autor: B-kay
Jak zvláštní. Stačilo jen najít správnou hudbu, navodit potřebnou atmosféru a všechno bylo najednou tak lehké a zjevné. Tenhle díl je přelomovým, společně jsme se přelouskali až k závěru další etapy povídky a otevíráme zcela novou s názvem Bill miluje celým srdcem a je milován zpět. Myslím, že je z názvu dostatečně jasné, co se bude dít dál. Neuvěřitelně se na to těším a doufám, že se mi podaří probudit ve vás stejnou radost 🙂 Přeji krásné počtení!
„Teď nemluvím o něm,“ Bill něžně uchopil Toma za tvář. „Chci, abys bydlel se mnou.“
…
„Bille, počkej.“ Tom zakroutil hlavou, natáhl se po Billových rukách a jemně je svíraje, jej táhl k posteli. Jakmile se Bill usadil na kraj matrace, napjatý očekáváním na odpověď, která pořád nepřicházela, dopadl Tom na podlahu naproti němu a klekl si tak, aby byly jejich tváře ve stejné úrovni. Na rtech cítil Billovy horké výdechy, nejistota kolující tělem křehkého chlapce získávala každou vteřinou prodlužování ticha jasnější podobu, až se zdála být hmatatelná.
Tom jej nechtěl trápit, nechtěl, aby se cítil nepříjemně nebo si vysvětlil jeho chování špatně, ale bylo tak těžké, tak zatraceně těžké uvěřit tomu, oč jej právě požádal, a jen tahle žádost způsobila, že přišel o veškerou slovní zásobu a poprvé v životě absolutně nevěděl, jak reagovat.
Bill neměl ani ponětí, co právě způsobil. Neměl ani nejmenší ponětí, jak hluboce Toma jeho slova zasáhla. On, který jej od sebe od první chvíle odstrkoval a nedokázal setrvat v jeho blízkosti, který měl strach v Tomově přítomnosti promluvit a nezmohl se na víc než na zaryté mlčení občas přerušené jedním nebo dvěma slovy a který byl ze všech lidí na světě nejméně pravděpodobnou volbou, se snad ze zoufalé touhy pomoct právě pokoušel propojit jejich životy způsobem, kterým si Tom nebyl vůbec jistý. Nebyl si jistý tím, zda si Bill uvědomuje, diametrální odlišnost toho, jak žil do téhle chvíle a co mělo přijít, nevěděl, jestli nad tím přemýšlel delší dobu, nebo se jednalo jen o náhodný impulz, vyprodukovaný prostředím, kde žil.
Bill už to déle nevydržel a nervózně proplétaje prsty, formuloval slova do věty, která vzápětí proklouzla jeho pootevřenými rty a zarezonovala ve vzduchu se stejnou intenzitou jako zvuk klavíru tichem v rozlehlé místnosti.
„Co si o tom myslíš?“ Možná to bylo málo, ale rozhodně to znamenalo víc, než byl schopen připustit. Třásl se, nejistý tím, jestli to bylo způsobeno Tomovou blízkostí nebo nejistotou, kterou v něm právě jitřil.
Tom vzal jeho tvář do dlaní, palci hladil jeho líce a věnoval mu něžný úsměv. „Pořád nevycházím z údivu,“ šeptl.
„To je dobře nebo špatně?“ zeptal se Bill roztřeseným hláskem, zíraje na špičky svých bot.
Náhle si nebyl jistý, jestli to bylo správné, jestli měl skutečně vyslovit svou žádost, ale teď už bylo pozdě litovat, slova byla vyslovena. Vyslovil je bez přemýšlení, pohnán náhlým impulzem a právě tenhle fakt jej přesvědčil o tom, že udělal správně. Všechna rozhodnutí, která ve svém dosavadním životě udělal, byla výsledkem hlubokého a pozorného zpracování mozku a vše, co se jakkoli vymykalo normálu, bylo okamžitě zamítnuto. Když žádal Toma, aby se k němu nastěhoval, nezapojoval mozek. Jeho prosba vyplynula přímo ze srdce, z nejhlubších zákoutí orgánu, který byl až do téhle chvíle uzamčen před světem, křičící, jehož křik nikdo neslyšel.
