autor: Ainee
Pryč
Tom nahlas zaklel, zatímco prohrabával batoh a zoufale hledal zdroj hlasitého a nepříjemného vyzvánění. Proč sakra tu věc vlastně má?
Našel tu otravnou malou věc, přirozeně se skrývající úplně dole pod všemi ostatními věcmi uloženými v opotřebeném batohu. Obsahoval jeho nejdůležitější věci, byl to zvyk, který se u něj vyvinul poté, co začal squatovat. Vždycky nosil tyto věci u sebe. Samozřejmě, že také obsahoval malý zašlý předplacený mobilní telefon, který měl jen z jednoho důvodu, jen z toho jediného důvodu, aby mu jeho šéf mohl dát vědět, kdy ho potřebuje. Že by mohl také přijít vhod jednoho dne, kdy jej zatknou nebo něco podobného, bylo něco, nad čím ani neuvažoval. Prostě se to nestane.
„Co?“ vykřikl do telefonu, když přijal hovor a nevědomky tak vylekal muže na druhé straně.
„To je tak hezké slyšet tvůj čiperný hlas, Trümpere, teď jsem tak šťastný.“ Muž se do telefonu hlasitě zasmál, až sebou Tom škubl.
„Joste,“ řekl vážně, opravdu teď litoval té poslední lahve piva, jelikož mu teď v hlavě bez zjevného důvodu pulzovalo.
„Poslouchej, kluku, jsem v průšvihu. Potřebuju tě na dva týdny.“
To způsobilo, že Tomovi poklesla čelist. No vážně, dva týdny? „Proč na tak dlouhou dobu?“ zeptal se, i když dobře věděl, že nedostane uspokojivou odpověď. Byl to způsob, jakým David mluvil, vždycky kolem tématu, ale ve skutečnosti vůbec ne o něm.
„Velký projekt, uspěchaný termín a jedno nemocné děcko.“
Wow, to bylo více rovnou k věci, než jej Tom kdy předtím slyšel mluvit.
„Bushidovo děcko je zase nemocné? Sakra, je mi toho chlapa líto.“ Po chvíli dodal: „A i toho děcka, samozřejmě.“ Byl to ve skutečnosti důvod, proč měl Tom vůbec práci a snažil se, aby se jeho mysl touto skutečností nezabývala. Cítil se špatně s vědomím, že pokaždé, když mu bylo zavoláno, Bushidovo dítě mělo chatrné zdraví. Na druhé straně mu to dopřávalo svobodu, kterou chtěl, nemít nic pravidelného byl luxus, který Tom velmi oceňoval. To, že mohl Davidovi vždy zavolat a dostat nějakou práci navíc, když potřeboval hotovost, byl další přínos.
„Jo. No, přijedu tě vyzvednout zítra ráno v sedm. Buď připravený na dlouhé dny.“ Bez dalších okolků David zavěsil a Tom byl ponechán zírající zamyšleně na svůj telefon a přemýšlející, kdy bude moci jít do města znovu malovat. Byl si docela jistý, že tento projekt tak zatraceně spěchá, že to v brzké době nebude.
„To byl David?“ Zeptal se Andreas a strčil hlavu do dveří. Slyšel Toma ječet až na dvoře.
„Jo, má pro mě práci.“
Andreas přikývl. „No, to je dobře, ne?“
Tom s pokrčením ramen odpověděl: „Hádám, že jo“. Upřímně řečeno, právě teď nechtěl práci navíc, vedlo se mu až příliš dobře s jeho dílem a raději by to nenechával být příliš dlouho.
To bylo vše, co v tom bylo, říkal si Tom a rozhodl se ignorovat malý hlas vzadu v hlavě, který mu neustále nepřímo naznačoval, že to mělo něco společného s Billem. Samozřejmě, že nemělo! Setkal se s ním jen jednou a nebylo to tak, jako by spolu mluvili nebo tak něco. Byla to jen hezká tvář, pokud vůbec něco, a jediný důvod, proč jej Tom chtěl znovu vidět, byl ten, že věděl, jak ocenit krásu. Koneckonců, byl umělec, takže přirozeně, měl pro tyto věci cit. Počkat, přiznal právě, že chtěl vidět toho muže znovu? Zatraceně, vymykalo se mu to z rukou.
