Cassiopeia 17.

S povzdechem se převalil na záda a zadíval se na repliku noční oblohy nad hlavou. S doširoka rozevřenýma očima vstřebával klid a harmonii uměle vytvořených souhvězdí, po krátkém, mělkém spánku necítil ani náznak únavy. Jeho mysl se proměnila v rozbouřený oceán; jednotlivé vlny omývající písčitou pláž symbolizovaly pochybnosti, nezodpovězené otázky a přízraky, kterých se neměl nikdy úplně zbavit. Možná to byla zvláštní doba na něco takového, zejména když to téměř nikdy nedělal, ale výjimečně vzpomínal na dětství.

Vzpomínal na léta, kdy jako malý kluk pravidelně utíkal z domu před zlobou a krutostí svých rodičů. Tam venku, mimo čtyři zdi, kde si jej zvykli uzavírat, se nacházel skutečný svět. Možná to byl svět plný osamělosti a trápení, ale byl mnohem snesitelnější než ten, před kterým utíkal. Byl ještě malý, některé věci si vysvětloval po svém a některé nedokázal pochopit vůbec, přesto se toulal venku dlouho do noci, upínaje se k jakémukoliv předmětu nebo činnosti, která by alespoň na chvíli odvedla jeho mysl jiným směrem a dovolila mu zapomenout.

Někdy stačilo jen vyběhnout na kopec za domem a dostal se na rozhraní dvou světů; pod nohama se mu rozléhala celá vesnice, viděl řady různě velikých domů, jejich špičaté střechy sahaly daleko do nebe. Jedna z nich jistě patřila tomu, kterého se tolik bál. Tohle bylo skutečné. Tohle byl jeho život. Život, který nedokázal mít rád, protože mu nerozuměl. Nerozuměl, proč jsou jeho rodiče tak přísní a neustále na něj jen křičí, i když nikdy neudělal nic špatného.

Když mu bylo nejhůř, zvedl pohled od temnoty krčící se u jeho nohou a vzhlédl k nebi nad hlavou. A tehdy je spatřil. Tisíce malých svítících bodů obklopujících impozantní měsíc s nábožnou přesností, jako by se jednalo o vládce a poddané. Jako malé dítě obraz nad hlavou chápal svým dětským rozumem. Viděl světlo a nic víc nepotřeboval. Viděl něco, co v jeho životě chybělo, světlo, které protínalo tmu, které ji měnilo v něco magického a zářivého.

Silně stiskl víčka a odvrátil se. Všechno bylo najednou jiné. Je možné, že byl i on sám někým jiným? Možná jen změnil pohled na svět a smýšlení, které se zrodilo během okamžiků, kdy jako malý kluk utíkal před realitou a ukrýval se přede vším, co by mu mohlo nějakým způsobem ublížit. Jasně si pamatoval okamžik, kdy kolem sebe vystavěl tlusté, nepropustné zdi. Bylo to poté, co se plačící zamknul ve svém pokoji, třesoucí se po celém těle. Tehdy to bylo poprvé, co utrpěl rány, se kterými nikdy předtím nepočítal. A rozhodně ne naposled.

Zpod přivřených víček mu sklouzla osamělá slza, vzápětí následována další. Jeho pláč byl jako on. Tichý, nenápadný, zcela přehlédnutelný. Smál se sám sobě. Nerozuměl, jak mohl něco takového dopustit. Byl tak neopatrný, tak hloupý a důvěřivý. Opravdu se i po letech silné obrany nechal jen tak strhnout a podlehl primitivním pudům? Ano, Tom byl přitažlivý a byl k němu i neuvěřitelně milý a pozorný. Líbání s ním bylo jako dosáhnout nebeských výšin a dotknout se hvězd, ale nebylo to správné. Jakkoliv krásné to bylo, nebylo to správné a Bill nikdy předtím nedělal věci, které by nebyly správné. Neměl to dovolit. To, co k Tomovi cítil, nebyla láska. Nikdy v lásku nevěřil, už jako dítě třesoucí se pod postelí ze strachu před láskou svých rodičů se zapřísahal, že nikdy ani nebude a nyní si byl jistý, že Tom jeho postoj nemůže změnit. Takovou moc prostě neměl. Nikdo ji neměl.

