autor: ophelia_seven
Plastové hvězdy ANEB jak je Tom konečně doma
Není potřeba vysílat přání k plastovým hvězdám… když se tvé jediné přání již splnilo.
Bill si sám pro sebe šťastně povzdechl, když seděl s překříženýma nohama uprostřed postele. Zíral do své učebnice, zatímco Tom seděl naproti němu a procházel starými dopisy, které poslal svému bratrovi. Bill se nemohl dočkat, až si je všechny projde, ale chtěl si dát na čas, chtěl, aby mu dlouho vydržely. Takže sám sobě dovoloval jen jeden nebo dva denně ode dne, kdy mu Tom přečetl začátek několika z nich. Tom, na druhé straně, byl zaneprázdněn starými vzpomínkami, sám pro sebe se smál a ošíval se při některých částech, zatímco se Bill snažil soustředit na svou školní práci. Měl tak blízko do konce a poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby to posral a musel znovu opakovat celý ročník.
„Ach, Bille,“ povzdechl si Tom, když skládal právě přečtený dopis do obálky, ve které přišel. Bill s úsměvem vzhlédl a čekal, než bude Tom pokračovat. „Tyhle nechceš číst.“
„Ano, chci,“ rozesmál se Bill a pohlédl do krabice. Bylo jich tam tolik. Bylo to skoro, jako by mohl mít každý den Vánoce, a to bylo skoro stejně vzrušující jako myšlenka, že má ty dopisy konečně ve svém vlastnictví.
„Jsou tak pitomé.“
„Zmlkni,“ řekl Bill a s úsměvem sklonil hlavu zpátky ke knize. Věděl, že některé z nich byly hloupé, ale stejně je miloval, protože byly od Toma. Protože byly připomínkou toho, že na něj Tom myslel v době, kdy byli rozděleni, stejně, jako Bill myslel na Toma. „Jsou moje a já si je přečtu.“
Bill koutkem oka sledoval, jak jich Tom několik vytáhl a hodil na postel, než se natáhl do krabice pro další hromádku. Bill si nebyl jistý, jestli hledá něco konkrétního nebo tak. Když ale vytáhl další hrst a hodil ji na postel, Bill zpanikařil. „Ne!“ Řekl, natáhl se pro dopisy a jeho bratr se na něj zvědavě podíval. „Rozházíš mi jejich pořadí,“ vynadal mu a posbíral je, aby je dal zpět na své místo, kde byly. Bill strávil docela velké množství času, aby je seřadil od nejstarších po nejnovější, dle data na poštovním razítku.
„Tys je vážně seřadil?“ Rozesmál se Tom a Bill na něj zazíral.
„Ano.“
Tom se pochechtával, zatímco Bill ukládal dopisy zpět do krabice – v jejich správném pořadí – a poté je zajistil víkem. Poté Tom položil krabici na podlahu, doplazil se až k čelu postele a lehl si vedle místa, kde seděl Bill. Ten se snažil ignorovat jeho novou pozici, ale stále nacházel své oči, jak se pohybují od textu před ním na křivku kyčelní kosti jeho bratra, kterou viděl přes tenké pyžamové kalhoty. Ještě spolu nezašli od pasu dolů, proběhlo jen hodně líbání a tření, ale nemohl popřít, že se nemůže dočkat, až bude mít svého bratra úplně.
„Není v nich nic zajímavého,“ řekl Tom po několika minutách ticha, ve kterém se Bill snažil co nejvíce soustředit, ale selhával.
„No, to je na mně, abych to posoudil,“ řekl Bill krátce, text měl před očima rozmazaný. Uvědomil si, že zírá na stejnou stránku po dobu alespoň deseti minut, a neměl tušení, co to vlastně čte. „A teď, mohl bys prosím přestat být tak rušivý, a nechal mě studovat?“ Řekl podrážděným tónem, ale oběma bylo jasné, že má daleko k tomu, aby byl naštvaný.
„Ale je sobota večer,“ protestoval Tom. „Jsi jediný člověk, kterého znám, kdo se učí v sobotu večer.“
„Zvykej si na to,“ řekl Bill otupěle, aniž by vzhlédl od své knihy, ačkoliv Tomovy prsty doputovaly na jeho stehno a začaly mu kreslit vzory do jeho odrbaných kalhot. „Už mi zbývá jen měsíc a pak jsem celý tvůj.“
Tom se rychle posunul a Bill zvedl oči ke svému bratrovi, který nyní polo seděl opřený o loket. „Vážně?“ Zeptal se Tom drze.