Tom se naklonil dopředu, vydechuje horký vzduch na Billův obličej.
„Bylo by tak krásné sbalit si všechny věci, vypadnout odsud a už nikdy se nevracet,“ vydechl.
„Co ti v tom brání?“ ptal se Bill tiše, soustředící se pouze na blízkost Tomových úst a splašený tlukot svého srdce.
„Nejsem si jistý, jestli jsi na něco takového připravený.“
„Jsem připravený. Chci, abys měl znovu domov a abys byl šťastný.“
Tom jej hravě dloubl do špičky nosu. „Ale já přeci jsem šťastný. Neumíš si představit, jak šťastný jsem v tuhle chvíli. Možná to nedávám najevo často a ani o tom příliš nemluvím, ale je to tak. Od chvíle, co jsme spolu začali pracovat na projektu, se můj život od základů změnil.“
Vpíjel se Billovi hluboko do očí, zcela okouzlen jeho krásou. Nikdy se s něčím podobným nesetkal a ani po tolika týdnech, co se stýkali téměř denně, v něm pohled na jeho bledý obličej s jemně dívčími rysy, dokonale symetrický a mysticky překrásný, probouzel chvění celého těla.
„Nehledám domov, Bille.“ Bříšky prstů se dotýkal Billových vystouplých lícních kostí. „Já jsem doma. Právě teď, v téhle chvíli a pokaždé, když jsi se mnou. Vím, že na něco takového nejsi zvyklý, ale myslím, že je načase, aby sis konečně uvědomil, jak důležitý jsi.“
Bill silně nasál vzduch nosem, na chvíli zavřel oči a v temnotě, která jej náhle obklopila, si vybavil obličeje rodičů. Červené od zlosti, křičící, v očích jen odpor, pohrdání a absolutní nezájem směřovaný k malému dítěti toužícímu pouze po troše lásky. Zatnul čelist, rty sevřel do úzké štěrbiny a rychle otevřel oči. Fantomové minulosti rázem zmizeli, temnota se změnila ve světlo, teplo a něha Tomova pohledu byla lékem na všechny rány, které utrpěl.
„Máš pravdu, nejsem na to zvyklý,“ šeptl se smutným úsměvem a odvrátil tvář, kterou Tom pohotově zchytil do dlaně a přiblížil k té své.
„Tohle mezi námi je nové a křehké a já o to nechci přijít.“
Bill chtěl říct, že to cítí stejně. Chtěl Toma ujistit, že ani on o to ´něco´ mezi nimi, ať už to bylo cokoliv, nechtěl přijít, ale nedokázal promluvit. V ústech měl sucho, v krku překážku, věděl, že je jen otázkou času, kdy se přestane ovládat. Byla to přirozená součást procesu, a když ucítil, jak mu z očí stékají slzy, vůbec jej to nepřekvapilo. Překvapen byl spíš Tomovou reakcí, když se naklonil ještě blíž a pootevřenými rty mu trpělivě a pomalu, hezky jednu po druhé, slíbával drobné slzy až do poslední, poté mu pohlédl do očí a sklonil tvář, věnuje drobný polibek i jeho vlhkým ústům.
„Máme čas,“ zasténal mu na rty. „Tolik času, kolik jen budeš chtít. Nemusíme nikam spěchat a uděláme to, až když si tím budeš naprosto jistý, ano?“
Bill se neodvážil protestovat. Cítil se slabý a nezvykle maličký. Čelem se opřel o Tomovo, vdechuje milovanou vůni. Zavřel oči. Jediné, co chtěl, bylo, aby jej Tom znovu líbal a už nikdy nepřestal.
Jen tím si byl v tu chvíli naprosto jistý.
