Dny všedního nepokoje 1.

Zdravím =)
Tak jsem opět tady =D A společně se mnou i moje nová povídka ‚trochu‘ drsnějšího ražení. Předem musím upozornit, že bude spíše pro silnější povahy, co dokážou snést četné týrání nevinných osob. Pokud se přesto rozhodnete ji číst, mějte na paměti, že já vás varovala 😉
Ann

Svět je neskutečně kruté místo. Tak kruté, že se ho zalekl i sám ďábel, a proto prchl do pekel. Tak kruté, že měsíc ani slunce nemají dost odvahy, aby na něj sestoupily, a raději se na něj pouze dívají. Tak kruté, že i pijavice živící se krví zůstává skryta na dně potoků a nevylézá na pevninu. Ano, náš svět je opravdu zlý. Věrnost je oplácena křivdou, touha pomoci výsměchem… a láska nenávistí a odporem…

Cítil jsem, jak na mou skloněnou hlavu dopadají chladné kapky a spojují se do pramínků, tekoucích mi po krku a vsakujících se do mého trička. Nebe plakalo… Plakalo při pohledu na mou ubohost. Nebo se mnou možná jenom soucítilo? Třeba jenom cítilo stejnou bolest, třeba jenom trpělo stejným způsobem, třeba… jsem v tom nebyl tak sám… tak sám, jak jsem se cítil. Připadal jsem si ztracený. Ztracený ve světě plném netolerance, ztracený v bolesti, jež se mě snažila pohltit, ztracený sám v sobě…
Kdysi jsem hledal cestu. Nějaký směr, který by mě dovedl do lepších míst, lepšího světa… byl jsem utopista, když jsem si myslel, že se mi to povede. Moje naivita se mi krutě vymstila. Před očima jsem měl stále ten moment, ve kterém se to stalo. Ve kterém moje láska dostala na šachovnici života mat… Byl jsem zlomen. Zrazen, zničen a zatracen. A proč? Protože jsem se rozhodl milovat. Moje láska byla nepovolená a já za ni byl potrestán. Ano, byla nepovolená… nepovolená ve světě plném pravidel, nařízení a zákonů, ve světě, který byl na mě až příliš tvrdý, ve světě, do kterého jsem se vůbec neměl narodit…

Můj prázdný pohled sledoval mé nohy, jež mě nesly vpřed. Pohybovaly se pomalu a trhaně… nuceně. Jako by nechápaly, proč vůbec jdu. Ani já sám jsem to nevěděl. Nevěděl jsem, proč jsem se rozhodl kráčet vpřed. Prostě jsem to jenom udělal. Udělal jsem to stejně bez rozmyslu, jako jsem vyřkl těch pár slov. Pár prostých slov, jež se pro mě staly osudnými…
Může být člověk odsouzen za lásku? Může pro ni být stíhán? Může pro ni trpět…? Nebo spíš… musí pro ni trpět? Tak rád bych znal odpovědi na své otázky, jež mi vířily v mysli. Narážely do sebe, mísily se a prolínaly. Splývaly a tvořily společně smysl postrádající změť, v níž jsem se ztrácel. Nořil jsem se do ní a topil jsem se. Ač mě ale pálily plíce a docházel mi kyslík, stále jsem nemohl utonout. Nešlo to… a já si to přitom tak moc přál!
„Miluji tě…“ to bylo jediné, co jsem před pár hodinami vyřkl. Dvě tak prostá slova. Pro někoho jenom obyčejná fráze, ale pro mě věta, na které závisela celá má existence… Možná bych i mohl dostat kladnou odpověď, možná bych i uspěl… kdyby tu nebyl ten jediný, ale zásadní problém. Problém spočívající v tom, komu jsem ta slova řekl. Byl to totiž můj nejlepší přítel… Ano, byl to muž. Zamiloval jsem do muže. No a co! Copak je to až tak hrozné, že jsem za to musel být natolik potrestán?! Copak každý nemá právo milovat toho, koho nosí ve svém srdci?! Očividně ne…

Teď už jsem mohl s jistotou říct, že to, co mi teklo po tvářích, byly slzy. Horké a plné hořké beznaděje. Ztratil jsem světlo, jež mě celé dny strážilo. A společně s ním jsem ztratil i to nejdůležitější: naději a důvod žít.
Ano, byl jsem sobec. Sobec, který chtěl buď vše, anebo nic. A když jsem nezískal jeho lásku, musel jsem se vzdát i všeho ostatního… včetně samotného života…
Ve vteřině se můj sen plný naděje roztříštil na drobné střípky zoufání. Věřil jsem… tak dlouho jsem věřil tomu, že spolu jednou budeme! Že se budeme držet za ruku, usmívat se, chránit se… milovat se. Ale moje víra byla na nic. Nemohlo jí být vyhověno. Nebyla uznána a za to ji čekal trest. Trest v podobně naprostého zničení jí i celé mé bytosti.

