Pohár z půli prázdný 31.

Slyšel pláč, srdceryvný a věčný pláč, který mu nebyl ani zdaleka tak cizí. Znal ho, znal ho až moc dobře na to, aby se mohl mýlit. Před očima se mu zatmělo, jakmile zpozoroval Toma ležícího na zemi ve zkroucené pozici, řvoucího v nesnesitelné agonii a pokrytého vlastní krví.

Ať chtěl sebevíc, nemohl se jakkoli hnout. Vnímal bratrovu bolest jako svou vlastní. Přišlo mu, že leží stejně jako on a přijímá na svém těle každý další úder, po němž se jeho kůže rozevírala a nechávala vytékat krev ven.

Nerozuměl slovům, jež se přes rozkousané rty linula z bratrových úst. Vnímal slzy na jeho tvářích a přál si, aby toho nikdy nebyl svědkem. On sám se zhroutil na zem pod tlakem té mučivé bolesti, ale nekrvácel. Plakal pod těmi neskutečnými muky, i když na jeho těle krom několika jizev podobných těm Tomovým nebylo nic, co by svědčilo o jeho zranění.

„Dost!“ zakřičeli oba společně, zatímco je spalovala neskutečná bolest. Ač se oba snažili nechat zavřené oči, na kratičký okamžik pohlédli nad sebe, kde spatřili rusovlasou ženu se zářícíma zelenýma očima. Nedokázali přesně říct, co svírá v rukou, ale věděli, že je to jeden z prostředků vynalezených speciálně pro působení bolesti. Věnovali ještě pohled tomu druhému, než na jejich těla dopadla poslední smrtící rána.

V ten okamžik se Bill, třesa se strachy, probudil na svém nemocničním lůžku. Oči měl vykulené, tenká látka se lepila na jeho zpocené tělo a přerývavě dýchal.

„Copak chlapče?“ ozval se postarší pán, který s ním sdílel pokoj. „Zdálo se ti o tom útočníkovi?“

„O jakém?“ nechápal Bill.

„Ten co tě tu navštívil,“ odvětil, „ten co tě postřelil,“ připomněl.

„On mě postřelil?“ hrál blbého. I přes to, co mu Tom provedl, na něj nechtěl shodit všechnu vinu.

„Minule jsi na něj řval, že tě střelil,“ měl s ním trpělivost.

„Byl jsem v šoku,“ mávl nad tím rukou. „Ještě jsem si úplně neuvědomil, co se stalo. Možná u toho byl, třeba to byl on, ale taky nemusel. Ty vzpomínky jsou zmatené a byl první, kdo tu byl, nejspíš jsem ho unáhleně obvinil.“

„Nevypadal, že by s tím nesouhlasil,“ podotkl. „Dokonce se zdálo, že to byl skutečně on.“

„Stříleli po mně nebo po vás?“ ohradil se vztekle. „Můžu ho obvinit nebo nemusím,“ řekl. „Můžu lhát, nebo mluvit pravdu, stejně to bude jedno.“

„Když bude na svobodě, půjde po tobě znovu, chlapče,“ promlouval k němu konejšivým hlasem. „Nebudeš v klidu, když budeš vědět, že už nikomu nebude moct ublížit?“

„Mohl byste to nechat být? Stejně tomu nerozumíte!“ rozkřikl se. Tělem mu proudila bolest z předchozího snu, kterou se ale snažil nevnímat. Vylezl z postele a mermomocí v sobě držel syknutí, když se postavil na stále ještě nezhojenou nohu.

„Kam jdeš?“

Bill neopověděl, kulhavým krokem došel ke dveřím, přičemž se v mysli snažil napojit na Toma.

Bille? Hrabe ti? Co to sakra děláš? Bill byl víc než překvapen, že se mu bratr ozval.

Máme problém, vysvětlím to později, prostě přijeď! Zabral za kliku a otevřel vrzavé dveře, opatrně se vyšoural na chodbu, kde občas prošla nějaká sestra, která mu věnovala starostlivý pohled.

„Kde se tu dá kouřit?“ zeptal se, když se jej ptala, kam jde.

Nespokojeně svraštila obočí a neochotně ho navedla k zadnímu vchodu, kde byl menší plácek, kam chodili pacienti kouřit. Slušně poděkoval a šel směrem, který mu určila.

Kde jsi? Dožadoval se Bill odpovědi. Za chvíli mě budou hledat!

