Bill pokrčil rameny a olízl si rty. „Je teď na operaci srdce.“
„Aha,“ zamračil se Georg. „Jak dlouho to už trvá?“
„Upřímně řečeno, nevím,“ odpověděl Bill a něco na tom jej nutilo se chtít smát, ačkoliv mu to vůbec nepřišlo vtipné. Bylo to jen, že od té nehody se zdálo, jako by čas zpomalil a zrychlil zároveň. Byl to pocit, jako by jeho matka byla v nemocnici už věčnost, jako by věci s Andreasem byly hrbolaté už věčnost. Ale pak, byl to pocit, jako by věci s Tomem zrychlily víc, než si kdy dokázal představit a on vůbec nechtěl, aby to zpomalilo. Ve skutečnosti chtěl, aby to ještě zrychlilo. Chtěl, aby máma už byla pryč z nemocnice, chtěl být hotový se školou a Andreasem, a nechtěl mít absolutně žádné otázky ohledně toho, jestli on a Tom jsou znovu okay jednou provždy. „Tom to nejspíš ví,“ doda,l a i když si nebyl jistý, proč měl potřebu to říct, věděl, že je to nejspíš pravda.
„Jak se, kluci, držíte?“
Bill znovu pokrčil rameny a pohrával si s ubrouskem ležícím na stole. „Tom si je jistý, že bude v pořádku, takže se jen snažím nakrmit jeho sebejistotou.“
Georg se na něj soucitně usmál. „Je tady dneska s tebou?“
„Jo, je v čekárně na chirurgii,“ řekl Bill svému příteli. Nenapadlo ho, že by si někdo mohl pomyslet, že je to divné, když oni dva nejsou spolu. Obvykle lidem přišlo divné, že byli spolu až moc. Ale Georg očividně pochytil skutečnost, že oni byli a znovu se stávali nerozlučitelnými.
„Pohádali jste se?“
Bill ke Georgovi tázavě vzhlédl. On a Tom se nehádali, vážně. Ve skutečnosti právě naopak. „Ne,“ odpověděl Bill pomalu. „Jen mě napadlo, že by mohl chtít zavolat své ex-přítelkyni, tak jsem mu chtěl dát nějaký prostor.“
Georg se usmál a přikývl, jako by to všechno dávalo smysl, ale pak se zeptal: „Proč volá své ex-přítelkyni?“
Bill se nad tím musel trochu uchechtnout, ačkoliv jeho srdce začínalo klesat. Překládal dohromady všechny čtyři rohy ubrousku, když promluvil. „Mají spolu divný, komplikovaný vztah, který ani já úplně nechápu.“
„Něco jako ty a Andy?“ nabídl Georg vědomě a Bill zasténal a nakrčil nos. Opravdu nechtěl myslet na Andrease nebo na to, co se stalo, nebo proč se to stalo.
„Myslím, že už jsem zatloukl hřebík do té rakve,“ povzdechl si Bill. Začínal přemýšlet, proč Georgovi říká všechny tyhle věci, které by nikdy nikomu jinému neřekl. Bylo to tak, jako by Georg byl jedním z těch lidí, kteří se na vás mohli jen podívat, a vy jim okamžitě vyklopíte vše, co máte na mysli. Bill to nenáviděl.
„Jo,“ protáhl Georg se soucitným povzdechem. Bill sledoval, jak se na židli opřel a zkoumavě se na Billa díval. „Andy mi o tom řekl.“
„Cože?“ Vykřikl Bill hlasitěji, než měl v úmyslu. Rychlý průzkum místnosti mu pověděl, že se o něj nikdo ve skutečnosti nestaral, ale stejně výrazně ztišil hlas. „On ne… co ti řekl?“
Georg nadzvedl obočí s nepohodlným úšklebkem. „Ehm, však víš. Že jsi myslel na Toma, když on… však víš.“
Bill s bouchnutím položil hlavu na stůl. Nemohl uvěřit, že by Andreas tuto informaci někomu předal. Bylo to naprosto nefér a Bill se cítil sám sebou naprosto znechucený. Když zvedl hlavu, Georg jej stále sledoval a nevypadal, jako by ho chtěl praštit za to, že je nechutný nebo tak něco, ale Bill stále cítil potřebu se hájit. „Nebylo to tak, jak to zní. Chci říct, že jsem nebyl -“ snažil se začít, ale byla to lež ještě předtím, než vůbec začal, protože on myslel na Toma, když ho Andreas kouřil. „Já-“ Naprosto ztratil slova.
