autor: Saline A.
24. prosince 2007, Loitsche
Vánoce byly pro Billa odjakživa svaté – hádky i drobné neshody šly stranou, v jeho srdci měla místo jen láska. Ačkoliv se s Anisem poslední den školy nepohodl a přese všechna očekávání si pak nenapsali, hned po probuzení jemu i celé jeho rodině popřál krásné Vánoce. Hned na to ale telefon odložil a zamířil za svou rodinou.
Rok co rok s Tomem zdobil vánoční stromeček, zatímco Simone s Gordonem připravovali občerstvení na večer. Zatímco domem se linula omamná vůně čerstvě napečeného cukroví, Tom s Billem se láskyplně hašteřili pod stromečkem, protože Tom nehleděl na to, zda to ladí nebo ne. Prostě vešel tak, jak se mu to zrovna líbilo. A s tím se puntičkářský Bill nemohl smířit. Jako každý rok, i tentokrát došlo k přestřelce skleněnými koulemi – a i tentokrát o několik z nich přišli. Simone už to, po tolika letech, brala téměř jako tradici – pokud by dvojčata nerozbila alespoň jednu skleněnou ozdobu, nejspíš by v dalším roce nastal konec světa.
Jakmile měli hotovo, vydávali se na procházku. Loitsche sice nebylo nijak velké, ale procházky se daly dělat pěkné – zejména, když byla spousta sněhu a dvojčata se mohla koulovat. Šlo o jednu z nejkrásnějších tradic, které do jejich života přinesl Gordon, a které se Bill nikdy nechtěl vzdát. Procházka jim zabrala tentokrát tolik času, že u babičky se pomalu ani neohřáli a už pospíchali domů k slavnostní večeři a rozdávání dárků. To byla Billova nejoblíbenější část dne. Ne kvůli dárkům, ale kvůli radosti rodiny a pocitům, které sdíleli.
S horkou čokoládou naplněnou šlehačkou a mini marshmallows se Bill i s Tomem usadili v jeho pokoji přímo pod střešními okny, skrz která mohli sledovat jasnou oblohu zasypanou hvězdami. Bill cítil potřebný vnitřní klid.
„Tak co Bu?“
Bill odvrátil pohled od oblohy a krátce pohlédl na bratra, než se zabořil hlouběji do křesla a s povzdechem pokrčil rameny. „Nevím. Ráno jsme si popřáli k Vánocům, ale to je celá konverzace od toho plesu.“
„Cože?“
„Jo… Já nevím, Tome, ale myslím, že mi Anis trochu dluží omluvu. Já uznávám, že ani já jsem se nezachoval úplně nejlíp, ale vážně bylo nezbytné, aby na mě křičel?“
„Tohle jsme řešili,“ přikývl souhlasně Tom, „ale myslel jsem, že už jste si od té doby napsali. Vždyť máte zítra odjíždět na tu chatu, ne?“
„Hm. Sbaleno mám, ale nevím, jestli mě zítra vyzvedne. Je to poprvé, co jsme spolu tak dlouho nemluvili nebo se neviděli. A trochu mě to děsí,“ přiznal Bill tiše. „Ale ne z toho důvodu, proč si myslíš,“ pohlédl na svého bratra. „Děsí mě, že mi vůbec nedělalo problém s ním nemluvit, Tome. Zvládám to naprosto bez problémů. Chci říct… chybí mi a já ho miluju. Ale vůbec nepotřebuju každodenní kontakt.“
„Nevím, jestli je zrovna tohle důvod se nějak bát,“ Tom se s úsměvem opřel do křesla. „Tohle bych bral naopak jako výhodu, víš co. Už na něm nejsi závislý, ale pořád ho miluješ. Předtím jste spolu trávili hrozně moc času, byli jste jeden od druhého nerozluční, což bylo vidět na každé akci. Byli jste pořád spolu, nebo jste na sobě viseli pohledem. Ta fáze, ve které jste, není na škodu.“
Bill zadumaně přejel nehty po vzoru vyrytém na hrnečku, nakonec lehce přikývl. „Asi máš pravdu.“
„Je to jen můj názor, Bille. Ale myslím, že bys to měl brát jako pozitivum.“
~
25. prosince 2007, Loitsche
Po rozloučení s rodiči a Tomem si Bill přehodil cestovní tašku přes rameno a vyrazil na konec ulice, stranou od všech zvědavých sousedů. Byl zrovna jeden z opravdu studených dní a sněhové mraky slibovaly pořádnou nadílku, proto Bill na smluvené místo pospíchal. Doufal, že Anis dorazí dřív jako vždycky, ale vzhledem k tomu, že mezi nimi neproběhla žádná konverzace potvrzující odjezd, zůstával poměrně nervózní. Tím spíš, že Anis na smluveném místě ještě nebyl. Do oficiálního času sice ještě stále zbýval nějaký čas, ale byl zhýčkaný Anisovými dřívějšími příjezdy. Špatný pocit se mu usadil na hrudníku.S taškou položenou u nohou a rukama pevně ovinutýma kolem těla přešlapoval na místě skoro půl hodiny a čas běžel dál. Do toho dne Anis ještě nikdy nepřijel pozdě. Do očí se mu nahrnuly slzy zklamání a ponížení. Rozezleně si rukou otřel první slzy, které si vyrazily cestičku z jeho očí a znovu, snad po sté, zkontroloval telefon, jestli nemá nějaké vzkazy. Ale nebylo tam ani slovo. Žádná zpráva, zmeškaný hovor. Nic.
