Pohár z půli prázdný 27.

Jakýkoli posun vpřed se zdál být nemožný. Bill si nedokázal představit následující vývoj svého vlastního života, když teď nemohl být s tím, koho tak strašně miloval.

Každý jeho pohyb se odehrával jakoby ve snu, jako by byl milionkrát vzdálený od všeho, co skutečně existovalo. Nevnímal ani Tomovu blízkost. Po uvědomění matčiných slov se propadl do míst, kterým se tak často říká samotné dno.

Nejradši by zůstal u sebe v pokoji a potichoučku vyplakal všechno, co jej tížilo, ale v hlavě se mu zrodil mnohem lepší nápad. Věděl, že pokud teď na světě ještě existuje někdo, kdo by mu mohl zajistit nějakou psychickou podporu, musí vstát z postele a zajít za ním, respektive za ní.

Pomalu vstal z postele, zatímco se jeho tělo neustále otřásalo mocnými vzlyky. Na Toma se ani nepodíval, nemohl. Cítil na sobě takovou vinu, že se mu ani nemohl podívat do očí.

Rychle se oblékl do prvních věcí, které našel ve skříni, ani se neobtěžoval úvahami, zda to k sobě ladí nebo ne, prostě se oblékl. Make-up vynechal a své černé vlasy si stáhl do jednoduchého nízkého culíku. Neměl ani žádné výčitky nad tím, jak asi vypadá, upřímně mu to celé bylo jedno. Věděl jenom jediné: Musí pryč.

Nevnímal Tomova slova a přistoupil k oknu. Na okamžik se zarazil, aby se podíval, jak je to vysoko, a pak stejně jako dřív Tom vyskočil z okna a dopadl na chodník pod oknem. Snad jenom zázrakem to odnesl s lehkou bolestí pravé nohy, která se ale postupně začala ztrácet.

Vybral si tuto cestu, jelikož by nezvládl další pohled na svoje rodiče, kteří mu zakázali být s Tomem. Jak si dříve přišel odporný za to, že se vyspal se svým bratrem, tak takhle odporní pro něj byli oni. Možná ještě daleko víc.

Své kroky směřoval tou dobře známou cestou, která ho vždy přivedla k psychologickému rozjímání nad tím, proč se mu zdají tak podivné sny. Teď už to věděl, měl by se tedy cítit úplně svobodný. Nebylo tomu tak, nepřišla kýžená úleva, jak si dřív tak naivně myslel, přišlo skutečně drsné poznání a k tomu ještě horší skutečnost, že nemůže zůstat s tím, koho miluje.

Celou cestu se topil ve vlastních slzách, přes něž téměř neviděl. Jeho mysl nebyla schopná vykouzlit žádnou krásnou nebo pozitivní myšlenku, zůstával pořád na hladině toho hrozného a ještě horšího. Úsměvu se od něj v tu chvíli nemohl nikdo dočkat. Neměl důvod se smát.

Jakmile se před ním rozprostřela ta tak dobře známá budova, pocítil v srdci píchnutí nad uvědoměním, že vlastně jeho příchod není ohlášen. Mohl téměř na sto procent vědět, že paní Drescherová buď bude mít nějakého pacienta, nebo rovnou nebude přítomna. I tak se ale rozhodl vejít dovnitř a zkusit svoje štěstí.

Na vrátnici se nepředstavil, dokonce ani nepozdravil. Neměl náladu poslouchat ten věčně otrávený hlas, který pokaždé přicházel od té nechutně tlusté ženské za okýnkem.

Stoupal po schodech, aniž by ve skutečnosti vnímal, kolik jich je. Znal tu cestu tak dobře, že mu ani nevadilo jeho slzami rozostřené vidění. Zvládl dorazit k těm dveřím, na nichž viselo jméno jeho psychické pomoci.

Silně zabušil na dveře, možná silněji, než ve skutečnosti chtěl, ale to mu v tu chvíli bylo jedno. Když se nic neozvalo, vzal za kliku a silně s ní zalomcoval. Překvapením se pro něj stalo, že dveře skutečně povolily a otevřely se. V místnosti za nimi zahlédl svou psycholožku se značně vytřeštěným pohledem a pak taky jednu černovlasou dívku, která na něj nehleděla o moc líp.

„Bille?“ začala opatrně paní Drescherová. „Co se vám to proboha stalo?“

Bill musel uznat, že nepřišel zrovna slušně oblečen, vlastně ani slušně nevstoupil, ale tohle byly jenom další drobnosti, které se postupně stávaly nicotnými vedle toho, jak moc se mu pokazit život.

