autor: Muckátko :o*
Ahojte! Jen krátce na vysvětlenou – pokud jste očekávali, že se Bill s Tomem potkají hned v prvním díle, padnou si kolem krku díky nehynoucí lásce na první pohled, vyřeší na své společné rovné cestě pár hrbolů a kliček a budou spolu žít šťastně až do smrti, pak čtete nesprávnou povídku od nesprávné autorky, protože už teď vám prozradím, že pokud čekáte, že Billa s Tomem šoupnu na nějaké tajné místečko daleko od civilizace, kde budou společně denně provádět sexuální hrátky bez možnosti úniku, tak jste na špatné adrese. M :o*
Tiché sbohem
Tom se nacházel v té části svého pokoje, který se dal nazvat obývacím. Seděl u velkého kulatého stolu s lakovaným povrchem, ke kterému se po chvíli začala lepit jeho nehybná předloktí. Stála před ním poloprázdná sklenička s alkoholem, který našel v minibaru, ale nevzpomínal si, že by něco podobného pil. Nevybavoval si ani název na nenápadné etiketě láhve. Držel v prstech skleněný hladký povrch nádoby a bezúčelně ji posouval po stole ve stopách nesmyslných obrazců, nebo si ji jen pohazoval v dlaních zleva doprava a zprava doleva. Tichá tíživá atmosféra prázdného pokoje jen přiživovala Tomovu nastupující depresi a tíhu toho, co se kolem něj dělo.
Seděl tak od té doby, co se vrátili ze stanice. Bylo to sotva pár desítek minut, ale přesto se čas táhl jako dlouhé roky.
David se po příjezdu beze slova zavřel v pokoji a od té doby se neukázal. Na jednu stranu si Tom opravdu přál, aby si sbalil věci, odhlásil se z hotelu a odjel bez rozloučení, protože si na tohle Tom příliš nepotrpěl. Neuměl tyhle situace zvládat a opravdu se děsil okamžiku, kdy se David objeví ve dveřích, že už musí jet, protože letadlo mu brzy startuje, a měl by jít, aby ho nezmeškal.
Odlepil pravé předloktí od stolu a vypil zbytek tekutiny, která v pokojové teplotě pomalu teplala. Tom ani nebyl schopný zaregistrovat chuť, nebo začít vnímat a akceptovat fakt, že jeho tělo přijímá nějakou dávku alkoholu, která by v jeho krevním oběhu měla konečně začít způsobovat nějakou reakci, kterou by později mohl omluvit svým ne zrovna střízlivým stavem, aby se nemusel cítit špatně kvůli ničemu, co řekne nebo udělá.
Ponurou náladu protnulo cvaknutí dveří, aniž by mu předcházelo nějaké klepání. David vešel váhavě do místnosti a rozhlédl se, aby pohledem našel svého svěřence. Příliš nadšený nebyl, když ho našel sedět skleslého u stolu zírajícího do prázdné skleničky, na jejímž dně se nejspíš snažil najít odpovědi na své otázky nebo minimálně nějaké řešení. Otcovské a manažerské chování v sobě David ani v téhle situaci nemohl potlačit. První reakce, která by za normálních okolností přišla téměř okamžitě, by bylo vytrhnutí skleničky z Tomovy ruky a následné kázání, proč se bezdůvodně nalívá uprostřed dne. Místo toho ale přešel kousek pokoje a posadil se na židli rovnou vedle Toma, který ani nezvedl pohled.
„Můžu se přidat?“ zeptal se opatrně a hodil hlavou ke skleničce. Tom přikývl a vstal od stolu. Vytáhl flašku z minibaru, protože teď na ni budou už dva, a z vitríny vytáhl druhou skleničku. Obojí postavil před Davida a z vysoka dopadl zpět na zahřátou židli. Vrátil se do té samé pozice jako předtím, že by nikdo nepoznal, že byl před chvílí na nohou. David si povzdychl a ujal se nalévání. Naplnil obě skleničky přiměřenou dávkou a čekal, až Tom pozvedne tu svoji, aby si přiťukli, ale jen co jeho prsty sevřely sklo, veškerý obsah přistál v Tomových ústech a krkem sklouzl do žaludku. David tedy ruku stáhl a ze své dávky jen upil.
„Kdy ti to letí?“ zachraptěl Tom.
