Pohár z půli prázdný 28.

Bill se vracel domů se sklopenou hlavou a předstíranými slzami v očích. Na rtech mu hrál neumírající úsměv, zatímco si v mysli vizualizoval možnost být s Tomem. Nedokázal ani slovy vyjádřit, jakou radost mu udělala slova jeho psychiatričky. Nějak tušil, že tím hodně riskuje sama za sebe, jelikož vědomě podporuje protizákonné jednání, ale byl jí za to neskutečně vděčný. Projevila větší pochopení než jeho rodiče, za což si ji velice oblíbil.

Cestou ještě zběžně přemítal nad tím, co doma řekne. Došlo mu, že se bude muset omluvit a uznat matčinu pravdu, aby se mohli někam posunout. Věděl, že když uzná vlastní chybu a nabídne možnost docházení na další sezení, jeho rodiče to vezmou vážně a nebudou se dále zdráhat s převodem těch peněz, dokonce ho nebudou tak často kontrolovat.

„Kdes zas byl?“ matčin silný hlas se rozléhal celým domem, takže jej Bill ode dveří nebyl schopný přeslechnout.

„Byl jsem venku,“ zavzlykal s předstíraným smutkem, který mu částečně dělal problémy, „přemýšlel jsem o tom všem,“ trhaně se nadechl a nechal několik slz sklouznout po svém obličeji. Tvářil se přitom, jako by měl každou chvíli umřít.

„A jak to dopadlo?“ nezdálo se, že by byla nadšená z jeho útěku. Stále v ní ještě bublal vztek z jeho utajovaného vztahu s Tomem. Nedokázal pochopit tenhle nový trend mladých, kdy se přiklánějí k homosexualitě nebo bisexualitě. Brala to jako přebytek, jako zbytečné zvýrazňování něčeho ne tak podstatného.

Bill si setřel pár slz a své zarudlé oči obrátil ke své matce. Bolela ho slova, která chtěl říct. Nemyslel je sice vážně, ale i tak jej neskutečně ranila. „Uznávám, že jsi měla pravdu,“ povzdechl si zkroušeně. „Vy oba,“ dodal, když se do místnosti dostal i jeho otec. „Tenhle vztah nemá žádnou kloudnou budoucnost,“ uznal, zatímco si pravou ruku kladl na srdce a snažil se vyrovnat s tou bolestí. Několikrát se zajíkl, než pokračoval dál. „Chápu, že to nebyl dobrý nápad,“ zakňučel plačtivě. „Možná by bylo dobré, kdybych si zase chodil promluvit s paní Drescherovou,“ nabídl. „Abych se s tím vyrovnal a zvládal školu…“

„To není tak špatný nápad,“ uznala jeho matka a zavedla ho do jídelny, kde už na stole ležela večeře. Skoro se jí ani nechtělo uvěřit, že by si něco takového dokázal Bill v hlavě srovnat za tak krátký okamžik, ale uvěřila. Byla ráda, že jej do ničeho nemusela nutit a on si celou situaci zhodnotil a postupoval dál.

Bill skoro nic nesnědl. Nípal se ve své porci špaget, jako by si ani nebyl jistý, že je to skutečně určeno k pozření.

„Po večeři se domluvíme s paní Drescherovou,“ navrhl jeho otec, když už několik minut sledoval, že nepozřel ani jediný kousek ze své porce.

„Dobře,“ přikývl Bill s vděčným úsměvem, zatímco mu po tvářích stékalo stále stejné množství slz. Nebyl si jistý, jak dlouho bude muset tohle divadlo hrát, aby mu to rodiče uvěřili. Slzel, aby na sobě nedal znát svou skutečnou radost.

Po večeři, kdy do sebe Bill dostal jenom pár kousíčků masa, otec zavolal jeho psychiatričce, která jej objednala už na další den od šesti do osmi večer.

„Kolem osmé proběhne převod těch peněz,“ oznámila mu ještě matka.

„Mám u toho nějak pomoct?“

„Budou se jenom přenášet z auta do domu, to snad zvládneme,“ usmála se na něj matka a poslala ho do pokoje.

Bill tiše doufal, že tam na něj bude čekat jeho bratr. Chtěl mu říct všechno, co paní Drescherovou napadlo. Chtěl zase vidět tan jeho úsměv zdobený piercingem. Chtěl mu udělat radost.

