autor: Ainee
Vyrušený
Bylo to na Gustavově mysli už pár dní a jen čekal na příležitost si s Billem o tom promluvit, ale bohužel měl smůlu. Být zaneprázdněným člověkem, jakým byl, a byly chvíle, kdy Bill prostě neměl čas na diskuzi o drobných záležitostech. To, že byl Gustav poslední tři dny na noční směně, situaci taky příliš nepomáhalo, jelikož to znamenalo, že skončil s prací v brzkých ranních hodinách a Bill byl každé ráno někde mimo na různých schůzkách.
Nebylo žádným tajemstvím, že Gustav noční směny nenávidí a vyjádřil svou averzi k té hloupé práci při více než jedné příležitosti. Ne, on dával přednost ranní směně, kdy kolem byli lidé a bylo tam více věcí na práci, než jen nečinně zírat na obrazovku a pít kávu. Jeho náhlá změna harmonogramu překvapila víc než jednoho z jeho podřízených, ale samozřejmě, že byla provedena z dobrých důvodů. Gustav byl odhodlán dávat pozor na toho mladíka, který přicházel každou noc, aby se ujistil, že nepřekračuje hranice Billovy velkorysosti.
Když už nic jiného, bylo to něco neobvyklého a on nemohl popřít, že se v něm podvědomě rozrostla zvědavost směrem k tomu muži a jeho práci. Gustav si cenil výtvarného umění stejně jako všichni ostatní a jeho zájem o něj se přirozeně rozrostl v době, kdy už pracoval pro Billa. Ačkoliv, graffiti nikdy nebyly jeho šálek čaje, ale během posledních pár nocí začal znovu přehodnocovat svou nelibost.
Ten kluk měl skutečný talent a kousek, který maloval na severní zdi, nešel popsat jinak než jako fascinující. Aby byl upřímný, stejně tak neměl nic ani proti společnosti. Ne, že by s ním ve skutečnosti mluvil, ale došli k tiché dohodě, že ten kluk měl dovoleno v klidu pracovat a Gustav se mohl potulovat kolem, pokud do toho nestrkal nos a pokud přinesl kafe.
Bylo to impulzivní gesto, opravdu, ale brzy se to proměnilo ve zvyk. Pokaždé, když šel Gustav na svou obchůzku, přinesl mladíkovi šálek kávy a nějakou dobu mu dělal společnost, než se vydal nazpět.
Navzdory mlčení a jeho zastrašujícímu vzezření se Gustav přistihl, že má čím dál tím více v oblibě jeho přítomnost. Připisoval to na účet jeho pohledu v očích, když pracoval. Byla v nich spalující vášeň a Gustavovi netrvalo dlouho, aby pochopil, že má své dílo již dávno namalováno v hlavě a že jej pohání touha ukázat jej i všem ostatním.
Přesto měl pocit, že by si o tom měl s Billem alespoň promluvit. Například o skutečnosti, že povzbuzoval toho mladého muže k porušování zákona a že by to nemusel být zrovna ten nejlepší vzor pro ostatní. Bohužel mu Bill posledních pár dní unikal, zaměstnaný nadcházející výstavou a neúprosně pobíhající po celém Berlíně na různá jednání, do galerie sotva kdy vkročil.
Že na sebe ti dva muži narazili, bylo čistě náhodné, a jak to vypadalo, nebyla to ta nejlepší chvíle. Gustav si všiml jeho unavených očí s tmavými kruhy pod nimi a šedého odlesku jeho kůže, zatímco Bill přiklusal chodbou. Nos měl pohřbený v novinách, které držel jednou rukou, a ve druhé měl šálek kávy. Mobil měl bezpečně umístěn mezi ramenem a uchem a spěšně do něj mluvil s vážným výrazem na tváři.
Gustav si byl více než jistý, že to skončí katastrofou, když takhle dělal více věcí najednou, a navíc bude muset nakonec otevřít dveře své kanceláře, čehož by v tuto chvíli s plnýma rukama nebyl schopen. Že byl tak ohleduplný člověk a nechtěl být vyhozený za to, že nepomohl svému očividně přepracovanému šéfovi, Gustav Billa u dveří předběhl a otevřel je pro něj.