„Zítra dopoledne o půl desáté, ale z Frankfurtu, takže se ještě budu muset nejdřív dopravit tam.“
„Perfektní,“ zamumlal Tom a dolil si. Z jeho hlasu nešlo úplně rozeznat, co v sobě zrovna teď prožívá, ale David mohl říct, že nic kladného to není.
„Volal jsem Peterovi. Zrušil jsem po telefonu všechno, co bylo naplánované. Až na dvě akce, které jsme měli naplánované na pozítří, šlo všechno zrušit bez pokut.“
„To je fuk,“ odfrkl si Tom.
„Tome, prosím, nebuď takovej.“
„Jakej takovej?“ zvedl k němu Tom pohled.
„Jako že nenávidíš celý svět.“
„To není ‚jako že‘, to tak opravdu je,“ upozornil Tom manažera.
„Fajn. Je to tak a já to chápu, ale nechci strávit posledních pár hodin, které máme před sebou, hádkami s tebou, na to fakt nemám,“ pronesl muž krotce.
„Možná by sis měl jít balit kufry a využít tak čas nějak efektivněji.“
„Nevím, o žádném místě, na kterém bych teď byl raději,“ zavrtěl David hlavou.
„Ale prosím tě! Ušetři mě té sentimentality, víš, že tohle se mnou nic nedělá,“ vyskočil mladý muž na nohy a přešel k oknu i se svojí skleničkou.
„Tome, já se opravdu snažím…“
„O co? No o co?“ utrhl se Tom na manažera. David zavřel ústa a stočil pohled k zemi. Tom si posměšně odfrkl a zadíval se přes dlouhé záclony z okna ven, aniž by očekával, že z manažerových úst nakonec vyjde něco smysluplného, protože výraz v jeho tváři připomínal porážku a kapitulaci, než snahu s Tomem bojovat.
„Zatraceně se snažím vymyslet něco, co by všechno tohle udělalo snazší!“ promluvil David hlubokým vážným hlasem.
„Copak to nechápeš? Nedochází ti to? Není tu nic, co by celé tohle udělalo snazší,“ obořil se Tom na muže u stolu. Byla to nesmyslná hloupá výměna názorů, která je oba jen obírala o drahocenný čas, a oba to dobře věděli. Oba věděli, o co v tu chvíli jde. Proč je Tom najednou tak výbušný, proč v každém slově hledá záminku pro začátek hádky.
Byla to zoufalost.
Bylo to vědomí, že jim zbývá posledních několik hodin, které budou moct strávit společně, ať už jako přátelé, kolegové, nebo náhradní příbuzní. Tom se nechtěl hádat. Nechtěl na Davida křičet, ale každé zlé slovo bylo pro něj v ten moment lepší. Raději bude Davidovi po zbytek noci nadávat, než aby opravdu musel vyslovit to prokleté slovíčko „Sbohem“. Ne na viděnou, ne na shledanou, ne brzy se uvidíme, protože všechna tahle rozloučení v sobě skrývala příslib, že se znovu uvidí nebo uslyší, ale v jejich situaci jim nikdo nemohl zaručit, že se něco nepokazí.
„Takhle to teď bude? Rozloučíme se tím, že po sobě budeme štěkat jako psi?“ zvýšil David hlas. Doufal, že se pohádají, možná i porvou, ale pak se uklidní a dojde jim oběma, že celá tahle situace mezi nimi je směšná.
„Proč prostě nejdeš na pokoj a nepočkáš do odjezdu tam? K čemu jsi platný tady? K ničemu.“
„Přestaň, Tome!“ zakřičel David, nedbaje na to, zda jeho křik uslyší někdo ve vedlejším pokoji nebo na chodbě. „Řekni to posrané slovo a všechno bude jinak!“
„Nevím, o čem mluvíš.“
„Ale ano a moc dobře to víš! Řekni, že nechceš, abych odletěl. Řekni, abych zůstal, a já zůstanu,“ zaútočil manažer přesně tam, kde to Toma nejvíce bolelo.
„Ty ses úplně zbláznil,“ zachechtal se Tom, snaže se velmi chabě skrýt strach a nejistotu za povrchní smích.
