autor: Muckátko :o*
Uprostřed války
Oba policisté se posadili ke stejnému stolu jako Tom a rozložili před sebe několik složek s hordou papírů. Písmo bylo tak malé, že ani kdyby se Tom snažil, z té dálky by nepřečetl ani nadpis.
„Měli bychom na vás pár otázek,“ začal kapitán.
„Ale proč? Nic jsem neudělal,“ bránil se Tom.
„Pane Kaulitzi, obsah toho batohu byl, jak jste sám řekl, znepokojující, řekl bych dokonce velice znepokojující. Doufám, že jste si nemyslel, že nám sem přinesete něco takového, my vám poděkujeme a necháme vás zmizet,“ podíval se na něj Brandt významně a čekal odpověď.
„Upřímně? Myslel. Už jen proto, že s tím nemám nic společného,“ zopakoval Tom.
„Co bylo v tom batohu, když jste ho otevřel?“
„Proč se mě na to ptáte? Vždyť to víte. Dívali jste se dovnitř,“ nechápal.
„Rádi bychom to slyšeli od vás. Potřebujeme vědět, že tam bylo to samé ve chvíli, kdy jste se dovnitř díval vy.“
„Chcete naznačit, že jsem si z toho něco nechal?!“ vykulil Tom oči.
„Odpovězte na otázku, pane Kaulitzi. Prosím. Ptát se tu budeme my. Vy se soustřeďte na pravdivé odpovědi,“ upozornil jej nadporučík Berger. Tom otráveně vydechl.
„Byly tam peníze, zalepené obálky, nějaká flaška, na které byly přilepené nějaké zkumavky, nebo něco takového a balíčky nejspíš s drogami,“ odpověděl Tom.
„Víte, co bylo v těch obálkách?“
„Ne. Nerozlepoval jsem je.“
„Víte, co to bylo za tekutinu?“
„Ne.“
„Dokázal byste odhadnout hodnotu těch…“ Tom už to dál nemohl poslouchat.
„Podívejte,“ promluvil Tom rázně, zapomínaje na úctu k státním orgánům. „Nic jsem s těmi věcmi v batohu nedělal. Ano. Najdete na nich moje otisky, protože jsem na ně sahal, když jsem se díval, co je vevnitř, ale vážně jsem nečekal na to, až zjistím, jestli v té flašce není jen cola, jestli ten bílý prášek není jen přesypaný cukr nebo mouka, ani jsem neseděl na křesle a nepřepočítával všechny bankovky v těch ruličkách. Vzal jsem ten batoh a přivezl vám ho sem. Co po mně ještě chcete?“
Kapitán se podíval do svých poznámek a stočil pohled k Tomovi.
„Předpokládám, že jste si z obsahu nic neponechal.“
„Ne! Samozřejmě, že ne. To mi snad věříte!“ naléhal Tom.
„Ano, to vám věříme, protože na to máme k vašemu štěstí důkaz. V jedné z těch obálek byl průvodní dopis se seznamem obsahu toho batohu a opravdu nic nechybělo,“ pronesl Berger. Tom si opravdu hlasitě oddychl.
„Co ta úleva, pane Kaulitzi? Máte snad špatné svědomí kvůli něčemu jinému?“ zeptal se kapitán podezíravě.
„Ne, nemám, jen jsem rád, že po mně nebudete chtít dokázat něco, co jsem neudělal,“ osvětlil jim.
„Dobře. V kanceláři jste mi řekl, že vám ten batoh dal někdo, koho neznáte, mohl byste mi k tomu něco říct?“
„No, on mi to nedal, spíš hodil do náruče,“ poupravil Tom svoji předešlou výpověď.
„Víte co? Než se tu začneme topit ve slovíčkaření, začněte pěkně od začátku. Co jste dělal od včerejška až do teď. Jedná se o oficiální výslech, vaše výpověď je nahrávána, takže vás prosím, abyste nevynechal ani úmyslně nezatajoval žádné detaily. Prosím,“ vyzval jej kapitán a zůstal se svým kolegou viset na Tomově obličeji.
