Dny všedního nepokoje 7.

„Jak víš, kde bydlím…?“ zeptal jsem se ho zaskočeně, když zastavil před naším domem a slezl jsem z motorky. Zůstal jsem ale stát vedle něj a tázavě ho sledoval. Pořád jsem byl mírně rozechvělý z toho, co se stalo, ale zároveň jsem cítil ohromnou úlevu. Až teď jako by mi začínalo docházet, co se vlastně všechno mohlo stát.
Velmi pomalu otočil hlavu a zadíval se na mě. Jeho kakaové oči byly lehce přivřené. Sledoval mě, jako by mě z něčeho podezříval… „Já toho vím hodně, emáku… mnohem víc, než si myslíš…“ jeho hlas byl zastřený a hlubší než normálně.
„Jak…?“ splynulo mi ze rtů samovolně.
Otevřel ústa a bylo jasné, že mi chce odpovědět. Ale dřív, než to stačil udělat, tak se zarazil. Zase je zavřel a hmátl do kapsy své džínové bundy. Vytáhl svítící a vibrující mobil. Někdo mu volal… nestačil jsem si ale přečíst zářící jméno, protože to hned vzal a přiložil si ho k uchu. „Co se děje?“
Zdá se mi to, nebo zní najednou vlídněji?! Problesklo mi hlavou. A při jeho dalších slovech jsem nevycházel z údivu…

„Jistě, neboj se. Stavím se pro něj a do půl hoďky tam budem, slibuju… Řekni jim, že sem na cestě, to se stihne… hm… jo, neboj, jak kdybys mě neznala… jo, myslím, že nebude nějakou dobu votravovat, vypadal vyděšeně… toho sem vodvez domů… žádný strachy, nejsem žádnej naivní debil… Okay, hlavně na mě počkejte! Zatím…“ s tím zavěsil.
Co to mělo znamenat…? To, že tím, koho odvezl domů, myslel mě, mi bylo jasné, ale co ten zbytek…? „Kdo… to byl?“ zkusil jsem se zeptat, i když jsem čekal, že odpověď nedostanu.
Pohybem hlavy si odhodil dredy z tváře. „Někdo důležitější než ty…“ odpověděl mi dost nepříjemným způsobem. „Takže pokud už nemáš v plánu dělat dneska kurvu dalšímu úchylovi, tak pojedu…“
Raději jsem nic nenamítal a nijak jsem neodporoval. Pokud jsem se za tu dobu, co jsem vedle něj strávil, něco naučil, tak to, že s ním rozhodně do sporu přijít nechci.
Odstoupil jsem od motorky, aby mohl odjet, a pozorně jsem ho sledoval.
Ještě předtím, než se rozjel, mi věnoval poslední pohled a pár slov, co asi nikdy nezapomenu: „Dávej na sebe pozor…“

Následující týden byl v mnoha ohledech zvláštní. První zvláštností byl fakt, že se mi Tom začal vyhýbat. Dělal to tak, že mi to nemohlo uniknout. Když jsem stál na chodbě a on šel kolem, jeho netečný pohled jako by šel skrz mě. V učebně už si s Willym nesedali vedle mě, naopak, usazovali se na druhé straně místnosti co nejdál ode mě. A když jsem zkusil nějakého z nich oslovit, setkal jsem se s neúspěchem. Willy mi obvykle něco odvětil, ale jenom hodně krátce, a pak odešel, Tom ale dělal, že vůbec neslyší. Zkoušel jsem to různými způsoby, mluvil jsem o úplných hovadinách i vážných věcech, ale ani to s ním nehnulo. Nerozuměl jsem tomu. Tahle změna bylo něco, co jsem absolutně nepobral.
A pak tu byl další problém… Richard. K mé smůle už se objevil ve škole. Vídal jsem ho na chodbách i v učebnách. Sice jsem se snažil s ním nepřicházet do styku, ale když jsme se na sebe občas podívali, v jeho očích jsem zaznamenal odpor, zhnusení a pohrdání. Jako bych byl něco míň… Nebudu lhát a přiznám rovnou, že to bolelo. Sice jsem to už zvládl docela skousnout, ale pořád byl tím, koho jsem dlouhou dobu miloval, a taky tím, kdo mi zlomil srdce a rozmetal moje city v bezcenný prach… Všímal jsem si toho, jak se, když jsem procházel kolem, bavil se svými přáteli. Jejich gestikulace naznačovala, že mluví o mně a podle jejich výrazů se dalo snadno poznat, že mě urážejí…

A tak šel den po dni ve stereotypních kolejích. Bez žádného vybočení… až do chvíle, kdy jsme měli mít laboratorní práce. Na ty jsme chodili vždy po deseti ve skupinách, jež se dělily podle abecedy. Bylo to nejen proto, že laboratoř nebyla moc velká, aby se tam vešli všichni, ale taky proto, že nás takhle chemikář Vogel mohl lépe hlídat.
K mé smůle jsme museli pracovat ve dvojicích. Jedna dvojice na jeden stůl… Normálně jsem byl vždycky s Richardem, ale teď, když jsem se s ním nebavil, tak jsem měl docela problém. Navíc jsem byl hodně neoblíbený kvůli pomluvám, co se šířily po škole. Některé byly vážně otřesné… dělali ze mě něco, čím jsem pohrdal…
Do laboratoře jsem vešel se skloněnou hlavou. Původně jsem přemýšlel, že bych se na tenhle den hodil marod, ale to bych musel dělat náhradní práci a to se mi zase nechtělo, proto jsem se rozhodl to prostě nějak přetrpět s tím, kdo na mě zbude…

