autor: Yuki-chan
Ahoj úchyláčci. Jediné, proč píšu je, že jsem zklamaná, jelikož má žádost o více komentářů neměla zrovna valnou odezvu. Proto vás znovu žádám, abyste alespoň minutku tomu komentáři věnovali. Nemusejí to být sáhodlouhé „slohovky“, i když ty samozřejmě potěší, ale myslím, že pouhá věta, kdy mi sdělíte váš názor, nezabere nijak dlouho dobu, kterou byste mi nemohli obětovat. Samozřejmě děkuji věrným komentátorkám, jejichž odezva mě vždy potěší. 🙂 Yuki-chan
Když se Tom další ráno vzbudil, byl v posteli sám. A vlastně za to byl rád. Alespoň se vyhnul trapné situaci, kdy by ani jeden nevěděl, co říct, takže Billovi nevyčítal, že vzal do zaječích. Tom se posadil a protáhnul se. Svaly ho bolely a stále měl žízeň, ale tentokrát si nehodlal vodu odepřít a vstal, aby se toho nepříjemného pocitu zbavil. Dal si sprchu a snědl snídani, která na něho čekala na stole. Zajímalo ho, kdo pro něho vlastně vaří. Andy? Nebo dokonce Bill?
Bill. Jen ve spodním prádle se Tom usadil na kraj postele a nepřítomně hleděl do zdi. Myšlenky mu vířily v hlavě jako ve zrychleném filmu a vyklouzly mu dřív, než je stihl zachytit. Všechno se dělo moc rychle a Tom už ani nezvládal vnímat své pocity. Bylo jich tolik, nedokázal je od sebe rozeznat. Byl smutný, že přišel o domov, naštvaný, že si ho Bill přivlastnil, cítil úlevu, že je naživu a má kde spát. A někde na okraji hlodal pocit sympatie. Nedávalo to smysl, cítit sympatie vůči člověku, který vás předchozí večer mučil. Tom si ale nemohl pomoct. Bill byl pro něho jako mytická bytost. Měl z něho neuvěřitelný strach, ale včerejší noc se opět setkal s jeho druhou stránkou. S tou, kdy máte potřebu ho chránit, sevřít v náručí a nepustit. Když ho včera večer Bill objal, cítil se tak neuvěřitelně dobře a byl za to na sebe naštvaný. Cítil se, jako by se on sám rozděloval na dvě poloviny, kdy jedna polovina Billa k smrti nenávidí, a ta druhá mu chce být co nejblíže. A všechny tyto pocity tvořily jeden zamotaný chumel a Tom nevěděl, jak z toho ven.
Rychle zavrtěl hlavou, až ho konce copánků šlehly do tváře. Vstal a přešel k hromádce oblečení poskládané na pohovce. Zrovna si oblékal triko, když do pokoje vešel Andy s tím, že je čas se přestěhovat, aby konečně uvolnil Billův pokoj. Vyšli z ložnice a Tom stále nechápal, jak se Andy mohl ve spleti chodeb vyznat, jelikož jemu přišlo, že jsou všechny stejné. Tentokrát se chodby jen hemžily lidmi a všichni na něho zírali. Někteří zvědavě, ale většina z nich ho probodávala pohledem a rozhodně nenávist vůči němu neskrývala. Pár lidí do něho dokonce vrazilo, ale Tom neměl odvahu odporovat. Jeden z nich byl ten hnědovlasý týpek, David, jak Tom později zjistil, na kterém bylo vidět, že Toma nenávidí z hloubi své duše. Tom věděl, že s ním si rozumět opravdu nebude. Možná dokonce vůbec s nikým vyjma Andyho, ale Tom stejně neměl v plánu hledat si zde přátele.
Andy s Tomem v patách pokračoval po schodech o dvě patra výš, prošel kolem několika dveří a poté se zastavil.
„Odtud až do konce chodby si můžeš vybrat pokoj. Pokud se ti nebude žádnej líbit, můžeš se podívat ještě do ostatních pěti pater. Pokud se ti chce teda chodit pěšky, jelikož výtah tu jaksi nefunguje.“ Řekl Andy a rukou ukázal dále do chodby.
„Pokoj? To mi chceš říct, že všichni bydlíte tady?“ Tom jen kulil oči. Jak je tohle místo sakra velký? A dalších pět pater? „No to si děláte prdel.“ Pomyslel si. A co to vůbec je za zvyk, že všichni bydlí pod stejnou střechou? U Dragons měli každý svoje bydlení a scházeli se jen v „klubovně“.