„Uhm jo, takže včera jsem odešel večer kolem půl osmé z hotelu, aniž bych dal někomu vědět, že odcházím. Došel jsem pěšky na ulici kousek od hotelu, kde jsou všelijaké bary, kluby a hospody. V jednom baru jsem zůstal asi do jedné nebo do půl druhé ráno, když mi volal můj manažer, aby zjistil, kde jsem, protože jsem mu neřekl, že odcházím.“
„Váš manažer?“ podivil se policista.
„Ano. David Jost. Fotím pro módní časopisy a pracuji zároveň jako hudební producent a on je můj manažer,“ doplnil Tom.
„Pokračujte prosím,“ přikývl Berger a něco si zapsal.
„Byl naštvaný, že jsem odešel z hotelu, aniž bych někomu něco řekl, nebo abych s sebou měl ochranku. Ten den můj manažer přijal nového bodyguarda a já mu to udělal tak trochu na truc. Každopádně jsem mu po telefonu slíbil, že se hned vrátím na hotel. A to jsem měl taky v plánu. Stejnou cestou jsem se vracel zpátky, když jsem na ulici potkal bandu nějakých holek, které se o mně docela hlasitě bavily. Den předtím jsem měl nepříjemný incident s fanoušky, kteří na mě čekali před hotelem. Ty holky probořily zábrany, roztrhly mi oblečení a vyrvaly pár pramenů vlasů, a to jsem u sebe bodyguarda měl, takže jsem měl pochopitelně strach, co by mi mohly provést, kdyby mě potkaly jen tak na ulici samotného, takže jsem odbočil z hlavní ulice do jedné ze zapadlých uliček, kde jsem chtěl počkat, než se vzdálí natolik, abych se mohl vrátit, ale řekl jsem si, že bude lepší, když ulicí projdu a dostanu se k hotelu jinou stranou,“ odmlčel se Tom na chvíli.
„Pane Kaulitzi, nenapadlo vás, že je docela nebezpečné pohybovat se v odlehlých částech města tak pozdě v noci, navíc když jste podle vás veřejně známá osobnost?“
„Jo. Pak mi to došlo, že to byla kravina, proto jsem přidal do kroku, abych odtamtud rychle zmizel, ale najednou se proti mně vyřítila nějaká osoba – myslím, že to byl nějaký mladý kluk. Běžel proti mně, a když byl u mě, hodil mi ten batoh do náruče a svalil mě do odpadků mezi dva velké kontejnery. Chvilku na to, co utekl pryč, se tou uličkou prohnala parta nějakých chlápků, která ho očividně sledovala. Nechápal jsem, co se stalo, ale když to vypadalo, že už jsem v uličce zase sám, začal jsem se hrabat z těch pytlů. Zvedl jsem ze země ten batoh a v tom na mě zavolal jeden z těch chlápků, který se nejspíš rozhodl, že se za tím klukem dál nepožene, protože držel v ruce telefon. Bylo mi jasný, že jsem v maléru, protože mě viděl s tím batohem v ruce, takže jsem se prostě rozběhl a utekl mu. Schoval jsem se v jedné uličce na nějakých větrácích na zdi domu. Zavolal jsem svému bodyguardovi, aby pro mě přijel autem. Pak jsem to prostě riskl a slezl dolů. Rozeběhl jsem se stejnou cestou zpátky, nasedl k ochrance do auta a vrátil se zpět do hotelu.“
„Co jste dělal s tím batohem?“
„Nejdřív nic. Po příchodu do pokoje jsem ho hodil na křeslo a tak tam zůstal ležet až do dnešního rána, protože mě večer napadlo, že by tam klidně mohlo být nějaké spouštěcí zařízení k bombě, kdybych ten batoh otevřel, ale došlo mi, že jsem s tím batohem několikrát třískl o zem a o zeď, což by určitě tu bombu poškodilo a vybuchla by, takže jsem se ráno podíval dovnitř, a když jsem zjistil, co tam je, zavolal jsem si taxík a teď jsem tady,“ zakončil Tom.
