autor: SakuraUchihoHaruna13
Tom seděl za volantem a nepřítomně sledoval okolí míhající se za okýnkem. Tichý hlas navigace jej naváděl v odbočkách i kruhových objezdech tak, aby mohl v pořádku dojet do Berlína, setkat se s ostatními, převzít, co je jeho a domluvit se, jak to bude dál.
Neustále ale přemítal nad tím, jak se teď vede Amalii. Po tom, co poslal anonymní dopis s balíčkem, do něhož naskládal několik dosvědčujících dokumentů, mapu a všechny její trofeje z každého místa činu, nepochyboval o tom, že za tolik vražd a loupeží bude sedět až do konce svého života bez možnosti žít někdy na svobodě.
Na okamžik otočil hlavu, aby se podíval na stále spícího Billa. Vypadal děsně vyčerpaně, občas i bolestně. Tom si byl jistý, že z velké části je to jeho vina. Kdyby ho ale neseznámil se svým příběhem, nemohli by být dál spolu.
Beze slov a postupně i bez kloudných myšlenek pokračoval ve své dlouhé cestě za svobodou. Prvně po několika letech měl pocit, že by skutečně život mohl být plný krásných zázraků. Dřív si myslel, že zemře jako Amaliin loupežný otrok, teď měl ale pocit, že to nebude nutné.
Když si postupně probíral celý svůj život a uvědomoval si, co všechno udělal špatně, přišel na to, jakým ohromným darem pro něj Bill je. Jenom s ním zažil pocit neskutečného naplnění. Toužil po něm jako po člověku, jako po harmonickém spojení duší, nešlo pouze o fyzické spojení, jehož už párkrát dosáhli. Chtěl, aby tento vztah měl neotřesitelně pevný základ. Samotná představa jejich společného a šťastného života pro něj byla víc než cokoli jiného. Jelikož on sám své dětství prožil v hlubokých depresích a nedostatku lásky, zbytek své existence chtěl žít úplně jinak. Přál si mít to, co nikdy neměl. Chtěl bratra, životní lásku, porozumění a smysl života. Tohle všechno přišlo v okamžiku, kdy Billa spatřil. Ten jejich první hluboký pohled do očí, po němž zbaběle utekl, rozproudil celý jeho život. Těch mnoho nezodpovězených otázek, tolik vzpomínek a nejasností, které se dříve zdály být katastrofální, ho nyní už netížily. Dostal všechny odpovědi a přišel na to, že miluje svého bratra. Víc než cokoli jiného ve svém životě si přál, aby i on miloval jeho, což se mu splnilo. S Billovou náladovostí a nejistotou byly sice často problémy, ale všechno se dokázalo srovnat. Dokonce se zdálo, že mu odpustil i tu střelbu.
Až tak mocná láska může být.
***
Tamara seděla na posteli v jednom z levných motelů a přemítala nad tím, kolik ještě zbývá času. Byli jasně dohodnutí, že pokud se ti dva neobjeví do určitého okamžiku, pak se sbalí a pojedou jinam i s celým svým nákladem.
„Proč jsi tak nervní?“ optal se Christoph, který se zrovna nacházel ve Fritzově hřejivé náruči a nic špatného pro něj v tu chvíli nemělo význam.
„Pořád nás ještě můžou chytit,“ připomněla mu.
„Ale nemůžou,“ mávl nad jejími obavami Fritz. „Vždyť jsme nechali celou základnu vyhořet a jí už nikdo věřit nebude. Nebude schopná nás obvinit, všechna vina padne na ni.“
„Kde bereš tu jistotu?“ nechápala Tamara, která už několik nocí nebyla schopná v klidu spát. Zdálo se jí neustále o nebezpečí, které jim klidně mohlo hrozit. Nepřišlo jí, že to, co udělali, je správné. Uvědomovala si, že byli spolupachateli, ale na druhou stranu nedobrovolnými. Všechno se v ní tak nějak kroutilo. Nebyla si jistá, čemu věřit.
„Tom přijede,“ ubezpečil ji Fritz, který si od Christopha vzal další polibek, „nejspíš i s Billem. Pak se domluvíme, co bude dál a všechno bude v pořádku.“
„Přijde mi to až moc naivní představa,“ zakroutila nad tím hlavou. „Jednoduše nevěřím, že už by mohl být dobrý konec toho všeho,“ frustrovaně si položila hlavu do dlaní. „Vždyť musíme být potrestaní za to, co jsme provedli.“
„Ale kuš!“ okřikl ji Chris. „Ten, kdo za to může, už nejspíš sedí. Amalia určitě došla zaslouženého trestu a my jsme z toho venku.“
„Stejně to nedává smysl,“ vedla si dál svou. „Nedokážu si představit, co bych teď měla dělat dál. Nebudu schopná někde pracovat, jelikož nemám ani střední školu. A někde uklízet se mi nechce.“
„Mohla by ses živit jako nájemná vražedkyně,“ nadhodil Fritz. „Mám dojem, že jsi byla nejlepší střelkyní.“
„Mám v tom životě plném sraček pokračovat?“ obořila se na něj. „Mohla bych učit lidi zacházet se zbraní, ale ne je zabíjet. Toho už mám dost!“
„Tak se hned nečerti,“ začal omluvným hlasem Fritz, „vždyť víš, že jsem to tak nemyslel.“
Tamara jeho směrem poslala znechucený pohled. „A co vlastně máte v plánu vy dva?“ zajímala se.