Zvedl ruku a jemně si přejel po mokré tváři, zbavuje se posledních symbolů své slabosti. Konečky prstů si nevědomky přejel po rtech a zarazil se. Okamžitě se mu vybavila vzpomínka na to, jak přijímaly Tomovy polibky, jak se chvěly, dožadujíc se dalších a dalších, hladovějící po blízkém kontaktu. On sám se v jeho náručí rozpadával a zase skládal dohromady, z Tomovy vůně se mu ježily chloupky na šíji, byla jako droga. Věděl, že mu nakonec ublíží, věděl, že čím větší množství přijme, tím dřív se na ní stane závislý, možná že zcela podlehne jejím účinkům, ale byl až příliš slabý na to, aby jí odolal. Tom se jej dotýkal způsobem, se kterým se nikdy předtím nesetkal. Byl schopen pohladit i bez doteků, jen prostřednictvím pohledů plných něhy a dobroty; když byl s ním, Bill nedokázal přemýšlet. Měnil se v někoho jiného, a co bylo nejhorší, začínal ztrácet veškeré zábrany.

Hluboce si povzdechl, setřel si z obličeje poslední zbytky slz a posadil se. Chvíli počkal, jen aby se přesvědčil, že svými prudkými pohyby neprobudil Beth spící vedle něho, poté vstal a po špičkách se přesunul ke dveřím, které za sebou tiše zavřel. V kuchyni se svítilo, což pro něj nebylo vůbec žádným překvapením. Zastavil na prahu dveří, jeho nálada o něco stoupla, jak sledoval Georgův zadek trčící z lednice. Náruč měl naplněnou k prasknutí kousky jídla, které se k sobě absolutně nehodily, ale znal Georga až příliš dlouho na to, aby se vůbec divil. Zrovna když strčil nos do Tomovy sýrové omáčky, Bill si jemně odkašlal a způsobil, že Georg leknutím vyskočil na nohy, přičemž se praštil hlavou o dvířka lednice a upustil všechno, co držel.

„Sakra, Bille!“ zalapal po dechu a držel se za srdce. „Málem jsem dostal infarkt!“

„Omlouvám se.“ Bill zvedl ruce do vzduchu na znak míru a sklonil se, aby mu pomohl se sbíráním věcí.

Georg jen zakroutil hlavou, dopadl na všechny čtyři, místo sbírání věcí se však zády opřel o lednici a přitáhl si k sobě mísu s omáčkou, která mu předtím tolik zavoněla. Zabořil do ní prst a ochutnal.

„Zatraceně!“ Tentokrát málem dostal infarkt Bill, který se zrovna natahoval po balíčku mozzarelly.

„Co se stalo?“ Poplašeně zvedl hlavu a podíval se na Georga, který se cpal omáčkou, jako by měl nastat konec světa.

„Tohle… he… neuvehitelne… dobhý,“ mumlal s plnými ústy.

Bill vykouzlil drobný úsměv v domnění, že se omáčce více věnovat nebudou.

„Chutná jinak. Změnils recept nebo tak?“ zajímal se Georg, zatímco si zpod zadku vytahoval kousek okurky.

Bill chvíli neodpovídal. Nevěděl, jestli by bylo lepší lhát, nebo říct pravdu. Věděl, že se Georg o Tomově návštěvě dozví tak jako tak, znal Beth a věděl, jak je z Toma unešená, takže se rozhodl, že bude jednodušší říct pravdu. Stejně bude muset jít za chvíli do školy, takže Georg nebude mít čas na dlouhé proslovy.