„Znal jste některého z těch mužů v té uličce?“
„Pochybuju, a i kdyby, byla tam docela tma, takže jsem obličeje neviděl. Navíc všichni běželi, takže jsem neměl šanci.“
„Zaregistroval jste třeba, co měli na sobě?“
„Ti muži, co honili toho kluka, měli určitě černé oblečení, víc nevím, ale ten kluk měl na sobě světlé ošoupané džíny, tmavou mikinu a měl nasazenou kapuci,“ popsal Tom.
„Je to on?“ zeptal se nadporučík Berger a vytáhl ze své složky fotku, kterou položil na stůl a přisunul ji až k Tomovi. Ten ji vzal do ruky a podíval se na ni.
„Kurva!“ zaklel a dal si pravou dlaň přes ústa. „Jo – já… to je on,“ přikývl a nespouštěl oči z obrázku, který měl před očima. Na chodníku ležel kluk zhruba v jeho věku v nepřirozené poloze, s napůl staženou kapucí, dírou v zadní části hlavy, která byla dobře viditelná díky jeho nakrátko ostříhaným vlasům a vedle něj kaluž krve.
„Městští strážnici ho našli dnes kolem čtvrté ráno,“ okomentoval fotku kapitán Brandt a vzal ji Tomovi z ruky.
„Mluvili o něčem? Říkali něco?“ vyptával se Berger, ačkoli viděl, že to Toma trochu sebralo. On byl poslední, kdo toho kluka viděl živého.
„Jo. Když se za ním hnali, ten jeden, co pak honil mě, volal na ostatní, aby ho chytili, aby jim neutekl. Pak viděl mě a kromě toho, že chtěl, abych se zastavil, pak telefonoval s někým z těch chlápků. Tím, že mě viděl s tím batohem, si myslel, že jsem s tím klukem z fotky byl předem domluvený. Řekl tomu do telefonu, že ten batoh mám já a že až na dva chlapy, kteří mají dohnat toho kluka a zabít ho, se mají sejít s tím, co telefonoval, někde na rohu u nějakého klubu, kde se původně rozdělili. Pak se rozběhl ulicí dolů, protože nejspíš předpokládal, že tudy jsem utekl i já. Víc nevím. Kromě toho se od včerejška chovám naprosto paranoidně a mám strach, že mě sledují,“ přiznal Tom na rovinu.
„Takže jestli mluvíte pravdu…“
„Mluvím pravdu,“ stál si Tom za svým.
„Pane Kaulitzi, ano. Všechno to zní velice pěkně, ale jak můžeme vědět, že jste s nimi opravdu nebyl nějakým způsobem spřažený? Co když vás vybrali a donutili, abyste to odevzdal na stanici a vymyslel si tuhle historku?“ rozvíjel kapitán nesmyslné teorie.
„A stejně tak jsem si přes noc vymyslel, že jsem slavný a fotím pro módní časopisy. Mluvím pravdu! Byla to jen posraná náhoda!“
„Važte slova, pane Kaulitzi.“
„Já bych je vážil, ale tahle situace je už tak zatraceně šílená, že to ani jinak nejde. Včera mi nějaký kluk hodil batoh s drogami a bůhví čím ještě a pak ho kvůli tomu zabili? Co myslíte, že čeká mě, až mě najdou?“
„Podle čeho soudíte, že vás najdou?“
„Tak je to přece vždycky! A ne že bych se zrovna nějak maskoval,“ zasténal Tom.
