autor: Saline A.
25. prosince 2007, nedaleko Berlína
Když Bill s Anisem dorazili na místo, byla už tma, přičemž viditelnost ztěžovalo i husté sněžení. Jediné, co Bill mohl spatřit, byl matně osvětlený dům, takže spěšně pobral věci, které mu Anis svěřil a rychle ho k domu následoval. Nedivil by se, kdyby se po cestě ztratil. Jen co vstoupili do předsíně, obklopilo je úžasné teplo a přítmí z tlumených světel.
„Požádal jsem hospodyni, aby sem dnes zašla a zatopila,“ vysvětlil Anis dřív, než se Bill vůbec stačil zeptat. „Hodím věci do ložnice, tak když tak dej to jídlo od mámy do kuchyně, jsou to ty druhé dveře,“ ukázal, načež okamžitě zmizel naproti.
Bill si povzdechl a líně se svlékl ze zimního oblečení, než vešel do kuchyně. Něžnost projevovaná u Anisových rodičů opadla skoro hned, jak se znovu posadili do auta. Nevěděl, z čeho to vzniklo, možná z vědomí rozhovoru, který je čekal. Bill věděl, že mu to Anis odpustil – jinak by tu vůbec nebyl, ale také věděl, že mu musí vysvětlit všechno, co se stalo a proč se to stalo. Zatímco přemýšlel, ani si neuvědomil, že zírá z okna, přičemž jídlo od Luise leželo na kuchyňské lince.
„Hej,“ najednou kolem pasu ucítil silné ruce. Překvapeně sebou trhnul, ale Anisovy paže pohladil. „Co kdybych nám nalil sklenku vína? Sedneme si na terasu ke krbu,“ políbil ho na spánek. „Tam si můžeme popovídat.“ Chlapec k němu vzhlédl s otázkou, zda je to opravdu nutné, vepsanou v očích, ale Anis mlčky přikývl a vtiskl Billovi do náruče deku. A Bill poslechl.
~
Mluvili dlouho. Bill téměř plačtivě vyprávěl historii anonymů od samého začátku, přičemž nevynechal jediný sebemenší detail. Chtěl, aby Anis plně pochopil, jak se cítil, proto mu pověděl o všech pocitech, které mu zaměstnávaly mozek. Anis ho pochopil, ale aby se podobným situacím vyvarovali do budoucna, i on Billovi svěřil, jak se cítil. Bill se přikrčoval, pocit viny ho udeřil plnou silou přímo do hrudi. Do očí se mu nahrnuly nové slzy, šeptaje omluvy si vylezl Anisovi na klín. Objímal ho pevně, tiše se zalykal prosbami o odpuštění.
„Bille, teď už je to v pořádku,“ Anis něžně chytil do dlaní chlapcův obličej a pohlédl do jeho uplakaných očí. „Už se nemusíš omlouvat. Jen si pamatuj, že kdyby ses kdykoliv ocitl v nebezpečí, jakémkoliv, musíš mi to říct. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
Bill horlivě přitakal, nechal si setřít horké slzy. „Slibuju, že už ti nikdy nic nezatajím.“
„Výborně,“ spokojeně se usmál muž. Naklonil se, aby mezi rty zajal chlapcovy v něžném polibku. „Psala mi mamka, hrozně ses jim líbil. Doufá, že se brzy uvidíte znovu.“
„Byli s Karlem úžasní,“ s úsměvem Bill přitakal. „Oba jsou neuvěřitelně milí. Jen mě trochu překvapil Sercan.“
„Sercan je… Já nevím, jeho nesmíš brát moc vážně. Člověk by čekal, že už bude mít rozum v jeho věku, ale je to ještě pořád puberťák, co se drží máminy sukně a ona ho nechce pustit. Pořád se ho snaží nějak omlouvat a nevidí, že on toho zneužívá. Potřeboval by dostat pár facek. Jeho chování si vůbec nevšímej. Myslím, že je naopak lepší, že se nijak neprojevoval. Devadesát procent toho, co vypustí z pusy, jsou blbosti.“
Krátce se zasmál a muže pohladil po paži. „Však on se z toho dostane. Tom ve většině případů taky mele blbosti, ale když jde do tuhýho, ví přesně, co říct. Jen se mu musí trochu věřit a tu důvěru mu prokázat. Ale je pravda, že to zároveň chce pevnou ruku, to je základ ke všemu.“
„O to se snaží Karl, ale mamce to nevysvětlíš. Když jsem začal prodávat trávu, dokonce mi přispěla na první větší dávku,“ Anis se krátce zasmál. „Snažila se nám vynahradit předchozí mizerný části s otcem a bohužel se toho ještě nezbavila. Třeba jednou.“
„Ubližoval vám váš otec?“
Anis pevněji sevřel chlapcovy boky, když mlčky uhnul pohledem. Pár vteřin mlčel, než zavrtěl hlavou a tiše zamumlal. „Ubližoval mámě. A to je něco, co mu nikdy neodpustím. Máma často říká, že mám srdce zaplněné nenávistí, a že to není dobré. Ona sama mu odpustila, ale já to nedokážu. Do mě i do Sercana vpustil zlo; dovolil, abych viděl, jak mámu praštil těžkým telefonem a ještě z toho obvinil jí. Že prý se k němu nechovala jako k muži. Kdo by se ale choval, když to byl zasraný alkoholik?“
„Anisi,“ Bill muže něžně pohladil po tváři a vtiskl mu polibek na čelo. „Ty nejsi zlý člověk.“
„Já vím,“ Anis souhlasně přikývl, „ale jsem jako on, Bille. Máma má pravdu, nosím v srdci nenávist a zlo tam koření. Je jen otázkou času, než všechno vypluje na povrch.“
