autor: Ainee
Tak mi bylo Janulí taktně naznačeno, že bych si tyto předmluvy k povídkám měla psát sama, zřejmě se jí už nechtějí vymýšlet 😀 Tak dobře. Všimla jsem si, že s povídkou Vicious jsem spoustu z vás příliš nenadchla a pěkně vás rozčiluje. A mně přitom přijde tak zajímavá a jiná… Zkuste se na to dívat třeba jako na pohádku a nebrat to tak vážně 😉
Dnes naopak přicházím s povídkou, která je naprosto jiná, ve skutečnosti je to jedna z mých úplně nejoblíbenějších povídek vůbec a já věřím, že si ji zamilujete stejně, jako já. Odehrává se v Berlíně, všechny názvy a místa jsou skutečně existující, takže si je pro lepší představu můžete vyhledat třeba na mapě. Nic dalšího neprozradím, jen chci dodat, že když jsem si tu povídku k překladu vybírala, jako první mě napadlo, že to je přesně typ povídky, který by se líbil Mishulce a Zuzance, alespoň pokud můžu soudit podle komentářů, a proto chci tento překlad, holky, věnovat právě vám.
Povídka má 22 dílů, je psaná v roce 2011 a bude tady dvakrát týdně, v úterý a v neděli, tak si užijte čtení!
Zuzu
Prázdné plátno
Tom se plahočil po ulicích pomalým tempem, proplétal se labyrintem uliček a chodníků, které jej udržovaly mimo hlavní silnici. Den byl na tohle roční období neobvykle horký a on si tiše přál, aby se ochladilo alespoň do doby, než se vrátí zpátky domů. Měl v práci dlouhý den a bolela jej ramena od celodenního držení ruky vzhůru. Posunul svůj batoh, aby neměl většinu jeho váhy na ramenech v místech, která ho nejvíce bolela, a zabočil na malou cestu mezi dvorky nějakých nezajímavých obchodních objektů.
Aniž by opravdu věnoval pozornost svému okolí, opět si otřel pot z čela. Někdy si opravdu přál, aby nebyl takový skrblík a jel zpátky domů prostě metrem. Ne, pomyslel si téměř okamžitě poté, co mu ta myšlenka vstoupila na mysl, jeho těžce vydělané peníze byly určeny pro mnohem rozumnější věci, jako jsou potraviny a barvy. V žádném případě by své peníze nevyhodil za dopravu, ta cesta nebyla zase tak dlouhá. Dnešní cesta byla dokonce kratší než obvykle. Práce byla v centru města, v jihovýchodní části Mitte, a cesta zpět do Friedrichshainu by mu neměla trvat déle než hodinu, maximálně. Párkrát už šel celou cestu až z druhé strany Tiergartenu. To teprve byla pekelná cesta.
S uvažováním, zda by měl uzavřít dohodu s Davidem, aby jej další den hodil domů firemním autem a s přemýšlením, kolik by jej to stálo, nechal své oči bezmyšlenkovitě putovat tam a zpět mezi dvorky na obou stranách, obklopenými drátěnými ploty. Zjistil, že je tato oblast extrémně nudná, samé nezáživné a neinspirující povrchy. Nevýrazné barvy všude, kam se podíval. Nemohl si pomoct, aby si nemyslel, že by té oblasti pomohlo dát jí nějaký charakter, něco, aby byla méně nezajímavá. Navzdory tomu, že svítilo sluníčko, což mu šlo mimochodem každou minutou více a více na nervy, a že procházel docela nóbl a udržovanou částí města, Tom v sobě prostě nedokázal najít žádné nadšení. Byl unavený, všechny svaly mu pulzovaly bolestí a v krku měl sucho jako na Sahaře. Jediné, co chtěl, bylo dostat se zpátky domů, zjistit, jestli by někde mohl vyhrabat láhev piva a prospat zbytek dne i zbytek bolesti. Pokud by mile požádal, nebo by dokonce přišel s nějakou formou úplatku, mohl by dokonce Andyho přinutit, aby mu dal nějakou pěknou masáž.
Se snahou rozhodnout se mezi skutečným utracením peněz za pivo, výměnou za masáž zad, nebo zda by mohl vystačit s nějakým druhem vzájemné protislužby, byla jeho pozornost náhle věnována čemusi v koutku jeho oka. Ten obraz tam nesetrval moc dlouho, ale zůstal mu v podvědomí a přinutil jej otočit hlavu a podívat se znovu.
