autor: B-kay
Nenechte se odradit bolestivějším úvodem. Jak se říká, cesta za štěstím bývá mnohokrát hodně trnitá, ale když konečně dosáhneme svého cíle, když celou naší bytostí proběhne pocit neskonalého štěstí, uvědomíme si, že všechna ta bolest za to stála, že bychom kvůli tomu opojnému pocitu vytrpěli i mnohem, mnohem víc. Doufám, že vám dnešní díl udělá radost alespoň z poloviny tak velkou, jakou děláte vy mně svými krásnými komentáři, za které vám z celého srdce děkuji :).
Přeji hezké počtení!
Zhluboka se nadechl a levou ruku si nevědomky přiložil na břicho v místě, kde cítil již několik hodin podivné šimrání, připomínaje si, že by neměl přemýšlet nad věcmi, které jej rozptylují, a měl by se znovu plně věnovat jen studiu. Na tyhle pocity nebyl zvyklý, nikdy nebylo nic, co by černovláska jakkoli odradilo od soustředění se na školu, ta byla vždy na prvním místě a náhle byla násilně vyštvána ze svého piedestalu a skončila až o několik příček níž, daleko za Tomovou vůní, způsobem, jakým se na něj díval, jeho doteky a polibky a tím, co v Billovi vyvolával. Ať už si to byl ochoten přiznat nebo nikoli, nabyté vědomosti mu nikdy nezpůsobovaly tolik potěšení, neotřásaly jeho světem, nevyprazdňovaly mu mysl, aby jej v příštích vteřinách naplnily až po okraj a ještě více. I nyní byl plný, naplněn neznámem, třesoucí se, připraven opětovně přijít o všechno, co má, vložit to do Tomových rukou a slepě důvěřovat, že mu nebude ublíženo.
V koutcích rtů ucítil jemné zacukání, cítil, jak se pomalu stahují do úsměvu a on se opravdu chtěl usmát, možná by to i udělal, kdyby se vedle jeho skříňky nezjevila zlatovlasá dívka a nesrazila jej z oblak zpět na zem jediným pohledem.
„Tak co?“ zeptala se Mandy, nehty netrpělivě poklepávajíc po Billově skřínce.
Bill neočekával pozdrav, takový luxus si od spolužáků zjevně nezasloužil, ale co opravdu nečekal, bylo, že se lačná po odpovědi ukáže hned další den. Nebyl na to připraven, nestihl vymyslet žádnou přijatelnou odpověď, kterou by nevyvolal přílišný zájem, a zároveň uklidnil její předpokládanou zvědavost. Byla to dívka, dívky rozhodně byly zvědavé a byl si jistý, že Mandy byla z těch, které se rozhodně nespokojí jen tak s nějakou odpovědí. Krom toho měla zřejmě špatnou náladu; mračila se, probodávala Billa ledovým pohledem, dokonce vynechala i svůj trik s pramínkem, který si koketně obtáčela kolem prstu, jímž tak ráda upoutávala pozornost ostatních kluků.
„Mluvil jsi s ním?“ ptala se, očividně otrávena Billovými zpomalenými reakcemi.
Bill těžce polkl, napravil si brýle, které mu mezitím stihly sklouznout na špičku nosu, a opravdu doufal, že svým chováním nevzbudí přílišné podezření. Nebyl zvyklý komunikovat s ostatními lidmi ze školy a s dívkami už vůbec ne. Nebyl z ní nervózní, jen se v její blízkosti necítil dobře.
„Mluvil jsem s ním,“ přikývl a zhluboka se nadechl. Odvrátil tvář a utekl tak před jejíma nedočkavýma očima. Udělalo se mu špatně, protože v jejím pohledu na vteřinku spatřil záblesk skutečné zvědavosti a vzrušení a on opravdu nechtěl být tím, kdo jí vezme veškeré naděje.
„A co ti řekl?“ Pověsila se na dveře skřínky a začala se pomalu houpat dopředu a dozadu.