„Viděli váš obličej?“
„Ten co mě honil nejspíš ano. Těžko říct. Byla tam vesměs tma, ale jestli se díval pořádně, tak vousy a účes si zapamatovat musel. Jestli mi viděl do tváře, to vážně nevím, ale jestli se teď někde ukážu v televizi a on mě pozná, tak je po mně.“
„Dobře, uklidněte se. Je tu ještě něco, co bychom mohli použít do zprávy jako důkaz, že mluvíte pravdu?“
„Nevím. Viděla mě odcházet recepční, pak jsem byl celou dobu s jednou barmankou v baru, kde pracovala, a časy si můžete ověřit na mém mobilu. Je tam příchozí hovor mého manažera, můj odchozí hovor, když jsem volal bodyguardovi a pak nepřijatý hovor, když mě můj bodyguard prozváněl, že na mě čeká s přistaveným autem. Doprovodil mě v noci do hotelu, a tak jsem hotel neopustil, až dnes ráno taxíkem, který mi přivolal recepční.“
„V pořádku. Všechno si ověříme, a kdybyste si na něco vzpomněl, neváhejte nám to sdělit.“
„Mohl bych si teď už zavolat?“
„Kam chcete volat?“
„Manažerovi. Už podruhé jsem mu neřekl, kam jdu, a v tuhle dobu musí už nejspíš alarmovat interpol, že jsem byl unesený.“
„Chápu. Nadporučík Berger to zařídí a vašemu manažerovi dá vědět už v jeho vlastním zájmu,“ naznačil kapitán a kývl na kolegu, že už může odejít. Tohle už bylo mimo protokol.
„Co tím myslíte?“
„Myslím tím to, že ty drogy nebo peníze nebyly to největší zlo, které se v tom batohu nacházelo, ale jelikož to vypadá, že s tím opravdu nemáte nic společného, nemám oprávnění vám cokoli z vyšetřování sdělovat, ale je to velmi vážné, pane Kaulitzi, a když já použiji slovní spojení ‚velmi vážné‘, tak to bývá většinou ještě tak stokrát horší, nehledě na to, že kvůli tomu průkazně přišla jedna civilní osoba o život. Pokud si vás ten muž dobře prohlédl, nebude pro něj problém najít váš obličej v některých z těch časopisů nebo na internetu, takže nebudu zastírat, že váš život není ohrožen, přičemž nemůžeme spoléhat na variantu, ani se za ni modlit, že vás v té tmě neviděl a nečte módní časopisy. Momentálně musíme počítat s oběma verzemi a preventivně předejít té horší.“
„Nechcete tím doufám říct, že…“
„Ano chci, pane Kaulitzi. Na nějakou dobu se váš život naprosto změní, pokud chcete zůstat naživu. Mohli bychom vás pustit s doporučením, abyste odjel ze země, nebo se někde ukryl, ale s vážností případu a především obsahu těch obálek a láhve, vás musíme udržet naživu pro pozdější svědectví.“
„Takže co? Zavřete mě do vězení, abyste mě měli na očích, i když jsem nic neudělal?“
„Jsem si jistý, že existují ještě další řešení a jedno z nich nebude tolik odlišné od vašeho nynějšího života. Pro teď pojďte se mnou do kanceláře. Potřebuji, abyste mi pomohl vyplnit několik papírů včetně podpisu protokolu z dnešního výslechu.“
„Budu se pak moct vrátit?“ vstoupil společně s policistou do jeho kanceláře.
„Záleží na tom, pane Kaulitzi. Pokud budete souhlasit s doprovodem dvou strážníků, pak ano, ale než vaši záležitost dořešíme, nebudete smět opustit hotel ani na krok bez našich lidí a jsem si jistý, že chápete, že tento zákaz je oficiální a už se nejedná o nějaká hloupá pravidla, která je možno obcházet nebo rovnou porušovat. Teď už byste riskoval daleko víc, než jen vyhubování od manažera,“ podotkl Brandt a ukázal na židli, na které Tom už dnes jednou seděl. „Dáte si alespoň sklenici vody, než začneme?“
„Ano. Děkuji,“ přikývl Tom.