Georg se nad ním slitoval a vydal ze sebe malý smích, který Billovi okamžitě ulevil. „Nejsem tady, abych tě soudil,“ řekl Georg a Billovi se stáhnul žaludek úzkostí. Jak mohlo tak mnoho lidí vědět tak mnoho věcí o něm a o Tomovi? Nebylo to fér, že Bill už neměl žádná tajemství.
„Byl jsem v prdeli, ale opravdu to nebylo tak, jak to zní.“
Georg zavrtěl hlavou. „Vážně je mi to jedno,“ odpověděl nenuceně, a ačkoliv to Billa mělo uklidnit, vůbec jej to neuklidnilo. „Já vím, že Andreas tím byl dost otřesený, ale myslím, že je do tebe pořád zatraceně zamilovaný, takže… ta rakev není ještě natrvalo zavřená, pokud je to to, co ti dělá starosti.“
Bill chtěl na místě prostě zemřít. Nechtěl, aby byl Andreas do něj stále zamilovaný. Chtěl, aby jej nenáviděl za to, jak je nechutný. Chtěl, aby Andy zapomněl, že vůbec existuje, že se mezi nimi vůbec kdy něco stalo. Nebylo to k Andymu fér, aby jej stále miloval, protože stejně jako Casi, Andreas byl vždy číslo dvě. Jen to prostě nikdy nevěděl, jako to věděla Casi.
Bill si promnul tvář a snažil se z ní setřít všechnu vinu, o které si byl jistý, že musí být nyní viditelná ve všech jeho rysech. Nechtěl už mluvit o Andreasovi nebo o Tomovi. Pokaždé, když to udělal, cítil se v rozporu, zmateně a bylo mu špatně od žaludku.
„Potřebuju vypadnout z tohohle místa,“ zamumlal.
Vzhlédl, aby spatřil Georga, jak se na něj dívá se zájmem v očích. „Kam bys šel?“
„Já… nevím, opravdu,“ řekl Bill s jemným povzdechem. Berlín bylo první místo, které jej napadlo, ale Tom byl tak neoblomný v tom, že tam nepůjde, že si Bill nebyl úplně jistý, jestli tam chce. A vážně, se svou matkou v nemocnici nad tím nemohl ani uvažovat. Byl jen unavený z toho, jak všude, kam šel, narážel na slepé uličky. „Na tom nezáleží, pravděpodobně tady zůstanu na věky.“
Když se Bill vrátil do čekárny, Tom tam seděl sám a díval se na televizi. Neměl v rukou telefon a Bill přemýšlel, jestli, možná, konverzace mezi nimi nešla moc dobře. Nebo, napadlo ho, jestli jí Tom vůbec volal.
Bill se posadil vedle svého bratra a Tom se na něj nepodíval – nevzal ani na vědomí jeho přítomnost. Jen dál upřeně a tupě zíral na televizi přišroubovanou ke stěně na opačné straně místnosti. Bill se ošíval, nyní toho měl na mysli ještě víc než předtím. Teď když Georg věděl, co se stalo s Andreasem, mohl si jen představit, komu jinému to Andy řekl. Pokud by se tyto informace dostaly k nesprávné osobě se špatným úmyslem, mohlo by je to zničit. Bill zvažoval, že Berlín byl čím dál lepší volba, dokonce i když bude jejich matka v pořádku. Nemuseli dokonce ani žít se svým otcem. Bill měl pocit, že možná bylo na čase jít dál, odejít pryč. Ale pak si vzpomněl na svou matku, a jak už ztratil čtyři roky s ní, a jak blízko měl k tomu, aby ji teď ztratil. A myšlenka na to, jak ji opouští, za sebou zanechala bolest, o které si ani neuvědomoval, že by byla možná.
„Jak dlouho ještě musíme čekat?“ zeptal se Bill tiše a díval se na Toma, i když si nebyl jistý proč, protože v čekárně byli jen oni dva. Tom se na něj nepodíval. Jeho oči byly přilepené k televizi, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. „Tome,“ řekl Bill a šťouchl svého bratra do paže. Tom sebou trhl a otočil se k němu.
„Co?“ Zeptal se okamžitě a pak se jeho pohled změnil a Bill v nich spatřil zmatek. „Kdy ses vrátil?“
Bill se smutně usmál bratrově zjevné odměřenosti. „Není to moc dlouho,“ řekl tiše. „Víš, jak dlouho ještě budeme muset počkat?“
Tom zavrtěl hlavou a podíval se na hodinky. „Pravděpodobně ještě hodinu nebo dvě,“ odpověděl a Bill se zamračil, protože hodina nebo dvě strávené čekáním v nemocnici byly jako jeden nebo dva dny.