Zklamání se dostavilo v okamžiku, kdy svůj pokoj shledal úplně prázdným. Zmizela každá známka jeho přítomnosti. Postel byla ustlaná, okno otevřené a žádný vzkaz se nikde neválel. Bylo to, jako by odešel stejně jako vždy. Jako by se měl každou chvíli vrátit, jako by se nic nestalo.

Tome? Zkusil ho kontaktovat. Tome! Mám dobrou zprávu!

Copak? Bill si mohl být stoprocentně jistý, že od něj slyšel plačtivý tón. Tom se ponořil do melancholie stejně jako v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je Amalia oba chce zabít.

Ne, bude to tajné. Budu mít sezení s paní Drescherovou, tedy to si myslí oni, ale mezitím budu s tebou. Celé to vymyslela moje psychiatrička. Alespoň dvě hodinky budeme spolu! Bill zněl neskutečně nadšeně, což ve zkroušeném Tomovi vyvolalo alespoň drobnou naději.

Nedozví se to? Nebude problém? Nebo tak? Všechny slzy, které stékaly po jeho tváři, polykal a chtěl skutečně věřit, že má Bill pravdu.

Dobře. Tom zavřel oči a ukončil jejich rozhovor. Nemyslel si, že by jej dál dokázal udržet. Billovo nadšení a snaha mu přišly krásné, roztomilé, ale strašně naivní. Už toho na něj bylo prostě moc.

Seděl právě v koženém křesle v Amaliině kanceláři a poslouchal její nespokojený řev. Vylévala si na něm vztek, že jí nezpravil o tom, co se zítřejší večer chystá. Neřekl jí nic o převodu všech těch peněz, což byl vlastně jeden z důvodů, proč se sem stěhovali.

Nebyl schopný se ospravedlnit, věděl, že jí tohle nemůže nijak vysvětlit. Byla to jeho povinnost, ale nedokázal si představit, že svému bratrovi vezme něco, co po právu patří jim oběma.

Zatímco jej řev obaloval jako rudý mrak mučivé bolesti, nechával jednotlivé slzy stékat, kudy se jim zachtělo. Když si uvědomil, jak dlouho tuhle hru hrál… celý jeho život byl vlastně jen jedna hra. Předstíral svou roli, aby něco získal, falešně si zahrával s láskou a zamilovaností a teď se mu to patřičně vrátilo. Tady už končila veškerá naděje, tohle byla až moc velká a nepřekonatelná zeď.

Do místnosti postupně vcházeli i ostatní. Poznal Fritze, Christopha, Tamaru a ostatní, které už dlouho neviděl. Místnost zaplnilo pár svalovců, několik poslušných oveček bez vlastního názoru a identity, pár svůdných dívek a několik ještě nezralých dětí, které se teprve učily pro svůj budoucí zlodějský život.

„Takže,“ ujala se hlavního slova Amalia, jakmile si v místnosti zjednala klid. „Díky mému tajnému zdroji se celá plánovaná akce ruší a nastává zde jiná, mnohem lepší možnost,“ vědoucně se na všechny usmála, zatímco se Tom stále utápěl v slzách. Nevšímal si všech těch znechucený a výsměšných pohledů, bylo mu to jedno.

„Jeden zdroj nepracoval, jak měl, což se taky na tom odrazí, ale o tom až později,“ pokračovala sebevědomě. „Všechno se přesouvá na zítřek, kolem osmé hodiny večerní. Dodávka s penězi přijede před jejich dům a naším úkolem je zajistit, aby se rodina o ničem nedozvěděla, a zároveň abychom se k penězům dostali,“ shrnula. „Všichni tři budou nejspíš doma, takže…“

„Nebudou,“ odporoval Tom.

„Cože?“ Amalia byla značně znepokojená zpochybněním svého názoru.

„Nebudou všichni tři doma,“ zopakoval Tom a lehce si odkašlal. „Bill má zítra sezení na psychiatrii, jehož se musím zúčastnit s ním. Kvůli tomu tam vlastně jde, myslí si, že je všechno v pořádku. Jeho návrat by měl být ve stejný čas jako příjezd té dodávky, sezení bude končit kolem osmé, stejně jako váš plán.“

„Proč bys tam měl být s ním?“

„Jeho matka mu zakázala mě vídat, ale on i přes ten zákaz chce a tohle bude náš první tajný sraz. Trvá na tom, abych tam byl, potřebuje vědět, že nic není ztraceno.“

„Odvezou ho pak domů, nebo půjde pěšky?“ chtěla vědět.