Dělalo se mu z celé situace mdlo. Nemohl uvěřit, co se právě teď kolem něj děje. Kdy se mu podařilo dostat se do takových problémů, o které nikdo nestojí? Přitom se vlastně ale ani nedivil, protože něco podobného se mohlo stát komukoli. Mohl to být kdokoli. Různé pohlaví, věk, povolání nebo zájmy. I když to vypadalo jako scéna z filmu, tyhle věci se děly i reálně, jen před nimi všichni utíkali, nebo nad nimi zavírali oči, tvrdíc, že jim se nic takového stát nemůže. A pak zasáhne osud, nehorázná shoda náhod a vy se ocitnete uprostřed války, o které jste předtím neměli ani tušení, protože máte své starosti. Víte, že ráno musíte vstát, jít do práce, najíst se a večer jít spát. Jenže pak se vám na té rovné cestě plné jistoty objeví hrbol a v mžiku je všechno jinak. Všechno, na co jste zvyklí, se vám sesype, a najednou si nejste jisti ani sami sebou.
Proto Tomovi stále nedocházelo, co se vlastně stalo, děje a co se dít bude. Nevěděl, kdo byli ti lidé, co chystali, nebo jestli by se jejich plán dotkl i Toma. Byť jen vzdáleně. A najednou stojí uprostřed něčeho, o čem nemá nejmenší tušení. Nedokázal si připustit, že se zamotal do něčeho trestného, do něčeho, kde jde opravdu o život. Žádné napodobeniny zbraní, žádné slepé náboje, žádná uboze napodobená falešná krev z červeného barviva, kečupu a marmelády.
Opravdový lidský křehký život.
„Pane Kaulitzi!“ zavolal kapitán Brandt už podruhé a zamával Tomovi před obličejem. „Je vám dobře?“ mračil se, když zaznamenal změnu v Tomově výrazu.
„Oni mě chtějí zabít,“ vyslovil a ta slova najednou nabyla skutečnosti a reálnosti, když padla nahlas.
„Pane Kaulitzi, nepropadejte panice. Všechno bude v pořádku. Soustřeďme se na vyplnění těch formulářů, ano? Zvládnete to, nebo potřebujete přestávku?“
„Ne, já to zvládnu,“ poposedl si Tom unaveně na křesle a protřel si oči. Moc toho nenaspal, vstával brzy a ještě ho ubíjela celá tahle věc.
„Tady je ta voda,“ vešel dovnitř mladý policista a postavil na stůl dvě sklenice. Tom se nezmohl ani na poděkování, tudíž se toho chopil kapitán. „Nadporučík Berger mluvil s panem Jostem, aby ho obeznámil se vzniklou situací a důrazně mu doporučil, aby se zdržoval v prostorách hotelu,“ podal muž hlášení a po poděkování od kapitána odešel.
„Vy myslíte, že je v ohrožení i David?“ ožil Tom najednou.
„Nelze to vyloučit, pane Kaulitzi, všichni, kteří se s vámi přímo stýkají, jsou teď v ohrožení, protože jejich identity jsou veřejnou informací a má k nim přístup kdokoli.“
„Kurva, já jsem takovej kretén!“ zakňučel Tom, a kdyby mohl, pořádně by se nakopl.
„Proč to říkáte?“
„Protože je tohle všechno moje vina! Kdybych zůstal sedět v hotelu na prdeli a nesnažil se všechny kolem sebe naštvat, nemusel bych se bát, že když nenajdou mě, zastřelí, co já vím, třeba fotografa, se kterým jsem fotil poslední fotky pro časopis.“
„Máte pravdu, pane Kaulitzi, kdybyste nikam nešel, nic z toho by se nestalo, ale tím, že je ten batoh tady u nás a tím, že jste ho sem přinesl, jste zachránil mnoho životů. Dost důležitých životů, takže i když je to velmi nepříjemná situace, o které si přejete, aby se nestala, je na ní přece jen něco pozitivního,“ vysvětlil mu Brandt trpělivě.