Zíralo mu to přímo do tváře. Hladký, bílý povrch byl osvětlen sluncem a odrážel světlo téměř nesnesitelným způsobem. Tom bez přemýšlení sešel z cesty a přistoupil k drátěnému plotu, aby zíral na ten krásný pohled před sebou. Neposkvrněné bílé plátno prosící, aby bylo transformováno do jedinečného a skvělého uměleckého díla. V mysli se mu už začaly tvořit představy a dokázal vidět hotové dílo tak jasně, že jej to málem vytáhlo z jeho snového stavu.
Lehce zavrtěl hlavou, jen aby se vrátil zpět do reality, s širokým úsměvem šířícím se mu po tváři. Bylo to perfektní! Něco takového hledal už věky a téměř se vzdal naděje, že by to někdy našel. Připadalo mu to, jako by se bohové na něj konečně usmáli, když mu poskytli plátno tak nádherné, jako nic, co kdy dříve viděl. Čekalo na něj, ukryto v tichu, hluboko uvnitř to cítil. Tohle bylo ono – to, co se časem promění z bezduché, bílé zdi do jeho doposud největšího uměleckého díla.
Spokojen se svým novým objevem se Tom rychle rozhlédl po okolí. Kde přesně to byl? Bude muset dvakrát zkontrolovat název ulice, až se vydá zpátky na hlavní silnici. Ačkoliv, ostatní věci byly také důležité. Jak vysoký byl plot a mohl na něj snadno vyšplhat? Byla uvnitř nějaká ochranka, a pokud ano, jak by se jí mohl vyhnout? Zamračil se a studoval okolí, dokud nebyl spokojen se svým průzkumem. Plot nebyl žádný problém a na dohled nezjistil žádnou zjevnou kameru. Takže zde mohla být bezpečnostní ochranka, samozřejmě, ale to bylo riziko, které byl ochoten podstoupit. Jak by taky ne, s něčím tak vzácným v dosahu?
Bolest jeho svalů byla zapomenuta a s úsměvem od ucha k uchu Tom opět nabral kurs směrem k domovu, protože věděl, že brzy bude zpět. Bylo tam prázdné plátno, jen čekající na něj, aby ho zaplnil, a on jej nehodlal nechat prázdné moc dlouho.
Jeho batoh dopadl na zem s hlasitým žuchnutím, jakmile vkročil dovnitř, a byl rychle zapomenut. Podlahová prkna mu vrzala pod nohama, když Tom zamířil hlouběji do bytu.
„Andreasi?“ Zeptal se radši hlasitěji, s nadějí, že jeho kamarád ještě neodešel do práce.
Stáhl si přes hlavu propocený svetr a nahodile jej odhodil do rohu, než prošel dveřmi do ložnice, kde našel dotyčnou osobu spící na podlaze. „Hej, Šípková Růženko,“ zkusil to a doufal, že jej nebude muset skutečně probudit, vždy byl potom hrozně nevrlý. Žádná odpověď. Mírně rozmrzelý přešel místnost a jemně Andrease kopl do nohy. Štíhlý mladík něco nesouvisle zamumlal a otočil se, takže Tom viděl jeho záda. Tom jej znovu kopl, tentokrát ne tak jemně, a nasadil nespokojený obličej. Umíral touhou podělit se o novinky. Ale zdálo se, že jeho úsilí se nakonec vyplatilo, když Andreas pomalu otočil hlavu směrem k Tomovi a začal si unaveně mnout oči. „Co chceš?“ Zeptal se, hlas měl ze spánku trochu ochraptělý a suchý.
Tom povytáhl obočí nad rozcuchaným blonďákem. „Tohle je nějaký způsob, jak pozdravit svého nejlepšího přítele, který se konečně vrátil po náročném dni v práci, kde vydělával peníze, aby nakrmil tvůj vychrtlý zadek?“ Byl si plně vědom toho, že to trochu přehání, ale když už nic jiného, alespoň jej to probudí.
Rozhodně jej to probudilo. „No promiň?“ zachraptěl Andreas, posadil se malinko moc rychle a málem padl zpět z náhlého návalu krve do hlavy. Podepřel se oběma rukama o matraci pod sebou a zíral vzhůru na Toma. „Kdo přesně tady koho krmí, Tome?“ S nenápadným pískáním si Tom jednoduše složil ruce za zády a loudal se do obývacího pokoje, opouštěje tak blonďáka s hrozivým výrazem ve tváři. „Ještě jsme neskončili, ty bastarde!“ Andreas už byl teď definitivně vzhůru, pomyslel si Tom a usmál se své vlastní chytrosti. Brzy poté se blonďák přiřítil do místnosti a z očí mu létaly blesky. „Řekni mi, Tome, kdo přesně koho krmí?“ Andreas si zkřížil ruce na prsou a naštvaně zíral přes celou místnost na svého přítele a spolubydlícího.