„Okay,“ odpověděl a Tom obrátil svou pozornost zpět k televizi, sklouzl zpět do transu a zcela ignoroval Billa sedícího vedle něj. Bylo zřejmé, že se něco stalo, když byl pryč, a Bill si myslel, že to má něco společného s Casi. Otázkou bylo, jestli měl právo se na to zeptat?
„Tome?“ Zeptal se s jemným dotekem jeho paže a Tom se na něj tentokrát okamžitě podíval, nyní až příliš vnímající přítomnost svého mladšího bratra vedle sebe. „Jsi v pohodě?“
Tom přikývl a několikrát se dotkl jazykem svého piercingu. „Je mi fajn.“
„Stalo se něco?“
„Ne,“ vyštěkl Tom a Bill sebou trhl vzad. „Je mi fajn. Nech to být.“
Bill nechtěl mít žádné další problémy kromě těch, ke kterým se už upsal, takže rezignoval a nechal to být. Schoulil se na židli a zíral na televizi, která stále ještě hrála tu reklamu na nože z dřívějška. Oba chlapci seděli mlčky vedle sebe asi půl hodiny, než zaslechli, jak se v dálce otevřely dveře. Tom pomalu zvedal pohled, aby našel zdroj, zatímco Billův vystřelil okamžitě vzhůru, jak doufal, že to bude lékař, který jim oznámí, že už má jejich matka po operaci, všechno je v pořádku a oni můžou jít za ní. Místo toho spatřil muže, který mu připadal jen matně povědomý, ale okamžitě jej poznal.
„Oh, proboha,“ zasténal Tom a instinktivně se přisunul blíž k Billovi, jako by jej chtěl chránit a bránit. Muž se k nim přiblížil a Bill se zhluboka nadechl, jak se připravoval na to, co mělo přijít.
„Tome,“ pozdravil muž s přikývnutím, ale Tom ani nemrknul. Mužovy oči se obrátily k Billovi a prohlédly si jej hodnotícím pohledem. „Bille.“
„Ahoj, tati,“ podařilo se Billovi zaskřehotat.
„Co tady děláš?“ Chtěl Tom okamžitě vědět a Bill byl zaražený nenávistí v jeho hlase. Bylo zřejmé, že tam bylo něco, co mu Tom neřekl.
„Vaše matka mi volala,“ vysvětlil, jako by to stačilo. „Chtěla, abych vás vzal k sobě domů, kdyby se něco stalo.“
„Nic se nestane,“ řekl Bill a jeho hlas byl slabší, než by si přál, aby byl, ale silnější, než Tom hádal, že bude, vzhledem k tomu, jak po celý den vyšiloval.
„A i kdyby ano, nešli bychom s tebou.“
„Tome…“ snažil se Bill tiše svého bratra uklidnit, možná dokonce zvažoval myšlenku Berlína, ale jejich otec do toho vstoupil svými vlastními slovy moudrosti.
„Nejste ještě připravení starat se o sebe sami, Tome,“ řekl přísně, „a já jsem pořád váš otec.“
„Ne, pro mě nejsi,“ odplivl si Tom a Bill vytřeštil oči překvapením. „Proč jsi tady?“ Zeptal se Tom znovu, jako by zřejmě předtím nedostal tu odpověď, kterou požadoval.
„Mám o vaši matku stejné obavy, jako vy, kluci,“ řekl a Billovi se chtělo smát, protože i on si byl jistý, že to není pravda. Ale rozhodl se na to neupozornit, protože mohl cítit, že už je v celé místnosti napětí dost.
„Nepotřebujeme tě tady,“ pokračoval Tom, jak před nimi muž dál stál. Nezdálo se, že by se ve svém postoji chystal ustoupit a stejně tak Tom. Bill si pro sebe povzdechl. Opravdu se na vrcholu toho všeho nechtěl vypořádávat ještě s tímhle. „Jsme v pohodě.“
„Vypadáte v pohodě,“ řekl jejich otec cynicky. Jeho oči těkaly po Billovi schouleném na židli vedle Toma. „Vypadá, jako by týdny nejedl.