Neonová záře z města rozkládajícího se po mé pravé straně vrhala na mou cestu pestrobarevné světlo. Jasný kontrast byl však pro mé oči mdlý. Kolem mě proběhl vychrtlý, urousaný pes a na chvíli se zastavil, když na mě narazil. Co si asi myslel? Byl zhnusený? Byl rád, že existují i větší ubožáci, než jakým byl on? Nebo se mnou soucítil? Bylo mu mě líto? Co za myšlenku se mohlo zrodit v mysli toho opuštěného, domov hledajícího tvora?
Kolem mě projelo s hlukem rudé auto a ohodilo mě sprškou špinavé vody, čehož jsem ovšem nedbal. Nebral jsem na to ohledy. Nevěnoval jsem stroji pozornost. Nestál mi za to.
Dorazil jsem na křižovatku. Silnice se tu větvila na dvě odbočky. Ta po mé pravé ruce vedla do středu města. Do nejrušnějších míst plných věčně otevřených obchodů, barů a diskoték. Naopak cesta vlevo směřovala do klidné zóny lesů a luk. Dlouhá rovinka se táhla až k prvním stromům, mezi kterými jsem díky světlometům zachytil blížící se auto.

Zhluboka jsem se nadechl ledového nočního vzduchu a pomalu jsem z bezpečí chodníku vkročil na silniční asfalt. Zvedl jsem hlavu k nízkému železnému ohrazení přímo před mýma očima. Slyšel jsem hukot deštěm znásobené vody, jež se za ním valila v potočním korytu. Voda se drala přes kameny a spěchala vpřed, jenom aby už byla zase dál. V tomhle ohledu byla jako lidé. Věčně jsme se někam hnali a nedívali jsme se vlevo ani vpravo. Chtěl jsem tohohle být už konečně ušetřen. Jednou provždy.
Došel jsem doprostřed silnice a proti směru hodinových ručiček jsem se pootočil, abych byl čelem k blížícímu se autu. Byl jsem celý v černém a obklopen tmou, tudíž mě osoba za volantem neměla šanci spatřit. A tak to bylo dobře.
Rozpřáhl jsem ruce a zaklonil hlavu. Víčka mi klesla a zakryla hnědozelené panenky naplněné smutkem. Cítil jsem, jak se mi o kůži rozprskávají chladné kapičky a berou mému tělu teplo. Zároveň mě to však uklidňovalo a dodávalo mi to odvahu čelit konci. Definitivnímu konci.
Šumění deště, hučení potoka i zvuky z města přehlušil řev motoru. Moje pohřební písnička.
Měl jsem ještě čas uhnout, ale nechtělo se mi do toho. Rozhodl jsem se. A moje rozhodnutí bylo neměnné.

Před očima mi začaly vyvstávat všechny ty krásné momenty, které jsem po jeho boku prožil. Viděl jsem ho se opět smát. Viděl jsem ho, jak mi říká, že jsem idiot, ale ne zle, mile a s přátelskou něhou… Ano, s přátelskou. Pouze s přátelskou.
Znovu jsem byl svědkem toho, jak si dokáže poradit s posměváčky, i toho, jak to umí s holkama. Jeho lehce přivřené oči, svůdný úsměv na jeho plných rtech a vrnivý hlas, při kterém mi naskakovala husí kůže. Dokonalý. Byl pro mě dokonalý. A také příliš vzdálený, nedosažitelný…
Můj konec byl blíž a blíž. Konec tohohle zmatku a téhle bolesti. Konec proplakaných nocí. Konec věčné nejistoty a obav. Konec mého těla i mé duše…
Uvolnil jsem se a na tváři se mi objevil zvláštní výraz. Bylo v něm odevzdání osudu a jisté rozloučení se světem. S krutým světem, který mě ale vychoval a dovedl až sem. Na tohle místo. V tenhle čas.
Nádech. Výdech. Systematická činnost mých plic, jež tu se mnou byla po celou dobu mého putování životem. A nyní měla utichnout.
Řev motoru a hukot vody.
Náhle kvílení brzd znějící jako nářek raněného zvířete a marná snaha řidiče zabrzdit.
Lehký, smířený úsměv na mých rtech.
A náraz.

