autor: B-kay
Původně měla mít povídka pouze 30 dílů, hned ze začátku jsem si ji rozdělila na tři časové úseky, každý po 10 dílech, soustředěn na jinou etapu příběhu a najednou začínám váhat. Do konce zbývá posledních 7 dílů a já mám pocit, že zůstává ještě příliš mnoho nevypovězeného, abych mohla povídku jen tak ukončit, takže mě čeká ještě hodně těžké rozhodování. Dnes však konec povídky nehrozí, právě naopak. Nenechte se odradit bolestivějších začátkem, vzpomínky na minulost v tomhle příběhu ani nemohou být jiné a užijte si to 🙂
Billa tu noc probudily zvláštní zvuky. Rozhodně se to ale nestalo poprvé. Polorozpadlý starý dům se svými popraskanými zdmi a dírami, které se časem neustále prohlubovaly, byl neustále plný zvuků. Krvelační fantomové zalezlí do zdí s oblibou vycházeli během noci, žízniví po jediném zdroji potravy, kterého se jim mohlo dostat, a tím byl Billův strach. Čerpali sílu z jeho slabosti, z osamělosti zlomeného člověka, jitřili staré rány a vytvářeli nové. Nikde nebyli k nalezení, odmítali se nechat spatřit, přesto je Bill cítil. Cítil je ode dne, co si začal být vědom chování svých rodičů a toho, jak moc jim v jejich domě překážel. Zpočátku to bylo pouze nepříjemné podezření, které sám před sebou omlouval různými tvrzeními, vymýšlel si pořád méně důvěryhodné výmluvy, kterými by vysvětlil vztahy v jejich rodině, jen aby se zbavil prázdnoty, která se mu usadila kolem srdce a každou vteřinou narůstala. Prázdnota, která se zrodila v den, kdy si uvědomil, že mu žádné další výmluvy nepomohou. Že neexistuje racionální vysvětlení pro chování jeho rodičů. Kromě jednoho. Rodiče jej prostě neměli rádi. Nikdy o žádné dítě nestáli a Bill byl jen nešťastnou náhodou, s níž se museli naučit žít.
Zhluboka se nadechl, do dlaní vzal malé chvějící se chlupaté klubíčko, které do té doby spokojeně dřímalo na jeho klíně, a položil ho vedle sebe. Svěsil nohy z postele, naslouchaje podivným zvukům, které neustávaly. Naopak. Jako by pořád víc nabíraly na síle, to, co je vytvářelo, zřejmě nepomyslelo na to, že může být odhaleno. S divoce tlukoucím srdcem vstal a po špičkách došel ke dveřím, sledován znepokojeným pohledem malého kotěte. Když chtěl, uměl být nenápadný. Dalo by se říct, že uměl splynout s okolními zdmi, aniž by byl viděn. Musel se to za ta léta naučit, jinak by každým hlasitějším krůčkem probudil jednoho z rodičů a to, co následovalo pak, bylo až příliš známé a kruté, až příliš bolestivé na to, aby riskoval.
I nyní sestupoval po schodech se zatajeným dechem, uvažuje nad tím, co mohlo vytvářet ty podivné zvuky. Čím více se přibližoval ke zdroji narušitele jeho snů, tím více si byl jistý, že vycházejí z pootevřených dveří obývacího pokoje. Jeho podezření se potvrdilo, jen co za prosklenými dveřmi spatřil blikání staré rozbité stolní lampy, která nefungovala ode dne, co ji pan Kaulitz během jednoho ze silných alkoholových delirií hodil po svém malém synkovi. Naštěstí minul svůj cíl.
Černovlásek zastavil u dveří. Možná se jednalo o známého vesnického zloděje, na kterého si během posledních týdnů stěžovalo pořád více lidí. Bill se smutně pousmál. Zloděj si vybral opravdu špatný dům pro svůj lup, neměli nic cenného kromě hromady lahví alkoholu a kartonů cigaret, které se v očích jeho rodičů daly vyvážit zlatem.
Uvažoval, jestli si neměl vzít něco, čím by zloděje odplašil. Byl ještě pořád dítě, a co takový malý kluk zmůže proti dospělému? Už tolikrát byl přesvědčen o tom, že nezmůže vůbec nic.