„Ne, nezbláznil, jen mám oči a vidím, co se s tebou děje. Máš strach! Doteď jsi měl vždycky někoho, na koho ses mohl obrátit a odteď budeš na všechno sám. Víš, že nebudu ani poblíž, abych mohl pomoct nebo zachránit tvůj zadek. Nebude tu nikdo. Žádný pevný bod, na který by ses mohl spolehnout. Myslíš, že to na tobě nevidím? Myslíš, že za ty posraný roky, co jsem ti přítelem, manažerem a skoro otcem jsem tě nestihl poznat skrz na skrz? Můžeš si hrát na dospělého, sebevědomého a suverénního, ale ve skutečnosti z tebe mluví strach a nejistota, protože nevíš, co bude dál. Zavřou tě někam s cizími lidmi, seberou ti svobodu a nebudeš moct nic. Budeš muset čekat, co ti kdo dovolí, kam tě kdo vezme, nehledě na to, že budeš denně trnout hrůzou, jestli už ti náhodou nejsou ti grázlové na stopě. Přestaň tu na mě hrát to divadlo, protože já četl scénář a vím, o co jde.“
„Zavři hubu, Davide. Zavři prostě hubu,“ zašeptal Tom a prsty pravé ruky si promnul obě oči, aby zatlačil slzy zpátky tam, kde se utvořily.
„Nechci po tobě, abychom tu do rána seděli, vyprávěli si sentimentální příběhy, které nás potkaly, a brečeli tu. Prostě si sedněme, dejme si skleničku, objednejme si večeři a mluvme o tom, co uděláme, až tohle všechno skončí,“ navrhl David. Tom se uchechtl.
„Chceš si povídat, jak se brzo vrátíš zpátky, jak navážeme tam, kde jsme přestali, jak to bude, jako by se nikdy nic nestalo? Že se z té nepříjemné zkušenosti všichni poučíme a život půjde dál? Tvůj možná, ale ten můj může být už dávno u konce.“
„Přestaň se chovat, jako by ti vrazi stáli za dveřmi a chystali se zaklepat!“
„Budu se tak chovat, protože pak na to budu připravený. Ani jeden z nás nemůže vědět, kdy se to stane, radši budu počítat s tím nejhorším, než si dávat falešné naděje, že nikdy nezjistí, kdo jsem,“ zavrčel Tom.
„Fajn, když si to myslíš, je to tvoje věc. Mohl by sis alespoň proteď sednout sem ke stolu, ať na tebe nemusím mluvit přes polovinu pokoje, nehledě na to, že se spíš bavím s tvými zády?“
„Máš pravdu. Měl bych ti stát tváří v tvář, aby sis toho mého ksichtu ještě užil. Možná je to dneska naposled, co ho vidíš,“ odtušil Tom a dramaticky se otočil, kráčeje ke stolu, kde seděl jeho unavený manažer.
„Myslíš si, že pro mě je tohle všechno lehké? Že nemám strach a že si nedělám starosti? A ty? Místo aby ses mi celou situaci snažil alespoň jednou za celou svou kariéru ulehčit, tak se chováš přesně tak jako vždycky. Jako sebestřednej kretén, kterýmu záleží jen na tom, aby se on měl dobře, ale víš ty co? Fajn. Když počítáš s tím, že tě každým dnem stejně zastřelí a seš si tím tak zatraceně jistej, tak proč se nesnažíš chovat se ke mně alespoň trochu slušně, abych si ty poslední hodiny s tebou ještě na živu užil, abych pak nad tvou rakví nemusel zmiňovat, jaký hajzl jsi ke mně byl a že poslední věc, kterou jsme spolu zažili, byla dost nechutná a zbytečná hádka?!“ rozčílil se David. „Neměl by ses teda spíš snažit chovat se ke všem okolo hezky, zpytovat svědomí, rozdávat svůj majetek a peníze charitám, konat dobré skutky a urovnávat záležitosti, které si zaslouží být vyřešeny dřív, než ti někdo provrtá hlavu kulkou?“
„Mmm, nad tím jsem nepřemýšlel. Možná bych měl každou minutu strávit šukáním, aby ten můj odchod z tohohle posranýho světa alespoň stál za to!“ uchechtl se Tom.