„Tu jsem nedělal já,“ promluvil tiše, očima si provrtával vlněné fusekle, jen aby se nemusel dívat na šokovaného Georga. „Dělal ji Tom. Byl tady… včera.“

„No to mě poser!“

„Georgu,“ Bill stydlivě zavrtěl hlavou. Věděl, že Georg si nikdy moc nebral servítky, ale alespoň před Billem se snažil mluvit slušně. Většinou.

„Omlouvám se, omlouvám se, já jen… panebože!“

„Jen klid, tváříš se, jako bys vyhrál v loterii.“ Bill cítil, jak mu do tváře stoupá červeň, zbarvuje jeho líčka nachovým odstínem a utvrzuje Georga v tom, co si jistě myslel.

„Tohle je mnohem lepší,“ protestoval Georg hlasitě a připlazil se k Billovi, který si nadále zíral na ponožky. Napadla jej další věc, kterou neuměl a o kterou by se měl podělit s Tomem. Neuměl plést.

„No tak, prosím, nenapínej mě.“ Georg jej zatahal za rukáv pyžama, rozvalil se a opřel se o lokty jako natěšená puberťačka v teenagerských komediích těsně předtím, co jí její kamarádka prozradí tajemství.

„Jsme v pohodě, zase je všechno tak jako předtím.“

„Tak tohle si nech, já chci vědět podrobnosti. Jak se to stalo? Kdo se komu ozval první? Řekni mi všechno.“

„Georgu,“ Bill jemně zakroutil hlavou. „Musím jít do školy.“

„Škola počká, tohle je mnohem důležitější.“

„Narazili jsme na sebe v supermarketu,“ začal Bill nejistě. Rozhodl se, že incident s moukou raději vynechá. „Odvezl nás domů a nabídl se, že mi pomůže s obědem, tak jsem mu řekl, ať zůstane a nají se s námi. Pak jsme se dívali s Beth na pohádky a pak-“ Odvrátil hlavu a nervózně drtil zuby spodní ret.

Georg, který se do té chvíle spokojeně rozvaloval na podlaze, vystřelil do sedu a naklonil se k Billovi. „Bille, jestli mi hned teď hned neřekneš, co se stalo potom, tak vyskočím z okna.“

Bill se pobaveně uchechtl. „Neblázni.“

„Myslím to vážně. No tak, prosím, co se stalo? Nejsem snad tvůj nejlepší kamarád, kterému říkáš všechno?“ Hodil po Billovi psím pohledem a pro větší věrohodnost trucovitě našpulil rty.

„To jsi, ale-„

„Ne ne ne,“ Georg jej mávnutím ruky zastavil před pokračováním. „Už žádné ale. Mluv.“

„Políbil mě,“ špitl tiše dřív, než si to stačil rozmyslet.

Georg prudce vyvalil oči a přepadl dopředu, v poslední chvíli se zachytil dlaněmi. „Cože?“

„Políbil mě,“ zopakoval Bill stejně tiše, cítil, jak se mu při vyslovení té skutečnosti chvěje nejen hlas ale i celé tělo. „Políbil mě a já… já jsem mu to oplatil.“

„T-takže… jste se líbali?“

Bill se skrčil do klubíčka a váhavě přikývl.

„Ty a Tom… líbali jste se. Ty ses líbal s Tomem. Ty ses s někým líbal. Tys… tys mu dovolil, aby tě políbil. No to mě poser!“ řekl Georg se smíchem, spontánně se natáhl po Billově malém těle a přitiskl jej na to své. Nepamatoval si na nic, co by jej poslední dobou potěšilo více.

„Georgu, už zase ta slova,“ zamumlal Bill, v Georgově náručí lapající po dechu. Všechno bylo tak zvláštní. Všichni byli šťastní, všichni dávali najevo své pocity, Tomův návrat do jejich životů otřásl životem všech tří a on byl pořád tím jediným, kdo se tomu bránil.