„Když je to zhruba ve shodné době, tak asi půjde sám, ne?“ odfrkl si.

„Tak tebe odvezeme,“ umínila si.

„A k čemu budu potřeba?“ chtěl vědět.

„Zabavíš rodinu,“ odvětila samozřejmě.

„Jak?“

„Nemají tě rádi, ne?“ pousmála se. „Tak se k nim vetřeš, v domě se strhne hádka, budou se tě snažit vyhodit, možná se poperete, to je jedno. Odlákáš pozornost v době, kdy se budeme zbavovat řidiče a odjedeme s dodávkou do bezpečí, kde proběhne přenos do jiného auta, aby nás nikdo nechytil.“

„A tohle je jako plán?“ ozvalo se odněkud z davu. „Je tu tolik nejasností, kdokoli z těch tří může na Toma zavolat policii nebo něco,“ pokračovala Tamara. „Je to sice silný kluk, ale momentálně je psychicky v prdeli a nemyslím, že by něco takového zvládnul. Možná by Bill stál v pozadí a křičel, ať přestane, takže by policii nezavolal, ale pořád by měl před sebou jednoho dospělýho chlapa a ženskou a dva najednou rozhodně nepřepere, jeden z nich se stejně dostane k telefonu a celá akce skončí dřív, než začne,“ vzala to logicky. „Na druhou stranu, když tam pošlete víc lidí, bude to o to podezřelejší a tak různě, tohle je prostě špatně.“

„Máš snad lepší nápad?!“ vyjela na ni okamžitě Amalia.

„Nešla by ta dodávka chytit někde jinde než před jejich domem?“ navrhla. „I když tam je zase velká pravděpodobnost cizích svědků a tak,“ uvažovala dál. „Ví se vůbec, kdo to bude řídit? Nešlo by se s ním nějak spojit, vydírat a tak?“

Všichni kolem jenom žasli nad tím, jak se do toho Tamara zapojuje. Normálně to nikdo nedělal, drželi hubu a krok, všichni.

„Jednoduše chceš říct, že prostě nemáš lepší nápad,“ usadila ji Amalia a zle se na ni podívala. Přišla tím o trochu času, což zas tolik nevadilo, štvalo ji na tom spíš to, že přišla o kousek jakési iluze, jež jí zaručovala její plnou nadřízenost bez odporu ostatních.

„Tome,“ ujala se zase slova, „vezmeš si s sebou svoji zbraň pro případ, že by byla potřeba,“ řekla, jako by to už považovala za splněné. „Vy ostatní,“ postupně svým pohledem projela celou místnost a zastavila se na každém, „budete rozmístěni, jak určím!“

Tom v tu chvíli vypnul a už dál nevnímal. Sebral se, a aniž by bral ohledy na nespokojenost své nadřízené, odešel.

Mířil do svého miniaturního kumbálu, kde našel svoji zbraň. Cynicky se usmál nad tím, že tahle věcička mu má zítra pomoct. Byl si moc dobře vědom toho, že nestřílí, což jej částečně uklidnilo. Mohl žít alespoň s chvilkovým vědomím, že nebude moct zabít člověka, a to ho těšilo. Byl rád, že je nefunkční, alespoň nebude muset řešit otázku, zda by byl skutečně schopný zabít.

Klidně zmáčkne spoušť, vždyť kulka ani nevyletí, i kdyby tam byla. Vše je tedy v pořádku.

Místo toho, aby se utápěl v blažených a zamilovaných snech, jako právě Bill, probděl celou noc se slzami v očích, na tváři a vlastně všude kolem. Bylo mu špatně už jenom z pomyšlení, že ten osudový den je skoro za dveřmi. Dopoledne nějak přežije, odpoledne se dozví další kárání a podrobnosti plánu, večer se sejde s Billem a bude předstírat, jak šťastný je a v noci okrade svou rodinu. A pak zmizí jako vždy. Jako cigaretový kouř rozptýlený větrem, jako všechno, co nemůže být věčné.

autor: SakuraUchihaHaruno13