„On jí,“ argumentoval Tom dřív, než mohl Bill, dokonce i když Bill nejedl dost na Tomovy standardy. Ale Tom se nechystal dopřát jejich otci takové uspokojení. Nezasloužil si to. Pokud šlo o Toma, ten muž si ani nezasloužil s nimi sdílet stejný vzduch.
„Já jím,“ souhlasil Bill, smutný, že je popichován svým otcem, kterého léta neviděl, hned v prvních minutách, kdy byli opět v jedné místnosti. Takhle jejich opětovné setkání nemělo proběhnout, dokonce i když na něj Bill byl roky naštvaný, že je opustil a ve skutečnosti nikdy nesnil o tom, že by se znovu setkali. Jediná chvíle, kdy opravdu snil o tom, že by se vrátil do jeho života, bylo jen proto, aby přivezl zpátky Toma a v těchto snech očividně nebyl on Billova hlavní priorita.
„Starám se o něj,“ dodal Tom a Bill se kousl do rtu, aby zabránil úsměvu, protože věděl, že teď rozhodně nebyla chvíle na úsměvy, ale téměř si nedokázal pomoct. Tom se o něj opravdu staral, i když spolu po celou dobu bojovali. „My tě opravdu nepotřebujeme.“
„Ty nevíš, co potřebujete, Tome,“ odsekl jejich otec, když do čekárny vstoupila nějaká žena. Všechny tři si je prohlédla, než se posadila na druhé straně místnosti. Bill se náhle cítil nesvůj, že mají tento rozhovor, když je přítomna další osoba, a tak získal pocit, že je čas to ukončit.
„Právě teď jsme v pohodě,“ vložil se do toho, jeho hlas byl tichý a dětinský, protkaný nevinností, o které si byl jistý, že zabrání jejich otci, aby začal být defenzivní. „Měl by sis zajít do jídelny pro něco k jídlu a my tě budeme informovat.“
Tom pohlédl na svého bratra s přimhouřenýma, podrážděnýma očima. Snažil se přijít na to, kdy Billova mysl začala natolik fungovat a kde se naučil, jak manipulovat s lidmi a takovými situacemi. Tom byl naštvaný. Nechtěl, aby se jejich otec zdržoval poblíž nemocnice. Chtěl, aby se vrátil zpátky do Berlína. Nechtěl ho informovat o tom, jak je na tom jejich matka. Ale zdálo se, že na to jejich otec skočil a přikývl.
„Děkuju ti, Bille,“ řekl. „Vždycky jsem věděl, že ty jsi ten rozumnější.“
„Vypadni.“ Tom zaskřípal zuby, čelist se mu sevřela pevněji, než se vůbec zdálo být možné.
„Zavolejte mi, až budete něco vědět,“ řekl jejich otec, než se otočil a zamířil zpět ke dveřím do čekárny.
Poté co osaměli pouze se ženou na druhém konci čekárny, Bill se naklonil blíže k bratrovi, aby pocítil závan pohodlí, které v poslední době často cítil. „Tome,“ řekl tiše a položil mu hlavu na rameno. Tom neváhal, aby jej agresivně setřásl.
„Ne,“ řekl neústupně. „Já ho tady nechci.“
„Je to náš táta,“ snažil se to Bill odůvodnit, cítil se lehce raněn Tomovým odstrčením, ale snažil se nedat to na sobě znát.
„Můj ne,“ argumentoval Tom. „Už ne.“
„Tome,“ vynadal mu Bill tiše. Nemohl uvěřit, že ta chladná slova vycházejí z úst jeho bratra.
„Myslím to vážně,“ zopakoval Tom a nepřítomně hleděl na televizi. „Pro mě je mrtvý. Potýkal jsem se s jeho sračkama čtyři roky a už toho mám prostě dost.“
„Co udělal?“ Zeptal se Bill, frustrovaný, že nemá žádné odpovědi. „Co ti udělal tak zatraceně špatného?“
„Neudělal mi vůbec nic,“ odsekl Tom a vysloužil si tak pohoršené odfrknutí od ženy na druhé straně místnosti. „Prostě to nech být.“
A tak to Bill udělal. Kompletně se od svého bratra odtáhl, aby mu dal prostor, který chtěl. Nemohl uvěřit, že tam bylo něco tak velkého, co mu Tom odmítal říct. Zvlášť, když to očividně zahrnovalo jejich otce. O tom v Billově mysli nebylo pochyb. Tom na něj dokonce takhle nebyl naštvaný, ani když je poprvé opustil. Ale teď se s ním dostal do pěstního souboje, nechal se poslat zpátky domů k matce a prohlašoval, že je pro něj ten muž mrtvý.