…
„MÁM TĚ! TADY MÁŠ!“
Bill sebou tentokrát jen jemně trhnul, aniž by zvedl pohled od obrázku, na kterém s Beth pracovali. Když takhle Georg asi před půl hodinou vykřikl poprvé, skutečně se polekal a nebyl sám. Všiml si, že i Beth sedící na jeho klíně tehdy ustrašeně zvedla hlavičku a Tom mračící se na sešit s výpočty alespoň na chvíli zapomněl na svůj odpor k řešení příkladů a pobaveně se uchechtl při pohledu na Georga, který své vítězství nad zombie příšerami až příliš prožíval.
Tentokrát byl ignorován jak Beth, tak Tomem, který se bez pohnutí mračil na čísla, která mu vycházela a s hlubokou vráskou soustředění vystupující nad jeho obočím působil neuvěřitelně přitažlivě.
„Namalujeme panence i postýlku?“ zeptala se Beth vesele pohupujíc nožičkami. Svými divokými kudrnatými vlásky nevědomky šimrala Billa po tváři i při nejmenším pohybu, usmívala se a malou dlaní, v níž svírala jednu z pastelek, silně ryla do papíru, zanechávajíc za sebou ostré pruhy.
„Samozřejmě,“ odpověděl Bill, líbaje ji do vlásků a podal ji hnědou barvičku.
Rychle zvedl oči k Tomovi, aby zjistil, jak se vyvíjí situace s výpočty. Pohled na jeho bezradnou tvář mu jasně napovídala, že se ocitnul ve slepé uličce a neví si rady. Sám mu už několikrát nabídnul pomoc, ale Tom jej pokaždé s úsměvem odmítl přesvědčen, že si nakonec tak jako tak poradí. Bylo opravdu roztomilé, jak se mu snažil dát za každou cenu najevo svou snahu a vytrvalost, ale letmý pohled na číslice, které mu vycházely, Billovi prozradil víc, než byl Tom ochoten přiznat. Po chvíli se narovnal a těžce vydechl.
„Bille?“
Bill potlačil něžný úsměv a se vší vážností se zahleděl na Toma, který v tu chvíli působil jako bezradné malé dítě. Nepřestával se mračit na výsledek svého výpočtu, který byl vskutku podivný.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Jen se ptej,“ kývl hlavou Bill a naklonil se dopředu, aby si prohlédl postup Tomova výpočtu.
„No, ehm… je možné, abychom při zarábění roztoku C potřebovali smíchat 813,2596 mililitrů roztoku A a 0,02587 mililitrů roztoku B?“
Bill měl opravdu co dělat, aby se ovládl a nerozesmál se. „Tomi,“ poprvé použil zdrobnělinku jeho jména, aby tím zmírnil svůj přístup a dal mu jasně najevo, že společně najdou chybu a náhradní řešení. „V zadání stojí – připravte 200 mililitrů roztoku C. Nemůžeš jej připravit smícháním 800 mililitrů nějaké látky, to by nedávalo smysl.“
Tom zamyšleně pokrčil obočí a nešťastně vydechl. Cítil, že mu do tváří stoupá červeň. „Já vím, já vím… jen jsem myslel, že možná… udělali chybu v zadání.“
Pokud bylo něco roztomilejší než Tom krčící se nad příklady s bezradným výrazem v obličeji, pak to byl Tom bezradně pátrající po chybě, kterou se snažil svalit na všechno ostatní, a když mu nezbývalo nic dalšího, začal hledat viníka v sobě.
„TADY MÁŠ TY HAJ- … BÍDÁKU!“ Georg bral tentokrát výjimečně ohled na malou Beth a včas se stihnul zastavit předtím, než řekl něco ošklivého.
„Miláčku, namaluj panence i medvídka a já mezitím pomůžu Tomovi, ano?“
„Dobře.“ Beth jej obdařila dalším ze svých sladkých úsměvů a s novou vervou se pustila do malování svého obrázku, zatímco se Bill po kolenou přesunul vedle Toma a nesměle mu nahlédl přes rameno do výpočtů. Jakmile jej do nosu udeřila jeho vůně, srdce se mu roztlouklo o poznání rychleji a myšlenky se rozběhly na všechny strany, náhle tak vzdálené řešení problému, který měl před očima. Hleděl do nesourodé hromady vzorců, číslic a velikých škrtanců, které jednoznačně definovaly Tomovo řešení příkladu za poněkud chaotické, ale Bill už si předtím poradil i s horšími případy, proto mu zabralo jen pár vteřin a chyba v moři údajů okamžitě jasně zářila.
