Pohár z půli prázdný 30.

Tamara silněji sevřela volant auta a ve zpětném zrcátku zkontrolovala situaci. Policie se jí držela v patách, proto jí nezbylo nic jiného, než z téhle dodávky vyždímat co nejvíc. Strhla volant prudce vpravo, pak pokračovala okamžitou zatáčkou vlevo, další vpravo, a postupně střídala obě strany. Šlo jí o to, aby se na jedné ulici nezdržela déle, než bylo nutné. Proplétala se všemožnými uličkami do té doby, než za sebou slyšela jenom ticho bez varovné policejní sirény. Ještě několikrát se propletla těmi nejtemnějšími ulicemi, než se opět vrátila do původního směru a zamířila rovnou do Berlína. Měla v plánu ještě zastávku, kde si vymění auto, aby byli méně nápadní. Krádež auta měl v malíku Fritz, takže to nebyl problém. Začala jejich cesta do Berlína, na níž si ještě několikrát vyměnili vůz. Každého se pečlivě zbavili, aby je nikdo nemohl vystopovat. Všechno bylo připravené pro zbytek plánu.

***

Bill se probral v nemocnici. Kulku mu z těla operativně vyndali a on teď ležel na nemocničním lůžku a užíval si ten pocit, kdy ho nic nebolí. Nesnažil se zjistit, jaká anestetika do něj pouštějí, bylo mu to jedno. Co ho ale zajímalo, byla skutečnost, která tomu všemu předcházela. Namáhal si mozek s tím, aby si vzpomněl, co všechno se stalo. Pamatoval si Tomovu postavu naproti sobě, před očima se mu zaleskla pistole a pak jej pohltila bolestivá vzpomínka. Pamatoval si ten okamžik, ten strach a otupělost, věděl o všem. Nechápal to, nedávalo mu to vůbec žádný smysl, ale hlavně byl zklamaný. Po tom všem, co Tom do jeho života přinesl, překvapení pokračovala. Sám věděl, že tohle nebude úplně normální vztah, ale nenapadlo ho, že by po něm mohl Tom vystřelit. Teď si ani nebyl jistý, jak by se měl chovat dál. Představa, že jej bude muset navždy opustit, jej bolela téměř stejně jako skutečnost, že jej postřelil.

Upřel svůj pohled k bílému stropu a přehrával si všechno, co si ze svého života o Tomovi pamatuje. Došlo mu, že jejich vztah byl už od začátku jedna velká záhada protkaná lžemi a zatajováním. Uvědomoval si, že se o Tomovi nedozvěděl nic podstatného, celou dobu to bylo jako vztah předem určený. Přišlo mu, že do toho vkládá víc úsilí než samotný Tom. Což byla další věc, která jej zamrzela.

Byl odhodlaný se dál brodit svojí myslí a vyvodit z toho všeho nějaký závěr, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otočil hlavu a zvědavě pohlédl na sestru, která pomalu přišla k jeho lůžku. Zeptala se ho na několik otázek, zkontrolovala přístroje, na nichž byl napojený, opatrně si prohlédla ránu a řekla mu, že za několik dní už bude moct jít domů. Všechno proběhlo dobře, jen hojení bude trochu pomalé.

Vděčně poděkoval a pokračoval ve svých úvahách, které jej opět přivedly k Tomovi. Miloval své dvojče, opravdu ho měl rád, ale ta kulka mu propůjčila nový pohled na celou tu věc. Uvědomoval si, jak moc je jejich vztah nevhodný, ale tohle bylo další znamení, které jasně říkalo, že dál by to pokračovat nemělo.

***

Na policejní stanici se mezitím řešil jediný podezřelý z celé té události. Narychlo ošetřená Amalia seděla u stolu ve spoře vybavené místnosti a svýma zlýma zelenýma očima se snažila zastrašit muže, který seděl proti ní a pohled jí s naprostým klidem oplácel.