„Ignoruj to,“ Georg jej hravě štípl do boku. „J-já… nemůžu tomu uvěřit. Člověk vás tady nechá pár hodin samotné, a když se vrátí, všechno je jinak. Ach Bille, neumíš si představit, jak moc vám to přeju. Já to věděl! Věděl jsem to od začátku. Viděl jsem, jak se na tebe dívá a jak na tebe působí. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy nakonec i ty, stejně jako my všichni slabí smrtelníci, podlehneš.“

„Georgu.“ Bill se opatrně dostal z jeho objetí a sklonil hlavu. „Tys to špatně pochopil.“

„Cože?“ Georg nechápavě pozdvihl obočí. „Tak líbali jste se, nebo ne?“

„Ano, ale-“ Bill začínal být zoufalý. „Nemyslím, že se to mělo stát.“

Georg nešťastně zkřivil obličej a hluboce vydechl. Přesně tohohle se bál. „Bille, o čem to zase mluvíš?“

„Všechno se tím zbytečně zkomplikuje. Za chvíli se setkáme ve škole a já ani nevím, co mu mám říct.“

„Já ti pomůžu.“ Georg se tvářil opravdu hodně důležitě a umíněně, když si klekal, nespouštěje z Billa hravý pohled svých olivových očí. „Budu Tom a ty si tak můžeš natrénovat, co mu řekneš, až se potkáte.“

Bill nevěřícně zavrtěl hlavou. Čekal, že přijde s nějakou blbostí, ale něco takového bylo i na Georgovy poměry příliš. „Ne, děkuji. Raději se půjdu obléknout,“ s úsměvem vstal, následován Georgem, který se nemínil vzdát.

„No ták, jen to zkus. Uvidíš, ještě mi poděkuješ.“ Využil Billovo chvilkové váhání k tomu, aby připravil půdu pro jejich malou hru. Našpulil rty a svůdně na něj zamrkal. Reakce však nebyla přesně taková, jak očekával.

„Co to děláš?“ zeptal se Bill se smíchem.

„To je můj balící výraz,“ odpověděl hrdě Georg, prohrábl si vlasy a opětovně na Billa zamrkal. „Proč se směješ?“ zaúpěl.

„Protože vypadáš legračně.“

„Víš, žes právě zničil kouzlo našeho setkání?“ zavolal za Billem, který se smíchem opustil kuchyň.

…

O dvě hodiny později mu ale do smíchu vůbec nebylo. S vyděšenýma očima a divoce bijícím srdcem stál před učebnou, kde měli mít první přednášku dne. Ta patřila profesorovi Higginsovi a opravdu se na ni těšil, ale radost z přednášky byla daleko menší než strach, který mu bránil vejít dovnitř a připojit se k ostatním. Zevnitř k němu doléhaly hlasy rozběsněných spolužáků, které zřejmě postihla druhá puberta. Všechno bylo ale mnohem horší, když mezi ostatní hlasy rozeznal ten Gregův. Myslel si, že se s tím už dávno vyrovnal, připravoval se na tenhle okamžik přeci tak dlouho, byl si jistý tím, že to zvládne, a přesto to bylo mnohem těžší, než předpokládal. Zapomněl na všechno odhodlání a odvahu, myslí se mu honily pouze vzpomínky na ten den a bolest, která jej pronásledovala dalších několik dní. Bylo to přesně takové jako před lety. Ani jemu nikdy neublížil, nezasloužil si, aby s ním bylo tak zacházeno, a přesto to bylo pořád tady. Neměnné a bolestivé.

Nedokážu to, pomyslel si a nejistě vrtěl hlavou. Neuvědomoval si, že couvá ode dveří, až dokud do někoho nevrazil. Na zádech vzápětí ucítil něčí horký dech, blízkost cizí osoby rozechvěla jeho tělo odporem. Zavřel oči, jako by jej ten dětinský pud měl skutečně ochránit před hrozícím nebezpečím. Zvláštní, kolik povahových rysů a instinktivních reflexů si je člověk schopen přenést z dětství do dospělosti.