Bill by pravděpodobně tyhle věci dokázal zvládnout, kdyby Tom najednou nebyl tak chladný a odměřený. Nyní byl jen naštvaný, protože mu jeho bratr řekl, aby nebyl tak nerozhodný ve svých náladách, a teď sám dělal přesně to stejné. Bylo to pokrytecké. Nebylo to fér, že se mu Tom v jedné minutě dokázal svěřit s některými věcmi, jako například se skutečností, že Casi byla po čtyři roky náhražkou za Billa, a v další minutě být najednou tak odměřený.
Bill nebyl žádná hadrová panenka, aby s ním bylo takto pohazováno kolem. Nelíbilo se mu to a rozhodně to nemusel přijmout.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Tak, teď už se snad konečně dozvíme to, co mě zajímá od začátku: proč Tom tak nesnáší svého otce? Navíc se dneska ukázalo, že ani vztah otce k Tomovi není nijak vřelý. Nemůžu se zbavit dojmu, že to má nějakou spojitost s Casi, ale třeba se pletu…
Billa chápu, že chce vědět o Tomově minulosti co nejvíc, ale jsou věci o kterých se asi Tomovi špatně mluví a Bill by za to na něj neměl být naštvaný. On se taky ještě nedávno nechoval zrovna nejlíp…
A co tam zase dělal Georg?! Už mi začíná docela vadit…
Ups. Tak to jsem nečekala, že se tam objeví Jörg, ale vlastně je to logické. Ovšem jeho způsob komunikace byl na tečku. Když odmyslíme nevraživost mezi ním a Tomem… Ta poznámka o Billovi, jako by tam Bill vůbec nebyl, to nebylo zrovna vhodné přivítání se synem, kterého roky neviděl. Už teď vím, že je to blbec a to ještě netuším, co se vlastně v Berlíně stalo.
Díky, těším se na pokračování.
Zajímalo by mě co se stalo v Berlíně a Tom z Billem jsou opět na mrtvém bodě.
Záhada Tomovy nenávisti k otci mě zajímá čím dál více! Oh, bylo to vážně kruté, jak chladně se Tom k otci choval, ale věřím, že to má své důvody, takže Toma nijak neodsuzuju. Upřímně ani na mě jejich otec nepůsobil nijak zvlášť dobře. Billa viděl po takové době, a žádné hezké přívítání se nekonalo, spíš měl jen kousavé poznámky k Billově váze. Nepochopím to. Opravdu jsem šíleně zvědavá, co se v Berlíně dělo, že jsou s Tomem tak na nože.
A já se Billovi ani trochu nedivím, že je naštvaný, že mu Tom nic nechce říct. Psala jsem to už vícekrát a bohužel to musím zopakovat znova. Ano, chápu, že některé věci jsou tak bolestné a špatné, že o nich Tom nechce mluvit a znova na ně myslet. Možná chce bratra něčeho i uchránit, těžko říct. Jenže si stejně myslím, že má Bill právo to všechno vědět. Vždyť je jeho dvojče! Vím, že to neznamená, že by o sobě kluci nutně měli vědět každou maličkost a chápu, že mají oba právo na soukromí a na to, aby tomu druhému řekli jen to, co chtějí, ale jednoduše Billa chápu a neumím to nijak racionálně zdůvodnit.
Moc děkuji za parádní překlad, Zuzu!!!! 🙂
To by mě vážně zajímalo co se mezinTomem a jejich tátou stalo. Pěkně mě naštval s tím jak Billa odstrčil. Mohl by se konečně přestat chovat jako blbec. Jinak moc díky za další díl. 😉
Som neskutočne zvedavá čo sa medzi Tomom a jeho otcom stalo:( zviedol mu Cassy alebo čo?
No páni, pěkný díl. Ráda bych věděla, co jejich otec provedl Tomovi. Moc se těším na pokračování. Moc děkuji za další díl
Som fakt zvedavá, čo Jorg Tomovi spravil, že Tom takto reagoval. Jorgova prítomnosť očividne Toma rozčuľuje a potom je agresívny na všetkých okolo.
Mrzí ma, že dnes Billa tak odstrkoval – takmer to vyzerá, akoby nevedel, čo chce.. Dúfam, že sa to čo najskôr všetko vyrieši, lebo vážne nemám rada, že sú tí dvaja na seba ako psi..
Ďakujem za preklad.