„Projdeme si to společně, ano?“ navrhnul tiše a přisunul se blíž k Tomovi, který viditelně znervózněl.
„Myslel jsem, že je mi to všechno jasné. Vypadalo to tak snadně a teď nevím, kde se stala chyba. Mrzí mě to.“
„To nic. Podívej sem,“ Bill se jemně pousmál a zvedl ruku, aby poukázal na chybu, kterou Tom udělal hned v úvodu příkladu, od níž se vzápětí odvodily ty ostatní. „Vidíš? Jen jsi špatně vyčíslil reakci. Použil jsi nesprávné stechiometrické koeficienty a tím pádem jsi nesprávně určil látkové množství, od kterého závisí ostatní veličiny.“
„Takže…“ Tom se zmateně poškrábal ve vlasech, nespouštěje oči z výpočtu. Připadal si jako největší hlupák pod sluncem, ale jak se měl soustředit na učení zrovna teď, když mu Bill prakticky seděl na klíně a opíral se o něj celou polovinou těla?
„Takže když vyměníš tyhle dvě číslice,“ pokračoval Bill ve vysvětlování, „vyjde ti správný výsledek. Postup se zdá být v pořádku.“
Pokračovali v řešení Tomova příkladu, Bill mu vysvětloval jednoduché postupy, které by si měl zapamatovat a které mu pomohou vyvarovat se chyb, Tom nadhodil něco v tom smyslu, že mu to vysvětluje stejně úplně zbytečně, protože je nemožný a oba se vzápětí tiše zasmáli. Ponořeni jeden do druhého přestali vnímat okolí a nevšimli si, že je už delší dobu někdo pozoruje.
Georg z těch dvou nedokázal spustit pohled. Byl výjevem před očima natolik paralyzován, že zcela zapomněl na své zombie příšerky a pokus o nový rekord a doslova zíral na ty dva v němém úžasu. Nerozuměl, co se stalo, kdy se to stalo a jak k tomu vlastně došlo, bolelo jej z toho u srdce a hrudí se mu rozléval příjemně hřejivý pocit.
Díval se na Toma, který na Billa ani na vteřinku nepohlédl jinak než s něhou a obdivem, všímal si jeho lehce narůžovělých líček a nejisté gestikulace, nervózního smíchu a vyhýbání se přímému kontaktu s jakoukoli částí Billova těla. Mnohem větším překvapením pro něj však bylo Billovo chování, protože na tom nebyl o moc lépe, což bylo opravdu divné vzhledem k tomu, že se věnovali studiu, Billově nejmilovanější činnosti na světě, a on jí najednou nevěnoval ani minimální pozornost. Smál se něčemu, co mu Tom právě zašeptal do ucha, nervózně se ošíval a plaše klopil oči pokaždé, když došlo k náhodnému setkání jejich pohledů.
Georg nikdy nebyl příliš na romantiku a tyhle věci, sám měl za celý svůj život asi dva pořádné vztahy, a i to jen díky nekonečné trpělivosti jeho dívek, ale pohled na ty dva v něm probouzel pocit, že nic není nemožné. Hladil na těch správných místech, dotýkal se nejhlubšího nitra jeho duše, samotného jádra,a tiše mu našeptával, že již déle nemusí mít o Billa strach. Čím déle se na ně díval, tím více si uvědomoval zjevnou skutečnost. Zmizely veškeré přívlastky, už déle nebyli Billem a Tomem. Nedíval se na ně jako na přátele. Ne, viděl pouze jediné.
Lásku v té nejčistější formě. Byla všude. V jejich očích, úsměvech, náhodných dotecích. Byla hluboká a nekonečná, přesně taková, jaká by pravá láska měla být.