Neměl jsi tolik spěchat! Pokáral ho Tom. Do patnácti minut jsem tam.

Do deseti, smlouval opatrně Bill.

Ty jsi pěkně rozmazlený, neodpustil si trpkou poznámkou.

Mě denně nebili do krve, uklouzlo mu.

Cože?! Nechápal najednou Tom.

Omlouvám se, začal opatrně Bill. Nikdy jsi o sobě moc nemluvil, nevysvětlil jsi mi to množství jizev, neřekl jsi mi o tý zelenooký ženský, musel jsem si na to přijít sám. Je mi to líto, povzdechl si. Nemělo se to stát tobě, měl jsem to být já.

Takhle neuvažuj! Okřikl ho okamžitě Tom. Jak to vůbec víš?

Sny, odvětil jednoduše. Nikdy jsem si neuvědomil, jak těžký život jsi musel mít. Vím, že jsi po mě nevystřelil úmyslně, rozumím tomu.

Miluju tě, zašeptal tichounce.

V srdci cítil napětí, jako by mělo každou chvíli explodovat. Čím víc se zabýval svými předchozími sny a myšlenkami, tím víc si to všechno uvědomoval. Jeho srdce celou tu dobu znalo pravdu, věděl, jak by se měl chovat dál, jenom to neustále potlačoval. Zažil uvědomění, jehož ve svém životě dosáhne jen málokdo. Dal si to všechno dohromady. V srdci cítil, že je to pravda. Mysl mu znovu ukázala, jak byli rozdělení, dále se věnoval všem jizvám na jeho těle, jejichž zdroj si uvědomil během posledních několika minut. Viděl tu ženu, jíž Tom nazýval Amalií. Nechal svou mysl, aby mu dále ukázala zbytek. Viděl Toma, jak svírá svou nefunkční zbraň a s jistotou, že nevystřelí, míří na něj. Sledoval tolik scén, kdy byl Tom bit, ponižován a týrán. Viděl tu nenávist v těch zelených očích a dětskou nevinnost v těch medově zlatých. Chtěl si náhle nadávat za to, jak mohl být celou dobu tak nevšímavý ke všemu, co se kolem něj dělo. V mysli pokračoval dál a byl svědkem částí Tomova života, viděl ty krádeže a vraždy, jichž byl Tom svědkem. Vnímal, jak byl nucen se toho účastnit a litoval, že nezasáhl dřív. Až teď si vybavil všechny vzpomínky svého dvojčete a došlo mu, že na něj ani nemůže být naštvaný.

Celé to bylo, jako by Tom povolil nějakou páčku a všechny jeho vzpomínky a zkušenosti přetekly k Billovi. Věděl toho najednou tolik, že ho rozbolela hlava. Tolik bolesti a utrpení, jemuž se on vyhnul, zaplavilo jeho mysl a on už jenom chtěl, aby mu Tom odpustil jeho celoživotní nevšímavost a naivitu.

Nejradši by se hanbou propadl do země, když si uvědomil, co celý život řešil on a s čím se musel potýkat jeho bratr. To uvědomění, že on měl všechno, zatímco Tom neměl skoro ani co jíst, jej úplně dorazilo. Svým skleným pohledem zaregistroval nově přijíždějící auto, a když z něj vystoupil Tom, aby o sobě dal vědět, Bill se k němu rozeběhl a sočil mu kolem krku. V tu chvíli úplně zapomněl na bolest své nohy nebo na cokoli jiného. Měl u sebe Toma, co bylo to jediné, co jej momentálně zajímalo. Držel se ho jako klíště s nosem zabořeným hluboko do jeho mikiny, z níž sálala jeho osobitá vůně smíchaná s cigaretovým kouřem. Neměl v plánu se jej pustit, jakmile si osvěžil, jaké je být v té příjemné hřejivé náruči, která tu pro něj byla, i když by ji Tom určitě potřeboval víc.

„Omlouvám,“ zamumlal nesrozumitelně Bill do jeho mikiny a nechal slzy stékat po tvářích, jak se jim zachtělo. „Odpusť mi!“ Billovo srdce plné neslučitelných emocí se roztříštilo v náhlém vědění. Vytryskly z něj všechny dávno skrývané pocity, všechna pravda, bolest i radost náhle vyplynuly na povrch a on nad nimi neměl jakoukoli kontrolu. Plakal v Tomově náručí, zatímco jeho srdce v jeden moment krvácelo a v druhý se zase šťastnými vzpomínkami slepovalo k sobě. Nerozuměl sám sobě, ale věděl, že celý život byl vůl, když nechal svého bratra tak trpět.