„Hej,“ k uším mu dolehl známý hlas. „Jsi v pohodě?“

Bill pomalu otevřel oči a pootočil hlavu. Jeho pohled se vzápětí setkal s pomněnkovýma očima Tomova kamaráda a spolusedícího, které se na něj dívaly s nečekaným porozuměním.

„Omlouvám se,“ vydechl tiše, odvrátil pohled a odsunul se od něj.

Andreas si z hrudi utřel neexistující smítka, přešlápl z nohy na nohu, jen aby získal čas na vymyšlení čehokoliv smysluplného. Přemýšlel nad tím, co by bylo nejvhodnější. Možná by mohl začít omluvou za všechna ta léta, kdy si z něj společně s ostatními bezdůvodně dělal legraci. Při pohledu na drobnou, téměř neviditelnou ranku ve rtu černovlasého chlapce, která byla pozůstatkem Gregovy krutosti, ucítil, jak se v něm probouzí lítost, o které neměl ani zdání. Bylo to tak silné a hluboké, že jej to připravilo o veškerá slova, a když znovu promluvil, působil jeho hlas nezvykle rozechvěle.

„To nic,“ řekl nakonec. Jistota se z jeho hlasu vytratila stejně rychle jako barva z Billova obličeje. Styděl se. Tolik se za sebe styděl. „Jsi v pohodě Ka- Bille?“

Připadal si jako zvíře. Nebyl o nic lepší než Greg, který jejich rádoby nevinnou zábavu povýšil na něco, co se zábavou nemělo nic společného a co by nikdy nemělo být spojováno s nevinností.

Bill překvapeně zamrkal, ale neodpověděl. Pohledem rychle přejel po knížkách, které svíral v náručí, aby zjistil, jestli žádná nechybí, poté se bez jediného ohlédnutí otočil na patě a odkráčel pryč.

Andreas se za ním díval, provinilým pohledem sledoval jeho vzdalující se záda zahalená černým pleteným svetrem a pomalu přicházel na to, jak tenká je meze mezi zábavou a krutostí, jak nicotná hranice odlišuje vhodné chování od toho nevhodného.

Povzdechl si, když na konci chodby spatřil Toma. Usmíval se a mával na něj. Andreas váhavě zvedl dlaň do vzduchu, jeho pohled nevědomky zalétl směrem, kde jen před chvílí zmizel člověk, pro kterého byl Tom schopen udělat všechno na světě.

Měl Toma rád. Měl ho opravdu rád, akorát si nebyl jistý tím, jestli by měl Tom pořád rád jeho, kdyby se dozvěděl celou pravdu.

Byl si jistý, že pokud by mu řekl, že v osudný den Gregova útoku zpovzdálí sledoval celou scenerii, strachem přikován k zemi a že to byl později on, kdo Billovi přivolal sanitku, nikdy by mu to neodpustil.

Nechával se vést ozvěnou klavírní melodie, která se každým krokem zdála být blíž a blíž. Bylo to jako kráčet tunelem, na jehož konci spatříte světlo. Kráčel zbaven jakýchkoliv myšlenek, až se najednou ocitl před společenskou místností. Jeho srdce splašeně tlouklo na poplach, dobře vědělo, kdo se skrývá za dveřmi. Přesně jak tušil. Světlo měl na dosah rukou.