„Řeknete mi, co jste dělala nedaleko ulice, kde byl pan Kaulitz postřelen? S pistolí, jíž byl postřelen?“ Jeho hlas zněl dost odměřeně, už měl svoji verzi případu a tyhle otázky pro něj byly zbytečné. Byl si jistý, že to udělala, důkazy mluvily jasně. Neviděl důvod tu s ní ztrácet čas, ale ty pitomé protokoly hrály proti jeho možnosti jít domů a věnovat se své rodině.

„Ocitla jsem se tam náhodou,“ odvětila Amalia. Byla si vědoma své možnosti na právníka, ale moc dobře věděla, že čím víc lidí do toho bude zapleteno, tím horší to pak bude. „Byla jsem postřelena stejně jako on,“ vysvětlovala, což byla pravda.

„A proto pistole ležela u vás i s vašimi otisky?“ neskrýval skutečnost, že jí nevěří.

„Nebyla jsem to já!“

„Tak kdo?“ povzdechl si. Nějak tušil, že tohle bude na dlouho, což rozhodně nechtěl.

„Tom, Fritz, Christoph, Tamara a další,“ postupně vyjmenovala všechny, kteří patřili do její organizace, a skřípala zuby, když si všimla, že ho to vůbec nezajímá.

„Zní to jako nějaký gang,“ ironicky se pousmál. „A kde je teď mám hledat? Jak vám navíc můžeme věřit? A jak o něm víte? Měla jste s ním snad něco společného?“ posměšně zakroutil hlavou, tohle byl beznadějný případ.

„Po Kaulitzovi jsem nevystřelila,“ bránila se.

„Podle mě to ale bylo jinak,“ sladce se pousmál a něco si poznamenal do svého bloku. „Podle mě jste ho chtěla zabít, ale nepovedlo se, přijela ta dodávka, a tak jste musela jednat. Zaběhla jste do vedlejší uličky, kde jste postřelila i sebe, abyste nevypadala jako podezřelá, což byl tedy pěkně pitomý nápad, lepší by asi byl ten útěk, ale budiž…“

„Ne!“

„Ale jednu věc stále nechápu,“ přiznal, aniž by bral na vědomí její protesty, „kde jsou ty peníze teď?“

„Mají je oni!“ řekla.

„Kdo?“

„Vždyť jsem vám o nich už říkala,“ protočila panenky.

„Jo, vy myslíte ten gang,“ hrdelně se zasmál. „Co by dělal tady v tomhle zapadákově?“

„Chtěl ty Kaulitzovy peníze? Třeba?“ Nabídla mu odpověď.

„A jak o těch penězích víte vy?“

Amalia mlčela.

„Takže to bychom měli,“ zavřel si svůj bloček. „Jste obviněná z pokusu o vraždu, spolupráci na krádeži, a zněkolik vražd v Berlíně, Kolíně a ostatních městech po celém Německu,“ stručně vyjmenoval. „Vy už se na denní světlo nejspíš nepodíváte,“ pousmál se.

„Proč z toho všeho?“

„Přišel anonymní dopis s balíčkem,“ odvětil. „Byly v něm uloženy všechny potřebné důkazy, které vás usvědčují ze všech těch činů, mimo jiné i z týrání dětí,“ vysvětlil. „Proto jistě chápete, že nemůžu věřit tomu, co zde říkáte.“

„Chcete říct, že jsem všechny ty činy spáchala sama? Jako vážně?“

„Chcete se snad podělit o jména ostatních?“ vyzvídal.

„Po každé akci jsme si je měnili,“ povzdechla si. „Teď už budou nejspíš někde daleko a s jinou identitou.“

„Mám to brát tak, že nechcete spolupracovat?“ zeptal se.

„Co za to?“ ušklíbla se. „Můžu udat podrobný popis všech, v naší skrýši snad budou ještě jejich složky, to by snad pomohlo, ne?“

„Pokud bude tato informace k něčemu dobrá, můžeme vám trest zkrátit,“ zauvažoval a ihned si začala psát adresu, jež mu nadiktovala.