„Víš co, Tome?“ David vstal od stolu. „Jdi se bodnout. Jdi se bodnout dřív, než to udělám já nebo ti, co po tobě jdou,“ odtušil David jedovatě a dupavou chůzí zamířil k východu z pokoje. Radši stráví zbývající čas něčím užitečnějším, než aby se snažil zkrotit nezkrotitelné.
„Počkej!“ ozvalo se za jeho zády v momentě, kdy sáhl po klice.
„Tome,“ pronesl David chvějícím se hlasem. „Jsem jen pár okamžiků od toho ti dát pořádnou ránu, aby ses vzpamatoval, takže jestli chceš přihodit ještě něco navrch ke všem těm sračkám, které tu padly, tak ve svém vlastním zájmu raději zůstaň zticha,“ varoval ho manažer a provrtal ho pohledem skrz na skrz.
„Ještě nemáš dopito a večeře taky nezní špatně,“ promluvil Tom bezbarvým hlasem. Nechtěl znít jako ten poražený. David věděl, že Tom nenáviděl, když prohrával, proto se vzdal vítězného úšklebku, který se snažil vkrást na jeho ústa, a po dlouhé chvíli ticha nakonec nechal své prsty sklouznout z kliky dveří a váhavým krokem se vrátil do místnosti. Zasedl ke stolu ke svému nedopitému drinku a očima pobídl Toma, aby se k němu přidal a posadil se naproti němu.
„Už jsi… mluvil s Darcy?“ zeptal se Tom opatrně.
„Mluvil,“ přikývl muž.
„Co říkala?“
„Byla překvapená a zmatená, proč potřebuju azyl tak náhle. Vyptávala se, co se děje, vždyť ji znáš. Víš, jaká je. Řekl jsem jí, že o tom nemůžu mluvit a že se před nikým nemá zmiňovat, že mám v plánu přiletět a nějaký čas zůstat. Stejně se cítím špatně. Měl bych zůstat jinde.“
„Proč?“
„Nevíme, s kým máme tu čest. Ani policie nemá tušení, proti komu stojí, a pokud jde o někoho, kdo má kontakty všude po světě, nechci být ten, kdo Darcy ohrozí jen proto, že potřebuje zachránit vlastní zadek. Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo.“ Tom chápavě kývl hlavou a po chvíli vstal. Přešel ke stolku, odkud popadl své klíče a sundal z nich kroužek, na kterém visely 3 samostatné klíče.
„Vezmi si tohle,“ řekl a přisunul svazek k Davidovi, který je se zmatením v očích vzal do dlaně.
„O tom bytu nad studiem víš. Můžeš zůstat tam, než si budeš jistý, že ti v Americe nic nehrozí, aby ses mohl přestěhovat k Darcy. Modrý klíč je od budovy studia – hlavní i zadní vchod, žlutý patří ke dveřím od schodiště, které vede k bytu, a ten poslední zelený je od bytu,“ vysvětlil mu Tom barevné odlišení.
„Díky, Tome,“ špitl David vděčně.
„Nemusíš děkovat. Není to tak, že bych ten byt v nejbližší době využil,“ mávl Tom rukou ledabyle. David se rozhodl jeho kousavou poznámku ignorovat a schoval si klíče do kapsy od džín. Hned na to vrátil paže na stůl a propletl prsty svých rukou.
„Já vím, že neznáme Tobiho ještě moc dlouho, ale myslíš, že je tu nějaká šance, že by mohl zůstat s tebou jako bodyguard?“ Tom okamžitě zavrtěl hlavou.
„Už jsem se na to přece ptal, hned když mi řekli, že dostanu přiděleného agenta, ale ten policajt mi řekl, že pro takový úkol je potřeba speciální výcvik. Vrahové asi nejsou to samé, co pištící dav holek,“ pokrčil rameny. Manažer si povzdychl.
„Ta agentura mě bude nenávidět. Už nikdy mi nezvednou telefon, když uvidí na displeji moje jméno, jestli budu mít vůbec alespoň povoleno vytočit jejich číslo,“ odfrkl si David.