„Jop. Úplně všichni. Tahle budova sloužila jako hotel. Časem to ale krachlo a tady to bylo asi padesát let opuštěný. Teď je to naše. Většina pokojů není ani zrekonstruovaná. Každej novej člen si vybere pokoj a vytvoří si ho k obrazu svému, takže pokoje se opravují průběžně. Nemělo smysl opravit je všechny najednou, když jsme nevěděli, kolik se jich využije. Takže si vyber, a pojedeme.“ Řekl Andy a otevřel první dveře.
„Pojedeme? Kam pojedeme?“ zeptal se Tom, zatímco vešel do první místnosti. Páchlo to tam zatuchlinou a pokoj byl docela malý. A na Tomův vkus moc blízko členům gangu. Vlastně by hned ve vedlejším pokoji měl souseda, a to se mu moc nelíbilo. Proto dveře zavřel a vydal se až o sedm pokojů dál.
„Dneska máme nabitý program. Bod číslo jedna: Vezmu tě na nákupy.“ Uculoval se Andy. „Pokoj se musí opravit, koupíš si nábytek a vlastně všechno, co budeš potřebovat. Takže postel, skříň, stůl a všechny tyhle blbosti. Tvoje věci jsou zatím naskládaný u mě v pokoji a já bych se jich už celkem rád zbavil, takže pokud možno, rád bych tě ubytoval co nejdřív.“ Zasmál se Andy.
„A kde asi na všechny tyhle věci vezmu peníze,“ zaťukal si Tom na čelo a zavřel další dveře.
„To je ta nejlepší část, chlape. Všechno platí Bill, na prachy vůbec nekoukej.“
„Tak proto jsi tak šťastnej?“ zasmál se Tom. „Že jedeme nakupovat za cizí peníze?“
„Přesně! No není to paráda.“ Smál se Andy. Tom zakroutil hlavou, než otevřel poslední dveře, které na tomhle patře byly. A věděl, že má vybráno.
Pokoj byl veliký. Stěny byly natřené vybledlou červenou a na hodně místech byla omítka opadaná. Byla zde obrovská okna, takže místnost byla nádherně prosvícená, ne jako Billova ložnice. Také zde byla samostatná koupelna a malá menší místnost, pravděpodobně šatna. „Tenhle.“ řekl Tom rozhodně. Andy souhlasně pokýval hlavou.
„Dobrej vkus, člověče. No, tak vyrazíme.“ A opět je čekaly jen kilometry chodeb a schodů. Tom pořád nechápala, jak i hotel může mít tak velké rozměry.
Konečně se dostali k hlavním dveřím. Vyšli do větrného listopadového podnebí a Tom se zhluboka nadechl. Po tak dlouhé době opět na čerstvém vzduchu si připadal, jako by měl křídla. Doteď mu ani nedošlo, jak moc mu chyběl volný prostor. S Andym sešli pár schodů a dostali se na silnici, kde čekalo zaparkované auto. Tam se Tom otočil, aby se podíval, jak vlastně jeho nový domov vypadá a čelist mu málem spadla až na zem. To, co se před ním nacházelo, nejenže bylo kolosálně obrovské, ale hlavně na pokraji rozpadnutí. Budova byla oprýskaná, zchátralá, úplný opak toho, jak to vypadalo uvnitř. Rozhodně to nevykazovalo známky života a člověk by zde jen těžko hledal obyvatele. První, co Toma napadlo, bylo, že lepší místo, pokud nechcete být objeveni, rozhodně nenajdete. Dokonalá skrýš.
„Tak jedeš?“ ozval se Andy. Tom jen pokýval nepřítomně hlavou a sedl si na stranu spolujezdce, Andy nastartoval a vyjel směrem k centru města. Tom zíral z okýnka a přemýšlel. Byla tu spousta věcí, na které se chtěl zeptat, a jelikož nečekal, že se mu naskytne lepší příležitost, obrátil se na Andyho.
„Hele, Andy.“ Začal opatrně. „Já nechci nic říkat, ale přijde mi trochu divný, že bydlíte všichni společně.“
„Čekal jsem, kdy to zmíníš.“ Usmál se lehce Andy. „Myslím, že už jsi to zaregistroval, ale my nejsme tak úplně typický gang.“ Kouknul krátce na Toma, než zaměřil pohled znovu na vozovku. Tom pokýval hlavou.