„Jo, jo, jak myslíš,“ byla Tomova odpověď na to obvinění. Padl na opotřebovanou pohovku a natáhl si ruce nad hlavou, než se mu na tváři opět objevil obrovský úsměv. Dnes mu nic nemohlo zkazit náladu, ani Andreasův lehce jedovatý postoj.
Andreas držel jazyk za zuby, dokud se mu nepodařilo zchladnout natolik, aby na Toma nevyjel, a pozorně svého kamaráda studoval. Do očí se mu pomalu vracelo světlo a na tváři se mu nakonec objevil úsměv. „Máš dobré zprávy,“ konstatoval.
„Našel jsem to nejdokonalejší plátno ze všech.“ Spokojen sám se sebou, Tom na Andrease zavrtěl obočím a zabořil se hlouběji do gauče.
Andreas si lehce odfrkl, přidal se k němu na gauč a během toho procesu z něj Tomovi hrubě shodil nohy. „A já si tady hloupě myslel, že jde o něco důležitého.“
Pobouřený zlehčováním svého velkého objevu Tom na blonďáka zazíral. „Andy! To není hezké. Jsou to úžasné zprávy a ty to víš.“
Blonďák pokrčil rameny a nenabídl žádnou odpověď.
„Takže, jaký byl tvůj den?“ Zeptal se Andreas po chvíli.
Tom přimhouřil oči, stále frustrovaný, že jeho přítel nemá v úmyslu s ním sdílet jeho nadšení. „Fajn. David byl pěkně otravný, jako vždy, Bushidova přítomnost byla neexistující, jako vždy, a práce byla únavná, jako vždy. Moje svaly mě zabíjí a nejsem si jistý, jestli ještě někdy znovu budu moct spustit ramena, protože jsem je celý den zvedal a vážně mám strach, že mi v té poloze už na věčnost zamrzly. Ale jinak to byl pravděpodobně, kurva, ten nejlepší den mého života.“
Sarkasmus odkapával z každého jeho slova, ale Andreas si toho nevšímal. „No, to je pěkné.“
„Někdy si říkám, proč se vůbec obtěžuju se s tebou kamarádit,“ řekl Tom, teď už jasně naštvaný.
„Je to proto, že mě miluješ,“ konstatoval Andreas a pokračoval, „a proto, že nemáš žádné jiné přátele.“
Tom zavrtěl hlavou a jednoduše odpověděl: „Hádám, že máš pravdu.“
To bylo vše, co bylo třeba, aby se na Andreasově tváři objevil široký úsměv. Miloval, když měl pravdu, a především se mu líbilo, když s ním lidé souhlasili. „Takže, perfektní nové plátno, jo?“
„Konečně!“ Tom téměř vykřikl a druhého mladíka to rozesmálo.
Nebylo to opravdu tak, že by se Andreas nestaral o Tomův nový objev, vlastně byl za něj opravdu šťastný, ale dráždit jej byla tak velká zábava, že si opravdu nemohl pomoct. Věděl, že to bylo pro Toma něco velkého, ale věděl, že předstíráním, jako že jej to nezajímá, Toma naštve, a tak to prostě musel trochu natáhnout.
„Ano, našel jsem perfektní místo a já přísahám, Andy, doslova mě prosilo, abych ho namaloval!“ Tom mu věnoval pohled ´jsem vzrušené malé štěně´ a Andreas se mu musel smát.
„Já vážně nechápu, jak s tebou stěny mluví,“ řekl a znovu to uvážil. „Jseš si jistý, že ty hlasy nejsou jen ve tvé hlavě?“ Aby zdůraznil své tvrzení, zvedl několik Tomových dredů, jako by kontroloval, jestli se tam uvnitř něco neskrývá a začal se nekontrolovatelně hihňat.
Tom jej hravě plácl do ruky a předstíraně na něj zazíral. „Vtipné, Andy. Opravdu originální.“ Přesto nedokázal dlouho udržet pohoršený výraz a brzy se připojil k Andreasovi, aby se smál nahlas jeho hloupému vtipu.
