autor: ophelia_seven
Omluvy ANEB jak si každý zaslouží druhou šanci
Bill se učí, jak se omluvit… a jak omluvy přijímat.
Bill nejedl večeři po své hádce s Tomem. Neosprchoval se, nedíval se na televizi. Ve skutečnosti vůbec nevyšel ze svého pokoje. Vplížil se zpátky do domu poté, co jej nechal Tom na terase v slzách a šel rovnou do svého pokoje. Tom za ním nepřišel, aby jej přinutil jíst, nebo aby si zakouřil na střeše, nebo aby umyl nádobí a pomohl mu s mámou, nebo cokoliv jiného. Bylo to, jako by tam Bill ani nebyl a část Billa si opravdu přála, aby tam nebyl.
Ležel v posteli, a jak zapadlo slunce, jeho pokoj se ponořil do tmy. A poté tam ležel, zíral na hodiny a z okna, dokud slunce opět nezačalo vycházet. Jeho mysl závodila, a ačkoliv byl vyčerpaný, když zavřel oči, nemohl spát. To byl důvod, proč když slunce znovu osvítilo jeho pokoj, Bill ze sebe shodil přikrývku, pod kterou nezamhouřil oka, a plížil se po schodech dolů do obývacího pokoje, kde spal jeho bratr.
Byla tu spousta věcí, o kterých si Bill byl nejistý, a spousta věcí, které byly příliš nedosažitelné, a spousta věcí, ke kterým se dalo hodně hluboko spadnout. Ale nebyla pravda, že by svého bratra nenáviděl; to bylo něco, co věděl s jistotou. Byl prostě ublížený, když tyhle věci řekl a nenáviděl to, že tentokrát to byla naprosto jeho chyba, že Tom odešel. Věděl, že si zasloužil, aby ho Tom praštil, ale Toma něco drželo zpět. Věděl, že Tom má plné právo na něj být naštvaný, ale doufal, že by mohl dostat ještě jednu šanci, aby to spravil, aby dal věci do pořádku.
A když už se rozhodl, že to je to, co chce udělat, chtěl to udělat okamžitě.
„Tome,“ zašeptal, když stál vedle pohovky, kde jeho bratr spal. Tom se nepohnul, a tak se snažil vyslovit jeho jméno trochu hlasitěji. „Tome.“ Tom se stále ani nehnul, takže Bill nervózně natáhl ruku a zatřásl mu ramenem. Tom sebou škubnul, pomalu otevřel oči a rychle a hluboce se nadechl.
„Co je?“ Zamumlal přerušovaně se zavrčením. Jeho oči se zaměřily na mladšího bratra stojícího nad ním, ale nedocházely mu souvislosti. „Co se stalo?“
„Nic,“ zašeptal Bill, jak se snažil nechat klid v domě neporušený. „Chtěl jsem se omluvit.“
Tom přimhouřil oči a hlasitě zasténal, čímž přerušil ten klid, který se Bill snažil udržet. „Udělej to později,“ zamumlal, zavřel oči a zabořil hlavu zpátky do polštáře.
„Ne,“ řekl Bill a téměř to znělo jako zakňučení. „Teď.“
„Později,“ zasténal Tom a protáhl to slovo déle, než bylo nutné. „Běž zase spát.“
„Nespal jsem,“ připustil Bill tiše a naklonil se při tom, jako by to bylo tajemství.
Chvíli to trvalo, ale Tom nakonec otevřel oči a vzhlédl nahoru ke svému bratrovi stále stojícímu nad ním. Obrátil oči v sloup, zvedl hlavu, aby si znovu načechral polštář a opět do něj zabořil obličej. „Běž spát. Vrať se později.“
„Ne, teď,“ trval na svém Bill a čekal, až se Tom přetočí. Byl si jistý, že nezíská jeho plnou pozornost, když jej jen tak vzbudil a podobně, ale chtěl, aby Tom alespoň přijal fakt, že s ním mluvil. Když se Tom ani nepohnul, Bill přes něj přelezl a přitiskl se mezi teplé tělo svého bratra a zadní opěradlo pohovky.
Tom zasténal, hlasitěji, jak se přizpůsobil nové váze svého bratra vedle sebe na malém, nepohodlném gauči. Zavrčel, když se Bill zavrtěl a snažil se najít pohodlnou pozici. Nakonec když se rozhostilo ticho a klid, Tom zamumlal: „Nenávidím tě,“ do polštáře, jen tak hlasitě, aby to Bill slyšel.