„Veroniko, vím, že máš zaplacenou ještě další půlhodinu,“ chopila se opět silně slova paní Drescherová, „ale nemohli bychom to nechat až na příště?“ požádala ji. „Mám dojem, že tento mladík potřebuje momentálně moji pomoc trochu víc,“ omluvně se na ni podívala a čekala na její odpověď.

„Samozřejmě,“ usmála se dívka a znovu si Billa prohlédla. Chtě nechtě musela uznat, že vypadá skutečně špatně.

„Děkuji,“ oplatila jí úsměv. „Uvidíme se tedy příští týden a zůstaneme tu spolu déle, ano?“

„Jistě,“ přitakala dívka a zvedla se ze židle. Opatrně prošla kolem Billa, jako by to snad byl nějaký psychopat s násilnickými sklony a s tlumeným rozloučením odešla.

„Posaďte se, Bille,“ vybídla ho terapeutka. Bill ji beze slova poslechl, aniž by za sebou zavřel dveře. Jeho terapeutka se tedy neochotně zvedla a šla je zavřít, jelikož uznala, že by to po něm v tomhle stavu chtít ani nemohla. „Řekneš mi, co se stalo?“ začala opatrně a sedla si proti němu. Svýma očima ho hypnotizovala a snažila se v těch jeho najít nějakou stopu, která by blíže specifikovala, o co jde.

Bill si zmoženě složil hlavu do dlaní a začal nesouvisle vyprávět, co všechno se stalo. Přes vzlyky mu nebylo téměř rozumět, i tak se ale jeho psycholožka něco dozvěděla.

Bill to bral z jednoho konce k druhému, pořád se nesouvisle vracel a pak zase ve svém příběhu skákal moc dopředu, takže z toho vytvořil jakési hodně zamotané klubko informací, které nebylo snadné hned pochopit.

„Chceš mi říct,“ zeptala se, jakmile svou nesouvislou řeč ukončil, „že Tom je tvé dvojče?“ V tu chvíli se cítila dost rozporuplně, jelikož jednou z jejích povinností bylo taky chránit své pacienty před tím, aby porušovali zákon.

Bill beze slova přikývl a setřel si část toho nekonečně vypadajícího vodopádu svých slz. Paní Drescherová k němu přisunula další krabici kapesníků a snažila se ignorovat tu hromádku těch posmrkaných kuliček, které postupně plnily její pracovní stůl.

„A vy dva jste tedy spolu už spali?“ pokračovala ve vyptávání.

„A-a-a-o,“ Bill se nadechl, aby to zopakoval, ale ona jej zarazila. Tohle jí stačilo.

„Tvoje matka na to přišla a zakázala ti vztah s ním, je to tak?“

Bill už se nesnažil mluvit a znovu mlčky přikývl.

„Ví vůbec tvoje matka, že jsi dnes tady?“ položila otázku jiného druhu.

Bill se vysmrkal a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Svůj pohled stočil k oknu, jako by snad očekával, že to pochopí.

„Tys utekl?“

Další němé přikývnutí.

„Chceš se vrátit?“ vyzvídala dál.

„M-m-mu-u-s-s-sím,“ zaskřehotal.

„A ví vůbec tvoje matka, že já mám přítelkyni?“ tázala se dál.

Bill opět zakroutil hlavou.

„To je zajímavé,“ zamyslela se na okamžik. „Myslím, že vím, jak z tohoto problému najít cestu ven,“ usmála se na něj. „Je to jenom návrh, rada nebo něco podobného, nemusíš na to vůbec brát ohledy,“ ujistila ho.

„Budu moct být s Tomem?“ Billovy oči se náhle rozsvítily novou nadějí.

„Bille,“ položila mu ruce na ramena a soucitně se na něj podívala, „víš, že je to porušení zákona?“

„Ano,“ přitakal smutně. „Jenže my jsme spolu nevyrůstali,“ řekl na svou obranu. „Vím, že sex mezi blízkými příbuznými nese i riziko demence u potomka nebo jak to přesně je, ale tohle se u nás vylučuje, my dva nemůžeme mít dítě,“ pousmál se. „Ten zbytek už je jenom zanedbatelný,“ řekl.

„Svým způsobem máš pravdu,“ přitakala. Znělo to logicky, i když by to u soudu neobstálo, ale i tak se rozhodla trochu zariskovat. Viděla na něm, jak moc svého bratra miluje. I kdyby to mělo být jenom na krátkou dobu, zasloužili si být spolu po tak dlouhém odloučení.