„Nějak si doděláme to vzdělání,“ pokrčil rameny Fritz a jemně pohladil Christopha po tváři, „a pak budeme žít jako normální lidi,“ pokrčil rameny.
„Jako dva buzíci,“ opravila je.
„Hele,“ ohradil se Fritz a všiml si jejího úšklebku.
„Copak?“ optala se s hraným povýšeným hlasem. „Tohle by vražedkyně říkat neměla?“
„Fajn, tak jo,“ pokrčil rameny na znamení ústupu. „Máš pravdu, jsme si kvit,“ pousmál se.
Na chvilku se všichni uvolněně zasmáli, než se ozvalo váhavé zaklepání na dveře.
Tamara reagovala nejrychleji. Vytáhla svoji zbraň a namířila ji přímo proti dveřím.
„Kdo je tam?“ křikla ostražitě, zatímco zvažovala všechny možné únikové cesty. Mohli by vyskočit ven oknem, dopadli by do kontejneru s papírem a pak by se mohli rozutéct každý jinam.
„Prosím tě, Tam,“ oslovil ji hladkým hlasem Tom, „nešil. To jsme jenom my.“
„Já nevyšiluju,“ bránila se a přistoupila ke dveřím. Zbraň si pro jistotu nechala u sebe. Pomaloučku otevřela, aby zjistila, že za nimi skutečně stojí Tom s Billem.
„Vůbec nevyšiluješ,“ zakroutil ironicky očima a zastavil se u její pistole.
Následovala jeho pohled a omluvně pokrčila rameny. „Nevyšiluju, jen jsem opatrná.“
„Moc do ní nešij,“ poradil mu Fritz, „dneska nemá svůj den.“
„Všiml jsem si,“ přikývl Tom a konečně vstoupil do spoře vybaveného pokoje. Billa vedl za sebou a zavřel.
„Tak se zase vidíme,“ nadhodil Christoph a vymanil se z Fritzova objetí, aby mohl návštěvu přivítat. „Rád tě zase vidím, chlape,“ řekl s úsměvem a Toma objal. Pak se podíval na Billa a poslal jeho směrem milý úsměv, „jsem rád, že se ti nic nestalo.“
Bill si nepříjemně odkašlal. Všechna anestetika už dávno přestala působit a on si moc dobře uvědomoval, kam byl postřelen, ale nechtěl situaci nijak ztěžovat, proto o své bolesti pomlčel.
„Tak jak to bude dál?“ chtěla vědět Tamara.
„Jsme vám strašně vděční za pomoc,“ ujal se slova Tom, „proto si ten celek rozdělíme na pět částí a bude to, co říkáte?“
„Nebude vám to vadit?“ vyhrkl překvapeně Fritz. Jeho pohled spíš směřoval k Billovi, jelikož u něj si nikdy nebyl jistý. Většinou ho považoval za sobeckého spratka, který by se nikdy nerozdělil.
„Díky vám můžeme být konečně spolu,“ usmál se Bill a jemně se natiskl na Toma, který si ho přitáhl do láskyplného náručí. „Což vám nikdy nebudeme moci splatit.“
Tamara s předstíranou nechutí obrátila oči v sloup. „To jsem tu vážně jediná hetero?“
Všichni se najednou dali do smíchu.
„To víš,“ ujal se slova Fritz, „ti nejlepší jsou homo!“
„Ale no tak!“ postěžovala si. „Ten svět už vážně ztratil rozum!“
„Neboj,“ chlácholil ji Bill, „kdybych byl holka, byla bys jen moje!“
„Hele,“ ozval se podrážděně Tom, zatímco se všichni dali znovu do smíchu.
„Neboj zlato,“ pošeptal mu Bill do ouška, „dneska večer jsem jenom tvůj.“
V podobném duchu se neslo celé jejich setkání. Po ujasnění si všeho potřebného se dali do přepočítávání a přerozdělování peněz.
Tom s Billem přiznali, že se nejspíš přestěhují z Německa do nějaké skotské usedlosti, kde by je nikdo nenašel. Fritz a Christoph si vybrali Holandsko a Tamara dost vážně uvažovala o Finsku. Nikdo z nich nechtěl dál zůstat v Německu.