„Omlouvám se, ale teď mě nedokáže uklidnit vůbec nic. Můžeme prosím vyplnit ty vaše papíry, abych mohl jít? Vážně se potřebuju vyspat, protože celý včerejšek a dnešek nestojí vážně za nic.“
„Beze všeho. Pustíme se do toho,“ přikývl kapitán Brandt a přes osobní heslo se dostal do databáze, kde našel potřebné formuláře.
Tom se několika doušky napil ze sklenice s vodou a na chvíli přivřel víčka, než se bude muset soustředit na úplně jiné věci.
**
Příště: „Čas otázek“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Uff ..opravdu jsem si odechla, když uznali, že za nic nemůže. Celkem by mě zajímalo, čí životy byly v nebezpečí jak říkal ten policista, že Tom tím, že přinesl batoh je zvlastně zachránil. Jestli mi mrozumíte 😀 Ale ještě víc mě zajímá … Kde je teda ten Bill, když tamten kluk je po smrti, tudíž to není on.. O.o .. Děkuju za další díl 🙂 jsi skvělá 🙂
Policajti byli pěkně protivní a arogantní, ale co taky od nich čekat jinýho, že. Hlavně že nakonec milostivě uznaly, že Tom není žádný zločinec. Moc by mě zajímalo, co to bylo v těch obálkách, flašce a zkumavkách tak zásadního a komu Tom zachránil život tím, že to donesl na policii? A co byl zač ten kluk, kterého zabili?
Ale pokud Bill nebude Tomova policejní ochrana, tak už vážně nevím…
Díky za díl
Typické, i když měli přímo v batohu seznam všech věcí,stejně se Toma pokoušeli nachytat. Ts. Naštěstí mu uvěřili, aspoň doufám. Je jasné, že Tom teď bude mít trochu jinou ochranku a jak bylo řečeno, té už ve vlastním zájmu utíkat nebude.
Taky pořád čekám na Billa. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Ah zase sobota. Dny mi tak rychle ubíhají, že pak den zjištuju podle twc blogu. Jsem krutě zvědav, co budu dělat, až bude této povídky konec 😀 To se asi budu muset chytnou jiné…
Co se týče policistů, to je kapitola sama o sobě. Naprosto to živě vidím, jak je to vykreslené v těch "originálnách" kriminálkách 😀 Toto je kriminálka Deutschland (asi, pardon, že to beru tak zeširoka, ale prostě jsem asi přehlédl v jaké zemi, či městě se děj odehrává, ale i kdyby, tak to zas tak podstatné není. Člověk si nemůže pamatovat všechno)
"Přiznej se ti říkám! Já ti říkám… přiznej se! Víme, že si ten koks ukradl a ty peníze taky! Kde je máš!? Kdo je tvůj komplic!?"
Ach ano, zlaté kriminálky 😀 A teď vážně, pokud jsem si někdy myslel, že se děj pořád mlží, jako okýnko v autě při divokém a vášnivém tom… 😀 tak jsem si myslel špatně a nebo mé ctěnné oko zas špatně vidělo. V tom případě budu muset udělat TY TY TY na obě oči.
Děj se začíná krásně bystřit a ostřit, jako kudla, se kterou jednou Toma zapíchnou. 😀 Ne, mám krásnou dedukci- Bill je tajný agent, který bude na Toma nasazený a pro veřejnost to bude vlastně další druhý BODYGUARD (voalá a název se zjevil :D) a Tom má tedy vystaráno, pokud je to tak, požaduji od tebe, Muckátko… zlatého bludištáka s pestrobarevnou hřívou-nejlépe punkového stylu 😀
Pokud to tak však není a Bill se tam zjeví třeba jako solič hranolek, který bude vlastně jen jako svědek co něco viděl, když si byl mezi popelnicemi zakouřit, či v případě jiné lidské potřeby vyho…vyču ehm (Znáte to, WC v mekáči občas…) :D, tak svůj velice ctěnný květák vlastnoručně vytáhnu z mé hlavy a vyšlu jej na expedici na Mars, kde se usídlí a bude tam pěstovat rajčata s očima. Vodu tam prý už našli. 😀
Děkuju za další díl a uvidíme se zas za pár dní 😀 Nehodlám to nějak odpočítávat…
Davidoff (chuť tak jemná a přesto dusící) 😀
Takhle se člověk dostane do průseru ani neví jak doufám že Bill bude bodyguard.