Tichý hlásek v jeho hlavě mu radil, aby se vrátil do svého pokoje, zamknul za sebou a v bezpečí počkal, dokud se zloděj zase nevyplíží ven, avšak zaslechl i něco jiného. V jeho mysli se znenadání vynořil i druhý hlas, takový, který ještě nikdy předtím neslyšel, mámil jej, lákal a postupně přehlušil varovné volání toho prvního. Bill věděl, že pokud vstoupí do pokoje, pokud se prozradí a dá zloději najevo, že byl zpozorován, ublíží mu, bylo by to však poprvé, co by si svůj trest skutečně zasloužil a ta představa byla pro jeho popletenou duši jako vykoupení. Tak to přeci má být, nebo ne? Člověk, který se proviní, zasluhuje trest. Tak proč Billa neustále trestají, aniž by něco provedl?
Chtěl okusit jaké to je, když si člověk trest zaslouží. Chtěl se provinit, doplatit na svou přehnanou odvahu a hloupá rozhodnutí.
Zhluboka se nadechl, nenápadně strčil hlavu do dveří a zůstal zaraženě hledět před sebe. V přítmí pokoje spatřil obrysy postavy. Dokonce dvou a ani jedna z nich nepatřila místnímu zlodějíčkovi. Na podlaze se v jakémsi zvláštním zápolení váleli jeho rodiče, již na první pohled oba opilí. Matka ležela na podlaze a otec s kalhotami staženými do půli stehen divoce přirážel proti jejímu odporujícímu tělu. Sváděli mezi sebou boj, přičemž neopatrně kopali do okolních kusů nábytku, shazovali prázdné lahve od pití, které nyní bezvládně ležely u jejich nohou. Žena se pokoušela bránit, možná i křičet, ale muž byl jako pijavice. Zacpal jí ústa rukou a odmítal ji pustit. Sténal a ve chvílích, kdy se jí podařilo uvolnit ruce z jeho sevření a silně jej uhodit do obličeje, jej to neodradilo, bolest jako by ještě více rozdmýchala chtíč, byla jako afrodiziakum, jeho neobratné zpocené tělo zrychlilo pod návalem dalšího přívalu vzrušení. Vpletl jí ruce do vlasů a silně zatáhl, nedbaje na nadávky, kterými jej počastovala. Byli jako zvířata, ponořeni každý ve svém světě, mimo realitu, daleko od skutečného světa a od zděšených očí malého chlapce, postávajícího za dveřmi.
Bill si přitiskl ruku na ústa, z očí, které byly náhle plné zklamání a bolesti, mu vyklouzly dvě slzy, zatřpytily se v matném světle lampy, aby vzápětí zmizely, nahrazeny dalšími. Bill nevycházel z údivu. Neuvědomoval si, že se třese, že jeho tělo ovládlo silné chvění. Zacouval a zády vrazil do protější zdi. Zavřel oči, ale obraz bojujících rodičů byl pořád až příliš čerstvý. Měl pocit, jako by mu někdo násilím vyrval z hrudi srdce a odnesl jej pryč, možná se jednalo o zloděje, kterého očekával. Ukradl jedinou cennost, jedinou nevinnost a Bill zůstal naprosto prázdný. Veškeré představy a naděje se náhle zdály být jen mrzkou lží.
Tak tohle byla láska?
Bill sebou trhl a prudce otevřel oči. Bylo to jako déjà vu. Znovu ležel v posteli, tentokrát však byly nepříjemně bílé zdi ordinace nahrazeny známým odstínem šedé, neležel na lůžku, ale na posteli, přikryt přikrývkou a z povlečení k němu doléhala příjemná vůně. Pulz se mu pomalu vracel do normálu, dýchání bylo znovu klidné. Věděl, kde je a že je v bezpečí.
Rozhlédl se kolem sebe; na podlaze spatřil dvě cestovní tašky, pouzdro na kytaru a ještě jeden plně naložený batoh, stůl zel prázdnotou, rámeček s fotkou i hromada sešitů a učebnic byly pryč, stejně jako jeho kresba nad postelí. Opatrně se převalil na záda, pravou ruku si položil na břicho a zavřel oči. Nosem nasával deštěm prosáklý vzduch proudící z pootevřeného okna a snažil se rozvzpomenout na to, jak se dostal do postele. Nebylo mu dobře, z léků proti bolesti se mu mírně točila hlava a Tom jej uložil do postele, kde musel usnout.