„Tvoje mysl je zase někde na cestách,“ konstatoval Andreas a prudce tak vytáhl Toma z jeho úvah. „Nad čím přemýšlíš?“ Pošilhával na Toma a přiblížil se, protože věděl, že to musí být něco dobrého, když se Tom tak rychle probudil z omámeného stavu a bez zjevného důvodu se nyní mračil.
„Nad ničím,“ odmávl ho Tom nonšalantně. „Jen nad tím, jaké ty další dva týdny budou peklo.“
Andreas o tom vůbec nebyl přesvědčený, ale nechal to momentálně být. Tom za ním přijde, až bude ta správná chvíle, to si byl jistý, byl to způsob, jakým fungovali.
Nebylo normální, aby Bill vyhledával Gustava. Pokud bylo něco, co potřebovali projednat, nebo pokud bylo potřeba něco hlásit, Gustav by přišel k němu, takže přirozeně se Bill cítil trochu hloupě, když mířil dolů na vrátnici a přistoupil až ke dveřím Gustavovy kanceláře.
Proč se o tuto záležitost vůbec ještě staral? Nebylo to tak, jako by to s ním mělo něco společného nebo jako by to bylo nějak ve středu jeho zájmu. Přesto si nemohl pomoct, aby nepřemýšlel, a bylo to neodbytně v hloubi jeho mysli tak dlouho, až si řekl, že by se mohl stejně dobře zeptat, a vymanit se tak ze své mizérie. Jakmile bude mít odpovědi na své otázky, vypaří se to z jeho hlavy beze stopy, tím si byl jistý.
Jemně zaklepal na dveře a doufal, že se nespletl a že hlava jeho ochranky skutečně je v práci. Koneckonců on byl šéf a měl by asi tyto věci vědět. Bylo by nesmírně trapné tady stát a čekat na odpověď, když by se ukázalo, že tam není, a Billovi se nijak zvlášť nelíbilo dělat ze sebe blázna.
„Dále,“ řekl pevný hlas, a Bill si úlevně oddechl. Byl tam.
Jemným zatlačením dveře otevřel a strčil dovnitř jen hlavu, nechtěl rušit v případě, že by Gustav měl opravdu plné ruce práce děláním toho, co normálně dělal. Na vteřinu Bill zauvažoval, jak překvapivě málo toho ví o Gustavově práci, přestože on byl ten, kdo ho najal.
„Jsi zaneprázdněný?“
Usmívající se blonďák zavrtěl hlavou a pokynul Billovi, aby vstoupil a posadil se.
„Co pro vás dnes mohu udělat, pane Kaulitzi?“ zeptal se nejvážněji, jak jen to dokázal, a snažil se nevšímat si nervózního výrazu na tváři svého šéfa. Bill se kousal do rtu, ošíval se na své židli a tahal za volné nitky na svých roztrhaných džínách. Na svých extrémně drahých a vysoce módních roztrhaných džínách, pomyslel si Gustav sarkasticky. Tohle rozhodně nebylo o práci.
„No, já ehm…“ začal Bill a pak k blonďákovi vzhlédl. „Jen jsem chtěl vědět, jak pokračuje ta situace s tím graffiti umělcem.“
Aha! Gustav se vítězoslavně usmál, čímž Billa sakra zmátl. „Hádám, že to jde v pohodě,“ začal a pak se na chvilku zastavil, aby zvážil, jak by stočil rozhovor tak, aby Bill nakonec odhalil své pravé úmysly. Ano, Gustav si byl jistý, že Bill má nějakou skrytou agendu a byl odhodlaný ji odhalit.
„Hádáš?“ Při pohledu na něj, s hlavou mírně nakloněnou na jednu stranu, byl Bill ztělesněný zmatek. Neměl by to Gustav vědět? Bylo to v jeho popisu práce, ne?
„No, jde o to,“ začal a zastavil se, aby se ujistil, že to říká správně. „Všechno šlo dobře. Přicházel každý večer, pár hodin pracoval a zase odešel. To byla jeho rutina, sám jsem toho byl svědkem. Ve dny, kdy jsem tady nebyl, jsem nařídil ostatním hlídačům, aby na něj dohlíželi a zapisovali jeho činnost. Sledoval jsem každý jeho pohyb,“ řekl a poklepal spokojeně na svůj záznamový deník. „Ale jde o to, že pár nocí zpátky se neukázal. Předpokládal jsem, že je to jen jednorázová záležitost, nebo že se mu nechtělo, že možná potřeboval odpočinek nebo cokoliv jiného. My všichni ho někdy potřebujeme, že?“ Tato otázka byla samozřejmě zaměřena zpříma na Billa.