„Možná,“ prohlásil Bill a snažil se potlačit úsměv. „Ještě jsem se nerozhodl.“
„Ugh,“ zasténal Tom a dramaticky dopadl zpátky na postel. Bill si odfrkl, zavřel učebnici a přesunul ji z postele na podlahu. Nemělo smysl se ani snažit o nějaké studium, když Tom ležel hned vedle něj, choval se tak chtivě a vypadal tak lákavé.
„Ty jsi takové mimino,“ řekl, posunul se dolů a pak si lehl tak, že jeho rameno bylo rovnoměrně s Tomovým.
„Co to bude stát dostat tě předtím, než skončíš se školou?“ Spolupracoval Tom, otočil hlavu na stranu a podíval se na Billa.
Bill zvědavě zvedl obočí. „Co nabízíš?“
„Cokoliv chceš?“ V Tomovi začala narůstat zlá předtucha, ale on to ignoroval. Chtěl vědět, co chce Bill nejvíce.
Bill si špičkou jednoho prstu poklepal na rty. „To je velmi zajímavé,“ přikývl.
Tom tiše čekal, jak Bill dramaticky zvažoval své možnosti. „Jelikož mi můžeš nabídnout spoustu věcí, které chci.“
„Můžu?“ Uchechtl se Tom a Bill se na něj kousavě podíval. „Chci říct, že máš pravdu. Já můžu. Jako třeba…“ Tom se odmlčel a snažil se něco vymyslet.
„Jako polibky,“ podotknul Bill a Tom přikývnul.
„To je pravda,“ hrál Tom dál spolu s Billem, udržoval kamennou tvář a vážný pohled. Tom byl vlastně spokojený, jak seděl, znuděný, vedle svého bratra po celý večer, zatímco ten studoval, hlavně že byl vedle něj. Po čtyřech letech a pár měsících intenzivních vzestupů a pádů byl Tom prostě šťastný, že se věci urovnaly natolik, že spolu mohli sedět v jedné místnosti, aniž by si šli po krku.
„Ale s tím opravdu nemůžeš vyjednávat,“ dodal Bill tesklivě, naklonil hlavu na stranu a zadíval se na strop. „Protože ty mi stejně dáš.“
„Myslíš?“ Smál se Tom a Bill natáhl ruku, aby své dvojče plácnul.
„Já to vím.“
„Ty jsi si tak jistý sám sebou.“
Bill pokrčil rameny a přetočil hlavu na stranu, aby se znovu podíval na Toma. „Jen tě moc dobře znám.“
„Možná,“ škádlil jej Tom s úšklebkem na tváři, „že mě vůbec neznáš. Možná, že budu vzdorovat jen proto, že jsi mi to řekl.“
„To bys neudělal,“ nesouhlasil Bill okamžitě, tak si jistý sám sebou, Tomem i celou situací. „Protože moje polibky jsou úžasné a ty je máš skoro stejně tak moc rád, jako já mám rád ty tvoje. Takže by sis opravdu neodepřel-„
Bill byl přerušen, jak se Tom rychle pohnul kupředu, přitiskl své rty na Billovy a umlčel ho. S jejich rty přitisknutými k sobě Bill souhlasně zamručel, jako by chtěl dodat říkal jsem ti to, a Tom jej popadl za zátylek, přitáhl si jej víc do sedu a prohloubil polibek – další pokus, jak umlčet svého bratra. Fungovalo to. Dokonce i jak jedna z Tomových rukou zamířila do jeho vlasů a lehce zatahala za kořínky, ač to nenáviděl, Bill ze sebe nevydal žádné protestující zvuky. Byl to dobrý pocit, Tomovy ruce v jeho vlasech.
Když se konečně odtáhli, Bill se svalil zpátky na postel s vítězným úsměvem. „Říkal jsem ti to,“ zamumlal.