Pak se zvedl a odešel. Zadal několika svým podřízeným, aby to tam šli prohledat. Mírně se přitom usmíval. Netušil, že to bude takhle jednoduché, někdo z venku s ním spolupracoval. Poslal mu fotografie, mapu, zápisky i plány, které Amalia za ta léta vypracovala a pečlivě schovala jako svou trofej. Obhajoba by v tomto případě neměla vůbec žádný smysl.

***

Tom se dostal do nemocnice, kde Billa hospitalizovali. U sestřiček si zjistil, jestli nemá návštěvu, a poté s mírným zaklepáním na dveře vešel do místnosti, kde kromě Billa ležel i jeden starší pán.

„Bille?“ zeptal se opatrně, když vstoupil. Nebyl si jistý, jestli jej Bill okamžitě nevyhodí nebo tak.

„Tome?“ Bill se cítil ještě víc zmatený než kdy dřív. Nemyslel si, že jej Tom navštíví.

„Byla tu už policie?“ zeptal se.

„Ne,“ odvětil trochu zaraženě. „Ale co ty tu děláš?“

„Chtěl bych si s tebou promluvit, můžu?“

Bill na něj jenom zíral. „Děláš si srandu?“ nechápal. „Copak jsi zapomněl, proč tady vlastně ležím? Nevzpomínáš, žes mě střelil?“

Starší pán na vedlejším lůžku se zatvářil lehce zděšeně, ale Bill ho úplně ignoroval.

„Je mi jasné, že mě možná už nikdy nebudeš chtít vidět, ale chci ti říct, že ten náklad je teď v Berlíně a ještě pár dní tam zůstane. Můžeš tam jet se mnou, vzít si ho a už mě nikdy nevidět, můžeš si ho vzít a spolu se mnou utéct nebo nemusíš jet vůbec,“ navrhl mu. „Máš na to ale jenom pár dní, z důvodu bezpečnosti ho za deset dní přepraví jinam, nevím kam.“

„Žertuješ? Vždyť je to moje!“

„Naše,“ opravil ho Tom.

„To snad není pravda! Je ještě něco, co bych měl vědět?“

„Jo,“ přitakal a sledoval, jak se starší pán pakuje a odchází na chodbu. Počkal si, až se za ním zavřou dveře a spustil: „Celou tu střelbu jsme svedli na Amalii, takže by bylo dobré, kdybys dosvědčil, že to byla ona, kdo tě střelil.“

„A když ne?“

„Pak mě asi budou hledat a půjdu sedět za pokus o vraždu,“ pokrčil rameny. „Nechám to na tobě,“ smutně se pousmál. „Riskoval jsem tvůj život, tak ty rozhodni o mém,“ nabídl mu.

„Počkej,“ houkl za ním, když se snažil odejít. „Proč jsi to vlastně udělal? Co to celou dobu mělo být? Kdo je ta Amalia? Co všechno ještě tajíš? Jak to s námi bude dál?“ Billovi se po tváři začaly kutálet slzy. Věděl, že když Tom odejde, už nikdy nebude moct být šťastný.

„Vysvětlím ti to, když budeš chtít,“ slíbil. „Jen mi řekni, jestli se mnou během následujícího týdne zajedeš do toho Berlína, nebo ne,“ požádal ho.

„Rozmyslím si to,“ slíbil Bill a už jenom sledoval, jak dredatý chlapec odchází a nechává za sebou v místnosti další vlnu nezodpovězených otázek, které Billa trápily čím dál víc.

Nedozvěděl se nic, co by mu mohlo usnadnit život. Věděl jenom, že peníze jsou v Berlíně. Znělo to, jako by to celé bylo nějak naplánované, čemuž se mu nechtělo věřit. Pořád ještě netušil, jak Tom strávil celý svůj život, doteď nevěděl, zda to skutečně chce vědět. Odhalení jeho minulosti v něm vyvolávalo nový pocit strachu a on si nebyl jistý, jestli to dokáže unést.

autor: SakuraUchihaHaruno13