S pocitem že je kárán, Bill sklopil oči a přál si, aby to Gustav nechal být a pokračoval ve svém příběhu – umíral touhou vědět zbytek.
„Ale zdá se, že jsem se mýlil, protože od té doby nepřišel ani jednou. Už je to skoro týden.“
S povzdechem nad tou zprávou Bill neřekl nic jiného než: „Aha.“
„Je to moc špatné, opravdu. Začínal jsem si zvykat, že se potlouká kolem a dělá mi společnost.“ Se snahou jít na to lstivě Gustav pokračoval ve své předstírané sklíčenosti. „Co můžu říci? Tom mi začínal přirůstat k srdci.“
„Tom?“ Zašvitořil Bill okamžitě po zaznění toho jména a Gustav se vážně musel držet, aby nevybuchnul smíchy. Bože, Bill byl tak průhledný!
„Ano, však víš, ten kluk, kterému jsi ty sám dal svolení, aby se tu poflakoval. Vážně, někdy si říkám, proč tady vůbec pracuju, když svrháváš celý můj účel svým bezohledným rozhodováním.“
Bill špulil rty nad Gustavovým poučováním, ale nedokázal zabránit úsměvu, aby nezkroutil koutky svých úst. Právě se dozvěděl mladíkovo jméno. Tom, pomyslel si a opakoval si to v hlavě. Ano, to znělo dobře. Ztracen v myšlenkách zcela zapomněl, že je stále ještě v kanceláři Gustava, který sledoval každý jeho pohyb. S úsměvem na obličeji vzhlédl a setkal se s Gustavovým rozvážným pohledem. S uvědoměním si své vlastní reakce se mírně začervenal a znovu se začal ošívat.
„Myslíš, že se vrátí?“ zeptal se tiše po chvíli a posílal kradmé pohledy na Gustava, stále ještě příliš v rozpacích, aby se mu podíval do očí.
Obrýlený muž pokrčil rameny, opřel se v křesle a sepjal ruce za krkem. „Myslím, že jo. Zdál se být docela odhodlaný tu věc dokončit, takže… Nejspíš si dal jen pauzu.“ Pak to znovu zvážil. „Nebo dostal svůj ubohý zadek do vězení za vloupání a vandalství.“
Věděl, že je tak trochu zlé říct to tak otevřeně Billovi, který byl tím klukem očividné poblázněný, ale stále to byla jedna z možností a Gustav chtěl, aby si to Bill uvědomoval. Jen se snažil být realistický, a jestli musel být ten, kdo udrží Billa při zemi a připomene mu, že to, co ten kluk dělá, je vlastně zločin, tak to tak bude.
Bill na Gustavovo přímočaré prohlášení neodpověděl, pouze na něj v šoku a hrůze zíral. Tuto možnost dokonce ani nevzal v potaz, ale teď když to udělal, mu z té myšlenky bylo mírně nevolno. Kdy se začal tolik starat? Nebylo to tak, jako by Bill snad byl bezcitný bastard, ale inklinoval k tomu nenořit se příliš hluboko do osobních vztahů. Chtěl-li zůstat na sto procent zaměřený na svou práci, už dávno se rozhodl, že nepotřebuje všechny ty problémy, které následovaly, když má člověk blízké přátele, milenky nebo jakékoliv všechny ostatní vztahy, které nejsou prospěšné pro jeho práci.
Je pravda, že tady byl Georg, ten otrava, ale měli společnou minulost; školku, aby byl konkrétní, a Bill neměl to srdce jej úplně odstřihnout. S Gustavem to bylo něco jiného, jejich interakce byla pracovní, takže to schvaloval. Upřímně řečeno, měl toho chlápka opravdu rád, sdíleli spolu nadšení pro práci.
Tom, na druhé straně, by pro něj neměl znamenat nic, jeho přítomnost by měla být považována za nežádoucí, a pokud by Bill nehodil své smysly někam z okna, tak by věděl, že by se ho měl stranit. Ne, Tom nebyl někdo, o koho by se měl starat a obávat. Nicméně tady byl a definitivně si o něj dělal starosti.