„Co vás tedy napadlo?“ netrpělivě na ni pohlédl.

„Předpokládám, že teď budeš mít hlídanou každou vycházku ven, že?“

Bill beze slova přitakal.

„Bude tedy hodně těžké, abyste si spolu někam zalezli,“ rozvíjela své předtuchy. „Ti homofobové bývají často důslední, ale myslím si, že kdybys chodil ke mně do ordinace,“ pokračovala a lehce Billa napínala, „kde by na tebe Tom čekal, nebylo by těžké spolu alespoň hodinku být.“

Bill se na ni podíval takovým zvláštním způsobem. Nebyl si jistý, jak tohle chtěla do budoucna uskutečnit, ale musel uznat, že to znělo zajímavě.

„Teď ke mně budeš chodit třikrát týdně, jelikož jsi v šílené depresi ze ztráty svého kluka, je ti to jasné?“ vážně na něj pohlédla.

„Ale vždyť jste řekla, že Tom…“ Zrazil se. Najednou pochopil.“My dva spolu budeme tady, zatímco si rodiče budou myslet, že mám s vámi sezení?“ Billovi se na tváři objevil krásný úsměv. „To je geniální!“ vykřikl.

„Pokud ale budeš schopný předstírat, jak moc tě mrzí ztráta, kterou jsi prodělal,“ připomněla mu. „Bude to možná trochu složitá hra na city, ale snad to zvládneš,“ povzbudivě se na něj usmála.

„Budu muset být neustále smutný, i když budu moct mít Toma?“

„Ty ho stále mít nemůžeš,“ připomněla mu. „Je to zakázané, je to podvod, který by po odhalení mohl dojít tvrdého trestu, ale myslím si, že si to zasloužíte.“

„Říkala jste třikrát týdně?“

„Častěji to nepůjde,“ přikývla. „Budu ochotná sehnat vám dvěma volnou místnost, kam nikdo nebude chodit. Až vyprší čas, přijdu si pro vás a vy budete muset okamžitě odejít, jinak by to bylo na mě, že ta sezení moc protahuji,“ začala mu postupně vysvětlovat podrobnosti. „Nikde jinde ale spolu být nemůžete,“ kladla mu na srdce. „Ani ve škole, ani doma nebo kdekoli venku. Musíte dbát na to, aby vaše matka nepojala žádné podezření, nesmíte zanedbat jakýkoli detail, alespoň do doby, než uděláš maturitu, pak už to třeba bude jiné,“ povzbudila ho.

„Vy jste úžasná!“ vyjekl nadšeně Bill a silně ji objal. Jeho srdce se rozproudilo radostí nad tím, že jeho život nemusí být zas tak úplně ztracený. Byl ochotný udělat cokoli, aby tenhle plán vyšel, i kdyby se kvůli tomu měl vzdát spaní vedle Toma nebo ustavičného hlazení stehen ve škole.

„Ale no tak,“ jemně se ho snažila setřást, ale nedal se. Objímal jí tak dlouho, dokud v něm vlna radosti alespoň trochu neklesla. Byl tak strašně nadšený.

„Bille,“ promluvila k němu, jakmile se opět posadil na židli, na níž se neustále vrtěl, jak měl najednou tolik energie. „Nezapomeň na to, že všichni kolem, jak tvoji rodiče, tak tvoji spolužáci musí uvěřit tomu, že už spolu nejste,“ připomněla. „Musíš být smutný, zklamaný a zdrcený, jako když jsi sem přišel,“ radila mu. „Drž se tohoto chaotického vzhledu, nečeš se, nemaluj se, dodej tomu na pravdě, aby všichni uvěřili.“

„Nikdo nic nebude vědět,“ slíbil Bill, zatímco s ním neustále lomcovalo nadšení.

Paní Drescherová se chvíli divila, že se na něm všechny ty jeho emocionální výkyvy neprojevují. Předpokládala, že přestup z takové beznaděje do momentálního nadšení bude doprovázen nějakým šokem nebo možná kolapsem, ale zdálo se, že je naprosto v pořádku.

Bill zůstal ještě chvíli, aby si ujasnil některé detaily jejich budoucího vztahu. Pořád se maličká část jeho já vzpírala proti tomu tajnému a značně omezenému vztahu, na druhou stranu ale byl rád za každičký okamžik, kdy mohli být spolu.

Na jejich temných nebesích

Náhle zjevila se nadějná záře.

Po všech těch úmorných depresích,

V jejich životech štěstí kvete bujaře.

autor: SakuraUchihaHaruno13