„Víš, každý člověk, kterého v tom baráku potkáš, má minulost, na kterou nerad vzpomíná. Dokonce i já. Najdeš tam lidi, co prohráli všechny svý prachy, alkoholiky, holku, která přišla o dítě a dala se na drogy. Cokoliv strašnýho tě napadne, minimálně jednomu člověku tam se to opravdu stalo. Většina těch lidí byla na ulici na pokraji smrti. A Bill… ten je z toho dostal, dal jim důvod žít. Naučil je všechno, co umí. Střílet, krást, řídit auta. Nabídl jim svobodu a dobrodružství, střechu nad hlavou. Věř mi, když tě svět kope do prdele a někdo ti podá pomocnou ruku, neodmítneš ji.“ Andy zaparkoval před nákupním centrem a i s Tomem vystoupili, než se rozešli směrem ke vchodu.
„To nechápu. Proč by to dělal?“ Tohle Toma zmátlo snad ještě víc. Co je sakra Bill zač?
„Vlastně to začalo mnou. Bylo mi jedenáct, když mě jednou Bill našel ležet u popelnic. Byl jsem podvyživený a měl jsem zápal plic. Rodiče mi umřeli a neměl jsem žádné příbuzné, tak mě šoupli do děcáku. Jenže tam to bylo peklo, tak jsem utekl a žil jsem sám na ulici tři měsíce… než mě našel.“ Poslední slova zašeptal.
Toma s Andym obalilo příjemné teplo, když vešli do obchodního centra. Bylo teprve před polednem, proto se tu nenacházelo tolik lidí jako normálně v odpoledních hodinách. Obchodní středisko slibovalo zboží od barev až po oblečení a kosmetiku. Cokoliv, co potřebujete, na jednom místě.
„Zašel bych nejdřív pro barvy. Jaký budeš chtít pokoj?“ Andy se zastavil a otočil se na Toma. Ten ho ale nevnímal. Vypadal, jako by úplně vypnul. Jen tam stál a zíral. Z rozjímání ho vytrhla až dlaň mávající mu před obličejem. Zvedl pohled a podíval se na Andyho, který ho sledoval s pozvednutým obočím.
„Promiň. Co jsi říkal?“ zeptal se Tom a pohledem opět klesl k zemi. Poslední dobou se mu to stávalo často, že přestal vnímat okolí. Přistihl se, že jeho apatie z předchozích dnů sice povolila, ale občas se stalo, že převzala vládu nad Tomovou myslí. A to ho děsilo.
„Jakou barvou chceš vymalovat?“ zopakoval pomalu Andy a s obavami se na Toma díval. Tom chvíli přemýšlel a první, co ho napadlo, bylo, že to musí být opak Billova pokoje. Už tam z té tmavé kopky bláznil.
„Grafity.“ Zašeptal.
„Cože?“ Andy nechápal.
„Grafity.“ Řekl Tom nahlas. „Chci to tam posprejovat. Udělám z toho pokoje mistrovský dílo,“ a aniž by řekl cokoliv jiného, vydal se k obchodu s barvami. Andy zůstal stát na místě a nechápavě zamrkal, než se rozběhl za Tomem.
„Nevěděl jsem, že umíš sprejovat,“ řekl Andy, když ho dohnal a spolu vešli do obchodu.
„Baví mě to. Začal jsem s tím ve čtrnácti. S kámošema jsme viděli několik zdí a přišlo nám to strašně cool. Tak jsme šli koupit barvy a od té doby mě to nepustilo.“ Tom házel do nákupního košíku jednu pixlu za druhou. Chtěl posprejovat celou místnost, takže za chvíli byl košík plný až po pokraj a Tom měl stále pocit, že to nebude stačit. Taky přibrali kbelík s bílou barvou na podklad.
Když došli k pokladně a Andy vytáhl kreditku, Tom se na chvíli zasekl. Myslel si, že by se měl cítit špatně, jelikož částku, kterou bude muset Andy zaplatit, nebyla zrovna nejmenší a přeci jen to byly Billovy peníze. Zvláštní ale bylo, že si vůbec špatně nepřipadal. Tak nějak cítil, že mu to Bill dluží.
„Jak ale chceš všechny věci odvést v tom malém autě?“ zeptal se Tom a vzal do každé ruky čtyři igelitové tašky, které se mu nepříjemně zařízly do prstů. Andy poděkoval pokladní, sám vzal zbylých sedm tašek a spolu s Tomem vyšli z obchodu.