Navzdory situaci ten komentář Billa nenaštval tak, jak by možná měl. Koneckonců Tom napůl spal a neřekl to zlomyslně. Místo toho přisunul ústa blíž k Tomovu uchu a polechtal chloupky na zadní straně jeho krku svým dechem. „No, to je opravdu na hovno.“
„Proč?“
Bill ani neměl šanci přemýšlet o odpovědi, než se vyhrnula z jeho úst. „Protože já tě miluju.“ Ztuhnul, když si uvědomil, co to řekl, ale Tom se uchechtl, jeho hlas byl ztěžklý spánkem, takže se Bill trochu uklidnil.
„Taky tě miluju, prcku.“
Bill se sám pro sebe usmál a uvelebil se hlavou na Tomově rameni. Věci budou zase okay.
Když se Bill probudil, byl si jistý, že je příliš pozdě na to, aby se dostal do školy včas. Způsob, jakým slunce prosvítalo skrz okna, mu napověděl, že je přinejmenším brzké odpoledne, a tak opravdu nemělo ani smysl to zkoušet. A nedokázal se dohadovat se svou logikou; stále byl příliš unavený, aby se vůbec hýbal.
Tom, na druhé straně, už s ním na gauči nebyl a Bill uvažoval, kam odešel, než uslyšel kroky přicházející z kuchyně do obývacího pokoje a vzhlédl, aby si potvrdil své podezření. Tom nesl mísu s něčím, co vypadalo jako polévka, a sklenici vody. Jejich matce, předpokládal, jak si protíral oči. Ten pohyb zachytil Tomovu pozornost a usmál se na něj, když jej míjel, ale neřekl ani slovo. Bill pocítil bolest okolo žaludku a přemýšlel, jestli je na něj jeho bratr stále naštvaný za to, co řekl. Bill se ohledně Casi stále zlobil, ale Tom v podstatě přiznal, že ona pro něj byla stále jen náhražka, protože nechtěl čekat věčně. A zatímco to Billa v tom okamžiku opravdu ranilo, naprosto to dokázal pochopit. Vyšplhal se po schodech nahoru a míjel matčinu ložnici po cestě do koupelny, když zaslechl své jméno. „Neřekl jsi mi, že nebyl ve škole,“ řekla jeho matka Tomovi, ale nezněla kvůli tomu příliš rozrušeně.
„Měl dlouhou noc,“ omlouval ho Tom a Bill pokračoval do koupelny.
Na cestě zpátky na něj Simone zavolala, když opět procházel kolem jejího pokoje. Nakoukl dovnitř a ona poplácala na postel vedle sebe. „Pojď se posadit.“ Bill se s obavami kousl do rtu, ale udělal to, oč jej požádala. Dech se mu zadrhl v hrudi, když se otočila k Tomovi a zeptala se: „Můžu mluvit s tvým bratrem o samotě, prosím?“ Tom přikývl a vstal. „A zavřeš dveře?“ Dodala. Tom se k ní otočil a tiše se usmál, když spatřil výraz paniky na Billově tváři. Bill neměl tušení, co na něj čekalo, když Tom zavíral dveře.
„Omlouvám se, že jsem dnes nešel do školy,“ začal Bill, aby zamezil nepříjemnému tichu, které se nad nimi mohlo rozprostřít.
Simone přezíravě zavrtěla hlavou. „Jste ty a Tom v pohodě?“
„No, já… ehm,“ zakoktal se Bill, nejistě. „Myslím, že ano.“
„Protože jsem vás, kluci, včera večer slyšela, jak jste křičeli,“ řekla a Bill se zamračil. Přál si, aby to neslyšela. Nebyl to zrovna jeden z jeho nejlepších momentů.
„Ptala ses Toma, jestli jsme v pohodě?“ Chtěl Bill vědět.