Jenže… Ze špatné strany a moc slabý!
Ucítil jsem, jak to do mě zleva někdo napral. Kolem těla se mi obtočily silné paže a já byl přitisknut k horkému tělu. Síla nárazu byla dostatečně velká, abych zaškobrtal dozadu, zády jsem narazil na železné ohrazení a s tlumeným výkřikem jsem společně s tím někým spadl do hlubokého potoka.
Nestačil jsem se ani pořádně nadechnout a už jsem se octl pod špinavou vodou. Horké tělo, jež mě dosud svíralo, zmizelo a já osaměl v chladu dravého proudu. Zakuckal jsem se, když se mi do plic nahrnula voda, ale tím jsem si nepomohl. Naopak. Dostalo se mi jí tam ještě víc. Odrazil jsem se nohama ode dna, abych se dostal na hladinu a mohl se nadechnout. Chtěl jsem se zabít, to ano. Ale takhle ne!
Opět jsem ucítil, že se mě kdosi dotkl. Čísi ruka sevřela tu mou a vytáhla mě z vody k zábradlí, kterého jsem se rozechvělýma, prokřehlýma rukama chytil a sám jsem přes něj přelezl zpátky na silnici.

„Jste oba v pořádku?!“ vyhrkla vysoká, blonďatá žena tak kolem dvacítky, která v dlouhých, modrých šatech vystoupila z černého vozu, jímž jsem se měl v plánu nechat přejet. Byla viditelně nalíčená a upravená. Zřejmě jela domů z nějakého plesu nebo podobně. Auto stálo kousek za místem, kde jsem já čekal na svou smrt, jež ale nepřišla.
Oba…? Zopakoval jsem v duchu a pomalinku jsem se obrátil na svého ‚zachránce‘ a zůstal na něj jenom mlčky zírat.
Byl malinko nižší než já, ale zato měl široká ramena a byl celkem svalnatý. Z kožené bundy s cvočky i z potrhaných, volnějších džínů mu kapala voda stejně jako z dredů, spadajících mu na ramena. Ostře řezanou tvář měl souměrnou a hladce oholenou. A přímo z té tváře se rty semknutými do úzké linky se na mě dívaly dvě ledové oči. Oči chladné a pevné jako ocel. Jejich něžnou, hnědou barvu hyzdila vrytá krutost. Bylo mi už při prvním pohledu do těchto očí jasné, že osoba, jíž čelím, je rozhodná, ambiciózní a bojovná. Bylo to jako čelit ohni. Dravému, nebezpečnému, a přesto tak nádhernému…

Chvíli se na mě jenom díval a já byl přimražen na místě. Nemohl jsem se hýbat ani mluvit. Jako by mě na místě držely řetězy, které se uvolnily až v momentě, kdy se podíval na tu ženu a s nebezpečným úsměvem prohlásil: „Jsme v pohodě, kočičko. Raději rychle zmizni, než budeš mít průser…“ jeho hlas byl hluboký, rytmický a vrnivý.
„Průser?!“ zajíkla se v šoku.
„Jasně. Utíkej, než změním názor a zavolám chlupatý,“ pohybem hlavy si z tváře odhodil mokré dredy.
Začala pomalu couvat. „Nechtěla jsem vám ublížit! Neviděla jsem vás!“ bránila se.
„Kecičky… Vypadni!“ na jeho slovech bylo patrné, že to myslí smrtelně vážně.
Žena tedy udělala to nejmoudřejší, co mohla: poslechla ho. Rychle nasedla zpátky do auta a to se chvilku po zabouchnutí dvířek rozjelo pryč. I když rozhodně pomaleji, než přijelo. Chápal jsem to, musela být touto události otřesená.
„Ehm…“ odkašlal jsem si a nejistě se zahleděl na drsňáka před sebou, to jsem ale neměl dělat.
Prudce se na mě obrátil a naštvaně se na mě zadíval. „Teď mě pozorně poslouchej, ty zmalovanej vole!“ rozkřikl se. „Seš pěkně sebestřednej kretén! Co tě to jako napadlo?! Kdyby ses tu rozmázl, poldové by to tu uzavřeli! A tohle je nejrychlejší cesta, jak se můžu dostat do města! Když se chceš zabít, tak si třeba doma vem kravatu! Ale nepojebávej běžnej život ostatním!“