Při každém pohybu dopředu, ucítil na tváři zašimrání medových loken, její vlasy voněly po květech, což byla opravdu příjemná vůně, ale ani tohle pozitivum nepomohlo, aby se v její blízkosti necítil tak slabě. Chtěl něco namítnout, poprosit ji, aby přestala, protože ta dvířka už měla nejlepší léta za sebou a popravdě se divil, že ještě fungovala, ale nakonec si to rozmyslel. Těžce polkl.
„Mrzí mě to, ale… pozval někoho jiného,“ špitl.
„Cože?!“ Mandy nyní svírala dvířka tak silně, až jí zbělely klouby na rukou.
„Pozval… někoho ji-„
„Slyšela jsem! Nejsem hluchá. Já jen… cože?!“
Bill překvapeně zamrkal a všiml si skupinky studentů, procházející kolem nich. Všichni na ně divně zírali, někteří si klepali na čelo, ostatní si mezi sebou něco tiše šeptali, nespouštějíce otrávený pohled z Billa, který se náhle cítil ještě hůř. Nyní litoval toho, že poslal Toma do třídy i přesto, že byl ochoten na něj počkat.
„Koho pozval?“
Bill sebou zděšeně trhl a otočil se k Mandy, která zjevně chytila druhý dech. „Nevím,“ odpověděl tiše.
„Jsi skutečně špatný lhář. Takže mi teď laskavě vyklop, koho pozval!“
Bill nevěděl, jestli takhle zacházela s každým, nebo se tímhle způsobem chovala jen k němu a opravdu netušil, čím si to vlastně zasloužil. Její chování, chování spolužáků, Grega, vlastních rodičů. Nerozuměl tomu. Snažil se být neviditelným, vyhýbal se jakémukoliv bližšímu kontaktu, předcházel hádkám a ponižování tím, že se schovával, a přesto byl neustále viděn. Snažil se proměnit ve stín, a přesto se v jejich očích jevil jako to nejjasnější světlo. Nedařilo se mu zmizet a tak zoufale si to přál.
„Opravdu nevím,“ řekl tiše. „Když to chceš vědět, zeptej se ho na to sama.“ Otočil se zpět ke skřínce a začal se prohrabávat v jejím obsahu, aniž by Mandy za zády věnoval minimální pozornost.
„No,“ zaslechl její falešně sladký hlas. „Tři týdny jsou dlouhá doba. Možná si to do té doby rozmyslí.“
„Možná,“ šeptl Bill, věnuje ublížený pohled učebnicím, ve kterých i přes veškerou snahu nedokázal najít tu, kterou hledal. Byla to sbírka chemických rovnic a různých příkladů, kterou mu před několika týdny půjčil profesor Higgins a on mu ji chtěl vrátit. Mandy se konečně pustila jeho skříňky a spokojeně odkráčela pryč, milá a usmívající se na všechny strany. Bill zničeně stiskl víčka a modlil se, aby už byl konec. Opakoval si, že jej od závěrečných zkoušek dělí poslední tři měsíce, což byl v porovnání s pěti lety, které měl za sebou opravdu nicotný časový úsek a rozhodl se to vydržet. Kvůli sobě. Kvůli Beth. Kvůli Tomovi. „Tady jsi,“ řekl sám pro sebe, v levé ruce svíraje malou tlustou knížku, které z okrajů trčely desítky barevných papírků s jeho poznámkami, Pravou rukou se zapřel o skříňku, jen na okamžik, aby udržel balanc, zatímco si prohlížel knížku; chtěl si být jistý, že je to skutečně ta, kterou mu chtěl vrátit. V periferním vidění náhle zaregistroval, jak se kovová dvířka nečekaně prudce zavírají a dřív, než stačil mozek zpracovat tuhle informaci a vyslat do Billova těla impulz, ucítil v pravé ruce bolest natolik silnou, že mu z očí automaticky vytryskly slzy. Z pootevřených úst mu unikl bolestivý výkřik, nevědomky dopadl na podlahu, zatímco si roztřeseně tiskl k hrudi pravé zápěstí se čtyřmi prsty, ve kterých cítil pulzující bolest. Zvedl uplakanou tvář a instinktivně se skrčil do klubíčka, chodba byla liduprázdná, všichni studenti byli rozlezlí po třídách a on vydán nemilosti tyrana, který s ním neplánoval mít slitování.