Po další půlhodině si Bill, zmrzlý až na kost, opatrně přehodil tašku přes rameno a, ignoruje slzy tekoucí mu po tvářích, pomalu zamířil zpět domů. Nemohl uvěřit tomu, že se na něj Anis vykašlal. Udělal sotva pár kroků, když se proti němu vyřítilo auto; nepochybně Anis. Před chlapcem zastavil téměř smykem, načež z auta k Billovi okamžitě vyběhl.
„Bille, hrozně moc se omlouvám. Cestou z Magdeburgu byla šílená vánice, nebylo vidět na krok, silnice skoro stála,“ chytil chlapcův obličej do dlaní a omluvně slíbával slzy. „Telefon mám hozený někde v tašce, nenapadlo mě, že ho budu muset použít. Promiň.“
Bill muže pevně objal kolem pasu, ze rtů mu unikl tichý vzlyk. „Myslel jsem, že ses na mě vykašlal.“
„Bože, to ani náhodou. Běž honem do auta, ať se zahřeješ,“ promnul mu paže a rychle popadl tašku, házeje ji do kufru. V autě okamžitě zapnul topení na plno a promrzlému chlapci podal deku. „Zakryj se, ať se rychleji zahřeješ.“
Bill se s kývnutím do deky vděčně zabalil, nejistě kouknul na Anise hned, jak vyjeli. „Anisi, já…“
„Teď o tom nemluvme, hm?“ skočil mu Anis do řeči, ale jemně se pousmál. „Čeká na nás mamka a my si můžeme promluvit večer, teď už to nikam nespěchá.“
„Miluju tě.“
„To já tebe přeci taky, hlupáčku,“ usmál se poněkud hřejivěji a pohladil ho po stehně. „O tom ani na minutu nepochybuj.“
~
25. prosince 2007, Magdeburg
„Jsem nervózní.“„To nebuď,“ Anis pobaveně pohlédl na chlapce, který v třesoucích se rukách svíral dárek pro Anisovy rodiče – ručně namalovaný portrét podle jejich fotky. „Jako první dostanu vynadáno, že tě vezu pozdě, ale tebe si okamžitě zamilujou.“
Bill mu věnoval chabou napodobeninu úsměvu, než ho předsíní následoval pravděpodobně do kuchyně, odkud se ozývalo cinkání nádobí a veselé hlasy. Sotva vstoupili, tři hlavy se k nim otočily se zářivým úsměvem.
„Bille, konečně!“ ozvala se drobounká postarší žena s brýlemi na nose. „Ty mi jdi z cesty, zrádce, co neznáš hodinky,“ žertovně odstrčila Anise a přiskočila k Billovi. „Tak ráda tě konečně poznávám. Anis o tobě nepřestával žvanit, ale teď už naprosto chápu, proč. Jsi naprosto okouzlující.“
„A vy přesně tak milá, jak vyprávěl Anis mně,“ usmál se Bill blaženě. „Já… Něco jsem vám přinesl. Nechtěl jsem kupovat květiny nebo čokoládu, protože by to nebylo pro vás všechny,“ rozhlédl se i po postarším muži a Anisovu mladšímu bratrovi, „tak jsem si od Anise vyžádal vaší fotku a… trochu si s ní pohrál na plátně,“ nejistě rozbalil kryt na obrazu.
„Páni,“ ozval se Anisův nevlastní otec. „Anis říkal, že maluješ, ale nikdy se nezmínil, že tak krásně.“
„To proto, že se mi nikdy nepochlubil,“ s úsměvem Anis usedl k pultu a naplnil si pusu cukrovím. „Mám doma poklad, co poklady maluje.“
Zrudlý rozpaky Bill nejistě přešlápl, zatímco Luise s obrazem v ruce zmizela za nějakými dveřmi.
„Bille, pojď se k nám posadit, než se zase dáte na cestu,“ pobídl ho Karl, přičemž automaticky pro něj vedle Anise přistavil hrnek. „Nabídni si, na co máš chuť. Kávu, čaj, horkou čokoládu, kakao… Cokoliv je ti k dispozici.“
„No no, hlavně mi ho nerozmazlete,“ Anis se smíchem chlapce objal kolem pasu, jen co se vedle něj usadil. „Ještě si na to zvykne a já ho budu muset rozmazlovat celou dovolenou.“
„Prosím, jen to ne,“ zaskučel Bill se smíchem.