„Řekl, že jste, ale já chci vědět, jak to cítíš ty.“
„Hádám, že jsme,“ pokrčil Bill rameny. „Když Tom říká, že jsme, tak musíme být.“
Simone se pro sebe ušklíbla s malým zavrtěním hlavy. „Myslím, že do svého bratra někdy vkládáš až příliš mnoho víry.“ Bill se taky usmál, ačkoliv si nebyl úplně jistý, co tím myslí. „Vím, že se mezi vámi dvěma něco stalo, když jsem byla v nemocnici,“ řekla náhle a Billovi poklesl žaludek. Bylo příliš brzy na takovouhle konverzaci. Jeho mysl ještě nefungovala dostatečně na to, aby se mohl bránit. „Vycházíte spolu lépe.“
Bill si vzpomněl na předchozí večer a odfrkl si. „Jo.“
„Alespoň z větší části,“ Simone se usmála a byl to skutečný úsměv, který Billa uvolnil. Příliš uvolnil na to, aby promarnil konverzaci, do které právě vstupovali. „Pořád se mi to nelíbí a rozhodně to nechci vidět,“ začala Simone a Bill si nervózně poklepával piercingem o zuby. „Ale oba dva jste dospělí a můžete dělat svá vlastní rozhodnutí.“
Bill otevřel ústa, ale nebyl si jistý, co přesně říct. Čekal na to, až tohle řekne, po čtyři roky. A teď, když ta chvíle přišla, naprosto oněměl, jak byl nepřipravený na to, že ta slova opravdu vyšla z jejích úst. Bill si všiml, že pro ni bylo velmi obtížné to říct, a tak uznale přikývl. „Díky.“
„A bude to těžké, Bille,“ varovala ho. „Protože rozdělení vás dvou na čtyři roky je pouze špička ledovce z toho, co by se mohlo stát.“
„Já vím,“ přiznal Bill, a věděl to. Svět byl krutý, nikdo to opravdu nechápal. Nikdo necítil to, co cítil on, když byl s Tomem.
„Jen…“ začala znovu, ale zastavila se. Bill spatřil v jejích očích slzy a zpanikařil. Nechtěl, aby brečela a věděl, že se nemá rozrušovat.
„Mami, prosím,“ prosil, ale ona rychle zavrtěla hlavou a mávla rukou ve vzduchu. „Nenechte jeden druhého jít, okay?“ Zatlačila na něj a Bill mohl říct, jak těžké to pro ni bylo, říkat takové věci. „Pokud jste v tom, jste v tom společně, okay?“
„Okay,“ souhlasil Bill s přikývnutím a zataháním v žaludku. Nebyl si jistý, co jiného říct, co by mohl říct a nebylo mu úplně příjemné mít tento rozhovor se svou matkou. Pohnul se, aby vstal, když si myslel, že už je po všem, ale znovu začala mluvit.
„Počkej,“ řekla a Bill potlačil povzdech. „Něco pro tebe mám.“ Bill se na ni tázavě podíval. Stěží se sama mohla pohybovat po domě, takže si nebyl jistý, jak přesně pro něj mohla něco odněkud mít. Zamyšleně ji sledoval, dokud nepokračovala. „Je to ve spodním šuplíku mého prádelníku,“ řekla a ukázala tím směrem.
Bill zvedl obočí, ale přesunul se k prádelníku a otevřel spodní šuplík. Prohrábl ho a jediná věc, která vypadala nemístně, byla krabice od bot. Zvedl ji a podržel, aby ji ukázal. „Tohle?“
„Patří to tobě,“ přikývla a nervózně se kousala do rtu. Bill si nedokázal vzpomenout, že by ji někdy viděl být nervózní a okamžitě začal přemýšlet, co by mohlo být uvnitř.
Rychle sundal víko a to spadlo na zem, jakmile si uvědomil, co je v krabici. Zatočila se mu hlava, zatímco zbytek světa jako by se zastavil a jeho matka se na něj podívala s obavami. Byla to krabice plná obálek. S třesoucí se rukou jednu zvedl. Pro Billa Kaulitze od Toma Kaulitze. Zvedl další. Pro Billa Kaulitze od Toma Kaulitze. Pro Billa od Toma, pro Billa od Toma, pro Billa od Toma. Bill polkl. Byly to dopisy, které před ním schovala, všechny pro Billa, všechny od Toma, a všechny s poštovním razítkem z Berlína.
„Mami,“ řekl přiškrceně, nevěřil, že je opravdu drží v rukách. Myslel si, že je už nikdy neuvidí.