„Bojíš se?“ zeptal se posmívajícím se tónem, v zákeřném pohledu se zjevila jiskra zvrácené radosti. Zjevně mu způsobovalo potěšení trápit druhé, ubližovat jim a k Billově smůle byl pravděpodobně nejvhodnějším terčem on sám. Nedokázal se přinutit odpovědět. Třásl se, po tváři mu stékaly slzy, bolest v prstech jako by se každou vteřinou znásobovala a dělala to všechno ještě méně snesitelným. Byly zlomené, tím si byl jistý. „Zvláštní,“ Greg se pobaveně uchechtl. „Nejchytřejší kluk na škole náhle neví, co říct. Zjevně nejsi tak chytrej, co Kaulitzi?“ Sklonil se nad něj, ponořil ruku do Billových uhlově černých vlasů a silně zatáhl. Bill usykl a nechal se násilím vytáhnout na nohy. Chtěl křičet, ale hlasivky mu zcela vypověděly službu, nezmohl se na slovo. Bolest byla silnější a silnější, roztočila okolní svět a rozhoupala půdu pod Billovýma nohama, poslední, na co si pamatoval předtím, než všechno pohltila tma, byla postava, běžící směrem k nim. Postava, kterou byl Greg vzápětí sražen k zemi a Bill zachráněn. A pak už nic.
Chtěl se pohnout, ale nešlo to. Neměl dostatek síly. V ústech cítil sucho a v celém těle podivnou slabost. Pomalu otevřel oči; nejdříve jedno a pak druhé, a když tak udělal, přistihl se, že nevědomě hledí do bílých zdí nad hlavou. Zhluboka se nadechl, přičemž přijal známý zápach desinfekce a v duchu zaúpěl. Nemusel se vůbec rozhlížet kolem, aby rozeznal prostředí. Dobře věděl, kde se právě nachází. Byl v nemocnici. Zmocnilo se jej zoufalství, chtěl se posadit, zjistit, co se vlastně stalo, ale byl až příliš slabý. Zmohl se jen na nepatrné pohnutí, kterým se mu podařilo upoutat pozornost osoby sedící na kraji matrace, hledící do prázdna.
„Bille!“ Tom byl okamžitě na nohou, ani na vteřinku nepouštěl Billovu levou ruku, za kterou jej držel od chvíle, co jej přivezli na oddělení. Díval se na něj velikýma očima. „Konečně,“ vydechl úlevou, přitáhl si Billovu zesláblou ruku k ústům a bezmocně políbil každičký centimetr kůže, na který dosáhl.
„Co se stalo?“ Bill se pokusil pohnout i pravou rukou, ve které napodiv necítil žádnou bolest, ale Tom jej včas zastavil a znovu mu ji jemně položil na břicho.
„Nehýbej se. Jen klidně lež. Za chvíli přijde doktor. Chtěli počkat, dokud se neprobereš.“ Tom jej jemně chytil za bradu, naklonil se nad něj a do vlasů mu vtiskl několik bezmocných polibků. „Málem jsem se zbláznil. Tohle mi nesmíš dělat. Nikdy,“ sténal mu do vlasů.
„Omlouvám se,“ špitl Bill zesláblým hláskem, aniž by věděl, za co se vlastně omlouvá.
„Ne, neomlouvej se,“ Tom zakroutil hlavou. „To já se omlouvám. Nebyl jsem dost rychlý. Slíbil jsem, že nedovolím, aby ti ublížil a podívej, jak to dopadlo.“ Naklonil se blíž, jejich tváře byly náhle ve stejné úrovni a Bill si tak konečně všiml Tomova rozseklého rtu a narůžovělé kůže pod pravým okem.
„Co se stalo?“ zeptal se plačtivě. V hlavě měl naprostý zmatek, myšlenky divoce zpřeházené a nedokázal si je utřídit. Zapřel se o lokty ve snaze posadit se a byl potěšen Tomovou okamžitou reakcí. Pomohl mu se posadit, na chvíli se k němu otočil zády, a když se znovu obrátil, v ruce držel sklenici s vodou. „Nemám žízeň.“ Bill jemně zakroutil hlavou.