Znovu se mu zdálo o rodičích a o té nešťastné noci, která jej připravila o veškeré iluze. Přestal věřit v lásku a náklonnost dvou lidí, i v to, že se k sobě mohou chovat i jinak, jako zvířata. Zcela se uzavřel před světem, vypudil ze svého života veškeré city a emoce a začal se spoléhat pouze na mozek. Byl přesvědčen, že nikdy nebude schopen hlubšího citu, že v něm rodiče pohřbili všechno to něžné a láskyplné, že jej naprosto připravili o schopnost milovat.
Náhle vstoupil do pokoje Tom, v rukou nesl tácek s občerstvením, a když zjistil, že je Bill konečně vzhůru, věnoval mu spokojený úsměv. Bill ucítil silné šimrání v břiše, jeho vnitřnosti se zachvěly, jako by právě absolvoval jízdu na hodně divokém kolotoči a srdce se mu roztlouklo stejně silně jako před chvílí. Nemohl si pomoct, jeho ústa se samovolně zvlnila do úsměvu, pohled změkl. Mýlil se. Rodiče v něm nepohřbili všechno láskyplné, nepřipravili jej o schopnost milovat, něco takového by nedokázal nikdo, protože ta je v člověku zakořeněna od narození a bylo jen otázkou času, kdy ucítí její přítomnost a dovolí jí rozvinout se v plné síle.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Tom, položil tác se dvěma hrnky čaje, několika obloženými chlebíčky a sušenkami na stůl a prolétl Billův obličej ustaraným pohledem.
Černovlásek se pomalu převalil na bok. „Je mi fajn,“ odpověděl tiše.
„A co ruka?“ zajímal se Tom, nespouštěje oči z Billovy tváře.
„Bolí, ale jen trošku.“
Tom se nervózně pousmál, neschopen pokračovat v konverzaci. Nevěděl, co by měl ještě říct, při pohledu na Billa byl jeho krásou obrán o veškerou slovní zásobu a nebyl si jistý, zda jeho poblázněné srdce unese pobyt v Billově bytě a jeho neustálou přítomnost. Přesto se toho nemohl dočkat.
„Máš hlad?“ zeptal se, aby rozptýlil ticho visící nad jejich hlavami, způsobující, že okolní vzduch pomalu houstl a stal se méně dýchatelným.
Bill jemně zakroutil hlavou, přisunul se blíž a zlehka přiložil rozevřenou dlaň na citlivou kůži pod Tomovým okem. „Bolí to?“ zeptal se tiše.
Tom skrz pootevřená ústa bezmocně nasál vzduch, ale ještě než stihl dorazit do plic, ucítil potřebu znovu se zhluboka nadechnout. Bill byl tak blízko, téměř mu seděl na klíně a nesměle jej pozoroval zpod závoje hustých řas, neuvědomuje si, co svým pohledem způsobuje. Tom se zachvěl, tělem mu projela zimnice a na zápěstích vzápětí ucítil husí kůži. Všechno to bylo tak zvláštní a tak intenzivní. Jen se na sebe dívali, aniž by se jeden druhého dotýkali, dýchali si na rty, a přesto se zdálo, že jsou propojeni nejvíc, jak jen v tu chvíli mohli být.
Tom si každým nádechem přivlastňoval kousek Billovy vůně, stával se součástí podmanivé aury, která jej obklopovala a o níž se Tom kdysi mylně vyjádřil, že se jedná o auru osamělosti. Ne, necítil osamělost, cítil něco mystického, něco nadpřirozeného, něco, co bylo naprosto mimo jeho chápání. V Billových očích se ukrývala noční obloha plná vzdálených zářících bodů, jeho pleť barvy čerstvě napadlého sněhu byla jejich mléčnou dráhou a pootevřené rty jen dotvářely to podivné nekonečno. Pohled na něj byl dokonalý, on sám byl dokonalým, neobyčejným i přesto, jak všedně se snažil působit. Byl tou nejzvláštnější bytostí, s níž se Tom kdy setkal a svým příchodem vyvolal v Tomově mysli hotový chaos.
I nyní neovládl nutkání být mu blíž, natáhl ruku a konečky prstů téměř nepostřehnutelně pohladil jeho líce. Druhou ruku omotal kolem jeho boků, vysadil si jej na klín a překvapeně zamrkal, jakmile si uvědomil, že se mu Bill vůbec nebrání. Proměnil se v loutku a nechal se sebou zacházet dle Tomových rozmarů; poslušně se usadil na jeho klíně, oddálil od sebe stehna a pomalu, doprovázen svou obvyklou plachostí, mu omotal nohy kolem boků a přitiskl se blíž k jeho tělu. Skrčil se, hlavu si opřel o Tomovo rameno a levou rukou jej hladil ve vlasech, zatímco tu pravou držel ve vzduchu. Tom na svém těle cítil jeho chvění, oba bezmocně lapali po dechu, překvapeni tím, jak silné pouto je náhle spojovalo. Se zavřenýma očima dlouze setrvávali v pevném objetí, beze slov, bez pohybu, uvězněni každý ve svých myšlenkách a představách.
