Dny všedního nepokoje 4.

„Prý mu říkali lev…“

„Vážně? A proč?“

„To nevím. Ale všichni se ho báli…“

„A co ten druhý? Ten blonďák…?“

„Někdo říká, že spolu chodí a někdo zase, že jsou to jenom dobří přátelé… ale je to podle všeho jeho nejbližší osoba… a taky jediná, na kterou dá…“

„Ale každý vypadají úplně jinak a taky se jinak chovají…“

„Jo… ale ani se od sebe nehnou, když to není nezbytně nutný…“

„Jsou to takové opaky…“

„Jako jin a jang…“

Takové a podobné rozhovory teď převládaly na všech chodbách. Bylo teprve po třetí hodině a všichni už řešili jenom Tomiho a toho blonďáka, co byl s ním. Z doslechu jsem se dozvěděl, že jeho jméno je Willy. Podle všeho to byl nekonfliktní pohodář, několik lidí z vyššího ročníku ho znalo od vidění. Prý oba chodili do školy při kraji města. Proč ale přestoupili, bylo pro všechny záhadou… Zatímco Willy měl čistý štít, o Tomovi kolovaly všemožné průpovídky a některé byly opravdu šílené. Jako například, že zabil člověka… Nebo že údajně každého, koho nemá rád, dá svým gangem odvléct v noci do jednoho místního klubu a tam na něm zrealizují taková zvěrstva, že si to normální člověk nedokáže ani představit. Těmhle povídačkám jsem ale nevěřil, byly stejně pravděpodobné, jako že nám před školou přistane UFO. Ano, uznávám, že ten kluk byl vážně děsivý a příjemnost a milá povaha nebyly jeho přednostmi, ale tohle bylo už vážně přitažené za vlasy. Byl jsem schopný uvěřit kde čemu, ale tohle bylo moc i na mě…

Stačil jsem se dozvědět, že na tuhle školu nastoupili dneska. Měli chodit do třídy se mnou, ale zatím se na hodinách ještě neobjevili… nejspíš si museli ještě vyřídit dost organizačních věcí. Skříňku, čip, rozvrhy hodin a učeben… náš ředitel navíc chtěl, aby mu každý nastupující žák o sobě něco řekl. Tenhle ‚přijímací pohovor‘ jsem zažil taky, když jsem šel do prváku…

Zrovna když jsem nad tím uvažoval a kráčel směrem k další učebně, tak se dveře od ředitelny napravo otevřely a ven vyšly tři osoby. Jako první šel Tom. V očích měl podivný lesk a na tváři dost děsivý úšklebek plný škodolibosti. Při pohledu na něj mi naskočila husí kůže. Jako druhý se vynořil Willy, který vypadal sklesle a rozhodně nebyl tak pobavený jako jeho kamarád. A jako poslední vyšel náš ředitel Luft. Byl bledý jako stěna a pravá ruka, ve které svíral modrý hrnek s kávou, se mu výrazně třásla. Normálně pečlivě sčesané, hnědošedé vlasy měl rozcuchané a vířily mu kolem hlavy. A v milých, modrých očích měl děs…

Celá chodba najednou ztichla. Všichni se zastavili a jenom sledovali dva nové studenty. Včetně mě. A ti dva nám to oplatili stejnou kartou. Bylo to, jako když se střetnou dva gangy. Jeden malý, ale obávaný a jeden velký, ale ustrašený.

Moje pozornost se soustředila hlavně na Toma a jeho nadmíru spokojený, ale hrůzu nahánějící výraz a hlavou se mi honilo, co mohl asi řediteli udělat, že vypadal tak rozhozeně. Asi jsem byl ve svém zírání nápadný, jelikož jeho oči se po pár vteřinách prudce stočily mým směrem a já byl jeho pohledem přimražený na místě. Jeho zraky byly chladné. Hnědooké lidi jsem měl vždycky rád, připadali mi hodní a milí, ale… on byl jedna velká výjimka. A ještě ten jeho výraz… Skoro bych se až bál, že se na mě vrhne a rozsápe mě. Cítil jsem se jako laň zahnaná do kouta a hledící na vlka, jehož drápy a tesáky mi mohou přinést jen smrt… Ve tváři se mu nehnul ani jediný sval. Díval se mi zpříma hluboko do očí. V jeho pohledu nebyla ani špetka citu. Jako by mě vůbec nevnímal jako člověka… jen jako věc…

Willy se k němu naklonil a něco mu pošeptal do ucha a on přesunul svou pozornost na něj. V ten moment ze mě spadly pomyslné okovy, jimiž mě upoutal na místě a já úlevně vydechl. Pak už jsem se koukal raději klidit do učebny na konci chodby, v níž jsme měli mít estetiku. Mohli jsme si vybrat, jestli budeme chodit na hudebku nebo výtvarku a pro mě bylo vzhledem k mé ostýchavosti lepší to druhé. I když hudba byla mojí vášní a rád bych se jí někdy věnoval, stud mi v tom bránil…

Vešel jsem do rušné místnosti, minul jsem katedru, prošel uličkou a posadil se do poslední lavice v pravém rohu modře vymalované učebny. Lavice tu byly po dvou sražené k sobě, takže tu byla vždy čtyři místa vedle sebe. Usedl jsem až nejblíž ke stěně a batoh jsem si schoval pod lavici. Na ni jsem si pak položil blok a penál. Výtvarné potřeby nám nosil Brauer – náš profesor. Dal jsem si do uší sluchátka, co mi doteď visela kolem krku, a až když jsem si pustil Savin‘ me od Nicklebacka, tak jsem se rozhlédl kolem. Zdálo se, že Richard dnes není ve škole, ještě jsem ho na žádné z hodin neviděl… díky bohu! O střet s ním jsem rozhodně nijak nestál, stačil mi ten ranní rozruch u skříněk…

Mobil s rozsvíceným displejem jsem položil na lavici a natáhl se pro batoh, abych si z něj mohl vyndat pití, ale hned vzápětí hudba hrající mi do uší utichla a já se zarazil. Že by se mi rozbily sluchátka? No to je tedy radosti… Povzdechl jsem si.