„Dobře,“ řekl Tom, protočil oči a lehl si zpět na postel vedle Billa. Otočil hlavu, aby se na něj podíval. „Co bys teda chtěl?“
„Chci…“ Bill se odmlčel a jeho oči náhle zvážněly. Tom dokázal říct, že Bill už věděl, o co se chystá požádat, ale nebyl si jistý, který směrem se Bill vydá. Jeho nervy začaly být lehce na pochodu, jak dál čekal na Billův požadavek. Tak trochu si přál, aby se Bill spokojil s polibky. Polibky on rozhodně mohl. „Ty dopisy, které jsi nikdy neposlal,“ dořekl Bill nakonec a Tom zasténal, překryl si dlaněmi obličej a padl zády na postel.
„Ty nemůžeš mít.“
„Říkal jsi cokoliv,“ připomněl mu Bill sladce. Tom neodkryl svou tvář a cítil, jak si Bill hluboce povzdechl. „Nenechám si je, slibuju. Jen si je chci přečíst.“
„Nechci, abys je četl,“ řekl Tom, jeho hlas byl stále tlumený dlaněmi pokrývajícími jeho tvář. Bill se natáhl, odsunul mu ruce pryč a Tom zvedl oči, aby se setkal s druhými, identickými. „Já – ty nemůžeš.“
„Proč ne?“
„Jsou osobní, Bille,“ snažil se Tom vysvětlit a Bill se zamračil. „Je tady důvod, proč jsem ti je neposlal.“
Bill se zamračil ještě více „Dříve jsi mi říkal všechno.“
Tom nevěděl, co na to říct. Byla to pravda. Nikdy před sebou nemívali tajemství, ale tak moc věcí se změnilo; byli dva odlišní lidé a byly tady věci, kterým Billa prostě nechtěl vystavit. „Jsou něco jako deník, Bille. Jsou adresovány tobě, ale nikdy ve skutečnosti nebyly…“ Tom se odmlčel, jak se Bill zavrtěl a vstal z postele. „Bille ne – kam jdeš?“
Bill neodpověděl, jen v ponožkách odcupital k prádelníku a vytáhl něco z horní police, než se vrátil k posteli. Podal svému bratrovi knihu a ten ji opatrně převzal. „Co je to?“
„To je můj deník,“ pokrčil rameny Bill, než se vyšplhal na postel a zůstal klečet nad Tomem. „Začal jsem si ho psát, když jsem přestal mluvit s mámou, a…“ pokrčil rameny. „Můžeš si ho přečíst.“
„Nemůžu,“ odmítl Tom a snažil se ho vrátit zpět Billovi, ale ten mu ho vrátil.
„Je tam spousta věcí z doby, kdy jsi odešel a pak začaly být větší rozestupy. Nepsal jsem do něj tak moc.“
Tom se podíval na starou, opotřebovanou knížku ve svých rukách. Nemohl popřít, že je zvědavý, co si jeho bratr napsal, věci, které zažil a cítil, zatímco Tom byl příliš daleko, ale nebyl si jistý, že by to dokázal přečíst. Nebyl si jistý, že to chce a věděl, co bude Bill chtít na oplátku.
„V těch dopisech jsou věci, které ti ublíží,“ snažil se Tom a odsunul deník na kraj postele, jelikož věděl, že Bill jej od něj nevezme zpátky.
„To je mi jedno,“ odpověděl Bill rychle a Tom mohl říct, jak vážný ohledně toho byl. Ukázal na knihu, která nyní ležela na kraji postele. „Tam jsou věci, které ti pravděpodobně taky ublíží.“
Tom těžce polkl přes své stáhnuté hrdlo. Věděl, že se chystá Billovi podlehnout. Věděl, jakmile odhalil existenci těch dopisů, že si je Bill jednoho dne přečte. „Nebudu to číst,“ řekl Tom tvrdohlavě směrem ke knize na posteli.