Bill, schopný věnovat mu pouze vděčný pohled, prošel dveřmi, odhodil noviny na stůl a odložil kávu, zatímco ukončil konverzaci po telefonu s řadou zvuků, které připomínaly spíše vrčení než řeč. S prásknutím telefon zavřel a přihodil ho na stůl k novinám a kávě, než těžce klesl na černou koženou pohovku v salonku u nejvzdálenější zdi a podrážděně si třel spánky. Neustále se navracející bolest hlavy se rychle stávala nesnesitelnou.
Gustav si pomyslel, že by té příležitosti mohl zrovna využít a zavřel za sebou dveře. Zvedl šálek kávy ze stolu a přenesl jej do salonku, kde ji postavil před Billa a vysloužil si tak za to unavený úsměv. Gustav se k němu připojil, posadil se na křeslo na opačné straně stolu a mlčky čekal, než Bill začne s konverzací.
Chvíli mu to trvalo. Byl naprosto vyčerpaný a skutečnost, že den sotva začal, mu k jeho vyčerpání pouze přidávala, protože to znamenalo, že po dobu ještě nejméně dalších dvanácti hodin nebude moct jít domů a spát.
„Proč jsem vůbec kdy souhlasil, že uspořádám tuhle výstavu?“ Zeptal se po chvíli a natáhl svou bolavou paži pro kávu. Zdálo se, jako by jej v poslední době z neznámého důvody bolely všechny svaly.
Gustav jen pokrčil rameny, nenabídl mu žádnou odpověď. Upřímně řečeno, neměl ani ponětí, proč se Bill opakovaně rozhodoval si toho na sebe brát více, než dokázal zvládnout. Ne, nebylo to tak, že by to nedokázal zvládnout, to vůbec ne, jen do všeho, co dělal, vkládal tolik energie a nadšení, že po každém hotovém projektu byl tak vyčerpaný, až byl na pokraji zhroucení.
Bill se narovnal a protáhl si ruce nad hlavu, aby mu ramena dosedla zpět na své místo, a zakroutil hlavou ze strany na stranu, než téměř zasténal, jak mu v krku hlasitě zapraskalo.
Ten zvuk způsobil zachvění po Gustavově páteři, až z toho měl husí kůži. Tohle v jeho knihách nebyl dobrý zvuk.
„Co je nového?“ Zeptal se Bill a tázavě hleděl na hlavu ochranky, protože věděl, že má něco na srdci, bylo to až příliš zřejmé v jeho očích.
Gustav si dal načas s odpovědí, jak se snažil vymyslet způsob, jak vyjádřit své znepokojení, aniž by to znělo jako přednáška od rodičů. „Setkal jsem se s tím graffiti umělcem, který v současné době přemalovává tvou budovu.“
Bill zvedl obočí nad výběrem tématu a v duchu si zanadával, že o tom Gustava zapomněl varovat. „Jak si vede?“ Zřejmě to nebyla správná otázka nebo reakce, jelikož mu Gustav věnoval nechápavý pohled a nenabídl mu žádnou odpověď. „Co je?“ Ticho bylo nepříjemné a Bill si přál, aby Gustav prostě něco řekl, cokoliv. Zkřížil si ruce na prsou a střelil po blonďákovi pevným pohledem, jako by se psychicky snažil Gustavův jazyk přivést k životu.
S uznáním skutečnosti, že nadcházející konverzace možná nepůjde směrem, ve který doufal, se rozhodl být k unavenému muži shovívavý. Opravdu nechtěl být ten, kdo jej naštval, protože příliš dobře věděl, že to není pěkný pohled.
„Jde mu to dobře, alespoň podle toho, co jsem viděl. Když už nic jiného, celá zeď je puntičkářsky pokrytá.“
Bill přikývl a mentálně si poznamenal, aby se tam v určitém okamžiku vrátil a prohlédl si pokrok. „Takže se vrací,“ zamumlal si spíše pro sebe.
„Každou noc.“
Překvapeně ke Gustavovi vzhlédl. „Je tady každou noc?“
Gustav přikývl a letmo se podivil, proč jej ten fakt tak překvapil.
Bill si okusoval spodní ret a chvíli těžce přemýšlel. „Kdy přichází?“
Proč by se o to jen staral? Gustav zvedl obočí. „To se mění, ale obvykle kolem půlnoci nebo o něco později.“
Bill si zvedl šálek k ústům a napil se, než při polknutí neúmyslně přikývl. „Chápu.“
„Opravdu si nemyslím, že jsi mu měl dát svolení pokračovat. Dává to špatný příklad. Koneckonců, je to nezákonné, obojí, jak vniknutí na pozemek, tak vandalismus.“ Gustav se nakonec rozhodl vyslovit své myšlenky nahlas.