Zhluboka se nadechl a položil dlaň na kliku váhaje, jestli by neměl nejprve zaklepat. Jeho tvář hořela, hrudník se mu málem rozletěl na kousky pod intenzivním náporem srdce hladovějícího po blízkosti toho, který si jej zcela podmanil. Jemně se kousl do spodního rtu, zatáhl za kliku a nesměle nahlédl dovnitř. Místnost byla přesně taková, jak si ji pamatoval. Ani za ty dva měsíce se tam nic nezměnilo, skrz vysoká okna dovnitř pronikalo zářivé slunce, zalévalo ponuré zdi i podlahu zlatým odstínem a Billa sedícího u klavíru měnilo v něco nadpozemsky nádherného. Černé vlasy pod dotekem paprsků slunce modře zářily, jeho ruce, rychle se pohybující po klávesách s mistrovskou přesností, vytvářely melodii, která rozechvívala Tomovy vnitřnosti. Připadal si jako Alenka v říši divů a nejkrásnější div světa měl přímo před očima. Kdyby nemusel, vůbec by se nehýbal, jen by tam tak stál a pozoroval Billovo virtuózní vystoupení a užíval si toho, že je alespoň na chvíli i on součástí vší té krásy. Naneštěstí však byli oba vázáni jistými povinnostmi a právě ty rozpohybovaly jeho končetiny a uvedly jeho tělo do pohybu. Zhluboka se nadechl a vyslovil Billovo jméno, další hluboký nádech byl potřebný hned, jakmile došlo k přerušení spojení mezi Billovými prsty a klavírem a on se k němu pomalu otočil. Nejprve mu pohlédl do očí, čímž Toma připravoval i o poslední zbytky dechu, poté odvrátil tvář a hluboce si povzdechl.

Tom věděl, že musí udělat první krok a že jej musí udělat hodně rychle, než se před ním Bill naprosto uzavře.

„Můžu to zkusit?“ zeptal se na první věc, která jej napadla, a když k němu Bill zvedl tázavý pohled, hlavou ukázal na klavír za jeho zády. Ani nedoufal v pozitivní odpověď, proto byl více než překvapen, když Bill místo odpovědi jemně kývl hlavou a udělal mu vedle sebe místo.

Tom se roztřeseně nadechl a posadil se vedle něj na židli, která byla tak malá, že na sebe museli být nalepeni, jinak by se tam nevešli.

„Už jsi to někdy zkoušel?“ Bill pohlédl na Tomovy ruce, které se na důkaz nervózně roztřásly.

„Jednou,“ odpověděl Tom tiše. „Ještě jako kluk, ale moc mi to nešlo.“

„To nevadí,“ Bill mu věnoval jemný úsměv, nesměle se natáhl po Tomových dlaních a opatrně je položil na klávesy. „Jen si to zkus, prsty vyvíjej na klávesy jemný tlak a sám se přesvědčíš o tom, co to s nimi dělá.“

Tom se nervózně ošil a poslechl Billovu radu. Rozevřel dlaň a silně zmáčkl pět sousedních kláves. Nástroj pod jeho rukama rezonoval nespokojeným zvukem, který se s Billovými ladnými tóny nedal srovnat.

„Zkus trošku jemněji.“ Bill vzal jeho ruku do své, překryl svými prsty ty Tomovy a jemně zatlačil. „Vidíš, to bylo mnohem lepší.“

„Jak ses to všechno naučil? Jsi neuvěřitelný!“

Bill stydlivě sklonil hlavu. „To nejsem,“ špitl. „Vždy je co zlepšovat. Kdysi… jsem měl klavír. Teď si ho bohužel nemůžu dovolit, tak se snažím využít každou volnou chvíli, abych si mohl zahrát alespoň tady.“

Tom chápavě kývl hlavou. Věděl, že Bill možná vědomě, možná ne, naznačil kousek ze své minulosti, věděl však i to, že bylo lepší na víc se neptat. „Teď ale nemáš volno, Bille. Právě probíhá přednáška s Higginsem, ta, na kterou ses tolik těšil. Co se stalo?“

„Bylo hloupé myslet si, že to zvládnu.“

Skrčil hlavu mezi ramena a ruce si složil do klína. Tom měl nutkání přiblížit se ještě víc a dotknout se jich, proplést jejich prsty, ale včas se zastavil. Místo toho si klekl naproti Billovi, zvedl ruku a dotkl se Billovy tváře jen tak krátce, aby ji mohl zvednout a donutit jej k očnímu kontaktu.