„Proč ne?“ Dožadoval se Bill a našpulil rty. „Já chci, aby sis to přečetl. Nejsem hrdý na některé z věcí, které tam jsou, ale nechci mít tajemství. Nemám rád tajemství. Jsem potom hnusný a neustále na hraně.“
Tom si nevěřícně odfrkl. „Ty opravdu chceš, abych si to přečetl?“
„Jo,“ přikývl Bill a stočil se zpátky na postel vedle Toma. „A nemusíš mi dávat ty dopisy, i když bych moc rád věděl, o čem jsou.“
Tom si dlouze, roztřeseně vydechl. „Jsou prostě o tom, jak jsem se cítil. O tobě, o mámě, o tátovi a o Casi. Většinou o mně.“
Bill obrátil oči v sloup, ale usmíval se. „To jsem si vydedukoval,“ řekl a přetočil hlavu na stranu, aby sledoval, jak se Tom vyhýbá jeho pohledu. „Ale podrobnosti by byly hezké.“
„Jaké si myslíš, že jsou ty podrobnosti?“ Zeptal se Tom. „Právě jsem se pokusil sám sebe zabít, z mnoha důvodů jsem nenáviděl tátu, z mnoha jiných důvodů jsem byl nasraný na mámu a tys mi zasraně chyběl.“
„A Casi?“ Vyzvídal Bill opatrně. Věděl, že zachází do nebezpečného území, ale stejně to chtěl risknout.
„Byla tam, aby posbírala jednotlivé kousky,“ pokrčil Tom rameny, jak nevěděl, jak jinak to popsat. „Někdy jsem ji taky nenáviděl.“
„Proč?“ Zeptal se Bill, i když dokázal vymyslet sto milionů důvodů, proč ji nenávidět.
„Protože nebyla ty?“
Bill se ušklíbl, přetočil se na bok a omotal paži kolem Tomova těla. Náhle se cítil víc láskyplně než podrážděně. „To opravdu není její chyba,“ zamumlal a vtiskl lehký polibek na spodní stranu Tomovy čelisti.
„Já vím,“ odpověděl Tom, omotal paži kolem Billových ramen a přitáhl si jej blíže. Bill přitiskl nos do teplého krku svého bratra. Cítil vibrace, jak Tom promluvil. „Ale vážně. Nejsou plné moc šťastných myšlenek.“
Bill si odfrkl, odtáhl svou tvář a vážně se Tomovi zadíval do očí. „Ty si myslíš, že já jsem měl spoustu šťastných myšlenek, když jsi byl pryč?“
„Jsem si jistý, že jsi neměl moc šťastných myšlenek od chvíle, kdy jsem se vrátil,“ zamračil se Tom.
Bill to tiše zvažoval. Byla pravda, že věci nebyly jednoduché od chvíle, kdy se Tom ukázal, ale vše, čím si prošli, aby se dostali tam, kde měli být, stálo za to. Bill nedokázal uvěřit, že by to mohlo být cokoliv jiného. „Jsem šťastný teď,“ řekl tiše a zamyšleně si okusoval spodní ret.
„Opravdu?“ Zeptal se Tom a jeho oči chytily vážnější tón. Bill věděl, že se Tom bojí, že bude chtít vycouvat, nebo že bude litovat rozchodu s Andreasem, ale Bill si prostě nedokázal představit, že by se to někdy mohlo stát.
„Opravdu,“ přikývl Bill, jeho tvář se vznášela nad tou bratrovou. „Nic nemůže změnit to, jak se cítím právě teď.“
Tom k němu vzhlédl, prohlížel si jej a dával do své mysli dohromady jednotlivé kousky skládačky. Nikdy by svému bratrovi úmyslně neublížil, ale někdy to stojí trochu bolesti plně pochopit a posunout se vpřed a Tom chtěl, aby všechny ty špatné věci hodili za hlavu. Posunul se a vstal z postele.
„Co to děláš?“ Zeptal se Bill a zůstal zapřený o loket, jak se Tom prohrabával taškou, kterou si přivezl z Berlína.
„Něco hledám,“ odpověděl Tom se zamumláním a neotočil se ke svému bratrovi, když mluvil.
„Měl by sis to všechno vybalit, víš,“ navrhl Bill. „Když už jsi teď doma a tak.“
Tom otočil hlavu a věnoval svému bratrovi malý úsměv. „Udělám to později,“ řekl a obrátil se znovu ke své tašce. Bill netrpělivě čekal, až se Tom vrátí k němu do postele. Když se Tom narovnal a otočil, Billovi klesl pohled k jeho rukám. Byl tam stoh obálek omotán obnošenou gumičkou. Tom je rychle napřáhl směrem k Billovi, jako by snad mohl změnit svůj názor, kdyby to neudělal dostatečně rychle. Bill si je opatrně vzal. „Pro tvou sbírku,“ vysvětlil Tom, jako by Bill nerozuměl, co byly zač. Tom přitom nespouštěl oči z dopisů, které už nebyly jeho.