„Bille, a ty už víš, kam tě Anis bere?“ s úsměvem na něj pohlédl Karl. Bill zavrtěl hlavou. „Tak to bude příjemně překvapený.“
„Pojedete na jednu z nejhezčích chalup, kterou Karl vlastní,“ s úsměvem se znovu vrátila Luise. „Strávili jsme tam všichni spoustu času, jsem si jistá, že si ji zamiluješ. Je stranou od lidí, takže budete mít klid, nikdo vás nebude rušit.“
„A večer je tam přímo božsky,“ přitakal Karl. „Nádherný výhled na hvězdy ze zimní terasy, je tam rovnou i krb. Romantika jak vyšitá.“
Bill se uculil. „Tak to jsem rád, že jsem si s sebou vzal i skicák, budu si to všechno moct nakreslit. Hrozně se na to těším, rodiče jsem předem upozornil, že budu mít vypnutý telefon, jen se čas od času ozvu, že vůbec žiju. Vzal jsem si i pár věcí do školy, takže…“
„Takže já budu mít čas dávat dohromady docházku, super,“ otráveně zahučel Anis, ale se smíchem chlapce políbil na spánek. „Pak tě budu zkoušet. A za každou chybu přijde trest,“ zamumlal mu tiše do ucha. Billovy tváře zahořely ruměncem, chlapec hbitě schoval obličej v hrnku s kakaem.
„Bille, Anis se zmiňoval, že před plesem se seznámil s tvými rodiči,“ usmála se Luise. „Doufám, že se choval slušně a udělal dobrý dojem. Občas je nezdvořák,“ poplácala staršího syna po tváři.
Bill s úsměvem přitakal. „Musím říct, že mamka z něj byla nadšená a táta se na něj často ptává.“
„Opravdu? Takže tvoji rodiče vědí o vašem vztahu?“
„To bohužel ne,“ povzdychl Bill. Anis ho okamžitě chytil za ruku a něžně mu políbil hřbet dlaně. „Nebo alespoň máma ne. Táta… to zjistil, ale překvapivě to přijal hodně dobře. Sice říkal, že by mu nevadilo, kdybych si našel někoho mladšího, ale uznal, že Anis se ke mně chová moc hezky, a že se navzájem opravdu milujeme,“ s úsměvem se Bill k Anisovi přitulil.
Zatímco Sercan otráveně protočil očima a bez jediného slova někam odešel, Karl s Luise se spokojeně usmáli. „Já si myslím, že věk je jen hloupé číslo. Samozřejmě, určité věkové rozdíly jsou povážení hodné, ale tohle,“ Karl mávnul rukou. „Jediné, co může vypadat trochu zvláštně je, že Anis je tvůj učitel. Ale učí tě tělocvik, ze kterého máš uvolnění, tak jak by ti, proboha, mohl nadržovat?“ zavrtěl hlavou pobaveně. „Ještě, že za chvíli maturuješ! Už sis vybral školu?“ Bill nejistě zavrtěl hlavou. „No, měl by sis pospíšit. Brzy se budou uzavírat termíny na školy s talentovou zkouškou.“
„Já vím,“ přikývl Bill pokorně. „Chystám se domluvit s mámou, že bychom si s bráchou vzali v lednu dva dny volno ze školy a jeli se podívat na školy, které se nám líbí. Ale ještě pořád máme nějaký čas. Taky mě napadlo, že bych si mohl vzít roční stáž tady v galerii a pak teprve jít do školy… Musím si to nechat pořádně projít hlavou.“
„To bys rozhodně měl, je to velký krok. Ale nestresuj se kvůli tomu, na vysokou můžeš jít kdykoliv. Zaměř se na své sny.“
Bill zamyšleně přikývl, Karl měl pravdu. Musí se zaměřit na své sny. S úsměvem pohlédl na Anise.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Už jsem se bále, že se Anis neukáže. Můj bývalý to tak dělal, když jsme se nepohodli, padlo všechno, co jsme předtím měli domluvené, takže jsem to tak trochu očekávala.
Nakonec to ale dobře dopadlo a Anisova rodina Billa přivítala moc pěkně. Teď jsem zvědavá, na ten rozhovor, který je rozhodně ještě čeká.
Díky, těším se na pokračování.
Juj, chvilku jsem se bala, ze Anis fakt neprijede, ale nastesti se projevil vyborne. Rodice ma moc mile, Sercanovu uteku se nedivim. Pubertak poslouchajici o lasce, heh xD jinak se uz nemuzu dockat te krasne romantiky na chate, doufam, ze si to kluci detailne uziji a ty nam to detailne vsechno popises 😀
Dekuji za dilek 🙂
Krásna kapitolka.
Už jsem chtěla začít zbrojit proti Anisovi, protože jsem si byla jistá, že s Billem schválně nemluví a že nepřijede. Naštěstí si to u mě vyžehlil, tak snad si to zase nepokazí! 🙂