Ztěžka jsem polkl a o krok od něj couvl. „O-omlouvám se…“ vymáčkl jsem ze sebe. Čekal jsem, že mě seřve, ale rozhodně z jiného důvodu. Myslel jsem, že mi třeba bude vykládat něco o tom, jak je život důležitý a jak si ho musím vážit nebo mě požene k psychologovi, ale ne, že mi řekne, abych… se zabil jinak…
„Neomlouvej se, ale koukej se nad sebou zamyslet, ubožáku!“ osopil se na mě nabroušeně. „Nehodlám se kvůli někomu, jako seš ty, omezovat!“
Ještě víc jsem couvl. „Jo…!“ na víc jsem neměl. Nevěděl jsem, jak jinak se vyjádřit a co víc říct. Začínal jsem se ho bát.
„Fajn! Tak si to pamatuj!“ otočil se na patě a hrdě se narovnal. S hlavou vysoko zdviženou přešel na druhou stranu silnice. Teprve teď jsem si všiml krásné, modré motorky, jež tam stála. Odrážela slabý, stříbrný jas měsíce, co zrovna vykoukl zpoza temného mraku, jako by ho zajímalo, co je to tu za hluk. Leskla se a třpytila. Podobné stroje jsem nikdy moc nemusel, ale i když jsem byl neznalý, musel jsem uznat, že je to opravdu nádhera. Neponičené kožené potahy a celkově dobře udržovány stav napovídaly tomu, že si jí její majitel cení… Znovu jsem na něj zaměřil svou pozornost a všiml jsem si toho, že i ta jeho je obrácena mým směrem. Nějakou dobu jsme oba pouze stáli na svých místech a sledovali se, jako bychom se vzájemně odhadovali. Přebírali jsme si ve skrytu své mysli poslední události a snažili jsme se z nich něco vyvodit. Něco o tom druhém zjistit. Nevím, jak to měl on, ale já nepřišel na nic. Jeho tvář byla nečitelná a tajemná. A taky temná. Násobila ve mně strach, jenž ve mně vzbudilo jeho vystupování. Ale na druhou stranu se mi to líbilo. Líbila se mi ona temnota a chlad, který z něj čišel…

Vypadalo to, že zaváhal. Zřejmě postřehl tu ublíženost, již jsem vyzařoval. Otráveně si povzdechl a protočil oči. „Fájn… pojď sem,“ řekl tak nahlas, abych to slyšel, ale neznělo to zrovna dvakrát nadšeně.
Poslechl jsem ho, přešel jsem k němu a mlčky se zastavil vedle něj.
„Tak co se ti stalo tak příšerného, žes chtěl skončit pod drnem?“ zeptal se kousavě. Bral to jako nudnou povinnost a bylo to poznat.
S jeho přístupem jsem mu to asi neměl říkat, ale byl jsem příliš přetlakovaný emocemi, že jsem se neovládl. „Já… zamiloval jsem se do kluka. Ale… on mě poslal do háje…“ zkrátil jsem to.
Změřil si mě od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. „Otoč se,“ nakázal mi.
„Cože?“ nechápal jsem, o co mu jde.
„Prostě to udělej a nekafrej!“
Ztěžka jsem polkl a udělal, co po mně chtěl.
„Hm… fajn, dobrý,“ řekl po chvíli a já se k němu se zmatkem zase obrátil.
„Co se děje…?“ zašeptal jsem.
„Nic. Nemusíš bejt vystresovanej. Sice seš celkem vychrtlej, ale někomu se to líbí. Ksicht máš dobrej a prdel luxusní… Takže si časem někoho najdeš.“
Zůstal jsem na něj zírat jako na idiota. Zaprvé mu zřejmě vůbec nedošlo, co jsem mu přesně řekl a zadruhé mi vyrazilo dech to, co tak bez okolků prohlásil… „A-ale-“ pokusil jsem se něco říct, ale on mě zarazil:
„Sorry, ale už se fakt nudím. Nemám na tebe náladu ani čas. Tak se měj…“ s tím nasedl na motorku. Motor se rozvrněl a dřív, než jsem se nadál, byl ten zachránce z temnot už pryč…

autor: Ann