Zavrtěl hlavou a s úsměvem se obrátil zpět ke své obrazovce. Byl opravdu zvědav, který z nich si vzniklé pouto uvědomí jako první. V duchu protočil očima a zasmál se své chvilkové naivitě. Věděl, který z nich dvou to rozhodně nebude.
…
„Billi?“
„Copak, zlatíčko?“
„Musím jít spinkat? Ještě nejsem unavená.“ I přes své tvrzení Beth poslušně zvedla ruce a nechala si navléknout světle modré pyžámko s potiskem zvířat.
„Tak ty nejsi unavená?“ zeptal se Bill s úsměvem a prohlédl si ji naoko podezřívavým pohledem.
„Ne ne.“ Pomalu zavrtěla hlavičkou, maskujíc rozzářený úsměv.
Vzápětí se skrčila do klubíčka a vesele zapištěla, protože věděla, co bude následovat. Bill si ji stáhne na klín a bude ji šimrat, až dokud neřekne, že se vzdává a půjde spát. Dělali to tak téměř každou noc, s výjimkou těch, kdy Beth neměla náladu, protože se zrovna vrátila od Alice s novou modřinou nebo hlavou plnou vzpomínek na ošklivá slova.
Dnes však měli všichni hezký večer, Tom byl s nimi, takže neměla důvod být smutná, a proto když si ji Bill konečně stáhnul na klín a pustil se do tolik očekávaného šimrání, smála se a pištěla, snažila se uhýbat jeho zkušeným prstům, a čím méně se jí dařilo, tím větší radost jí to způsobovalo. Nakonec se zcela vyčerpaná převalila na záda a nechala si Billem utřít drobné slzičky smíchu.
„Už jsi unavená?“ zeptal se Bill s úsměvem a pečlivě ji přikryl.
Beth přikývla, přitiskla k sobě plyšového medvěda a věnovala Billovi vděčný úsměv. Byl to její nejoblíbenější člověk na celém světě.
„Mám tě moc ráda,“ špitla a natáhla se po jeho zápěstí, aby se k němu mohla přitulit.
„Já tebe taky, zlatíčko. Nejraději na celém světě.“
Položil se na matraci vedle ní, ledabyle si přes nohy přehodil přikrývku a přitiskl Beth k sobě, aby jí mohl popřát dobrou noc. Zhasnul stolní lampičku a pokoj se zahalil příjemnou tmou.
Byl si jistý, že její usínání nebude trvat dlouho a on se bude moct vrátit ke klukům v obýváku. Když odcházel, Georg zrovna dával do trouby pizzu a Tom mu ochotně asistoval. Domluvili se, že se pak ještě společně nají předtím, než se bude muset vrátit. Atom pobíhal kolem nich, ještě pořád nešťastný a dezorientovaný ze ztráty svého milovaného převleku, ale nyní odhodlán získat svou roztomilostí alespoň něco k jídlu.
Bill se pousmál a zavřel oči. V mysli se vracel ke všemu, co mu den přinesl, ke všem okamžikům a hezkým pocitům, naslouchal klidnému dýchání pomalu usínajícího děvčátka a sám upadal do dřímot.
Procitnul, teprve když na tváři ucítil dotek. Pohlazení. Jemné, nesmělé. Pomalu otevřel oči a unaveně zamrkal, ale neviděl nic, jen černočernou tmu a obrysy postavy sklánějící se nad ním. Opatrně se převalil na záda a protřel si spánkem znecitlivělou tvář.
„Kolik je hodin?“ zeptal se šeptem, aby neprobudil Beth spící vedle něj.
„Kolem půl jedenácté,“ odpověděl Tom stejně tiše a klekl si vedle postele, věnuje Billovi další opatrné pohlazení.
Bill si smutně povzdechl. Spal téměř tři hodiny. „Proč jste mě nevzbudili?“
„Georg říkal, že jsi poslední dobou dost unavený, tak jsme tě nechali spát. Budu už ale muset jít, tak jsem se chtěl alespoň rozloučit a popřát ti dobrou noc.“
„Jak dopadla pizza?“ zeptal se Bill ospalým hlasem, zvedl zesláblou ruku do vzduchu a přiložil ji k místu, o kterém doufal, že je Tomova líce. Konečky prstů prohrábl husté vousy a pousmál se do nicoty rozléhající se všude kolem.