V místnosti byl vydýchaný vzduch a nikdo se neobtěžoval otevřít okno. Proto jsem se k němu, když jsem vešel, vydal. Cítil jsem na sobě pohledy, jdoucí od několika stolů, co stály v řadě začínající u dveří do modré učebny a končící u oken na její druhé straně. Nebylo mi to příjemné, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Byl jsem takovou novou atrakcí… měl bych si zvykat…
Už jsem byl skoro u parapetu, když tu jsem ucítil, jak mě něčí teplá ruka chytla za zápěstí a než jsem se nadál, tak jsem byl vtažen k jednomu ze stolů a dotyk z mé kůže zmizel.
Překvapeně jsem vzhlédl a zarazil se, když jsem stanul tváří v tvář Tomovi. Ležérně se opíral o stůl a po dlouhé době se mi zase díval zpříma do tváře.

„Copak…?“ zeptal jsem se ho tiše. Částečně proto, že mě zajímalo, co mi chce, a částečně, abych prolomil to tíživé ticho ve vzduchu.
Pokrčil rameny. „Jsi moje dvojice…“ oznámil mi se samozřejmostí, jako by se to rozumělo samo sebou.
Ztěžka jsem polkl a očima zapátral po okolí, když jsem nikde nespatřil Willyho, došlo mi, že jsme tu oba tak nějak sami… i když podle jeho slov jsme vlastě sami nebyli… „To se mě ani nezeptáš?“ tenhle jeho přístup mi vadil.
„Ne. Vím, že za to budeš rád,“ zněla sebevědomá reakce.
„Proč bych za to měl být rád? Vždyť…“ dál jsem se nedostal. Pokusil jsem se opřít vedle něj o stůl, ale přitom jsem stále hleděl na něj, proto jsem si nevšiml kádinky ležící vedle na kraji stolu, jako by ji tam někdo nastražil. Když jsem se zapřel rukama za sebe, omylem jsem do ní strčil. Pak už jsem jenom postřehl, jak padá a urychleně jsem se se zajíknutím sklonil, abych ji chytil. Bohužel jsem to nestihl. Roztříštila se o zem. V tom momentě mě nenapadlo nic lepšího, než si dřepnout a střepy posbírat. Hned první jsem ale chytl tak špatně, že jsem se řízl do prstu. Bolestně jsem sykl a pustil ho. Tím jsem si ovšem taky ani trochu nepomohl, jelikož mě při svém pádu zpátky na podlahu zranil ještě na dlani. Sevřel jsem ruku v pěst. Ksakru!

„Tady je někdo šikovnej…“ zaslechl jsem vedle sebe škodolibý smích.
„Nech toho…“ zamumlal jsem a zvedl hlavu k profesorovi, co přispěchal z druhé strany místnosti, kde dosud hovořil se skupinkou studentek.
„Jste v pořádku?“ ptal se rychle. Naštěstí to nebyl ten typ, co by mě nejdřív seřval za to, že jsem něco zničil a až pak se staral o to, jestli jsem si náhodou neublížil.
„Není,“ řekl Tom dřív, než jsem já sám stačil zareagovat. „Vezmu ho za sekretářkou, aby mu to vyčistila…“
Vyučující nic nenamítal a kývl. Sám nesměl opustit laboratoř, dokud tam byli i další studenti.
Narovnal jsem se a následoval Toma ven z místnosti, i když jsem si cestou neodpustil tiše vyřčenou poznámku: „Nic to není…“
„Ale já se chci ulejt…“ řekl mi, když jsme vyšli na chodbu a věnoval mi úšklebek. „Ale teď dem, už ti to protejká mezi prsty…“ chytl moji ruku stále zaťatou v pěst a zvedl ji výš. „Takhle ti to tolik nepoteče, používej trochu mozek, emáku,“ pokáral mě jako malé dítě.
„Mám jméno,“ zavrčel jsem. Nyní už jsem si to neodpustil.
„No nekecej…“ obrátil oči v sloup.
„Tak proč mi pořád říkáš takhle?!“ vyjel jsem.
Zamračil se. „Přestaň na mě votvírat pusinku, holátko,“ ucedil s vražedným výrazem a stáhl svoje ruce. „Taky by se ti mohlo stát, že ti jí něčím zacpu… a příjemný ti to nebude… a pohni,“ popadl mě surově za loket a začal mě doslova vléct směrem ke sborovně za sekretářkou. Ošetřovnu jsme tu neměli…