„Vrátím ti je,“ řekl Bill tiše, ale Tom okamžitě zavrtěl hlavou.
„Já už je nepotřebuju,“ odpověděl. „Jen… nepoužij nic z toho proti mně?“
Bill si odfrkl a upustil stoh dopisů na podlahu vedle krabice od bot s dopisy, které mu matka dala dříve. „Ani ve snu by mě to nenapadlo,“ řekl, když Tom vylezl zpátky na postel, srdce mu nervózně bušilo, ale cítil se více v pohodě než dlouho předtím. Bill se převalil na záda vedle Toma a propletl dohromady jejich prsty. Třel palcem pulzující bod na zápěstí svého dvojčete, aby jej uklidnil.
„A nečti je, když budu u toho?“ Tom zněl provinile, že o to vůbec žádá, ale Bill to naprosto chápal. Některé věci bylo lepší nechat zapomenuté.
„Nebudu,“ slíbil Bill a Tom mu stiskl ruku v tichém poděkování.
Jak spolu leželi v tichosti, Bill zíral do stropu, který byl tečkovaný barvou spolu s několika plastovými hvězdami zářícími ve tmě, které tam Tom dal už před lety. Bylo to nejblíže přírodě a spaní pod hvězdami, jak se kdy dostali. Hvězdy dříve pokrývaly celý strop, ode zdi ke zdi, a když dvojčata měla problémy se spánkem, neustále je počítala – třikrát, nebo čtyřikrát všechny dokola – dokud neusnula. Teď už jen sotva zářily, ale někdy Bill zachytil jejich odraz v měsíčním světle a něco si k nim přál.
Bill usoudil, že už by je mohl sundat; jediná věc, kterou si kdy za poslední čtyři roky přál, se mu už splnila.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
No teda:O Bill mě dostal, já si říkala, co bude chtít… perfektní díl, je super, jak se k sobě teď chovají 🙂 díky za překlad
Chápu, že byli totálně v háji z jejich rozdělení, takže i tomu musely odpovídat i jejich myšlenky, ale zajímalo by mě, co si kluci zapisovali…jsem ráda, že kluci spolu vychází, i přesto zlé, co je potkalo. Díky za překlad.
Je moc fajn že spolu komunikují a jsem zvědava co bude v dopisech a Billovím deníku.
Tohle je opravdu na hraně. Soukromý deník, případně dopisy… Kluci si musí opravdu hodně vzájemně věřit. Je to jako číst někomu myšlenky, a ne vždycky by se to mohlo někomu líbit.
Díky, těším se na pokračování.
Mám strach z tých myšlienok ktoré majú v denníku a dopisoch ubližovať, dúfam, že sa cez to prenesú a nebudú si viac ubližovať. Toto bola ďalšia krásna kapitola. Bill ma prekvapil, že bol ochotný dať Tomovi denník aj keby mu on tie dopisy nedal Dozvieme sa obsah listov a denníka aj my? Aspoň zhruba…
Krásna časť. Bill si od Toma pekne vyžiadal tie dopisy a aj keď neochotne, nakoniec mu ich Tom dal. A prekvapilo ma, ale zároveň potešilo, že Bill dal Tomovi svoj denník – ukázal tým, že nechce mať pred Tomom tajnosti a opäť s ním zdieľať úplne všetko 🙂
Teraz som už len zvedavá, či sa dozvieme, čo sa v tých listoch a denníku skrýva a hlavne dúfam, že to už medzi chalanmi bude v pohode.
Ďakujem za preklad.
Tak tehle díl jsem si užila plnými doušky! Líbilo se mi, jak se kluci na začátku provokovali, byli sladcí! Navíc jsem strašně ráda, že jsou věci mezi nimi tak fajn, protože si ještě živě pamatuju, kdy se k sobě chovali škaredě. A přitom tohle je o tolik lepší! 🙂
A zajímalo by mě, jestli se dozvíme, co je v dopisech. Pravděpodobně ne, ale mně bude stačit i ten šťastný konec! 🙂
Děkuji za překlad! 🙂