Bill přerušil opar jejich nehybného sousoší jako první. Aniž by otevíral oči, zvedl hlavu a špičkou nosu pohladil ten Tomův a sklouzl níž. Mazlil se s každičkým kouskem kůže, na který natrefil, s neznalostí dítěte se otíral o jeho obličej a byl rád, když Tom převzal velení, chytil jej za tvář a konečně spojil jejich rty. Neváhal ani vteřinu, jako by po celou dobu očekával právě tenhle okamžik, hladově pootevřel ústa a s tichým zasténáním přijal Tomův jazyk. Svět se s ním točil, v hlavě mu hučelo a uprostřed toho všeho se přistihl, jak dopadá zády na postel pod tíhou Tomova těla a líbá jej tak zoufale, jako by ani neměl přijít další den. Konečně mu docházel význam Georgových slov. Po každém dalším polibku, každém drobném stenu, které jim střídavě unikaly, si pořád více uvědomoval, co myslel tím společným překročením hranic. Konečně věděl, co všechno mu Tom může nabídnout a co na oplátku může nabídnout on jemu.
Vzduch byl nabit elektřinou, v jejich tělech probíhaly reakce, s nimiž se Bill nikdy nestřetl. Neuměl si vysvětlit jejich průběh, nevěděl, co bylo reaktantem a co vznikajícím produktem, byly neidentifikovatelné, ale byly tam a byly natolik silné, že bylo takřka nemožné je ignorovat. Bill se odtrhl od Tomových úst, zvedl ruku a lapaje po dechu jej zdravými prsty hladil po tváři, zatímco se vpíjel do jeho očí. Usmál se.
Může změnit tvůj život. Vzít tě na místa, o kterých se ti nikdy předtím ani nesnilo. Probudit v tobě opravdového člověka a ukázat ti svět takový, jaký ho neznáš.
Tom oplatil jeho úsměv a vzápětí si přitáhl bledé prsty, aby je mohl potěšit svým obvyklým gestem a jeden po druhém začal pokrývat polibky. Bill se pod jeho tělem kroutil a nepřestával se jemně usmívat, zcela otevřený, naprosto nahý, vystaven zcela novému světu, ale napodiv cítil pouze záchvěvy strachu, jen nepatrné stopy, ne však skutečnou podstatu toho slova. Vpíjel se do Tomova pohledu, tak zranitelný a slabý vůči všemu, co v něm vyvolával.
Propletená těla, touha dostat se k člověku ještě blíž, než je příliš blízko, proniknout hlouběji, třesoucí se dlaně, hladová ústa, srdce, jejichž tlukot vytváří dokonalou souhru.
Tak tohle byla láska.
Když se zjevili mezi dveřmi, Bill se zafačovanou rukou a Tom s cestovními taškami a výrazným monoklem, Georg zůstal přimraženě stát na místě, střídavě přeskakoval očima z jednoho na druhého, přičemž naprázdno otevíral a zavíral ústa a obočí mu samým překvapením vystřelovalo až do vlasů. Na hlavě měl nakřivo nasazenou svou milovanou kuchařskou čepici, která zdaleka nevystihovala specifičnost jeho kulinářského umění, a v ruce držel vařečku, na které ulpěla jakási zelená hmota, a výhružně jí šermoval klukům před obličeji.
„Tak-tohle-mi-musíte-vysvětlit,“ dostal ze sebe přiškrceným hlasem a sám se neuměl rozhodnout pro to, co chce slyšet dřív.
Bill byl opravdu rád, že se slova ujal Tom a pustil se do vysvětlování, protože on momentálně nebyl schopen poskytnout mu plnohodnotné vysvětlení, a to rovnou ze dvou důvodů – tím prvním byla ještě pořád patrná slabost a pomalu narůstající bolest v zlomených prstech, ten druhý neměl s bolestí a s tím, co se stalo, nic společného.