Nechtěl jsem se s ním raději přít, a tak jsem držel jazyk za zuby, i když jsem opravdu měl chuť mu říct, co si o tom jeho přístupu myslím. Takovej hulvát!
Jakmile jsme dorazili k příslušným dveřím, vzal za kliku a bez klepání vešel a mě vtáhl za sebou.
Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že tu nikdo není. „To je divné…“ zamumlal jsem.
„Asi maj poradu u řídi…“ řekl jenom a zatlačil mě do nejbližšího křesla. Pak přešel k jedné ze skříněk a začal se v ní prohrabovat.
„Co tam děláš?!“ doufal jsem, že ho nenapadla nějaká šílenost, u něj jsem si nemohl být jistý už ničím…
„Nic,“ odfrkl si a vytáhl lékárničku. „Jenom jdu výjimečně někomu helfnout, tak nevyšiluj. Jednou jsem tu už se zraněným člověkem byl, tak vím, kde co je…“ přešel zpátky ke mně. „Ukaž mi to…“ krabičku položil na stůl, vytáhl vatový polštářek a nanesl na něj desinfekci.
Poslušně jsem k němu natáhl krvácející ruku. Tohle byla další věc, co mě na něm překvapila. Už jsem měl zmatek v tom, co si o něm mám vlastně myslet. Na jednu stranu to bylo hrozné hovado, ale na druhou… se očividně dokázal i postarat a nejednou mi pomohl.
Když mi začal poranění čistit, tiše jsem sykl. Nebyl zrovna něžný a taky to zatroleně pálilo. Jakmile mi setřel veškerou krev, zjistil jsem, že to jsou vážně jenom krátké, ale hluboké řezné ranky.

„Chceš to převázat?“
„Asi radši jo…“ kývl jsem.
„Fajn…“ zručně mi rány zavinul do obvazu. Pak vyhodil použitou vatu a lékárničku uklidil zpátky. Já ho po celou dobu sledoval.
„Tome…?“ ozval jsem se po nějaké době opatrně tišším hlasem.
„Hm?“ přešel zpátky ke mně a opřel se o učitelský stolek, kterých tu bylo hned několik. Stály ve dvou řadách. Každý na sobě měl nalepený rozvrh hodin vyučujícího a u každého bylo křeslo. Všechno tu měli sladěné do modra. Tedy vyjma stolů, skříněk, podlahy a dveří, které byly všechny z tmavého dřeva. Ale jinak tu většina věcí měla azurový odstín…
„Proč se chováš… takhle?“ chtěl jsem vědět.
„Jak jako takhle?“
„No jako tak krutě a škodolibě. Nechápu to. Vždyť nejsi zlý… jaký k tomu máš důvod?“
Začal se smát. Ale nebyl to příjemně znějící smích, naopak, byl dutý a chrčivý. „Já že nejsem zlej?! Seš fakt takovej debil?!“ předklonil se a opřel se o područky. Zadíval se mi zblízka do očí a já na tváři ucítil jeho cigaretový dech. Jeho výraz byl děsivý… až mi z toho naskočila husí kůže a srdce se mi rozbušilo rychleji. „Přestaň bejt konečně naivní, Bille,“ konečně mi řekl správným jménem. „Tvrdit, že já nejsem zlej, je jako tvrdit, že voda teče do kopce… Takovej paradox… Ne, holátko, já jsem zlej… vlastně… jsem ta nejzlejší osoba, cos kdy moh potkat, víš…?“ s tím mě popadl za ramena, a než jsem se stačil vzpamatovat, tak jsem měl na svých rtech přitisknuté ty jeho. Tvrdé, násilnické, spalující… Bylo poznat, že se líbal už s více lidmi…

Mojí první reakcí byla zběsilá snaha ho odstrčit, ale to mi nebylo dovoleno. Měl větší sílu než já. Zatlačil mě do sedačky a můj pokus odtrhnout se od jeho úst ztrestal bolestivým kousnutím do mého horního rtu. Měl jsem pocit, že se asi zblázním. Vždycky jsem měl líbání za takovou vzácnou, jedinečnou věc… ale on mi tu iluzi vzal. Nemohl bych tvrdit, že to bylo úplně špatné, to zase ne, ale rozhodně jsem s tím nesouhlasil! A už vůbec se mi nezamlouvalo, když se mi jeho jazyk jako had protáhl mezi rty. Začínal jsem panikařit. Tohle mi nahánělo strach. Bylo to vlastně normální sexuální obtěžování! To, že jsem tam s ním byl takhle sám… a on dělal tohle… I přes pocit, že bych to neměl dělat, jsem skousl jeho jazyk stejně jako on předtím jeden z mých rtů. Hned jsem povolil, ale i tak se ode mě odtrhl, popadl mě pod krkem a s úšklebkem se na mě zahleděl. „Tohle se nedělá, štěně…“ nespokojeně zamlaskal. „Tentokrát to nechám bejt bez trestu, ale pokud to uděláš i příště, tak tě to bude pekelně bolet, tím si můžeš bejt jistej…“ pustil mě a narovnal se. „A dem, než začne Vogel šílet, kde sme,“ řekl pak jako by se vůbec nic nestalo.
Já ho ale poslouchal jenom napůl ucha. Hlavou mi totiž běžela jedna jediná, zděšená myšlenka… Jak jako příště?!

autor: Ann