„Uhm čistě teoreticky, když budeme naivně pozitivní a řekneme, že tohle jednou skončí a já se budu moc vrátit ke všemu, co bylo doteď, budeme to nějak pouštět ven? Proteď asi budeme dělat nějakou dobu mrtvý brouky, ale později?“
„Tohle asi budeme muset pak probrat s policií. Budeme muset doufat, že na nás média nezanevřou, ale až tohle skončí a my svoláme tiskovku, na které vysvětlíme, proč jsme se beze slova stáhli do ústraní, myslím, že to nakonec bude plus pro nás, protože se o tom začne psát, takže nás to vrátí zpět do byznysu.“
„Všichni mě budou litovat,“ protočil Tom oči.
„Bude to taky publicita. Ať už budou psát cokoli.“
„Tak, uhm, zavolám hotelový servis?“
„Huh?“
„Hotelový servis,“ zopakoval David trpělivě. „Abychom si mohli objednat tu večeři?“
„Oh, večeři. Jo jasně. Proč ne,“ svolil Tom a periferním viděním zaznamenal Davida, jak sahá po sluchátku a mluví se nějakým zaměstnancem hotelu, který jim zařídí donášku večeře.
Poslední večeře, kterou Tom sní se svým manažerem.
Jediným člověkem, kterého mohl považovat za svoji rodinu a kterého teď na nějaký čas, ne-li navždy, ztratí.
Příště: „Vyvolený“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Ona je už sobota? Marně mžourám na kalendář, vzdálený ode mě tři tisíce mil a vidím tam útery. Že by malý dáreček na svátek? Že by se MB začal dávat v úterý, místo středy? Nebo dokonce dvakrát týdně? Nebo mi snad něco uteklo? 😀
Hej, cože? 😀
Každopádně… SUPER! 😀 Mám zase co číst, protože, ruku na srdce povídka od tebe Muckátko… to se prostě hltá samo, kapitola za kapitolou, odstavec za odstavcem a slovo za slovem.
Bože, fakt není dnes sobota? 😀 Třeba není posunutý jen čas, ale také datum :O Náhodou, můj nával euforie, když jsem viděl další část, se převalila přes má ctěná bedra a přes můj květák, který se rozhodl již nevrátit, proto svou schopnost komentování a psaní přenechávám na zbytcích hmoty, která ulpěla na stranách mé prázdné květákové dutiny.
Co se týče námětu. Ano ono love story zní dobře, jak si popisovala v "kecu autora" na začátku dílu, sám jsem si říkal, že jsem čekal sladkou ňuňu story a ono je to takový drasťák, ale prostě je jasné, že ty jsi akční člověk a ňuňu story se od tebe nedočkáme.
Hmmm…na jednu stranu, tím lépe! Nudí mě dokonalost. Láska není dokonalá a nikdy nebude. Tohle je přesně to, co mě baví číst. Věčná akce, zklamání, hořké zvraty a žádné ňuňu love story z Bravíčka. Nejsme na Brávíčko přece jen už staří?
Poslední Tomovy a …uzllíčkovy nervovy dny byly lehce melancholicky pochmurné jak se zdá. Uzlíček nervů mi připadá, jako Tomův otec, který se o něj stará a Tom se chová jak největší parchantový puberťák. Tak rád bych ho občas jemně něčím tvrdým a tupým pohladil po hlavě. 😀 Ale hádám, že tak dlouhou ruku zákona nemám.
Tom si to dokonce u mě nevyžehlí ani pozváním na večeři. Prostě je to zmrd a zaslouží smr…nařezat a opíchat… kudlou. 😀
Mám pocit, že mi Muckátko dlužíš zlatého bludišťáka, protože se zdá, že Bill není pracovník ve fastfoodu a neobrácí tam ty zatracené brambory, nakrájené na hranoly… jo počkat! Hranolky! 😀 Ale já jsem trpělivý, uvidíme na konci povídky, pak už toho zatraceného punkového bludištáka budu chtít! 😀
Ahoj… Přiznám se… Tuhle povídku nečtu, protože při každé tvé povídce mě akorát naštve, že musím čekat na další díl. Já si vždy počkám až jich je k přečtení kolem 10 a pak začínám… 🙂 Nemohu tedy zatím hodnotit, ale zároveň mám nutkání reagovat na tvůj úvod.
Jak už je u tvých povídek zvykem, nikdy tam nejsou oba kluci od prvního dílu. Tak to snad ani nidko nemůže opravdu očekávat a přesto si to všichni netrpělivě přejeme a zároveň to ani nechceme… U každého dílu tvých povídek si přeju, aby už byl konec a já znala celý příběh a zároveň, aby konec nikdy nepřišel… Paradox, ale právě to se mi na tvém psaní líbí.