Bill na něj na oplátku zíral, skutečně pobouřený. „Vandalismus? Ty to skutečně nazýváš vandalismem? Gustave, upřímně, to bych od tebe nikdy nečekal.“ Bill stáhl rty do úzké přímky a zavrtěl hlavou zklamáním.
Nebyl si tak docela jistý, co na to říct, Gustav se rozhodl pro konstatování zřejmého. „Ale ono to tak je, Bille.“
Stále vrtě hlavou, Bill promluvil: „Je to umění, Gustave. V jeho práci je skutečný potenciál, Gustave, to ti říkám. I s tím málem, co jsem viděl, to bylo tak evidentní, až to téměř bolelo vidět. Ujišťuju tě, že to, co dělá, němá ani trošičku blízko k vandalismu.“
„Beru tě za slovo,“ konstatoval Gustav. „Ale pořád si myslím, že je to špatný nápad. Ty podporuješ jeho, a tím i všechny ostatní graffity umělce, aby porušovali zákon. Bylo to lehkomyslné rozhodnutí.“
Bill jednoduše pokrčil rameny. „Mohlo by být, ale nevezmu to zpátky. Chci vidět, jak to dopadne, a očekávám, když už nic jiného, že ho necháš být, nebo mu dokonce pomůžeš, pokud bude něco potřebovat. Předpokládám, že v určité chvíli bude potřebovat žebřík, a očekávám, že mu tam jeden necháš, a to s radostí, rozumíš?“
Aniž by si to uvědomil, Bill přešel do režimu šéfa; tvrdost jeho hlasu a způsob, jakým vyslovoval každé slovo, tak přísně a jasně, Gustavovi přesně připomnělo, proč měli ostatní zaměstnanci tendenci se Billovi vyhýbat, kdykoliv jen mohli. Mohl se zdát přátelský a sladký, a většinu času i byl, ale když učinil rozhodnutí, nebylo tu žádné místo na dohadování, Billova slova byla vždy konečná. „Ano, pane,“ řekl a vstal ze židle. Nebylo nic dalšího, o čem by s ním chtěl diskutovat.
Gustav byl na půl cesty ze dveří, když si Bill na něco vzpomněl a zavolal na něj. „Ehm, Gustave,“ řekl nejistě a změna jeho nálady byla tak hmatatelná, že si Gustav nemohl pomoct, aby se neuchechtl, zatímco přemýšlel, kam zmizel ten přísný muž.
„Ano, Bille?“ odpověděl a jemně se na něj usmál.
Bill na něj nervózně pohlédl a pohrával si s lemem košile. „Jen jsem si myslel, že bych tě měl varovat…“ znovu se odmlčel, zhluboka se nadechl a přemýšlel, jak tomu vážnému muži předložit špatné zprávy. „Jen tě chci varovat, že Georg si vzal do hlavy, že budeš jeho.“ Byl to jediný způsob, který vymyslel, jak to vyslovit, protože věděl, že kdyby Georg uspěl, Gustav by rozhodně byl považován za předmět, u kterého mohlo být nárokováno vlastnictví.
Stará novinka, pomyslel si Gustav bez špetky humoru a jednoduše kývl na mladšího muže, který si v současné chvíli nervózně okusoval své dokonale pěstěné nehty. Vypadal tak moc jako malé dítě, když to dělal, a Gustavovi hlavou proběhla myšlenka, že možná stále jako dítě byl, a to víc než jen jedním způsobem. Bill neměl zrovna normální dětství. Byl hozen do života dospělých v tak mladém věku, že tato náhodná bláhovost se jevila pouze jako příliš vhodná.
To šlo lépe, než jsem očekával
, byla jediná věc, na kterou Bill mohl myslet, když sledoval blonďáka, jak opouští místnost. Nezdál se být překvapený, ani v nejmenším. Anebo byl zatraceně dobrý herec. Ať tak či onak, měl pocit, jako by splnil svou povinnost přítele. Pokud by se Georg nyní náhle rozhodl naplnit všechny své hrozby, Bill nemohl být počítán jako spolupachatel.