Penězi se probírali až do dalšího dne. Jakmile dostali každý svůj podíl, rozloučili se, popřáli si hodně štěstí v novém životě a rozutekli se, kam chtěli.
Fritz a Christoph si společně otevřeli restauraci, v níž se specializovali na všemožné pochoutky, které v Holandsku neznali. Najali si pár číšnic a číšníků, kteří s nimi byli od počátku až do konce a chovali se k nim téměř jako ke svým dětem. Jejich život byl plný smíchu a dostatku. Byla to příjemná změna od jejich minulého života. Ke střelbě, vraždám a krádežím se už nikdy nedostali. Nebezpečí zmizelo z jejich denního pořádku, místo něj tam měli neskutečný prostor pro něhu a lásku.
Tamara ve Finsku přišla na to, že se může na muže vybodnout a následovala vzor svých přátel a našla si přítelkyni, s níž se specializovala na zbraně a výuku střelby. Pomáhaly začínajícím policistům se zbraněmi a sebeobranou. Sklízela místní úspěchy. Všichni si jí vážili za to, jak mrštná, obratná a přísná je. Nikdo se přespříliš neptal na její minulost, měla natolik vybudovaný respekt, že se jen málokdo opovážil zeptat, a když už ano, ani nedoufal, že se mu dostane odpovědi. Z minulého života si vzala to nejlepší a s pomocí toho se snažila pomáhat ostatním.
Bill s Tomem si našli klidné místo ve Skotsku. K jejich pozemku patřily rozlehlé pláně a kopce, kde se sem tam objevil nějaký dobrodružný jezdec na koni toužící po tichém a svobodném životě. Většinou jej u sebe na chvíli ubytovali a dozvídali se, jak se k něčemu takovému dostal. Bill spolu s těmito dobrodruhy začal psát knihy o jejich životě. Později se dostal ke knihám, v nichž se snažil rozebrat sílu bratského a dvojčecího pouta. V jiných se zase soustředil na smyšlené příběhy, do nichž vkládal části svého i Tomova života. Stal se jedním z těch méně známých spisovatelů, kteří nemají milionové davy fanoušků, ale jenom hrstku upřímných lidí, kteří se jednou zamilovali do jeho knih, a už je to nikdy nepřešlo. Nebyl někým, kdo by pár let psal bestsellery a pak se po něm slehla zem. Vydával neustále a stále to mělo tutéž hodnotu. Nadchlo to jenom ty, kteří se o dané téma skutečně zajímali.
Tom se dostal ke hraní na kytaru a nezdálo se, že by hrál něco jiného než zamilované a vděčné písničky. Změnil se mu pohled na svět i na život. Už se nebál každý den, že zemře, neměl výčitky svědomí ze své minulosti, odpustil sobě i ostatním a uvědomil si, že v minulosti nemohl žít lépe. Kdyby mohl, pak by tak žil, ale osud ho zavál přesně tam, kde byl. Bill na něj byl hrdý za to, že nepropadl věčné melancholii a naučil se žít šťastný a spokojený život. Někdy žili trochu izolovaně, ale jinak cestovali. Byli vděční, že mají jeden druhého, víc ani nepotřebovali. Bill pravidelně psal svým rodičům, aby měli jistotu, že žije. Neprozrazoval, kde se právě nachází, dopisy posílal vždy z jiného místa, kde zrovna s Tomem byl. Někdy z Francie, jindy z Austrálie nebo z Čech. Přiznal jim, že žije s Tomem a žádal je o odpuštění. Nikdy se k němu nedostala odpověď, ale on doufal, že se jim vede skvěle.
Když byl malý, nikdy si nepředstavoval, že jeho život bude vypadat právě takhle, ale když nad tím teď přemýšlel, nedokázal si představit hezčí život.
KONEC
autor: SakuraUchihoHaruna13
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Jsem ráda že to tak dobře dopadlo.
Je fajn, že se z toho všichni vyvlíkli a mohli začít žít nový život. Bill se sice musel rozhodnout mezi Tomem a rodiči, ale volba byla celkem rychlá a snadná.
Díky za povídku.
Tak trochu rýchle ukončenie…ale skôr v zmysle – rozdeliť prachy a vypadnúť. Čakala som možno trošku dlhšiu cestu, kde by sa Bill s Tomom porozprávali bližšie o Tomovej minulosti a nielen to, ako mu ju Tom ukázal.
Ale tak som rada, že nakoniec v podstate všetko dobre dopadlo a oni dvaja mohli byť spolu šťastní.
Ďakujem za poviedku.
Ja som čakala, že rodičia Toma príjmu, dosť ma mrzí, že sa s nimi Bill nestretáva. Ale za dobrý koniec som veľmi vďačná:)