[1]:Ano dokonalost neexistuje a přesto po ni všichni toužíme co???
Protože pokud bychom netoužili po naší vlastní dokonalosti, tak bychom se neuchylovali ke čtení knih a jiných příběhů… Ale jinak velmi pěkně napsané :D:D
Tom je z toho pěkně rozložený. Ani se nedivím, že se David chtěl už sebrat a vypadnout. Nakonec se trochu vzpamatoval. Přece jenom, není jasné, kdy se znovu uvidí (tu druhou možnost ignoruji).
Příští kapča se jmenuje "Vyvolený"? To jako Harry Potter? … OK, to byl jen vtípek. 😀
Jsem zvědavá, kdo to bude, protože jak jsem už zjistila, můžeš tím myslet kohokoli. Záleží na tom, k čemu ten dotyčný bude vyvolený.
Díky, těším se na pokračování.
Ja se tak moc nemůžu dočkat, až se to všechno pořádně rozjede 🙂 povídka je skvělá (vlastně jako všechny tvoje díla) 😊 děkuju za další díl 🙂 ještě k tomu v ÚTERÝ 😀
Doufám že se ještě setkají a oba zůstanou naživu.
Chápu Toma jak se asi cítí, ale momentálně je mi ještě více líto Davida, protože na jeho místě bych sama nevěděla, co dělat. Jestli co nejdříve odletět do bezpečí a nebo tam zůstat s Tomem, který je evidentně s nervama v kýblu…
A musím říct, že mě rozesmál ten tvůj úvod. Samozřejmě, že je mi jasné, že to nebude žádná láska na první pohled, kde si padnou kolem krku a všechno bude dobré… 😀 Já bych to tak ani nechtěla, protože mám na povídkách nejraději právě tu poznávací sbližovací fázi, takže ta může být, alespoň pro mě, nekonečně dlouhá! Ale je fakt, že jsem tak trošku doufala, že by ta sbližovací fáze mohla probíhat na nějakém tom odlehlém tajném místě :DDD
Síce Toma trochu chápem, ale aj tak sa správal hrozne. Davida mi je ľúto, že sa ešte takto v posledný deň museli s Tomom pohádať – a jedna večera to nevyžehlí. Verím však, že nakoniec budú mať možnosť znova sa vidieť.
A k tvojmu úvodu.. ja som len rada, že to žiadna love story typu Harlekýn nebude 😀 Síce som dúfala s nejaké to utajené miesto, ale inak by ma všetko ostatné skôr sklamalo. Ja sa teším na to poznávanie, možno zo začiatku nie príliš veľké sympatie a aj nejaké tie hádky… A hlavne na akciu v podaní Billa ako Pána Agenta 😀
Ďakujem za časť, ktorá prekvapila dňom zverejnenia, ale potešila, že tu je 😀
Toma ochránia, ale David? Čo keď zistia, kto je Tom a zákonite vyhľadajú ľudí z jeho okolia, keďže sa k nemu nebudú vedieť dostať, ak bude polícia naozaj dobrá… David bude prvý na zozname – ako sa dostať k Tomovi… mám oňho strach, dúfam, že sa mu nič nestane.
Je mi ľúto aj Toma ale správal sa fakt ako klasický nešťastný chlap. Ešteže sa potom umúdril.
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu a teším sa na pokračovanie.
Jééjda, já se z té lítosti asi nikdy nedostanu! 😀 A teď k tomu přibyl i David! Jsem na tol stejně jako Zuzu, i v Davidově situaci bych nevěděla, co dělat. Ono je to těžko, když člověk tráví s někým tolik času, přiroste mu k srdci a pak má odjet s tím, že se tomu člověku může stát doslova cokoli a to i v tom nejhorším případě?! Ale jen ať David jede! budu tajně doufat, že v Americe najde úkryt a alespoň on bude ze všeho z obliga.
Každopádně jsem zvědavá, jaká cesta teď čeká Toma. Lehké to nebude, to je jasné, ale doufám, že povídka nakonec neskončí drasticky a že to nebude jen psychárna! 😉 Každopádně věřím, že bude velká spousta perných dílů!
Těším se na pokračování! 🙂