Ponořen v práci Bill stále nebyl schopný se soustředit. Rozhovor s Gustavem se mu stále objevoval v hlavě v těch nejnevhodnějších chvílích. Jak přesně se vyvíjela práce toho kluka? Proč stále přicházel jen v noci, když měl povoleno tam být? Alespoň to vypadalo, že se to rozhodl dokončit – ta myšlenka vykouzlila na Billově tváři úsměv.
Snažil se udělat něco, cokoliv produktivního a rozumného, už hodiny, než to vzdal. Prostě to musel vidět! Ten střípek, který viděl před tolika dny, prostě nestačil na to, aby ukojil jeho zvědavost. Potřeboval to vidět na vlastní oči.
Rychle zamířil chodbou po schodech dolů, a téměř proběhl galerií, čímž si vysloužil více než jeden tázavý pohled. Přezíravě mávl rukou na dívku na recepci, která otevřela ústa, když ji míjel, otevřel dveře mnohem prudčeji, než bylo potřeba, a seskočil těch několik schodů venku. Utáhl si košili kolem sebe těsněji, jak jej udeřil závan studeného vzduchu, zahnul za roh a rychle kráčel po celé délce budovy. S vděčností, že branka byla během dne otevřená, se rychle ocitl na parkovišti v zadní části pozemku.
S poskočením kolem posledního rohu se najednou ocitl tváří v tvář se zadní stěnou a nově vznikajícím obrazem, pouze částečně namalovaným. Bylo to dech beroucí! Ten kluk měl více méně dokončenou spodní část zdi a Bill si uvědomil, jak moc měl pravdu, když řekl Gustavovi, že bude zapotřebí žebřík.
Bill vstřebával množství detailů na obraze a na tváři se mu rozšířil obrovský úsměv. Barevné schéma bylo tmavé, většinou sestávající z různých odstínů tmavě modré, černé a šedé. Ale zvýrazněné části byly jasné; bílé a stříbrné. Vypadalo to jako nějaký typ futuristického města, ale v žádném případě si ještě nemohl být jistý. Bill moc dobře věděl, jak moc se dokázal obraz během pracovního procesu změnit. Najednou silně zatoužil, aby viděl hotové dílo tak jasně jako umělec. Muselo to být něco docela efektního na pohled.
Téměř se strachem, že by to mohl zničit, Bill nechal své prsty klouzat po povrchu zdi a cítil, jak barva drží na materiálu pod ní. Zubil se jako idiot a každý, kdo by jej v té chvíli mohl spatřit, by si s největší pravděpodobností myslel, že má o pár koleček víc. Bill si to uvědomoval, ale nestaral se o to a vydal se podél zdi, zatímco nechal svou mysl potulovat. Snažil se představit si hotový obraz, ale selhal, a tak místo toho myslel na něco jiného. Na něco hmatatelnějšího, například na způsob, jakým se ten mladík pohyboval při malování, na emoce, které jeho tělo vyzařovalo, na soustředěný výraz v jeho tváři a evidentní vášeň v jeho očích.
Bill si spokojeně povzdechl a představoval si ty tmavě hnědé oči, které v šeru téměř zářily. Teplo, které se náhle rozproudilo jeho tělem, bylo uklidňující a Bill na chvíli zavřel oči, aby si vymyslel každý detail tváře, kterou nikdy neviděl. Vrátí se zpátky dnes večer? Nemělo smysl to popírat, Bill toužil toho kluka vidět znovu. Nebylo to něco, co by dokázal vysvětlit, v žádném případě, ale byl tou tajemnou postavou hluboce fascinován.
Znovu otevřel oči a ohlédl se zpátky ke zdi. Každý, kdo dokázal vytvořit něco tak krásného, rozhodně stál za poznání. Ten nezaměnitelný talent promlouval k Billovi téměř svůdným způsobem. Koneckonců, byl posedlý uměním, a proto jej tato skutečnost ani v nejmenším nevyváděla z míry. Při pohledu zpět pravděpodobně měla.
Tom přelezl plot někdy po desáté večer. Myslel na to po celý den, prsty jej svědily, jak chtěly nebo spíše potřebovaly co nejdříve pokračovat ve své práci. Kdyby byl sám k sobě naprosto upřímný, zvažoval, že by sem dolů přišel dříve, jelikož více méně měl svolení, a to, co dělal, již nemohlo být považováno za protiprávní. Už získal svolení vlastníka budovy, tak proč stále leze přes plot a pracuje pouze ukrytý v noční temnotě? To nedokázal říct a svaloval to na starý zvyk.