„Drobnosti jako tohle, vezmeme tímhle autem a pro zbytek přijede asi za hodinu dodávka,“ odpověděl Andy a vydal se směrem k autu, aby tašky naskládali do kufru. Poté se vrátili do střediska a začali procházet jeden obchod za druhým. Koupili lustr, zrcadlo, poličky, nějaké nové oblečení a hygienu. Když už se jim do auta víc věcí nevešlo, sedli si do kavárny a čekali, až přijede člověk s dodávkou. Seděli, povídali si a pili kávu. Tom byl asi v polovině svého nápoje a zrovna se chystal napít, když zvedl pohled a málem se svojí kávou udusil. K jejich stolu mířila blondýna v krátkých kraťasech, růžovém topu a v botách na jehlách. Tom nemohl říct, že by vypadal zrovna lacině, ale každému, kdo ji viděl, muselo dojít, čím se živí. Kristy se zastavila u jejich stolu, probodla Toma nepříjemným pohledem a poté se obrátila na Andyho, kterého pozdravila a mile se na něho usmála. Usadila se na židli mezi nimi, hodila si nohu přes nohu a začal zkoumat své nehty.
„No, tak když už jsi tady, můžeme jít pro zbytek věcí, ne?“ zeptal se Andy a podíval se na Toma. Ten jen pil svoji kávu a vůbec nedal najevo, že vedle něho Kristy sedí. A Kristy dělala úplně to samé. Okázale Toma ignorovala a zírala na své nehty. Andy si ztěžka povzdechl. „Tohle bude dlouhý dopoledne.“
Následovaly další tři hodiny nakupování a Andy mohl s klidem říct, že to byly nejhorší nákupy v jeho životě. Napětí mezi Tomem a Kristy bylo přímo hmatatelné, a ani jeden nereagoval na jakoukoli Andyho snahu rozproudit konverzaci. Zrovna byli v obchodě s nábytkem a Tom si vybíral postel. Kristy stála kousek od nich a flirtovala se zaměstnancem, když se Tom naklonil k Andymu.
„Proč tady je?“ sykl.
„Odveze ti věci.“ Pokrčil Andy rameny.
„Ale proč ONA?“ Tom byl naštvaný.
„Tome, podívej, nikdo jiný neměl čas. Vím, že jsi naštvanej za tu facku, ale ruku na srdce, zasloužil sis ji. Bejt tebou, snažil bych se moc konflikty nevyvolávat, a obzvlášť ne s Kristy. Je to hodná holka, ale s klidem ti udělá ze života peklo.“ Poradil mu Andy a rychle zmlknul, když zahlédl blížící se blondýnku. Tom supěl, a i když si to nechtěl přiznat, na Kristy žárlil. Zajímalo ho, jaký vztah k Billovi má.
Zpátky do hotelu se dostali až ve tři odpoledne. Spolu s několika dalšími lidmi, na kterých bylo jasně vidět, že tam být nechtějí, odnesli věci potřebné na opravu pokoje, zatímco zbytek zatím zůstal v autech. Toma s Andym čekala hromada práce a dnes toho chtěli stihnout co nejvíc. Tomovi bylo jasné, že pár nocí ještě zůstane u Billa v pokoji, ale velmi rád by se už odtamtud dostal. Rozdělili si práce, kdy Andy začne strhávat staré dlaždice v koupelně a Tom se pustí do oškrabávání zdí a jejich následného natírání na bílo. V pozadí jim hrálo rádio a práce jim šla od ruky, kromě přestávky na jídlo se vůbec nezastavili. Ani nemrkli a bylo deset večer, Andy odvedl Toma zpět k Billovi a sám se vydal za zaslouženým odpočinkem.
Tom byl unavený a špinavý. Dal si pořádnou sprchu, která mu krásně uvolnila ztuhlé svaly. Vlezl do postele a zhluboka vydechl. Ruce měl složené za hlavou a díval se do stropu. Až teď mu došlo, že vlastně Billa celý den neviděl a k jeho nelibosti zjistil, že mu to vadilo. Po včerejším Billově alkoholickém představení měl Tom pocit, že se mu hodně přiblížil, ale stále se cítil ukřivděně.
Přetočil se na bok a zavřel oči. Pomalu už upadal do spánku, když uslyšel zvuk otevírajících se dveří. Tom nehybně ležel a zhluboka dýchal. Snažil na sobě nedat znát, že je vzhůru. Slyšel kroky po měkkém koberci a po chvíli tekoucí vodu ze sprchy. Trochu si oddechl, když mu Bill nevěnoval pozornost, potom ale vytřeštil oči, když si Bill lehl k němu, zezadu ho objal a lehkými polibky si značil cestičku od Tomovy šíje na rameno. Toma do nosu praštila Billova omamná vůně smíchaná se sprchovým gelem a ústa hýčkající Tomovu kůži ho donutila slastí přivírat víčka.