Jak se jeho myslí honily miliony myšlenek a jeho zamračení se každou vteřinou prohlubovalo, Gustav tmavovlasého muže studoval. Nad čím přemýšlí? Jaký byl jeho zájem o toho kluka? A co bylo nejdůležitější: jak se proboha někomu podařilo Billa tak vyvést z rovnováhy během jediného setkání? Za celá ta léta, kdy Gustav Billa znal, jej nikdy neviděl kvůli něčemu tak vystresovaného, nebo tak vášnivě fascinovaného něčím jiným než jeho prací.
Ať už Tom řekl nebo udělal Billovi cokoliv, vědomě či nevědomě, Gustav se to asi nikdy nedozví. Ve skutečnosti ani nepřemýšlel o tom, zda se mu to líbí, nebo ne. Ale to, co bude dělat, bude pozorovat, a tím měl na mysli sledovat jako ostříž. Nic mu neunikne. Byl nedobrovolně fascinován a sám sebe považoval za šťastného, že má pro tuto show přední řady sedadel. A že to bude dobrá show, to bylo nesporné.
Na druhé straně města, po kolena v barvě, si Tom už po tisící za ten den povzdechl. Měl už té práce po krk a více než toužil se tam odsud dostat. Ze všech těch výparů se mu lehce točila hlava a ramena, paže a krk ho bolely až k nevíře. David mu poslední tři dny neustále stál za zadkem a znovu a znovu mu opakoval, jak málo času jim zbývá, než je třeba mít hotovo a otravoval jej, aby zrychlil.
Tom nebyl pomalý pracovník, a dokonce ani nijak zvlášť líný. Ne, pracoval pilně, pouze si každých pár hodin odskočil na pět minut zakouřit a nadýchat se čerstvého vzduchu. Sakra, dokonce i chápal Davidovy obavy, přece jen měli určenou lhůtu. Ale i s extra párem rukou, které toho dne Bushido velkoryse zapůjčil, byli daleko za jejich plánem, a Tom si nemohl pomoci, aby nepřemýšlel, proč proboha David vůbec sliboval, že to bude hotové na čas. Ta práce byla příliš velká pro dva nebo dokonce i tři osoby, aby ji dokončili za dva pouhé dva týdny a všichni to věděli. Jediné, v co mohl doufat, bylo, že bude daleko, až se rozpoutá peklo, což se bezpochyby stane.
V podřepu proti vnější stěně budovy si Tom zapálil cigaretu a zhluboka se nadechl. Na vteřinu zadržel kouř a uvažoval, jak dlouho to bude trvat, než začne pršet. Poté vydechl a bílý kouř mu tančil před očima, než ho vítr odnesl pryč. Šedé mraky visely nízko na obloze a Tom zavřel oči a předstíral, že ho vítr vzal s sebou spolu s kouřem a zavál jej na nějaké hezčí místo. Třeba do centra města. Sám pro sebe se rozesmál, že přemýšlí jako zamilovaný puberťák, a znovu si potáhnul z cigarety.
„Tak tohle je místo, kde se schováváš, ty líný bastarde!“ zařval hlas shora a Tom okamžitě sáhl po krabičce cigaret a podržel ji před sebou. Neotevřel oči, když mu byla vytržena z ruky, ani ve chvíli, kdy mu byla navrácena, neotevřel je, ani když se někdo posadil vedle něj a do nosu mu zavál silný zápach barvy smíchaný s kolínskou, a přiměl jej se otřást.
„David tě hledá,“ řekl muž krátce a Tom konečně napůl otevřel jedno oko a pohlédl na něj, než ho znovu zavřel a zahučel.
„Pořád mě hledá.“
Bushido si nad tím odfrkl a musel mladíka trochu podráždit tím, že řekl, „to jen proto, že je do tebe zamilovaný a nechce tě spustit z očí. Bojí se, že by mohl přijít někdo hezčí a odvést tě pryč.“
Rána do jeho paže přišla odnikud a zanechala jej zírajícího na mladšího muže s široce otevřenýma očima, jeho omráčený výraz Toma přinutil se rozchechtat.