Navzdory tomu se rozhodl přijít dnes večer trochu dříve. Něco nepopsatelného jej táhlo do středu města, nějaká zvláštní touha. Možná to byla samotná zeď, která jej volala? Uchechtl se nad tou myšlenkou a rychle přešel parkoviště, jen aby se náhle zarazil a na tváři se mu rozšířil široký úsměv.
Před zdí byl položen žebřík, což byla zpráva tak jasná, že ji v žádném případě nemohl ignorovat. ´Dokonči to´. Ve skutečnosti minulou noc přemýšlel, jak proboha udělá horní část zdi. Šel tak daleko, jak jen to dokázal se svou výškou a s délkou své paže, ale byla to dvoupodlažní budova a on nebyl tak vysoký. Ale někdo na něj evidentně dohlížel a nyní mu poskytl prostředky, aby mohl pokračovat ve své práci.
Odhodil batoh a přešel k žebříku, aby ho zvedl a jemně opřel o zeď. Tohle dělalo vše mnohem jednodušší! Stále s úsměvem se prohrabával batohem, aby vytáhl dvě plechovky, modrou a černou, než si tu druhou zastrčil do kapsy a vystoupal po žebříku.
Maloval méně než půl hodiny, když si za ním někdo hlasitě odkašlal. Nakoukl přes rameno, aby za sebou spatřil blonďáka z ochranky s šálkem kávy v ruce. Tom se otočil, seskočil tu krátkou vzdálenost dolů a kývl hlavou na druhého muže.
„Díky,“ začal poté, co polkl doušek horké kávy. „Myslím tím, za ten žebřík.“ Mávl rukou nonšalantně k žebříku.
Muž svraštil obočí.
„A za kávu, samozřejmě,“ dodal Tom spěšně, aby nebyl hrubý.
„Obávám se, že to nebyla moje práce,“ odpověděl Gustav po chvíli, čímž si od mladíka vysloužil překvapený pohled. „To všechno Bill.“
Zmínka o tom jméně způsobila na Tomově tváři bezděčný úsměv. Přemýšlel o tom muži v poslední době tolik, že si opravdu nedokázal pomoct. Otočilo se to do nějakého druhu zvrácené posedlosti, sestávající většinou z Toma, představujícího si jeho oči v náhodných časových okamžicích.
Gustavovi neunikla změna výrazu, kterou způsobila zmínka Billova jména; byla jeho práce být vnímavý, ale to neznamenalo, že jej to nezmátlo. Věděl, že se ve skutečnosti setkali jen jednou. Tak proč to na něj mělo takový účinek? Spároval si toto své pozorování s Billovým výslechem dříve toho stejného dne a usoudil, že je to nějakým způsobem důležité, takže si to v hlavě pečlivě uložil.
„Chceš říct, že to pro mě sehnal Bill?“ Zeptal se ten kluk a Billovo jméno mu sklouzlo z jazyka tak lehce, že je to oba překvapilo.
„Ano. Zmínil něco o tom, že budeš pravděpodobně brzy jeden potřebovat, ale víc už jsem na to nepomyslel. Ale když vidím, že se zde jeden zázračně objevil, nemůžu jinak než předpokládat, že je to jeho práce.“
„Aha,“ řekl Tom zamyšleně. „Jak by mohl vědět, že ho budu brzy potřebovat?“ Sledoval Bill jeho pokrok? Z toho pomyšlení byl Tom šťastný. Chtěl, aby Bill viděl, jak jeho dílo pokračuje. Sám na to byl docela pyšný, tak proč by nebyl Bill, že?
„Bůh ví,“ řekl blonďák bez nadšení.
V tichosti dopili svou kávu a Tom se rozhodl, že je na čase se snažit promluvit s mužem, který mu dělává společnost. „Takže ty jsi tady každou noc?“ Byl tady pokaždé od chvíle, kdy na sebe poprvé narazili a Tomovi to přišlo divné.
„Ne, obvykle mívám ranní směnu,“ odpověděl Gustav. Koneckonců, byla to pravda.
„Ale ne v poslední době?“
Ne, pomyslel si Gustav, ne od té doby, co ses tady zničehonic objevil a způsobuješ mi konstantní bolest hlavy. Neměl rád lidi, kteří se kolem potloukali bez důvodu. Okay, tak ten mladík možná měl důvod, ale i tak. Vážně se tu potloukal. „Očividně ne.“
„Hm.“ Ten muž zřejmě neměl zájem mluvit. „Takže, ehm, jak se jmenuješ?“ Tomovi to opravdu bylo jedno, ale vždy bylo příjemné mít k obličeji připojené i jméno.