Ty jo. Dost sila. A desi me ze se tohle fakt muze kdykoliv stat. Tesim se na dalsi dil. Miluji tu povidku.
[4]: Moc pěkné! Dlouho mě takový komentář nepobavil ani neohromil:D
Jinak zajímavá povídka. Opět se vytahuješ s dalším bezva nápadem. Děkuji za tvé psaní, které mě nikdy neomrzí. Prosím pošli co nejdříve další díl. 🙂
Hm, Tomovi se uz viditelne veri, ale rikam si, co za prusvih bylo v tech dopisech. Chteli otravit vodovodni hrady a zabit miliony lidi? To by asi par ampulek nestacilo… no ale co kdyby. Agent Bill stale nikde, ovsem verim, ze v ramci zachovani Tomova zivota se brzy objevi. David bude silet. Jeho hvezda je zatcena, ohrozena na zivote a buhvi co jeste. Proste perfektni povidka 🙂
Dekuji za dil ^^
A já tak věřila tomu, že ten kluk byl Bill… No, takže evidentně ne, pokud by teda zázračně nevstal z mrtvých 😀
Tak už se taky začínám přiklánět k teorii, že Bill bude nový, tentokrát už pořádný, bodyguard. A jestli ano, tak jsem zvědavá, jak dlouho mu Tom bude dělat neschvály, než mu dojde, že by s ním mohl dělat i úplně něco jiného 😀
Každopádně jsem ráda, že mu už policie věří. Chvilku to vypadalo vážně zle!
Tom je teda v pořádně nemilé situaci, jen co je pravda. Poslední dobou je mi jej až nějak moc líto! 😀 Hlavně to, jak je chudák zoufalý, že do toho všeho zatáhl nejen sebe, ale i všechny lidi okolo sebe. Trochu se začínám bát, kam to všechno povede, protože se přiznám, že mě dost vyděsilo, že chytli toho kluka, co dal Tomovi batoh, a zabili jej. Uff, úplně mi z toho běhá mráz po zádech! Navíc mě pořád zajímá, co bylo v tom batohu nejdůležitější, protože mě samozřejmě nic nenapadá! Tak snad se to někdy dozvíme! 😉
A taky mi pořád vrtá hlavou, kde se toulá Bill! I mě napadlo, že by mohl být nějaký policista, či nějaký nový bodyguard…ale, kdo ví?! 😀 Tady si nejsem jista už ničím.
Moc se těším na další pokračování a děkuji za fajn díl! 🙂
Tak toto som teda nečakala, že to bude až tak nahovno. Chudák Tom fakt si poriadne zavaril, ale asi teda zabránil nejakému teroristickému útoku a to je fajn. Som zvedavá kedy sa už stretne s Billom:) Ďakujem za kapitolu.
Teraz sa už musí objaviť len Bill ako tajný agent, ktorý bude Tomov akože bodyguard, aby ho ochránil a zároveň mal pod dozorom 😀
Policajti boli teda fakt arogantní a poriadne podozrievaví, ale aspoň že uznali, že Tomova verzia je vierohodná.
Som však zvedavá, čo také sa nachádzalo v tých obálkach a čo je zač tá tekutina, keď Tom tým, že batoh doniesol na políciu, zachránil množstvo životom, ale zároveň kvôli tomu musel zomrieť ten mladý chalan.
Ďakujem za časť.