Bushidovi chvíli trvalo se dát dohromady, než se zeptal: „O čem jsi to tady vlastně snil? Zdál ses být někde daleko.“
Tom s povzdechem típl svou cigaretu a vstal, aby si oprášil zadek. „O ničem a o všem. Však víš, obvyklé sračky.“ Protáhl si ruce nad hlavu a usmál se, když mu v ramenech luplo. Bože, to byl tak dobrý pocit! „Hej, Bu,“ zeptal se Tom s rozhodnutím vyventilovat něco málo svému kolegovi. „Věříš v lásku na první pohled?“
„Takové sračky, to určitě,“ zamumlal muž a na okamžik nad tou otázkou zauvažoval. „Sakra, já ani nevím, jestli vůbec věřím v lásku,“ dodal.
Tom si přejel jazykem tam a zpět přes svůj piercing, spíše ze zvyku, a pomalu přikývl. „Já myslím, že já jo.“
Ta věta způsobila úsměv šířící se tváří staršího muže a hravě Toma plácl po lýtku. „Někdo je tady zamilovaný.“
Tom se na něj s naštvaným zavrčením zamračil. „Nejsem.“
„Vážně, člověče, když začneš klást takové nepředvídatelné otázky, tak už jsi v tom.“ Bushido se mu nyní otevřeně smál a Tom udělal v zápalu momentu nezodpovědné rozhodnutí a tvrdě jej plácl po hlavě. Netřeba dodávat, že Bushido mu to oplatil asi tak desetkrát hůře. Tom si byl jistý, že to bude ještě týdny černé a modré.
Vrátili se dovnitř o něco později, jen aby dostali vynadáno od Davida, že utíkají od práce, když jsou v takovém stresu. Bushido a Tom si vyměnili pohledy, protože věděli, že David je jediný z nich, kdo se staral dost na to, aby byl ve stresu. Koneckonců, on je jediný, kdo nakonec skončí s nakopaným zadkem. Stálo za hovno být tím, kdo má vše na starosti.
Tom nějakou dobu maloval a zvažoval Bushidova slova, než nahlas zauvažoval. „Já nejsem zamilovaný.“
Bushido, v doslechové vzdálenosti, se ušklíbl a mentálně obrátil oči v sloup. „Říkej si, co chceš, kluku.“ Věděl, že byl dost hlasitý, aby jej Tom slyšel a pokračoval: „Ale upřímně si myslím, že z tohohle se už nevykroutíš.“
Blesky, které na něj Tom očima vystřelil, kolem něj prolétly bez povšimnutí.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
Tak Billovi se po Tomovi stýská a Tom je zamilovaný.
Krásne do toho obaja padajú:) Teším sa na to, ako sa budú stretávať.
Ďakujem za kapitolku:)
Ako napísala Zuzka, krásne do toho obaja padajú a pritom si to ani neuvedomujú 😀
Billovi začína Tom čoraz viac zamestnávať myšlienky a Tom už rozmýšľa o láske 🙂
Teším sa na ich ďalšie stretnutie, určite budú obaja mimo a nebudú vedieť, čo povedať. A Gustav bude všetko pozorne sledovať!
Ďakujem za preklad.
Je úžasné, jak v tom už oba lítají. 😀 Tom teda rozhodně. U Billa je to zatím jenom fascinace neznámým, talentovaným umělcem. Ale to je jen otázka času.
Jsem strašně zvědavá, až se konečně znovu setkají.
Díky, moc se těším na pokračování.
Tom v tom už tak krásne lieta 🙂 Je zlaté,ako tvrdohlavo popiera ,že vôbec nie je zamilovaný. Aj keď tomu sám neverí ! 🙂 A teraz do toho padá aj Bill..
Už teraz sa teším na pokračovanie 🙂
Ďakujem za preklad tejto časti 🙂
Jéé, tak tohle je skutečně roztomilé! 🙂 Zvláštní, co někdy dokáže udělat jedno jediné sektání. Především u Billa mi to přijde úsměvné, ale jsem vážně ráda, že mu hlavu zaměstnává i něco jiného, než jen práce. Jen je mi teď trošku líto, že se bude o Toma bát, co s ním je. 😀
A stejně jako děvčata, se i já neuvěřitelně těším na jejich setkání! 🙂
Moc děkuji, Zuzu! 🙂
Gustav je fenomenální postava 🤣❤️