„Měl by ses napít. Alespoň trošku. Uvidíš, bude ti líp.“
Bill přijal nabízenou sklenici, přiložil si ji k ústům a napil se, vzápětí vrátil sklenici Tomovi a narovnal se. Spustil nohy z postele, která ve skutečnosti ani nebyla postelí, ale úzkým lůžkem v opuštěné ordinaci jakéhosi lékaře. Rozhlédl se kolem sebe, všímaje si minimalistických obrazů na zdech, které působily skutečně vkusných dojmem, kytice umělých květů, která společně s několika maličkými rámy s rodinnými fotografiemi zdobila jinak pochmurně působící stůl, i deště, který i nyní vytrvale kropil okenní tabule, tříštíc se na nelítostném skleném povrchu.
Dopřál svým plícím ještě jeden hluboký nádech předtím, než se obrátil zpět k Tomovi. Jejich pohledy se setkaly. Nastal čas, aby byly otázky zodpovězené.
„Ztratil jsi vědomí. Doktor říkal, že to bylo způsobeno tou bolestí. Prudce ti klesl krevní tlak a tys-„
„Tohle jsem nemyslel.“ Bill sklouzl očima ke své pravé ruce. Čtyři z prstů, všechny kromě palce, byly nepřirozené zkroucené a opuchlé, na některých místech byl postřehnutelný bleděmodrý odstín, který jeho původní podezření jen potvrdil. Za spásným pocitem, který jej zbavil veškeré bolesti, nebyl zázrak, pravděpodobně jen účinek velmi silných léků proti bolesti.
Tom provinile sklonil hlavu.
„Vím, že jsem to měl řešit jinak,“ špitl a znovu zvedl oči k Billově tváři. „Ale nešlo to, Bille. Když jsem viděl, jak se tě chystá udeřit, neovládl jsem se. Musel jsem to udělat. Kvůli tobě.“
„Jsi v pořádku?“ Bill zvedl svou zdravou ruku a bříšky prstů zlehka pohladil bolavé místo pod Tomovým okem. Cítil, jak se kůže pod jeho dotekem mírně napjala, ale Tom se snažil maskovat veškerou bolest něžným pohledem a úsměvem a dělal to tak dobře, že mu Bill uvěřil.
„Se mnou si nedělej starosti.“ Přiblížil se a jemně jej líbl na rty. „Důležité je, abys byl v pořádku ty. To je to jediné, na čem mi záleží.“
Billovou hrudí se znovu rozléval ten příjemný hřejivý pocit. Tvář vložil do prohlubně Tomova krku a hladově nasál její vůni.
„A co on?“ Tom zaslechl Billovu nesmělou otázku. Věděl, že nebyla položena z důvodu strachu o Gregův zdravotní stav. Způsobem, jakým se tiskl k jeho tělu, mu dal jasně najevo, že je vnitřně třímán výčitkou. Cítí se být vinen za to, co se stalo, a má strach, zda Tomovi nezpůsobil potíže.
„Jen pár modřin,“ Tom nezaujatě pokrčil rameny. „Za chvíli se z toho dostane. Důležité je jen to, že se to konečně dostalo ven a nezůstane bez trestu.“
„Jaký trest?“
„Vypadá to na vyloučení.“
Bill v duchu zasténal úlevou. Věděl, že se tím nevyřeší jeho potíže s ostatními lidmi ze školy, ale představa, že by se zbavil svého největšího tyrana a zdroje veškerých nočních můr, byla nečekaně spásná. Narovnal se a pohlédl Tomovi do očí.
„Děkuji,“ vydechl, do očí mu již podruhé v ten den vystoupily slzy, tentokrát však ze zcela jiného důvodu. Tomův pohled byl jako pohlazení. Byl tím nejněžnějším dotekem, jenž mu byl kdy věnován, jediným, který cítil i na místech, o jejichž existenci do té chvíle pochyboval. Bývala uzavřená, zela prázdnotou, nevěřil by, že to v budoucnu může být jinak, že se v jeho životě zjeví osoba, která převrátí jeho život naruby. Osoba, která se stala jeho životem.