Když konečně popadl dech, Andreas se rozhodl, že je čas, aby ukázal, že dokáže být taky ohleduplný a pozorný kamarád. „Takže, kde jsi našel to své úžasné plátno?“
Tom se stále držel za žaludek, který jej bolel od smíchu, a téměř plaše se usmál. „V Mitte. Náhodou jsem kolem toho prošel při cestě z práce.“
Andreas se lehce zamračil. Podporoval Toma při jakékoliv jeho misi, ale také věděl, že bezpečnost v centru byla docela přísná, což znamenalo, že pravděpodobnost, že Tom bude chycen, byla daleko vyšší. Grafitti v Berlíně opravdu nebylo odsuzováno, ale byly tady ještě zákony proti vandalismu a nedovolené vniknutí nebylo něco, co by lehce prošlo. Šance byly, že jeho přítel se jednoho dne ocitne za mřížemi za jednu nebo druhou věc, ne-li obě, a ta myšlenka se mu nelíbila.
„Až tam dole? Nelíbí se mi to. Ty víš, jak neústupní jsou ti bohatí bastardi v nejvyšším zabezpečení a podobných sračkách,“ začal a věnoval Tomovi ustaraný pohled. Ale nebylo to k ničemu, to moc dobře věděl. Jakmile Tomovi v hlavě uvízl nějaký nápad, nebyl žádný způsob, jak mu jej vymluvit.
„Nedělej si s tím starosti, Andy, budu dávat pozor, jo? Přísahám.“ Andy se cítil trochu lépe, když to slyšel přímo od Toma, ale z té myšlenky mu přece jen bylo špatně od žaludku. „Každopádně, zamířím tam dolů dnes pozdě v noci. Ty dneska pracuješ?“ Byla to nevinná otázka, ale Tom si přesto přál, aby Andy řekl ne.
„Jo, šéf volal, musím vzít extra směny, Hannah volala, že je nemocná.“
Tom se kousl do spodního rtu a odpověděl jen „Aha.“ Jestliže Andreas šel do práce, věděl, že poté skončí na ulici, vždycky to tak dělal.
Na rameni se mu ocitla jemná ruka s uklidňujícím stisknutím. „Hej, člověče, neboj se. Budu v pořádku.“
Tom si povzdechl. „Jen si dávej pozor, jo?“ Zvedl pohled z místa, kde odpočíval na sepjatých rukou v klíně, setkal se s Andreasovým pohledem a držel ho.
„Vždycky jsem.“
Tom přikývl a dal tak Andreasovi vědět, že mu věří. Opravdu mu věřil. Byli to jen ti všichni ostatní, kterým nevěřil. V den, kdy se dozvěděl, že Andreas sám sebe prodává, aby měl extra příjem, byl zároveň dnem, kdy si uvědomil, jak posraný svět dokáže být a jak daleko někteří museli zajít, jen aby zůstali na živu. K čertu, než ho Andreas zasvětil do svého tajemství, Tom už si stěžoval na pracovní podmínky Andyho pravidelného zaměstnání. Nyní ten malý, zašlý bar reprezentoval, když už nic jiného, nějaký druh bezpečného a snadného způsobu, jak si vydělat na živobytí. Tom se Andyho snažil přemluvit, aby se vzdal své druhé ´práce´, ale on odmítl. Tom už o tom znovu nezačal. Byl to koneckonců Andreasův život a mohl si s ním dělat, co chtěl. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že pokaždé, když šel Andreas do práce, Tom posílal tichou motlitbu komukoliv, kdo možná poslouchal, aby byl v bezpečí a vrátil se domů v pořádku.
Tom zíral na prázdnou bílou zeď a zubil se jako šílenec. Tohle bylo ono, přišel čas ukázat, co v něm je. Už měl plány, velké plány pro to netečné plátno před sebou. Cesta zpět do Mitte byla dlouhá, ale když se zdi dotkl první pruh barvy, věděl, že to stálo za to. Plot nebyl příliš na obtíž a on byl rád, že by nebyl příliš velký problém jej přelézt, pokud by byl objeven. Barva pokrývající zeď byla tmavá a výrazná oproti bílé, ale bylo definitivní, že jakmile bude hotov, nebude tam nikdo, kdo by postrádal tu zářivě bílou. V této chvíli byl ponořen do svého umění, vytvářel tvary a obrysy, vrstvil barvy, aby dal svému návrhu život a hloubku. Sám pro sebe se usmíval, jak se představa v jeho hlavě pomalu zhmotňovala a jeho poselství začínalo být hmatatelné.
