autor: Neilinka
(Bill)
Po „ranním“ obsloužení našich drahých rodičů jsme se vydali blíž prozkoumat městečko, ve kterém jsme trávili naše první společné prázdninové chvíle. Vypadali jsme jako párek náruživých turistů z Japonska, protože minimálně počtem fotografií bychom se jim skutečně vyrovnali. Oba jsme to věděli, ale měli jsme stejný názor na to, jak moc je důležité si to všechno zdokumentovat. I když jsme samozřejmě nezapomínali se na to všechno dívat i vlastníma očima a nejen přes hledáček.
Nevím, do jaké míry to vnímal Tom, ale já jsem si všiml, že po nás docela koukají místní slečny. I když jsem netušil, jestli spíš po nás, nebo po něm. V každém případě okukovaly. Tedy až do té doby, dokud mě Tom v zápalu afektivní vášně nepřirazil ke zdi a neponořil se svými rty do mých. Nutno říct, že v tu chvíli jsem zavřel oči, ale když jsem dostal možnost je znovu otevřít, rozhodně jejich pohledy byly tatam.
Musel jsem se pro sebe uculit. Byl jsem najednou klidnější a spokojenější. I když jsem věděl, že se není čeho bát a na jednu stranu mi to určitě lichotilo, že mi na Toma obdivně zírají… Hluboko v hlavě jsem věděl, že bych si asi měl přiznat určitou míru žárlivosti. Na druhou stranu, kdo ji v sobě neměl? Kdo si nikdy aspoň podvědomě nebránil, co je jeho?
Usoudil jsem, že moje majetnická část povahy je pořád ve zdravé míře a nehodlal se tím nějak zvlášť zabývat. Byl jsem si jistý, že Tom by byl na tom stejně, jen kdyby si toho někdy víc všímal. Koneckonců na Daniela žárlil pěkně. I když v jeho případě to bylo asi více oprávněné, aspoň co se týkalo jeho strany pohledu.
Když už nám začínalo být nesnesitelné vedro a zdálo se, že se pod vysoko posazeným sluncem upečeme, obrátili jsme svoje mírně unavené kroky zpět k „domovu“. Baron i Pumba nás nadšeně vítali, jako by očekávali, že jsme jim přinesli nějaký suvenýr.
„Pardon, kamarádi. Na nakupování bude ještě dost času, navíc by se cestou sem všechno k jídlu zkazilo.“
Jako po domluvě oba po sobě zamručeli a vrátili se pozorností k mámě, která zrovna chystala svačinu. Musel jsem se pousmát. Jídlo bylo prostě jídlo. Po umytí rukou jsme se usadili ke stolu a společně se najedli. Odchod na pláž byl naplánovaný na půl hodiny poté. To bylo akorát na převléknutí a sbalení věcí.
Bylo příjemné, jak už takhle později nebylo na pláži tolik lidí, byl tam větší klid a soukromí, i když nás tu pořád bylo dost. Střídavě jsme se máčeli, hráli různé hry, i když házení a hlavně chytání frisbee nebyla zrovna disciplína, ve které bych vynikal, i tak mě to bavilo. Zase se mi dařilo v kartách, u kterých trochu brblal Tom, protože dostával chudák samé blbiny. Zatímco u mě se co druhé kolo objevila aspoň jedna sedmička. Snažil jsem se ho konejšit a připomínal mu staré přísloví, že kdo nemá štěstí ve hře, má ho v lásce. Po tomhle se na mě usmál a souhlasně přikývl hlavou.
Na písčitém povrchu pláže jsem vždycky miloval to, že se tam nejlíp chodí naboso. Ne, že bych si potrpěl na nějaké kosmetické úpravy nohou, ale to, jak jsem měl potom krásně hladké paty, rozhodně nebylo k zahození. Navíc bylo příjemné, jak mi zrníčka propadávala mezi prsty. Psiska zřejmě sdílela stejnou teorii, protože se pořád snažila vehementně něco vyhrabávat, jako bychom byli piráti na ostrově s pokladem.
Odpočinkové aktivity ve mně probouzely pocity naprostého klidu a maximálního soužití nás všech jako rodiny. Bylo to až k nevíře. Uvědomoval jsem si, jaké jsme měli obrovské štěstí, že naše životy se propojily zrovna Billem. Ani jsem si nechtěl představovat, jak to všechno mohlo dopadnout, ale vzpomněl jsem si na ten prvotní obrovský šok a strach, co jsem zažil, když jsem tehdy přišel ze školy a dozvěděl se pravdu. Tenkrát jsem měl pocit, že se mi zhroutil celý svět, ale postupem času jsem pochopil, že pravda byla docela někde jinde.