„Máš strach z Grega? Bojíš se, že by ti mohl znovu ublížit?“ Očima ani na chvíli neopouštěl ty Billovy, vpíjel se do jejich sladkého oříškového odstínu, v jejich hloubce spatřil samotné slunce.

Bill jemně zakroutil hlavou, do očí mu vystoupily slzy. „Nebojím se jen jeho. Bojím se všeho, co neznám, všeho, co by mi mohlo nějakým způsobem ublížit.“

Tom těžce polkl. Byl součástí neznáma i on? Bojí se snad Bill, že by mu nějak ublížil? Odpověď přišla, jen co ta myšlenka proplula útrobami jeho mysli.

„Ale nejvíce ze všeho se bojím tebe.“

Bill roztřeseně dýchal nosem, zatínal čelist, až Tom nabyl podezření, že se v jeho mysli znovu odehrává vnitřní boj. Díval se mu do očí, vnímal strach a váhání, kterými byly prosycené, ale také tóny něčeho měkkého a zranitelného. Něčeho, co tam nikdy předtím nespatřil a náhle to bylo jako drobný záblesk světla protínající nekonečnou tmu.

Pootevřel ústa připraven zeptat se na důvod, ale Bill jej předběhl.

„Tome?“ zvedl dlaň do vzduchu a přiblížil ji k Tomově tváři, jako by mu chtěl věnovat pohlazení, v poslední chvíli si to však rozmyslel.

„Ano?“ Tom z něj nespouštěl pohled. Očima hltavě visel na Billových ústech neschopen uvěřit, že je ještě před pár hodinami líbal.

„Věříš v lásku?“ zeptal se Bill tak tiše, jako by i okolní zdi měly uši a naslouchaly jejich rozhovoru.

„Samozřejmě.“ Tom se zvedl na kolena, takže měli nyní tváře ve stejné úrovni. Vzdáleni téměř nicotným prostorem vzájemně ohřívali rty toho druhého horkými výdechy, neuvědomujíc si, že se mezera dělící jejich tváře pomalu zkracovala.

„I přesto, co ti provedli rodiče?“

Tom najednou všechno pochopil. Neptal se jej. Svými otázkami se mu snažil dát nepřímo najevo, že on sám v lásku nevěřil. Tom mu rozuměl, nevěděl, jak by reagoval, kdyby byl v jeho kůži, možná by byl na tom úplně stejně, ale přesto se nechtěl vzdát. Ne teď, když se před ním Bill každým dnem otevíral víc a víc.

„Nebylo to od nich hezké,“ přiznal a dlaní putoval na Billovu čelist. Jen jemné pohlazení, víc si nedovolil. „Ale svět je plný dalších lidí, kteří tě mohou milovat. Lidí, kteří by udělali i nemožné pro to, abys jim dal šanci dokázat ti, jak krásný může život být.“

Otřeli se o sebe nosy a Bill okamžitě zavřel oči. Představoval si sám sebe stojícího na rozhraní dvou světů přesně jako před lety. U nohou mu klečeli fantomové minulosti. Šklebící se tváře živící se jeho strachem a osamělostí, zatímco měl nad hlavou nebe plné zářících hvězd. Tom symbolizoval všechno to, co bylo nad jeho hlavou. Nekonečný prostor, něco, co bylo mimo jeho chápání a k čemu nevedla žádná příručka nebo učebnice. To, na co nikdy nemohl dosáhnout, k čemu se odmítal přiblížit. Rozhodl se.

„J-já…-“ začal Bill poněkud váhavě. „Chci jim dát šanci,“ šeptl.

„To je dobře,“ zasténal Tom s úsměvem na Billovy rty, které vzápětí jemně dopadly na ty jeho. Přesně ve chvíli, kdy si jej stáhl na klín a Bill se mu za stálého líbání nesměle stulil do náruče, sluneční paprsky vrhly na podlahu stíny jejich objímajících se těl. Poslední cihly byly zbořeny. Zábrany padly. Bill se poprvé v životě někomu zcela odevzdal.

autor: B-kay