Jeho okolí sestávající z černého asfaltu, skladiště a drátěného plotu bylo vzdálené od jeho mysli. Bylo mu úplně jedno, kde je, jakou budovu to zdobí, nebo dokonce že to, co dělá, je nezákonné. Vše, na čem záleželo, bylo, aby všichni viděli, co viděl on, a aby sdílel svou vizi s kýmkoliv, kdo měl zájem se podívat. Zabraný v barvách, plně oddaný své práci, jako by se všechny životní problémy náhle vypařily. Nebyly tak velké, když maloval. Svět nebyl tak hrozné místo a nic se jej nemohlo dotknout. Při malování byl svět krásný a Tom nedokázal pochopit, jak je možné, že se všichni ostatní zdáli být slepí k této skutečnosti.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 30
Nová povídka vypadá zajímavě, tak uvidíme, jak to půjde dál. 🙂 A musím ti říct, že Vicious sice vypadá nereálně, ale zajímavě…je to příběh fantazie a nechám se překvapit, jak to půjde dál…ale tahle povídka vypadá jako z prostředí, které je v téhle době populární…obě povídky dočtu až do konce, protože věřím tvé intuici vždy si vybrat k překladu super bombastickou povídky. Díky.
Musím řict, že první díl Vicious mě zaujal mnohem více, než tahle povídka. Tím ale neříkám, že mě neuchvátila vůbec a rozhodně ji mám v plánu dočíst 🙂 Ráda čtu tebou přeložené povídky, protože vždy vybereš něco extra 🙂 díky 🙂
Óóóó! Další, hodně zajímavá povídka. Vážně to začíná dost zajímavě, takové nahlédnutí do života kluků ulice. Předpokládám, že Tomovo dílo bude úchvatné, přestože mnozí z toho budou na mrtvici. Ale není sprejer, jako sprejer. Taky mě dokáže nas*at, když na novou fasádu přistane nějaký hnusný klikyhák, ale na druhou stranu jsem viděla i grafiti, která bych na našem baráku snesla, a s nadšením. Doufám, že Tom bude mít čas to dokončit a nečapnou ho.
Díky moc za překlad a těším se na pokračování.
Vicious mi rozhodně nevadí. My, co jsme vyrostli na manga fantaziích, anime a fanfiction různých žánrů, ustojíme v podstatě všechno. 😀 Fantazii se prostě meze nekladou. 😉
Vypadá to dobře.
V prvom rade, Ti chcem strašne moc poďakovať za venovanie. A napísať ako veľmi sa teším na takúto poviedku.
Vicious ma rozčuľuje, ale aj tak som zvedavá ako bude pokračovať a keď zaujala Teba, verím, že je dobrá, lebo zatiaľ si prekaldala iba samé super veci. A Tvoje preklad je už sám o sebe zárukou kvality. Takže sa teším aj na rozčuľujúceho Bila. Som zvedavá či ho Tom dokáže skrotiť, alebo to bude práve Bill, ktorý si z Toma urobí krotké zvieratko.
No ale na túto poviedku… to nebudem len čítať, ale budem ju aj prežívať. Mám radšej s príbehom žiť, zabudnúť že je to len príbeh a zažiť iný rozmer:)
Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie.
Líbí se mi i Vicious i toto 🙂
Tak tu máme novú poviedku a opäť s netradičným začiatkom.
Vyzerá to, že Tom a ani Andreas nemajú ľahký život a že Tom nachádza únik práve v maľovaní. Som rada, že ho nachádza aspoň v niečom, aj keď je to nelegálne a nebezpečné.
Som zvedavá na jeho výtvor, na to, kde vlastne maľuje (myslím teda, čo je zač tá budova) a hlavne to, ako sa do toho všetkého pripletie Bill 🙂
Ďakujem za preklad. Ty si proste fenomenálna, Zuzu 🙂
Zuzu! ♥ Strašně moc Ti děkuji za krásné věnování, nemáš ani ponětí, jak moc mě to potěšilo! 🙂
Povídka začíná opět zajímavě a originálně a já jsem zvědavá, kam nás tohle všechno zavede. Snad Tom svůj výlet přežije ve zdraví a těším se na setkání s Billem! 🙂 Netrpělivě budu vyhlížet další díl! Už hlavně proto, že bys řekla, že se nám to se Zuzankou bude líbit..věřím, že to bude pecka! ♥
Vypadá to dobře. Super překlad 🙂
Tom ako poulicny umelec 🙂 ja tak zboznujem poviedky,kde twins nie su clenmi TH. Netrpezlivo vyckavam kedy sa objavi Bill a hlavne v akej postave- bude bohaty snob a majitel budovy, Andreasov kamarat z prace alebo policajt co Toma chyti? Dakujem krasne za preklad :-*