„Gustav,“ odpověděl stroze blonďák.
„Fajn, to je cool.“ Co jiného na to měl říct?
Rozhovor se chýlil k dusivému konci, usoudil Tom, a znovu vylezl na žebřík. Pokračoval na svém obraze a úplně zapomněl na muže, který jej ze země stále ještě podezřívavě pozoroval.
Gustava udeřila myšlenka, která by Billa možná zajímala, a tak v duchu obrátil oči v sloup a položil otázku, na kterou by se sám nikdy neobtěžoval zeptat. „A tvoje?“
Gustav byl zticha tak dlouho, že Tom málem vyskočil, když promluvil, a musel se zachytit žebříku, aby nespadl. „Ehm, co?“ Otočil hlavu, zatímco stále pevně svíral žebřík, a zachytil, jak nad ním Gustav protáčí oči, aniž by věděl, že starší muž přemýšlí, zda má něco se sluchem.
„Ptal jsem se, jak se jmenuješ.“
„Aha, ehm,“ řekl a poté na chvíli zauvažoval, jestli by měl lhát, nebo ne. „Tom,“ byla jeho konečná odpověď, když usoudil, že to není důležité. Nebylo nijak nebezpečné to říct, spousta kluků měla stejné jméno, bylo docela běžné. A Gustav bude pravděpodobně předpokládat, že je to zkrácenina pro Thomase, což opravdu nebyla. Takže se nic nestalo.
„Okay.“ Znuděný tou konverzací Gustav odešel, zatímco Tom se za ním podivně díval.
To se chystal jen tak odejít bez dalších otázek? Ničeho dalšího? Opravdu s hlídačem neměl žádný problém, ale někdy prostě nechápal, jak jeho mysl pracuje. Byl pro Toma jako puzzle, které pravděpodobně nikdy nesloží.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Ti dva uměním posedlý šílenci dávají Gustavovi pěkně zabrat 🙂 Chudák, jak to dneska od Billa schytal a přitom jenom dělá svou práci. Ale Gustava to moc nepřekvapilo, takže se takhle asi chová běžně…
Autorka nás obdivuhodně natahuje, ale rozhodně se nedá říct, že by tím povídka ztrácela. 😀
Takže kdy už se Tom s Billem znovu setkají? Předpokládám, že to bude brzy. Taky mi došlo, že Bill vlastně ještě neví, jak Tom vypadá. Z jeho obličeje zatím viděl jenom oči. 😀
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Já myslela že se setkají a ono nic povídka moc pěkná.
Já se tak těším, až se kluci potkají! 🙂 Strašně moc se na to už třepu! Trošku jsem doufala, že by se ke konci dnešnho dílu mohl Bill přijít kouknout na Toma, ale to nevadí. Já si počkám, protože věřím, že to bude nakonec bomba! 🙂
Bill je dostal, když Gustavovi diktoval, jak má být na neznámého umělce hodný a donést mu žebřík, po případě cokoli, co bude potřebovat. Ačkoli Bill Toma ještě ani neviděl, zanechal v něm Tom obrovský dojem, což mě těší na srdci.
A těším se i na to, jak bude finální Tomovo dílko vypadat. Škoda, že jej nemůžeme vidět i my.
Moc děkuji, Zuzu! 🙂 Báječný překlad!
Gustav je skvelý charakter:) s tou kávou ma potešil, je to od neho milé, že napriek tomu ako mu Tom lezie na nervy, nosí mu kávu:) Bill ma prekvapuje, teda chápem, že nemá na nič čas, ale aj tak som čakala, že sa bude chcieť stretnúť s Tomom a príde tam večer… Ďakujem za skvelú kapitolu:)
Chudák Gustav, ten si pri našich chalanoch fakt užije 😀
A potešilo ma, ako Billa Tomov postup očaril a ako túži Toma znovu vidieť. Som zvedavá, kedy za ním znova príde – pretože myslím, že je to pravdepodobnejšia verzia ako to, že by sa stretli niekde inde 😀 Hlavne, keď Bill ani poriadne nevie, ako Tom vyzerá.
Ďakujem za preklad.
Tahle povídka je skvost 👌 Propadám jí už od prvních odstavců… Geniální překlad 👏