Dny všedního nepokoje 2.

Kouzlo internetu

Padl jsem do měkké postele a poddal jsem se jejímu jemnému, hřejivému objetí, které mi vždy ochotně skýtala.
Nedokázal bych ani popsat, jak jsem byl zmatený. Všechno v hlavě se mi pletlo. Nezdařený pokus o ukončení života mě nějak odradil od toho v tom dál usilovat. Anebo… za to možná mohl ten motorkář? To jsem nedokázal posoudit. Každopádně jsem ztratil pohon a raději jsem se vrátil zpátky domů. Jenom jsem se svlékl a hned zalezl do postele, kde jsem zůstal dlouho v nehybném stavu a můj mozek měl možnost uvažovat.

Kdo to mohl být? Vybavil jsem si tvář svého ‚zachránce‘. Lišil se od všech osob, s nimiž jsem se kdy setkal. Byl chladný. Velmi chladný. Až z toho člověku přebíhal mráz po zádech. A podle svého vystupování taky analytický. Nezdálo se mi, že by do všeho skákal po hlavě. I když to jsem nemohl přesně vědět. Byl mi cizí. Nicméně jsem hloubal nad tím, co ho asi donutilo k vystupování, jehož jsem byl svědkem. Mohl být takový od přírody? Nebo v tom bylo něco většího? Něco, co mi bylo utajeno? Asi bych to měl nechat být… Povzdechl jsem si. Proč myslet na někoho, s kým se s největší pravděpodobností už nikdy nesetkám? S tím jsem se posadil rozhodnutý to nechat běžet. Kéž bych tehdy věděl, jak hrozně jsem se mýlil…
Natáhl jsem se pro notebook na svém nočním stolku hned vedle postele. Byla tma, ale já přesně věděl, kam si ho pokládám, a když jsem ho nahmatal, položil jsem si ho do klína. Nohy jsem nechal viset z kraje postele a přehodil jsem přes sebe deku, aby mi nebyla taková zima.

Otevřel a zapnul jsem tu ‚elektronickou krabici‘, jak tomu s oblibou říkala mamka. Ta teď opět nebyla doma. Žil jsem jenom s ní, s otcem jsem se nikdy nesetkal, protože se rozešli těsně před mým narozením a to po nepříjemné hádce. Ale bylo to stejně, jako bych žil sám. V noci chodila do práce. Dělala servírku v nočním podniku několik kilometrů od domova. Když se k ránu vrátila, šla rovnou spát a odpoledne, když se probudila, tak jenom něco uvařila a zamknula se v ložnici, kde psala. Byla to její vášeň. Už mnoho let snila o tom, že jí jednou vydají knihu. A tahle její tužba pro ni byla očividně víc než její syn, stejně jako schůzky, na něž chodila, když ve svém nabitém dni našla přece jenom chvilku volna. Zoufale se snažila někoho si najít. Byla jako posedlá. Když jsem byl mladší, tak mě brala každý den ven na hřiště nebo na procházky s naším psem, ale po jeho smrti tyhle vycházky zřídly, a když mi bylo deset, vymizely úplně. Odtrhla se ode mě. Jako bych skoro ani neexistoval. Někdy jsem ji celý týden ani nezahlédl. Možná i to bylo důvodem toho, proč jsem se cítil tak sám a měl problém si najít přátele. Většina lidí se mi vyhýbala, aniž bych věděl proč. Nikdo mi neřekl, že je se mnou něco špatně nebo tak, ale dávali to jasně najevo svojí odtažitostí.