Zavřel oči, přijímaje další z Tomových polibků, jeho srdce nezvládalo nápor emocí a tlouklo jako splašené, ale Bill si toho nevšímal. Se vší něhou, které byl schopen, opětoval Tomův polibek a jen chvilku předtím, než se od sebe odsunuli a do dveří vstoupila zavalitá postava lékaře, poprvé prolétl Tomův obličej zamilovaným pohledem.
Asi o půl hodinu později seděli oba v autě, Tom bedlivě pozorující dopravu na cestě, se kterou dokázala trocha deště způsobit hotovou katastrofu, Bill prohlížející si velikou bílou sádru, která zdobila jeho pravou ruku a měla být jeho společnicí tak dlouho, dokud se jeho prsty zase nedají do pořádku. Jen co jej výsledek rentgenu ujistil v jeho podezření a on zjistil, že mu na pravé ruce zůstal jediný funkční prst, propadl úzkosti. Okamžitě pomyslel na všechny činnosti, které do té doby zvládal sám a které mu neschopnost využívat pravou ruku značně ztížila. Péče o Beth, o domácnost, pak tady byla samozřejmě škola – psaní poznámek, práce v laboratoři, vykonávání běžných úkonů a v neposlední řadě jeho milovaný klavír, který byl prostředkem jeho úniků před realitou.
Jakmile však nastoupili do auta, úzkost se nečekaně vytratila. Seděl klidně, nyní pozorující drobné dešťové kapky stékající po okně, nepřemýšlel, stal se němým pozorovatelem dění za okny a probral se teprve ve chvíli, kdy projeli zatáčku vedoucí k Billově ulici. Překvapeně zamrkal a otočil se na Toma, který se tvářil nadmíru spokojeně, vědomě minul zatáčku a nyní mu na rty vystoupil drobný úsměv.
„Kam jedeme?“ zeptal se Bill zvědavě.
„Pro věci,“ odpověděl Tom s úsměvem, soustředěn na dění na silnici.
„Pro věci?“
„Myslím, že je ta pravá chvíle přijmout tvou nabídku. Budeš potřebovat mou pomoc.“
Bill se prudce narovnal, srdce cítil až někde v krku. „Stěhuješ se ke mně?“
„Pokud mě ještě pořád chceš mít u sebe.“ Zastavili na červené a Tom na Billa pohlédl nezvykle nejistým pohledem. Jeho tváře získaly jemně narůžovělý odstín.
„Chci,“ šeptl Bill, držící se Tomova velkého svetru, jako by měl nadejít konec světa. „To víš, že chci.“
„To jsem rád,“ vydechl Tom. Už jen pomyšlení na to, že odteď budou pořád spolu, v něm probouzelo nefalšovanou radost. Těšil se na všechny ty okamžiky, na každou vteřinu strávenou v blízkosti černovlasého chlapce, na další kroky směřující k jeho srdci.
Usmáli se na sebe, políbili se a společně vyjeli vstříc deštěm zaplaveným ulicím.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Jsem moc ráda, že Greg konečně dostane, co si zaslouží. Je dobře, že Tom Billa chránil, bůhví, co by mu ten bezmozek byl ještě schopný udělat…
Akorát Mandy mě ještě znepokojuje. Neumím si představit, jak bude reagovat až zjistí, že už je dávno mimo hru a že si Tom vybral právě Billa…
Díky za díl
Cekala jsem na ten dil. A je to tady konecne. Nezklamala jsi me. Opet mam usmev na tvari. Dekuji
Malý sadistický ďáblík uvnitř mě lituje, že jsme nebyli u toho, jak Georg dostává nakládačku. Mňam! 😉
Aspoň že dostal, co si zaslouží. Vyloučení ze školy je to nejmenší, protože policie by to viděla ještě trochu jinak…
Ale výsledek celé kapitoly je víc než uspokojující. Díky, těším se na pokračování. (A na to, až Mandy zjistí… hihihi. Jé ta bude vyvádět!)