„Nuda…“ ozval se těsně vedle mě něčí hlas a já se narovnal tak prudce, až jsem se praštil o roh lavice a bolestně jsem sykl. „Jak můžeš takový sračky vůbec poslouchat? Dyť je to pro holky!“

Neschopen slova jsem si přitiskl ruku na zátylek, do kterého jsem se bouchl, a veškerá moje pozornost se soustředila na Toma, který seděl na židli vedle mě tak pohodářsky, jako by tu býval vždycky, v ruce držel můj černý telefon a s nespokojeně svraštěným obočím si projížděl moje seznamy skladeb. Zakroutil hlavou. „No to mě poser… takový slaďárničky jsem už děsně dlouho neviděl… Ty seš asi pěkně zženštilej, co?“

Tohle mě popudilo. Ne proto, že urážel mě, to mi ani tak nevadilo, ale proč do toho musel tahat moji oblíbenou hudbu?! „Tohle… jsou náhodou super písničky!“ vyřkl jsem dřív, než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet. A kupodivu jsem nezněl ani vyplašeně, ale vztekle tedy ano.

„A helemese… tak kotě má i drápky, jo…?“ zašklebil se a přestal se věnovat mému mobilu, který nyní položil zpátky na stůl. Posadil se rovně a jeho obličej se hned vzápětí začal nebezpečně přibližovat. „Ale řekni mi jedno…“ jeho hlas nabral hluboký, vrnivý podtón, „vopravdu chceš odporovat lvovi…?“

Odtáhl jsem se, když se příliš přiblížil a dal jsem ruce před sebe v instinktivním, obranném gestu. „Nejsi lev!“ jeho slovíčkaření se mi nelíbilo.

„Ne… ale nemám k tomu daleko… Oba musíme bejt pány situace, derem se do popředí, nedíváme se nalevo ani napravo. Nesčítáme voběti. Náš živel je oheň. Sežehnem vás, zadusíme vás kouřem nebo vás prostě rozsápem a budem se u toho smát. Vaše slabost je naše síla a váš strach naše vodvaha. A věcí, co na tomhle světě milujeme nejvíc, je krev… Tak co, ještě furt se chceš hádat, emáku?“ v očích se mu objevil opět onen temný lesk. Zdál se být zapálený… zapálený sám do sebe a do výčtu svých vlastností… hodně děsivých vlastností, nutno dodat…

Zase jsem pocítil intenzivní strach, jenž přinutil moje srdce k rychlejšímu pumpování krve a můj obličej k napjatějšímu výrazu. „Ne…“ zašeptal jsem jenom tichounce se zády natlačenými na zdi. Už se přiblížil až tak, že jsem měl dlaně položené na jeho hrudníku a cítil jeho vlahý, horký dech s příměsí cigaretového odéru.

„No skvěle… tak to budeš celkem fajn na-“ dál to nedopověděl, jelikož byl přerušen slovy nově příchozí osoby:

„Tomi, dej tomu chudákovi trochu prostoru! Copak nevidíš, že na tohle není stavěný?!“ vynořil se vedle lavice Willy a položil na ni před dredatého kluka klíč od skříňky i s čipem. „Dvakrát tě nechám samotnýho a dvakrát mě zklameš…“

Tom protočil oči. „Klidni hormon, děláš, jak kdybych ho tu před všema nakládal nebo co…“

Ten má teda slovník!

„Ty bys toho byl schopný, to víme oba dost dobře…“ usadil se blonďák vedle motorkáře.

„Nežárli…“ zabroukal drsňák.

„Nežárlím!“

„To nalhávej někomu jinýmu, brouku…“

„Tyhle výrazy už si taky nech. Nestojím o to, aby si tu zase všichni mysleli bůhví co…“ s tím se obrátil ke třídě, co s tichým šuškáním zírala, a dost nahlas zvolal: „Aby mezi námi bylo jasno: My spolu nechodíme ani podobně, ano? Tak to mějte na paměti! Děkuji!“

Tom se hrdelně zachechtal, naklonil se ke mně, jako bych byl jeho spojenec a tiše mi pošeptal velmi znervózňující větu:

„A stejnak by stačilo, abych ho zatáh na hajzlíky a hned by změnil ten svůj názor…“

Rozpačitě jsem zatěkal pohledem. „Hm…“ vydal jsem.

„Mimochodem… vod teď tady budem sedávat s tebou, jasný, emáku?“

Raději jsem mu ani nezkoušel říkat, že mám taky jméno. „Dobře…“ hlesl jsem ne zrovna nadšeně a měl jsem pocit, že jsem se právě upsal ďáblu…

autor: Ann