Bill se zamračil. K Jörgovi také cítil upřímnou nenávist, ale to přeci nemuselo nutně znamenat, že v něm bují zlo. Cítit nenávist k někomu, kdo vám ublíží, je normální. „Já… Upřímně nevím, co ti na to mám říct, Anisi. Na jednu stranu chápu tvojí maminku a říkám si, že pokud mu dokázala odpustit ona, ty bys možná taky měl. Ale taky třeba chápu, že mu odpustit nemůžeš. Já myslím, že Jörgovi nikdy neodpustím úplně, pořád ve mně zůstane ukřivděnost z jeho chování. Ale to přeci neznamená, že v nás nutně musí bujet zlo. Navíc mně nepřijde, že bys byl násilnický.“
„Bille,“ Anis k sobě chlapce přivinul, smutně se usmívaje. „Znáš mě hrozně krátce. Kdybys mě znal delší dobu, věděl bys, že jsem pro ránu nešel daleko. Často jsem se pral a hodně tvrdě. Ušel jsem hodně dlouhou cestu, než jsem se uklidnil a musel mě na ní teprve navést Karl. Nevím, co by bez něj bylo.“
„Kdybys sám nechtěl, Karl by nic nezmohl, Anisi. Přiznej svoji účast na tom, že se z tebe stal lepší člověk. Nikdy to nejde samo, je k tomu zapotřebí ten jeden hlavní. A v celém procesu, ten nejdůležitější, jsi ty.“
Nedokázal zabránit úsměvu, který se mu vkrádal na rty. Chlapec i přes svůj relativně nízký věk přesně věděl, co má říct, aby ho trochu uklidnil. Čas strávený s ním působil blahodárně. Bylo tak jednoduché na okamžik zapomenout, kým je, jaké má problémy a jaké démony skrývá. Něžně přitiskl rty na jeho spánek a pevněji ho objal. „Občas si říkám, jestli tě pro mě není škoda,“ vydechl. „Ale protože jsem sobeckej parchant, podobné myšlenky si zakazuju. Vím moc dobře, že tě pro mě škoda je.“
„Nebuď blázen, Anisi,“ Bill přejel prsty přes jeho paže. „Máš přesně to, co si zasloužíš. Nedávno v jednom filmu jsem viděl scénu, kde hlavní hrdina říká, že přijímáme tu lásku, kterou si myslíme, že si ji zasloužíme. Přestože je to jen klasický americký béčkový film, tohle je pravda. Pořád jsem si říkal, že si zasloužím spalující lásku, která mě kompletně pohltí. Takovou, kdy při pouhém pomyšlení se mi rozbuší srdce a sevře žaludek. Lásku, co když mě obejme, já vím, že v ten moment by klidně mohl skončit svět. Přesně takovou lásku cítím, že mám s tebou, Anisi. A já vím, že si tě zasloužím, stejně jako ty si zasloužíš mě. Nesmíš o sobě pochybovat.“
„Po tom, co ztroskotal můj vztah se Selinou,“ začal tiše Anis, „jsem si dlouho myslel, že nemám právo zažít další lásku, mít někoho po boku. Když jsem nastupoval k vám na školu, ani na okamžik by mě nenapadlo, že bych mohl najít někoho, s kým budu chtít strávit zbytek života. Jenže já tě našel, Bille. Způsob, jakým se na mě díváš, jak vyslovuješ moje jméno… To, jak mě objímáš nebo rozespale líbáš. Tohle všechno a mnohem víc, díky tomu všemu každé ráno vstávám s úsměvem na tváři. Miluju tě tak moc, že kdybych měl zítra umřít, litoval bych jediného – že jsem s tebou měl tak málo času.“
Bylo nádherné zimní ráno. Skrz francouzská okna prostupovalo jasné světlo z čerstvě napadaného sněhu, zatímco vzduchem sem tam poletovaly sněhové vločky. Okolo pasu cítil těžkou paži v ochranném objetí, přičemž na krku ho šimral Anisův teplý dech. Mlčky se pousmál a Anisovu ruku něžně pohladil. Po včerejším vyznávání se jeden druhému, se v obývacím pokoji u krbu oddali láskyplnému milování, ačkoliv to působilo jako naprosté klišé. V tu chvíli ale Bill naprosto chápal, že filmový průmysl tuto scénu tak hojně využívá. Byla perfektní k dotvoření atmosféry.
„Máš prázdniny. Měl bys ještě spát,“ zavrtěl se Anis se zabručením, ale Bill cítil jeho úsměv.
„Nemohl jsem spát kvůli tomu světlu,“ přiznal. „Připadám si jako v nebi, uprostřed oblaků.“
„Chtěl jsem tě překvapit snídaní do postele. Nečekal jsem, že vstaneš tak brzy.“
Bill se tiše zasmál. „Vždyť už bude skoro devět, miláčku.“
„Uh-huh… No… Tak to jsem nečekal, že budu já spát tak dlouho. Dej mi… deset minut a půjdu na to,“ zazíval Anis táhle.
Bill se v jeho objetí přetočil a políbil ho na špičku nosu. „Mám lepší nápad. Zůstaň v posteli a ještě chvilku se válej. Dneska dělám snídani já.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Krásny dílek takoví pohodoví.
Jsem moc ráda, že si to dokázali vyříkat a vzájemně se pochopit. Moc jim přeju, aby jim ta idyla vydržela.
Díky, těším se na pokračování.
To je táááák sladké, aź se bojím, że po něčem takovém zákonitě zase musí přijít něco hrozného… 😀