„Je mi to tak líto,“ omlouvala se a Bill viděl skrz její slzy, že to tak skutečně myslí.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Tak koukám, že se to snad konecně pousouvá kupředu. A ty dopisy! Doufám, že zjistíme co v nich je. 🙂 děkuju za další dílek 🙂
Jsem ráda, že Simone to aspoň hodlá akceptovat. To je krok vpřed. Řekla bych, že dopisy toho můžou Billovi hodně osvětlit, tak snad se něco dovíme. A snad půjdem už jen vpřed. Protože kluci udělali rozhodně pokrok. Díky za překlad.
Je skvělé, jaká změna se stala se Simone a Billem od té doby co je Tom zpátky…
I když naprosto chápu, že byl Bill tak rozhozený z té zaležitosti s Casi, tak jsem moc ráda, že se Tomovi omluvil a že jsou zase v pohodě. Akorát je škoda, že Tom ještě neví o jeho rozchodu s Andym. Pak by to možná pochopil taky. Ale i k tomu určitě dojde… A Simone mě dneska taky moc potěšila tím, co Billovi řekla, že mu vrátila ty dopisy a vůbec se k němu chovala jako máma a ne jako bachařka. Dneska mě poprvé napadlo, jak těžké to všechno pro ni muselo být a i když absolutně neomlouvám to, co klukům provedla, tak teď si myslím, že opravdu věřila, že dělá správnou věc…
Díky za díl
Simone si asi konečně uvědomila, že to mezi Tomem a Billem není jen nějaká chvilková záležitost, ale skutečně hluboký cit, a že nemůže udělat nic jiného, než se s tím smířit. To ale neznamená, že se tím zbaví strachu o své děti. Jako matka bude stále pod tlakem, takže chápu, že to aspoň nechce mít přímo na očích.
Doufám, co zjistíme, co je v těch dopisech 🙂
A Simone mě dneska opravdu potěšila. Jak jsem ji celou povídku nesnášela, tak teď mi opravdu udělala radost 🙂
Děkuju moc za překlad a těším se na pokračování 🙂
tedaa, stejně jako všichni jsem ráda za uvědomění Simone a vůbec za ten rozhovor a dopisy wow 🙂 Bill klasicky zmatkuje, ale nedivím se mu, je to jak na houpačce, proto je tahle povídka prostě boží 🙂 díky za překlad
Doufám že to bude v pořádku jsem zvědava co je v těch dopisech.
Marně přemýšlím, jestli už bude teď všechno fajn a nebo zase čekat nějaké výbuchy.. 😀 Člověk se musí mít u téhle povídky opravdu ve střehu a nepodlehnout pár krásným momentům.
Ale Bill mě skutečně překvapil, že tak brzy přišel na to, že přestřelil a neměl Tomovi říkat ta ošklivá slova! Překvapil mě, že došel a omluvil se. Až jsem to nečekala. A ještě více nečekaná byla ta jeho další slova. Ale konečně je někomu řekl! ♥ Teď jen doufat, že si Tom ta slova pamatuje velice dobře a už Billovi nedovolí jejich vztah zase něčím pokazit.
Simone mě dneska taky moc potěšila, jsem ráda, že si uvědomila, že city jejich dětí jsou silnější, než si sama kdy myslela a přestala se tomu všemu bránit. Vím, že to pro ni musí být složité, ale tímhle dokázala, že jí na klucích opravdu záleží. 🙂
A Bill má Tomovy dopisy? Jupííí! Vím, že by byly možná lepší Tomovy dopisy, které nikdy nikam neposlal, ale myslím, že i tyhle by nám mohly trošku osvětlit všechno to, co se Tomovi dělo. Moc se těším na to, že bych se zase mohla dozvědět maličko více!
Díky, Zuzu! ♥
Simone tá nehoda veľmi prospela. Teším sa, že sa Bill prišiel ospravedlniť, ale Tom sa stále správa len ako brat, alebo sa mýlim? Veľmi pekne ďakujem za preklad:)
Vyzerá to tak, že sa to konečne začína posúvať k lepšiemu a možno aj k cieľu.
Som rada, že Bill Tomovi ospravedlnil a že si to v podstate vyjasnili, aj keď Tom napoly nevnímal 🙂
A potešilo ma, ako sa Simone počas rekonvalescencie zmenila. Uvedomila si svoju chybu a to, že tí dvaja musia byť spolu. A aj keď chápem, že sa jej to nepáči, tak som veľmi rada, že sa ich rozhodnutie byť spolu bude snažiť rešpektovať a stáť pri nich. A samozrejme sa mi páči aj to, že dala Billovi tie listy od Toma.
Ďakujem za preklad.