O hodinu později se zdálo, že je Georgova bojová nálada konečně u konce. Už nechtěl Grega přejet svým firemním autem, spokojil se s myšlenkou, že by mu mohl to jeho oházet kousky pizzy. Tom se jeho výmysly bavil a tak spolu splétali nesmyslné plány, které se sice nikdy neměly uskutečnit, ale svůj účel splnily. Georg úplně zapomněl na hněv a rozhořčení, chechtal se Tomovým nápadům, které doplňoval o své vlastní představy, a zdálo se, že se věci pomaličku vrací do normálu.
Bill se ještě pořád necítil být ve své kůži; točení hlavy a podivná slabost neustupovaly a co bylo nejhorší, po několika hodinách se opět hlásila o slovo i bolest prstů.
„Jsi si jistý, že to tady zvládneš sám?“ zeptal se ustaraně Tom a posadil se na kraj matrace, zatímco se Georg ve vedlejší místnosti pokoušel nazout Beth její úplně nové botičky.
Bill mu věnoval drobný úsměv. „Zvládnu to, neměj strach. Budu si číst a pojídat tyhle dobroty,“ rukou ukázal na velkou mísu ovocného salátu. „A krom toho, nebudu tady sám. Mám tady svého ochránce,“ ukazováčkem něžně dloubl do Atomka, který nespouštěl oči z Billova ovocného salátu a všemožně se snažil dostat k vysoké míse.
„Já jen… všechno je špatně,“ povzdechl si Tom. „Na tu výstavu jsme měli jít spolu, měl jsi být v pořádku, nic z tohohle se nemělo stát.“
„Netrap se tím,“ Bill jej s úsměvem pohladil po tváři. „Budou i další výstavy.“
Tom se smutně pousmál, kývl hlavou a natáhl se pro polibek. „Takže cos mi to radil? Držet Georga v dostatečné blízkosti od zvířat?“
Bill se tiše zachichotal, horlivě přikyvuje. „Jednou jsme spolu šli do zoo a on se mi do tašky pokoušel propašovat opičí mládě. Nevím, jak se k němu dostal, ale když se na to přišlo, zuřili nejenom pracovníci zoo, ale i ubohá opičí maminka. Když jsme odcházeli, hodila po Georgovi kus banánu,“ řekl se smíchem.
Tom se pobaveně zasmál. „Je mazanější, než jsem myslel.“
„To ano, proto na něj musíš dávat pozor.“
„Jsem rád, že se jedná pouze o výstavu domácích zvířat. Když náhodou ukradne nějaké roztomilé kotě, nestane se snad nic tak strašného.“
Bill se chtěl usmát, opravdu chtěl, ale nešlo to. Jako by jím projel blesk. Stará vzpomínka opět dýchala životem, natolik skutečná, až cítil fyzickou bolest, kterou mu kdysi způsobila. Zatnul čelist a odvrátil pohled, věděl, že by se s tím měl pokusit bojovat, ale bylo to nad jeho síly.
„Bille, jsi v pořádku?“
Černovlásek jemně kývl hlavou. „Kdysi… jsem měl kotě,“ řekl tiše.
V mysli se pokoušel roztřídit vzpomínky na ty hezké a špatné a veškeré špatné silou těch pozitivních zatlačit do pozadí. Podařilo se mu to až na jednu.
„Jak se jmenovalo?“
„Byl to kocourek,“ odpověděl s chvějícími se rty. „Neměl jméno.“
„A co se s ním stalo?“
„Utekl,“ pípl Bill, v očích slzy.
„To se občas stává,“ povzdechl si Tom. „Možná se ale dostal na hezké místo, do rodiny, kde se o něj postarali, takže se nemusíš trápit.“ Natáhl ruku a něžně Billa dloubl do špičky nosu.
„Asi máš pravdu,“ připustil Bill váhavě. „Určitě se dostal na hezčí místo.“
Z chodby k nim dolehlo vzrušené ševelení. Konečně byli i Georg s Beth připraveni vyrazit. Tom se otočil tváří k Billovi a mrzutě se zamračil.
„Tak už běž,“ šeptl Bill s jemným úsměvem, naklonil se dopředu a věnoval Tomovi dlouhý polibek. „A pořádně si to užijte. Až se vrátíte, vybalíme tvé věci.“
„A naučím tě hrát na kytaru.“
„Tome,“ Bill pobaveně zakroutil hlavou a do vzduchu zvedl ruku s velikou bílou bambulí místo prstů.