Pravděpodobně to bylo i tím, jaký jsem byl, že jsem se maloval a chodil jenom v černé. Okolí to děsilo. Jediný, kdo se mnou i přes tohle všechno zůstal, byl Richard. A teď jsem ztratil i jeho…
Když jsem se po odemknutí zámku dostal několika kliknutími na facebook, okamžitě na mě vyskočily nové zprávy skupinového chatu, ve kterém jsem byl. Název byl prostý: ‚GL‘. Jednalo se o skupinku dalších homosexuálů – mužů i žen. Společně jsme mluvili o našich starostech a obtížích v našem životě. A že jich nebylo málo! Zatím nás tu bylo osm, kromě mě ještě čtyři další muži a tři ženy. Nejvíce jsem si rozuměl asi s Walterem, což byl zhruba třicetiletý instalatér. Měl docela zajímavou minulost. Když byl mladší, hodně cestoval a vyprávěl nám o všech dobrodružstvích, co na těchto výpravách zažil. Zdál se být veselý, ale když jsem si s ním dopisoval soukromě, zjistil jsem, že dokáže být i hodně skleslý a potřebuje podporu. V tom jsme si byli podobní. A to bylo zřejmě, společně s tím, že jsme se vzájemně chápali, příčinou našich každodenních debat. Někdy to byly hlouposti a někdy naopak vážně věci…

A jak se takhle naše skupinka vlastně našla? Odpověď je prostá: seznamka. Byla to normální stránka, nic zaměřeného na gaye nebo lesbičky, ale jednou tam Paul – osamělý otec přes čtyřicet, přidal příspěvek, v němž se psalo, jestli je tu někdo, kdo má občas pocit, že ho vůbec nepřitahuje opačné pohlaví a ať mu daná osoba případně napíše. Tenkrát jsem se odhodlal riskovat a ozval jsem se mu. Stejně jako šest dalších lidí. Po pár dnech dopisování založil Paul skupinový chat, kam nás všechny přidal. A od té doby jsme byli ve spojení… Trvalo to už pomalu tři měsíce.
Pročetl jsem si poslední zprávy. Byl to rozhovor mezi Emmou – studentkou pedagogické školy a Paulem. Typická konverzace jako každá jiná, končící rozloučením.
Chvilku jsem otálel, než jsem napsal: ‚Ahoj, je tu teď někdo?‘ psal jsem bez smajlíků, to u mě nebylo časté, dělal jsem to jenom, když se jednalo o něco vážného.

Nemusel jsem čekat snad ani pár vteřin, než přišla odezva od Waltera: ‚Ahoj, ano, co potřebuješ?‘
Byl jsem rád, že mi někdo odepsal, i když jsem to tak trochu čekal, on tu býval často celé noci. ‚Můžeš mi prosím napsat soukromku?‘
Opět trvalo jenom chviličku, než mi od něj přišla zpráva mimo společný chat. ‚Tak copak?‘
Zamyslel jsem se, jestli mu to mám vážně říct, ale nakonec jsem se rozhodl. Beztak tím nemůžu nic ztratit a promluvit si o tom mi snad pomůže. ‚Pokusil jsem se zabít.‘
‚Cože?! Děláš si ze mě srandu?! -_-‚
‚Nedělám.‘
‚Co se stalo?!‘
Skousl jsem si lehce spodní ret. ‚Víš, jak jsem ti říkal o tom spolužákovi?‘
‚Myslíš Richarda?‘ odhadl správně.
‚Ano, toho.‘
‚A co s ním?‘
‚Řekl jsem mu, co k němu cítím.‘ Snažil jsem se na to moc nemyslet, když jsem to psal. Nechtěl jsem se k tomu zase v myšlenkách vracet.
‚Aha :/ Odmítl tě, že?‘
‚Jo.‘
‚Nějakým hodně ošklivým způsobem?‘
‚Celkem ano.‘
‚Debil -_-‚
‚Ne, on je v pohodě. Takhle to nesmíš brát. Prostě je jenom vážně zatvrzelý heterák :/‘
‚Nebraň ho! -_- Je to debil a basta!‘ stál si za svým.
‚Už toho nechme, nechci se o tomhle dál bavit…‘
‚Tak o čem se chceš bavit?‘
‚O tom, co mi zabránilo se doopravdy zabít.‘
‚A co to bylo? :)‘
‚Nějaký kluk…‘
‚Jaký?‘
‚To sám nevím. Ale byl hodně tajemný. Až by se dalo říct temný. A byl taky zvláštní. Takový uhrančivý, ale taky chladný. Vypadal vypočítavě… Jako někdo, kdo ví víc než ostatní…‘
‚Líbil se ti.‘
Zaváhal jsem. ‚Ano.‘ napsal jsem pak.
Na to už nic neodepsal…

autor: Ann