Zkrátka jsem ho měl jen postavený na jiných základech, než jsem předpokládal. Ale neznamenalo to, že by nebyly stejně silné jako u jiných. Možná i silnější. Kolik spolužáků mělo rozvedené rodiče, nebo takové, kteří sice byli spolu, ale věčně se hádali? Kolik jich mělo sourozence, se kterými se nesnášeli, a já jsem byl sice takovou dobu jedináček, ale pak jsem v podstatě našel někoho, kdo mi nahradil bratra, nejlepšího kamaráda i přítele zároveň?
Začínal jsem opravdu věřit, že všechno zlé je pro něco dobré. V případě Billovy zlomené nohy to platilo dvojnásob, protože odhalení téhle pravdy nás učinilo v našich životech šťastnými. Když jsme pak za soumraku opouštěli moře a kráčeli bok po boku k našemu pronajatému obydlí, vychutnával jsem si to plnými doušky a vstřebával veškerou energii, kterou mi tahle chvíle nabízela.
Miloval jsem basket, a výhra v důležitém zápase mi vždycky neuvěřitelně lichotila, dělala dobře, cítil jsem se silný a dobrý v tom, co dělám. Ale tahle spokojenost byla mnohem hlubší a hůře popsatelná. Pokud jsem v prvotních momentech prozření cítil nějakou křivdu od osudu, musel jsem od toho teď neúprosně upustit. Někdy se totiž život prostě neměří na štěstí podle toho, jak moc normální věci se vám v něm stanou, nebo jak situaci vnímá vaše okolí a společnost.
Věděl jsem, že na rozdíl od mnoha jiných rodin s podobnou historií se štěstěna držela při nás. Neměl jsem tušení, co se na nás chystá v dalších týdnech, měsících nebo letech. Ale věděl jsem, že teď je to skvělé a bude to dobrý základ pro náš budoucí vztah. Nejen u mě a Billa, ale u celé naší rodiny.
Začínal jsem pociťovat lehkou únavu, příjemnou a ukolébávající, která mi lehce přivírala víčka k sobě. Zavřel jsem proto oči a jen vnímal vůni moře a lechtající paprsky zapadajícího slunce. Do půl hodiny byla téměř tma a my posbírali věci a dorazili do našeho odpočinkového resortu. Dnes jsem byl spokojený se společnou sprchou a usínáním v objetí. Vůbec to pro mě nebylo málo.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
To je tak nádherná povídka! Máš fakt talent, při každém dílu se rozplívám (sakra, nebo rozplývám?:D), mám to živě před očima. Jak Tom ve městě všem ukázal, čí je, to bylo krásné. A kdoví, jaké by byly životy obou kluků, kdyby si Bill nezlomil nohu.
Děkuji za díl a těším se na další.
Ach, to bylo krásné. Taky bych chtěla zažít ten pocit naprosté spokojenosti. Nádherně napsáno.
To je taková pohodička, až se mi zastesklo po létě. A to jsem byla ráda, že to horko konečně skončilo! 😀
Díky, těším se na pokračování.
Já jen čekám, kdy se u téhle povídky úplně rozplynu… To je taková nádhera, že už ani nevím, co k tomu psát! 🙂
Moc krásna povídka.
To teplíčko jim vážně závidím, já si těch veder letos bohužel vůbec neužila, byla jsem ve studených krajích 😀 a čím dál více pociťuju, jak mi to chybí. Obzvláště teď v zimě! 😀 Nevím, že se zrovna já vždycky musím vyskytovat na těch pomalu nejstudenějších místech. 😀
A musím jednoznačně souhlasit s holkama nade mnou! Tahle povídka je jednoznačně úžasná! 🙂
Chlapci si užívajú nádherné chvíle na dovolenke a ja si užívam krásne chvíle pri tejto poviedke. Je tak dobré čítať ako sa majú radi a ako chcú zostať spolu:) Ďakujem za kapitolu:)
Ja už ani neviem, čo k tejto poviedke písať. Chalani majú tak úžasný vzťah – taký by chcel asi každý. 🙂
Rozhodne sa mi dnes páčilo, ako Tom ukázal okoliu, že Bill patrí jemu, pretože si myslím, že si všimol to pokukovanie dievčat.
To teplo a more im len tíško závidím a aj keď to nerada píšem, tak sa obávam okamihu, keď sa pri mene poviedky zjaví koniec a ja sa už nebudem mať nad čím rozplývať 🙂
Ďakujem za časť.