„Já vím, že nespíš.“ Zašeptal Bill do tmy.
autor: Yuki-chan
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Ááá, proč to zase muselo skončit v tom nejlepším! 😀
Moc se mi líbí, jak si Tom mohl vybrat a zařídit svůj pokoj, ale daleko více by se mi líbilo, kdyby zůstal v tom Billově… A nebo by se Bill mohl nastěhovat k němu, když už to tam bude mít tak pěkně 🙂
To asi zase Toma čekají pěkný věci… Měl by se Billovi trochu vzepřít, aby mu oplatil tu prasárnu, co mu provedl minule. Sice je to riskantní, ale moc ve své situaci ztratit nemůže. Moc se mi nelíbí, jak se všechno rozhoduje o něm bez něj a nikdo se ho na nic neptá. Až na ten pokoj samozřejmě. Popravdě se divím, že když byl venku, tak ho ani nenapadlo, že by mohl zkusit zdrhnout, protože bydlet v baráku plným lidí, co mě nesnáší a hážou na něj nenávistný ksichty kdykoliv mě vidí, asi nebude nic moc. Je teď nějaký moc krotký…
Podle toho co říkal Andy to vypadá, že Bill není ani tak šéf gangu, jako spíš socialní pracovník z nějakýho azyláku nebo co 😀 Ale tu potvoru Kristy by mohl vykopnout. Něco mi na ní příšerně vadí…
Pěkná kapitolka až na tu Kristy.
Nerada píšu negativní komentáře, protože ať je kapitola nebo povídka jakákoli i tak dá autorovi práci. Tahle povídka se mi líbí a na další díl se těším, ale… Na můj vkus se děj moc vleče, ale dnes se konečně někam pohnul. Ale rozhodně piš dál a už teď se těším na další díl.
Teda, a o Toma bude královsky postaráno! Úplně jsem koukala, že si sám mohl vybrat pokoj a pak si jej sám zařídit a všechno za Billovy peníze. Až bych si přála v tom Billově gangu být! 😀
A ten konec vypadá rozhodně slibně! 🙂
Těším se na pokračování! 🙂
Zajímalo by mě, jestli je Bill tak štědrý ke každé nové ovečce, nebo jestli tohle privilegium má jenom pár vyvolených. Tom si asi pěkně mákne, ale určitě se tím dostatečně zabaví, aby nemusel myslet na svoji situaci. Taky by mě zajímalo, jak je to vlastně s tou Kristy.
Díky, moc se těším na pokračování.
Zdravim te yuki 🙂 nechci psat osklive veci 🙂 jen budu uprimna a je na vas lidicky, jak to vezmete 🙂 povidka ma velmi dobry dej ale jen kryby nahodou si psala nejake detaily ohledne sexu, tak klukum se opravdu nelibi, kdyz si nekdo hraje s jejich koulema 🙂 jinak doufam, ze brzy bude pokracovani 🙂 tve povidky zabijeji nudu a cas 🙂 hlavne je hned lepsi nalada, kdyz sedite cely den ve skole a nemate zrovna svuj den 🙂 a omlouvam se, ze jsem nepsala k dalsim povidkam, ale kdyz zacnu cist a doctu, premyslim, jak bude pokracovat a nejaky komentar mi vypadne z hlavy 🙂 tak u dalsiho dilu se polepsim 🙂
doufam že tohle není ta kratká povídka na 13 nebo 15 dílu doufam že to protáhneš Yuki-chan jeto bombovní povídka krásně se čte
O Tom je teda fakt kráľovský postarané – vlastná izba, ktorú si vybral a ešte ju aj prerobí tak, ako chce.. Fakt luxus 🙂 Ten grafity nápad je zaujímavý, som zvedavá, či potom výzor izby po dokončení trochu priblížiš.
Inak ale nakupovanie s Kristy – fuu, to musela byť atmoška 😀 A tiež by ma, rovnako ako Toma, zaujímalo, aký presne má k Billovi vzťah.
A ku koncu sa ani nevyjadrujem – zas to skončilo v najlepšom! Ale verím, že sa nebude opakovať minulá situácia a dopadne to rozhodne inak 🙂
Ďakujem za časť.