„Stejně tě to naučím,“ nevzdával se Tom, hravě na něj mrkl a ještě jednou si jej přitáhl ke své tváři.
Ukončuje polibek, hladil Billa něžně po zátylku, prsty zajížděl do havraních vlasů. Neotvíral oči, ne, ještě nebyl připraven opustit jejich vlastní galaxii, jejíž součástí se stávali pokaždé, když byli spolu. Lapal po dechu, čímž celý proces pouze zhoršoval, protože nevdechoval nic kromě Billovy omamné vůně. Srdce cítil až někde v krku, žaludek se mu chvěl nervozitou a vzrušením. Měl pocit, že se pomalu rozpadá na kousky, aby byl vzápětí slepen dohromady, jako by byl křehkou vázou z porcelánu a všechny části měly být slepeny jediným pohledem tmavých očí.
Otevřel oči ve stejnou chvíli jako Bill. Už nemohl více čekat.
Čelem se opřel o to jeho a na rty mu zasténal dvě slova. Jen co je vyslovil, ucítil nutkání odejít, nabídnout Billovi prostor k pochopení všeho, co se právě událo a přesně to i udělal. Bez dalších slov se zvedl a kráčel ke dveřím, zanechávaje za sebou černovláska, který konsternovaně zíral do vzduchoprázdna před sebou, jako by ani nepostřehl, že Tom už déle není součástí místnosti. V uších mu hučelo, zdálo se, že se celý svět otočil vzhůru nohama.
Jeho slabosti využil Atom, který po několika zmařených pokusech konečně dosáhl svého a s hlasitým šplouchnutím přistál v Billově ovocném salátu.
autor: B-kay
betareaed: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Moc mě mrzí, co si Bill musel v dětství prožít. Druhá část tohoto dílu byla opravdu krásná. Jsem zvědavá na další díl. Děkuji.
Ooo, uzasny dilek…je mi lito Billova zivota, co musel zazit, ale ted ho opravdu ceka krasna budoucnost. 🙂 Diky za dilek.
Bože, to ako dokážeš opísať ich vzťah, ich pocity a to úžasné niečo, čo je medzi mini, keď sú spolu… to je niečo dokonalé a nádherné. Čítam to a úplne to mám pred očami a normálne im t závidím. Kedysi dávno som mala jeden sen, z ktorého na mňa sálali úplne rovnaké pocity. Je to nádhera. Ďakujem.
Je smutné, že Bill vyrostl jako nechtěné dítě, doslova. Asi si se svými rodiči dost užil, proto není divu, že se tak uzavřel před okolním světem. Je s podivem, že Georgovi se nakonec podařilo najít skulinu, kterou k němu pronikl.
Společně s Beth, a především Tomem, je teď obklopený lidmi, kteří ho opravdu milují. Stačí jen uvěřit.
Díky, těším se na pokračování.
Hrozný rodiče je moc dobře že má Toma.
B-kay já nedýchám. Jak tohle dokážeš? Jak dokážeš sepsat něco takhle neuvěřitelného? Nejen že ty pěkné věci umíš popsat tak že to má neskutečnou hloubku, ty dokážeš to zlé vykreslit tak že se člověk cítí jako by v té situaci byl. Já nemám slov. Jsi neuvěřitelná. Až ti někdy výjde knížka dej mi prosím vědět, jsem tvůj skalní fanoušek a založím fanklub.
Becs má pravdu do posledního puntíku! Naprosto s ní souhlasím a klidně bych její slova mohla použít i do svého komentáře! 😉 😀
Každopádně jak nám povídka smutně začala, tak krásně vesele skončila! ♥ Miluju, že si v jednom díle umím najít všemožné pocity, které s postavami prožívám také.
Billovy minulosti je mi vždycky líto a teď zpětně se ani nedivím tomu, jak uzavřený Bill byl a že se mu těžko věřím nějakým lidem. A hlavně jak skeptický k celé lásce byl, než poznal Toma. Tom mu ukáže, jak krásná láska umí být, když jste s tím správným člověk. Už se na to těším! ♥
A závěr s Atomkem v salátu byl komický! 😀 Jak mi prasátka (i ta malá) nahání hrůzu, Atomek je rozkošný a dokonce jsem se i přestihla, že si u povídky občas řeknu, že bych takového Atomka i chtěla doma. 😉 Což je u mě tedy obrovský zázrak!
Děkuji za další dech beroucí díl, B-Kay! ♥♥
Jsem ráda za Billa ++