Tom se neptal, jaký druh anestetik mu v nemocnici dali. Věděl, že by mu to stejně Bill nebyl schopný říct. Místo toho si svého milovaného černovlasého bratra přitáhl k sobě blíž a hlavu si opřel o jeho rameno. Cítil jeho neustálé chvění i vzlykání, slyšel nesrozumitelné mumlání i těžké vzdechy a věděl, že skutečně nechce vědět, co mu v té nemocnici dali.

Samozřejmě věděl, že za to může sám, ale kdyby mu ty myšlenky neposlal, nejspíš by s ním už nikdy nechtěl mít nic společného. Takhle mu ukázal svůj život a dal mu na výběr. Mohl ho soudit, jelikož už konečně znal pravdu. Mohl se rozhodnout na základě pravdy, ne domněnek.

„Tome,“ zasténal jeho jméno, když se mu už posté v hlavě objevil obraz do krve zbitého Toma. Viděl, jak Tom rostl, jak se vyvíjel a jak ty rány byly čím dál krutější. „Tome!“

„Neříkej, že bys to chtěl být ty,“ promluvil k němu tichounce. „Oba víme, že bys to nedal.“

„Tome!“ Mezi jeho vzlyky se formulovala věta, která ve výsledku stejně nedávala žádný smysl. Jediné, co skutečně neslo nějaký význam, bylo jeho jméno.

„Pojedeme,“ navrhl Tom. „Do Berlína a pak kamkoli jinam,“ věnoval mu upřímný úsměv.

Bill ho ani moc nevnímal, skoro ani nepostřehl, jak se ve své nemocniční košilce dostal na zadní sedadlo auta, jímž Tom přijel. Celou dobu si připadal jako ve snu, samozřejmě až do doby, kdy skutečně usnul.

Tom se nad tím jenom pousmál a změnil tok myšlenek, které mu posílal do mysli. Nechal už svůj život být a místo toho jej naplnil nadějí na jejich společný život plný krásných chvil. Tentokrát už bez lhaní a zatajování. Chtěl, aby jejich vztah stál na pevném základě upřímnosti. Navíc museli ještě jeden druhého dostatečně poznat, na což se Tom skutečně těšil. Nechtěl už žádné problémy nebo nejistotu, chtěl se Billovi skutečně celý oddat.

***

Délka Amaliina trestu závisela na tom, zda poskytne nějaké užitečné informace. Teď se mohla jenom modlit, aby všechny složky zůstaly na svém místě zamčené v jejím stolku.

V neudržované čtvrti se to začínalo hemžit policisty, všichni na sobě měli neprůstřelné vesty, jimiž se měli chránit, kdyby tam ještě na někoho natrefili. Amalia jim podala podrobný popis ulic, domu, jeho chodeb i místností. Řídili se jejími pokyny a pokračovali mezi polorozpadlými barabiznami, aby se dostali k cíli.

Velitel nemohl říct, že by věřil jejím slovům, ale zároveň od ní čekal i trochu upřímnosti. Nemusela ho takhle podvést a plýtvat tak čas jeho i ostatních policistů.

Před sebou měli jenom vyhořelý dům, který nejevil žádné známky po důkazech. Pro jistotu ho celý prošli a jediné, co našli, byly jenom dva spojené přívěšky, které dohromady dávaly datum a časy narození.

Velitel nespokojeně protočil očima, když si uvědomil, že mu ta ženská teď bude vyprávět, jak to všechno udělaly ty děti, aby po sobě zahladily stopy. Na tohle vážně neměl náladu, ale byla to jeho práce, takže se za ní musel vrátit. Řekl jí, že nenašli nic z toho, co jim slibovala, proto se snížení trestu nekoná. Ukázal jí tu jedinou věc, která tam byla, a zarazil ji, když chtěla vznést další obvinění. Měl toho už plné zuby. Jednoduše ji nechal odvést do cely a modlil se, aby ji už nikdy nemusel spatřit. Pro něj to byla jedna z další prolhaných krys, které za svůj život musí potkat.

autor: SakuraUchihaHaruno13