„Hodně, opravdu hodně špatně,“ odpověděl Tom s tichým smíchem. „Málem jsme tady měli požár.“
Billův úsměv povyrostl. „Takže z večeře nic nebylo? To mě mrzí.“
Postřehl, že se za okny rozpoutala bouře. Zaslechl klepání kapek tříštících se o okna a prázdné ulice a hlasité hvízdání větru. Zamlel se a nechal si Tomem vytáhnout přikrývku až po krk.
„Dobrou noc,“ zaslechl v blízkosti svých úst.
„Dobrou noc, Tome,“ roztřeseně vydechl a sám se natáhl pro jemný polibek. Když se po chvíli znovu pokládal na záda, za stálého líbání stahoval Toma s sebou dolů. Přisunul se k Beth, čímž mu vedle sebe udělal dostatečný prostor, a když vedle sebe konečně ucítil teplo a tíhu Tomova těla, přerušil polibek, aby přes něj mohl přehodit přikrývku.
„Bille, měl bych jít… měl bych se vrátit, opravdu bych měl… jít.“ Tom se snažil protestovat, ale nakonec byl on tím, kdo si Billa za týl přitáhl ke své tváři a hluboce jej políbil.
„Zůstaň,“ vydechl mu Bill na rty. „Prosím, zůstaň se mnou.“
Natáhl se po jeho ruce a políbil každičký kloubek, přesně jako to dřív Tom dělával jemu. Tom byl ztracen.
Nečekal na odpověď, převalil se na bok a zády se natiskl na Tomův hrudník. Nebyla jiná možnost, jen v takové pozici měli všichni tři dostatečný prostor.
Tom se natáhl dopředu, políbil Billa do havraních, sladce vonících vlasů a kolem boků mu jemně omotal paži, doufaje, že tohle gesto bylo dostatečnou odpovědí. Vnímal Billovo chvění, cítil, jak si jeho ruku s jistou naléhavostí přitiskl na břicho a vzápětí spokojeně vydechl.
„Hezké sny,“ zašeptal Tom do noci.
Bill neodpověděl. Usmál se a ještě více se zavrtal do Tomova objetí. Věděl, že budou hezké. Už jenom hezké.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Boze…. takova krasa. Moc moc dekuji 🙂
Krása. Už se těším na to, co všechno nás ještě čeká. Já vím, že zápletka do děje patří, ale vždycky bych to chtěla přeskočit a číst jen to dobré. Díky za díl.
Musím říct, že nejvíc se mi líbily Georgovy myšlenkové pochody. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. Takhle, bez závisti a předsudků, to vidí skutečný přítel.
Díky, moc se těším na pokračování.
Je krásně jak Bill začíná Toma milovat aniž si to uvědomuje.
Tom je tak úžasný chlap, a Bill je zlatíčko a patria k sebe:) Je to také nádherné. Všetci aj s Geom a malou Beth sú to skvelé osôbky.
Další neuvěřitelně nádherný díl! Miluju tyhle pohodové chvíle, kdy se mají kluci rádi a žádné trable na ně nemohou! Trošku se bojím, že by Mandy mohla dělat Billovi nějaké problémy, ale věřím, že Tom si jej uchrání! 🙂
Tom a jeho chemické výpočty mě pobavily a především jsem si zoufalého Toma skutečně uměla představit!
Strašně mě baví dvojka Georg a Tom, protože ti dva dohromady, to je záruka smíchu! Oni jak jsou spolu, takže vždycky něco vyvedou a já se pak jen směju. Ačkoli je mi líto, že se asi pizzy moc nenajedli, stejně jsem se musela smát, že s ní něco provedli! 😀
A láska mezi Billem a Tomem mě dostává. Je jedinečná! ♥
Moc děkuji, B-Kay! ♥