Tak veľmi som dúfala, že tu dnes bude táto poviedka… A bola. A hoci bola dnešná časť dosť smutná, milujem tento príbeh. Ďakujem za spríjemnenie večera, :-p
Velmi dlouho jsi nás nechala čekat na další díl a on je konečně tady…a zrovna není nejpříjemnější, i když s dobrým koncem. Vím, že to k tomu patří…ale už se těším na jejich společné chvíle, které spolu od teď stráví. A díky Bohu, že Greg si konečně odpyká svůj trest za to, co dělá. Díky za díl.
Konečně ten zmetek dostane co si zaslouží těším se až budou bydlet spolu.
Ou drama na začátek, mně se to naopak líbilo, nemám ráda, když se Billovi moc ubližuje, takže super, že to bylo včas zastaveno a Greg už si neškrtne. Měl být rád, že mu to minule prošlo a ne to udělat znovu 😀 Manda Mandy mě baví 😀 a Tom je pořád zlatej a ještě ochotný zaskakovat za "pravou ruku":DD boží díky díky za díl :))))
Bála som sa o Billa keď sa rozprával s Mandy… tá mu síce ublížila tiež, ale nie fyzicky ako ten hajzel Greg. Toho som nečakala, myslela som si, že sa nejako z toho čo urobil Billovi poučil, a že sa bude báť ublížiť mu znova:(
Je to boľavá kapitola, ale Tom to svojou starostlivosťou celé vyrovnáva. Ten chalan je úžasný.
Ďakujem za kapitolu:)
Strašne sa mi páčilo to Billove zistenie, že ho nikdy nič nezvyklo odvádzať od učenia:D to bolo také milé:) Verím, že sa takým spôsobom nechá odlákavať veľmi rád, lebo čo môže byť lepšie, ako snívať o osobe ktorú milujeme, a ktorá nám tú lásku opätuje? Lepšie môže byť už len byť s ňou♥ Ďakujem za boľavú ale krásnu kapitolu.
Jsem nemocná, ráno vstávám do práce a přesto jsem právě zhltla všech 22 dílů najednou. Sotva držím otevřené oči ale sakra to stálo za to. Něco tak krásného, procítěného jsem snad ještě nečetla. Každý díl byl jako pohlazení. Říkala jsem si: Fajn, začnu číst tuhle povídku. Dám si tak tři díly a půjdu spát. A o pár hodin později jsem zjistila že čtu poslední díl. Dokonalost!
Ačkoli díl začal poměrně nepříjemně (Mandy), pokračoval dosti smutně, tak jeho závěr byl nádhernou tečkou, která to všechno předtím naprosto přebila! ♥ Jupííí! A kluci budou spolu! Mám z toho radost takovou, jako by to byla skutečná pravda! Nemůžu si pomoct, ale Tvoje povídky vždycky šíleně prožívám! 😀 Teď je jen otázkou, zda je to dobře a nebo špatně! 😉
Řekla bych, že Mandy ještě bude dělat nějaké problémy až zjistí, koho že si Tom vybral. A bojí se i toho, že bude spřádat nějaké plány na to, aby Toma klofla. Vím, že se Tom nedá, ale taky vím, že pak Toma nebo Billa čeká pár nepříjemných chvil s Mandy a jejími šílenými plány. Nechci ani přemýšlet nad tím, co ji napadne udělat. Ta holka je neuvěřitelně šílená.
Ovšem kdo mě v tomhle díle nejvíce naštval, byl Greg! Nechápu, že si tohle vůbec dovolil! Může být rád, že to na něj Bill předtím neřekl, protože by měl oplétačky s policií a ten blb si nedá říct? Asi čekal, že to Bill zase nechá jen tak být. Díky Bohu za Toma! ♥ Doufám, že Grega skutečně ze školy vyhodí, je to to nejmenší, co se mu může stát. Jsem ráda, že Tom Billa bránil! ♥ Rvačky sice nejsou nic pro mě, ale pokud Tom hájí Billovo zdraví a čest, jen tak dál!
A závěrečné stěhování snad ani nemusím zmiňovat. Tom naprosto rozkošně přijal Billovi nabídku a já se ještě teď culím jak zamilovaná školačka. No, zamilovaná ale rozhodně jsem..a to do téhle povídky! 😛
Moc děkuji B-Kay! ♥♥♥